Petře, maluj. Život je krátký
Sto let od narození malíře Petra Skácela

Petr Skácel (1924–1993) byl mezi umělci druhé poloviny 20. století osobností výjimečnou a osamělou. Nesnažil se jít s dobovými trendy a nezáleželo mu na společenském uplatnění. Byl člověkem s hlubokými znalostmi v oblasti literatury i výtvarného umění, přesto se ve své tvorbě řídil hlavně citem a intuicí. A zatímco se jeho bratr Jan vyjadřoval verši, Petr Skácel se ze svých prožitků vyznával prostřednictvím maleb a kreseb. Každé z jeho děl je odrazem rozporuplné doby a zachycuje autorovy vnitřní zápasy, radosti i úzkosti.

Tvořil intuitivně, s přemírou citu a s moderními proudy se míjel. Teprve po jeho smrti nesměle zaznělo: Petr Skácel, kolorista. Brněnského výtvarníka ovlivnila zejména díla Grigorije Musatova a Marca Chagalla. Ke svým obrazům nedospíval skrze blažené vnímání světa. K většině z nich se protrpěl. Dne 25. září uplyne 100 let od narození Petra Skácela, jehož život a dílo jsou neodmyslitelně spjaté s Brnem a Moravou. 

Petr Skácel se věnoval malbě, kresbě, grafice i ilustracím. Propojil poslání výtvarného umělce s pedagogickým působením. V letech 1959 až 1984 vyučoval na Lidové škole umění Jaroslava Kvapila v Brně. „Mezi studenty a žáky byl oblíbený. Své výtvarné lekce koncipoval tematicky, vždy s akcentem na historii, kulturu a literaturu diskutované výtvarné oblasti. Důležité pro něj bylo vsadit výtvarné zadání do kontextu, poté už nechával studentům volnost a podporoval je v individuálním přístupu k dílu. Vnímal své žáky jako sobě rovné a rád říkával: Vy se neučíte ode mne, já se učím od vás,“ vzpomíná devadesátiletá Jarmila Janků z Brna, která Skácelovy kurzy navštěvovala a zůstala s výtvarníkem v kontaktu až do jeho smrti. 

Petr Skácel, český Chagall 

Silným tvůrčím impulzem byla pro Petra Skácela ruská a francouzská klasická literatura a česká poezie. V tomto ohledu následoval svého bratra Jana. Jak uvedla historička umění Bronislava Gabrielová: „Literární podněty se staly neoddělitelnou součástí Skácelova bohatě diferencovaného tvůrčího modelu, který dodává jeho dílům přitažlivou imaginaci, pro kterou bývá označován za českého Chagalla.“ 

Po nesmělých malířských začátcích se Skácelův výtvarný styl začal pomalu rozvíjet a jeho náměty byly různorodé: brněnské periferie, krajinomalby, portréty i zátiší. Vlastní výtvarný styl přitom malíř našel až v šedesátých letech. Na začátku let osmdesátých se jeho rukopis proměnil a Skácel přešel od poeticky subtilního projevu k drsnější pastózní malbě a expresivní barevnosti.

Skácelovo výtvarné pojetí soudobých témat se zcela vymykalo dobovým ismům. Historička umění Marcela Macharáčková v této souvislosti Skácelovu tvorbu charakterizovala následovně: „Šel si svou cestou, řídíce se vlastním citem, jako kdyby tradice rodu a kraje, z něhož pocházel, měly na něj větší vliv než výtvarné tendence, jež k nám pronikaly na přelomu 50. a 60. let ze západního světa, jako byly abstrakce, strukturální malba či první náznaky nových médií. Petr Skácel naopak čerpal zpočátku inspiraci z bible a z ruské klasické literatury. Jeho ilustrace k Dostojevského Zápiskům z mrtvého domu, Šolochovovu Tichému Donu a Tolstého Vojně a míru jsou dokladem zcela osobitého stylu citlivě charakterizujícího ducha ruské literatury. Podobně z raných pláten z doby kolem poloviny 60. let s biblickými náměty je patrné, že Skácel patří mezi malíře-koloristy se silným lyrickým cítěním. Ruská literatura pronikla na přelomu 60. a 70. let také do jeho malby. Milenci z Tichého Donu a Bratři Karamazovi svou záměrně primitivizující formou připomínají obrazy z lidového umění. Pro toto Skácelovo období jsou typické převážně syté teplé tóny.“

