Umět včas umřít

Roger Scruton

POLITIKA & SPOLEČNOST / Názory

Starověká Hippokratova přísaha zavazující lékaře, aby svou profesí chránil pacientův život, pochází z doby, kdy hlavní příčinou úmrtí bývaly běžné infekce a úrazy a lidé se nedožívali vysokého věku. Nezvratitelný dlouhodobý úpadek lidských sil, jaký dnes ve stáří očekáváme, byl velmi vzácný, a proto se dal snadno zvládnout. Poslední dobou se však lékaři a zdravotní personál ocitají pod tlakem, aby svým pacientům zkrátili život – někdy si to přejí z dobré vůle nebo z hamižnosti příbuzní, čím dál častěji naléhají i sami nevyléčitelně nemocní.

Současná morálka, hluboko zakořeněná v minulosti, si s takovým dilematem neumí poradit. Potíže s koncem života jsou výsledkem úžasného rozvoje lékařské vědy a radikální proměny lidského života, kdežto naše morálka reflektuje stav, který už dávno neexistuje. To však vůbec neznamená, že by nám chyběl morální kompas. Svědomí je bdělé a odmítá být slepé vůči novým podmínkám. Žádá si jasnou odpověď a potřebuje se smířit s intuicí života a smrti, která je základem morálky. Otázka zní, jak dalece a jakými prostředky můžeme tradiční morální postoj revidovat.

Lékařskou etiku notně zmátla nejen sama medicína, ale také téměř stoprocentní zestátnění zdravotního zabezpečení. Přestalo být zřejmé, jaký má být vztah mezi spravedlností, která se stala občanským právem, a dobročinností čili privilegiem. Není to tak dávno, kdy lékaři a nemocnice své služby prodávali a těm, co nemohli platit, je v základní podobě poskytovali gratis. Spravedlnost znamenala povinnost dostát smluvním požadavkům, ale morální povaha lékařské profese si vynutila pomoc chudým. Sociální stát a všeobecné právo na lékařskou péči toto dávné dilema a neřešitelné problémy prakticky zrušily.

Dobročinnost lékaře závislá na osobním rozhodnutí zanikla a nahradila ji zákonná povinnost vůči pacientovi, stát nesmí mezi lidmi rozlišovat. Ani dnes však nejsou finanční prostředky neomezené a volba, komu je poskytnout, ze světa nezmizela. Staří lidé se nacházejí v nevýhodné situaci – jejich přežívání je důsledkem všeobecného pojištění a sociální stát stojí před nepříjemnou volbou, zda své omezené prostředky vynakládat na prodlužování života čím dál většího počtu přestárlých lidí, nebo na péči o zraněné či nemocné lidi v produktivním věku. Změna lékařské praxe a univerzální dostupnost léčby způsobily nové potíže, a protože nejsou v kompetenci zdravotnictví, není ani schopno si s nimi poradit.

Místo úvah o spravedlnosti si všimněme, jak dlouhověkost ovlivnila postoj vůči smrti. Ještě před sto lety by si nikdo ani v nejbujnější fantazii nedokázal představit, že se lidé budou běžně dožívat tak vysokého věku jako dnes. Je možná pochopitelné, že vznikají úvahy, kam až lze dojít, včetně fantastické vize o překonání samotné smrti. Zde je třeba připomenout, že prodloužení života elixírem nesmrtelnosti by jej připravilo o všechno, co mu dává smysl – o lásku, dobrodružství, odvahu, shovívavost, soucit i zájem ještě něco objevovat. Máte-li pochybnosti, přečtěte si divadelní hru Karla Čapka Věc Makropulos či ještě lépe, poslechněte si Janáčkovu operu, jejíž předlohou se tato hra stala.[1]

