O idiotech

Zase a opět jsme se při debatách o povinných-nepovinných maturitách z matematiky dozvídali, že ta věda pěstuje logiku, bez níž se neobejdeme v důležitých životních situacích. Tož nevím. Maturoval jsem v roce 1954. Nemyslím, že by tehdy matematika byla ideologicky kontaminována. Kvůli obživě jsem pak kolikrát užíval kupecké počty různé úrovně. Ale jak to bylo s osvojenou logikou života? Zda mně matematika usnadnila rozhodnutí kruciál­ních dobových otázek? Podle kterého vzorce jsem si mohl spočítat, jaký postoj mám zaujmout k podezřelému státu, podivnému režimu, případně až ke speciálně patologicky vyprofilovaným kádrům KSČ? Ostatně, matematici, povězte, které sukni se raději vyhnout? A kterým mužským slibům smí děvče věřit i po milování? Máte-li na to vzorečky, sem s nimi! Vypočítáte, jak vychovat dítě? Co si počít v zaměstnání, v nemoci, při těžkých ztrátách na živých? Kromě osobních zkušeností a lidí, na jejichž mínění jsem dal, v příležitostné životní bezmoci, když šlo opravdu do tuhého, mně spíše pomáhala úporně rozšiřovaná znalost moderní historie a filosofie a rovněž krásná literatura. A křesťanská praxe. Ale matematika?

Logické myšlení jako rozhodující umění života, obávám se, byla optimistická vidina osvícenců, již znevěrohodnilo expresionistické 20. století. Život člověka není a nikdy nebude převážně logický. Značnou část našeho vezdejšího existování si jistě můžeme početně opečovat. Což poskytuje velmi silné argumenty všem, kdo trvají na matematice jako povinné součásti zkoušky zralosti. Ale je tu i mnohé navíc, což jsou vesměs fenomény nepodrobené logice. Ty pro naše existování vytvářejí prostory, v nichž občas vůbec není jasné, kde je nahoře a kde dole, a které navíc bývají přeplněny nespočitatelnými možnostmi vývoje. To se pozná až mimo posluchárny, zejména ve vypjatých situacích. Co se nedá vypočítat, to se musí prožít.

Existování jednotlivce, ale i národů a států, je pro lidskou představivost zřejmě nadlogické. Jen to, jak se subjektivně potýkáme s časem, který nám uhání před očima, nebo se vleče v trapných prodlevách, svádí nás k naději v budoucnost, nebo naopak se nám nečekaně prolamuje do dneška vzpomínkami, jež pak třeba brání duševnímu pohybu – to už je důkazem, jak málo si pomůžeme, pokud se pokusíme svou existenci omezit jen na to, co lze popsat racionálně uspořádaně a logicky. Samozřejmě: časem jsme konfrontováni s vtíravou nabídkou takového nebo jiného „vědeckého světového názoru“, který se – ať ostře rudý nebo zelený – jeví v tu chvíli solidně propočítaný. Zkušenost nás však už poučila, že ideologické vzorečky souhlasí jen dočasně a posléze jako celek vyprchají do minulosti.

Ano, jistě, též k matematickému laikovi dolehne zvěst, že i míru nejistoty lze vyjádřit v tom kterém algoritmu. Ale to budu potřebovat, až budu plánovat medicínský výzkum, výrobu automobilů, reklamní kampaň, vojenskou invazi, cestu kolem světa, hackerskou loupež. Nikoliv v zásadních a většinou tíživých problémech denního života. Ty sdílím s živě proměnlivými, paralogickými lidmi, nikoliv s matematicky vymezitelnými a logicky předvídatelnými veličinami. Lékař si vypočítá, jak silnou medikaci má předepsat, ale celkový plán léčby živého člověka už moci vzorců asi silně uniká. Vyškolený voják si spočte, kolik sil nasadit, ale vzorec mu už nepoví, budou-li jeho muži opravdu postupovat, zda z bojiště neuprchnou. Lze tedy říct, že je matematika královnou věd, totiž základním metodickým principem pro různé typy specialistů, avšak pouhou pomocnou obratností pro většinu z nás. Snad právě naše nepropočitatelnost nás zachraňuje: přece jen jsme čímsi zajímavější a důležitější než dinosauři.

