Velké ambice, velká očekávání, velký neúspěch
Pokus o čínskou expanzi do střední Evropy
Oldřich Krpec
POLITIKA & SPOLEČNOST / Evropa
O Číně se v posledních letech mluvilo v České republice a okolních středoevropských zemích hodně, převážně v souvislosti s jejími plánovanými masivními investicemi do zdejších ekonomik. Očekávání byla velká. Našli se i tací, kteří tvrdili, že Česko se může od Číny učit, jak stimulovat hospodářský růst a jak stabilizovat společnost (prezident Miloš Zeman). Tyto ambice pochopitelně naplněny nebyly, ani být nemohly. Naopak je dnes stále zřejmější, že šlo o mediálně nafouklou bublinu a následné velké fiasko. Co vedlo Čínu k pokusu o hospodářský průnik právě do střední Evropy? A proč tyto plány fatálně selhaly?
Čínský pokus o hospodářský průnik do střední Evropy je třeba vnímat v kontextu změny čínské strategie, ke které došlo v posledních deseti letech. Zatímco bývalý prezident Ťiang Ce-min (1993–2003) formuloval cíl vybudovat středně bohatou společnost a Chu Ťin-tchao (2003–2013) kladl důraz na společnost harmonickou, úspěchy typu olympijských her v Pekingu 2008 a Expa 2010 v Šanghaji posílily sebevědomí čínských politických elit natolik, že začaly uvažovat o Čínském snu, ambiciózním hospodářském plánu, který je spojen s osobou současného prezidenta Si Ťin-pchinga (od 2013). Nyní jde o víc než jen o eklektickou variantu čínského socialismu: Čína je v pojetí svého Snu unikátní a nadřazenou civilizací, která nabízí efektivnější recept hospodářského rozvoje při respektu k politické a kulturní nezávislosti. Jejím hlavním nástrojem má být v tomto pojetí měkká moc postavená na neodolatelné přitažlivosti čínské civilizace, podpořená aktuálními úspěchy a nabídkou vzájemně výhodné hospodářské spolupráce. Od roku 2017 čínské vedení explicitně připouští, že vzestup Číny povede k soupeření s USA, které se pokusí vliv Číny zadržovat. Čínská zahraniční politika se naopak snaží hospodářskými výhodami a kulturní diplomacií jednotlivé státy od USA odpoutávat.
Hlavní zahraničněpolitické cíle Číny se v posledním období změnily jen málo: jsou jimi především politika jedné Číny (Tchaj-wan a Tibet) a princip nezasahování do vnitřních čínských záležitostí (ať jde o politický systém, roli státu v ekonomice nebo nakládání s menšinami). Naopak hospodářské zájmy Číny se v uplynulé dekádě změnily významně. Právě když se Čína přiblížila inovační úrovni hospodářského rozvoje (inovation-driven stage), zasáhla světové hospodářství globální finanční krize, světová poptávka po čínských exportech klesla a faktické podhodnocení kurzu měny se stalo neudržitelným. Čínské výrobní náklady přitom dále rostly. Výrazně nerovnoměrné tempo rozvoje nechalo velké části Číny, zejména západ, nerozvinuté, zato dynamické pobřežní regiony se potýkaly a dosud potýkají s nadbytečnou produkční kapacitou a jsou příliš závislé na exportu. Jedním z hlavních tahounů čínského hospodářského růstu byly po dlouhou dobu státní investice do domácí infrastruktury, jejichž potenciál se však již vyčerpal. Čínské firmy potřebují k udržení expanze proniknout do mezinárodního prostředí. Čínská strategie „Go global“ tak na jednu stranu usiluje o čerpání zkušeností ze zahraničí (získávání manažerských dovedností, přístup k technologiím) a na stranu druhou o demonstraci úspěchu domácích firem na zahraničním trhu, to vše za politické podpory vysokých čínských představitelů. Domácí investiční kapitál tak má být použit k financování velkých zahraničních projektů, čímž se nejen využije nadbytečná produkční kapacita firem (stavebních, dopravních a IT), ale následně se rozvine infrastruktura pro další čínský export zboží a vytvoří se prostor pro vývoz služeb a přístup k zahraničním veřejným zakázkám.
Právě v tomto kontextu je třeba interpretovat i tzv. novou hedvábnou stezku, tedy Iniciativu pásu a cesty (BRI), která byla oznámena Si Ťin-pchingem v Indonésii a Kazachstánu v roce 2013. Neexistuje však žádná oficiální mapa, seznam projektů či schéma jejich financování, projekt nemá podobu konkrétní plánované strategie. Jde o další sen, o vizi, která má být teprve naplněna konkrétním obsahem. Tzv. Pevninská větev má pomoci rozvinout západní regiony Číny a posílit čínskou hospodářskou přítomnost a vliv ve Střední Asii a Rusku. Z perspektivy regionu střední Evropy je podstatné, že tato větev má dále procházet přes Polsko a kromě využití čínské kapacity mimo Čínu má zlepšit i konektivitu za účelem dalšího pronikání zboží na trhy západní Evropy. Námořní větev má pak zvýšit kontrolu Číny nad klíčovou námořní obchodní cestou včetně nejvýznamnějších „škrticích“ oblastí, jako je Malacká úžina nebo Perský záliv. Konkrétním čínským krokem relevantním pro střední a východní Evropu je čínská akvizice řeckého přístavu Pireus (2009–2016) a následně plánovaná výstavba železnice do Budapešti (část může být dokončena v polovině 20. let 21. století). Také v tomto případě je hlavním cílem přístup na trhy západní Evropy.
