Můžete milovat Evropu, ale zároveň kritizovat EU

Miluji Evropu Evropské unii navzdory. Miluji Evropu, protože je – jak prohlásil Charles de Gaulle – Evropou národů. Miluji Evropu, protože sestává z nějakých padesáti zemí, z nichž jen o něco více než polovina patří do EU, přičemž každá z nich představuje jedinečný a nenahraditelný mikrokosmos lidstva. Miluji Evropu, protože si hnusí uniformitu tyranie i tyranii uniformity. Miluji Evropu, protože na Zemi neexistuje oblast, která by více vzdorovala nadvládě. Miluji Evropu, protože pohrdám těmi, kdo chtějí skoncovat s pro ni tak charakteristickou různorodostí a proměnit ji v pochybnou nápodobu Spojených států amerických.

Pařížský Vítězný oblouk je architektonickým ztělesněním Evropy: skvostný svým pojetím, monumentální svými rozměry, ale také monstrózní na pohled. Byl postaven na oslavu Napoleonových vítězství, ale stal se i vrcholem Hitlerovy triumfální cesty do Paříže po kapitulaci Francie. Náš kontinent byl svědkem nejkrutějších výjevů lidských dějin náboženským pronásledováním počínaje a světovou válkou a genocidou konče. Dnes se Evropská unie, prozatím nejambicióznější politický projekt Evropy, snaží být příkladem celému světu a provádí nejvýznamnější politický experiment všech dob: nejen že usiluje o odstranění násilí jako takového, ale také o likvidaci jeho intelektuálních kořenů, zejména nacionalismu. V praxi se však tyto pacifistické ambice ocitají v rozporu s kvaziimperiálními sklony k centralizaci, jež se permanentně svářejí s odstředivými silami národní, náboženské a kulturní identity.

U příležitosti stoletého výročí Dne příměří (11. 11. 1918), jímž skončila první světová válka, se všechny tyto protichůdné emoce doslova vznášely ve vzduchu. V Londýně se u Kenotafu konala každoroční ceremonie: z balkónu jí přihlížela královna, která je ve svých dvaadevadesáti letech jedinou hlavou státu, jež se aktivně podílela na dění v některé ze světových válek, princ z Walesu u památníku jejím jménem položil věnec a přítomen byl i německý prezident, aniž by toto bezprecedentní gesto vyvolalo jakýkoli rozruch. Dostavila se samozřejmě i předsedkyně vlády, pro niž byla tato akce vhodnou omluvou její absence na oslavách v Paříži, kde chyběla jako jediná hlava vlády ze všech spojeneckých zemí.

Oslavy v Paříži, na něž dorazilo šedesát vrcholných představitelů včetně ruského a amerického prezidenta, byly ovšem mnohem pompéznější: konaly se ve stínu Vítězného oblouku, což je pomník (bez ohledu na fakt, že pod ním leží hrob neznámého vojína), který se na celém světě nejnápadněji honosí svým militarismem. Jejich vrcholem ale nebyly ani modlitby smíření, ani kladení věnců, ani dvě minuty ticha – byla jím řeč Emmanuela Macrona. Pro prezidenta Francouzské republiky to byla vzácná příležitost, kdy mohl doslova a do písmene shlédnout na světovou elitu, a on jí využil k proslovu, jehož cílem bylo připomenout světu, že prezidenti – tedy alespoň ve Francii – stále ještě chápou význam výmluvnosti.

