Svět podle Berlusconiho

Ve středu 14. června 2023 se v milánském dómu za účasti rodiny, nejbližších přátel, nejrůznějších celebrit i předních osobností italské a světové politické reprezentace konal státní pohřeb Silvia Berlusconiho, nejvýraznější a současně nejkontroverznější osobnosti italské politiky posledních třiceti let. Pohřebnímu obřadu přímo v chrámu přihlíželo dva tisíce smutečních hostů, další desetitisíce zaplnily přilehlé náměstí. Někteří byli upřímně smutní a dojatí, jiní přišli v tričkách s nápisem „Já za něj smutek nedržím“. Ať už v nás osobnost tohoto extravagantního miliardáře a svérázného politika vzbuzovala jakékoliv emoce, jedno je jisté – v dobrém či zlém – zemřel poslední italský Il Cavaliere.

Silvio Berlusconi se po celý život prezentoval jako obyčejný Ital, který si prostě jen plnil své sny a miloval svou zemi. Zdůrazňoval, že se nenarodil se stříbrnou lžičkou v puse a že za vše, co má, vděčí jen své vlastní píli, důvtipu a pracovitosti. Svým způsobem to byla pravda. Je však třeba dodat, že o původu jeho peněz se vždy vedly vášnivé polemiky, že své podnikání držel na hraně a často i za hranou zákona, že se neštítil spojit síly s organizovaným zločinem, zkrátka že rčení svého krajana Machiavelliho, že účel světí prostředky, posunul na další úroveň. Silvio Berlusconi byl nepřehlédnutelnou postavou, v roce 2022 jej časopis Forbes zařadil na třetí místo v žebříčku nejbohatších lidí v Itálii (jeho majetek je vyčíslen na více než šest miliard eur, přeskočili jej pouze Giovanni Ferrero a Giorgio Armani), čtyřikrát byl jmenován italským premiérem, několikrát ministrem, byl zvolen europoslancem, senátorem, poslancem italského parlamentu, byl předsedou politické strany Forza Italia a mimořádně obratným zákulisním hráčem.

Berlusconi se narodil v roce 1936, tedy v éře Benita Mussoliniho, do rodiny řadového bankovního úředníka a ženy v domácnosti. Začínal jako prodavač vysavačů, zpíval v barech a na výletních lodích. Uměl bavit a získat lidi, byl výmluvný, pohotový, schopný vyjít s každým, s kým vyjít chtěl. Vystudoval práva se zaměřením na obchod a svět reklamy, kde naplno rozvinul svůj nesporný talent k sebeprezentaci. Měl charisma, vytvořil kolem sebe auru velkého milovníka žen i života, uměl si „udělat přátele“ a být k nim velkorysý. Ze všech těchto vlastností, talentů a zkušeností vytvořil pozoruhodný mix, který do té doby nevídaným způsobem vrhl nejprve do služeb byznysu a následně do světa politiky. Berlusconi spojil zdánlivě nespojitelné – svět málo přitažlivé politiky se světem masové zábavy. Stal se otcem evropských populistů, exkluzivním produktem politického marketingu.

Na počátku Berlusconiho podnikatelské kariéry stáli vlivní přátelé. Jedním z nich byl i významný politik a pozdější socialistický premiér Benedetto „Bettino“ Craxi. Craxiho socialisté už dávno nebyli stranou chudých proletářů, ovládali Milán i řadu jiných velkých měst italského severu a za čtyři roky, kdy stál jejich šéf v čele vlády (1983–1987), dosáhla míra korupce nevídaných rozměrů. Craxi a Berlusconi trávili společné rodinné dovolené v Portofinu a Svatém Mořici, Bettino byl kmotrem dětí, které měl Silvio s Veronicou Lariovou, a když se ji později rozhodl pojmout za manželku, byl mu i svědkem na svatbě. Aféry spojené s Craxiho vládou byly však příliš i na italské poměry. Neudržitelná situace si vyžádala reakci v podobě procesu Čisté ruce (Mani pulite). Tradiční politické strany se začaly hroutit a vlivný podnikatel Berlusconi vycítil šanci, jak sám sebe pasovat do role příznivce zásadních politických změn. Ač své impérium prokazatelně vybudoval za přímé asistence a po boku kritizovaných politiků, dokázal hodně lidí přesvědčit, že je jen úspěšný selfmademan, který se rozhodl využít svůj vliv a majetek pro dobro obyčejných Italů a ve službě vlasti.