Proč střední Evropa?
Evropský civilizační model (tj. smíšená ekonomika, důraz na sociální dimenzi či multilateralismus) je Číně bližší než model americký (individualismus, důraz na trh, unilateralismus). V čínském vnímání však Evropská unie není od globální finanční krize považována za aktéra schopného samostatně se rozhodovat a adekvátně reagovat, jednotlivé evropské státy jsou podle Číny v područí USA. Ve chvíli, kdy střední Evropu zasáhly důsledky globální krize a začaly se objevovat první vážné diskuze o úspěšnosti a udržitelnosti rozvojového modelu postaveného převážně na přílivu přímých zahraničních investic ze Západu, stal se tento region pro Čínu zajímavý i z hlediska možnosti dosáhnout zde určitých geostrategických cílů, pokusit se omezit vliv západní Evropy a USA a posílit vlastní ekonomické zájmy. S tím, jak se ve střední Evropě propadlo tempo konvergence i přílivu západních investic, začala být bezprecedentní míra závislosti na západní Evropě vnímána jako problém, a možnost spolupráce s Čínou se naopak začala jevit jako zajímavá. Ovšem zatímco úspěchy převážně tržních asijských ekonomik (Japonsko, Jižní Korea, Tchaj-wan) byly obecně respektované, v případě Číny se zvláště u tvrdých antisocialistů jako Orbán nebo Kaczyński jednalo o podivný obrat. Jeho nejpravděpodobnějším vysvětlením byla vidina neopakovatelných příležitostí vyplývajících z takové spolupráce. Ovšem nedá se říci, že za hesly, jako je maďarské „Východní otevření“ či polské „Go China“, by i přes jejich nepochybnou mediální chytlavost stála nějaká propracovaná strategie.
Přestože nelze zpochybnit, že v období 2010–2013 byla v regionu střední Evropy hlubší spolupráce s Čínou vyzdvihovaným tématem z mnoha stran, existuje relativně málo indicií, které by svědčily o hlubším ideovém obratu či replikaci nějakých významnějších aspektů čínského hospodářského, nebo dokonce společenského modelu. Často se v této souvislosti cituje Orbánův projev zmiňující neliberální východní země jako alternativu, která svou efektivitou překonává západní civilizační model. Ve stejném duchu lze chápat i některé výstupy Kaczyńského, kdy jeho vstřícnost k Číně může být interpretována jako pokus o hledání alternativy k západnímu liberálnímu konsensu. Sem zapadají i Zemanovy výroky o restartu vztahů s Čínou (a vymanění se z područí Západu) nebo o tom, že v Číně se Česko může učit, jak stimulovat hospodářský růst a stabilizovat společnost (2014 a 2016). Při bližším pohledu na vývoj vztahů mezi střední Evropou a Čínou jsou však i tyto výroky spíše pragmatickými vyjádřeními podmíněnými konkrétním kontextem, a navíc s omezenou výpovědní hodnotou, pokud jde o reprezentaci postojů a nálad v celé společnosti.
V přibližování středoevropského regionu a Číny hrála hlavní roli kulturní diplomacie vedená vysokými státními představiteli, doplňovaná kulturními ambasadory (místními celebritami odměňovanými z čínských zdrojů), think-tanky a kulturními centry financovanými z veřejných prostředků. Od počátku však bylo jasné, že taková cesta nebude snadná. Země střední Evropy jsou i ve srovnání se Západem antikomunistické a antisocialistické, Středoevropané jsou citliví na propagandu, a navíc nejsou právě otevření mimoevropským etnikům a kulturám. Pro úspěšné navázání intenzivní spolupráce bylo tedy nezbytné zdůrazňovat především její hospodářskou výhodnost. Ovšem postup, který Čína zvolila, nebyl šťastný. Odpovídal spíše strategiím, které se užívají v rozvojových regionech. V relativně vyspělých zemích s rozvinutým hospodářstvím, navíc v prostoru kontrolovaném západním kapitálem a pod politickým, ale i regulačním vlivem tak významného aktéra, jako je Evropská unie, selhal.
Maďarská snaha o diverzifikaci
První zemí střední Evropy, která znovuobjevila Čínu, bylo Maďarsko. Premiér Medgyessy (socialisté, 2002–2004) navštívil Čínu v roce 2003, prezident Chu Ťin-tchao mu jeho návštěvu o rok později oplatil. Od tohoto okamžiku byly v Maďarsku dobré vztahy s Čínou chápány jako nástroj k dosažení hospodářských výhod – zvýšení exportu do Číny, snížení deficitu vzájemného obchodu a přilákání investic. Podobně se choval i premiér Gyurcsány (socialisté, 2004–2009). Oba podporovali spolupráci s Čínou řadu let před Orbánovým „Východním otevřením“. Sám Viktor Orbán, jako doktrinální liberál a vůdce politického hnutí mladých liberálů, předvedl ve svém myšlení v souvislosti s Čínou pozoruhodný úkrok. Přesvědčený antisocialista a kritik postkomunistických politických sil byl ještě v období své první vlády (1998–2002) kritikem Číny a vztahů s ní. V roce 2000 se dokonce sešel s dalajlámou. Překvapivá porážka od socialistů v roce 2002 znamenala posun Orbánova hnutí v konzervativní, národoveckou, křesťanskou, centristickou a populistickou stranu, která navázala na tradici konzervativního maďarského politického středu a pevně se v této pozici etablovala. V období tzv. „boje za svobodu“, tedy v rámci sporu o rozpočtovou a fiskální politiku s EU (a MMF), formuloval Orbán požadavek na snížení hospodářské závislosti na Západu, což znamenalo zavedení národní průmyslové politiky a podpory domácího kapitálu a firem. Akcentace národní nezávislosti, autonomie politiky a konzervativních hodnot, vedly k formulaci teze o „společnosti práce“. Čínská politika hospodářské expanze pak byla v této souvislosti interpretována jako historická příležitost, která měla umožnit diverzifikovat zahraniční kapitál, přičemž tyto vztahy mohly být využity jako páka na politické ústupky ze strany EU. Čína byla označována za úspěšný příklad „společnosti práce“ a vnímána jako atraktivní alternativa k Západu. Představitelé vládního hnutí dokonce šli občas tak daleko, že hovořili o tradičním přátelství obou zemí či o společných asijských kořenech.