Ostatně proč by měli starci donekonečna zatěžovat planetu svou přítomností, místo aby uvolnili místo dalším generacím? Pokud by se lékařská věda měla ubírat touto cestou, měli bychom takový výzkum zarazit. V protikladu k fantazii věčného života na zemi máme dobrou intuici ohledně správného načasování odchodu ze života. Nietzsche na ní postavil svoji morální filosofii. Jeho vlastní předčasnou smrt předcházelo nepředstavitelných deset let duševní prázdnoty. Jestliže stáří naruší všechny výkony i pocity poskytující životu účel, upozorňuje nás filosof, zničí hodnotu života. Z ryze osobního živočišného hlediska nám může takové rozvažování připadat dost podivné – cožpak nestojí prodloužení mého života i při nějaké té bolesti a lítosti přece jen vždy za to? Není lepší držet se života než se poddat a přivolávat předčasný konec? Není snad normální uvažovat, že

i vyčerpaný nesnesitelný pozemský život
staroba, bolest, nouze ba i vězení
z obavy konce je přirozené
za ráj mít.
(William Shakespeare, Něco za něco)

Důvod takového uvažování je prostý, chybí nám zpětný pohled, smrt přichází v čase budoucím.[2] Nemůžeme ji předem považovat za včasnou, objeví se kdesi za horizontem života, kam nemáme přístup. Jak bychom mohli posoudit, zda nastal pravý čas? Novou perspektivu objevíme teprve odosobněným pohledem na konec života, který jako by se týkal někoho jiného, osvobozením od nutkání zůstat naživu za každou cenu. Naše hodnoty a životní plány se ukazují jako na smrti zcela nezávislé. Odmítneme-li omezené stanovisko biologie, objevíme morální význam lidské existence. 

Člověk totiž není pouze zvláštní případ biologické kategorie známé jako organismus. Lidský život nepovažujeme za pouhé lineární setrvání v čase od narození do smrti, nýbrž za nepřetržité drama, jehož význam spočívá v celistvosti a není redukovatelné na jednotlivá dějství.

Život stejně jako umělecký předmět lze posoudit pouze zvnějšku, jako by patřil někomu jinému. Jen tak lze určit jeho morální význam. To je však možné jen z pohledu druhé osoby, která se i na sebe dokáže podívat s odstupem. Definice lidského života má morální rozměr, proto nám moudří Řekové zapověděli posuzovat štěstí žijícího člověka, patří totiž celému životu a smrt i umírání zahrnují veškeré životní zkušenosti.

Kdo prožil velké neštěstí, ztrátu nebo ponížení, na vlastní kůži poznal, že nic z naší minulosti není zabezpečené. Nečekaný zvrat dokáže naprosto zničit úspěch, renomé i velkou lásku, jako když žena zjistí nevěru svého manžela a její důvěra a štěstí se rozpadne nebo když se prokáže korupce slavného politika a on náhle spatří pohrdání v očích, které ještě nedávno zářily obdivem.

V takovém případě nezpochybnitelná hodnota tehdejšího stavu, viděno ze zpětného pohledu, ztratila náhle nejen svůj lesk, byla špatná a důkazem slabosti. Kdo se dožije osobní degradace a propadne lítosti, je jako člověk, který přes noc přišel o celé jmění, aniž by kdy z něho měl sebemenší potěšení, žil příliš dlouho. Je proto dobré si uvědomit, co všechno může způsobit náhlou změnu. Mudrci starověku věděli, že ztrátu životní rovnováhy provází stud a ponížení před soudem veřejnosti. Řečeno současným jazykem, život ztratí svou oporu, když se zhroutí vztah s ostatními lidmi čili status, který jej definuje. Život stejně jako jeho ztráta mají morální význam. Tajemství spokojenosti je prosté, umět umřít dříve, než jej ztratí.

Všechny bojovné národy, jako staří Řekové, Japonci, Římané nebo Anglosasové, dávaly přednost smrti před ostudným přežitím, což se týkalo především válečných tažení. Morální příklady hrdinů a hrdinek, kteří zavčas ukončili svůj život, jak nám vyprávějí Plútarchos a Livius, byly v jejich době běžné. Chválili dokonce i náhodnou předčasnou smrt hrdiny, neboť taková nehoda možná předešla potenciální hanbě a neštěstí, které by nadobro zničilo to jediné, na čem záleželo, jeho pověst.