Berlusconiho vstup do politiky byl jedním z milníků signalizujících přechod od první k druhé italské republice. I když nešlo o formální změnu ústavy a jednalo se o proces, který byl nastartován koncem osmdesátých let a skončil až v první polovině devadesátých let, je takové označení namístě. Korupční aféry a akce Čisté ruce zamávaly se stabilitou italských politických stran i samotného státu. Bující a stále agresivnější aktivity organizovaného zločinu podminovaly důvěru ve státní instituce, lidé nabyli přesvědčení, že se ničeho nedovolají a že nic nemá smysl. V substrátu všeobecného rozkladu se dařilo „nováčkům“, z Berlusconiho podnikatele se oficiálně stal Berlusconi politik. Až mnohem později vyšlo najevo, že byl už od sedmdesátých let členem velice vlivné organizace, zednářské lóže P2 (s členským číslem 652), a že díky této organizaci byl ve spojení se špičkami tehdejší italské politiky, byznysu, justice, ale i organizovaného zločinu, které mu pomohly jak k bohatství, tak i k úspěchu v politice.

Berlusconi podnikatel

Silvio Berlusconi o sobě dal poprvé výrazněji vědět, když jeho firmy v šedesátých a sedmdesátých letech stavěly nová milánská sídliště, například Milano Due. Jde o dodnes oblíbenou rezidentní čtvrť, kde se myslelo i na občanskou vybavenost, systém stezek pro pěší a cyklisty, vodní prvky, parky i zábavu v podobě lokálního televizního kanálu Telemilano (později Canale 5). To byl první skromný krok k budoucímu mediálnímu gigantu Mediaset.

Pro Berlusconiho úspěch bylo přelomové rozhodnutí italského ústavního soudu z léta 1976, které povolovalo regionální a lokální soukromé televizní vysílání. Berlusconi využil neschopnosti italských politiků přijmout potřebné regulace a velmi rychle se mu podařilo vybudovat soukromé mediální impérium. Snahy různých římských, turínských i jiných úřadů tento stav napravit a vrátit regionálním televizím jejich původní účel se setkaly s velkým lidovým odporem. Televizní stanice jako Rete 4, Italia 1, Canale 5 totiž na rozdíl od italské státní televize RAI, která byla proslulá svou strnulostí, nabízely ikonické pořady, jako byl Dallas nebo Šmoulové, a také nejrůznější zábavné estrády, soutěže krásy či sportovní přenosy. Vedle toho však vysílaly i na první pohled seriózní talkshow, která prezentovala především tehdejšího socialistického ministerského předsedu Bettina Craxiho a posléze stále více samotného Silvia Berlusconiho.

Berlusconi měl vždy ohromný dar vycítit potřeby běžných Italů, získat je na svoji stranu a mít z toho osobní prospěch. Nabídl jim (především početným ženám v domácnosti, které pak dlouho tvořily věrné jádro jeho voličstva) nejen zábavu a náplň stereotypního života, ale i sebe jako prototyp správného Itala. Muže pak k televizním obrazovkám přitáhl i díky fenoménu televizních asistentek, půvabných showgirls, které byly součástí nejrůznějších galavečerů, soutěží či losování a jejichž hlavním úkolem bylo usmívat se a být krásné. Z Italů vyrobil televizní publikum a to pak přetvořil ve voliče.

Berlusconiho podnikatelské aktivity jsou rozkročeny do mnoha směrů, zastřešuje je společnost Fininvest (Finanziaria d’Investimento), pod kterou kromě různých investičních společností spadá například i nakladatelství Mondadori, Teatro Manzoni či soukromá letecká společnost Alba Servizi Aerotrasporti. Fininvest kontroluje také mediální impérium Mediaset, nyní rozšířené na MediaForEurope, nebo bankovní dům Banca Mediolanum.

Berlusconi fanoušek

Televizní mág Berlusconi však nezapomněl ani na další italské vášně. Roku 1986 koupil slavný fotbalový klub AC Milán a postaral se tím o pořádný skandál, protože do té doby byl známý jako fanoušek jejich nesmiřitelného rivala Interu, se kterým klub sdílí slavný stadion San Siro. Skalní příznivci mu to nikdy neodpustili, i když za jeho éry získali Rossoneri devět ze svých devatenácti ligových titulů, pět ze sedmi titulů v Lize mistrů a pět evropských Superpohárů.