V 80. letech nabrala Skácelova tvorba nový směr. Umělec se zaměřoval na portréty a jeho výtvarný rukopis se uvolnil, barevnost se zintenzivnila. „Jako kdyby velký citový potenciál, jenž byl umělci vlastní, přetlumočil do velkých ploch pastózní a nervní malby,“ uvedla Macharáčková. Poslední léta Skácelovy tvorby jsou spojena s dramatickými a tragickými momenty. V imaginárních portrétech svých oblíbených literárních autorů malíř dospívá na pomezí lyrické abstrakce, v náznaku se zde vynořují z plochy plátna lidské tváře.

Pozoruhodný je cyklus čtyřiceti linorytů Život Kristův. Skácel v této sérii grafik ztotožňuje osud Krista s lidským údělem i se svým vlastním osudem. Skácelův přítel Jan Lacina o výtvarníkově tvorbě napsal: „A já si dodatečně uvědomuji jeho vnitřní sílu. Uměl se ponořit hluboko, až kamsi pod práh vědomí. Měl odvahu v samotě ztvárňovat i ty nejkrutější jevy. Přitom zůstával vstřícný a láskyplný, aniž mu byla láska dostatečně opětována. Možná ji ani neuměl přijímat.“ Podle Jana Laciny s Petrem Skácelem odešla poslední z „otcovské“ generace brněnských osobností, moudrých umělců, kteří s námi, byť zcela odlišných profesí, dokázali jednat jako rovní s rovnými. 

Z jiného světa 

Petr Skácel žil osaměle, i když byl jeho vnitřní svět bohatý a často se obklopoval lidmi. Prošel si dvěma rozvody. Jeho první žena Vlasta, která byla profesorkou na brněnském gymnáziu na Slovanském náměstí, se potýkala s psychickými potížemi. Druhá žena Jarmila byla studentkou jeho výtvarných kurzů na Lidové škole umění Jaroslava Kvapila. Jarmila Sitařová, později Skácelová, byla o třináct let mladší než brněnský výtvarník a do manželství vstoupila s dcerou Zuzanou. „Cestu jsme k sobě hledali dlouho a našli jsme ji až v době, kdy jsem měla svoji rodinu. Do té doby jsme se bavili v podstatě jen o umění. Petr se později stal nevlastním dědečkem mých dvou dětí a moc je miloval, učil se v jejich přítomnosti znovu objevovat kouzlo každodenních okamžiků. Pořád jim něco kupoval a dodnes se v naší rodině traduje, jak mu moje děti říkaly – dědeček ,kupovák‘. Chodil k nám pravidelně na návštěvy, hrál si s dětmi a učil je malovat. Podporoval jejich výtvarnou intuici, kterou upřednostňoval před schematickým kreslením. Vždy je nechal volně tvořit a pak s nimi obrazy dokončoval,“ říká nevlastní dcera Petra Skácela Zuzana Šťastná. 

Společenský život výtvarník často vyhledával v brněnské kavárně Bellevue. „Pravidelně jsme se zde potkávali. Do Bellevue chodila brněnská galérka, i Jan Skácel. Petr byl dobrosrdečný chlap, chodilo sem za ním hodně mladých lidí. Nebyl moc průbojný, ve společnosti se držel stranou a většinou si dělal nějaké náčrtky, něco si psal nebo kreslil. To Jan byl naopak hodně hlučný a dost často se hádal. Byli to bratři, ale každý z nich měl úplně jinou povahu,“ vzpomíná na Petra Skácela Stanislav Dvořák.

