Srbsko
Mezi pozemským a nebeským královstvím

Srbsko pro běžného turistu není – a jelikož nemá moře, ani nikdy nebude – klíčovou destinací. Během letní sezony se každoročně stává tranzitní zemí pro turisty směřující na pláže Černé Hory, Řecka a Bulharska, kteří zřejmě nikdy neslyšeli a možná také nikdy ani neuslyší o krásách klášterů v pohoří Fruška gora, o lyžování na Kopaoniku, o pevnostech podél Dunaje nebo bělehradském nočním životě. Vtipálci si ze Srbska utahují známým vtipem, že Srbsko je jako Nokia – každým rokem menší model –, a narážejí tak na nedávný politický vývoj, když se od Srbska oddělila nejdřív Černá Hora (v referendu v roce 2006) a pak Kosovo (jednostranným prohlášením nezávislosti o dva roky později).¹

„Víš-li ty, neštěstí mé, že jsou Srbové nejstarší národ? Když ještě Němci, Angličani nebo Američani před šesti sty lety jedli prase rukama, my – ­Srbové – jsme měli toto [ukazuje na vidličku]. Na srbském dvoře my s vidličkou ,šup‘, a Němec musí rukama…“²

Srbsko je největší zemí západního Balkánu a jeho politika přímo ovlivňuje regionální stabilitu i situaci v okolních státech. Jeho příběh je plný balkánských paradoxů. Na jedné straně bezesporu evropská země s velice bohatou kulturní tradicí, fantastickými filmy a hudební produkcí a s oprávněnou národní hrdostí – Srbo­vé stáli v obou světových válkách na té správné straně a obětovali ohromné spousty vojáků i civilistů (jen ve druhé světové válce položilo svůj život více než půl milionu Srbů) za svobodu svou i jiných jugoslávských národů. Je to ovšem také národ až příliš často hledající odpovědi na současné problémy v dávné, slavné minulosti. Země, která cítí velkou křivdu za skutečná i smyšlená příkoří, jichž se na srbském lidu dopustili jiní, a tak někdy přehlíží vlastní chyby a selhání. A pak je tu také srbská národní otázka, což ani zdaleka není jenom problém Kosova, ale také všech Srbů, kteří po rozpadu Jugoslávie a vzniku nových, nezávislých republik zůstali v těchto „cizích“ státech a přemýšlejí, jak se s tímto osudem vypořádat.

Srbsko a Srbové jsou těmi, které krach jugo­slávské myšlenky bratrství a jednoty zasáhl nejvíc. Bez ohledu na to, co si o příčinách rozpadu státu a vzniku války myslíme, panuje shoda na tom, že většinu cílů, které si politické vedení v Bělehradě stanovilo počátkem 90. let, se nejen nepodařilo naplnit, ale vše skončilo ještě mnohem tragičtěji. Pro Srby bylo udržení Jugoslávie hlavní prioritou, protože jde v podstatě o jedinou legitimní variantu (Velké Srbsko legitimní již není, protože jeho vytváření by se ne­obešlo bez dopadu na druhé národy), která garantuje sjednocení všech Srbů v jednom společném státním útvaru. Jugoslávie se rozpadla, kolem dvou set tisíc Srbů bylo vyhnáno z Chorvatska, vznikla nezávislá Bosna (i když vnitřně rozdělená), pro samostatnost se těsně rozhodli i Černohorci a nakonec – minimálně de facto – Srbsko přichází o „kolébku své kultury“, o Kosovo (a Metohiji, jak zní v oficiálním srbském výkladu jméno jeho západní části). Dnes, hluboce v novém tisíciletí, stojí Srbsko před zásadní výzvou – jak definovat své národní zájmy v souladu s trendy, které utvářejí moderní svět, a jak tyto zájmy prosazovat tak, aby se neopakovala známá srbská průpovídka, podle které Srbové sice vyhrávají války, ale prohrávají v míru. Srbská společnost, podobně jako před sto padesáti lety, v době dynastií Karađorđevićů a Obrenovićů, stojí před volbou, zda se vydat na Západ, nebo na Východ.