Macron je vskutku skvělý řečník, jenž se vyznačuje oním květnatým, formalistickým stylem plným narážek, k němuž francouzští politici stále lnou, ovšem jako jediní mezi všemi velmocemi. Řeč to je dlouhá, počasí špatné a Donald Trump, na něhož zřejmě míří některé z Macronových nejostřejších poznámek, vypadá, že by raději podstupoval muka Tartaru – koneckonců tam podle něj Evropa směřuje. Macron však na ty, kdo vzývají nacionalistickou minulost Evropy, pohlíží jako na zplozence pekla: „Staří démoni ožívají, připraveni dokončit své dílo zmatku a zkázy.“ Macron při své argumentaci v maximální možné míře využívá první světové války, která se z velké části odehrávala na francouzské půdě a z níž se Francie nikdy tak úplně nevzpamatovala, a na tomto základě tvrdí, že tak velkolepý projekt, jakým je Evropská unie, je nutno chránit za každou cenu a hájit ho proti ďábelským silám, jež se proti němu nyní šikují. Z Macronova pohledu neexistuje žádný rozpor mezi osudem Francie a Evropy: „Vždyť patriotismus je pravým opakem nacionalismu, a nacionalismus je jeho zradou.“ V této větě se odráží výrok jeho vzoru, generála de Gaulla, který se proslavil rozlišením patriotismu („kdy je na prvním místě láska k vlastnímu lidu“) a nacionalismu („kdy na prvním místě je zášť vůči těm, kdo nejsou jako my“).

Již naši předchůdci před sto lety, jak pouze s mírným přeháněním prohlašuje Macron, „snili o politické Evropě … Evropské unii, svazku založeném na svobodném souhlasu, jaký historie nikdy dříve nezažila, jenž nás vyvede z válek, které mezi sebou vedeme“. V narážce na polemiku, kterou v roce 1927 vedl Julien Benda s antisemitsky a ultranacionalisticky orientovanými intelektuály z Action Française, Macron vyhlašuje válku „nové zradě intelektuálů, k níž již dochází“, a dnešní zrádce viní z rozdmýchávání lží, tmářství a nespravedlnosti. Mezi jeho cíle zde nejspíše patří americká alternativní pravice, ale možná také konzervativní francouzští intelektuálové jako Michel Houellebecq, Pascal Bruckner a Alain Finkielkraut, kteří se k Evropské unii a vlastně i k samotnému Macronovi nestavějí s velkým nadšením. S odvoláním na rýsující se „novou epochu“ pranýřuje ty, kdo „svou fascinací odchodem, násilím a nadvládou takovou naději ničí“. V této větě se nachází jeho jediná narážka na brexit, avšak implicitní nepřátelství vůči spojenci, jemuž Francouzi zřejmě vděčí za víc než komukoli jinému, je vcelku šokující. Prezident svou řeč uzavírá tradičním „Vive la France!“. Ne, pro Macrona není rozdílu mezi obrodou francouzského patriotismu, jejímž výrazem je nová podoba povinné vojenské služby, a jeho vizí nové evropské civilizace, která „démony“ nacionalismu vymýtí jednou a provždy.

Jaké jsou však šance, že se Macronova vize uskuteční? Zeptejme se Simona Jenkinse, jednoho z našich nejvýznamnějších intelektuálů, který při každé příležitosti zdůrazňuje svůj odpor k tvrdému brexitu. Když sir Simon představoval veřejnosti svou výtečnou novou knihu Krátké dějiny Evropy: od Perikla k Putinovi, vybral si k tomu sál Locarno v budově ministerstva zahraničí, velkolepou síň pojmenovanou po místě, kde byla v roce 1925 podepsána řada smluv znamenajících vrcholný bod procesu usmiřování v Evropě po první světové válce. Jak sir Simon poznamenal, dle jeho počítání Británie za poslední dva tisíce let „opustila“ Evropu devětkrát, osmkrát se ale navrátila zpět. A tak šance, že se devátý brexit stane trvalým, je jen malá.

Přesto však Jenkins ve své knize vynáší zničující soud nad vedoucími představiteli Evropské unie, a tím pádem i nad prezidentem Macronem.