U sklenice piva se s Petrem Skácelem setkával i přítel Jan Lacina. „Jeho typickým stanovištěm býval rohový stolek některé hlučné hospůdky, na kterém zpravidla vedle piva ležela rozevřená kniha. Jen někdy a plaše vytáhl v hospodě i skicák, spíše však jen útržek papíru, na který si rychle, aby neupoutal pozornost, zachytil svůj výtvarný nápad z četby či bezprostřední postřeh z hospody. Jednou si tak v naší oblíbené a tehdy ještě velmi lidové Modré hvězdě načrtl i mne. Po dvou krátkých sezeních v ateliéru vznikl pak střídmě malovaný portrét, jeden z těch, v nichž vedle celebrit ztvárňoval i nás, obyčejné, ale sobě blízké kamarády. ,Buď nic neumím, nebo jsem génius!‘, ukončil tehdy s úsměvem po pár tazích štětcem své dílo,“ napsal Jan Lacina v knize Petr Skácel, kterou v roce 2005 vydalo nakladatelství Sursum. 

Petr Skácel bojoval se závislostí na alkoholu a v letech 1981 a 1988 absolvoval dva pobyty v černovické protialkoholní léčebně. Výtvarník se zde poněkud paradoxně setkával hlavně s akademiky a intelektuály. Většinu svých postřehů si zapisoval do deníků. Vznikla série specifických perokreseb protkaných ústředními myšlenkami, často s odkazem na světoznámé literáty či hudební skladatele. „Cyklus ,Z Jiného světa‘ vzrušuje tematikou i sugestivností zpracování. Umělec dokáže několika črty, střídmým naznačením detailů vystihnout smutný úděl psychicky chorých lidí. Cyklus má i druhou sdělovací rovinu, je autorskou zpovědí o strastech, kterými prošel v průběhu svého onemocnění,“ uvádí historička umění Bronislava Gabrielová v pátém dílu edice Výtvarní umělci dneška, který vyšel v 60. letech 20. století. 

Skácelovy obrazy jsou zastoupeny v českých sbírkách i v zahraničí – v Římě, Benátkách, v Německu i ve Švýcarsku. Z regionálních institucí pečuje o Skácelova díla Moravská galerie v Brně, Muzeum města Brna a Muzeum Brněnska. 

Muzeum Brněnska a jeho rajhradský Památník písemnictví na Moravě se ve svém sběratelském úsilí soustředí na celý rod Skácelů. Od Petra Skácela má muzeum obrazy Moje rodina a Portrét Jana Skácela, dále například kresby tuší s přírodními motivy s tematikou veršů Jana Skácela či knižní ilustrace s vepsanými verši Jana Skácela. „Podařilo se je získat po naší výstavě ,Skácelové‘ věnované otci a synům, výběr proto odráží téma výstavy a pro naši sbírku je cenné právě tvůrčí propojení bratrů Jana a Petra. Nejrozsáhlejší je náš fond Emila Skácela, který obsahuje jeho deníky, osobní dokumenty, rodinné fotografie i jeho výtvarné dílo, tedy stovky kusů,“ upřesňuje literární historička Andrea Procházková. 

Pozůstalost v řádu desítek maleb, kreseb, rodinné korespondence, osobních předmětů apod. odkázal Petr Skácel své nevlastní dceři Zuzaně. „Tatínek hodně svých obrazů rozdal. Maloval pro radost, ne pro peníze, a fakt, že jeho obrazy nacházely mezi lidmi zaujetí, pro něj byl nejdůležitější. Mnohokrát se také stalo, že nám doma namaloval nějaký obraz jako dárek. Později jej však prodal, tak vznikla druhá variace stejného námětu,“ upřesňuje Zuzana Šťastná. 

Nehledat, nepřekážet, zešílet 

Přiblížit tvorbu Petra Skácela znamená poodkrýt život jeho nejbližší rodiny. Skácelovo vzdělání předurčilo umělecké i profesní zaměření rodičů. „Tatínek Emil Skácel a maminka Anna byli učitelé. Emil Skácel měl výtvarný i literární talent. Byl to velmi vzdělaný a sečtělý muž se zájmem o francouzskou a ruskou literaturu, k čemuž vedl i oba své syny,“ přiblížila rodinné zázemí Skácelů Jarmila Janků. 

