Identita jako ideologie

Stejně jako mnozí jiní jsem předpokládal, že se zánikem sovětské říše vymře v západním světě sklon k utopiím. Mýlil jsem se. Politika identity na Západě se obrací směrem k totalitě. Kniha Jusqu’à Raqqa: Avec les Kurdes contre Daech („Dokud stojí Rakka: S Kurdy proti islámskému státu“), kterou napsal André Hébert, vysvětluje, proč tomu tak je.

Autor – který ze zjevných důvodů používá pseudonym – je mladý Pařížan z buržoazní katolické rodiny, který se ve čtrnácti letech stal přesvědčeným marxistou a zůstal jím šestnáct let až dodnes. Pseudonym André Hébert je poctou francouzskému revolučnímu novináři Jacquesovi-Renému Hébertovi, který zemřel pod gilotinou v roce 1794. Kniha zaznamenává autorův čas strávený ve službě dobrovolníka bojujícího proti ISIS v severovýchodní Sýrii spolu se silami strany PKK (Strana kurdských pracujících) Abdullaha Öcalana, která se zaměřuje na dosažení národní autonomie i sociální revoluce. To zahrnuje i trvalé zrušení veškerého soukromého vlastnictví.

Autor vysvětluje, co ho vedlo k dobrovolnému nasazení:

„Ačkoli jsem již vzdálen náboženské víře, katolické vzdělání, které jsem získal, nepochybně přispělo… k mé vnímavosti vůči osudu utlačovaných a ke způsobu, jak jim pomoci. Jako dítě jsem byl hluboce zasažen evangelii, která vyzývala věřící, aby sdíleli své bohatství s nejchudšími. Brzy jsem pochopil, že drtivá většina buržoazie, ke které jsem patřil, tvrdila, že sdílí tyto hodnoty, ale neuváděla je do praxe. Vzrušený tímto pokrytectvím jsem proto hledal odpovědi mimo náboženství.“

Není pochyb o tom, že autorovo hledání je zaměřeno jak na osobní vykoupení, tak na zlepšení fyzických a sociálních podmínek zdejšího života. K tomu ve své knize píše:

„Internacionalismus je především schopnost sdílet boje vyloučených po celém světě, vzbouřit se proti nespravedlnosti, kterou trpí, jako bychom jí sami trpěli, s vědomím, že navzdory překážkám, které lidi oddělují, všichni sdílíme stejné životní podmínky a týž boj proti odcizení.“

Odcizení je samozřejmě spíše duchovní než materiální, dokonce i v marxismu. Jak ukazuje autorovo vyznání, je možné být odcizen, nebýt zadobře se světem a lidským životem, i když se člověk cítí osobně dobře, má dobré vyhlídky a není deprivován ničím, od čeho by se dalo rozumně očekávat politické a ekonomické angažmá. Mladí lidé jako Hébert cítí, že nemají právo si užívat, dokud nebude svět dokonalý, a že mají povinnost svět zdokonalit, nebo alespoň napomoci, aby byl dokonalý. V tom není pochyb o jeho mladistvém sebevědomí a velko­rysosti. Jako intelektuál pohrdá Hébert (který má magisterský titul z historie) malými detaily, jimiž nás baví William Blake, když nám ukazuje, co by mohlo být, kdybychom byli dobří. Proč se například nespřátelit s osamělými starými lidmi a nenavštívit ty, jejichž tíživá situace je bohužel v naší společnosti tak častá. Důvodem je to, že by to nezměnilo nic nebo jen velmi málo. Uskutečnění revoluce v jednom místě však znamená podporovat revoluci všude. (Hébert vážně navrhuje, aby radikální společenská a ekonomická uspořádání PKK v oblastech dobytých ISIS v Sýrii měla univerzální uplatnění.)

