Skotský experiment aneb Nepříjemné následky udání od přítele

V naší současné Evropě mizí určitá hranice, o které bychom si ještě nedávno mysleli, že ji zrušit nelze. Jde o hranici pevně ustanovenou nejen v západní politické kultuře, ale i v naší koncepci právního státu. Z dějin dvacátého století a občas i z rodinné tradice si samozřejmě pamatujeme drastické případy jejího překračování, ale tyto případy jsou spjaty výhradně s dějinami nacistického Německa a komunistického Sovětského svazu. Tak byl například zavražděn vynikající německý pianista Karlrobert Kreiten (1916–1943), kterého udala gestapu rodinná přítelkyně, již učil, za jeho politicky nesprávné úvahy. Těch se měl dopustit u sebe doma při hodinách klavíru. V rodinné historii mé ženy se vyskytuje postava děda, jenž se v období NEPu stal šéfem firmy – původně svého vlastního statku. Ale později při rodinné oslavě a „pod vlivem“ neprozřetelně prohlásil, že kolchoz vděčí za svůj úspěch jemu, a ne Stalinovi. Následujícího dne navždy beze stopy zmizel. Nebudu teď hystericky srovnávat evropskou současnost s vrcholnými obdobími obou totalitarismů. Jde mi pouze o to, že pokud budu v novodobých dějinách hledat případy státního porušování svobody slova vysloveného v soukromí, ve vlastním domě, najdu je výlučně v líčeních o oněch zločinných režimech. Autokracie a diktatury vždy trestaly, trestají a budou trestat za svobodu slova projevovanou ve veřejné sféře. Ale nenapadlo je vydávat zákony přikazující pod hrozbou trestních postihů, co se smí nebo nesmí říkat ve vlastním domě.

Místem velkého politického experimentu se stalo Skotsko. Od zavedení proslulých britských „devolučních zákonů“ z roku 1998 má jednak legislativní autonomii, jednak je v Evropě netypickou, ne-li dokonce jedinou zemí, v níž má trvalou a drtivou politickou převahu levice. Jak se dozvídáme z oficiálního vládního portálu (gov.scot), Holyrood (skotský parlament) dne 11. března schválil po řadě vyhrocených sporů nový zákon proti „podněcování k nenávisti“, ve kterém dosavadní rasové kritérium rozšířil o „věk, tělesný hendikep, náboženství, sexuální orientaci, transsexuální identitu a rozdíly v sexuálních vlastnostech“. V dnešní době nás už přestaly překvapovat různé nápady v souvislosti se stále silnější ochranou nebo dokonce privilegovaností mravního libertinismu. Skotský zákon by proto nestál za úvahu, kdyby neobsahoval drobnou, zato však revoluční novinku, pokud jde o premisu nového provinění. Zločinné „podněcování k nenávisti“ může přijmout podobu vyřčených slov nebo mimoverbálního chování, ale, a to je důležité, může k němu dojít jak na veřejnosti, tak i v soukromí, ve vlastním nebo cizím domě. Proti početným kritikům tohoto právního řešení se ostře postavil skotský ministr spravedlnosti Humza Yousaf (nota bene syn emigrantů a muslim), když odmítl opravu navrženou jedním z toryů, jenž se pokusil zachránit soukromé bydliště jako sféru svobody slova. „Tato ochrana soukromého bydliště,“ prohlásil Yousaf, „by vytvořila zcela umělé rozlišování, umožňující nepřijatelný a urážející fanatismus jenom proto, že se odehrává v soukromí.“ Proti zákonu vystoupili skotští toryové, katolická církev a Národní sdružení ateistů – všichni s odvoláním na svobodu slova. Kriticky reaguje rovněž část skotských médií, těch menšinových, neovládaných levicí. Na stránkách liberálního deníku The Scotsman(ztrácejícího v poslední době čtenáře) předkládá šéf skotského oddělení světové humanitární organizace CARE Stuart Weir příběh ze společenského života v Edinburghu nejbližší budoucnosti, více méně podobný těm, které jsem uvedl výše. Předpokládejme, že se vaši přátelé i přes nově přijatý zákon nebudou bát přijmout od vás pozvání na večeři. U stolu při sklence vína někdo pronese něco, s čím rozhodně nesouhlasíte, a proto zareagujete vlastním ostrým komentářem. Jeden z hostů se po vašem komentáři urazí. Ve společnosti na okamžik zavládne dusno, ale vy v podobných situacích dokážete uvolnit napětí. Za chvíli se ovšem ozve zaklepání na dveře. Je to policie. Jste podezřelý, že jste se dopustil zločinu podněcování k nenávisti. Weir své líčení uzavírá slovy: „Jste zaskočeni a divíte se, ale odvádějí vás do bílo-žluto-modrého automobilu a vezou na komisařství, kde bude váš případ pokračovat už obvyklou cestou. Udal vás váš přítel.“

V souvislosti s novým zákonem vyšly najevo také další zajímavé skutečnosti, které jen potvrzují, jak v našem světě slábne ochrana svobody slova. Odpůrci zpřísnění totiž marně argumentovali tím, že dosavadní mírná verze zákona o „podněcování k nenávisti“ funguje ve Skotsku bezchybně, o čemž nejlépe svědčí počet zadržení uskutečněných na jeho základě v letech 2019–2020: 6 448 (sic!). V podstatě jediný úspěch skotských obránců svobody slova však představuje souhlas levicové většiny Holyroodu s tím, že z moci zákona budou vyjmuta divadla. Vládní verze návrhu totiž obsahovala trestní postihy i pro režiséry inscenací a také – což je snad nejabsurdnější – pro samotné herce na scéně. Vidíme-li takovéto násilí páchané na liberálním rozumu, těžko se vyhneme otázce, je-li Edinburgh pouze zvláštní politická kuriozita naší doby, jen jakýsi úlet fanatiků proti liberálně demokratickému řádu naší Evropy. Nebo Edinburgh naopak představuje avantgardu pokroku, znamení zcela nové doby, která právě nastává? Stále se utěšuji tím, že snad jde jen o jednu ze stále častějších „pracovních nehod“, která nijak neohrožuje základy naší liberální epochy. Nakonec ještě připomenu jeden detail skotského zákona, v podstatě samozřejmý. Při této příležitosti totiž Holyrood zrušil v současných reáliích anachronický zločin „rouhání“. Jedinou bytostí, vůči které lze „podněcovat nenávist“, tak v současném Skotsku zůstává Bůh.

Z týdeníku Teologia Polityczna Co Tydzień, 25. března 2021.

/ Přeložil Josef Mlejnek. /