Trans

V každém historickém období lze snadno nalézt něco morálně otřesného. Pokud se nepovažujeme za rozumnější, morálnější a moudřejší, než byli naši předkové, měli bychom předpokládat, že nad některými našimi činy, a možná i nad nově objevenou ctností, budou potomci nevěřícně kroutit hlavou a říkat: „Proboha, jak je něco takového vůbec mohlo napadnout?“ Stálo by za to se zamyslet nad slepými uličkami našeho věku. Nedopouštíme se náhodou i my něčeho, o čem už dnes tušíme, že na to jednou budou lidé zírat s údivem? Jednou z nejvíce křiklavých věcí je transgender a chirurgická změna pohlaví.

Podívejme se na případ Belgičana Nathana Verhelsta, který zemřel v září 2013 jako muž, ale narodil se jako žena jménem Nancy. Dívka vyrůstala v rodině se třemi bratry a měla pocit, že jim rodiče dávají přednost. S rodinou ovšem něco nebylo v pořádku. Nathanova matka v novinovém rozhovoru uvedla: „Když jsem Nancy poprvé uviděla, úplně mě to odrovnalo. Byla tak šeredná. Porod byl pro mě jako zlý sen. Proč by mi mělo vadit, že je po smrti, smutek, pochyby ani výčitky nemám. Nikdy jsme k sobě neměly skutečný vztah.“¹

Nancy, která vyrůstala s pocitem odvrženého dítěte, se domnívala, že se její život změní k lepšímu, stane-li se mužem. V roce 2009, kdy už jí bylo přes třicet, se přihlásila na hormonální terapii, podrobila se mastektomii a několika operacím na vytvoření penisu. Ačkoli během let 2009–2012 prodělala tři velké operace na změnu pohlaví, výsledek ji vyděsil: „Když jsem se podíval do zrcadla, připadal jsem si odporný. Hruď nevypadala, jak by měla, a zdálo se, že tělo penis úplně nepřijalo.“ Verhelst měl po těle hluboké jizvy a ve svém převtělení se cítil nešťastně. Naděje na nový život pohasla a dostavily se deprese. V září 2013, ve věku čtyřiačtyřiceti let, pouhý rok po poslední operaci, se rozhodl ukončit svůj život a stát mu vyhověl. V Belgii je eutanazie legální a lékaři ji povolili „vzhledem k nesnesitelnému psychickému utrpení“. Před koncem života ještě uspořádal malou party pro několik přátel, kde prý hosté tančili, smáli se a připíjeli si šampaňským „na život“. Za týden dostal Verhelst v bruselské fakultní nemocnici smrticí injekci. Jeho poslední slova zněla: „Nechci už déle živořit jako obluda.“²

Není jistě obtížné si představit, s jakým úžasem by příběh mohly posoudit budoucí generace. Lékaři státního zdravotnictví se nejdříve pokusili ženu předělat na muže, a když se jim to nepodařilo, tak ji zabili. Na celé záležitosti je zvlášť absurdní především to, že operace ani usmrcení neprováděli se zlým úmyslem, nýbrž z laskavosti. Případ Verhelst je poněkud neobvyklý, nicméně by měl sloužit jako varování. Co znamená transgender? Kdo je a kdo není trans? Jaké to má příčiny? Máme důkazy, že něco takového existuje? A pokud ano, můžeme s jistotou každému a bez rizika jeho se­xualitu přestavět?

Žádný ze složitých problémů současnosti není svými požadavky tak extrémní a zhoubný jako transgender. Nejenže nás nutí měnit jazyk, ale vymýšlí si i vědecké opodstatnění.³ Diskuse o homosexualitě byly jistě pro někoho překotné, ale trvalo desítky let, než byla práva gayů postupně uznána – až po onu legální svatbu. Transgender se však stal společenským dogmatem v rekordním čase. Konzervativní ministři britské vlády vedli nedávno kampaň za povolení přepisovat rodné listy. Jedna místní samospráva vydala příručku pro učitele základních škol, aby vycházeli vstříc transgenderovým žákům. Příručka vysvětlovala, že všechna pohlaví včetně chlapců mohou dostat menstruaci.⁴A ve Spojených státech čeká na schválení federální zákon o přijetí genderové sexuální identity. Šílenství internetových davů se stalo beranidlem transgenderu, jež slouží jako nástroj závěrečného útoku na patriarchální hradbu společnosti. Britská organizace gayů Stonewall se vrátila ke staré osvědčené kampani a prodává trička s upraveným nápisem, „Někteří lidé jsou trans. Smiřte se s tím.“ A co když nejsou? A proč bychom se s tím měli smířit?

Na úkazu trans není nic podivného a jeho původ dobře známe. Teprve během posledních několika desetiletí se však pod tímto označením ocitlo mnoho odlišných věcí, takže dnes označuje celou řadu osob, počínaje těmi, co se občas oblékají jako opačné pohlaví, až po ty, kteří prodělali plnohodnotnou operaci pro změnu pohlaví.

