Život a doba Vladimira Putina

Těsně před Vánoci se na pulty českých knihkupectví dostal překlad knihy Philipa ­Shorta Putin: Život a doba z roku 2022 (v originále ­Putin: His Life and Times). Kniha je s více než devíti sty stranami nejobsáhlejším životopisem vládce Kremlu vydaným v tuzemsku, a dost dobře možná i na celém světě. 

Nejdříve k jejímu autorovi – Philip Short (nar. 1945) je britský novinář, který má s životopisy bohaté zkušenosti. Jeho předchozí díla, včetně biografií Mitterranda, Mao Ce-tunga a Pol Pota, si získala pozornost nejen svou faktografickou hloubkou, ale také schopností vykreslit komplexní portréty. Short nadto má i nezpochybnitelný talent psát čtivě, což je u knih podobného rozsahu nedocenitelné.

Leningradské (a petrohradské) začátky

Úvodní kapitoly o Putinově dětství a dospívání patří, vedle těch věnovaných jeho angažmá na petrohradské radnici v devadesátých letech, k nejlepším částem knihy. Short klade na ranou fázi Putinova života velký důraz. Podle něj totiž Putina nezformovala KGB: sice ho leccos naučila, ale pro utváření jeho osobnosti bylo stěžejní právě mládí v Leningradu (a pak petrohradská epizoda v devadesátých letech). Slavná poznámka amerického senátora Johna McCaina: „Pohlédl jsem mu do očí a spatřil jsem tam tři písmena, K, G a B,“ tak v tomto směru není zcela výstižná. 

Už v době jeho petrohradského dětství mimochodem začínají různé mystifikace a nejasnosti. Třeba smrt Putinova staršího bratra Viktora během obléhání Leningradu nikdy nebyla přesvědčivě objasněna a v jejím pozadí dost možná stála rodinná tragédie, o které se zkrátka nemluvilo. Putin byl pro své rodiče vymodleným dítětem: jeho narození předcházela smrt dvou starších bratrů a matka jej porodila až po čtyřicítce.

V realitě poválečného Leningradu se Putinovi, jak Short píše, těšili prakticky středostavovskému statusu: vlastnili televizor i telefon a byt sdíleli „jen“ se dvěma dalšími rodinami, což v té době představovalo spíše lepší standard. Putin nebyl žádným vzorným studentem, ale spíše výtržníkem se sklony zbytečně riskovat, a jednou mu dokonce hrozilo, že bude poslán do zvláštní školy. Časem se nicméně ukáznil a velkou roli v tom zřejmě hrálo sambo, původní sovětský bojový sport, který se stal Putinovou vášní a zřejmě mu dost pomohl i k přijetí na leningradskou právnickou fakultu (byť to Putin popírá). 

Nabízí se zajímavé srovnání s jiným leningradským rodákem, o něco mladším Jevgenijem Prigožinem, jehož cesty se později protnuly s Putinovými. Prigožin si vybral jinou dráhu a za různou trestnou činnost strávil devět let v sovětském kriminálu, ale nescházelo mnoho a Putin mohl skončit stejně.

Už v dětství a jako leningradský výrostek si Putin osvojil pravidla ulice a je zřejmé, že některých zásad, které tehdy přijal za své, se drží dodnes.

Z právnické fakulty každopádně zamířil rovnou do KGB – práva si ostatně vybral právě s výhledem na to, stát se zpravodajcem (inspirovala ho k tomu sovětská literatura o statečných špionech). Sen se mu nakonec splnil, ale žádnou závratnou kariéru v KGB neudělal, chyběly mu k tomu potřebné konexe. Z Leningradské oblastní správy se mu sice podařilo postoupit na expozituru do východního Německa, významnější pozice tam však nezastával.

Drážďanská anabáze ho přesto v mnohém ovlivnila. Kromě toho, že si tam jeho rodina žila na poměry Sovětského svazu velmi blahobytně, zřejmě tehdy přestal být komunistou a komunismus chápal už jen jako neuskutečnitelný sen. 

