Moc a slast

Friedrich Nietzsche a Sigmund Freud fascinovali spolu s Karlem Marxem 20. století, každý po svém a pro své příznivce. Jistý souběh jejich vlivu by snad bylo možno vidět v prostoru, kde by se setkala Nietzscheho představa orfického bakchanství s Freudovým názorem o zásadním vlivu sexuality na naše existence. Ale z Nietzscheho, zdá se, přežilo především poznání o podstatné síle „vůle k moci“. Tento postřeh bohatě potvrdili svou praxí i leninští marxisté, kteří se jinak s Nietzschem ani s Freudem nechtěli zaplétat. Z Freuda pak přijímáme jeho představy o vlivném dění v našem podvědomí. Co však počít s těmi jmény v „údajně pozdní, tekuté době“? Pomohou nám vyznat se v sobě a v současné, překvapivě bohaté produkci dalších a dalších politických i kulturních dogmat?

Narodil jsem se (1936) do situace, kdy podle všeobecného mínění blaho občana záleželo především na účinné autoritě, zaručující bezpečí a příznivé podmínky pro život. Aktuální podoby moci byly rozličné. Některé se prezentovaly jako omezené, například vůlí lidu, zákonem Božím, právním systémem. Jiné se tvářily omnipotentně, například z údajné logiky Dějin. Veřejnému obzoru, ale i soukromí Evropanů vládla od 19. století síla soustředěná především v národním státu a jeho mocenských nástrojích. Ke státním, respektive národním institucím se pak přiřazovaly rozličné vlivy církví, tradic, zejména působení živých i mrtvých strážců fundamentálních idejí a symbolů.

Případné nejasnosti a protimluvy se nechávaly nekomentovány. Takové podstatné sebeuvědomění platilo jaksi samo sebou, v Československu, v Německu, ve Švýcarsku i jinde v Evropě a také v amerických variantách. V praxi se autorita státu prosazovala vlastní vahou, bez zbytečných spekulací, opřená vesměs o lokální národní mytologie, pragmaticky promíšené s prvky sociální citlivosti. Moc a síla stály v první polovině 20. století v popředí životů jednotlivců i kolektivů, lokálně snad v různé míře korigované vahou a jemností právního myšlení.

Státy ovšem na sebe pohlížely jako na konkurenční firmy usilující o vzájemné „nepřátelské převzetí“. Podle toho to na světě tenkrát vypadalo. Doutnalo, nebo rovnou hořelo na všech stranách. Což všechno dohromady celkem odpovídalo názoru, že „vůle k moci“ je a má být tmelem a měřítkem lidské existence. Toto přesvědčení se zcela bezprostředně promítalo do milionů osudů.

Ovšem lidská situace v euroatlantickém prostoru byla ovlivňována i tradičními myšlenkovými postupy a společenskými konvencemi, jež formovaly soukromé vztahy jako konkurenci vůči mocenským aktivitám. Příkladem takového ustáleného vlivného přesvědčení byl obraz ženy jako persony v lecčems vzácné, která zasluhuje samozřejmou ochranu. Kolem feminity se soustřeďoval kult mateřství a také kult dítěte. A bez dobového, zajisté sezónně proměnlivého, ideálu ženské krásy nebylo možno mluvit o kráse jako takové, v soukromí ani ve společnosti. Bylo považováno za samozřejmé, že sexuální intimitě má předcházet důvěra vyvinutá vzájemným poznáním a psychickým sblížením. Což se mínilo slovem láska. Erós i sex byly chráněny privátem. Co se dělo mimo to, například konzumní rozkoš na úrovni návštěvy nevěstince, bylo považováno za poklesek, byť vlastně tolerovaný. Také muž, jenž uplatnil vůči ženě svou fyzickou převahu bitím, znásilněním, vydával se společenskému stigmatu. Takové společenské konvence, sdílené v Evropě přes hranice národních kultur a států, byly postupně dehonestovány jako buržoaz­ní pokrytectví.