„Bílé město“

Srbská metropole Bělehrad je největším městem západního Balkánu – v jeho rozšířené aglomeraci včetně Sopotu, Mladenovce a dalších menších měst v okolí žije kolem dvou milionů lidí, což je, pokud nepočítáme Kosovo, téměř jedna třetina všech obyvatel Srbska. Jeho strategická poloha přímo nad soutokem dvou významných evropských řek městu přinesla věhlas, ale také strádání už od římských dob. V časech budování srbského středověkého státu byla jeho centra soustředěna daleko odtud, v jižním Srbsku, v Kosovu a také v makedonském Skopje, a Bělehrad nabývá většího významu teprve po založení tzv. srbského despotátu pod vedením Stefana Lazareviće začátkem 15. století. V té době žilo ve městě čtyřicet až padesát tisíc lidí, Lazarević postavil na návrší nad oběma řekami opevněný hrad s citadelou a věžemi, což je vlastně základ dnešního Kalemeg­danu. To je přesně to místo, kam zajdou úplně všichni turisté, to je to jádro starého Bělehradu, kde kdysi dávno žili Keltové, pak Římané a později všichni další vládcové tohoto „bílého města“. Kalemegdan je souhrnný název složený ze dvou tureckých slov – kale (pevnost) a megdan (bojiště) – a kromě pevnosti zde naleznete také několik muzeí, zoologickou zahradu, astronomickou observatoř a samozřejmě veliký park. Místo však navzdory své turistické popularitě nebudí dojem třeba jako barcelonská La Rambla, většinu lidí korzujících parkem stále tvoří domácí, kteří zde pijí pivo, procházejí se, kochají se hezkými výhledy, a když zapadne slunce, muchlují se na lavičkách rozesetých po celém rozlehlém areálu.

Vojenské muzeum v pevnosti Kalemegdan, Bělehrad, Srbsko. Zdroj: 123rf

Pozdější historie Bělehradu se odvíjela od výsledků uhersko-tureckých a později rakousko-tureckých válek – kdo vyhrával, ten kontroloval i Bělehrad a jeho opevnění. V roce 1427 musel despotův nástupce Đurađ Branković vrátit město maďarskému králi, Osmani ho pak vícekrát dobývali, ale příliš se jim nedařilo. Protože Bělehrad pod cizí správou představoval zásadní překážku osmanského postupu do dalších částí kontinentu severním směrem, vyčlenila v roce 1456 Vysoká porta za účelem obléhání až sto tisíc vojáků, ale armáda Jana Hunyadiho město navzdory velké turecké převaze dokázala ubránit (Hunyadi se v Srbsku nazývá Sibinjanin Janko, je zde velice váženou historickou osobností a uvádí se, že pocházel ze smíšené srbsko-maďarské rodiny). Pevnost nakonec Turci dobyli až v roce 1521, Sulejman Nádherný do bitvy tehdy poslal dvě stě padesát tisíc vojáků. Následně byla většina města srovnána se zemí a křesťanské obyvatelstvo bylo deportováno do Istanbulu. Po jeho opětovné výstavbě už pod tureckou správou se Bělehrad stává druhým největším osmanským městem v Evropě s více než sto tisíci obyvateli a nastává zlaté období Osmanské říše trvající přibližně do druhé poloviny 17. století. Pak postupně její moc slábne, město je celkem třikrát okupováno Habsburky a Kalemegdan byl především v letech 1718–1738 z velké části přestavěn a modernizován. Když však v roce 1739 Rakousko prohrálo válku a severní Srbsko včetně Bělehradu bylo vráceno Turkům, muselo před svým odchodem zbourat veškerá opevnění a všechny budovy, které během své dvacetileté vlády postavilo. V rámci pevnosti tak bylo zničeno mnoho hezkých barokních staveb. Smlouva se ovšem netýkala objektů mimo pevnost, a díky tomu se ve čtvrti Dorćol až dodnes zachoval dům číslo 10 v ulici Cara Dušana, postavený v letech 1724–1727, který je dnes nejstarším domem v Bělehradě. Mezi zdmi pevnosti uvidíte budovy z různých historických období: například hodinovou věž začali stavět Rakušané a dokončili ji Turci, „římská studna“ nemá s Římany nic společného, postavili ji Rakušané a sloužila jako vězení, sýpka a také místo posledního odpočinku pro zavražděné milenky, můžete si tady zahrát tenis na mimořádně hezkých kurtech a o kousek dál také košíkovou, za podívání rozhodně stojí kostely Svatá Petka a Ružice obrostlé břečťanem, hned za nejhezčí branou celého Kalemegdanu s názvem Zindan kapija.