Petr Skácel na otce rád a opakovaně vzpomínal, včetně chvil, kdy oběma synům četl knihy v originále. „Než jsme s bratrem jako děti odcházeli do školy, a byl ještě čas, četl nám otec francouzsky Tři mušketýry a překládal nám je. (…) Jsem velký čtenář a snít nad stránkami knihy je pro mne spojeno s pocitem štěstí. Vytištěná písmena jsou pro mne zároveň hudbou, obrazem.“ 

Otec své syny vedl k čestnosti a pracovitosti. Měl pevné morální zásady a ty se snažil Janovi i Petrovi předat. „Jejich domácnost byla prosycena filozofickými rozpravami. Stále diskutovali o knihách, nejčastěji o Šolochovovi nebo Dostojevském. Rodina Skácelů žila hlavně uměním, a to se promítlo i do pozdějšího rodinného života Jana a Petra,“ poznamenává nevlastní dcera Petra Skácela Zuzana Šťastná. 

Emil Skácel svým synům pravidelně psával dopisy. Snažil se je podpořit v jejich úsilí a do textu často vkomponovával mravokárná ponaučení. Připomínal, čeho se mají synové vyvarovat a jaké hodnoty vyznávat. „Od dětství své syny podporoval v jejich literárním a výtvarném talentu. Společně s manželkou Annou vybudovali rozsáhlou knihovnu a oba syny vedli k četbě. Lásku k ruským a francouzským klasikům získali oba synové od svého otce. Emil Skácel byl současně starostlivým kritikem svých synů v obdobích, kdy měl pocit, že svým talentem mrhají a podléhají svým slabostem. Varoval je před alkoholismem, který vnímal jako rodinnou zátěž předchozích několika generací. V Emilových denících se tyto pasáže objevují zejména v závěru jeho života na přelomu let šedesátých a sedmdesátých. Z marginálních poznámek je patrné, že Petr otcovy zápisky četl a stručně komentoval, ať už formou dialogu s otcem nebo vyjádřením svého pohledu,“ poznamenává literární historička Procházková. 

Z období protektorátu se například dochoval dopis rodině nazvaný Poslední poučení. Vznikl v době, kdy se Emil Skácel coby bývalý legionář obával zatčení gestapem. Text otce obsáhl morální odkaz oběma synům a rozloučení s manželkou Annou. 

Petr, řekl jsem již, kreslil. S vojáky začínal i končil, rytíře a kozáky podivuhodně (naše děti dělají vše podivuhodně) zpodobil, vystříhal a bojoval s nimi. Byl-li Janek surrealista vždy, byl Petr realista. A měli se rádi.
— 

Petře, pracuješ a zvykl sis na práci. V tom je záruka úspěchu. Hleděls dosud na svět jasně, zachovej si taký názor a bude se Ti dobře šlapat po zemi. K malování je potřeba právě jasného pohledu, méně špekulace. Nic, aby ti neušlo, co se dá vidět, Jankovi zas nic, aby neušlo, o čem se dá přemýšlet. Zdědili jste každý něco ze mne, nemusíte se rozptylovat v zájmech, jsou u Vás vyrovnanější a jednosměrnější. Využijte dobrého dědictví ke cti rodinného jména. Lišíte-li se v zálibách, je v nich přece tolik souběžného, že bude Vám možno jít společně životem a pěkně se doplňovat. Připomínám Vám dvojici Čapků na jejich umělecké cestě – politiku nechte mělkým. Tedy ruku v ruce, tak bych Vás chtěl vidět stoupat.
— 

Petře, maluj – život je krátký. Neřečeného jest mnoho… 

Milý Janku, 

pořád přemýšlím nad Tvou situací – a vůbec nad Tvým životem – a začínám srovnávat. Je s Tebou těžké pořízení. Ty, sám se sebou máš těžké pořízení, Ty se vyhýbáš dobré radě, neustoupíš a narážíš přímo čelem, ačkoliv víš, že máš palici nabouranou. Nechápeš, že úspěch rozhoduje, že PRAVDA tisíckrát podtržená nikomu nepomůže na světě, ničím nepohne, není-li schůdná a nedostane-li se do pohybu. V mnohém připomínáš nebožtíka strýce Jendu Ranného. (…) Janku, máš nejvyšší čas se léčit. Nedokážeš-li to sám, vlastní vůlí a silou, svěř se lékařům. Sám musíš pochopit, že nenávistný pohled na svět je strašná otrava, která Tě rozežere jako rakovina. Podívej, Petr měl tolik nepříjemností, a přece nenadává, hledá v sobě vždycky nový život a ODPOUŠTÍ svému okolí, snižuje se, to jest žije! U zdravého člověka život vítězí nade vším, on zapomíná, dál doufá, dál pracuje, dál se usmívá, když si zaplakal, nezůstává stát, znovu vykročí atd. Ale vždycky začne od sebe. (…) Vidím do Tebe, Ty se bojíš být chvíli sám, hledáš společnost, napiješ se vína, které z Tebe udělá hloupé prase, odlevuješ si výsměchu, ale to všechno se odráží a poráží Tebe. Nehledej viníka, není jeden, nepřekážej lidem, ale ukazuj směr nebo sám si dej ukázat směr. Takhle zešílíš. 