Posléze po více desetiletích nastaly časy, kdy se lidem zaplaveným příliš upřímným chtíčem a zejména ženám, vydaným otevřené sexuální agresi bez společenské ochrany, začalo po onom konvenčním pokrytectví poněkud stýskat. Čehož jsme právě svědky, občas dost rozpačitými. Ženská reprezentace už neočekává ochranu, nýbrž vyžaduje podíl na moci.

Co se tu, řekněme v první polovině 20. století, opravdu dělo? Jisté pokrytectví, anebo co vlastně, ve hře bylo. Čteme-li dobovou krásnou literaturu a díváme-li se na dobové filmové příběhy, setkáváme se v plné míře se zmizelým světem, v němž žena na sebe ještě brala funkci ikony, a to i v případě, že se jednalo o zjevně problematickou figuru, vypočítavou nevěstku, prospěchářku, panovačnou fatalku. Ona si však v každém případě zasluhovala jisté ohledy. Příběhy, jež dnes často vnímáme, a to docela s potěšením, jako krajně sentimentální, ovšem produkovali a sdíleli ti lidé, kteří právě po sobě vrhali co nejúčinnější zhoubné prostředky.

Mezi oběti masových leteckých útoků patřily především ženy a děti. Připomeňme si i rozsáhlé policejní zásahy vůči nim při válečných i poválečných masových přesunech obyvatelstva. Jak se vlastně tato historická realita snášela s měřítky dobové kultury a jejího zobrazování člověka, například ideálního, snadno zranitelného ženství? Bylo tu zřejmé napětí mezi bezohlednými projevy moci a síly a mezi společenskými konvencemi poděděnými po citovějším 19. století.

Dědové a otcové sice válčili se zaťatými zuby, avšak ukázněně zabíjeli a obětavě umírali na všech stranách všech front. Kdo by selhal v boji, ztratil by tvář. Potud se svět řídil Nietzscheho názorem o významu „vůle k moci“, elementární touhy po opanování bojiště. Též radikální sektáři všeho druhu slibovali návrat do odcizeného ráje, jen co jim bude svěřena absolutní moc. Žena jako ideál byla v dobové kultuře přítomna, avšak jako zdroj něhy a úlevy byla tak trochu odsunuta stranou, až budou vyřízeny vážné mužské záležitosti, vesměs směřující k násilí. Slast jako životní cíl byla ve válečnické kultuře 20. století pozapomenuta.

Když se světu zjevili programově pohodlní a přívětivě zdrogovaní beatnici (s Jackem Kerouacem v čele), nad obzorem naší civilizace se pomalu vynořila hvězdná hodina „vůle k požitku“. Podle spíše freudiánsky naladěných „dětí květin“, jež otevřeně odmítaly obětovat své životy cílům států, národů a ideologů, byla slast mnohem závažnějším životním ziskem a cílem než mocenská převaha a společenský respekt. Objevilo se heslo nemyslitelné pro předchozí generace bojující ve světových válkách: „Make love not war!“

Slovo slast na sebe vzalo především sexuální obsah. Ale souvisela s ním i expanze drogového průmyslu a postbeatlsovské hudební popkultury od 60. let 20. století. Bylo preferováno „překračování konvenčních hranic“ především ve jménu sebeprožívání a plnění vlastních „tajných přání“. Tato kulturní konvergence byla programově sobecká, a snad proto se tak snadno šířila tehdejší mladou generací v USA i v Evropě. Mladí té doby měli prostě už dost autoritativních starých zkušených vůdců národů a stran, jimž byl podsouván pánovitý egoismus. Jisté obdoby tohoto procesu lze pozorovat i dnes, ovšem s nesrovnatelně jasnějším tahem bojových skupin k mocenským pozicím a praktikám, včetně rázné existenční likvidace případných názorových oponentů. Dnes zejména ve veřejném životě USA, zdá se, pozorujeme jakýsi liberálně levicový „­mccarthismus naruby“, jaký by byl beatnikům úplně nesrozumitelný.

Nový romantismus, jehož ráz asi dobře osvětluje pařížský nápis na zdi z května 1968 „Žádejte nemožné!“, nezvrátil pouze stará pravidla, nýbrž postupně skutečně nastolil nové konvence. V čele hodnotového žebříčku byl už tehdy vystaven pocit naprosté osobní volnosti, především v dosahování opojení. Sexuální uspokojení bylo vytaženo ze soukromí ložnic a ordinací na ulici. K tomu účelu, jak se zdálo francouzským a německým sexyrevolucionářům, bylo nutno změnit politická zřízení.