Hned za tramvajovou tratí začíná Staré město, které ale vlastně příliš staré není. Války o Bělehrad byly pravidelně doprovázeny ničením a destrukcí, a tak byl původně turecký charakter výstavby v ulicích nedaleko Kalemegdanu ve druhé polovině 19. století více méně eliminován (až na pár výjimek jako třeba mešita Bajrakli nebo mauzoleum Šejka Mustafy). Bělehradský Stari grad vůbec nepřipomíná evropská středověká centra pražského typu ani bludiště sarajevské Baščaršije, to však neznamená, že by neměl svou vlastní přívětivou atmosféru. V pravidelných ulicích čerpajících svou inspiraci z římského Singidunumu se nachází spousta vynikajících restaurací, barů a kaváren, útulných obchůdků, malých parků a stylových černobílých graffiti věnovaných fanouškům klubu Partizan. Tato část Bělehradu připomíná tak trochu Budapešť nebo Berlín – města, která sice nejsou evropskou estetickou a architektonickou špičkou, ale ihned si vás podmaní svou přitažlivostí a unikátností. Bělehradský genius loci nepochybně existuje. Centrum je kompaktní, zcela bez problémů ho projdete pěšky, a o kousek dál se dostanete na široké bulváry s monumentálními vládními budovami. To už je Bělehrad ze začátku 20. století, kdy se z provinční balkánské varoše stává skutečnou regionální metropolí. Uvidíte bílou budovu srbského parlamentu, jejíž věž v noci svítí magickým modrým světlem, hlavní poštu a cihlový kostel svatého Marka s hrobkou cara Dušana Velikého. Vydáte se na jih přes bohémskou čtvrť Vračar s jejími mondénními vilami, vytvoříte si svůj názor na svítící fontánu uprostřed náměstí Slavija a pak už jen vzhůru do malého kopce k největšímu srbskému pravoslavnému chrámu. A největší chrám musí být zasvěcen tomu nejdůležitějšímu pravoslavnému světci – ano, je to chrám svatého Sávy. Možná navštívíte také některé muzeum, ať už to Národní na náměstí Republiky (bylo patnáct let zavřeno z důvodu rekonstrukce a po městě se vyprávěly vtipy, že se ho bojí otevřít, protože ve sbírkách se nachází několik ukradených obrazů, a kdyby se objevily na veřejnosti, mohli by je nárokovat jejich původní vlastníci) nebo vojenské na Kalemegdanu. Populární mezi turisty je muzeum Nikoly Tesly na Vračaru, které je nepochybně zajímavé a interaktivní (držíte v ruce tyče, přes které běhají blesky), ale problémem je délka prohlídky – v momentě, kdy si myslíte, že jste tak v první třetině, je už konec. A když si budete chtít odpočinout, vydejte se do Zemunu za Novým Bělehradem, který je svým rakousko-uherským charakterem výrazně odlišný od centra města (vždyť to také bylo hraniční uherské město až do konce první světové války), vyběhněte až nahoru na cihlovou věž Gardoš a pokochejte se výhledem na Dunaj a červené střechy všude kolem.

Zindan kapija – brána do bělehradské pevnosti Kalemegdan. Foto: Wikimedia Commons

Vyžití pestré, vyhlídky nejisté

O různých zajímavostech města bychom mohli mluvit velice dlouho. Tak například už zmiňovaná bělehradská zoologická zahrada se může pochlubit nejstarším žijícím aligátorem na světě. Sympatický plaz se jmenuje Muja a do Bělehradu se dostal koncem 30. let z Německa. Přežil všechna bombardování během druhé světové války i později, ale zoo byla tehdy těžce poškozena a všechny dokumenty shořely. Dnes se tedy přesně neví, kdy se narodil ani kolik mu bylo let, když se Bělehrad stal jeho novým domovem, ale předpokládá se, že největší atrakce celé zoologické zahrady už oslavila devadesátku. Prostor před jeho výběhem je stále plný lidí, každý chce vidět nejstaršího aligátora, který pamatuje Nediće a fašisty, euforii po skončení okupace, Tita a bratrství a jednotu, slibné šedesátky, zlaté sedmdesátky, otázky přinášející osmdesátky a pak válku, sankce, beznaděj a zoufalství, ale také postupné zvedání se z popela a nový optimismus, že to nejhorší se už snad nezopakuje. Lidé navštěvovali bělehradskou zoo v zadní části Kalemegdanu v časech dobrých i zlých a těšili se z toho, že právě jejich město má něco, co jinde na světě nenajdete.