Antické myšlení zrcadlí už téměř zaniklý způsob života. Lidé žili v ohrožení, jaké v Evropě až na výjimky neznáme, a stáli před soudem veřejnosti. Nicméně nám názorně ukazuje, že není nelogické věřit, že pohodlný, zdravý a citový život může trvat příliš dlouho a přesáhnout hranici únosnosti, jak dokládá Plútarchos na příkladu Bruta či Kleopatry, když se rozhodli ukončit svůj život. Dnes bychom o sebevraždě uvažovali docela z jiných pohnutek než staří Římané, nepřikládáme své osobě a svému postavení takovou váhu, aby nás veřejná ostuda nebo ztráta prestiže přiměly vzít si život. To však neznamená, že nesdílíme s Plútarchovými hrdiny přesvědčení, že lidský život má morální hodnotu a smrt není tou nejhorší událostí, která může člověka potkat. Zločinec, který přežije své hrůzné provinění, se stává strašlivou urážkou lidstva. Dokonce i odpůrci trestu smrti připouštějí, že ztratil privilegium života a svou další existencí uráží oběti svého činu. Většina lidí soudí, že takový člověk žije mimo svůj vyměřený čas. Je nelogické domnívat se, že jeho život má smysl, stal-li se pro všechny zátěží a sám ztratil naději uskutečnit jakýkoli svůj vlastní záměr a získat sympatii druhých.

Před námi se otevírá nová morální perspektiva, než jakou znali Brutus s Kleopatrou. Nikoli obava z veřejného ponížení, ale vědomí, že hodnota života do značné míry závisí na lásce a hodnocení druhých. Kdo ji ztratí, přišel o všechno, za co stojí žít. Samozřejmě pro křesťana tohle neštěstí ještě neznamená konec, stačí otevřít srdce a vnímat lásku snášející se z nebes. S úpadkem křesťanské vize se ale otázka dlouhověkosti stala značně naléhavá.

Současná umělecká vnímavost poskytuje sebestřednou představu včasné smrti. Vztahujeme ji totiž sami na sebe, nepřichází zvnějšku, je pocitem euforie, vrcholného naplnění, po němž už podle Johna Keatse v Ódě na slavíka nezbývá životu než sestup:

Oč lepší ještě umřít zdá se mi
teď, když bych s nocí slastně splynout směl…[3]

S odsouzeným básníkem soucítíme, ani my neposuzujeme život jako něco, co by se dalo vyjádřit jednou větou, nýbrž jej chápeme jako sled po sobě jdoucích a někdy vzácných chvil, kdy prožíváme intenzitu všech věcí, jako když zahlédneme oblohu v kapce rosy. A když zmizí, litujeme, že jsme takovou úžasnou vizi přežili, neboť víme, že se jí už žádná z příštích zkušeností nikdy nevyrovná.

Toto smyslové hledisko má svou negativní protiváhu v obavě z bolestivého umírání, z dlouhodobého fyzického utrpení, z něhož může být předčasná smrt vysvobozením. Je velký rozdíl mezi sebevrahem, který se vyhnul nesnesitelné bolesti, a člověkem, jenž volil smrt, aby unikl veřejnému ponížení. První svůj život ukončil, druhý jej „zachránil“ před zdrcujícím odsudkem. Lidé, kteří utíkají před bolestí, život nezachraňují. Nevítězí v porážce, nenaplňují své životní drama, které vyžaduje takový, a ne jiný závěr.