Autenticitu takových sympatií, jdoucích nad rámec hospodářského pragmatismu, není jednoduché posoudit. Aktivní roli ve vztazích s Čínou sice hrálo jen několik maďarských představitelů, na druhou stranu žádná politická strana v Maďarsku, včetně liberálů, význam hospodářské spolupráce s Čínou nezpochybňovala a dá se předpokládat, že politické špičky v tomto ohledu reprezentovaly i převažující postoj veřejnosti. Pokud jde o politickou dimenzi vzájemných vztahů, časté kontakty na nejvyšší úrovni vyvrcholily uzavřením strategického partnerství (2017).
Polsko jako brána čínských investic
Vztahy Polska, pionýra demokratizace 80. let, a Číny, země, která převálcovala pokus o revoluci tanky, byly po celá 90. léta 20. století velmi omezené. Čínu poprvé navštívil prezident Kwaśniewski (Demokratická levice, 1995–2005) v roce 1997, prezident Chu Ťin-tchao byl v Polsku v roce 2004. I přes zásadní politické rozpory Polsko deklarovalo podporu politice jedné Číny a projevilo zájem o posílení hospodářských vztahů; také zde bylo cílem podpořit export a přilákat investice. Mimo to se však polští představitelé opakovaně setkávali s dalajlámou, vyjadřovali podporu Tibetu a na půdě polského parlamentu pracoval polsko-tchajwanský tým. Olympijský rok 2008 byl posledním rokem, kdy vrcholní polští představitelé Čínu explicitně kritizovali. Prezident Lech Kaczyński (vláda pravicového Práva a spravedlnosti, 2005–2007, pak od 2015) a premiér Tusk (liberální Občanská platforma, 2007–2014) sice bojkotovali olympiádu, komentovali čínské problémy s dodržováním lidských práv a setkali se s dalajlámou, záhy však přišla změna. S příchodem globální krize se jednou z důležitých tendencí stala snaha diverzifikovat polské hospodářství ve prospěch rychle se rozvíjejících mimoevropských zemí. Prezident Komorowski (Občanská platforma, 2010–2015) podepsal s Chu Ťin-tchaem strategické partnerství (2011). Během návštěvy premiéra Wen Ťia-paa (2012) pak byla odstartována platforma 16+1 – obojí stále během prozápadní a proevropské vlády Občanské platformy. Snahy o spolupráci s Čínou následně dále posílily, když vládu převzala strana Právo a spravedlnost (2015). Během návštěvy Si Ťin-pchinga v roce 2016 Polsko uzavřelo s Čínou tzv. komprehensivní partnerství (v otázkách společného zájmu se očekává společný postup obou účastníků). Obě strany podepsaly seznam kooperačních dohod, který dále posílil již značná očekávání polské strany ze vzájemné hospodářské spolupráce. V Polsku, na rozdíl od ostatních zemí regionu, hrála od počátku zásadní roli iniciativa BRI. Polsko bylo okouzleno představou své role coby brány čínských investic a obchodu pro evropský kontinent. Rychlý rozvoj intenzivní spolupráce s Čínou podporovala celá polská politická scéna, což zřejmě ovlivnilo i polské postoje k některým aspektům mezinárodně-hospodářské politiky. Přesto v Polsku (na rozdíl od Maďarska) spolupráce s Čínou vyvolávala i kritiku. Tato politika totiž podle mnohých ohrožovala tradičně velmi dobré vztahy s USA a komplikovala spolupráci s vůdčími zeměmi EU. Polsko si podle odpůrců blízké spolupráce nemohlo dovolit ohrozit zájmy největších západních investorů ani polských firem na trhu EU, přičemž svou roli hrála také bezpečnostní otázka.
