U kořenů zbabělosti Západu – Berlínská zeď z roku 1961

Jean-François Revel

POLITIKA & SPOLEČNOST / Historie

Francouzský filozof Jean-François Revel (1924–2006) se původně jmenoval J.-F. Ricard, příjmení Revel si zvolil podle názvu pařížské restaurace „Chez Revel“ – vedle filozofických děl a knih o literatuře a umění proslul rovněž spisy z oboru gastronomie. Do roku 1970 byl socialistou, po rozchodu s tímto hnutím vydal knihu Ani Marx, ani Ježíš. Autor Dějin západní filozofie od Thaleta ke Kantovi měl blízko k americké pravici. V roce 1976 mu vyšla kniha Totalitní pokušení, o rok později Nová cenzura. Od osmdesátých let psal do deníku Le Point, přispíval rovněž do revue Commentaire. Z literárních děl je třeba zmínit knihu O Proustovi (1998), práce o umění shrnul v knize Oko a poznání(1998).

Kapitolou z jeho knihy Jak končí demokracie (1983) si připomínáme šedesáté výročí postavení Berlínské zdi v roce 1961. Kniha je shrnujícím – často velmi sarkastickým, ale vesměs výstižným – hodnocením „pojaltského“ vývoje v Evropě zhruba až po sovětskou invazi do Afghánistánu a po Jaruzelského vyhlášení výjimečného stavu v Polsku v prosinci 1981. Revelovo líčení chování představitelů svobodného světa vůči geopolitické rozpínavosti komunistického impéria, jehož byly naše země součástí až do pádu zmíněné Berlínské zdi v roce 1989, se často jeví jako sled krátkozrakých ústupků a zbabělých selhání. Budeme po defilé různých „konců dějin“ na sto a jeden způsob a po vzniku nových geostrategických center svědky podobného chování představitelů našeho světa, tentokrát opravdu v celosvětovém měřítku? (jfm)


Při své snaze odůvodnit vrchol netečnosti, jehož dosáhla západní diplomacie po sovětské invazi do Afghánistánu a po obnovení totalitních norem v Polsku v roce 1981, prokázali naši vládnoucí činitelé mimořádnou vynalézavost. Katalog odůvodnění se stále rozšiřoval – od odvolávání na vymyšlenou smlouvu o rozdělení sfér vlivu v Jaltě až ke zbožným řečem o tom, že je třeba věřit ve věčnou a všestrannou prospěšnost politiky détente (uvolnění). Jak se stalo, že nás diplomacie, která měla ve stále bezpečnějším a stabilnějším světě učinit naše demokracie čím dál tím méně zranitelnými, do takové míry oslabila?

Můžeme si dokonce položit otázku, došlo-li skutečně k selhání détente, nebo zda vlastně tím, co jsme skutečně hledali, není spíš stav bezmoci, do kterého nás détente přivedla. A nebyla koneckonců naším skrytým přáním taková situace, v níž budeme jednou provždy ušetřeni obtížné volby mezi rezignací a neústupností – zcela jednoduše proto, že ona druhá volba přestala fungovat jako jeden z našich prostředků? Nebylo nakonec nejvnitřnějším přáním Západu amputovat si vlastní schopnost rozhodování, aby se už rozhodovat nemusel? A amputovat si schopnost klást odpor, aby už nemusel zakoušet hořkost ponížení z toho, že se rozhodl abdikovat ve chvíli, kdy je legitimní se postavit na odpor? Nesklízí nakonec tato slabost, jíž bylo dosaženo s tak velkými obtížemi, svoji úrodu a odškodné v podobě hořkého, leč osvobozujícího klidu nezodpovědnosti?

Pravdou je, že byla doba, kdy se demokracie mohly projevit rozhodně a neústupně, aniž musely riskovat, ale tehdy to nechtěly. Intelektuální kořeny breviáře zbabělosti sahají mnohem dále do minulosti.

