Temné linie ruských dějin

Francouzský institut v Paříži uděluje cenu Prix Guizot – Institut de France významným dílům z oboru historie či studiím týkajícím se současného světa a společnosti nebo aktuálním politickým analýzám. V roce 2022 ji obdržela Françoise Thomová (1951) za svou poslední knihu Pochod pozpátku (La Marche à rebours) zahrnující texty, v nichž se známá francouzská historička a sovětoložka zabývala společenským a politickým vývojem v SSSR a v Rusku posledních zhruba třiceti let. V řeči, kterou Françoise Thomová pronesla při slavnostním přebírání ceny, popsala svoji osobní zkušenost s životem v brežněvovském Sovětském svazu a potřebu odhalit podstatu i slabiny totalitárního sovětského státu. Její hlas patří k těm, které již léta varují před podceňováním hrozby z Ruska, kde moc zůstala autokratická a metody výkonu moci bolševické.

Ke studiu historie jsem se dostala v jistém smyslu náhodou. Původně měla být mým hlavním povoláním klasická starověká literatura a především řecká literatura a filosofie. Zároveň se studiem klasické literatury jsem se věnovala studiu ruštiny. Můj zájem o Rusko neměl v sobě nic ideologického. Blízký vztah ke starověkým spisovatelům a myslitelům mne ochránil před sklouznutím k marxismu, jehož obětí se stala moje generace. Mne uchvátila ruská kultura. A tak se stalo, že jsem získala stipendium v Moskvě, kde jsem nakonec strávila čtyři roky, od roku 1973 do roku 1978. Ty čtyři roky znamenaly převrat v mém životě. Člověku ze Západu činí velké potíže, má-li se zorientovat v realitě totalitárního světa. Mnozí vyléčení komunisté (například Arthur Koestler) ve svých autobiografiích líčí, jaký zmatek vnesla realita komunistického systému do jejich vědomí a nakolik bylo jejich vnímání po určitou dobu ve vztahu k prožívané zkušenosti posunuté. Takový byl i můj případ.

K historii mne přivedlo právě tajemství komunismu. Jak komunistický režim dokázal učinit z každodenního života svých poddaných nekonečnou řadu strastí a zkoušek? Jak je dokázal přinutit žít ve strachu a ve lži a připravit je o jejich intimitu a autonomii, o tisíce malých radostí existence? Jak se vůbec dostal k moci a proč trval tak dlouho? Chtěla jsem komunismus pochopit, poznat příčinu vlivu, jaký měl tento zhoubný systém na společnost. Tehdy už byl cítit úpadek brežněvovského Sovětského svazu. Ale tato po zuby ozbrojená země byla stále nebezpečná: podobně jako moji ruští přátelé jsem si uvědomovala, že komunismus ohrožuje celý svět.

Na konci pobytu v SSSR se mi podařilo intuitivně nahlédnout podstatu komunistického totalitarismu. Mé chápání komunismu mělo blízko k pojetí disidentů, které jsem navštěvovala, k Solženicynovi, jehož Souostroví Gulag jsem četla jako u vytržení. Byl v něm soucit s mrtvými žádající spravedlnost. Bylo v něm hluboké, přímo útrobní odmítnutí tohoto režimu a vůle zabránit dalšímu šíření jeho ideologie ve světě a v myšlení lidí. Uvědomovala jsem si však, že sama intenzita odporu, který ve mně komunismus vyvolával, může být na překážku úplnému porozumění tomuto fenoménu. Diskutovala jsem o něm s mými ruskými přáteli. Byla jsem přesvědčena, že proti komunismu je třeba bojovat rozumem, že samotná odvaha nestačí.