Hanba a bolest, toť dvě pozvánky k ukončení vlastního života. Existuje však ještě způsob, jak život přežít, a to cestou upadající chátrající existence, beznadějným vegetováním bez možnosti samostatně jednat, bez vztahu k lidem. Život nahradilo živoření. Smrt osoby se nepodobá smrti zvířete, není pouhou konečnou stanicí. Je jakýmsi obalem života a světlem podél cesty, která k němu vede. Přinejmenším bychom si to takhle přáli a tak to také chápali Brutus s Kleopatrou. Když však člověk před svou smrtí ztratí svou osobnost, je to, jako by se obal roztrhl a život z něj pomalu uniká jako z prasklé nádoby. Co bylo kdysi ucelené a mělo svou hodnotu, stává se s přibývajícími léty stále zmatenější a rozptýlenější.

Našlo by se jistě mnoho příkladů přestárlých životů. Uvažuji o případu člověka bez schopnosti navázat s lidmi kontakt, předmětu péče a oddanosti těch, kteří si pamatují jeho bývalou osobnost, jenž se ale pro sebe i pro své příbuzné stal velkou zátěží. Netrpí nesnesitelnými bolestmi, aby se pro něj smrt stala vysvobozením, ani studem nebo ponížením, aby se v myšlenkách obracel ke smrti, protože nic, co by je mohlo probudit, už dávno neexistuje. Přežil svou smrt.

Hodnotu života nemůžeme posoudit ani realizovat o samotě. Teprve náklonnost ostatních a jejich ocenění pozvedá naše konání z pouhé oblasti smyslů a dává životu význam – máme-li hodnotu pro ně, získáme ji i pro sebe. Bez lidí by se náš život nikdy nenaplnil a nestal celistvý, jeho plnost má svůj původ v posouzení a oddanosti druhých. Žít za hranicí jejich souhlasu a náklonnosti by znamenalo chřadnout v mravní pustině, v zemi stínů a negace, kdy by se i Hádova podsvětní říše popisovaná duchem Achilla v Odysseji jevila lákavá. Taková poušť se rozkládá před lidmi, kteří přestali chápat, žijí bez vůle a bez vzájemnosti lidských vztahů, jež umožňují lidské chování.

Mnoho lidí se stará o svého příbuzného ve stavu naprosté bezmoci, protože ho mají rádi, s láskou na něho vzpomínají, zdaleka ne všichni jsou však ochotni podstoupit nezbytnou oběť, když zjišťují, že se jejich láska mění v toleranci, snášenlivost v podráždění a špatná nálada v beznaděj. A tak nezbývá než oběť nevratného úpadku poslat do pečovatelského domova, aby se o ni postaral spolehlivý a profesionálně chladný personál. Takové plýtvání finančními prostředky a drahocenným lidským kapitálem jistě nelze obhájit utilitarismem, chápu to naopak jako jeho kritiku, a nikoli jako námitku proti institucionální péči. O to víc to však vyvolává naléhavou otázku, zda bychom se neměli individuálně a kolektivně zabývat problémem včasné smrti. Uvědomit si, že nemůžeme donekonečna ponechávat rozhodnutí nevyzpytatelnému osudu.

Lékařská věda a zdravotnická péče se zasloužily o prodloužení života do věku, kdy se duševní a fyzické schopnosti rapidně snižují. Ačkoli se všichni úpadku stáří obáváme, bereme léky a pravidelně navštěvujeme lékaře. Nepochybně jsou naše obavy racionální, ale užívání medikace už podstatně méně. Máme přece volbu své tělo ponechat přirozenému opotřebení, dokud je více méně spokojeně obýváme, a teprve až poznáme, že se začíná hroutit, nastane čas volit buď nejlepší možný odchod ze života, nebo o sebe starostlivě pečovat až do momentu, kdy už si neporadíme. Domnívám se, že osobě, jež ze všech sil usiluje oddálit okamžik pravdy až za hranici své vůle, nejsme nic dlužni a máme právo o jejím životě rozhodovat.