Berlusconi klub dopoval penězi, svými vizemi a autentickou fotbalovou vášní. Výsledky se dostavily. I ti, kteří se nikdy o fotbal nezajímali, pravděpodobně slyšeli jména jako Maldini, Baresi, Costacurta, Donadoni nebo viděli v akci holandský trojlístek van Basten, Rijkaard a Gullit. (Když už kvůli ničemu jinému, tak alespoň díky Gullitovu nepřehlédnutelnému účesu.) AC Milán jako jediný dokázal dvakrát po sobě zvítězit v Lize mistrů (tehdy PMEZ, 1989 a 1990) a byl také prvním klubem, který vyhrál italskou ligu bez jediné porážky (1992). V roce 1990 navíc Itálie pořádala Mistrovství světa ve fotbale – ve finále sice zvítězili Němci nad Argentinou, ale Itálie vyhrála „malé finále“ a skončila třetí. Další vlna klubových úspěchů přišla s fotbalisty, jako byli Inzaghi, Nesta či Ševčenko, a triumfální tažení AC Milán pokračuje, je nejlepším italským klubem i za rok 2022.

„Díky AC Milán jsem nejúspěšnější prezident v historii fotbalu. A klub je po mafii a pizze tím nejznámějším italským produktem,“ prohlásil Berlusconi. V roce 2017 jej však zcela pragmaticky prodal čínskému investorovi a jako „hračku“ si pořídil fotbalový klub v Monze. I když Monzu proslavily spíše závody Formule 1, díky Berlusconimu se i zde začaly dít fotbalové zázraky. Klub se dostal ze třetí ligy do první a už porazil jak AC Milán, tak třeba neméně slavný Juventus Turín.

Přestože jeho absolutní vrchol spadá do první poloviny devadesátých let, ve světě fotbalu Berlusconi byl a zůstane nezpochybnitelnou ikonou, ztělesněným snem mnoha Italů. Forza Milano! Forza Silvio! Forza Italia!

Berlusconi politický marketér

Nikoli náhodou se fotbalový pokřik Do toho Itálie!, tedy Forza Italia! objevil i v roce 1994, kdy se Berlusconi rozhodl založit politickou stranu (poprvé však tento pokřik nepoužil Berlusconi, ale křesťanští demokraté jako slogan kampaně ve volbách roku 1987). V lednu na jednom ze svých televizních kanálů oznámil vstup do politiky, v témže roce jeho Forza Italia (FI ) vyhrála volby a Berlusconi se stal italským premiérem.

Jeho rozhodnutí vybudovat vlastní politickou stranu bylo dáno kombinací několika faktorů. Kromě konjunktury nových příležitostí se jednalo také o potřebu zajistit nové politické krytí svým ekonomickým aktivitám. Berlusconiho Fininvest se potýkal s dluhy a Ciampiho vláda se pokoušela novelizovat mediální zákon, který by omezil monopol Mediasetu na soukromé televizní vysílání. Avšak byl v tom přítomen i určitý druh politického mesianismu, přesvědčení, že jako úspěšný podnikatel a veřejně známá osobnost má těžce zkoušeným Italům co nabídnout, a to nejen z politického, ale i z ekonomického hlediska. V kampani více než důsledný antikomunismus zabraly sliby „nového italského zázraku“, důraz na individuální šance a růst, zajímavě znějící vize liberalizace italské ekonomiky a „nakopnutí“ hospodářského růstu.

Jeho televizní impérium bylo v tomto souboji silnou zbraní. Televizní spot, ve kterém Berlusconi nešetřil sliby a působil vyloženě státnicky, začínal větou „Itálie je země, kterou miluji“. Berlusconi jako první pochopil, že takto může oslovit jednoduše a účinně celý národ. Pochopil také, že tradiční předvolební formáty diváky nudí, a tak daleko častěji než v televizních debatách vystupoval v různých populárních show, kde se bez rizika konfrontace s jinými názory prezentoval jako ideální politický lídr.

