Přepych, klid a rozkoš
Henri Matisse: modernista, experimentátor i Sultán Riviéry
František Mikš
KULTURA / Výtvarné umění
Na konci loňského roku uplynulo sto padesát let od narození (a šedesát pět let od úmrtí) Henriho Matisse (1869–1954), jednoho z nejrespektovanějších umělců dvacátého století. Připomeňme si jeho tvorbu několika zajímavými obrazy.
Chci, aby trvaly ty nymfy.
Ať se chví
zářivý inkarnát dál lehce v povětří,
třímaném dřímotou.(Stéphane Mallarmé: faunovo odpoledne1)
Porozumění Matissově tvorbě vyžaduje trpělivost a soustředění. Malíř byl umělecky hodně rozkročený, odmítal se vázat k jednomu stylu, byť jen po krátkou dobu. Byl zanícený hledač a modernista, ale i milovník klasického kánonu, krásy a rozkoše. Studenti dějin umění znají především Matisse z Paříže, neúnavného experimentátora a Picassova rivala, velkého zjednodušovatele, jehož některá díla zacházela až na hranu abstrakce. Pak tu ovšem ještě máme Matisse prosluněného jihu, Matisse z Nice, jehož opulentní obrazy polonahých dívek, obklopených orientálními kudrlinkami, působí někdy až měšťácky a podbízivě. Malíř odalisek, Sultán Riviéry! (obr. 1) Někde mezi těmito krajními póly najdeme vynikající díla, kterými se nesmazatelně zapsal do dějin umění.
Problém s výkladem Matissova díla spočívá v tom, že se u něj styl malby nevyvíjel v chronologickém sledu, jak je tomu u většiny malířů. Některé jeho obrazy, přestože byly vytvořeny ve stejné době, jsou tak odlišné, jako by je nemaloval jeden a týž člověk. Volně přecházel od jednoho stylu malby k druhému, od téměř naturalistické modelace a práce s tradiční perspektivou k experimentům s nepřirozenými a křiklavými barevnými plochami, od propracovaných dekorativních zátiší k brutálně zjednodušeným tvarům a kompozicím, od téměř klasických obrazů žen a dívek k odvážným zkratkám a deformacím těl, jež zcela popírají realitu. Proto nelze v souvislosti s jeho dílem mluvit o periodách, ale spíš o tendencích, které v té či oné době v jeho tvorbě převažovaly.
Pokračování tohoto textu je dostupné v tištěném vydání časopisu Kontexty 1/2020.