Avšak ve východní Evropě volala širší, věkově nevymezená veřejnost po politických změnách, jež by otevřely cestu k ekonomickým reformám. Sexuál­ní uspokojení nebylo v lednu 1968 v Československu zařazeno mezi aktuální požadavky. Nicméně i na Východě byly volnější intimní vztahy a jejich promítnutí do kultury vzdor cenzuře (poloparodicky například ve filmu Starci na chmelu) chápány jako potěšující příznaky svobodnějších poměrů.

Takže ve středu pozornosti se tak či onak sexualita ocitla. Jaká? Úhrnně asi lze říct, že zejména na Západě došlo ke zřejmému preferování intimit mládí, manifestace puberty jako ideálního obra­zu lidství. Představa lidské zralosti, o niž je třeba pracně usilovat a která teprve po dosažení sociálního osamostatnění nabízela i jistá zadostiučinění, byla zamítnuta jako zastaralá, včetně manželské lásky. Vymizel i kult ženství, ženské krásy a mateřství. Zato o ženském orgasmu se dodnes diskutuje i na stránkách a adresách jinak věnovaných hlavně kuchařským receptům.

Tradiční feminita hodná ochrany byla postupně nahrazena představou ženy suverénně ovládající všechny maskulinní dovednosti a zvyky. Tímto zdánlivým obohacením naše představivost spíše zchudla. Například dnes v kriminálních TV seriálech obligátní postava ženy ve funkci vedoucí policejního oddělení už není vlivnou feminou, nýbrž pouze bytostí „rovnou mužům“, ideologickou dekorací, většinou bez vlastního obsahu.

Revolučními konvencemi 60. let byla idea žádoucí zralosti vymazána z obecně sdíleného kulturního obzoru. Přinejmenším tím došlo k rozostření měřítek, jež dotud byla, byť kostrbatě, celkem sociál­ně funkční. Navazovalo se tu ovšem také na třídní vidění sociálních vztahů. Marxistická preference „třídního instinktu“ před formálním vzděláním i osobním úsilím – a tuto tendenci a její důsledky jsme u nás zažili po únoru 1948 – byla už prolomením „zkostnatělých buržoazních zvyklostí“ se vším všudy.

Docela pěknou ilustraci nově rozvíjené perspektivy, která ovšem s marxisty, nutno zde dodat, neměla nic společného, lze nahlédnout ve filmu Boba Fosse Lenny. Polodokumentární životopis amerického komika Lennyho Bruce z roku 1974 s Dustinem Hoff­manem v titulní roli představuje jakýsi průřez vývojem. Lennyho jevištní vystoupení narážela v 50. letech minulého století na zákonná omezení. Komik je opakovaně zatýkán a souzen pro obscénnost. Příběh neklade divákovi hrdinu před oči jako mučedníka boje za svobodu, spíš spěje k otázce, proč byl ještě nedávno někdo trestně stíhán za výroky, jež se od té doby staly běžnými. Fosse ani příliš nezastírá problematické povahové rysy Lennyho, který, jak se říká, by pro vtip zabil babičku. Ač ve vlastních očích naprosto svobodný, ve skutečnosti byl tvrdě drogově závislý. Ostatně Lenny si aspoň do jisté chvíle i ty policejní a soudní ústrky náležitě užívá.

Ale čím vlastně filmový Lenny rozjařuje vděčné obecenstvo? Nejen jemnějšími či hrubšími sprosťárnami, jaké bylo možno vidět a slyšet v řádově lepším podání třeba ve filmech Woodyho Allena. Podstatný je vemlouvavý tón: já mluvím jen o „tom jednom“, o souložení a zase o souložení. Protože o ničem jiném nepřemýšlím. Ale ani vy, milí diváci a divačky, ve skutečnosti přece na nic jiného nemyslíte. Tak proč se o „tom“ zdráháte mluvit a zase mluvit? Heslem chvíle se stává jakýsi sexuální exhibicionismus jako přijatelná a posléze převládající společenská konvence, ještě bez exponování problémů sexuálních menšin.