Máme-li zmínit pouze jeden, přičemž existovala řada dalších, mělo by oko znalce spočinout na roku 1961, neboť v něm se přímo dojemně zrcadlí horlivá snaha představitelů Západu plazit se vstříc svému bankrotu ve známé epizodě se stavbou Berlínské zdi. Sotva zde šlo o úder sovětské síly, neboť zjevná „nehmotnost“ odporu Spojenců způsobila, že komunisté považovali užití síly za zcela zbytečné. Chtělo by se mluvit přímo o podvodu, ale to by bylo nepatřičné, neboť oběť se sama dobrovolně zbavuje svých statků, takže zloděj nemá nejmenší potřebu je někam ukrýt. Dalo by se hovořit o žalostné komedii, kdyby nešlo přímo o frašku, která, jak prohlásil tehdejší starosta Západního Berlína a pozdější kancléř Willy Brandt, měla za následek, že „celý Východ od Pankowa po Vladivostok musel přímo vybuchnout smíchy“; natolik se nechal Západ zesměšnit.

Postavení zdi mělo první verzi budoucí symfonie détente pro komorní orchestr zajistit slávu v následujícím desetiletí. V archeologii podvolení ji lze přirovnat ke skromným románským kostelíkům, jež představují reálnou předlohu pro pozdější katedrálu, jež však pro obdivovatele nezřídka představují zdroj mnohem rafinovanějšího uspokojení. U této zdi si můžeme vždy v létě představit v prorocké zkratce vzájemné propojení všech faktorů, které se projeví při formování západní diplomacie (mám tím na mysli její chronickou anémii) v průběhu následujících dvaceti třiceti let, provázené odpovídajícím zdokonalováním diplomacie sovětské.

První charakteristikou krize z roku 1961, jíž byla předurčena velká budoucnost, je fakt, že jejím výchozím bodem byl bankrot komunistického světa a jejím konečným výsledkem bylo oslabení světa demokratického. Komunisté vybudovali zeď proto, aby východním Němcům zabránili v emigraci na Západ prostřednictvím jediného volného přechodu mezi dvěma Evropami, jímž byl tehdy Berlín. Z východního Německa odcházelo takové množství lidí proto, že se rozpadla ekonomika socialistického systému, o čemž svědčily už dělnické nepokoje ve východním Berlíně v roce 1953, posílené navíc masivním rozsahem právě probíhající kolektivizace zemědělství. Dějiny dosvědčují, že kolektivizace byla vždy a všude jedním ze základních nástrojů totalitního zotročování a že vždy nevyhnutelně vedla ke zbídačení rolníků. Proto počínaje rokem 1960 emigrovaly na Západ statisíce lidí, a téměř všichni přes Berlín – a to nejen kádry, dělníci a technici, ale také rolníci opouštějící bohaté oblasti Meklenburska, kteří se nemuseli bezprostředně obávat, že upadnou znovu do nevolnictví. Od ledna do června 1961 dospělo tempo exodu k patnácti tisícům emigrantů měsíčně. V červenci a srpnu to bylo již patnáct tisíc týdně a téměř polovinu emigrujících tvořili mladí lidé do pětadvaceti let, což pro komunisty znamenalo těžký a ponižující krach. Tito mladí lidé prchali ze světa socialismu – ze stejných důvodů se předtím nechali mladí lidé zabíjet v první linii proletářské vzpoury proti socialismu v Budapešti v roce 1956. Komunistické Německo ztratilo v roce 1961 tvář a zároveň nejkvalitnější část své aktivní populace. Zkušenost s děsivou jasností ukazuje nebo spíš potvrzuje, že socialistickou společnost její členové ve chvíli, kdy mají možnost volby mezi ní a jinou společností, opouštějí.

Ale podle dost nepochopitelného prohazování rolí, které se nám stalo důvěrně známým, neboť se od druhé světové války neustále opakovalo, to nakonec nebyly komunistické státy, kdo nesl následky svých poklesků a slabostí, ale právě Západ. Nejenže zcela a všeobecně nevyužíval (a nechtěl využívat) slabostí a vnitřních potíží komunistické diktatury, ale vycházel dokonce oslaben i z krizí, které měly SSSR přijít draho. Sféra sovětského vlivu tak vyšla z krize kolem Berlínské zdi rozšířena a upevněna, zatímco vliv Západu byl oslaben a omezen. Ve srovnání s budoucí détente spočíval jediný rozdíl v tom, že v roce 1961 se Západ spokojil s tím, že se podvolil silovému úderu komunistických zemí, ale zatím jim ještě neposkytl svoji hospodářskou a technologickou pomoc.