Politická struktura Evropské unie, formovaná v podmínkách studené války, se stala těžkopádnou a zahleděnou do minulosti, navíc strádá demokratickým deficitem, který zatím nikdo neumí odstranit. Unii chybí ústava, s níž by se její rozmanití obyvatelé mohli bezvýhradně ztotožnit. Vůdcové Evropy nejsou schopni docílit rovnováhy mezi státem a nadstátem, periferií a centrem, občanskou příslušností k národu a občanstvím Evropy, rovnováhy, která je tak zásadní pro stabilitu kontinentu. Padesát let dostředivých tendencí nyní ustupuje tendencím odstředivým.

Poté, co se probral více než čtyřmi tisíciletími evropských dějin, Jenkins dospívá k závěru, že „… od pádu Říma se žádná moc nepřiblížila k vládě nad tímto kontinentem. Nedokázal to Karel Veliký, nedokázali to habsburští císaři Svaté říše římské, nedokázal to ani Napoleon, ani Hitler, a zatím ani komisaři Evropské unie. Pokud si z historie můžeme vzít nějaké ponaučení, pak zní, že veškeré snahy přitesat ono Kantovo ‚křivé dřevo, z něhož udělán je člověk‘, nakonec selžou. Národy Evropy se nedostanou do područí nějakého nadstátu bez ohledu na to, jak svobodomyslné mohou být jeho záměry.“

A právě této poslední větě by v Elysejském paláci měli dopřát sluchu. Je možné, že Macron sebe sama považuje za liberála v klasickém slova smyslu, tedy nikoli ve významu levostředovém, jak to je v Americe, nebo pravostředovém jako ve Francii, nýbrž prostě ve smyslu obecné věrnosti ekonomické, sociální a kulturní svobodě. Nikdo nepochybuje o Macronově inteligenci (a už vůbec ne on sám), ale jeho mysl není dostatečně otevřená, všeobjímající či vytříbená, aby pochopil aspekt, který Jenkins tak zdůrazňuje: „Evropská unie usiluje o stále více moci, aniž by k tomu měla souhlas. Pokud tuto moc nenavrátí svým členům, bude již jen upadat. Součástí takového navrácení moci dnes má být i kontrola hranic a přistěhovalectví, a tím pádem i role, jakou jednotliví členové dle svých představ mají ve vývoji svých společností.“

Poválečný řád v Evropě měl za cíl napodobit Spojené státy. Evropské státy se však na rozdíl od svého amerického vzoru nedokázaly shodnout na komplexním ústavním rámci, který by bylo možné upravovat, aby vyhovoval měnícím se podmínkám. Místo toho, stejně jako OSN, začaly definicí cíle, na kterém se shodly – a tím cílem byl Kantův sen o věčném míru. Avšak na rozdíl od Spojených států či OSN se upnuly na nástroj, skrze nějž měl být tento cíl naplněn: na „stále těsnější unii“. A tento nástroj se pro Evropskou unii stal smyslem jejího bytí. Z pohledu těch, kdo na evropském kontinentu utvářejí veřejné mínění (a kdo během první poloviny dvacátého století takřka spáchali civilizační sebevraždu), v tomto případě cíl ospravedlňuje prostředky. Jinými slovy řečeno, úsilí o mír ospravedlňuje nevyhnutelné obětování suverenity, svobody a demokracie, jež nutně plyne ze soustřeďování moci v centrálních institucích Unie. Takovému úsilí ale chybí jakékoli vnější opodstatnění: jeho legitimita vychází z něj samotného. Zároveň s tím, jak ochabla hrozba války, bylo úsilí o mír nahrazeno usilováním o moc a blahobyt. Evropská unie se stala byrokratickým aparátem, jak ho dnes známe: nástrojem, který slouží sám sobě v honbě za rozvíjením svého mechanismu, aniž by si přitom uvědomoval, že už dávno nesměřuje k cíli, pro jehož dosažení byl stvořen.