Pročínský prezident Zeman
Česká republika bývá považována za reprezentanta tradice hodnotové zahraniční politiky se silným důrazem na otázku lidských práv. Tento přístup byl pochopitelně vždy v napětí s alternativním přístupem zdůrazňujícím hospodářské zájmy. Obecně lze říct, že pokud jde o politiku vůči Číně, představovala Česká republika nejkritičtější členský stát EU. Mnozí čeští aktéři silně podporovali Tchaj-wan, Tibet nebo čínské disidenty. Viditelný byl však postupný růst váhy hospodářských zájmů. Již v roce 2004 prezident Klaus (2003–2013) kritizoval „mesianismus“ českých politiků ve vztahu k Číně. Během návštěvy premiéra Ťia-paa v roce 2005 byl premiér Paroubek (sociální demokraté) připraven podepsat s Čínou strategické partnerství (došlo k tomu až o deset let později) a hovořil o České republice jako o bráně čínských investic do EU. Přesto byli hlavní čeští představitelé vůči Číně velmi kritičtí: ministr zahraničí Schwarzenberg přirovnal olympijské hry v Pekingu k Berlínu 1938, premiér Fischer se v roce 2009 setkal s dalajlámou a jeho cesta na Expo 2010 do Šanghaje byla zrušena. Nicméně v roce 2012 Česká republika vstoupila do platformy 16+1 a těsně před jejím summitem premiér Nečas (občanští demokraté) kritizoval „dalajlámismus“ zahraniční politiky jako poškozující hospodářské zájmy ČR. Od roku 2013 považovali občanští demokraté rozvoj hospodářských vztahů s Čínou za prioritu.
Významným momentem vztahu České republiky k Číně se stalo zvolení prezidenta Miloše Zemana (2013, znovuzvolen 2018), který spolupráci s Čínou považoval za klíčovou. Prezident Zeman byl nad rámec svého úřadu schopen ovlivňovat zahraniční politiku především za úřednické vlády Jiřího Rusnoka (2013–2014). V roce 2014 ministr zahraničí Zaorálek při návštěvě Číny explicitně podpořil politiku jedné Číny. Prezident Zeman pak byl jediným představitelem zemí EU, který se zúčastnil vojenské přehlídky v Pekingu (2015), a ve stejném roce se Česká republika přihlásila k BRI. Při návštěvě čínského prezidenta Si Ťin-pchinga (2016) Česká republika podepsala s Čínou strategické partnerství a celý seznam dohod o investicích v očekávaném rozsahu 11 miliard eur. Prezident Zeman následně oznámil čínské investice v ČR v rozsahu asi 7,4 miliard eur do roku 2020. Česká politická scéna však byla v této otázce nadále hluboce rozdělena. Když prezident Zeman během své návštěvy v Číně ve svém příspěvku pro čínskou televizi prohlásil, že se přijel učit, jak nastartovat hospodářský růst a stabilizovat společnost, vyvolal tím řadu ostrých kritických reakcí. Prezidentův poradce Kmoníček (dnes velvyslanec v USA) vysvětloval, že šlo o promyšlenou strategii, jak podpořit naše hospodářské zájmy, když na rozdíl od velkých zemí musejí státy typu ČR nabídnout něco víc.
Prakticky vzápětí po vstřícném obratu v české politice vůči Číně došlo v období let 2015–2017 k vlně akvizic českých aktiv ze strany soukromé společnosti CEFC se sídlem v Šanghaji. Tato společnost umístila centrum svých evropských operací do Prahy a její představitel Jie Ťien-ming se stal oficiálním Zemanovým poradcem. Čínské investiční portfolio bylo, jak z pohledu společnosti působící v oblasti energetiky, tak i z pohledu českých zájmů, od počátku velmi podivné. V daném období však převládalo přesvědčení, že se jedná jen o počáteční investice a pouze o prvního z celé řady dalších investorů.
Za velký úspěch pro české firmy byl pak označován vstup PPF Petra Kellnera na čínský trh se spotřebitelskými úvěry (konkrétně společnosti Home Credit, která poskytuje úvěry asi 20 milionům klientů v Číně). Tato expanze byla dávána do přímé souvislosti s aktivitami a kontakty prezidenta Zemana. Také proto v roce 2016, kdy došlo k setkání ministra kultury a několika politiků z řad křesťanských demokratů s dalajlámou, reagovala česká strana deklarací čtyř nejvyšších reprezentantů zahraniční politiky, v níž podpořila a potvrdila politiku jedné Číny a úsilí o další prohlubování vztahů obou zemí. Tento moment lze považovat za zenit české pročínské politiky. Krátce po něm česko-čínská hospodářská spolupráce utrpěla fiasko, které je pozoruhodné i v širším mezinárodním měřítku.
Velká zklamání
Pro pochopení selhání politiky hospodářské spolupráce regionu střední Evropy s Čínou je třeba si uvědomit, že zájmy obou stran jsou nejen velmi odlišné, ale v některých ohledech se přímo vylučují. Čínským záměrem bylo dosáhnout na trhy západní Evropy. Infrastrukturní projekty ve střední Evropě mají za cíl pouze využít nadbytečné čínské kapacity. Cílem investic formou akvizic a joint ventures byl a je přístup k know-how, technologiím a inovacím včetně jejich společného vývoje s partnery z EU a na území EU. Takové příležitosti se však ve střední Evropě vyskytují jen ojediněle. Obecným cílem Číny je modernizace její hospodářské struktury a posílení komplexnosti produkce a náročnosti technologií. Středoevropské země očekávaly od čínských investic nová pracovní místa, zejména v komplexní průmyslové produkci, a díky nadstandardním politickým vztahům preferenční přístup na čínský trh. Takové zájmy, cíle a strategie však dělají z Číny přímého konkurenta střední Evropy, nikoliv partnera.