Druhým charakteristickým rysem vedoucích představitelů Západu v době vzniku Berlínské zdi byla stejně jako o osmnáct let později při sovětském vpádu do Afghánistánu mylnost jejich předpokladů a analýz, nebo dokonce jejich neexistence. Nebyli vůbec schopni si vyložit jasná znamení, postřehnout osvědčené postupy provázející chystané akce. Úniky přes Berlín zbavující východní Německo životních sil přerostly mez snesitelnou pro režim z Pankowa i pro Moskvu. Pokud by západní představitelé dělali to, co měli v popisu práce, museli by se zbystřenou pozorností vážně analyzovat různé iniciativy komunistů a všelijaké okázalé průvodní tahy. Ale například Brandt ještě počátkem srpna tvrdil, že funkci „místa setkání“ dvou německých zemí, již plnil Berlín, přece Sověti nikdy nehodí přes palubu. A proč by ji nehodili? A bylo skutečně náplní jeho práce tuto hypotézu okamžitě vyloučit? Velvyslanec spolkové republiky v Moskvě Hans Kroll, kterého kancléř Adenauer povolal ke konzultacím, se považoval za ručitele sovětské „vůle k míru“. Známá písnička. Francouzský ministr zahraničí Couve de Murville v jedinečném spojení své afektované lítostivosti s politickou slepotou svého velvyslance v Bonnu Françoise Seydouxe dlouho uklidňoval a předpovídal, že berlínská krize nepotrvá dlouho a že se nakonec v podstatě nic nestane.

Stejně tak tomu bylo i v prosinci 1979 – v době, kdy se po celé délce afghánských hranic na sebe přímo mačkaly sovětské divize a kdy se Moskva vehementně a zcela nepokrytě marně snažila nastolit a upevnit v Kábulu satelitní režim, většina hlav států nebo vlád na Západě hypotézu invaze vylučovala. Byli jí naprosto ochromeni a jejich překvapení bylo hluboké a zároveň bezelstně přiznávané, jak tomu bylo alespoň v případě Giscarda d’Estaing, nebo jim jejich zaskočenost po několik týdnů znemožňovala jakkoli se vyjádřit.

Překvapení a zaskočení – to je třetí charakteristika – nebylo 13. srpna 1961, kdy komunisté postavili během jedné noci slavnou zeď, o nic menší. Žádný západní vysoký diplomat v Německu nepovažoval za nutné odložit svou dovolenou ani nedostal instrukci, aby tak učinil, ale nejen to – hlavy států, premiéři a ministři zahraničí se rozjeli do venkovských nebo přímořských letovisek i s doprovodem, který budoucím generacím zajisté dosvědčí jejich lásku k přírodě, jež u nich byla silnější než politická prozíravost. Adenauer tráví dovolenou u Komského jezera v Itálii, de Gaulle medituje v Colombey. Nepovažuje krizi za natolik závažnou, aby ho přiměla k návratu do Paříže. Britský premiér MacMillan je ve Skotsku a chystá se údajně na lov tetřevů. Rovněž francouzský premiér Michel Debré poctívá svou přítomností lesy a vodní nádrže, obdobně jako Couve de Murville a ředitel politického odboru Quai d’Orsay Eric de Charbonnel. Willy Brandt na radnici chybí, neboť je na cestě do země, kde kvetou pomeranče. Cestuje vlakem, ze kterého jej na jedné zastávce v noci vytáhnou a zcela dezorientovaného posadí do letadla směr Berlín. Dobře si pamatuji, že 13. srpna 1961 byla neděle a že v den mezi nedělí a svátkem Nanebevzetí Panny Marie 15. srpna se nepracovalo. Hitler by určitě už nějakých dvacet let předtím formuloval zákon, který se potvrzuje až nyní: chce-li někdo postavit demokracie před fait accompli, musí konat o víkendech. Jak obhájit fakt, že v tu chvíli nefungovalo žádné poplašné zařízení, žádný systém rychlého přenosu informací a naléhavých vzájemných konzultací? Nepředvídavost je v takových případech přirozeným plodem nekompetence. V „soukromém“ sektoru by například v novinách podobnou nedbalost označili za profesionální chybu. Ve „veřejné“ službě se za profesionální chybu považuje opatrnost, obezřetnost, chladnokrevnost nebo umění uvolňovat napětí. Ve Spojených státech státní tajemník Dean Rusk někam zmizí, později se sice objeví, ale jen proto, aby zhlédl baseballový zápas. Prezident Kennedy tráví čas na své jachtě na pobřeží poblíž rodinné rezidence v Hyannis Port. Teprve v pozdním dopoledni k němu s několikahodinovým zpožděním dorazí prostřednictvím rozhlasových vln zpráva subalterního úředníka Bílého domu, který jej žádá, aby se neprodleně vrátil na pevninu. Když si Kennedy přečte na břehu depeše, konstatuje pouze, že nejde o žádné zablokování komunikačních cest mezi Západním Berlínem a Německou spolkovou republikou, a rozhodne se, že celý incident nestojí za to, aby kvůli němu přerušil svůj pobyt v Hyannis Portu. „Pokud jde o mne,“ vyjadřuje se o několik dní později, „považuji celou krizi za uzavřenou.“1