„Nezávislá“ nakladatelství z jeho mediálního portfolia chrlila barevné a fotografiemi přeplněné tituly typu Berlusconi – Story, s podtituly jako Život a dílo, Přátelé a nepřátelé, Lásky a vášně, Sport a politika. Do italštiny proniklo nové slovo telecrazia, které vytlačilo tradiční partitocrazia první republiky. Když slavný italský politolog Giovanni Sartori psal svoji studii o tom, jak se politika proměňuje v jeden z prvků televizní zábavy, uváděl (spolu s Rupertem Murdochem) Berlusconiho jako příklad toho, čemu říkal video-politica. Na rozdíl od Murdocha však Berlusconi vstoupil do politiky přímo a naplno využil svoji schopnost mluvit prostě a srozumitelně. Voliči přestali číst stranické programy, přestali chápat politiku jako souboj idejí a začali ji vnímat jako vizuálně přitažlivý souboj populistických kandidátů.

Forza Italia vyrostla na základech Berlusconiho podnikatelského impéria Fininvest, neboť ji v podstatě založili manažeři a marketingoví stratégové Fininvestu a další Berlusconiho firmy Pubitalia, která také vybírala vhodné kandidáty do voleb. Pokřik, kterým povzbuzují italští tifosi (fanoušci) své fotbalisty, neměl jen symbolický význam, místní stranické organizace FI vznikaly tak, že členství bylo nabídnuto členům buněk klubu AC Milán. Pro úspěch této fotbalovo-politické strany byly zásadní i Berlusconiho ekonomické zdroje. Než začala být strana primárně financována z veřejných zdrojů (někdy v letech 2012 až 2013), převažovaly Berlusconiho vlastní peníze. Když se později volební síla Forza Italia oslabila, vrátily se Berlusconiho peníze opět do hry a pokrývaly veškeré dluhy, které provozem vznikly. Forza Italia měla být stranou nového typu, spíše hnutím bez velkého aparátu, měla pomoci „řídit stát jako firmu“. Jejími kandidáty byly výrazné a oblíbené osobnosti, další pak byli vybíráni v castingu během televizních show. Hnutí prosazovalo nízké daně, odbourání byrokracie, boj s korupcí a konec tradičních politických stran, které zklamaly. Berlusconi sám pak opakovaně tvrdil, že do politiky vstoupit nechtěl, ale musel, aby Itálii zachránil.

Berlusconi politik

Svým angažmá ve volbách 1994 přispěl Berlusconi k tomu, že sedmdesát procent zvolených poslanců byli nováčci bez předchozí zkušenosti. Berlusconimu následně trvalo šest týdnů, než svoje volební koalice přetransformoval ve vládu. Problém spočíval v tom, že se na severu Itálie pod heslem „pól svobody“ spojil s Ligou severu (Lega Nord, LN), zatímco na jihu pod heslem „pól dobré vlády“ s postfašistickou Národní aliancí (Alleanza Nazionale, AN). Co geniálně fungovalo v kampani, bylo ve vládě velmi komplikované. LN chtěla Itálii federalizovat, zatímco AN se opírala o nacionalismus a centralismus. Ránu vládě ale nakonec zasadil sám Berlusconi. Kabinet se rozpadl již v prosinci kvůli sporu mezi Berlusconim, vyšetřovaným na základě podezření z korupce, a italskou justicí. Už v raném stadiu politické kariéry se tak naplno projevil problém provázející jeho politické aktivity až do smrti: aféry, skandály, policejní vyšetřování a soudy.

Postupem času bylo stále jasnější, že Berlusconiho politické angažmá má pomoci především samotnému Berlusconimu a jeho byznysu. Čelil velkému množství skandálů, byl obviněn a souzen za spolčení s mafií, falšování účetnictví, zpronevěru, daňové podvody a v souvislosti s kauzou Rubygate i za dětskou prostituci. Prosadil zákony, které by mu de facto zajistily beztrestnost. Když je pak italský ústavní soud zrušil, prohlásil, že se proti němu všichni spikli a že jedinou náplní jeho politických odpůrců je antiberlusconismus. Byl vícekrát odsouzen (za křivé svědectví, za ilegální financování politické strany, krácení daní či zveřejnění odposlechů v živé kauze), ale do vězení z různých důvodů nikdy nenastoupil. V září 2014 byl pravomocně odsouzen za daňové úniky, ale vězení se opět vyhnul. Trest mu byl zmírněn na rok veřejně prospěšných prací, které si odpykával v domově pro seniory nedaleko Milána.