Pročínský obrat ve střední Evropě skončil jednoznačným neúspěchem. Takové hodnocení je namístě ve všech naznačených dimenzích – v investicích, obchodní výměně i pokud jde o jednotlivé projekty. Čínské investice do regionu byly a zůstaly celkově nízké. Zklamáním je i vývoj vzájemného obchodu, a to jak pokud jde o objem exportu a jeho dynamiku, tak o obchodní deficity. Projektů s čínskou účastí se rozběhlo jen několik, navíc jsou často od počátku problematické, neefektivní a vykazují mimořádnou míru neúspěšnosti.
Neúspěch politických projektů v Maďarsku
Podle dat OECD připadá z celkové hodnoty zahraničních investic v Maďarsku na Čínu pouhých 2,13 % (pro srovnání: Německo 25,5 %, z asijských zemí např. Japonsko 3,4 %). Z celkového objemu 2 miliard USD čínských investic (vláda udává čísla vyšší, jde však o účelové interpretace) připadá velká část (1,5 miliardy) na jedinou akvizici. Tou bylo ovládnutí největšího maďarského chemického koncernu čínskou skupinou Wanhua v roce 2011. Tento koncern však byl již od roku 2006 pod kontrolou investiční společnosti se sídlem v Londýně, nešlo tedy o novou investici, a navíc k ní došlo již před „Východním otevřením“.
Maďarská vláda občas operuje se seznamem čínských firem angažovaných v domácím průmyslu. Při bližším zkoumání však jde o případy, kdy čínský kapitál vstupoval povětšinou do existujících společností a často již v zahraničním vlastnictví (Lenovo 2004, Hisense 2006, BYD Electronics 2008). Pracovní místa tak ve větší míře vytvořily jen ZTE (logistické centrum) a Huawei (montovna elektroniky ve spolupráci s americkou a tchajwanskou firmou). Tyto vstupy čínského kapitálu se navíc realizovaly v období před pročínským obratem.
Pokud se zaměříme na velké čínské projekty s plnou politickou podporou, které byly oznámeny během návštěvy premiéra Ťia-paa (2011) a potvrzeny vicepremiérem Kche-čchiangem (2012), můžeme konstatovat, že skončily fiaskem. Přislíbená akvizice aerolinií MALÉV (čínskou HNA), vybudování nákladního letiště u obce Vát, stavba rychlodráhy mezi Budapeští a mezinárodním letištěm či výstavba nákladní železniční trati kolem Budapešti měly přinést celkové investice ve výši 3,6 miliard USD. Žádný z těchto projektů však nebyl realizován. Neúspěch těchto snah měl společné jmenovatele: problematickou ekonomickou návratnost, naivní představy maďarské strany o výhodnosti podmínek čínských investic a čínskou neznalost evropského regulačního rámce.
Relevantním projektem tak dosud zůstává pouze výstavba sítě 5G v rámci strategického partnerství s Huawei a snad stavba železnice z Bělehradu do Budapešti v rámci BRI. Ovšem i tato investice je značně kontroverzní. Maďarská část trati měla být dokončena už v letech 2017–2018, a to za 472 miliard HUF. Aktualizovaný projekt však předpokládá zahájení prací až v roce 2021 a za dvojnásobnou cenu 949 miliard, přičemž 85 % nákladů má být financováno úročeným úvěrem od čínské Exim Bank. Důvod k obavám ovšem představuje i samotný fakt, že část trati Pireus–Bělehrad, na kterou má část Bělehrad–Budapešť navazovat, nebyla dosud vůbec dojednána. Jde o významný příklad projektu, který byl iniciován politicky, přičemž je zjevné, že proklamace vládních delegací i uzavřené dohody nekorespondují s reálnou čínskou podnikatelskou aktivitou a možnostmi.
Nenaplněná polská očekávání
Podíváme-li se na stav čínských přímých zahraničních investic v Polsku, můžeme říct, že zdaleka neodpovídají očekávání. V období před „Východním otevřením“ se realizovaly investice Suzhou Victory Technology v Lodži (2007) nebo akvizice HSW strojírenské společnosti ze strany LiuGong Group (2012). V období intenzivního rozvoje vztahů s Čínou je možné zmínit spolupráci polského distributora energie Tauron s BIT Huanchuang Electric Vehicle Technology a půjčku Tauronu od čínské banky ICBC ve výši 1,6 miliardy USD (2015). V oblasti informačních technologií jsou nejvýznamnější aktivity spojené s firmou Huawei. Tato společnost spolupracuje s hlavními operátory v Polsku již od roku 2006. Vybudovala polské sítě 2G, 3G a 3,5G a buduje i první části sítě 5G v Gliwicích a Varšavě (2018–2019), ve Varšavě také provozuje své velké zákaznické centrum. Obavy ohledně bezpečnostních rizik však v roce 2019 vedly k podpisu dohody o společném postupu při budování sítě 5G s USA s cílem čínský podíl snížit.