A je tu ještě čtvrtý rys. Setkáme se s ním znovu v roce 1981 v souvislosti s vyhlášením výjimečného stavu v Polsku. Spojenci v roce 1961 očekávali v Berlíně nové napětí, které však podle nich mělo být identické s napětím z roku 1948. Když se nespustila žádná jimi předpokládaná sovětská akce, dospěli k závěru, že nic nehrozí. Stejně tak od léta 1980 představitelé Západu brali v úvahu jako jediný případný protiútok komunismu proti Solidaritě v Polsku „vpád sovětských tanků“, jak tomu bylo v roce 1968 v Praze a předtím v roce 1956 v Budapešti. Nic jiného si nedokázali představit. Sověti naopak vždy něco nového hledali a také nalezli. Bylo tomu tak i v roce 1961, kdy zastavili exodus východních Němců do Německé spolkové republiky. Vynalezli nové řešení, které nespočívalo v izolaci celého Berlína od svobodného světa, a tedy v opakování roku 1948, což by Spojenci nemohli tolerovat, ale v rozdělení města vedví, což Spojence překvapilo. V obou případech, Berlína v roce 1961 a Varšavy o dvacet let později, vyslovili někteří západní vládní představitelé přání být zcela naivní a nemuset předstírat, že věří tomu, že nemají co dělat se sovětskými iniciativami, a že mají být pokáráni pouze Němci nebo Poláci.

Mohli bychom dále pokračovat ve výčtu základních charakteristik západního chování. Taková věc ovšem přímo svádí k podezření, že jde o svého druhu předem sjednanou harmonii, ne-li o prozřetelnostní komplementaritu mezi sovětskou vůlí k agresi a západní vůlí ke kapitulantství. Z politických poradců nejvyšších činitelů tak už v roce 1961 nejvíc své šéfy otravovali a rozčilovali zastánci rozhodného a nesmlouvavého přístupu. Dean Rusk hodně pomohl Kennedymu tím, že pro něj vymyslel šikovný argument, z něhož se stal argument klasický, který se později do omrzení opakoval: odpor vůči útočníkovi je nebezpečný, neboť riskujeme, že jím u něj vyvoláme násilnou reakci. Postavit se agresorovi na odpor může způsobit jeho agresivitu! Tímto receptem se propříště bude řídit veškerá západní diplomacie. A rozumí se samo sebou, že jakmile sovětský silový úder jednou uspěje a potvrdí se západní rezignovanost, demokracie vždy začnou okamžitě vytrubovat do světa komuniké kategoricky odsuzující agresi. Tento rituál dodržely i v srpnu 1961. Zablekotaly pochopitelně i několik vágních výhrůžek o obchodním embargu, a lehounké záchvěvy impotentního poštěkávání znovu šimraly sovětské uši po okupaci Afghánistánu i po nastolení represivního vojenského režimu v Polsku.