Podstatné dobové falzum však spočívalo (a vlastně dodnes trvá) v tom, že se obecenstvu namlouvala vzrušující polopravda. Možná že pro léta puberty platí aspoň v některých případech, že dospívající on/ona nemyslí na „nic jiného“. S přirozeně přibývající životní zátěží už musíme brát v úvahu leccos z jiných vrstev svého vědomí. Vyvstávají nám další a další životní otázky a odpovědi, nejen o užité hospodské nebo kavárenské sexuologii.

Leckomu se závazky dospělosti nelíbí. Brání se, prodlužuje si mládí, jak jen to jde, včetně zdůrazňování mladistvých nejistot identity na pozadí intenzivní sexuální rozjitřenosti. Takový člověk vítá zábavní průmysl vtipně i jednotvárně opakující poučku: stejně všichni myslíme pořád a jenom na „to“. „Lennyho svět“ (případně svět Larryho Flynta a mnoha dalších autorů a autorek) zůstal kusý také proto, že v něm nebylo místo pro děti. Chyběla tu tedy jedna z nejpodstatnějších životních zkušeností: rodičovství.

Úspěchy Lennyho a mnoha jiných propagátorů nového stylu na úrovni uměleckého průmyslu nebyly nepochopitelné. Lidem 20. století, hluboce unaveným všemožnými horkými i studenými válkami, vyčerpávaným nároky konkurenční společnosti i krutě důslednými revolučními utopiemi, se tu otevíral únik, úlevný regres až do infantilní neodpovědnosti. Ovšem nabízela se jen imitace a náhražka, uměleckoprůmyslově vyráběná puberta. V lecčems se tu navazovalo i na věčnou vzpouru mladých romantiků 19. století vůči věkovitým utlačovatelům.

Tvůrčím akcím pubertálního obsahu jaksi latentně tíhnoucím ke kýči vděčíme za množství docela utěšené četby a několik pohledných filmů (patří sem i Formanova tvorba), ale taky za únavnou záplavu šikovně vyráběného hluku, prodávaného za čím dál tím vyšší ceny. Na záporné straně bilance bychom rovněž našli vyčíslitelné zdravotní ztráty, avšak taky obtížně vypočitatelné psychické následky rozsáhlé infekce narkomanií. A také došlo k těžko zúčtovatelným škodám podlomením vůle a schopnosti čelit životním potížím vlastními silami. Ustavila se kultura vzpoury, vlastně tedy propukl estetický, ale i politický návrat romantických požadavků mladistvé citovosti, která by měla údajně fungovat jako nejvyšší společenská hodnota a morální měřítko.

Od časů romantiků, těch původních i těch pozdních, až dodnes za všechno životní nepohodlí, překážky, ústrky, bídu a úmrtnost může „společnost“. K hořké dokonalosti tyto nálady a návyky zřejmě dozrály v americké „vločkové generaci“. Ta se posléze vrhá na pomníky postavené předky, symbolizující protivně složitý a náročný svět minulosti. V tuto hodinu a na známých místech veřejného odporu, zdá se, už jde o demonstrace čisté vůle k moci.

Říci o Sigmundu Freudovi, že se stal patronem romantických buřičů, by vůči tomuto poněkud suchému mysliteli, který sám sebe považoval za přísně analyticky bádajícího racionalistu, nebylo spravedlivé. Nepěstoval si silný mediální obraz. Nebylo třeba. Freuda uctívali a propagovali především neoromantici surrealistického vyznání. Jeho velký návrat se pak odehrál s beatniky, jimž ovšem už byl spíše němou, pozapomenutou figurou na pozadí pestrých sekt, jež se odvolávaly na aktuálnější a malebnější postavy, vesměs učící „východní moudrosti“. Postupně beatnickou scénu v nejširším smyslu potkaly konfrontace s mocí, jinak v USA, jinak u nás na východě. A téma absolutní osobní svobody se lokálně a celkem nepřekvapivě proměňovalo v nové politické varianty totalizujících kolektivistických hnutí. Což by Freud téměř jistě neschvaloval. O kráse jako takové už nesmí být řeč, ba ani zmínka.