Jak jsme již naznačili výše, v Polsku hrál hlavní roli ve spolupráci s Čínou projekt BRI. Byla to vláda Občanské platformy, která hlásala heslo „BRI s Polskem a přes Polsko“. Očekávání byla obrovská. Polsko se mělo stát logistickým a produkčním uzlem, aktivně proto vyhledávalo projekty pro zařazení pod BRI a zapojilo se do Čínou vedené Asijské infrastrukturní investiční banky (AIIB). Je pravda, že všechny již existující železnice propojující Čínu a EU procházejí právě Polskem a jedna z nich (Chengdu–Lodž) tam i končí. Ta však byla dokončena již v roce 2012, tedy před vyhlášením BRI. Stejně tak je jedním z důležitých přístavů pro obchod s Asií polský přístav Gdaňsk, ale mohutnou investici 3 miliard USD přislíbila PSA International, tedy soukromá společnost ze Singapuru. Problematické je i propojení dopravních a logistických projektů (snad kromě kontejnerových terminálů v Kutně a Małaszewiczích) a naprostým fiaskem skončila (se všemi typickými znaky špatně připravené a nekompetentně vedené čínské investice) zakázka na vybudování padesátikilometrového úseku dálnice, kterou získala China Overseas Engineering Group, pobočka státní China Railway Group. V tomto případě byl neúspěch o to překvapivější, že se jednalo o první vítězství čínské firmy ve veřejném tendru v rámci EU.
V oblasti obchodu s Čínou se Polsku nepodařilo realizovat ani jeden ze stanovených cílů. I přes výhodnou pozici přímo na obchodních trasách rostly vývozy do Číny jen velmi pomalu, a jejich podíl na celkových polských vývozech v období 2011–2018 dokonce poklesl (z 1,1 % na 1,0 %). Deficit obchodu s Čínou se zároveň dále prohloubil (z 17,5 na 25,3 miliard USD). Problémem je i struktura obchodu, kdy Polsko do Číny vyváží měď, materiály, některé méně náročné průmyslové komponenty a zemědělské produkty. V dovozech naopak dominuje komplexní průmyslové zboží.
V Polsku je v každém případě v posledních letech patrný odklon od spolupráce s Čínou, a to i v rámci platformy 16+1. V letech 2017 a 2018 premiéři Szydło a Morawiecki (PiS) kritizovali přetrvávající obchodní deficit s Čínou a hovořili o ní jako o „náročném“ partnerovi. V roce 2018 dal premiér přednost domácí politické události před účastí na summitu 16+1 v Sofii, kam poslal vicepremiéra. I když je BRI stále považována za smysluplnou platformu spolupráce, jako nadějnější se Polsku v současnosti jeví Three Seas Initiative (infrastrukturní program zaměřený na energetiku, dopravu a digitální sítě propojující Balt, Jadran a Černé moře) podporovaný USA. Nad rámec problémů v hospodářské oblasti premiér Morawiecki na konferenci NATO v Hamburku 2018 dokonce označil Čínu za výzvu pro NATO a demokratický svět. Rovněž v roce 2018 vydal polský ministr zahraničí prohlášení ke kybernetickým hrozbám ze strany Číny. V lednu 2019 byly v Polsku dvě osoby spojované s firmou Huawei zatčeny a obviněny ze špionáže.
Čínské fiasko v České republice
Česká republika jako tradiční producent a vývozce strojírenského kapitálového i spotřebního zboží má o čínský trh přirozený zájem. Řada firem tam dodává strojírenské celky a zařízení na výrobu energie, některé (typicky formou joint venture s domácím podnikem) v Číně i vyrábějí. Významné propojení existuje přes firmu Škoda Auto, pro kterou je čínský trh nejdůležitějším národním trhem. Je však nutné uvést, že produkce modelů značky Škoda probíhá v pěti provozech SAIC Volkswagen Automotive Company (joint venture čínské a německé společnosti vzniklé již v roce 1984), nejde tak v užším smyslu o export českého produktu ani o investici české firmy. Mimo to je nepodložená i obecně sdílená představa o neomezených možnostech odbytu. Čínský trh je totiž plně saturovaný domácím i zahraničním zbožím, je mimořádně konkurenční a nabízí velmi omezené příležitosti pro umístění nových přímých zahraničních investic. Z českého pohledu nelze považovat vývoj vzájemného obchodu za neúspěch. Konkrétní čísla však dokládají, že české exporty do Číny rostly rychle především bezprostředně po finanční krizi, zatímco v období pročínského obratu měl jejich růst spíše průměrné tempo, dovozy v tomto období v zásadě stagnovaly a jako podíl na celkových dovozech poklesly.
Můžeme-li působení českých firem v Číně považovat spíše za úspěch, pak příliv čínských investic do ČR je naopak nutno označit za fiasko, které má potenciál poškodit Čínu i na celoevropské úrovni. Na úvod je třeba zdůraznit, že pozadí kolapsu čínské investiční aktivity v ČR je komplexní a řada okolností je stále nejasná. Jisté však je, že z hlediska dalšího vývoje bylo klíčovým krokem navázání spolupráce mezi česko-slovenskou investiční skupinou J&T a šanghajskou společností China Energy Company Limited (CEFC), která byla dohodnuta během Zemanovy návštěvy v Číně v roce 2014. Společnost CEFC (prostřednictvím dcery CEFC Europe) byla hlavním aktérem přílivu čínských investic. Společnost v roce 2015 pořídila minoritní podíl v J&T, ovládla pivovar Lobkowicz, získala podíl v aerolinkách Travel Service nebo majoritní podíl ve fotbalové Slavii Praha. Následně v roce 2016 získala kontrolu nad strojírenskou společností ŽĎAS a mediální společností Empresa, velký podíl v cestovních agenturách Invia a Travel Service a koupila několik administrativních a historických budov v Praze. Toto značně heterogenní portfolio však zdaleka nedosáhlo předpokládaných objemů čínských investic. Prezident Si Ťin-pching v Praze v roce 2016 podepsal investiční dohody v objemu 11 miliard eur a prezident Zeman oznámil 4 miliardy eur pouze v roce 2016. Realita byla velmi odlišná – celkově pouze zhruba 460 milionů eur v roce 2016 a jen 215 milionů o rok později. Navíc prakticky žádná z těchto investic neodpovídala preferencím České republiky. Šlo o akvizice podílů v již existujících firmách, nikoli o vznik nových produkčních kapacit generujících pracovní místa, ideálně v oblastech náročných na technologie a kvalifikovanou pracovní sílu.
