Mezi dalajlámou a Himmlerem
Kniha Petera Meier-Hüsinga o výpravě nacistické vědy do Tibetu

V rychlé době je nerozumné plýtvat časem nad obskurními tématy – nacismus je snad už pryč a Tibet zase daleko – uvažoval jsem ve výprodeji, drže knihu Nacisté v Tibetu. Záhada expedice SS pod vedením Ernsta Schäfera (německy Darmstadt 2017, česky Praha 2019). Výborně napsaný úvodní přehled vývoje nacistické ideologie od jejích ezoterně-národoveckých počátků na přelomu 19. a 20. století až po známou dvanáctiletku mě však přesvědčil a nelitoval jsem ani později.

Investigativní popis německé vědecké výpravy do Tibetu na přelomu let 1938 a 1939 [1] začíná životopisem jejího velitele Ernsta Schäfera (nar. 1910), nadějného mladého zoologa s loveckou vášní (paradox, avšak dobově zřejmě symptomatický). Již v letech 1931 a 1934 se tento ctižádostivý student ornitologie zúčastnil dvou expedic amerického průmyslníka a příležitostného přírodovědného kurátora Dolana do vysokohorské Asie. Jako první Evropan tam během nich zastřelil pandu velkou – pozdější symbol ochrany přírody – aby se mohla stát středem vycpané scény ve Filadelfském muzeu. (Za zmínku stojí, že již v roce 1928 „dokázali“ totéž Theodor a Kermit Rooseveltové, synové amerického prezidenta.) Převzetí moci nacisty v roce 1933 změnilo podmínky vědecké práce v Německu a ke slibné kariéře potřeboval nyní Schäfer ještě „pecku“ v podobě vlastní expedice do Tibetu. Vstup do jednotek SS v listopadu 1933 byl uskutečněním jeho osobního programu „uhnízdit se ve vykotlaném zubu šelmy [tj. nacionálně-socialistického režimu]“ (s. 51). Doporučující dopisy, například od H. Kriebela, mj. spolustrůjce Hitlerova mnichovského puče v roce 1923, toho času německého generálního konzula v Šanghaji, upozornily na jeho práci elitu režimu a náhle začalo být zájmem Říše neztratit případným odchodem do zahraničí tohoto „vikinga vědy“, který již o angažmá jednal také s americkou Academy of Natural Sciences. Začátkem léta 1936 přichází pozvání do poledního diskusního kroužku Heinricha Himmlera v sídle gestapa, kde v „přátelské atmosféře“ (společnosti tvořené z velké části pozdějšími odsouzenými při norimberských procesech) a za popíjení čerstvě vylisovaných šťáv z ovoce ekologicky vypěstovaného na statcích SS zpozoroval Schäfer zájem šéfa SS o Tibet. Zajímalo ho, zda v Tibetu nepotkal lidi s modrýma očima a světlými vlasy… Najednou bylo pro Schäfera možné plánovat i velmi dobře zajištěnou expedici, byť výhradně pod záštitou SS. Taková záštita však musela být v zahraničí utajena, protože Německo si v té době stále ještě úzkostlivě budovalo dobrou reputaci, mimo jiné i v souvislosti s olympijskými hrami v Berlíně v první polovině srpna 1936. Byla to ale také doba, kdy nacistická armáda vpochodovala do demilitarizovaného Porýní (v březnu téhož roku), což znamenalo porušení versailleské mírové smlouvy ukončující 1. světovou válku. Zvláštní rozdvojenost událostí a diplomacie není nepodobná situaci po anexi Krymu Ruskem v roce 2014. 

Popis tibetských dobrodružství party nacistických „kamarádů“ [2] pak zabírá asi 100 stran a čte se spíše jako dobrodružný román, byť převažují postavy antihrdinů. Končí jejich návratem do Říše v dějinně pohnutých posledních dnech srpna 1939. Filmové zachycení výpravy s titulem Tajemství Tibet [Geheimnis Tibet] mělo pre­miéru až v lednu 1943 [3[ a ve Třetí říši odstartovalo jakousi módní vlnu. Zájem navzdory změnám režimu pokračoval i v dekádách po druhé světové válce, byť po ideologickém přizpůsobení, které je jedním z vedlejších témat knihy. Autor věc dále sleduje k pokojnému skonu všech aktérů na přelomu milénia a mapuje dozvuky akce prakticky až k dnešku. 