Původně beatnické, ale ještě původněji freudovské znamení času stále ještě vládne, alespoň v západním civilizačním okruhu, v názorech a postojích signifikantní menšiny, jež na sebe strhává mediální pozornost a vedle níž většina z nás, nadále žijících dle civilizačně osvědčených a v přírodě běžných zvyklostí a tradičních náboženských pravd, jaksi zaniká.

Ovšem dnes už zespolečenštělá touha po slasti, rozpínající se mimo meze soukromí, na sebe bere vysloveně dekadentní rysy. Vymáhání sexuálního zážitku v absolutní biologické svobodě připomíná až animovanou grotesku: ten nejistý, a přesto sebejistý „nesubjekt“ v pondělí souloží jako žena, v úterý jako muž, ve středu je gayem a ve čtvrtek bude nezbytně lesbou. Zbytek týdne prožije v neurčitosti poživačného, egocentrického rosolu, rozhodně v neurotické libovůli. Tato svoboda v podvolování se nepřetržité panovačné slasti ve všech odstínech šedi ohlašuje historické vyčerpání pokročilého freudiánství. Kudy tudy dál, neposedné děti? Snad k povinné změně pohlaví u kojenců? K organizování pravidelných masových mixsouloží pod dohledem kamer sexpolicie? Ovšem nároky na ovládnutí veřejného prostoru úporným moralizováním ve jménu velmi parciálních a do sexuality zakletých lidských práv jsou zřejmé. Tím se radikální freudiánství dopouští jakési mezaliance s mocí. Jak může vypadat potomstvo vzešlé z této spíše nechutné kopulace? U předních figur všeho toho dění myslím zaznamenáváme zejména těžké postižení narcismem. Čemuž by asi rozuměl Nietzsche.

Ale také se objevují konkurenční projevy hlučných sil, jež dotud přetrvávaly spíše v rezervacích sportovního fandovství. Takže obecně se vskutku opět hlásí o slovo vůle k zápasu, zaujetí sporem, dobýváním moci třeba ve jménu samostatného národa, třeba ve jménu kmenové nebo jakékoliv jiné menšinové, i sexuální nebo etnické, případně pouze klubové identity. Nebo třeba ve jménu největšího aktuálního cíle ze všech: radikální klimatické spásy lidstva.

Už s hnutím „politické korektnosti“, nastolujícím vlivná tabu jako neodůvodněnou samozřejmost, se zjevil nový slovník jako zbraň boje o moc nad lidským vědomím. (Všimněme si dnes módního slovního stigmatu „toxické“, což je skoro totéž jako kdysi velmi vlivné slovo „reakční“.) Některé názory, zkušenosti, výrazy mají být předem vyloučeny z našeho obzoru. Rozeznáváme, že ve hře jsou nároky ctižádostivých nositelů nových panovačných ideologií, za nimiž vyciťujeme jakési permanentně špatné svědomí. Lidé, kteří se zjevně nedokáží vyrovnat sami se sebou, promítají své rozjitření do siluet vnějších nepřátel: rasistů, sexistů atd.

Vůle k odporu a zápasu se vztahuje (MeToo) též na žádostivé vymáhání sexuální slasti. A to je zásadní změna. Prudké erotické vzplanutí již není – jak se domnívali beatničtí novoromantici i jejich kravaťáčtí plagiátoři – dostatečným ospravedlněním spontánního sexuálního naléhání. Vilní starci, kdysi vychovávaní v přesvědčení, že pokrokový muž má chodit po světě s rozepnutým poklopcem, aby nic nezmeškal, se ocitají před trestním soudem, kde ničeho nechápou.