Krátce nato investiční společnost CEFC zkolabovala. V listopadu 2017 ministerstvo spravedlnosti USA obvinilo viceprezidenta CEFC China z úplatků v souvislosti s operacemi společnosti v energetickém sektoru v Čadu a Ugandě. V březnu 2018 ředitel CEFC Jie Ťien-ming, oficiální poradce prezidenta Zemana, zmizel. Později se objevila informace, že byl v Číně obviněn z korupce v rámci vyšetřování iniciovaném samotným prezidentem. Vzhledem k okolnostem je pochopitelné, že došlo ke zrušení plánovaného nákupu 50% podílu J&T za miliardu USD, stejně jako např. nákupu ruského Rosněftu za 9 miliard USD. Brzy vyšlo najevo, že operace CEFC byly financovány řadou půjček, z nichž značná část byla krátkodobých a s vysokou úrokovou mírou. Čínská společnost dokonce dlužila 450 milionů USD společnosti J&T. V rámci krizové komunikace vstoupila do hry čínská státní banka CITIC a portfolio CEFC v ČR odkoupila. Slavia Praha byla následně postoupena čínské realitní firmě Sinobo. Žádné další významnější čínské investice od tohoto momentu nebyly realizovány.
Kombinace zklamání z výsledků hospodářské spolupráce a ostudné role CEFC přispěla k přehodnocení další spolupráce. Zatímco zpočátku byla CEFC vnímána jako čínským režimem vybraný prostředník pro hospodářské pronikání do země, nyní se zdá, že její role byla dalším z příkladů špatného plánování, nekompetence a nedostatečné kontroly na čínské straně. Postoj nové vlády ANO (od 2017) je vůči spolupráci s Čínou ambivalentní. I Číně tradičně nakloněná sociální demokracie je mnohem méně zapálená, než tomu bylo v minulých letech. Výsledky čínské veřejné diplomacie, opírající se kromě schůzek nejvyšších představitelů o čínskou vládou financovaná kulturní centra, byly a jsou rozpačité. Věci v konečném důsledku neprospělo ani zahrnutí celebrit, jako jsou hokejista Jaromír Jágr nebo fotbalista Pavel Nedvěd, do státních delegací, ani úsilí speciálně založené PR agentury (placené společností Home Credit patřící do finanční skupiny PPF), která má za úkol ovlivňovat veřejné mínění ve prospěch spolupráce s Čínou. České tajné služby navíc podpořily názor USA, že čínské společnosti Huawei a ZTE představují v souvislosti s výstavbou sítí 5G bezpečnostní riziko. Stoupající napětí pak vyvrcholilo otevřenou roztržkou. Vyvolal ji v roce 2019 primátor hlavního města Prahy, když požádal o opětovné projednání dohody o partnerství mezi Prahou a Pekingem, do které byla vložena poznámka o podpoře politiky jedné Číny. Poté, co Peking takové přehodnocení odmítl, byla dohoda ze strany města Prahy vypovězena. Peking v odvetě zrušil plánované koncertní turné České filharmonie, ukončil přímou leteckou linku a odmítl zapůjčit do pražské ZOO pandu. Vystupování čínského velvyslance Čang Ťien-mina bylo charakterizováno jako nevídaně asertivní. A to až do takové míry, že premiér Babiš i prezident Zeman žádali jeho omluvu a posléze nahrazení jiným diplomatem.
Problémy se dále prohloubily na podzim roku 2019, kdy předseda Senátu ČR Jaroslav Kubera, který plánoval cestu na Tchaj-wan, obdržel z čínské ambasády dopis, jenž jej před touto cestou varoval a hrozil ekonomickými dopady. Cesta se uskutečnila se zpožděním způsobeným jednak náhlou smrtí Jaroslava Kubery a také koronavirovou pandemií. V září roku 2020 na Tchaj-wan odcestoval Kuberův nástupce ve funkci Miloš Vystrčil. Cesta vzbudila jak ostré reakce ze strany Číny, tak i značnou mezinárodní pozornost. Je otázkou, nakolik předseda Senátu reprezentoval aktuální zahraniční politiku České republiky, a diskutovat lze také o tom, zda by k ní došlo, pokud by čínské investice do České republiky skutečně dorazily. V každém případě je však možné tuto cestu vnímat jako další příklad českého přehodnocování vztahu s Čínou.
Pozoruhodně odolná střední Evropa
Vnímání spolupráce střední Evropy s Čínou je na obou stranách velmi odlišné. Zatímco čínská média hovoří o jasných ekonomických benefitech, zásadně se zlepšujících politických vztazích a hladkých a úspěšných politických mítincích a vládních návštěvách, ve střední Evropě je vidět pozoruhodný obrat. Je zřejmé, že neúspěchy v hospodářské oblasti, ale také bezpečnostní otázky a vliv Západu vedou k poklesu podpory Číny a dokonce i k rostoucím protičínským náladám.