Generál de Gaulle se několik dní po postavení zdi konečně vrátil do Paříže a vyvodil z událostí ponaučení, které se mu jevilo jako nejrozumnější: s „Rusy“ je nutné co nejrychleji vyjednávat, aby se „snížilo napětí“. Jako kdyby za to napětí mohl Západ! Právě byl vynalezen princip détente: jakmile přichází nepřítel, aby vás násilně obral o nějakou věc, musíte se okamžitě snažit zjistit, jaké ústupky mu můžete nabídnout, abyste jej mohli přesvědčit, že se vás nikterak nedotkla újma, již vám právě způsobil, a že v sobě v žádném případě neživíte jakoukoli touhu po odvetě. Když de Gaulle v září roku 1962 uskutečnil oficiální návštěvu Německé spolkové republiky, ostentativně se vyhnul návštěvě Západního Berlína… V žádném případě „je“ nesmíme dráždit!

V létě, kdy zeď vznikla, se k velké radosti komunistů v západní Evropě spustilo propagandistické divadlo se specifickou symbolikou, provázené různými veselicemi: zatímco v Berlíně se v červenci 1961 každým dnem stupňovalo napětí, britská vláda nepovažovala za vhodné odložit návštěvu kosmonauta Jurije Gagarina, který byl v zemi přijat jako hrdina: královna jej pozvala na oběd a byl bouřlivě vítán školní mládeží. Zdvořilé gesto předznamenávající zjevnou úslužnost, kterou v roce 1980 dále rozvinuli někteří představitelé Západu, a mezi nimi zejména Francouzi, kteří nezrušili účast svých zemí na olympiádě v Moskvě po sovětském vpádu do Afghánistánu. My západní demokraté nebereme ohled jen na zájmy totalitních režimů, ale také na jejich „city“. Kreml ostatně s naší pasivitou počítá a v roce 1961 řadě jeho diplomatů, mezi nimi osobně sovětskému velvyslanci ve Washingtonu, nedělalo nejmenší potíž americkým novinářům oznámit, že pokud jde o Spojence, neexistují z jejich strany žádné reakce.2

Lze oprávněně namítnout, že v roce 1962 Sověti mylně vsadili na apatii Západu a rozmístili na Kubě útočné střely. Americká reakce byla, jak známo, energická a jasná, Sověti se stáhli, prozrazené rakety naložili a odvezli si je zpátky. Ale je nutné připisovat americkému rozhodnutí elementárně se chránit heroickou hodnotu? Musíme opravdu připisovat nadlidskou zásluhu americkému prezidentovi, který se postavil proti umístění nukleárního arzenálu sto padesát kilometrů od pobřeží Spojených států? A není náhodou třeba považovat člověka, který tuto instalaci vůbec připustil, za neschopného, ne-li dokonce za zrádce? Neboť koneckonců ducha západní rezignovanosti lze měřit rovněž lehkostí, s níž připisujeme rozměry epopeje našim tak vzácným akcím legitimní obrany. A pokud jde o námitku, jež se od té doby často objevuje, že se generál de Gaulle přes svůj bytostný antiamerikanismus dokázal v kritických okamžicích postavit po bok Ameriky a po kubánské krizi ujistit Kennedyho o francouzské solidaritě, tak právě i tato námitka jen dokresluje skromnou míru kritérií, s nimiž se spokojuje Západ při definici spojenecké věrnosti. Spočívá snad spojenectví opravdu jen v tom, že se postavíme – až do nového vyhodnocení situace – spíš na stranu svého spojence než na stranu protivníka, který jej napadl, a je tudíž z tohoto důvodu de Gaulle hoden obdivu už proto, že netleskal iniciativě Moskvy? Opravdu nemohl udělat nic menšího než americké obranné reakci vyjádřit svou podporu, která byla koneckonců čistě verbální. Je zarážející, jsme-li přesvědčeni, že bychom se tím měli chlubit. Je pochopitelně třeba se obávat toho, že kdyby se kubánská krize znovu opakovala za nějakých patnáct, dvacet let, budou Evropané namísto solidarity se Spojenými státy Američany zapřísahat, ať svým přístupem „neoslabují détente“ a Sovětům ustoupí. Jistěže existují vrcholy sebeobětování před agresorem, ale nelze jich dosáhnout okamžitě. K tomu je nutný trénink.