Vyvstává tak problém, jak se na včasnou smrt připravit a jaké morální či nemorální prostředky se nabízejí k ukončení života. Rád souhlasím s Plútarchem i Shakespearem a na sebevraždě Bruta a Kleopatry neshledávám nic nepatřičného. Bylo by ode mne docela nestoudné, abych takové významné osobnosti peskoval a bral jim právo na dobrovolnou smrt. Ukončili svůj život na důkaz svých povinností vůči světu a jejich skon byl krásným a velkorysým gestem. Jak by vůbec směla něco namítat zbabělá stvoření jako vy a já, jež se udržovaná naživu plodovou vodou pečovatelského státu celý život vyhýbala každému nebezpečí a ještě v důchodu se domáhají všech možných radovánek a pokoušejí se žít co nejdéle? Otázka tedy zní, kdy se máme rozhodnout, jakým způsobem a z jakého důvodu. A co by měli dělat ostatní, aby nám pomohli.

Ujasněme si nejdříve rozdíl mezi smrtí jako únikem z utrpení a ukončením života jako obranou před duševním úpadkem. V prvním případě lze jednat v zájmu někoho jiného, ve druhém rozhoduje každý sám o sobě. Kdo se stará o nevyléčitelně nemocné, ať už profesionálně nebo z lásky, jistě si přeje, aby pacient co nejméně trpěl. A jestliže to znamená zkrátit jeho život, tak není důvod k námitkám. Očekávám, že brzy budou k mání ještě lepší drogy než morfin a kodein, bezbolestně oslabí lidskou vitalitu a umožní „slastně splynout s nocí“, jak si to představoval Keats. Najdou se jistě vzteklouni jako básník Dylan Thomas, kteří budou úpěnlivě naléhat na své umírající příbuzné, aby nepodléhali vábení „něžné noci“ a „zuřivě zápasili s umírajícím světlem soumraku“. Kdo dokáže zapomenout na své obavy ze smrti a pečuje o svého milovaného, jistě uvítá objev narkotik, které by pod správným dohledem a kontrolou odstranily daleko pochybnější lékařskou praxi co nejdéle prodlužovat strašlivé choroby stáří. U nevyléčitelně nemocných s definitivní diagnózou nelze považovat ukončení života za vraždu.

Daleko složitější je to v případě duševního rozpadu osobnosti. Jak uniknout životu bez oněch klíčových vlastností vytvářejících osobnost, umožňujících interakci ty a já, porozumění, vědomí sebe, cit k druhému a podobně, přestože fyzicky člověk přežívá? To samozřejmě neznamená, že ztratil právo na život, natož aby to ospravedlňovalo jeho předčasné ukončení. Byl by to zločin srovnatelný s vraždou kojence. Zbožná úcta k životu vyžaduje respekt vůči lidské bytosti, v jednom případě vůči člověku, který byl kdysi osobností, a v druhém k životu dítěte, jež se osobností teprve stane.

Otázka zní: Jak se vyhnout nešťastnému osudu, co bych měl udělat, aby mě zasáhla včasná smrt? Měl bych snad pěstovat nějaký nebezpečný sport, abych se při první známce slabomyslnosti dopustil nějaké fatální chyby? Co když nebude osudná a skončím na pojízdném křesle? Cožpak je možné plánovat a ospravedlnit vlastní smrt ještě předtím, než duševní retardace ukončí všechny plány?

Už od dávných dob mají filosofové za úkol vysvětlovat, jak máme přemýšlet o smrti, jak se k ní bez obav postavit. Epikúros a po něm Lukrétius tvrdili, že strach ze smrti nedává smysl, vzhledem k tomu, že ji nepřežiji, nic neznamená, druhá strana pozemského života neexistuje. Dokud jsem naživu, smrt se mě netýká, a když jsem po smrti, tak přece nežiju, o čem je tedy vůbec řeč? To je příklad, jak zdánlivě logickým myšlením neutralizovat obavy ze smrti. Novější filosofování o smrti se kloní k názoru, že přemýšlení nikam nevede a měla by je nahradit aktivita. Martin Heidegger k překonání úzkosti ze smrti radí odmítnout běžný existenciální postoj, každodenní rutinu existence, a nahradit ji „otevřeným vědomím na cestě ke smrti“. Domnívá se, že pokud bereme smrt jako součást života, překonáme její hrůznost a s plným vědomím své smrtelnosti získáme vnitřní klid. Ať už je to jak chce, k problému stařecké demence nám nic nenabízí. Heideggerův postoj ke smrti zní sice náramně a možná i někoho povzbudí, ale být „na cestě k duševnímu rozpadu“ rozhodně žádný půvab nemá.