Úzké téma knihy má nečekaně široké souvislosti a poskytne čtenáři objevný pohled na složitou epochu z neobvyklého úhlu. Pozadí je tvořeno ideologickou freskou pseudovědecké činnosti národních socialistů nejen na univerzitách. Organizace Ahnenerbe (doslova „Dědictví předků“) byla jakýmsi vědeckým oddělením SS, tedy ideologickým vzdělávacím aparátem bojových jednotek sloužících stranické elitě národních socialistů. Výše postavení ­SS-mani neměli být jednorozměrnými zabijáky (jak bylo v tehdejším pojetí asi samozřejmé), nýbrž museli absolvovat množství v podstatě romantických školení a rituálů na starých hradech, odhalujících jejich duchovnímu zraku, jak to se světem a s dějinami „doopravdy“ je. Ahnenerbe se také starala o vštěpování „správného pohledu na dějiny“ na všech univerzitách Třetí říše a „nechápaví“ byli v průběhu třicátých let z kateder odstraňováni stále ostřejšími metodami. Vedení SS třímal po celou dobu existence nacistického režimu Heinrich Himmler, který – ač původně katolík – v průběhu života propadl esoternímu pohledu na svět. Krutý pobočník Adolfa Hitlera věřil mnoha absurdním teoriím, mezi něž patřilo i hledání přiměřeně ušlechtilých genetických předků německého národa. Hypotetická rasa pra-Árijců měla být spojovacím článkem k bájné civilizaci supervyspělé Atlantidy, prý existující před známými dějinami. Stopy vedly na tibetskou náhorní plošinu…

Tibet byl ve 30. letech 20. století feudální teo­kracií téměř dokonale uzavřenou před zbytkem světa, jíž kromě nejvyššího z lámů (tedy dalajlámy) vládli úředníci pocházející z asi 250 čelných rodin. Ti ze svých paláců roztroušených v okolí hlavního města Lhasy spřádali sítě vztahů, diplomacie a politiky nikoliv nepodobné dvorům velkých evropských králů a císařů. Barvitost knihy doplňuje popis rafinované tibetské dárkové diplomacie a zvyku organizovat pro politická jednání opulentní hostiny o mnoha desítkách chodů. Při „setkání západního a východního hákového kříže“, jak zněla jedna z okřídlených formulací, Schäferova výprava přispěla gramofony, dalekohledy a velkým množstvím pruské kmínové pálenky, podávané za zvuku německých pijáckých písní. To vše na „střeše světa“ ve stále houstnoucí světové atmosféře jara roku 1939. Milovníci pitoreskní globalistické melanže si přijdou na své. 

Složitý diplomatický propletenec nicméně spolutvořili také úředníci britské správy, tedy představitelé tehdy nejmocnější světové říše, líčení jako decentní a dokonale disciplinovaní gentlemani obdaření téměř nadlidskou schopností zákulisního jednání. Popisem dobrodružných výprav německé skupinky po velehorách se jako červená nit vine téma britské politiky vůči Německu, trvale vyvažující tajené pohrdání snahou nezavdat sebemenší důvod k otevřeným sporům. Himmlerem vyslaní vědci od Britů v této situaci potřebovali povolení či doporučení ke vstupu do země, jež byla dosud zcela neznámá a v posledních staletích dokonale uzavřená. Britové Němce v Tibetu nechtěli, ale k otevřenému nepřátelství ještě nenadešla pravá chvíle. Sami Tibeťané měli docela pragmatický zájem o kvalitní německé zbraně, slibující mimo jiné větší respekt Rusů, Číňanů a právě Britů. Od nedávné ruské invaze na Ukrajinu v roce 2022 znovu skloňovaná politika appeasementu je zde výstižně zachycena v detailních případových studiích jednotlivých koloniálně-správních rozhodnutí. Britské postoje k Němcům se měnily měsíc po měsíci s postupem mezinárodní krize. O úspěchu či nezdaru té které oficiální žádosti německé výpravy často rozhodovalo osobní zaujetí konkrétního britského úředníka, přičemž mnozí byli Hitlerými fanoušky, nezřídka motivovanými právě jeho rasovými názory. A zaujme i obratnost, s jakou představitelé Třetí říše dokázali těmito složitými diplomatickými sítěmi proplouvat.

