Smířit se s naprogramovaným údělem?
Komentář k článku Petra Kostky „Fosilie Rusko“ (Kontexty 5/2023)

Málokterá ze starých kardinálních, tedy stěžejních ctností dostala od moderní doby takový přesný a zničující zásah jako uměřenost. Tato ctnost byla dříve začleněna do organického systému vedle prozíravosti (moudrosti), statečnosti a spravedlnosti a skutečně dobrým člověkem byl ten, který tyto základní ctnosti vytrvale pěstoval. Od jisté doby se uměřenost z tohoto systému vyčlenila a byla dehonestována. Dnes se dává do souvislosti pouze s mírou, s jakou konzumujeme alkohol. Uměřený je ten, kdo zná svou míru a je schopen dojít po dvou domů z firemního večírku. Uměřenost se však může týkat i myšlenek a jejich vyjádření. Když například mluvíme o dnešním Rusku – a není pochyb, že je to činnost záslužná a potřebná –, můžeme být v pokušení přehánět, a to ve dvou směrech. Prvním z nich je podceňování ruského nebezpečí, zlehčování současné putinovské ideologie a přehnaná kritika západního liberalismu, která vede de facto k podpoře imperialismu přicházejícího z východu. Druhé nebezpečí, a vlastně krajnost, je reprezentováno článkem Petra Kostky. Podle něj bychom se na Rusko mohli dívat jako na ztracený případ, a to v podstatě od začátku národního příběhu až do aktuálního hořkého konce. Tento přístup je lákavý a představuje silné pokušení. Rusko je ztraceno, jeho DNA je šroubovice autoritářství, kolektivismu, asiatské bezcitnosti a krutosti, neschopnosti pokroku, manio­depresivních stavů, vášnivých společenských iluzí prošpikovaných nihilismem. Výjimkou nejsou ani výkony umělecké, nejen ty politické. I ruské umění je koncentrací zmíněných charakteristik.

Domnívám se, že uvedený pohled je spíše karikaturou. Řečeno nejprve vážně: jak k tomu přijde to obyčejné Rusko, lidé, kteří jsou opakovaně drceni činy svých bezskrupulózních vládců? Jak k tomu přijdou současné ruské proevropské, liberální a vlastenecké elity, které jsou po stovkách vyháněny ze své země, kterou milují a přejí jí to nejlepší? Jak k tomu přijdou ruští liberálové, o nichž Petr Kostka tvrdí, že nikdy neexistovali (abych nyní uplatnil alespoň jednou svoji profesi: přečetl si autor někdy Turgeněva, Botkina, Annen­kova nebo B. Čičerina, když říká, že západnici byli pouze socialisté a revolucionáři?). Jak k tomu přijdou lidé, kteří jsou opět umlčováni, vězněni, perzekvováni? Existuje opravdu jen jediná tvář Ruska, tvář zločince, který už je zkažený ubohým dětstvím a pobyty v žalářích natolik, že není schopen dobra? A dá se tato tvář tak jednoduše ztotožnit se stamilionovým národem?

A řečeno nevážně a s nadsázkou: nešlo by něco podobného, co provedl Petr Kostka s Ruskem a všemi Rusy, provést s Čechami a Čechy? Zkusme to jen jako intelektuální cvičení. Řekněme, že by se psal rok 1970 a nějaký zahraniční filuta by napsal něco v tomto smyslu: Čechové, to je ztracený případ. Jejich osud je determinován jejich staletím formovanou pokřivenou povahou. Vybudovali svůj národ na lži a německých vzorech, což si nepřiznali. Rozbili monarchii, jediný smysluplný státní útvar střední Evropy, čímž umožnili roztříštění regionu, který pak padl za oběť dravým sousedům. Založili si stát, který byl nespravedlivý ke svým menšinám. Vygenerovali ze svého středu komunisty, kteří se spojili se Stalinem. Liberalismus v této zemi byl tak slabý, že po válce se demokraté na nic nezmohli a bez boje odevzdali svou zemi totalitním silám. Češi se de facto dobrovolně stali satelity SSSR, jejich odboj nestál za nic, jejich iluze o skutečnosti byly společností široce sdíleny, včetně intelektuální vrstvy. Měli sice nějakého Palacha, pomýleného socialistu, jehož oběť ale nebyla většinou národa pochopena. Po invazi vojsk Varšavské smlouvy Češi tupě sklonili hlavy, zklamaní svými představiteli, a podlehli nihilismu a občanské pasivitě. Je to národ, jehož DNA je šroubovicí obsahující poddanost, slabou vůli, iluzi o vlastní dokonalosti a vyspělosti, patolízalskou povahu, švejkovskou náturu, která nezná čest. A tak to s těmi Čechy bylo vždycky…

Nedalo by se to nějak podobně napsat o každém národě? Ano, mohlo by se namítnout, že na Západě máme přece jen určité vymoženosti, které naši politiku a kulturu kultivovaly více než v nešťastném Rusku, a více liberálně orientovaných osobností. Na druhé straně: kdo může zaručit, že naše vymoženosti, k nimž patří právní stát, ochrana soukromého vlastnictví a svobody projevu a pobytu, jsou samozřejmé a nemůžeme jich kdykoli pozbýt? Kdo zaručí, že se jakýkoli národ, který se dnes pohybuje na demokratickém výsluní a bez viditelných problémů, zítra neocitne v temnotě? Mimochodem, Babišova vláda pro nás nebyla varováním?

Uměřený postoj dnes znamená: Rusko má velký problém a jeho jméno je Putin. Rusko je navíc impérium starého typu, které je v křečích, neboť se mu stalo to, co mnoha impériím (včetně západních) před ním – je rozbíjeno a možná bude zcela destruováno ve jménu národních států toužících po samostatnosti a svobodě. Rusko je zemí, která má hluboké společenské problémy – současně ale má i osobnosti, které si tyto bolesti uvědomují a chtějí je řešit. Rusko má slabou liberální tradici a málokdo tvrdí, že na tom může být lépe v nějakém krátkém čase. Už nyní se ostatně děje to, že Ruské federaci připomínáme silou pravidla mezinárodní hry, které sama v devadesátých letech proklamovala. Výraz DNA je ale slovo, které patří do genetiky, nikoli do historie, která je zápasem svobodných vůlí. A v tom je také naděje, i když ta musí mnohdy překonávat skepsi a nedůvěru. Rusko je do jisté míry hlavolam, který budou muset řešit především samotní Rusové – jak doma, tak v exilu. Budeme-li říkat, že v podstatě nemají šanci a že jim nezbývá než přijmout skutečnost, která je bezvýchodná, může dojít k opravdové katastrofě: že totiž lidé, kteří by měli doufat a snažit se změnit svůj osud i nepříznivé vnější a vnitřní okolnosti, propadnou opravdové rezignaci a smíření s krutým, dopředu naprogramovaným beznadějným údělem. Postaru se tomu říkalo predestinace.

(Tiskem vyšlo v KONTEXTECH 6/2023)