Problém, jak se připravit na hrozbu vyprázdněné existence bez vlastní identity a možnosti svobodného jednání, kdy přestanu poznávat a milovat, naznačuje Aristotelés, otázku však formuluje odlišně. Především nabízí velkolepý obraz morálního života. Nemám-li představu o svém budoucím životě, tak také nevím, jaké touhy a přání budu jednou mít. Jediné, co bezpečně znám, jsou obecné pravdy a vlastnosti nutné k úspěšnému zvládnutí nepředvídané situace. Správné jednání vzbuzuje v lidech souhlas a obdiv, vidím-li sebe v náhledu ostatních jako někoho, kým je dobré být, mohu být se sebou spokojen. Jak se mám tady a teď připravit na proměnlivý osud, nemohu-li nic předvídat? Měl bych jednoduše pěstovat sklony, které obdivuji u ostatních, aby se staly součástí mého charakteru. Aristotelés a filosofové antiky je nazývali ctnostmi a v jejich středu rozpoznávali čtyři základní vlastnosti – moudrost (prozíravost a schopnost zobecňovat zkušenosti), dále spravedlnost, střídmost (uměřenost) a statečnost. Praktikováním těchto ctností vzniká pevná morálka a ta zajišťuje budoucí štěstí. Až jednou nastane tvrdá životní zkouška, zachovám se správně a čestně a získám obdivný souhlas svých současníků. Ctnosti ovšem nikoho neuchrání před utrpením, kterému se nemorální lidé pečlivě vyhýbají, jak vidíme na příkladu zbabělců, kteří bitvu většinou přežijí. Ale k čemu jim to slouží? Vždyť v běžných záležitostech života sebemenší nepřízeň osudu slabocha porazí, je o krok pozadu a nikdy spokojený nebude.

A tak máme-li odvrátit hrozbu senility, měli bychom přemýšlet, v čem nám mohou být ctnosti nápomocné, a zamyslet se nad chováním obdivuhodných osobností – ty nám totiž předvádějí úspěšnou konfrontaci s osudem, tak jako když Brutus vyrval porážce vítězství a padl na svůj meč. Nic na světě nevyvolává větší odsudek než zbabělost. Kdo nesnese myšlenku na smrt, kdo se ji nepokusil pochopit nebo se s ní nedokáže smířit, kdo před ní prchá nebo podvádí sám sebe, že ji může donekonečna odkládat, vzbuzuje v normálních lidech nechuť a odpor, řeknou si, proboha ať nejsem jako on. Jaký výstražný příklad nám dnes poskytují lidé, kteří nechávají své tělo po smrti zmrazit, aby je jednou vědci probudili k životu a poskytli jim novou příležitost. Jakou zbabělost a jaké obludné sobectví předvádějí, když nechtějí odevzdat planetu svým nástupcům a rozhodli se ji navždy zatěžovat svou nechutnou přítomností. Vytvářejí tím nátlak na vědecký výzkum, aby se rozvíjel amorálním směrem a usiloval objevit nesmrtelnost – jak tuto ohavnou myšlenku propagují transhumanisté a gerontolog Aubrey de Gray.

Každý pokus vyrovnat se s nebezpečím demence vyžaduje odvahu pohlédnout mrazivé pravdě do očí a uvědomit si, že se dá žít jiným způsobem a podstatně si zvýšit šance odejít ze světa s neporušenými duševními schopnostmi. Vydat se touto cestou znamená vystoupit z pečovatelské kultury, odmítnout posedlost zdravým životním stylem, dopřát si i potěšení z odvážných dobrodružných akcí, prostě žít tak trochu nedbale. Především to však chce neustálou aktivitu, nikoli však fyzickou. Cvičit především mentálně, pěstovat intenzivní vztah s lidmi, obětovat se, hledat příležitost jak se zapojit a nebát se odhalit. Toto mi napovídá moje intuice.