Došlo zde také k incidentu, který Putin později popisoval jako zásadní a formativní. Short má sice pochybnosti a ukazuje, že se celý příběh odehrál poněkud odlišně, ale i on připouští, že mohl mít na Putina dopad. Když se v roce 1989 před drážďanskou úřadovnou KGB, kterou měl v tu chvíli Putin pod svým velením, shromáždil dav rozezlených demonstrantů, hrozilo, že se situace vyhrotí: demonstranti totiž předtím obsadili a vypálili několik kanceláří tajné policie Stasi.

Putinovi se tehdy podařilo vyřešit situaci poměrně rychle domluvou, nikdy však zřejmě nezapomněl na šok, který mu způsobila náhlá paralýza sovětských bezpečnostních složek a prozření, že Sovětský svaz je poražen. Trauma z následného rozpadu sovětské říše v mnoha Rusech přetrvalo a i Putin jej chápal jako obrovskou geopolitickou tragédii.

Short ve svém vyprávění pokračuje devadesátými lety a Putinovým působením v (opět přejmenovaném) Petrohradu, kde zahájil politickou kariéru v různých úřednických funkcích pod křídly starosty Anatolije Sobčaka, jednoho z předních reformních a liberálně orientovaných politiků. Současně prožil i první skandály, které ho málem stály kariéru – například když zodpovídal za podpisy na smlouvách o vývozu vzácných kovů výměnou za dovoz potravin, které zprostředkovatelům přiznávaly extrémní provize a neobsahovaly žádné sankce. Jak ovšem říká Short, v kontextu Ruska devadesátých let nešlo o žádné dramatické provinění, které by se vymykalo standardu.

Korupce je celkově téma, jemuž Short věnuje velkou pozornost. Oprávněně – palác na pobřeží Černého moře, který měl Putin později díky korupci získat, se ostatně stal jedním z velkých témat Navalného Fondu boje s korupcí. Short připomíná dva ruské pojmy: mzdojimstvo a lichojimstvo. První představuje v podstatě dar, přiměřenou platbu za součinnost úředníka. Lichojimstvo naproti tomu představuje vyděračství, tedy požadavek zpravidla nepřiměřeného úplatku. Zatímco v našem pojetí jde o rozdíl vcelku marginální, v ruské tradici nikoliv. Zajímavé je, že většina relevantních pramenů potvrzuje, že Putin toleroval a sám praktikoval nanejvýš ­mzdojimstvo. Boris Berezovskij, který neměl příliš důvodů Putina chválit, jednou dokonce řekl, že byl prvním úředníkem, který mu úplatek odmítl.

Za Sobčakovy éry Putin každopádně fungoval v podstatě jako druhý muž Petrohradu a během starostových častých zahraničních cest město sám řídil. V té době také, dle svých tvrzení, odešel z KGB – Short ovšem upozorňuje, že to ani zdaleka není jisté, a sám Putin v tomto ohledu podával protichůdné informace. Je docela možné, že oficiálně z KGB neodešel nikdy.

Z dob jeho petrohradského působení máme také první postřehy zahraničních aktérů týkající se Putinovy osobnosti. Shortovi se jich podařilo vyzpovídat hezkou řádku a jejich svědectví se v podstatě shodují: Putin byl tichý, nevýrazný a nespolečenský, ale vychytralý. Ani spontánnost nepatřila k jeho rysům a emocím dával volný průchod jen zřídkakdy. Short ho líčí v podstatě jako šedou eminenci. S tím poněkud kontrastovalo jeho oblékání – divokým módním stylem Putin napodoboval nastupující generaci „nových Rusů“ a vyznamenal se i takovými extravagantními kombinacemi, jako když si k saku malinové barvy vzal fialové tepláky značky Adidas.