Ta nová ideologie je ovšem vyhrocena zřetelně jednostranně vůči mužům útočícím na ženy. Agresivní sexuální naléhání feminin na muže, ač celkem běžné, zůstává mimo kritiku. Ženě je prý nutno věřit vždy i na pouhé slovo. Odkud se vzala tato digitální svatozář? Řekněme, že zas jednou vychází zřetelně najevo, že každý zápas údajné menšiny proti údajné většině za údajnou rovnoprávnost se dříve nebo později projeví jako pánovité usilování o naprostou nadvládu. A také abychom si snad nemysleli, že současné módní odmítání agresivní maskulinity má něco společného s jemnějším životním vkusem, ženskou zranitelností nebo dokonce se zdravým rozumem. Nikoliv. Děje se bohužel pouze tolik, že jedna panovačná zvyklost, ta maskulinní, je vytlačována jinou společenskou konvencí ještě agresivnějšího rázu, přející spíše feminitě a sexuálním minoritám. Už nejde o svobodný osobní zážitek úlevné slasti z lásky, ale o moc nad druhými lidmi. Sekýrování ovšem může být pro některé povahy rovněž slastným usilováním.

Kvazifreudovští beatnici a jejich následovníci chtěli vystoupit z dějin, aby si mohli žít po svém. Kvazinietzschovci všeho druhu usilují o moc, aby dějinný vývoj ovládli a po svém vylepšili. Ovšem žádné slasti nám nenabízejí. Chtějí poroučet. Berou na sebe už zase podobu autorit ospravedlněných jakýmsi vyšším pojetím svobody, k němuž údajně spějí Dějiny. Národní zkušenosti a mytologie mohou, ale nemusejí být používány. Mocensky náročná hnutí současnosti si vytvářejí své vteřinové symboly a vlastní mikropanteony mediálních hrdinů dne, jako je například osobně dosti problematický pan George Floyd.

Mocenské myšlení silně podporují i klimatičtí aktivisté, hlučně vyzývající politiky k radikálním zásahům do našich životů. Tito novodobí puritáni jsou ale fenoménem charakteristickým právě jen pro náš euroatlantický civilizační horizont. Všimněme si, že mohamedány ani konfuciány klima nevzrušuje. Nesouvisí naše klimatické špatné svědomí s intuicí Posledního soudu, uloženou v podvědomí židovsko-křesťanské kultury?

Sekýrující síla čerstvých mocenských konvencí – ať chápaných dle Nietzscheho nebo s Freudem – bude tím neodbytnější, čím iniciativněji ji uchopí do svých rukou člověk „všedního dne“, ten který ještě dnes žije takzvaně „normálně“. Státní orgány, včetně policajtů, lze s trochou štěstí občas unavit a oklamat. Dočasný diktát společenské módy kultivovaný jedinec dokáže ignorovat. Ale slizká moc, která opět proroste lidskou obcí nádorovou sítí dohlížejících uličních výborů, v nichž budou zasedat naši dobří sousedé, neodbytní skřítci funkcionáříčci, drobní, avšak nejúčinnější pachatelé nátlaku, by nás ovlivnila nejhůř. Sousedská, bojem proti „nenávisti“ digitálně podepřená tyranie, ve jménu vůle k moci novodobých Savonarolů a Savonarolíčků, by byla skoro neporazitelná. Dala by se jen trpělivě přežít.

Čas většinou přinese řešení. Jenže čas je právě to, čeho nikdy nemáme nazbyt. Proto věřme, že ani dnes, kdy se se svými životními představami a nároky opět ocitáme v riskantní zatáčce, nezůstaneme sami, respektive že tu bude opět ten mocný subjekt, který nám v rozhodujících okamžicích dějin Evropy nenápadně podsunul svou ochranu. Zatím tomu tak vždycky bylo, pokud tomu ovšem nebránila naše pýcha nad tím, že my už přece rozumíme sobě i světu tak, jak je nejlépe možné, jakožto „jakoby bohové“. Jde tedy především o to, abychom si nenechali vnutit kulturu boje o slast z moci, která hysterickými naléháními den za dnem drolí základy naší svobody. Asi se neobejdeme bez nového uchopení a praktického využití přirozeného lidského směřování k pokoji. Taky víme, že významným Božím i lidským spojencem bývá zdravý rozum. Cenné zkušenosti s těmito silami jsme získali už v zápoleních s utopickými režimy 20. století.

(Tiskem vyšlo v KONTEXTECH 4 / 2020)