Mě však zajímá ještě jeden kámen úrazu: je zásadní rozdíl mezi představivostí matematickou, která se děje v přísném bezčasí, a mezi historickým smyslem pro konkrétní proměny lidského dění. To je specifická perspektiva, umožňující jakous takous orientaci v našem přirozeném čase, v relativně dohlédnutelné minulosti vlastní země, vlastní obce, rodiny, vlastního života. Pro většinu(?) lidí se bohužel tyto dva specifické talenty – respektive způsoby vnímání-nevnímání času, jak se zdá, vylučují. Přičemž snad ani nemáme svobodu volby.

To, čemu se říká právem poučení z minulosti, nemusí být příliš dostupné člověku zvyklému kalkulovat pouze se spočitatelnými veličinami. Takové lidi vede jejich počtářská představivost k tomu, aby například celkovou politickou situaci ve státě, ve světě posuzovali podobně jako napínavý kolektivní sport, svého druhu fotbal nebo hokej: „Teď, tímto argumentem, touto dohodou, žalobou, odhaleným skandálem, v těchto volbách jsme dali vedoucí gól! Teď a pro tu vteřinu jsme vítězi!“ Jenže co zítra? „Utkání“ se nezastaví žádoucím výsledkem, není rozhodnuto vyhranými volbami, prohraným hlasováním, třeba ani ztracenou válkou. Dění probíhá v dějinách, tedy děje se nepřetržitě. Je zdravější, snažíme-li se porozumět svému okolí i veřejné scéně na hlubším časovém pozadí než jen z okamžitého skóre? Patrně ano, pokud ovšem historickým pozadím nemyslíme pouze selektované události nejbližších desetiletí. Ovšem dohlédnout hlouběji do souvislostí, tkaných už v minulosti, jen tak každý politik, ale ani angažovaný intelektuál nezvládne. To už patří k nesnadné disciplíně politické filosofie a v praxi asi k umění státnickému.

Sice se při každé debatě o poučení z minulosti dozvíme, že bychom měli posilovat historické vědění mladých lidí. Ale k čemu vlastně? Snad ne zas jen kvůli impregnaci momentálně platné státní ideologie? Historické povědomí je něco jiného než soubor věcných znalostí a angažovaných hodnocení. Značnou roli v něm hraje přirozené nadání, totiž schopnost vidět minulost aspoň částečně jako scénu naplněnou živými lidmi a jejich sociálními produkty: pokoušet se vnímat, v čem byli naši předkové jiní než my a kde se s nimi dodnes potkáváme. Jako by někteří byli dosud našimi spojenci či odpůrci. Ano, děje se to třeba i dosti prostomyslně. Nezřídka se dokonce praktikuje usilovné vyvolávání mocných duchů minula. Například zaklínáme-li se opět a opět jménem Masarykovým.

Ale ten, kdo postrádá potřebný historický smysl či talent, jak chcete, je na tom například vzhledem k výuce dějepisu podobně jako matematicky nenadaný student při pokusech o uchopení celku matematického myšlení. Minulost je postiženému černou prázdnotou bez interesu, z níž vystupují leda jednotlivá data a jména postrádající souvislost. Důkazy o existenci tohoto psychického handicapu jsem vídal po léta jako přísedící u státnic z dějin českého a světového divadla. Úroveň orientace v obecných dějinách? Často až tragická. Řekněme, že toho druhu student nebo studentka jsou si celkem jisti, že první světová válka předcházela druhé světové válce. Avšak bojoval Karel Čapek u Zborova? A proč ne? Jisté spolehnutí je aspoň na to, že u nás v minulosti bojoval kdekdo, nebo si to aspoň o kdekom máme myslet. Potud národní dějiny.

Kdežto světové, evropské dějiny – zbaveny záchytných bodů bojovníků za národ – zůstávají pro takto duševně handicapované většinou chladnou a nehostinnou plošinou, pokrytou temnými propastmi cizoty. Z mlh občas vykukují populární stars jako Napoleon, Hitler, Churchill, Stalin. Snad ještě lze rozlišit dobu antickou a dobu poantickou, přičemž první se většině studentů jeví ještě abstraktnější a nudnější než druhá.

Byl jsem jako zkoušející pedagog zásadně chápavý i vůči vysloveným historickým debilům. V jejich zmožené psychice jsem spatřoval jakýsi zrcadlový obraz mozku matematických idiotů, mezi něž jsem se kdysi bohužel také musel počítat. Dějinami nelíbaní mají vskutku dost podobné potíže jako ti, kteří zpoceni zápolí s matematikou: vidí detaily, letopočty, vzorečky, neumí udržet souvislosti a uchopit celek. Je tu ovšem jistý rozdíl. Umělecké výkony nejednoho historického idiota případně idiotky, oživující tradiční pojetí národních dějin na jevišti, na obrazovce, na plátně, jsme už vícekrát ocenili srdečným potleskem. Ale mezi matematickými chudáčky nepotkáte větší počet miliardářů. Všichni jsme jen lidi. Otázka je, jestli nás to vždycky omlouvá.