K vládě se Berlusconi vrátil v období 2001–2006. Jeho moc, síla a politické zkušenosti oproti první polovině devadesátých let vzrostly, historik Agostino Giovagnoli dokonce nazval období 2001–2011 il decennio berlusconiano. Pro volby 2001 sestavil Berlusconi s AN, LN, pozůstatky křesťanské demokracie (Democrazia cristiana, DC) a dalšími koalici Dům svobod (Casa delle Libertà). A opět naplno využil potenciál svého mediálního impéria i úspěchů AC Milán v národní i nadnárodních soutěžích. Zcela ignoroval předepsané limity na volební výdaje a osmnácti milionům italských domácností zdarma rozeslal asi stotřicetistránkovou knihu o svém životě a vizích nazvanou Italská historie (Una storia italiana).

Berlusconiho soukromé televize vedly mediální válku s RAI, nad kterou si během kampaně udržela kontrolu středolevicová koalice Olivovník. Nepomohla však ani antiberlusconiovská obálka týdeníku The Economist, ani velmi vtipná vystoupení a předvolební apely slavného komika Roberta Benigniho. Nepomohl ani neméně vtipný bonmot proslulého Umberta Eca, který prohlásil, že Berlusconiho volí dva druhy voličů: jedni chytří a nemorální a druzí pouze nemorální. V předvolební kampani Berlusconi sliby nešetřil, v přímém přenosu přečetl a podepsal tzv. Contratto con gli Italiani (Smlouvu s Italy), kde se zavázal zvýšit minimální důchod na milion lir, vytvořit nová pracovní místa, zlepšit bezpečnost a rozhýbat notně zkostnatělou veřejnou správu. Posledním bodem této emotivní smlouvy byl slib, že pokud se mu ji nepodaří naplnit, odejde z politiky. Ve světle zjevných náznaků, že vláda bude tolerantní vůči daňovým únikům a jiným nepravostem, to všechno nevypadalo příliš věrohodně, ale na zklamané voliče to platilo.

Kromě slibů ale zabralo i to, co fungovalo už v roce 1994. Berlusconi byl snad jediný italský politik své doby, který se nesoustředil primárně na kritiku existujících poměrů, ale optimistickým hlasem ujišťoval své voliče, že Itálie je dobrá země, oni jsou dobří občané a že pod jeho vedením všem bude líp. Populistickým stylem vystupování a odmítnutím etablovaných politických elit se mu dlouhodobě dařilo budit u svých voličů pocit, že je jedním z nich, Io sono un uomo, obyčejný chlap, který je prostě jen ekonomicky mimořádně úspěšný a může tento úspěch přenést i do vlády. Zatímco profesionální politikové éry první republiky se vesměs pokoušeli transformovat paese reale (skutečnou zemi) tak, aby odpovídal paese legale (právnímu státu), Berlusconi jasně řekl, že se naopak zákony musejí změnit tak, aby odpovídaly italské realitě. I to bylo pro voliče nadějeplné politické poselství.

Voliči se však znovu zklamali. Kvůli poměrně křehké koalici se musel Berlusconi odklonit od slibovaného záměru vést stát jako firmu, tedy pomocí rychlých rozhodnutí a exekutivního vládnutí ve stylu soukromého podnikatele. Politicky vyčerpávající byla zejména rekonstrukce vlády v roce 2005, kterou opustili menší středoví koaliční partneři, aby si vymohli zajímavější ministerstva a programové ústupky. Následně byl formálně vytvořen nový kabinet, který však vládl jen v letech 2005 až 2006.

Berlusconiho image také ničily nekonečné skandály a aféry. Italský i světový tisk přinášel obraz zkorumpovaného excentrického magnáta, ale největším problémem bylo, že realita jeho vládnutí se začala daleko více podobat starým křesťanskodemokratickým časům, kdy bylo potřeba vyvažovat kdejakou frakci a veškeré reformy a politické projekty spěly kupředu jen velmi pomalu. Do toho probíhaly takřka permanentní spory mezi menšími koaličními partnery a rostly politické ambice předsedy AN Gianfranca Finiho, který se pokoušel zbavit posledních symbolických i politických pozůstatků neofašismu a kormidloval stranu směrem k politickému středu. Tento posun se mu zúročil, neboť AN umožnil vstup do nového Berlusconiho uskupení Lid svobody (Il popolo della Libertà, PdL), které kandidovalo jako předvolební koalice a postupně se transformovalo do podoby politické strany s cílem překonat roztříštěnost italského spektra od středu doprava. Z Berlusconiho úhlu pohledu to byl významný taktický manévr, kterým jednak neutralizoval potenciální vyzyvatele FI v roli hegemona italské pravice, jednak upevnil svou pozici lídra.