/ z dopisů Emila Skácela pro Petra a Jana, Památník písemnictví na Moravě a soukromý archiv Zuzany Šťastné /

Své deníky zamýšlel Emil Skácel synům předat, to se však nakonec nestalo. „Deníky jsou výjimečné z několika důvodů. Jsou kronikou rodu Skácelů. Jedním ze záměrů otce byla snaha zanechat svědectví o osudech rodu od poloviny 19. století až do 70. let 20. století, a to v kontextu společenských změn, jimiž jednotlivé generace procházely. Podstatnou část pamětí Emila Skácela tvoří vzpomínky na válečnou zkušenost z první světové války, legionářské období na ruské frontě a návrat do Československa. Navíc existují ve třech stylisticky odlišných verzích, které vznikaly s určitým časovým rozestupem. Soukromé zápisky o rodinném soužití Emila a Anny Skácelových a postřehy otce k oběma synům umožňují sledovat uměleckou dráhu obou synů už od počátků v dětství, kdy je formoval otcův vliv,“ poznamenává Andrea Procházková. 

Janíčku, divý Jane! 

K událostem, které Petra Skácela zasáhly velmi niterně a které reflektoval i ve své tvorbě, patřila smrt matky a smrt bratra Jana. 

Maminka Anna, rozená Ranná, pocházela z Prosatína u Tišnova a byla učitelkou. Podle vzpomínek pamětníků jí byl Petr Skácel velmi podobný a měl s ní, stejně jako s otcem, pěkný vztah založený na respektu a porozumění. 

Anna Skácelová zemřela v roce 1968 v léčebně pro dlouhodobě nemocné. Bylo jí 82 let. O pět let později dokončil Petr Skácel portrét s názvem Maminka a tento olej na plátně čtvercového formátu obsáhl vše, co syn nestihl nejdražší ženě svého života sdělit. Portrét v sobě nese silný emotivní náboj. Přiznanou křehkost ženy s jemnými obličejovými rysy. Jako by maminka chtěla ještě něco říct, ale zahalena v šátku prostupuje do okolního světa i skrze sebe sama. Tělesnost. Láska. Žal. Ty laskavé modré oči zdědil Petr Skácel po ní. 

Petrův bratr Jan zemřel v předrevoluční dny, 7. listopadu roku 1989. V den jeho smrti si výtvarník do svého deníku poznamenal: Dnes v 14.30 zemřel můj bratr, básník Jan Skácel. V tentýž den před čtrnácti lety zemřel náš otec. O dva dny později doplnil svoji poznámku výstřižkem z tisku, náčrtkem bratrova portrétu a zvoláním: Honzo, Janku, Janíčku, divý Jane! Tím Petr Skácel ukončil psaní svých Deníků výtvarníka. Napsal jich šest, celkem 516 stran. 

Vnitřní svět prožitků byl se Skácelovým výtvarným směřováním úzce provázaný. „Čím jsou hlubší, tím lépe. Mohou být současné i časově vzdálené, ale nikdy je nemůže nahradit vymyšlenost,“ říkával brněnský výtvarník. Každé ze Skácelových děl bylo jakýmsi ukazatelem rozporuplné doby. Odráželo autorovy vnitřní zápasy, jeho radost, zklamání i úzkost. „Stěží bychom v okruhu brněnského výtvarného života našli jiného autora, který si tak úzkostlivě chrání svůj výtvarný svět a styl jako Petr Skácel,“ napsala Bronislava Gabrielová pro 5. díl edice Výtvarní umělci dneška. 