Obávám se, že pravda o dějepisu je stejně nechutně studená jako pravda o osvojování si matematiky: běžné výsledky běžné školní výuky dějin jsou katastrofální, což se promítá i do znalostí vysokoškoláků, nejde-li o specificky nadané studenty historických oborů. Maturant nezřídka ani nechápe, co by měl vlastně chápat. Coby otřesený zkoušející jsem leckdy hledal i vysvětlení nevysvětlitelného. Neboť komisionálně vyslechnuté blbosti pronášeli s vážnou tváří též lidé, o nichž jsem pozitivně věděl, že jsou ve skutečnosti nadprůměrně nehloupí. Nakonec jsem si o důvodech opakovaných intelektuálních debaklů, při nichž jsem musel svědčit, vytvořil jakousi představu:

Nejen způsoby výuky, ale i koneckonců běžný, to jest vždy dosti zideologizovaný výklad našich národních dějin bývá poznamenán jakousi základní roztržitou ublížeností a nedostatečně vysvětlenou zahořklostí. Jako kdyby Čechové přišli na svět jen proto, aby bylo komu křivdit. Na mladého člověka, jehož obzor je obvykle určován současnou produkcí průmyslové kultury a samozřejmě vzrušujícími mechanickými dobrodružstvími na PC, působí předávané pojetí národních dějin jako soupis kuriózních historek o jedinečných, avšak o to méně pochopitelných porážkách a vítězstvích. Vše se tu dělo v jakémsi vakuu, obývaném výhradně česky hovořící populací. Ostatní už patří do jiné zásuvky, nadepsané „světové dějiny“. Takové spektrum, jež si ostatně vytváří každá národně orientovaná kultura, znamená nouzi o vědomí obecnějších souvislostí. Přitom právě ty by mohly, jak mě vícekrát napadlo, dnešku více osvětlit, co se tu vlastně dělo.

Například husitství? Nejslavnější dění v české kotlině? V čem ta specificky česká sláva, která po sobě zanechala neopravitelně havarované království, vlastně spočívala? Nebyla naše „občanská válka“ v 15. století jen součástí rozsáhlé a svým způsobem dodnes zcela nepřekonané krize pozdně středověké Evropy?

Pražská defenestrace 1618 byla výronem národního cítění, nebo akcí německočeské protestantské šlechty, která posléze chtěla České království připojit mezi říšská protestantská knížectví, jež se také cítila ohrožena převahou katolických Habsburků?

Oč zajímavěji by se dalo uvažovat o našem národním obrození v přiznané a osvětlené souvislosti s obdobnými dobovými ději v celé Evropě. Nestálo by za to zasadit vývoj české ústavnosti od podzimu 1918 do hlubšího horizontu státoprávního myšlení, jež zdaleka nezačalo na našem území?

Slovo „Mnichov“ nám zůstane synonymem bezpříkladné zrady, nebo je připomínkou chaotického diplomatického podvolení kvůli snaze za každou cenu uchránit lidstvo dalšího krveprolití? „Únor“ byl sovětským diktátem, nebo i logickým vyústěním některých dlouhodobých českých tíhnutí?

Podobně by se snad dalo vykonat leccos pro to, aby výuka dějin naší země jaksi zreálněla a přestala být soupisem jedinečných a někdy i rozumem dost obtížně uchopitelných kuriozit. Koneckonců jsme stále ještě vázáni na rétorickou tradici, která tu vznikala v 19. století: interpretovat češství včetně jeho minulosti jako něco interesantního, jako soubor výjimečně pozoruhodných událostí, pro něž by měla cizina Čechy obdivovat. Kvůli rozšíření spektra bychom ovšem museli připustit, že dějiny Čech a Moravy byly a jsou funkcemi dějin střední Evropy. A tím bychom ohrozili svůj nárok považovat sebe samé za cosi jedinečného, až spektakulárního, což je koneckonců jádrem každého sebeobdivného sebevědomí. Kultura „dějepisných selfíček“ se přece vůbec neomezuje na češství. Zpozorujeme ji už při letmém nahlédnutí k sousedům i ještě dál.