Není pochyb o tom, že Macronovo vnímání Evropy je zásadně ovlivněno Charlesem de Gaullem. Avšak v padesátých a šedesátých letech mohl de Gaulle stále ještě (a do jisté míry hodnověrně) tvrdit, že mezi francouzským patriotismem a evropským idealismem není žádný rozpor, přinejmenším pokud má Evropa mít podobu konfederální, nikoli federální. Ne že by zásadoví evropští federalisté byli k něčemu takovému svolní. Altiero Spinelli roku 1972 ve svém pojednání Evropská alternativa chválil bruselskou Komisi, že Evropskému společenství (jak se tehdy jmenovalo) umožnila přečkat „dlouhou de gaullovskou zimu“. „Kromě něj neexistoval další státník, který by věřil v reálnou možnost sjednocení Evropy pod nadvládou francouzského státu“ – tedy nikoli Komise a jiných evropských institucí. Avšak po de Gaullově pádu roku 1969 byla cesta k federální Evropě volná.

Prezident Macron se dnes vrací ke gaullistické vizi Evropy sjednocené pod francouzským vedením, avšak oproštěné od generálova varování. Jeho nejnovější iniciativou je obnova plánu na vznik evropské armády. To je sice stará myšlenka, ale na významu jí nově dodává skutečnost, že se Macronovi podařilo naklonit si Angelu Merkelovou, která pro tuto vizi nadšeně horovala ve svém nedávném projevu v Evropském parlamentu. Macron však v obhajobě „skutečně evropské armády“ šel ještě dále. V projevu proneseném ve Verdunu, na bojišti první světové války, jež je obtíženo tragickými vzpomínkami a jež má pro Francouze zásadní význam, prezident své vojenské nadšení opodstatňoval strohým varováním: „Musíme se chránit před Čínou, Ruskem a vlastně i Spojenými státy.“ Donalda Trumpa se takové vyjádření hluboce dotklo. „Jak hluboce urážlivé,“ napsal na Twitteru, „tak co kdyby Evropa nejdříve začala náležitě platit svůj díl nákladů na NATO, které Spojené státy tak rozsáhle dotují?“ Francouzi si pospíšili s vysvětlením, že Macron neměl v úmyslu říci, že Spojené státy považuje za nepřítele, nicméně jeho poznámky, navíc pronesené v předvečer návštěvy amerického prezidenta ve Francii, byly záměrně provokativní: „Když vidím, že prezident Trump oznamuje odstoupení od významné odzbrojovací smlouvy přijaté poté, co Evropu v osmdesátých letech zasáhla krize související s rozmísťováním raket na našem kontinentu, ptám se, kdo tu je hlavní obětí? Je jí Evropa a její bezpečnost.“ V tomto bodě měl Macron pravdu, ale ve Washingtonu se jeho protest vzhledem k tomu, že Evropa předtím ignorovala porušování smlouvy ze strany Ruska, nesetkal s porozuměním.

To ale byly jen úvodní výstřely: po Macronově projevu u Vítězného oblouku vztah obou prezidentů zhořkl ještě víc. Trump zatweetoval: „V první i druhé válce šlo o Německo – a jak to tehdy dopadlo s Francouzi? V Paříži se začínali učit německy, dokud tam nepřišli Američani. Plaťte za NATO, nebo konec!“ A pak vrátil Macronovi úder, když využil jím prezentovaného rozporu mezi patriotismem a nacionalismem: „Mimochodem, na světě není jiná tak nacionalistická země jako Francie,“ a navrch k tomu dodal: „Ať je Francie znovu velká!“ Macron zareagoval v televizním interview, kde prohlásil: „Spojenci se vůči sobě chovají s respektem.“ V reakci na Trumpovu „nevkusnou“ zmínku o porážce Francie a její okupaci v letech 1940–1944 Macron poukázal na skutečnost, že v době, kdy Američané vedli svou osvobozeneckou válku s Británií, byli Francouzi první, kdo Spojeným státům, „našemu historickému spojenci“, přišel na pomoc. „Spojenectví ale neznamená poddanství,“ prohlásil. To jistě ne, ale znamená, že spojenci mají být loajální a solidární. Roku 1966, tedy na vrcholu studené války, de Gaullova Francie odešla z vojenského velení NATO a navrátila se do něj teprve za Sarkozyho éry v roce 2009. O necelou dekádu později jde Macron v generálových šlépějích: nepředvídatelná americká administrativa ho očividně připravila o trpělivost a rozhodl se, že atlantický přístup nahradí mechanismem evropským. Jak se zdá, Macron se více než jakékoli hrozby přicházející zvenku bojí „démonů“ Západu.