Po smrti bratra Jana jako by se míra utrpení i osobního strádání Petra Skácela naplnily. Poslední Skácelovy kresby – volné ilustrace děl jeho oblíbených autorů, ať už hudebních či literárních (Baudelaire, Verlaine, Rimbaud, Villon, bratr Jan, Mikulášek, Bach, Mahler, Martinů aj.), svědčí o mistrovství Skácelova kreslířského umění. Jsou to jakési volné zápisky a umělecká poselství o lidském údělu, jež Petr Skácel tlumočil prostřednictvím dramatických prožitků vlastní existence. 

Uzavření rodové linie Skácelů 

Smrt Petra Skácela dodnes provázejí nejasnosti. Výtvarník zemřel na srdeční selhání po cestě z hospody nedaleko Dětské nemocnice v Černých Polích. Zůstal ležet na ulici a byl okraden o několik desítek tisíc korun za svůj poslední prodaný obraz. „Petr byl nějakou dobu nezvěstný. Našli jej sice, ale nedokázali ho identifikovat. Poznal ho náhodně až jeden policista, který byl v minulosti jeho žákem,“ vzpomíná na podzim roku 1993 Zuzana Šťastná. 

Petr Skácel zemřel 30. října 1993 a jeho smrtí se uzavřela rodová linie Skácelů. Pohřeb byl 24. listopadu v brněnském krematoriu, kde v přednesu Mojmíra Hegera zazněly verše Jiřího Zogaty. Smuteční řeč pronesl Ivan Kříž. Ostatky Petra Skácela jsou od roku 2009 na čestném pohřebišti Ústředního hřbitova v Brně, ve společném hrobě s Janem Skácelem a jeho ženou Boženou. Jméno akademického malíře však na desce stále chybí. Architektonické řešení hrobu původně navrhl Ivan Ruller a po jeho smrti v roce 2018 přešla autorská práva na jeho syny. Letitý administrativní proces související s autorstvím písmen stále není dořešen. 

Neplavné a nehladké 

Reflexe na Skácelovo výtvarné dílo rezonovaly v denním tisku i v katalozích k výstavám. Básník a dramatik Ludvík Kundera vnímal kresby Petra Skácela „jako neplavné, nehladké a vůbec ne elegantní, byly podle něj drsné a zadrhávaly“. (Kam v Brně, č. 3, r. 2000, s. 17) Podle teoretika výtvarného umění Igora Zhoře byla naopak drsnost kresby záměrná a nesla v sobě hluboce promyšlené sdělení a intenzivní výraz. Byly to kresby vzdálené povrchní líbivosti, usilovaly o expresivní působivost. „Nervní linie kreslí postavy oproštěné od zemské tíže, rozsochaté stromy s květy dráždícími fantazii a vyčnívajícími kořeny, kolem nichž plavou pohádkové ryby, pláně zdobené krvavými šlápotami, vesničky s hořícími domky, zvlněné krajiny se studánkami, s průsvitnou vodou a narůžovělou oblohou překrývanou těžkými hrozícími mraky. Skutečnost a fantazie, zážitek a jeho metaforické ztvárnění se tu prolínají ve výtvarně účinné řeči, v obrazech, jimž nechybí literární obsah. Literární východiska jeho tvorby nejsou jen knižní, ale vážou se i k reálnému životu: v něm Petr Skácel objevoval specifické děje a ty pak přenášel do kreseb a obrazů.“ (Nové obrazy Petra Skácela, Svobodné slovo, 4. 5. 1990, s. 5) 

O tvorbě Petra Skácela velmi rád hovoří Jiří Hlušička. Letos pětadevadesátiletý historik umění, který se zasloužil o vznik Moravské galerie v Brně a je spoluzakladatelem Mezinárodního bienále užité grafiky, sledoval tvorbu brněnského výtvarníka od 60. let minulého století. Se zájmem tehdy navštěvoval ateliér v Jugoslávské ulici a oceňoval Skácelův vhled do společenského dění i výtvarníkův zasvěcený zájem o historii. „S obrazy Petra Skácela jsem se poprvé setkal koncem 60. let na členské výstavě brněnské pobočky Svazu českých výtvarných umělců, která byla na zámku v Mikulově. Jeho obrazy tenkrát nezaujímaly prominentní místo, přesto si mě rázem získaly originalitou autorovy výtvarné vize, která se nepřehlédnutelným způsobem prosazovala na pozadí převládající šedi tehdejší výtvarné produkce. S odstupem času vidím, že mé seznámení s dílem Petra Skácela se uskutečnilo právě v době, kdy se po předcházejícím úporném hledání vyhraňoval jeho nezaměnitelný projev, který již neopustil. Nadále prohluboval dosažené poznání i výtvarné zkušenosti, aby posléze dospěl k malířským a grafickým realizacím, jimiž se zapsal do povědomí brněnské, a nejen brněnské, výtvarné scény,“ uvádí Hlušička. 