Kdyby minulé události přestaly být součástí české státní ideologie, staly by se polem, v němž by se mohly teprve odbývat zajímavé úvahy o lidském dění. Takové rozpravy by snad zainteresovaly probudilejší povahy. Ale šlo by také o to, jak bychom psychicky přežili změnu spočívající v tom, že bychom opustili pojetí národních dějin jakožto sledu zcela jedinečných událostí, týkajících se výhradně nás. Jak by s námi zalomcovalo pochopení, že dějiny Čechů byly součástí mnohem širších okolností, jež často nebylo možno z Prahy příliš ovlivnit? V lepším případě by posléze uzrálo pokornější vědomí, že česká otázka nebyla a nebude ani tak světovou otázkou, nýbrž že každá významnější evropská otázka zároveň byla a vždy bude i českou otázkou. Avšak právě dnes jsme, obávám se, odideologizování národních dějin hodně vzdáleni. Možná nejvíce za posledních třicet let.

Pro výuku matematiky, domnívám se, z výše uvedeného nevyplývá žádný námět k nadějím. Snad by ale bylo možné zamyslet se nad tím, že v běžném českém kulturním a ideologickém provozu jsme vydáni stále se opakujícím námitkám vůči „příliš abstraktnímu myšlení“. Například francouzští středoškoláci, mnohem důkladněji seznamovaní ne s dějinami filosofie, ale s filosofy samotnými, mají možná větší předpoklady pro intelektuální uchopení abstraktních myšlenkových řetězců přesahujících kupecké počty. Podobně mladí Anglosasové, když jsou donucováni k opakovanému písemnému upřesňování vlastních myšlenek. V jistém smyslu ovšem jde o to, zda humanitní vzdělávání má být především utvrzováním vžitých představ, jež nás, občany, spojují v oslovitelný celek, nebo má nabízet i inspiraci, jak náš společný duchovní mobiliář zkvalitňovat.

Výše otištěný text jsem dopsal v únoru a domníval jsem se, že jsem jej odeslal do Kontextů. Až do května však hibernoval někde v zákrutech digitální korespondence. To se stává, tak jako dříve se občas ztrácely papírové rukopisy poštou. Mně to ale umožnilo napsat v květnu následující postskriptum o tom, že ani s tradiční výukou češtiny to není nejlepší. K tomu anekdota: v prvních dnech, kdy se po covidovém šoku a celkové zástavě Česka zase začínalo probouzet úřadování, vypravil jsem se do své nemocenské pojišťovny, abych doplatil dluh za minulý rok a složil novou zálohu. V improvizované kanceláři u vchodu mě přivítaly recepční, mladá úřednice a pokladní. Přivítaly? Ty obrouškované ženy v rukavicích páchnoucích dezinfekcí přede mnou ztuhly v děsu. Kdybych tam vpadl v rudé kápi s mečem a už ve dveřích hulákal: „Všem hlavy dolů!“, nebyl bych přijat mrzutěji. Proč? Nesl jsem jim peníze, ne moc, ale přece jen jakési. Ovšem já jsem ve svém věku zjevně patřil k takzvané „ohrožené skupině“.

Bohužel se jaksi přihodilo, že většinová populace si toto v podstatě odborné epidemiologické označení popletla s termínem „ohrožující skupina“. Snad si Češi pomysleli, že se na dědky a babky ty viry lepí jaksi více. Že za starými lidmi se nákaza táhne ve vlečkách. Nebo co? Byly z toho trapné situace. Důkazy podivného významového posunu jsem zpozoroval i mezi nejbližšími. Asi nešlo o nic víc než o to, že když nám někdo něco sděluje, nezajímá nás ani tak to, co se nám říká, jako to, co na ta slova rezonuje v našem vlastním nitru. Při svém běžném egocentrismu rozumíme hlavně sami sobě, ale pak se stává, že si vlastně moc nerozumíme. Tím více se něco takového děje v kolektivní panice. Snad by stálo za to uvažovat o tom, že výuka naší rodné řeči by mohla obsahovat méně procvičování nuancí odborné jazykovědné terminologie a více jakési jednoduché hermeneutiky. Jak porozumět tomu, co se nám opravdu říká, aniž bychom sdělení příliš zatemnili vlastním vzrušeným očekáváním zkázy. Ovšem co s hermeneutikou v čase národní psychózy? S uměním rozumět si by se muselo začít v klidnějších časech. A ty nastanou kdy?

(Tiskem vyšlo v KONTEXTECH 3 / 2020)