Český čtenář během četby tak trochu čeká, kdy už bude zmíněna „naše“ historie: okupované Sudety či Protektorát – fokální body tehdejší celosvětové pozornosti. Dočká se pouze střídmě: v březnu 1939 proběhla rozlučková návštěva expedice u vedoucího britské Lhasa Mission Hugha Richardsona. Schäfer si zapsal do deníku:

„Znovu nám ukázal, jak moc nás nenávidí. Sdělil nám, že německá armáda obsadila Čechy a Moravu a že tak donutíme Anglii uzavřít pakt se SSSR. Začínalo nám být horko. Nejraději bychom tomu drzému frackovi jednu vrazili, ale naše expedice musela být dovedena k úspěšnému konci. Byli jsme rádi, když jsme konečně opustili Angličanův dům. Na přátelství nebo porozumění s Anglií není ani pomyšlení. Tento národ je příliš nafoukaný. No, pak tedy dojde na lámání chleba. Je lepší, když zahyne Anglie než náš národ!“ [4]

Členové Schäferovy výpravy po návratu z Tibetu v srpnu 1939 absolvovali mnohé peripetie včetně nasazení na frontě, ale porážkou Němců u Stalingradu v zimě 1941/42 skončila převážně expanzivní etapa války a oni zaujali místa v říšských vědeckých a dokumentačních institucích. Tehdy už ve „vykotlaném zubu šelmy“ uměli fungovat. Nejsyrovější částí knihy je nicméně příběh zřízení sbírky lebek a koster pro anatomický kabinet štrasburské univerzity. 

Hlavní geograf a etnolog dřívější výpravy Bruno Beger byl v Ahnenerbe pokládán za rasového experta, vynikal věrností Straně a horlivostí v boji proti „cizím etnikům“. Snažil se v rámci Ahnenerbe předstihnout Schäfera a v létě 1943 splnil Himmlerův rozkaz (jehož odůvodnění předtím sám pomohl formulovat) k vytvoření sbírky koster a lebek pro další studium a „podchycení mongoloidní rasy“. Údajně nejvhodnější a antropologicky nejzajímavější prvky však patřily v té době ještě živým lidem… Beger se s pověřením šéfa SS vypravil do koncentračního tábora v Osvětimi, kde vyselektoval asi 150 mužů a žen kýženého genetického typu (překvapivě to byli většinou Židé z okolí Soluně, další Židé z Polska a Berlína, dva Poláci a čtyři mongoloidní Asiati) a nechal je zvláštním transportem přepravit do tábora Natzweiler-Struthof v Alsasku. Tam již déle působící Dr. August Hirt nechal v několika následných skupinách pod záminkou hygieny hořčičným plynem (yperitem) usmrtit celkem 86 osob a jejich těla následně použil k výrobě lebečních, kosterních a tkáňových preparátů. Ty byly později nalezeny spojeneckými vojáky v prostorách anatomického ústavu štrasburské univerzity. Identita obětí je dnes známa jen díky bádání Hans-Joachima Langa. [5] O aktuálnosti odhalování této minulosti svědčí i fakt, že pamětní deska těchto pseudovědeckých zločinů byla v Natzweileru umístěna až v roce 2015 tehdejším francouzským prezidentem Hollandem. 

Další dimenzí knihy je nepřímé zachycení prostředí a metod denacifikace Německa po druhé světové válce. Zatímco v českém prostředí je konec nacismu zdánlivě ostře vymezen – navzdory pozdějším, význam slova „osvobození“ značně měnícím událostem – především vítězstvím Rudé armády a dost možná také odplatou na sudetských Němcích, u našich západních sousedů probíhalo vše odlišně a méně jednoznačně. Spojenecké soudy byly po válce v nelehké situaci jak z hlediska kapacit, tak kvůli složitosti právních a organizačních vztahů v období Třetí říše, umožňujících téměř nekonečné rozmělňování osobní odpovědnosti i za zločiny samy o sobě dobře faktograficky zachycené. Schäfer byl internován jako válečný zajatec v letech 1945–48 a poté, co vytrvale zdůrazňoval svou „výhradně vědeckou“ práci, odsouzen jako „přisluhovač“ k peněžitému trestu. Pro vědeckou kariéru však potřeboval úplné zproštění viny. V roce 1949 byl v Hannoveru před Výborem komory pro pracovníky v kultuře osvobozen, protože na základě šestnácti svědectví „prokazatelně jednal jako protivník režimu“ (s. 213). Rodil se německý hospodářský zázrak, začínala studená válka a všichni už měli denacifikace dost. Schäfer pak udělal vědeckou kariéru v jižní Americe a v 60. letech se vrátil do Německa. V roce 1967 získal dokonce státní úřednickou definitivu. Zemřel v roce 1992, aniž se kdy se svou minulostí v SS veřejně vyrovnal. 