Macron nacionalismus označuje za „malomocenství“ Evropy. Francouzský prezident věří, že přehlížením ponaučení, jež vzešlo z druhé světové války, opakujeme chyby, kterých jsme se dopustili po válce první. Čím hlasitěji protivníci Evropské unie vyjadřují odpor k její autoritě, přičemž využívají tradičního jazyka národní identity, tím hněvivěji její obhájci tyto námitky zavrhují coby pouhou kouřovou clonu, jež má zakrýt sklouzávání k hříchům barbarské minulosti: populismu, fašismu a nacismu. Demagogové na obou stranách se s úmyslem dát průchod svému znechucení uchylují k biologickým metaforám: přistěhovalci jsou přirovnáváni k hmyzu, elity k parazitům, nacionalisté k chorobě.

Jsem tedy nacionalista? Já vlastně ani nevěděl, že jsem vlastenec, dokud se Británie roku 1982 nedostala do války s Argentinou o Falklandské ostrovy. Muka, jež mi způsoboval pohled na mladé muže (a dnes by se jednalo i o ženy), kteří obětují svůj život pro vlastní zem, mnou však otřásla a přivedla mne k vystřízlivění. Když zemřete pro nějakou věc, nemusí to nevyhnutelně být věc ušlechtilá: podívejte se třeba na džihádisty, kteří setrvávají v klamu, že zemřou pro islám. Britští vojáci a námořníci, kteří v této a dalších válkách položili své životy, však žádné iluze neměli. Šlo o mé vrstevníky, a vlastně jsem mohl být mezi nimi. Stejně jako bezpočet jiných před nimi a po nich, také oni zemřeli pro vlast a královnu.

Proč je tedy nepředstavitelné, že by zemřeli pro Evropu? Není to proto, že by nešlo o ušlechtilou věc: mnozí z mých nejbližších myšlenku Evropy silně prožívají a já bych byl rád, kdybych jejich city dokázal sdílet. Lidé se ale svého života nevzdávají snadno. Myšlenky, a to dokonce i správné myšlenky, nestojí za to, aby kvůli nim člověk zemřel. Samozřejmě že Evropská unie je mnohem více než jen myšlenka: je ohromným politickým tělesem, vlastně natolik ohromným, že se ve Spojeném království ukazuje, že vymanit se z jeho gravitačního pole je stejně tak obtížné, jako kdyby Země chtěla opustit svou oběžnou dráhu kolem Slunce. Avšak existuje cosi, co nám Evropská unie neskýtá a skýtat nebude – a to „cosi“ nazýváme domov. Otčina, mateřská zem, vlast: tato slova vyjadřují více než jen myšlenku. Lidé zemřou pro zemi, v níž vyrostli nebo jež jim poskytla domov, stejně jako když obětují vše pro svou rodinu. Pro Evropu ale nezemřou. A právě a pouze z tohoto důvodu jsou Macronovy řeči o evropské armádě odsouzeny k tomu, aby zůstaly právě jen řečmi. Ponecháme-li stranou Rusko a jeho spojence, má na našem kontinentu monopol na použití síly jen a pouze NATO. NATO je mnohonárodní aliancí, nikoli nadnárodní federací tvrdící, že je něčím víc než pouhým součtem svých částí. Vojáci NATO slouží bok po boku se svými spojenci, avšak bojují za svou vlast, nikoli za jakousi novodobou Velkou armádu. Koneckonců při Napoleonově vpádu do Ruska řady jeho Velké armády čítaly muže dvaceti různých národností, kteří tvořili více než polovinu jejího plného stavu. A toto impozantní vojsko bylo nejspíše jediným předchůdcem Macronovy evropské armády.