V souvislosti s krizí s raketami, během níž se podle spolehlivých expertů světu podařilo jen o vlásek uniknout jaderné válce, se můžeme naopak domýšlet, že k ní nemuselo vůbec dojít, kdyby rok předtím Spojenci v čele se Spojenými státy v Západním Berlíně nekapitulovali a nepřesvědčili tak SSSR o tom, že už postrádají potřebnou energii k prosazení svých oprávněných nároků a že už nedokážou projevit navenek svůj konzervativní instinkt.

Neboť vrcholem tragédie spojené s Berlínskou zdí je fakt, že se u ní nemohou odvolávat na žádný mimořádný důvod, kterým by mohli tváří v tvář úderům komunistického imperialismu omluvit své zanedbání, svoji nonšalantnost. Existovala přece čtyřstranná dohoda, v níž bylo jasně stanoveno, že ve správě okupačních mocností je celý Berlín a že sovětská okupační zóna Sovětům nepatří, stejně jako francouzské okupační správě nepatří okupační zóna Francie. Východní Berlín nebyl zahrnut do sovětské „sféry“ na základě rozhodnutí kohokoli v Jaltě, a to ani náhodou. Demarkační linie mezi Východním a Západním Berlínem netvořila hranici mezi dvěma státy. Izolovat užitím síly jeden sektor města tak ze strany jednoho ze Spojenců představovalo porušení dohod. Vojenská reakce z naší strany tak nepředstavovala žádný z problémů, které před námi mohly vyvstávat v souvislosti s intervencí v Maďarsku pět let předtím nebo později v souvislosti s dalšími agresemi jinde. A co víc, nyní víme, že kdyby Západ tehdy vyslal nějakých deset tanků, aby rozehnaly východoněmecké vojáky zrovna stavějící „zeď hanby“ (urážené a napadané svými spoluobčany), kteří nebyli vůbec ozbrojeni, zedníci v uniformách by se rozutekli, pokud by v takovém případě k tomu už přetím nedostali rozkaz od svých sovětských nadřízených.

Tato bezdůvodná kapitulace krom jiného dokazuje zbytečnost rozlišování mezi „studenou válkou“ a „uvolňováním napětí“. Pojmem „studená válka“ a přehnaným zdůrazňováním nebezpečí „návratu ke studené válce“ operovali po Afghánistánu stoupenci détente na sovětský způsob, čímž tuto válku jen prodlužovali. Demokracie později méně jednaly a více trpěly, při stále větší míře smířlivé pasivity. A nebylo tomu tak právě proto, že neučinily rozhodný krok v Berlíně v roce 1961, a tedy v letech, která se přece nacházela uprostřed studené války?

Kennedy dokonce při této příležitosti objevil něco, co se později stalo velkou válečnou lstí umožňují další rozkvět úletů v období détente: gesto verbálního odporu po nezvratném faktu. To, na co jsme se velice rychle rozhodli přistoupit, odsoudíme jako „nepřijatelné“. V červnu 1963 pronesl u zdi slavnou větu: Ich bin ein Berliner. Je poučné, že dějiny zaznamenaly z této naší dobrovolné kapitulace zrovna větu, v níž americký prezident okázale prohlašuje, že je Berlíňan poté, co komunistickému světu dovolil odstřihnout Berlín od Západu v zájmu potřeb jeho imperiální dominance.