Bruno Beger byl na konci války s jednotkou SS na Balkáně a v severní Itálii. Tam se vzdal Američanům a po pobytu v zajateckém táboře spojenců byl v roce 1948 ihned na začátku šetření zařazen do kategorie „zproštěn obvinění“. Pracoval pak ve vydavatelství školních knih a v papírenství. V roce 1960 byl vzat do vazby v souvislosti s vyšetřováním štrasburské sbírky koster, zanedlouho však propuštěn. Není známo, proč proces začal až v roce 1970, nicméně Beger v něm dlouho úspěšně tvrdil, že o vražedných úmyslech svých nadřízených nic nevěděl. V roce 1971 byl uznán vinným ve věci „napomáhání k hromadné vraždě v 86 případech“. Byl však odsouzen jen ke třem letům vězení, z nichž byla odečtena doba vazby a internace, a zbytek trestu mu byl prominut za dobré chování, protože slovy soudu „…úplně ztratil vztah ke svému dřívějšímu počínání“ (str. 229). Nikdy nelitoval, nebylo čeho, sledoval jen vědecké cíle své doby. V roce 2002 si novinářce pln sebelítosti postěžoval, že byl tehdy navzdory svým službám Německu odsouzen k úhradě soudních výloh. Účet však nikdy nedostal a později zjistil, že jej zaplatil soudce, jeho tajný sympatizant, jehož otec byl přímým účastníkem konference ve Wannsee. [6] Beger dožil v pohodlném apartmánovém domě v pohoří Taunus a zemřel v říjnu 2009 ve věku 98 let.

Obdobnou zkušenost s německou poválečnou justicí udělal například i Simon Wiesenthal, když ve svých vzpomínkách popisuje dekády trvající systémovou laxnost vůči nacistickým zločinům. Soudy typicky uplatňovaly nejrůznější právní výhrady či označovaly svědectví za nevěrohodná kvůli drobným rozporům. [7] Koriguje se náš obvyklý apriorní pocit, že demokratické Německo je „zcela jiné“ než jeho političtí předchůdci. Jiné je, a chce být, jde však o nesamozřejmé a nesnadné procesy.

Úplně jsme zapomněli zmínit, jaké že vlastně byly vědecké výsledky expedice, jež – slovy britských tajných služeb – „sbírala informace… mající politickou i vojenskou hodnotu… a byla pokusem… dopomoci národnímu socialismu k mezinárodnímu věhlasu“. [8] Begerova měření, která na domorodých obyvatelích přes zákaz Britů i dalajlámy-regenta přece jen tajně prováděl, nepřinesla stran genetické vazby k Němcům žádná převratná zjištění. Nepodařilo se nalézt ani fosilie z dávné post-atlantské civilizace. Zajímavé však je, že výpravě se opravdu podařilo přivézt Himmlerem opěvovaný tzv. šedesátidenní ječmen. Mělo jít o velmi vitální odrůdu obilniny (dva měsíce od vysetí po sklizeň), kterou říšský vedoucí SS plánoval použít k vybavení svých tzv. branných osadníků (s. 110) při uskutečňování tzv. Generalplan Ost  [dosl. Generální plán Východ] na osídlení území uvolněných odsunem třiceti milionů Slovanů na Sibiř (s. 181). Dodnes tuto obilninu úspěšně zkoumají a šlechtí v Leibnizově Institutu pro genetiku rostlin a výzkum kulturních rostlin [9] v Gatersleben v podhůří Harzu (s. 241).