Pád Sobčaka, kterého Short líčí jako Putinův politický vzor, znamenal nejen konec jedné éry, ale i hluboké zklamání pro Putina, který tak přišel o své postavení. Přesto zůstal vůči Sobčakovi loajální a později mu pomohl uprchnout do zahraničí, aby unikl obviněním z korupce. Loajalita ostatně charakterizovala celé jeho petrohradské působení. 

Sobčak nebyl nijak zvlášť schopný starosta: zatímco se snažil udělat z Petrohradu hlavní město ruské kultury, nefungovaly v něm základní služby (třeba ze 4000 městských autobusů jich 1500 bylo v takovém stavu, že už se ani nedaly opravit). Loajalitu ovšem Putin projevoval i vůči svým podřízeným, později například zařídil amnestii pro svého řidiče, který při dopravní nehodě způsobil smrt pětiletého chlapce. Opět se přitom držel mentality leningradských ulic: o svoje lidi se musíš postarat, i když to jsou zločinci.

Díky síti kontaktů se Putinovi rychle podařilo získat novou práci v Moskvě. Zpočátku tam zastával spíše nenápadné, ale strategicky důležité pozice, které mu umožnily navazovat vztahy
s klíčovými úředníky a politiky. Zároveň nemá smysl zastírat, že byl velmi pracovitý a například přípravou zprávy o korupci v armádě projevil i jistou politickou odvahu. Významným krokem v jeho kariéře se stalo jmenování ředitelem Federální bezpečnostní služby (FSB, nástupkyně KGB), kde pod jeho vedením proběhly zásadní čistky.

Putinův přesun do Moskvy uzavírá první třetinu knihy, která je po mém soudu nejlepší a také se nejvíce zabývá Putinovou osobností. Obsahuje i nejzajímavější historky z jeho soukromého života. S přibývajícími stranami se autor čím dál více věnuje různým vnějším aktérům a souvisejícím otázkám. Čtenáři tak chvílemi hrozí, že se v záplavě ruských reálií ztratí, ale to je asi nutný důsledek celkové koncepce knihy, která je portrétem nejen Putina, ale i jeho doby. 

Poměrně málo prostoru je bohužel věnováno Putinově rodině (dnes je oficiálně rozvedený a má dvě dospělé dcery). Toto téma se opětovně stává předmětem různých bulvárních diskusí
o jeho dalších partnerkách a potenciálních dalších potomcích, a Shortův střízlivý, analytický přístup by tak v této věci mohl přinést zajímavé závěry.

Stvořila Putina Amerika?

Na Putinově moskevském vzestupu je nejzajímavější jeho rychlost: jen tři roky po svém příchodu do hlavního města byl jmenován premiérem. Nejzásadnějším důvodem byl zřejmě Jelcinův trvale se zhoršující zdravotní stav. Jelcin se tak už od voleb v roce 1996 usilovně snažil najít nástupce, který by zajistil jeho politický odkaz, a Putin vykrystalizoval jako nejlepší varianta.

Hned od začátku zaujal Putin nekompromisní postoj ve vztahu k Čečensku. Ruská armáda, která tehdy stejně jako dnes neoplývala zvláštní přesností, zato však tupou brutalitou, obsadila většinu Čečenska a jeho hlavní město Grozný prakticky srovnala se zemí. Počet civilních obětí byl obrovský, ale ruští voliči tvrdost oceňovali a neznámý Putin se rychle stal favoritem průzkumů popularity. Když Jelcin na konci roku 1999 abdikoval, stal se Putin úřadujícím prezidentem. 

Zbytek příběhu už je dobře znám. Putin opakovaně vyhrával prezidentské volby (zpravidla sice více či méně zmanipulované, ale pravděpodobně by je byl vyhrál tak jako tak), Kreml pod jeho vedením stále intenzivněji centralizoval moc a Rusko se krok za krokem posouvalo směrem k autoritativnímu systému, který Putinův ideolog Vladislav Surkov eufemisticky nazval suverénní demokracií. Stále více se zhoršovaly i vztahy se Západem a Putin si na jakoukoliv kritiku poměrů v Rusku zvykl reagovat komentářem k nějakému aktuálnímu nesouvisejícímu pochybení na Západě.