Ve válce, tvrdí Sallustius, jsou rozhodující vlohy, inteligence.3 V konfrontaci z roku 1961, a také ve většině konfrontací, které ji předcházely nebo následovaly po ní, Sověti prostě a jednoduše dokázali jednat inteligentněji než představitelé Západu. Podle základního vzoru, který se bude často opakovat, se dokážou chápat iniciativy, dokážou západní demokracie mást a lépe předvídat, kdy budou ochromeny svými rozpory. Jejich odhad bude realistický, budou jednat rychle a budou vítězit, aniž museli bojovat. Existuje nějaký lepší důkaz intelektuální převahy, ale také větší rozkoše, než vítězství v boji, který jsme nemuseli podstoupit? Velice dobře rozumíme celé té neomalenosti, s níž totalitáři nepokrytě pořádají své oslavy, jakmile jim vyšel jejich úder, a drzosti, s níž němečtí a ruští komunisté v roce 1971 veřejně slavili desáté výročí postavení zdi jako velký úspěch socialismu. Však bylo proč slavit. Mohli přece v rámci raportu o silách v té době nepříznivých, nepřátelských ostentativně pošlapávat jasné dohody, a nejenže to mohli dělat beztrestně, ale demokracie z toho dokonce vyvozovaly závěr, že neexistuje nic hlouběji ukotveného než touha Sovětů po míru a že neexistuje nic naléhavějšího než se angažovat ve věci „uvolňování napětí“, détente, po všech směrech výhodného pro komunisty, tj. vydobýt si oprávnění a moci zakoušet potěšení z toho, že mají převahu nad těmi, jež dokázali přelstít. Z tohoto důvodu také příliš nevěřím v „pocit méněcennosti“ připisovaný za každou cenu Sovětům horlivými zastánci détente, kteří vždy považují za nutné „ujistit“ Moskvu důkazy své dobré vůle. Věřím naopak v obrovský pocit nadřazenosti, převahy Sovětského svazu vůči Západu, v průběhu let dále utvrzovaný, což jen odpovídá tomu, jak snadno mu dokázali naletět.

Poté, co Západ po léta žil v iluzi, že proti Sovětům vede údajnou „studenou válku“, zatímco ve skutečnosti praktikoval politiku ústupků, která se již velmi podobala budoucí détente, upadl později v komplementární iluzi, že se nalézá v éře détente, což ovšem byla ve skutečnosti studená válka Sovětů vůči němu.

Poznámky

  1. Zde se opírám o výbornou knihu Curtise Cateho: The Ides of August, McEvans, 1978, která tyto dny zaznamenává minutu po minutě.
  2. Články Warrena Rogerse v New York Herald Tribune z 10. července 1961 a Jamese Restona v New York Timesz téhož dne ve formě rozhovorů s velvyslancem Menšikovem.
  3. Compertum est in bello plurumum ingenium posse. (Catilinovo spiknutí, II.)

Jean-François Revel, Comment les démocraties finissent, Paříž, Grasset, 1983, s. 215–224. Mírně kráceno.

/ Z francouzštiny přeložil Josef Mlejnek. /

(Tiskem vyšlo v KONTEXTECH 3 / 2021)

Jean-François Revel (1924–2006)

francouzský spisovatel a filozof

Mohlo by Vás také zajímat

Uljanov, nebo Lenin?

V dubnu uplynulo sto padesát let od narození Vladimíra Iljiče Lenina, ikony komunismu, notoricky známého symbolu ruské revoluce. Všichni známe jeho…

Kateřina Hloušková

Dýchavičné fungování mechanismu veřejné moci

Do naší rubriky 'Co s českou politikou' tentokrát přispěl profesor Balík. V zajímavé analýze popisuje (ne)funkčnost veřejné správy a podchycuje některé dlouhodobé systémové problémy naší zemi.

Stanislav Balík

Donald Trump – žák Mistra Suna?

Armand Laferrère přináší originální výklad politiky amerického prezidenta Trumpa a nalézá v ní racionalitu, která většině pozorovatelů uniká.

Armand Laferrère

Konzervativci a liberálně-konzervativní pravice

Liberalismus a konzervatismus byly vždy soupeřící doktríny. Nástup totalitních ideologií a socialismu je vehnal do aliance. Z té vzešel liberálně-konzervativní konsenzus, na kterém…

Andrej Duhan