Krok k historii

Po návratu do Francie jsem se vrhla na veškerou dostupnou literaturu o komunismu. Objevila jsem tak knihu Alaina Besançona Myšlenkové kořeny leninismu. Toto dílo pro mne znamenalo zjevení a zároveň jsem je vnímala jako úlevu. Měla jsem pocit, že Alainu Besançonovi se podařilo to, co jsem se snažila formulovat od let prožitých v Moskvě, ale neměla jsem potřebné myšlenkové nástroje, abych dokázala promýšlet komunismus zároveň v historické i filosofické perspektivě. Stále víc jsem se zabývala dějinami komunismu a dějinami SSSR. V té době probíhal mezi historiky komunismu v USA a ve Francii vášnivý spor „totalitaristů“, kteří kladli hlavní důraz na ideologii a na diktaturu, teror a nastolení totální kontroly nad společností, s „revizionisty“, podle nichž bylo třeba se zabývat sovětskou společností, mnohem pluralističtější a konsenzuálnější, než by se zdálo na první pohled, a nesoustřeďovat se pouze na režim. Z této debaty také vyplynuly závěry týkající se výkladu studené války: podle „totalitaristů“ vyplývala z expanzionistické povahy SSSR a z marxisticko-leninistické ideologie, podle „revizionistů“ Stalin prováděl zásadně defenzivní politiku a bylo možné ji přičíst agresivní politice Spojených států, na kterou Stalin dokázal reagovat pouze případ od případu. Bez váhání jsem posílila řady „totalitaristů“: jejich výklad měl blízko k pojetí sovětských disidentů, kteří mi, pokud jde o realitu komunismu, otevřeli oči.

Střet mezi „totalitaristy“ a „revizionisty“ mne přivedl k prvním historickým problémům, jejichž rozvětvenost a provázanost mne pohltila na celé roky. Při svém pobytu v SSSR za Brežněvovy éry jsem si často kladla otázku, existují-li nějaké faktory, které by umožňovaly vývoj sovětského režimu, ale žádné jsem neviděla. Společnost byla příliš atomizovaná na to, aby se mohla stát silou ovlivňující politiku strany. Systém se zdál být odsouzený k pozvolnému zahnívání. Nedokázala jsem si představit, že by jeho konec mohla způsobit nějaká síla uvnitř. Po nástupu Gorbačova a po otevření sovětských archivů jsem si uvědomila, že jsem podcenila jeden důležitý faktor – ochladnutí komunistických elit vůči režimu, z něhož přitom měly největší prospěch. Neuvědomila jsem si, že mnoho komunistů toužilo stát se vlastníky a bez překážek s definitivní platností disponovat státními zdroji, ke kterým měly přístup. Svazovala je všechna možná omezení, jež strana ukládala svým členům, nejvyšší funkcionáře nevyjímaje. Chtěli cestovat, kupovat dači a apartmány, vlastnit vily na Azurovém pobřeží – zkrátka řečeno, předvádět světu své bohatství. Když jsem uvažovala o současné situaci, začala jsem se vracet k výchozímu stavu. Nomenklaturní privatizace započatá za Gorbačova a pokračující za Jelcina odhalila rozbujelou korupci stranického aparátu z doby Brežněva. Existovaly faktory destabilizace režimu, které jsem si neuvědomila v celém jejich rozsahu. Brzy jsem se při svých úvahách dostala až ke Stalinovi a v Berijovi jsem odhalila výrazný příklad onoho ochladnutí, které na jaře 1953 vyústilo v odvážný pokus svrhnout režim.