Nedaleko od Kalemegdanu ve čtvrti Dorćol (turecký název pro křižovatku čtyř ulic) se na ulici Strahinjića Bana nachází bělehradské Silicon Valley. V srbské metropoli to však není centrum vývoje špičkových technologií. Srbská silikonska dolina byla spíš ilustrací nevkusu, který s příchodem války a sankcí ovládl srbské ulice a mediální prostor. Kdysi klidná dorćolská ulice se stala místem setkávání různých důležitých lidí – manažerů, herců, popových zpěváků, a samozřejmě také zločinců a mafiánů –, kteří zde určovali nové trendy. Jedním slovem, bylo to místo pro ty nejbohatší a nejvlivnější muže této části Balkánu, a tito muži s velkými auty a někdy i pistolí za pasem si libovali v doprovodu jistého typu žen. Vysoké podpatky, minisukně, silikonová prsa a nafouklé rty se tak staly nevyhnutelnou součástí bělehradského nočního života. Před kavárnami tohoto specifického místa stály každý večer nejnovější modely Mercedesu a Audi a z nich vystupovaly dívky, které svým partnerům sloužily jako vybrané trofeje. Samozřejmě, tento model vztahů známe i z jiných částí Evropy a světa, i v Čechách máme své zlatokopky, ale bělehradská silikonska dolina byla unikátní svou koncentrací a známá široko daleko. Srbština pro tyto ženy, které se hojně objevují v soutěžích popových hvězdiček a podřadných televizních reality show, používá výraz sponzoruše – překlad ctěný čtenář zřejmě nepotřebuje –, přičemž v srbské společnosti jsou zastoupeny i některé příbuzné varianty. Tak například studenti a studentky mají možnost věnovat se svému vybranému oboru na velkém množství různých univerzit, ale jen o těch státních můžeme s klidem říct, že mohou svým absolventům skutečně poskytnout vzdělání na požadované úrovni. Pro ty méně ambiciózní jsou pak v nabídce různé soukromé Megatrendy a Singidunumy, kde se moc nenadřete, máte spoustu času chodit po kavárnách, jet několikrát do roka na luxusní dovolenou a po pár letech se můžete pyšnit titulem (je celkem jedno jakým). Absolventkám, které více dbají o svůj vzhled a netají se cílem najít si bohatého, i když možná i staršího partnera, se říká megatrenduše. Srbská společnost se ovšem vyvíjí, některé trendy z let minulých se postupně vytrácejí, a i když jsou tu zlatokopky pořád, ulice Strahinjića Bana ztratila svou někdejší atmosféru pochybného mola pro mafiánské modelky a dnes je obyčejnou, hezkou dorćolskou ulicí lemovanou vysokými stromy.

Srbská mladá generace v hlavním městě má dnes k dispozici spoustu míst, kde může trávit volný čas. Třeba ti, jimž pompéznost některých klubů v centru nic neříká, mohou v srpnu navštívit v parku Ušće přes řeku v Novém Bělehradě bělehradský Beer Fest – gigantický festival s širokou nabídkou regionálních kapel a piva ze všech koutů světa, kam je vstup zdarma a každý den se společně při zpěvu skupin jako Van Gogh nebo Električni Orgazam baví přes sto tisíc lidí. A nesmíme zapomenout také na sport, vždyť v Bělehradě se pravidelně hrává derby Partizan – Crve­na zvezda, které je svou pulzující atmosférou „must-see“ pro všechny fotbalové fanoušky.

Nicméně život není jen zábava, je třeba myslet také na dlouhodobější perspektivu, a ta pro dospívající generaci bohužel není nejrůžovější. Zatímco my ve střední Evropě jsme celkem bez problémů a v souladu s očekáváním vstoupili do Evropské unie v dávném roce 2004, státy jihovýchodní Evropy s výjimkou Slovinska a Chorvatska na svou šanci stále čekají.