„Souřadnice umění Petra Skácela jsou dány na jedné straně romanticky podbarveným metaforickým zřením, jež bylo zdrojem lyrické poezie jeho kreseb a obrazů, a na straně druhé sklonem k primitivizující, někdy až drsné zkratce, která jej přiváděla na pomezí exprese. (…) Byl to právě výtvarný rukopis a osobité koloristické pojetí, jimiž se Skácelova poetika zapsala do dějin českého moderního umění druhé poloviny dvacátého století,“ říká Hlušička a přiznává, že ani s plynoucím časem Skácelův umělecký odkaz neztratil nic ze své naléhavosti. „Naopak. Změněné společenské poměry některé utajené významy jeho tvorby spíše zvýraznily. Myslím si, že Skácelova díla rozptýlená v soukromí či skrytá v depozitářích Moravské galerie a Muzea města Brna se stále neodbytněji domáhají dialogu s širší vnímatelskou obcí. Dočkají se?“ 

Dočkají. I když jen zčásti. Přesně v den stého výročí narození Petra Skácela zahájí Muzeum města Brna na Špilberku výstavu Akvizice, jejíž součástí bude prezentace Skácelových děl. Muzeum má ve svých sbírkách Skácelův soubor obrazů a kreseb, mezi nimi například ilustrace k Šolochovově Tichému Donu či obrazy jako Ustýlání pod mrtvou, Portrét osamělé ženy, Vzpomínka/Smrt básníka nebo rozměrné plátno Bratři Karamazovi, jež je trvale vystaveno ve stálé expozici Od moderny po současnost. „K 100. výročí umělcova narození a k výročí 120 let od založení našeho muzea jsme připravili komorní přehlídku Skácelovy tvorby, která nejen že připomene význam této brněnské osobnosti, ale také seznámí návštěvníky s díly, která jsou většinou uložena v depozitářích. Soubor doplňují díla z majetku Jarmily Janků a Jitky Havlové. Se Skácelem se dlouhá léta přátelila, z jejích sbírek představíme dvojici Skácelových autoportrétů, na nichž se umělec zachytil v mládí – v roce 1959 a poté na konci života v roce 1993, dále například obrazy Melechovův dvůr, Vánice v Prosatíně, Zelený Kristus či soubor grafických listů Život Kristův z roku 1986 a rozměrnou kresbu Betlém z roku 1988. Dvě poslední zmíněná díla budou vystavena vůbec poprvé,“ říká kurátorka výstavy Ilona Víchová. 

Na závěr připomeňme slova samotného výtvarníka Petra Skácela, k nimž u příležitosti nedožitých 70. narozenin brněnského výtvarníka odkázal herec Ladislav Lakomý. „Je-li dílo dokončeno, začne žít svým vlastním životem, nezávislým na vůli umělce. Může se stát, že bude pochopeno jinak, než autor zamýšlel, ale to nevadí. Hlavní je, aby dílo zůstávalo životné. (…) Po skončení díla nastává jakýsi stav ,triste‘. Jedná se nejen o vyčerpání fyzické a duševní, ale nastupuje i strach. Strach z toho, že další práce se mi nepodaří, že ji nesvedu, že se to podařilo jen jednou… A tak každou novou věc začíná umělec s trémou, začíná vždy znovu, jako Sisyfos, a v tom je trápení, ale i krása.“ 

Markéta Stulírová (1982), kulturní publicistka. Působí na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity, kde má na starosti organizaci výstav a autorských čtení.

(Tiskem vyšlo v KONTEXTECH 4/2024)