Boj o následnictví

Když jsem si jednou položila otázku, jak mohl komunistický režim trvat tak dlouho, musela jsem se nakonec ptát, proč padl. A dospěla jsem k závěru, že k jeho likvidaci vedly tytéž mechanismy totalitárního systému. V komunistickém režimu došlo k získání reálné moci vždy po převzetí funkce prvního (generálního) tajemníka – pouze Andropov získal reálnou moc ještě před dosažením moci nominální. V jistém smyslu se mohla celá perestrojka omezit na Gorbačovovu vůli změnit nominální moc, již získal v březnu 1985, na moc reálnou, jak to před ním učinili Stalin, Chruščov a Brežněv. Byl to především boj proti potenciálnímu soupeři Jegoru Ligačovovi, který Gorbačova přivedl k rozhodnutí zrušit sekretariát ÚV KSSS, Ligačovovu doménu, což byl osudový úder, z jakého se strana nevzpamatovala. Posléze se dostala do popředí rivalita s Jelcinem, Gorbačov se stáhl mezi partajní „pravověrné“ a pokoušel se zbrzdit reformy. George Kennan si už v roce 1946 všiml, že jednou z Achillových pat sovětského režimu je nepřítomnost mechanismu následnictví. Strana představovala jedinou strukturu komunistického světa a každá krize spojená s následnictvím se projevovala hlubokými otřesy ve státě, v impériu a v mezinárodním komunistickém hnutí. Rivalita mezi Trockým a Stalinem destabilizovala Kominternu. Konflikt mezi Berijou, Malenkovem a Chruščovem vyvolal v roce 1953 povstání v Berlíně, později maďarskou revoluci v roce 1956. S každým následnictvím se blížíme přímo k samotnému jádru systému. V roce 1991 bylo při střetu Gorbačova s Jelcinem toto jádro zasaženo. Aby Jelcin mohl odklidit Gorbačova, byl nucen zrušit post prezidenta SSSR, ale mnohem jednodušší bylo zrušit celý Sovětský svaz. Jakmile byl jednou opuštěn mechanismus čistě silového vztahu zabraňujícího státu-straně vytvářet instituce, nemohlo to vést k ničemu jinému než k likvidaci státu – ale ne tím způsobem, jak si ji představovali Marx a Lenin. Jediným komunistickým režimem přeživším v nezměněné podobě do dnešní doby je Severní Korea, kde byla otázka následnictví vyřešena ne bolševickým, ale tradičním způsobem – vytvořením dynastie.

Pesimistické vyhlídky

Pobyt v SSSR mne učinil vnímavější vůči křehkosti civilizace. Jde o pocit, který moje generace spjatá s rokem 1968 výrazně postrádá. Po rozpadu komunismu se ve svých úvahách soustřeďuji na otázku, zda se může obnovit tkáň civilizace ničené po generace až do základů. Bezprostředně by se dalo odpovědět, že základy civilizované existence mohou být importované zvenčí, že se dají kopírovat, jak tomu v případě Ruska často bylo. Je ale evropská civilizace ještě stále dostatečně silná, aby mohla šířit svůj vliv v prostoru zdevastovaném komunismem? Máme co nabídnout kromě multikulturalismu, komunikačních technologií a věšteb o „open society“? Neurychluje „gangsterizace“ postkomunistické politické třídy podobný proces jako na Západě? Nejsme koneckonců svědky konvergence dvojího úpadku, dvojího barbarství – v exkomunistické Evropě i v Evropě pečovatelského státu?

Často mi bylo vyčítáno, že zůstávám uzavřená ve světě studené války a že nedůvěřuji změnám probíhajícím v Rusku. Pravda je taková, že jsem nezapomněla na zemi zpustošenou sedmi desetiletími komunismu, sedmi desetiletími negativní selekce, ponižování a systematického otupování lidské přirozenosti. Můj pesimismus v letech Jelcinovy vlády narůstal a nejinak tomu bylo v době Putinova nástupu. Proč? Jednoduše proto, že jsem Rusko sledovala jako historička a neunikala mi kontinuita viditelná pouhým okem. Viděla jsem, že jedinými organizovanými strukturami, kterým se podařilo udržet a přežít v neklidných letech, byly KGB a mafie. Instituce v Rusku představovaly potěmkinovské dekorum. Volby byly zmanipulované. Parlament sloužil pouze k zajišťování imunity kriminálním představitelům moci. Strany představovaly segmenty staré komunistické byrokracie; dělení mocí (zákonodárné, výkonné a soudní) zde nikdy neexistovalo: leninistická logika („kdo dřív zlikviduje toho druhého“) inspirovala střet Borise Jelcina s Nejvyšším sovětem v roce 1993, vyústivší rozpuštěním parlamentu pod výstřely z děl. Moc zůstala autokratická, soustředěná v úzkém neformálním kruhu osob kolem prezidenta. Metody výkonu moci zůstaly bolševické. A s postupujícím časem se minulost stále víc a víc stávala přítomností.