Ve světě pochybností a složitosti hledá Hébert jistotu:

„Z vojenského pohledu neexistoval ani stín pochybností o tom, že je naší povinností tuto věc podporovat… Když si člověk uvědomí, že to nebyl jen konflikt vzhledem k národnímu sebeurčení, ale také revoluční válka ve službách demokratického a kolektivistického ideálu, už nemůže být pochybností.“

Pochyby jsou zde prožívány jako depresivní, nepříjemná bolest, kterou je třeba odstranit. (Rozhodnutí trpícího Héberta zapříčinilo, že na své rodiče již nebral ohled.) Nezačíná snad Korán tvrzením, že budoucí věci nelze zpochybnit, a nejsou proto vojáci ISIS obrněni proti pochybnostem? Hébertův kolektivistický sen zdaleka nezůstává osamocen – navzdory katastrofám, které tyto sny zapříčinily ve dvacátém století. Připomíná to slogan namalovaný na zdi před stanicí metra Pereire v pařížské čtvrti střední třídy: „Fin du moi, début de nous“ – „Konec mě samotného, začátek nás všech“. Moi ve sloganu je dvojsmyslnou hříčkou s homonymním mois, tj. fin du mois, konec měsíce, což je období, kdy se mnoho francouzských rodin ocitne ve finančních potížích. Slogan tak chytře naznačuje, že kolektivismus – svět „náš“, nikoli „můj“ – tyto potíže jednou provždy ukončí.

Autor byl mladík a byl bezpochyby motivován pocitem dobrodružství. Když jsem byl mladý, také jsem miloval nebezpečí politického druhu, ačkoli jsem se nikdy nedopustil té chyby, abych se domníval, že tím, že jsem takový pocit projevil, vykonávám transcendentní morální povinnost (spíše jsem řešil své vlastní malé psychologické problémy). Autor však sotva chápe svou žízeň po dobrodružství, i když připouští potěšení z bitvy. Člověk si uvědomuje, jak moudré je delfské přísloví „poznej sám sebe“.

Na konci knihy je zřejmé duchovní nebo existenciální hledání, které je základem Hébertova rozhodnutí. Byl to statečný muž, který prošel značným utrpením, ale jeho akci nelze posuzovat pouze jeho smělostí. Hébert píše o svém návratu do Paříže po pádu Rakky a po zničení tzv. kalifátu, alespoň prozatímním:

„Jakmile skončila radost z uzdravování a z potěšení, která mi byla upřena, když jsem byl v Rojavě (de facto autonomní kurdská oblast severovýchodní Sýrie), rychle jsem propadl nudě, apatii a nakonec i nostalgii. Šlo o nostalgii po příslušnosti ke společnosti s jasným cílem, po kolektivu, který držel jeho členy a inspiroval je. Po návratu na Západ se člověk stal znovu osamoceným atomem v neformativním a apatickém agregátu, sebestředným jednotlivcem vloženým do ‚sítí‘ bez prožitku reálné společnosti…“

Autor kritizuje způsob života, z něhož se snaží uniknout tak dramatickým a nebezpečným způsobem. „Komfort, ve kterém žijeme, je značný,“ připouští, „ale je to poskvrněné pohodlí.“ Potěší smysly, ale otupí ducha – jde o nemorální skutečnost, protože nás může „přimět zapomenout na absurditu naší existence v kapitalistické modernitě“.

Hébert si s ohledem na svůj čas strávený v Rojavě chválí, že rozpoznal tento jemný a přitom lákavý rozpor:

„Navzdory nebezpečí a přátelům, kteří byli zabiti na naší straně, je přitažlivost takového života velmi silná, tím spíše ve srovnání s průměrností existence na dekadentním a upadajícím Západě.“

Samozřejmě, jen velmi málo mladých lidí se vydalo na cestu, kterou podnikl Hébert. (Zmíní se, že v Rojavě nebo za Rojavu bojovalo až sedm set dobrovolníků, z nichž bylo zabito nejméně čtyřicet pět.) Přesto si člověk klade otázku, zda politika identity a druh skupinové oddanosti, které se objevují v současné společnosti, nejsou jen poněkud méně extrémní odpovědí na problémy, na něž hledal Hébert odpověď v Sýrii.

V boji za dobro proti zlu, za utlačované proti utlačovatelům, za chudé proti bohatým našel Hébert identitu protikladnou té, do které se narodil nebo o níž ho jeho ideologie přesvědčila, že se narodil. Kdykoli se zmíní o svých rodičích, chválí je, protože to byli kultivovaní a nezaujatí lidé, kteří ho povzbuzovali, aby prozkoumával různé představy o světě. Ale protože svět je vytvořen tak, jak je vytvořen (jak to Hébert vnímal ve věku čtrnácti let i později), i jeho rodiče museli být utlačovatelé a vykořisťovatelé ex officio, protože na rozdíl od něj neudělali nic, aby změnili svět, a nadále si užívali svůj privilegovaný, ale nesmyslný život.