Výhled na Dunaj z věže Gardoš v bělehradské čtvrti Zemun. Foto: Wikimedia…

EU v nedohlednu

Západní političtí lídři obvykle nejsou velkými podporovateli politiky rozšiřování EU. Tak třeba francouzský prezident Macron řekl, že „západní Balkán bude jednoho dne součástí EU…, ale je ještě příliš brzy na zahájení právního procesu směrem k rozšíření“, a německá kancléřka Merkelová se vyjádřila, že „[někdy zmiňovaný rok] 2025 není realistickým datem pro rozšíření EU“. Fráze jako „únava z rozšíření“ se staly zavedenou součástí veřejné debaty a stále více lidí od větrných plání Vojvodiny až po zasněžené hory v Severní Makedonii ztrácí víru, že se vůbec někdy stanou součástí evropské rodiny (v Srbsku je tento skepticismus nejvýraznější – 32 % Srbů nevěří, že se tak stane před rokem 2031, a 23 % si myslí, že k tomu nedojde nikdy). Můžeme být v pokušení konstatovat, že EU jen předstírá, že jednoho dne kandidáty přijme, zatímco kandidáti podobně předstírají, že se pokoušejí plnit reformní kritéria. A možná je někdy splní. Jednou. V daleké budoucnosti.

Je faktem, že balkánští uchazeči o členství v Unii by si mohli své domácí úkoly dělat i lépe. Stačí se letmo podívat do pravidelných výročních Zpráv o pokroku z dílny Evropské komise, a hned vidíme, že např. v Srbsku „nedošlo k žádnému pokroku v oblasti svobody projevu… což je předmětem vážných obav“, a že v Černé Hoře „korupce převládá v mnoha oblastech“. Bohužel, pokrok je pomalý, v některých případech dokonce žádný, a vyhlídky na jasnější budoucnost jsou poněkud zastřené. Muselo to ale skončit zrovna takhle? Možná by bylo bývalo lepší, kdybychom už dříve nabídli všem kandidátům realističtější perspektivu stát se členy. Ačkoli to může znít poněkud kontroverzně, domnívám se, že takové řešení by nakonec bylo pro obě strany procesu výhodnější. Pro takové tvrzení mám čtyři klíčové důvody.

Tím prvním je, že každá mezinárodní organizace by se měla snažit růst a zvětšovat se. Mělo by se jednat o přirozený instinkt, který přináší několik důležitých výhod. Čím větší organizace, tím větší je její vliv na mezinárodní scéně – nemluvě o přímém přístupu na větší trh. Kromě toho je to jediný praktický způsob, jak zabránit tzv. třetím aktérům získat větší moc v dosud neintegrovaných regionech. Všichni opakují mantru o této potenciální hrozbě, ale navzdory tomu jsme doposud nebyli svědky skutečně účinných kroků, díky kterým by se Unie v regionu stala skutečnou autoritou. Koneckonců pro různé (částečně nebo zcela) autoritářské režimy je mnohem snazší politicky nebo ekonomicky proniknout do zemí mimo Unii než do těch, které už dostaly platnou vstupenku. Proto můžeme tvrdit, že pokud by západní Balkán již byl součástí EU, pro kohokoli jiného by bylo mnohem těžší krájet tento pomyslný balkánský dort.

Zadruhé, Evropská unie by měla mnohem intenzivněji spolupracovat s proevropsky smýšlejícími politiky. Když se podíváme do minulosti, zjistíme, že politická situace ve většině zemí regio­nu bývala poněkud příznivější. Srbská exekutiva vedená Borisem Tadićem se zdála být v tomto smyslu autentičtěji proevropská než různí současní představitelé (jak z vlády, tak z opozice), kteří by mnohem lépe zapadli spíše do chaotických 90. let. Podobně i zesnulý premiér Đinđić, intelektuál s vlastní vizí – v dnešní době vzácná kombinace –, byl politikem, který mohl bez problémů vést jakoukoli etablovanou evropskou demokracii. A nezapomínejme, že Severní Makedonie byla svého času v přístupovém procesu považována za jednu z nejlépe připravených zemí, druhá za Chorvatskem (věci se změnily po neúspěšném summitu NATO v Bukurešti, kdy byla opět zablokována svým jižním řeckým sousedem). Můžeme tak říct, že pro EU by nejen bylo snazší jednat s demokratičtějšími politiky nedávné minulosti, ale že by to také bylo posílilo jejich pozici. Současná nová vlna populistů by samozřejmě stále představovala jisté nebezpečí, ale přinejmenším jejich cesta k moci by byla určitě těžší.