Moc, která se neopírá o instituce, si je vždy vědoma své nejistoty, zrušitelnosti, ať je policejní aparát, jímž se obklopuje, jakkoli silný. Stává se paranoickou. Ruští vládnoucí představitelé nepřestávají uvažovat v pojmech jako „sféra vlivu“ a ovládání. Pojem mocenské rovnováhy pro ně existuje výlučně ve vnějších vztazích, uvnitř žádné oddělení mocí neexistuje. Léta Putinovy vlády názorně ukazují sílu vlivu, jakou má na Rusy stalinistické vidění světa. „Nepřátelské okolí“, opozičníci představující pátou kolonu zaprodanou cizině, západní představitelé plánující rozpad a vyplenění Ruska, despotický režim, který jako jediný může chránit ruský stát – žádná z těchto představ nechybí v krevním oběhu děsivé putinovské propagandy. Snažila jsem se vysvětlit příčiny tohoto setrvávajícího vlivu. Zároveň jsem chtěla ukázat zvláštní vazbu mezi zahraniční a vnitřní politikou v SSSR a v postkomunistickém Rusku, odhalit důvody posilování osobní moci, jež stále výrazně převažuje nad všemi ostatními ohledy. Praxe a vývoj ruské zahraniční politiky je proto třeba pokaždé nahlížet v úzké souvislosti s bojem o moc ve vnitřním kremelském okruhu. Tento podivný propletenec vnitřní politiky s politikou zahraniční trvá dodnes.

Západní činitelé nerozumějí hlubinným zdrojům ruské politiky, a proto význam svého působení na Rusko přeceňují. A protože zapomínají, že vládcové Kremlu uvažují pouze v pojmech úzce spjatých se silou, nedokážou pochopit, že ústupky Rusku jsou v Moskvě vnímány jako projev slabosti a povzbuzení k předkládání nových požadavků formulovaných ve stále výhrůžnějším tónu. Vývoj ruské zahraniční politiky není ovlivněn omyly představitelů Západu, údajným „ponižováním“ Ruska po studené válce. Kreml cítí potřebu vnějšího nepřítele a ohání se propagandou vyvolávající hysterický nacionalismus. Poukaz na vnějšího nepřítele má odůvodnit podrobování společnosti, přimět lid k souhlasu s drancováním země ve prospěch hrstky privilegovaných a přinutit Rusko k vydržování obrovské armády parazitujících siloviků.

Při zpětném vývoji Ruska se narýsovaly silové linie, které v současnosti navazují na vzdálenější minulost před sovětským obdobím. Srovnáme-li fungování moci v dnešním Rusku s tím, jak fungovala v Sovětském svazu nebo dokonce v carském Rusku, vyvstávají před námi různé souvislosti, které nám pomáhají lépe pochopit jak sovětský režim, tak dnešní Rusko, včetně dramatického období, jehož jsme dnes svědky. Zřetelně se před námi rýsují základní charakteristické znaky nejnovějších – a nejen nejnovějších – ruských dějin: Nepotlačitelný sklon k autokratické formě vládnutí, která se vždy vynoří po období zmatků. Úzké sepětí despotismu s imperiální expanzí, válečným neúspěchem a reformami a destabilizace státu při každém následnictví. Napětí mezi logikou predátorství, vůlí k autarkii a sněním o moci, věčný konflikt mezi ekonomickou racionalitou, doléhajícím nedostatkem a militarizací země.

Ruský filosof Pjotr Čaadajev napsal v roce 1830:

Žili jsme a žijeme pouze proto, abychom posloužili budoucím pokolením jako veliká lekce, které budou schopni porozumět.

Zvraty ruských dějin ve 20. a 21. století nám připomínají, že režimy založené na lži, pýše a aroganci, na kultu síly a zotročování obyvatel, na opovrhování právem a obecnou morálkou skončily i přes své počáteční úspěchy vnitřním rozkladem. Machiavelli říká, že zločinná knížata mohou zůstat nepotrestána, nebo se dokonce stát miláčky štěstěny. Ale režimy ovládané nihilistickou zaujatostí, které se nechávají unést pýchou (hybris) a oddávají se čiré radosti z působení škod, dostihne dříve či později odplata (nemesis).

/ Commentaire 180, zima 2022–2023, s. 911–914. Z francouzštiny přeložil Josef Mlejnek. Redakčně kráceno. /

(Tiskem vyšlo v KONTEXTECH 1/2023)