Podobným taktickým manévrem se mělo stát i přijetí nového volebního systému. Tento volební systém, který Italové na základě výroku Giovanniho Sartoriho označují jako Porcellum (podle latinského porcellus, malá svině, sele), byl užíván až do voleb 2013 včetně a obsahoval výraznou prémii pro vítěze. Byl to poměrný volební systém, který svými parametry zvýhodňoval větší strany, volič neměl možnost preferenčních hlasů a každá strana či koalice, která ve volbách skončila první na pásce, měla automaticky zaručenou sněmovní většinu 340 hlasů. Berlusconi na něj sice doplatil ve volbách 2006, ale pomohl mu o dva roky později. Od svého přijetí zákon vyvolával značné kontroverze a není příliš divu, že jej ústavní soud v prosinci 2013 zrušil. Ostatně sám jeho předkladatel Roberto Calderoli o něm později zcela otevřeně mluvil jako o porcata, tedy špinavosti neboli prasárně.

Vraťme se však ještě krátce k Berlusconiho vládám v letech 2001 až 2006. Kabinet přes veškerou snahu nedokázal pohnout s reformou zbytnělého daňového systému ani ztuhlého pracovního trhu. Nebylo to jen proto, že musel řešit konkrétní podobu zákona o střetu zájmů tak, aby nepostihla ministerského předsedu (což vyvolávalo mnoho politického napětí i veřejných diskuzí), bylo to také dáno silou některých tradičních aktérů, jako je například odborové hnutí. O tom svědčí i fakt, že na podobných reformách si vylámaly zuby i všechny další italské vlády až k současnému kabinetu Georgie Meloniové.

V předvolební kampani roku 2006 se Berlusconi přesto přirovnával nejen k Napoleonovi, ale mířil i výše: „Jsem Ježíš Kristus politiky. Jsem trpělivá oběť, snáším všechny, obětuji se pro každého.“ Přesto tentokrát neuspěl. Po volbách 2006 Berlusconi nejprve odmítal volební porážku uznat, tvrdil, že byly zmanipulované, a dokonce nabízel finanční odměnu každému senátorovi rodící se vládní koalice, který by přestoupil do jeho tábora, ale nepomohlo to. Pomohla však neschopnost středolevých vlád a výše zmíněné soustředění politických sil od středu doprava v projektu PdL.

Koalice PdL vyhrála následující předčasné volby v roce 2008, Berlusconi byl znovu na koni a zdál se silnější než kdy předtím. Jeho staronovým koaličním partnerem se stala Liga severu. Vládu však smetla krize v eurozóně, která naplno odhalila neschopnost italských politiků napříč stranickým spektrem vymyslet, a hlavně prosadit takové ekonomické a sociální reformy, které by umořily obrovský veřejný dluh, akcelerovaly takřka neznatelný ekonomický růst a rozpohybovaly trh práce. Krize v eurozóně nachytala Itálii i Berlusconiho v nedbalkách. Stav italské ekonomiky se rychle zhoršoval a vláda nebyla schopna situaci zvrátit. Rostla jak nezaměstnanost, tak i nespokojenost veřejnosti a ekonomických elit. Když parlament v říjnu 2011 neschválil vládní návrh rozpočtu, vláda padla. O její mizivé popularitě svědčí fakt, že kolem paláce Quirinale, sídla prezidenta, kam Berlusconi doručil svou demisi, se tančilo a zpívalo Aleluja z Händelova Mesiáše.

Berlusconi následně podporoval, podobně jako všechny významné politické strany, technokratickou vládu Maria Montiho, a PdL dokonce vstoupila jako koaliční partner do vlády vedené levicovým lídrem Enricem Lettou (2013–2014). Berlusconi nicméně zůstal mimo Lettův kabinet, neboť byl v roce 2012 odsouzen za podvody a trest zahrnoval kromě již zmiňovaných veřejných prací také šestiletý zákaz ucházet se o veřejné funkce.