Jsou mezi námi samozřejmě lidé, kteří se věnují problémům, jež se ostatním zdají nedůležité, ale jejich vlastním životům dávají smysl. V Anglii existuje sdružení, které se věnuje záchraně ohrožených ježků. To je zcela neškodná záležitost, ba chvályhodná, pokud (jako já) lamentujete nad úbytkem populace těchto zvířátek. Lidé, kteří se účastní práce tohoto sdružení, však na ostatní nevznášejí velké nároky. Spasení ježků může být smyslem jejich života, ale neznamená to smysl života jako takového, záležitost transcendentního významu. Jsou aktivní, ale (s malými výjimkami) ne aktivisté.

U stoupenců levicové politiky je to jiné. Jejich prohlášení mají evangelijní tón, tón třídění zrna od plev, ovcí od koz, zachráněných od zatracených. Nechtějí pouze formální změny, jako například přiměřenou změnu zákona po letech nespravedlivé diskriminace. Vyžadují reformu lidského srdce a chtějí ji uskutečnit. Nechtějí ani toleranci, protože tolerance znamená nechuť nebo dokonce nesouhlas, protože nikdo pouze netoleruje to, co má rád nebo co schvaluje. Nestačí tedy, aby lidé žili a nechali žít; musejí vyjádřit svůj souhlas s tím, co je pro ně nechutné. Totalitní důsledky tohoto přístupu jsou, nebo by měly být, zřejmé.

Reforma tedy nikdy neuspokojí, protože nikdy nejde dost daleko. Karavana reformismu jde dál, i když byl dosažen zdánlivý cíl; cílem nikdy není jen konkrétní reforma, ale předávání smyslu životům, které by jej jinak postrádaly. Jakmile je dosaženo cíle, okamžitě vyvstává další. To vysvětluje, proč je satira nyní nebezpečná, protože čím dál rychleji se to, co je dnes morálně absurdní, stává zítra morálně nepochybným. Kdo by si ještě před dvaceti lety myslel, že budou dospělí lidé požadovat, aby si mohli zvolit zájmeno, kterým budou označeni nebo osloveni, a že by si nemohli splnit všechna přání s odkazem na vlastní újmu, která je dokonce uznána zákonem?

Podle mého názoru hraje v tomto vývoji důležitou a škodlivou roli zánik Sovětského svazu. Ačkoli lidé, kteří učinili z politického nebo sociálního radikalismu hlavní účel své existence, popřeli, že by měli jakýkoli vztah k Sovětskému svazu, existence anti-Západu založeného na politickém a společenském radikalismu, k němuž se hlásí, na ně měla podprahové účinky. Vzpomínám si, jak jsem si v Itálii koupil knihu napsanou pro členy a sympatizanty italské komunistické strany, v níž jim psychoterapeut radil, jak nejlépe vyřešit zármutek nad zánikem Sovětského svazu – a to navzdory skutečnosti, že se tato strana svého obdivu k Sovětskému svazu sama vzdala. Ztrátou SSSR se vytratil sen o zastřešující politicko-ekonomické ideologii, která by přinesla utopii. Potřeba transcendentního účelu, ideologie, která dává životu smysl, však zůstala. Počet lidí, kteří ji potřebují, se zvýšil. Ale kvůli zániku Sovětského svazu se ideologie roztříštila – balkanizovala a privatizovala. Většina lidí, kteří potřebují ideologii, učinila jejím předpokladem svou identitu – sexuální, národní, náboženskou, rasovou. Veledůležitou se stala náprava současné nebo minulé nespravedlnosti, kterou utrpěla jejich skupina. A vzhledem ke Gibbonovu slavnému výroku, že lidská historie není ničím jiným než záznamem o zločinech a pošetilostech lidstva, se nyní snadno skupiny definují podle minulých nespravedlností, i když současníci sami nic z minulého utrpení neprožili. Zbyl pouze vztek, který maskuje existen­ciální prázdnotu.

Zdroj: First Things, únor 2020.

/ Přeložil Jan Kříž. /

(Tiskem vyšlo v KONTEXTECH 2 / 2020)