Ale Napoleonovo vojsko bylo armádou císařskou, kterou pojila dohromady pouze věrnost císaři. Jedině Francouzi proto stále mají podprahový sklon o Evropě uvažovat jako o impériu. A tato tendence se projevila i ve výrocích, které v jednom interview minulý měsíc pronesl Bruno Le Maire, Macronův ministr financí. Le Maire zde vysvětloval, proč je nezbytné mít evropskou armádu a další prvky federální vlády: „Jde o to, že Evropa se musí stát svého druhu impériem, jakým je Čína. A jakým jsou i Spojené státy.“ A posléze dodal: „Nechápejte mne špatně. Mluvím o impériu mírumilovném, o ústavním státě. Používám tento termín, abych poukázal na to, že podstatou světa zítřka bude moc.“

Le Mairovy imperiální záměry tak pro nás jsou připomínkou dlouhodobého, neměnného cíle Evropské unie. Spinelli tehdy roku 1972 upřímně řekl, že „skutečná [evropská] vláda v nejhlubším slova smyslu vznikne teprve toho dne, kdy Společenství [dnešní EU] bude mít také donucovací moc nad kýmkoli, kdo odmítne respektovat jeho zákony“. Jestliže takový den nadejde, stane se zhmotněním vizí Macrona a jeho hnutí, tak bojovně pojmenovaného En Marche („Vpřed“), jež si Evropskou unii budoucnosti představují jako novou, osvícenou, macronovskou Francii ve velkém měřítku. A tak se může stát, že po impériích Napoleona I. a Napoleona III., která známe z devatenáctého století, se v 21. století dočkáme třetího impéria Emmanuela Macrona. Je pravda, že Třetí impérium zní lépe než Třetí říše, nicméně význam je úplně stejný.

Nacionalismus v tom smyslu, jak ho chápal de Gaulle, tedy coby zášť k ostatním národům, je samozřejmě špatný, avšak není nic špatného na tom, že milujeme svou zemi – což zároveň znamená, že ostatní země máme rádi o něco méně. Řekl bych, že to platí i pro Francouze, zejména co se Britů týče. Já osobně miluji Evropu, ale Anglii miluji víc – a zároveň nesnáším ty, kdo nás chtějí postavit proti sobě. Le Maire, blízký Macronův spojenec, se ptá: „Co nám názorně ukazuje brexit? Ukazuje, že odchod ze společného evropského trhu znamená horentní ekonomické náklady.“ Brexit je „hospodářskou katastrofou“ a ti, kdo ho obhajují, jsou „lživí a nezodpovědní politici“. Takhle tedy vypadá nový typ evropského triumfalismu… – ale co to je za triumf, když pro Evropskou unii znamená ztrátu jednoho z jejích nejdůležitějších členů? Copak Evropu, Francii nevyjímaje, nesužuje jedna krize za druhou?

Macron sice může démonizovat nacionalisty a označovat je za malomocné, ale Ježíš nás učí, že malomocné máme přivinout k sobě. Ostatně podle židovsko-křesťanské tradice my všichni lidé jsme malomocní. Pokora ale není vlastností, kterou bychom spojovali se všemocným vládcem Elysejského paláce. Je lepší být moderním malomocným než znovuzrozeným Bonapartem.

Z časopisu Standpoint, prosinec 2018 / leden 2019, přeložil Pavel Pšeja.

(Tiskem vyšlo v KONTEXTECH 01 / 2019)