Pohoří Kopaonik. Foto: Wikimedia Commons

Zatřetí je zde argument solidarity. Podívejme se na konkrétní případy Rumunska a Bulharska, které euroskeptici často uvádějí jako údajně neúspěšné příklady procesu rozšiřování. Kritici u nich poukazují na úpadek právního státu, všudypřítomnou korupci a obecnou nepřipravenost stát se členy. Právě tato vlna rozšiřování tak přispěla k praktické aplikaci mnohem přísnějších kritérií platných v dnešní době. Bylo ale rozšíření v roce 2007 skutečně chybou? Představte si, že Bukurešť a Sofie jsou stále mimo Unii a zoufale bojují o členství, podobně jako jejich méně šťastní západní sousedé. Je velmi nepravděpodobné, že by tyto dvě země měly za těchto okolností méně korupce, efektivnější veřejné instituce, vyšší úroveň politické kultury a jasnější priority ve své zahraniční politice. Místo toho bychom pravděpodobně byli svědky posíleného nacionalismu, rostoucího euroskepticismu a značného příklonu východním směrem. Ponechat Rumuny a Bulhary venku by znamenalo existenci chudších a zranitelnějších zemí v našem blízkém sousedství. Je pravděpodobné, že kdyby byli před deseti lety do Unie přijati Srbové, Černohorci nebo Makedonci, Balkán by se postupně stal bohatším, stabilnějším a „evropštějším“ regionem. Určitě by to mělo své náklady, ale rozšíření by nepřineslo více škody než užitku, a také by se zdůraznila solidarita, což je jeden z pilířů samotné existence EU. Tato solidarita byla Čechům nabídnuta v roce 2004, Rumunům a Bulharům o tři roky později a Chorvatům v roce 2013 – ale na západním Balkáně jako by nebyl tento koncept dostatečně přítomen.

Nakonec tady máme nevyřešené dvoustranné problémy, které jsou často zmiňovány jako zásadní důvody blokující přistoupení. Výborným příkladem je v tomto kontextu potřeba normalizace vztahů s Kosovem. V minulosti však existovalo několik případů, kdy EU umožnila vstup zemí s podobnými problémy, a historie prokázala, že to bylo správné. Irsko a Spojené království vstoupily do Unie společně v roce 1973 a trvalo jim dalších dvacet pět let, než našly řešení týkající se Severního Irska. Nikdo tehdy nepředpokládal, že by byl konflikt vyřešen ještě před přistoupením, ale samotné členství později posloužilo k tomu, aby se našel a přijal uskutečnitelný kompromis. Kypr je stále rozdělená země, ale nikdo si zřejmě nemyslí, že kdyby byl ostrov mimo Unii, byly by řecko-turecké vztahy na vyšší úrovni. Podobně by se Albánci a Srbové mohli zapojit do dialogu v rámci EU – ano, mluvíme zde o velmi složitém problému a nikdo nemůže zaručit, že by se řešení našlo rychle, ale je těžké si představit, že by současný stav plný vzájemné nedůvěry byl horší než nyní. Místo toho jsou však tyto země už celá léta na čekací listině, zatímco frustrace a euro­skepticismus nebezpečně vzrostly. Prosazují se anti-evropské myšlenky a autoritářské modely správy státu. Tyto země budou sotva kdy schopny plnit reformy a kritéria, pokud neuvidí skutečnou perspektivu pro členství. Když dnes máte srbské občanství, je vám pětadvacet let a právě jste skončili univerzitu, čeká vás možná několik desetiletí vrávorání na místě, plat v průměru o polovinu nižší než ve střední Evropě a bolestné procitnutí do reality, ze které každý rok ti nejlepší odcházejí západním směrem. Oproti tomu otevření dveří do Unie by vedlo k dokončení evropského projektu, do kterého lidé z jihovýchodní Evropy rozhodně patří – geograficky, kulturně i politicky.

Poznámky

1. Nezávislost Kosova je jedním z nejvíce polarizujících témat, a autor této knihy nechce celou záležitost vnímat černobíle. Obě strany mají k dispozici spoustu relevantních argumentů, a když zde používám termíny jako hranice, stát apod., není tomu tak proto, že bych se přikláněl k albánské interpretaci, nýbrž proto, že z praktického hlediska někdy – ne vždycky – Kosovo v mezinárodní aréně jako stát funguje. Jde tak o popis konkrétní rea­lity v terénu, a ne o politickou preferenci pro jednu či druhou stranu.
2. Citát z filmu Hezké vesnice hezky hoří (Lepa sela lepo gore, 1996) srbského režiséra Srđana Dragojeviće, jenž popisuje krutou válečnou realitu prostřednictvím osudů dvou někdejších přátel z dětství – Srba a Muslima –, kteří se později museli postavit proti sobě.

(Tiskem vyšlo v KONTEXTECH 1/2022)