Stranu však mohl vést dál a v červnu 2013 ohlásil návrat ke značce Forza Italia, což bylo možné vnímat jako tiché přiznání neúspěchu integrace italského středopravicového stranického spektra. Pravda však je, že kromě Forza Italia žádný z politických dědiců PdL na politické mapě Itálie nepřežil.

Berlusconiho charisma a populistické žvanění už sice nestačilo na roli hegemona, ale zajistilo mu jistotu sice malé, avšak značným koaličním potenciálem a politickými zkušenostmi obdařené formace s pružným programem a ještě pružnějšími zásadami. Berlusconi po vypršení trestu přehodnotil své původní rozhodnutí už nikdy nekandidovat, čímž zároveň ukázal, jak je FI křehká a závislá na jeho osobě. Ve volbách roku 2022 byl zvolen senátorem a jeho strana se stala součástí vládní středopravé koalice pod vedením Giorgie Meloniové ze strany Bratři Itálie (Fratelli d’Italia, FdI), které Berlusconi kdysi pomohl do nejvyšších pater politiky, když ji v letech 2008 až 2011 udělal ministryní pro mládež.

V době Berslusconiho nemoci „jeho“ stranu řídila Marta Fascinaová, jeho poslední milenka a poslankyně za FI od voleb roku 2018. Navzdory spekulacím tisku o tom, že se spojila s Berlusconiho dětmi Marinou a Pierem (na pohřbu šli všichni ruku v ruce), není jediná, kdo si na toto politické dědictví brousí zuby. Aktuálním předsedou je současný italský ministr zahraničí Antonio Tajani, ale to je pravděpodobně dočasné. Berlusconiho rodina straně ručí za dluh ve výši zhruba devadesáti milionů eur. Otázka je, zda bude ochotna v tomto financování pokračovat a zda se strana bez svého jediného skutečného vůdce vůbec udrží.

Berlusconi Il Cavaliere

Titul rytíře (Il Cavaliere) nebyl v Berlusconiho případě jen hrou a nadsázkou. V roce 1977 jej italský prezident Giovanni Leone jmenoval členem Řádu za zásluhy o práci (Ordine al merito del lavoro), a ocenil tak jeho nepřehlédnutelný význam ve světě italské ekonomiky. Berlusconi toužil být rytířem, být obdivován a milován, stát v centru pozornosti. To se mu povedlo, jeho osobnost nemohla nechat nikoho chladným. Bylo jej možné obdivovat, nebo nenávidět, ale nebylo možné ho přehlížet.

Berlusconi budil vášně z mnoha různých důvodů. Il Cavaliere měl slabost pro diktátory typu Putin, Erdoğan nebo Kaddáfí, které označoval za své osobní přátele. Kaddáfímu umožnil během jeho římské návštěvy v roce 2010 rozbít rozsáhlý tábor kolem Villy Doria Pamphili, kde kromě beduínských stanů a koní budily pozornost i amazonky jeho osobní stráže. S Putinem si vyměňoval vřelé pozdravy i osobní dary, a to i po ruském útoku na Ukrajinu, který obhajoval jako oprávněný. Na setkáních evropských či světových lídrů se vždy choval velmi nenuceně, žoviálně, snažil se vzbudit dojem, že je výraznou osobností světového významu, ale realita byla jiná. Proslavil se spíše hluboce nekorektním vyjádřením k osobě Angely Merklové nebo tím, že jej při oficiálním focení musela umravnit sama britská královna Alžběta.

Přes všechny tyto své nešvary, nebo možná právě proto byl však nesporným průkopníkem proměny evropské politiky, inspirátorem ústupu od tradičních stran a propojení politiky a byznysu. O Českou republiku se Berlusconi nikdy nezajímal (s výjimkou proslulého skandálu spojeného s pobytem Mirka Topolánka v jeho soukromé vile na Sardinii), ale přesto ji výrazně ovlivnil. Když politologové definovali koncept strany-firmy, došli k závěru, že v Evropě existují jen dva krystalicky čisté příklady se všemi fatálními dopady na kvalitu demokracie i stranické politiky: Berlusconiho Forza Italia a Babišovo ANO. Je jasné, kdo ze zmíněných populistů je originál a kdo se jen snažil o nápodobu. Jsou tu ale i další podstatné rozdíly. Berlusconi vystoupal díky politickým kontaktům se socialisty a patrně i organizovaným zločinem v podmínkách zkorumpované, nicméně demokratické a pluralitní Itálie, Babiš vděčí za svůj vzestup ekonomickým a bezpečnostním strukturám z dob totalitního komunismu. Oběma je vlastní naprosto neseriózní styl komunikace, skákání do řeči, neodpovídání na dotazy, stálé opakování téhož, ovšem Berlusconi alespoň udržel větnou stavbu a ovládal gramatiku, zůstal také konzistentní a navzdory svému populismu necestoval zprava doleva a zpět.