V období obratu k Číně Západ střední a východní Evropu považoval za novou baštu pročínských nálad. Pokud se však podíváme na mezinárodní průzkumy, nejsou zdejší pročínské postoje v mezinárodním srovnání nijak výrazné. V prosinci 2019 mělo pozitivní postoj vůči Číně 47 % Poláků, 40 % Maďarů a 27 % Čechů. To není příliš odlišné od 37 % obyvatel starých členských států EU(26 % v případě USA). Ještě zajímavější je důvěra v politiku prezidenta Si Ťin-pchinga. Důvěru v něj vyslovilo 18 % Poláků, 17 % Čechů a 14 % Maďarů – tj. méně než v USA (37 %) a starých členských zemích EU (26 %). Přímo mu nedůvěřovalo 36 % Maďarů, 53 % Čechů a 51 % Poláků. Pokud jde o vzájemnou spolupráci s Čínou, pouze 15 % Čechů, 12 % Poláků a překvapivě jen 6 % Maďarů označilo vztahy mezi svou zemí a Čínou za blízké. Většina obyvatel měla malé povědomí i o platformě 16+1: 47 % Poláků, 63 % Maďarů a 82 % Čechů vůbec nevědělo, čeho se týká, nebo o ní nikdy neslyšelo. Za potenciálně plodnou označilo participaci vlastní země na BRI 37 % Poláků, 32 % Čechů a 22 % Maďarů.
V kontextu mezinárodně diskutovaného nárůstu populismu a snižování úrovně demokracie ve střední a východní Evropě byla Čínou iniciovaná a vedená platforma 16+1 nahlížena s obavami. Staré členské země se obávaly, že Čína na „měkký podbřišek“ EU použije strategii „rozděl a panuj“. Očekávalo se, že čínské snahy o hospodářskou spolupráci mohou vést i k zisku určitého politického vlivu a že země středoevropského regionu mohou lobbovat za čínské zájmy i v rámci rozhodovacího mechanismu EU. Objevovaly se pochopitelně i obavy hospodářského charakteru. Už v roce 2012 Evropská komise navrhla, aby členské země neumožňovaly přístup k veřejným zakázkám firmám z těch zemí, které nedovolují firmám z EU soutěžit ve vlastních tendrech. V této souvislosti se pak platforma 16+1 mohla jevit jako klub euroskeptických zemí, ve kterých roste čínský hospodářský a politický vliv. Tyto obavy se ještě prohloubily v souvislosti se vstupem Řecka do platformy v roce 2019 (skupina se od tohoto momentu označuje jako 17+1). Ve skutečnosti jsou však pročínské postoje zemí střední Evropy pouze izolované a symbolické. Jak je vidět, obavy, že Čína levně skoupí střední a východní Evropu, se ukázaly jako neopodstatněné. Země střední Evropy jsou plně integrovány do jádra EU, jejich ekonomiky jsou nedílnou součástí produkčních řetězců firem ze západní Evropy. Navíc strukturální fondy EU jsou obtížně nahraditelným zdrojem kapitálu, evropské granty vždy dramaticky převyšovaly a převyšují čínské půjčky. Čína pozoruhodně podcenila také regulativní moc EU v regionu: Unie má výhradní pravomoc v oblasti celní politiky, soutěžní politiky a společné obchodní politiky. Tato pravidla prakticky znemožňují, že by Čína byla schopna dosáhnout privilegovaného přístupu pro své firmy a kapitál jen na základě politických vztahů a deklarací.
Krach čínské snahy o hospodářský průnik do oblasti střední Evropy je událostí širšího mezinárodního významu. Lze z něj usuzovat na relativní slabost současné Číny v řadě dimenzí moci v rámci mezinárodního prostředí, a naopak na až překvapivou sílu Západu a EU. Čína do střední Evropy žádnou variantu svého rozvojového modelu či „Snu“ nevyvezla. Jejím cílem bylo umístit do tohoto regionu finanční kapitál, vyjednat privilegovaný přístup na trh pro vlastní firmy, které měly realizovat projekty garantované hostitelskými vládami, a to pokud možno bez nutnosti konkurovat etablovaným regionálním hráčům. Tento model Čína relativně úspěšně využívá v rozvojových regionech, ale na straně zemí střední Evropy po něm byla minimální poptávka a pozoruhodně zde neuspěl. Střední Evropa i během pročínského obratu ve skutečnosti relativně posílila svou hospodářskou vazbu na Západ. Pokud jde o politickou moc, i v tomto citlivém období (nárůst euroskepticismu a populismu, eurokrize, migrační krize, Brexit) se potvrdilo, že integrace a členství v EU a příslušnost k západní bezpečnostněpolitické architektuře nemá ve středoevropských zemích alternativu. Čínský pokus o průnik do střední Evropy byl nepochybně selháním. Při hodnocení schopností Číny v mezinárodním prostředí bychom pak neměli zapomínat, že i její nejambicióznější geopolitický projekt, tedy Iniciativa pásu a cesty (BRI), je především atraktivním politickým heslem, stále však zůstává bez koncepčního plánování, adekvátních nástrojů, a hlavně výsledků.
Text vznikl úpravou a zkrácením odborné stati pro Pravý břeh – institut Petra Fialy a Institut pro pravicovou politiku (IPPO). Včetně tabulek, poznámek a odborné literatury je dostupný v PDF verzi ZDE.
(Tiskem vyšlo v KONTEXTECH 6 / 2020)