V salzburském Domě přírody lze v rámci trvalé expozice i dnes nalézt tibetská dioramata poprvé zpřístupněná v lednu 1943, [10] kdy ve vedení této instituce stál Himmlerův důvěrník SS-Obersturmbannführer Paul Tratz (s. 178). Drobná informace zmiňuje, že byla spoluvytvořena „osobami odsouzenými za NS zločiny“. V roce 2014 byla totiž poprvé otevřena kritická výstava dějin této instituce s titulem „Das Haus der Natur 1924 bis 1976 – Die Ära Tratz“. Součástí trvalé expozice je velké diorama „Stepní krajina jižního Tibetu“ a dvě menší zachycující palác Potala a rituál rozřezávání mrtvol při tzv. „nebeském“ či „vzdušném“ pohřbu.  V dioramatech jsou použity oděvy a předměty denní potřeby získané Schäferovou expedicí a obličeje postav jsou tvořeny Begerovými odlitky. Osobně se nemohu zbavit pocitu, že téma „nebeských pohřbů“ v srdcích nacistů rezonovalo. Tělo je rozsekáno na kusy, kosti rozdrceny a vše ponecháno ptactvu a zvěři jako oběť. „Celý rituál je provázen uvolněnou atmosférou, tělo totiž není považováno za nic víc než prázdnou schránku.“ [11] Pro Evropana těžko přijatelné zvěcnění těla (mrtvého) člověka bylo společným jmenovatelem gigantického válečného tažení, eugenických selekcí slabých, vyhlazovacích táborů i krutých pokusů na lidech. Na druhé straně, i Tibeťané znají úctu k ostatkům mrtvých. Aplikují ji ale pouze na buddhistické mistry. Významný americký tibetolog Kurt Schaeffer (*1966) zdůrazňuje význam relikvií pro udržení přítomnosti mistrů. [12] V této perspektivě mi blízkost nacistů s Tibeťany připadá uvěřitelná, byť se ji expedici nepodařilo doložit antropologickým měřením. Je to duchovní blízkost nezachytitelná sebepečlivějším průzkumem tvarů a barev těl.

Podle známých skutečností Ernst Schäfer sám těžkým zločincem nebyl: v roce 1942 se dokonce vyhýbal povinnosti provádět pokusy na lidech podle pokynu vedoucího Ahnenerbe Sieverse, který jej tehdy vyslal „na zaučenou“ do koncentračního tábora Dachau u Mnichova (s. 198). Schäfer byl spíše kariérista, jehož vědecké aktivity a zápal nicméně druhým poskytly argumenty a asi i odvahu k jednání. Je tak výmluvným příkladem toho, jak velkou „díru do světa“ může udělat „obyčejný“ oportunistický vědec. A poskytla-li vědecká bádání této expedice dílčí argumenty pro nacistickou genocidu, připomíná se tím zcela soudobé téma míry spoluodpovědnosti vědců za politiku své doby.

Poznámky:

[1] Nejde o výpravu rakouského horolezce Heinricha Harrera, jehož v poměrně populárním filmu Sedm let v Tibetu z roku 1997 ztvárnil herec Brad Pitt.

[2] Uvozovky se zde pokouší zachytit složitost vztahů: pětice tvořící jádro výpravy byla sestavena nacionálně-socialistickou stranou a nijak zvlášť se nemilovala, současně však měla společné cíle. V depeších do vlasti opakovaně akcentovala dobově nutný žargon „pravého německého kamarádství“.

[3] Důvodem prodlevy byly válečné priority Třetí říše. Teprve po nezdaru útoku na Rusko v zimě 1941/42 se objevila potřeba zabavit lid – samotné zprávy z fronty již nevzbuzovaly euforii. Téma „tajemného Tibetu“ s údajnými náznaky stop bojovných pra-Árijců v podobě rozpadlých hradů na tibetské náhorní plošině a etnografických detailů soudobých obyvatel bylo pro režim vítanou vzpruhou.

[4] Bundesarchiv Berlin R 135/58. V knize s. 136. 

[5] Jeho kniha Jména čísel. Jak se podařilo identifikovat 86 obětí jednoho nacistického zločinu. (něm. Mnichov: Hoffmann und Campe, 2004; čes. Praha: Ikar, 2016)

[6] Jeden z ideologických přelomových momentů. Na konferenci bylo rozhodnuto mj. o konečném řešení židovské otázky, tedy de facto o plošném zřízení vyhlazovacích táborů.

[7] Např. Tom Segev. Simon Wiesenthal: Skutečnost a legenda. (Praha – Litomyšl: Paseka, 2012) s. 165, 236-240.

[8] India Office Records L/P&S/12/4343; v knize s. 150.

[9] Leibniz-Institut für Pflanzengenetik und Kulturpflanzenforschung; https://www.ipk-gatersleben.de/

[10] https://hausdernatur.at/de/pressemeldung/neue-ausstellung-die-tibet-dioramen-als-ort-der-museumsgeschichte.html 

[11] Tuto formu pohřbu stále užívá asi 80 % Tibeťanů. Více: Tereza Kozárková. Smrt, pohřební ritus a rituály v tibetském buddhismu. Brno 2010 (diplomová práce), zde s. 79.

[12] Viz předch. pozn. s. 41.

(Tiskem vyšlo v KONTEXTECH 6/2024)