Za pozornost stojí prezidentské angažmá Dmitrije Medveděva, který po roce 2008 u mnohých vzbudil naděje na liberálnější směřování Ruska. S odstupem času je nicméně zřejmé, že Putinovi posloužil jako pouhá figurka. Problém maximálního počtu dvou na sebe navazujících prezidentských mandátů se Putinovi napodruhé podařilo vyřešit ústavněprávními změnami, takže po dalších dvou obdobích ve funkci už loutku nepotřeboval. A Medveděv navíc podobné naděje dávno nevzbuzuje: na svém Telegramu nyní pravidelně produkuje vyšinuté hrozby Západu.

Putinův životopis končí ruskou invazí na Ukrajinu v únoru 2022. Drobnou vadou je, že autor se v následujících částech knihy stále častěji nezabývá Putinem a děním v Rusku, nýbrž spíše americkou zahraniční politikou, vůči níž je silně kritický (jeho liberálně-levicová orientace je zde dosti zřejmá). Není nutné předstírat, že americká zahraniční politika byla dokonalá, možná však chybovala v poněkud jiném směru, než autor uvádí. Zarážející je totiž především naivita, s níž k Putinovi a k Rusku západní státníci přistupovali a ignorovali různé varovné signály (což Short dobře popisuje). 

Jedním příkladem za všechny budiž George Bush ml., který podle svých slov „pohlédl do Putinových očí“ a „získal určitou představu o jeho duši“, a navíc se nechal unést Putinovou historkou o tom, jak ho matka údajně nechala tajně pokřtít – to kvůli jeho otci, který byl komunista. Jeho křížek se měl později zachránit během požáru Putinovy dači („nezáleželo mi na ničem jiném, než na tom křížku“) a od té doby ho prý měl Putin nosit. Byť může mít historka pravdivý základ, je zřejmě značně upravená. Na Bushe, známého silným vztahem k víře, však zjevně zapůsobila, což u jestřábů v jeho administrativě vzbudilo značnou nelibost. 

Nelze se navíc zbavit dojmu, že americká zahraniční politika je kritizována poněkud selektivně. Okamžikem zvolení Baracka Obamy prezidentem se příběh obrací spíše k dění v Rusku a zahraničněpolitické souvislosti nechává tak trochu stranou. Právě Obamova administrativa přitom přišla s velkými plány na restart vzájemných vztahů, který skončil okupací Krymu. Do dějin vstoupila i konference v Ženevě roku 2009, kde Obamova ministryně zahraničí Hillary Clintonová spolu se svým protějškem Sergejem Lavrovem zmáčkla červené tlačítko s anglickým slovem „Reset“ a ruským „перегрузка“ („peregruzka“). Ve světle pozdějších událostí působí dost vtipně, že toto ruské slovo neznamená reset, nýbrž přetížení.

Nedává však velký smysl obviňovat tu či onu americkou administrativu z toho či onoho, když ruský imperialismus byl ve východní Evropě přítomen ještě dříve, než Spojené státy vůbec vznikly. Putinův útok na Ukrajinu je jen jeho nejnovějším projevem. Tato východo- a středoevropská perspektiva bohužel na Západě stále chybí. 

To vše ovšem nemůže zastínit jednoznačné přínosy knihy. Short předkládá detailní a autentický obraz Putina i Ruska, vhodně ilustrovaný i některými, pohledem západního člověka až bizarními historkami. K dalšímu studiu lze jistě doporučit například osobnost Kirsana Iljumžinova, dlouholetého prezidenta převážně buddhistické Kalmycké republiky. Tento vynikající šachista a podnikatel o sobě s oblibou prohlašoval, že byl unesen mimozemšťany, kteří ho vzali na výlet na jinou planetu. Byl také přesvědčen, že kolem hranic své republiky dokáže vytvořit mimosmyslové pole, jímž může Kalmykům udělovat různé podvědomé příkazy.