Život mírného chátrání neznamená život zhýralý. Umožňuje pít s mírou i kouřit, požívat tučná jídla – účelem není obžerství, nýbrž oslabování těla a posilování ducha. Riziko nemá ničit osobní vůli ani vztahy s lidmi, pouze mírnit šance na dlouhé přežití. Všeteční lékaři a zdravotní fašisté vás napadnou a navrhnou změnu stravovacích návyků, zdravotní procházky a pravidelné cvičení, doporučí vám pít víc vody a méně vína. Budete-li trvat na riskantním životním stylu a vzdorovat zažité ochraně zdraví, ideopolicie vás brzy vypátrá a vystaví veřejnému posměchu, ne-li opovržení. Nikdo vás pochopitelně nemůže nutit, abyste usilovali žít co nejdéle. Adam Smith by dnešní situaci přestárlé společnosti možná vyjádřil takto: gulag starců vytváří neviditelná ruka falešné koncepce lidského života, představy, jako by už smrt nebyla jeho součástí a včasný konec jeho plodem.

Každý ať uváží sám za sebe, co pro něj život mírného tělesného úpadku obnáší. Někdo dá přednost nebezpečnému sportu, jako je honitba nebo horolezectví. Jiný se bude raději ostře vyjadřovat k politickým událostem, čímž získá vděčné přátele a nesmiřitelné odpůrce, kontroverzní život přináší útěchu i napětí ze života ve společnosti. Myslím, že nemám takovou výdrž, jakou má kamarádka a neúnavná bojovnice Ayaan Hirsi Aliová. Její nebezpečný zápas za pravdu o islámu padni komu padni je obdivuhodně bezstarostný, jistě však naplňuje každý okamžik jejího života. Jinou užitečnou aktivitou může být pomoc nemocným s rizikem nákazy. Zkrátka a dobře, je záhodno vést aktivní život naplněný dobrou vůlí a nezbytným rizikem, mírně pomáhat tělu přirozeně stárnout a hlavně nezapomínat, že hodnota života nespočívá v jeho délce, nýbrž v jeho hloubce.

/ Esej z knihy Confessions of a Heretic, která vychází v nakladatelství Leda pod názvem Zpověď kacíře. Překlad A. Tomský. /


[1] Viz Bernard Williams, „The Makropulos Case: Reflections on the Tedium of Immortality“, in Problems of the Self, Cambridge 1973.
[2] Viz diskusi: Vladimir Jankélévitch, La mort, Grasset, Paris 1966.
[3] Překlad H. Žantovská.

 

(Tiskem vyšlo v KONTEXTECH 2/2022)

Roger Scruton (1944– 2020)

britský filosof, estetik, politolog a spisovatel

Mohlo by Vás také zajímat

Uljanov, nebo Lenin?

V dubnu uplynulo sto padesát let od narození Vladimíra Iljiče Lenina, ikony komunismu, notoricky známého symbolu ruské revoluce. Všichni známe jeho…

Kateřina Hloušková

Dýchavičné fungování mechanismu veřejné moci

Do naší rubriky 'Co s českou politikou' tentokrát přispěl profesor Balík. V zajímavé analýze popisuje (ne)funkčnost veřejné správy a podchycuje některé dlouhodobé systémové problémy naší zemi.

Stanislav Balík

Donald Trump – žák Mistra Suna?

Armand Laferrère přináší originální výklad politiky amerického prezidenta Trumpa a nalézá v ní racionalitu, která většině pozorovatelů uniká.

Armand Laferrère

Konzervativci a liberálně-konzervativní pravice

Liberalismus a konzervatismus byly vždy soupeřící doktríny. Nástup totalitních ideologií a socialismu je vehnal do aliance. Z té vzešel liberálně-konzervativní konsenzus, na kterém…

Andrej Duhan