Berlusconi na samém počátku své politické kariéry velmi dobře diagnostikoval problémy italské společnosti i politiky, řada jeho kritických postřehů byla naprosto oprávněná a nabídl i solidní volební program, ale velmi rychle ukázal, že neumí vládnout, respektive že vládne hůře než ti, které kritizoval. Itálie se za jeho éry sice asi relativně dobře bavila, ale nikam se neposunula. Berlusconi nedokázal svůj nesporný talent, který mu umožňoval opakovaně vyhrávat volby, přetavit do schopnosti vládnout a přinést smysluplné reformy.

Sám sebe však viděl jako renesančního velmože, cítil se být dalším z řady italských vévodů či kardinálů, kteří vládli díky pohádkovému bohatství a impozantním intrikám a jejichž nezřízená poživačnost dodnes fascinuje celý svět. Silvio Berlusconi si nechal říkat Il Cavaliere a v některých specifických ohledech jím i byl. Miloval okázalost, večírky a společnost žen, proslavil se nesčetnými skandály, opulentními večírky zvanými „bunga bunga party“ i velkolepou rozmařilostí a životem v přepychu.

Jeho nádherná vila San Martino v Arcore, kde žil od roku 1974, se podle závěti má stát trvalou připomínkou jeho činů, okázalým pomníkem a muzeem. Na pozemku vily ostatně stojí i jeho mramorová hrobka, kterou si nechal postavit nejen pro sebe, ale i pro svoji rodinu, nejbližší přátele a milované ženy. Berlusconiho bizarní příběh tedy, zdá se, tak úplně nekončí, možná do Arcore jednou budou proudit stejné davy turistů jako do Vittoriale u Lago di Garda, pitoreskního pomníku jiného kontroverzního Itala, spisovatele, politika a inspirátora fašismu Gabriele D’Annunzia. V mnohém si byli podobní, oba toužili Itálii pozvednout, vrátit jí její někdejší slávu, ale zanechali ji v horším stavu, než byl ten, který si přáli napravit.

Doporučená literatura:

Perry Anderson (2011): The New Old World. London and New York: Verso.

Martin Clark (2014): Modern Italy: 1871 to the Present. Third Edition. London and New York: Routledge.

Mark Gilbert (1995): The Italian revolution: the end of politics, Italian style? New York: Routledge.

Paul Ginsborg (2003): Italy and its Discontents: Family, Civil Society, State 1980–2001. Basingstoke: Palgrave.

Agostino Giovagnoli (2016): La Repubblica degli italiani 1946–2016. Bari: Laterza.

Friederike Hausmann (2006): Kleine Geschichte Italiens von 1943 bis zu Ära nach Berlusconi. Berlin: Verlag Klaus Wagenbach.

Glenn Kefford a Duncan McDonnell (2018): Inside the personal party: Leader-owners, light organizations and limited lifespan, British Journal of Politics and International Relations, 20(2), 379–394.

Aurelio Lepre (2004): Storia della Prima Repubblica: L’Italia dal 1943 al 2003. Bologna: Il Mulino.

Giovanni Orsina (2014): Berlusconism and Italy: A Historical Interpretation. New York: Palgrave Macmillan.

Nicola Porro a Pippo Russo (2000): Berlusconi and Other Matters: The Era of Football Politics, Journal of Modern Italian Studies 5(3), 348–370.

Giovanni Sartori (1999): Homo videns: Televisione e post-pensiero. Seconda edizione. Bari: Laterza.

Jörg Seisselberg (1996): Conditions of Success and Political Problems of a ‚Media–Mediated Personality–Party‘: The Case of Forza Italia, West European Politics 19(4), 715–743.

(Tiskem vyšlo v KONTEXTECH 4/2023)