Ideologie nového Ruska

Kniha věnuje pozornost rovněž Putinově ideologii. Přerod přesvědčeného „západníka“, spojence liberálního reformátora Sobčaka, který se při pokusu o převrat jasně postavil na Jelcinovu stranu, je velmi pozoruhodný a zasloužil by si větší prostor. O Alexandru Duginovi, který byl v českých médiích po nějaký čas prezentován jako Putinův mentor nebo oblíbený filosof, se v knize nedočteme nic (což zřejmě o lecčem vypovídá). 

Zajímavé jsou nicméně pasáže o Ivanu Iljinovi, jehož ostatky Putin nechal převézt do Ruska a jehož knihu v roce 2014 rozeslal všem gubernátorům. Iljin, ideolog ruské bílé emigrace, byl v roce 1922 pro různé protikomunistické aktivity posazen na tzv. parník filosofů a deportován ze Sovětského svazu. V Německu se později sblížil s nacisty, nakonec se však s nimi rozkmotřil a zemřel ve švýcarské emigraci. Odmítnutí demokracie (jakož i sovětského komunismu), pravoslavné tradice, ruský nacionalismus i princip silného vůdce, tedy myšlenky, které Iljinovo dílo prostupují, jsou Putinovi evidentně blízké.

Kromě Iljinova spisu Naše úkoly byly součástí dárkového balíčku pro ruské špičky i knihy Filosofie nerovnosti od Nikolaje Berďajeva a Ospravedlnění dobra od Vladimira Solovjova. V jejich případě je souvislost s Putinovým myšlením zřejmá méně. Berďajev ho podle Shorta mohl oslovit svou obhajobou nerovnosti – Rusko se po transformaci devadesátých let stalo zemí s extrémně nerovnoměrným rozložením bohatství (v některých ohledech předstihlo i Spojené státy). Zároveň Berďajev prosazoval i představu Ruska jako země, v níž se prolíná západní a východní princip, což souzní s Putinovou představou o světě. 

Vladimir Solovjov (se stejnojmenným současným kremelským propagandistou a televizním moderátorem nemá nic společného) byl o generaci starší křesťanský filosof, o němž se tvrdí, že inspiroval Dostojovského Aljošu Karamazova. Putina podle Shorta mohl oslovit obhajobou ruské jedinečnosti a také myšlenkou sobornosti, jednoty, v níž podle Putina mají žít jednotlivé národy Ruské federace.

Komplexní pohled na putinovské Rusko 

Klady a silné stránky Shortovy knihy jsou zjevné. Předkládá komplexní analýzu s rozsáhlým vy­užitím bohatých pramenů, která čtenáři poskytne hluboký vhled do problematiky. Nepřehlédnutelná je rovněž snaha o maximální objektivitu, která dnes místy působí poněkud znepokojivě. Short se sice nevyhýbá popisu temných stránek Putinova režimu, ale zásadně je nehodnotí a vyvstávajícími morálními otázkami se nezabývá. Zároveň platí již popsaný nadměrný důraz na geo­politické souvislosti v pozdějších částech knihy. 

Je přínosné, jak Short kriticky vyvrací nejen mýty, které o sobě Putin v různých fázích svého života rozšířil, ale i řadu zažitých přesvědčení, která o něm na Západě panují. Hned v úvodu například vyjadřuje pochybnosti nad zapojením ruského státu do série bombových útoků, které v roce 1999 předcházely druhé čečenské válce – jednoduše proto, že pro ně chybějí přesvědčivé důkazy.

Nemožnost prostudovat ruské zdroje a archivy přirozeně zůstane nepřekonatelnou překážkou pro každého autora, který se Putinovi v budoucnu bude chtít věnovat. Jak ostatně pravil již Winston Churchill: „Rusko je hádanka zabalená v tajemství uvnitř záhady.“

(Tiskem vyšlo v KONTEXTECH 1/2025)