Nejednoznačnost a fluidita pohlaví existují od nepaměti a každá kultura do jisté míry toleruje některou jeho variantu, není to vynález pozdní modernity. V příběhu Teiresia se o posunuté hranici mezi muži a ženami zmiňuje Ovidius, v Indii se třída intersexuálů a transvestitů nazývá hidžra a je uznávaná po celá staletí. Totéž platí o Thajsku, kde výraz kathoey označuje zženštilého muže, jenž se nepovažuje ani za muže, ani za ženu. Z ostrova Samoa jsou známí takzvaní fa’afafine, muži, kteří se oblékají a vystupují jako ženy. Dokonce i kultury nepřátelské vůči homosexuálům do jisté míry uznávají osoby s neurčitým pohlavím. V Afghánistánu například existuje tradice bacha posh, díky níž mohou rodiče, kteří nemají mužského dědice, oblékat dceru do mužských šatů, aby představovala muže. Dávno před revolucí v Íránu odsouhlasil operaci na změnu pohlaví ajatolláh Chomejní. Od roku 1979 je zde tato operace využívána homosexuály, které by jinak čekal mnohem horší trest.

Povědomí o existenci nestabilní hranice mezi mužskou a ženskou sexualitou existuje v každé kultuře, a ať už jsou evoluční příčiny jakékoli, každá společnost se musela s transvestity (kteří se strojí jako ženy) a transsexuály (kteří usilují o změnu svého pohlaví) nějak smířit. Bez ohledu na oficiální uznání „třetího pohlaví“ se skutečnost, že si někdo přeje žít v jiném těle, než jaké mu bylo dáno narozením, nikdy nedala popírat.

Kdo jsou tito lidé a co je odlišuje nejen od ostatních heterosexuálů, ale také jednoho od druhého? Je smutné, že se dnes tato otázka stala tak nesmyslně emocionální a výbušnou. Jako by se o ní nedalo diskutovat bez právního výkladu, ale ani ten každého neuspokojí. Někde je třeba začít, a tak se na tuto otázku podívejme v její dogmatické podobě, protože ta odhaluje příčinu dnešní zuřivé kontroverze.

Intersexualita

Máme-li se řídit vědou, pochopitelně ne tou sociální, pak bychom měli uznat, že je racionálnější považovat každého za to, co je, a nikoli za to, čím by si přál být. Diskusi můžeme otevřít nejméně problematickou záležitostí – přirozeným úkazem intersexuality, kterou se lékaři zabývají už celá staletí. Nepatrné procento lidských jedinců se rodí s dvouznačnými genitáliemi nebo s biologickými zvláštnostmi, jako je nadměrný klitoris či neobyčejně malý penis. Někdy se stává, že deformované orgány nejsou viditelné, a ve vzácných případech se objevují druhotné znaky jednoho pohlaví, zatímco opačné orgány jsou ukryté. Ačkoli lékařská věda takové případy zná, veřejnost o nich téměř neví a ani se jimi nikdy příliš nezabývala – s výjimkou cirkusových atrakcí, kde se představovaly různé přírodní anomálie, například žena s vousy. Nicméně historické odkazy na hermafrodity dokazují, že se tito lidé mezi pohlavími nacházeli odjakživa.

Ovšem i v současném světě si málokdo uvědomuje, jak relativně často se intersexuálové vyskytují. Čím větší je všeobecné povědomí o jejich existenci, tím větší se vede diskuse, jak s nimi zacházet a do jaké kategorie je zařadit. Ještě v druhé polovině minulého století se Univerzita Johnse Hopkinse v Baltimoru řídila jednoduchým standardním pravidlem: lékaři rozhodli o pohlaví dětí na základě převažujících sexuálních orgánů a podle nich navrhli operaci a příslušné dávky hormonů.

Tato praxe se neosvědčovala, takže se hledaly nové cesty. Proti modelu časné operace (často na naléhání rodičů) se postavila profesorka bioetiky Alice Dregerová. Sama sice mezi takto postižené nepatřila, ale už třicet let vedla kampaň za práva intersexuálů a doufala, že se veřejná diskuse i medicína budou jejich osudem hlouběji zabývat. Ve své knize Galileo’s Middle Finger cituje staršího chirurga, podle něhož se rodiče dětí s neurčitými genitáliemi nedovedli s problémem vyrovnat: „Matky pláčou a chlapi se ožírají.“⁵ S rozšířením internetu se od poloviny devadesátých let všechno změnilo. Jak říká Dregerová, lékaře doby viktoriánské by nikdy nenapadlo, že se lidé se sexuální anomálií budou navzájem vyhledávat a organizovat, aby se mohli dožadovat svých práv.⁶ V roce 1993 vznikla „Inter­sexuální společnost Severní Ameriky“ a další podobné skupiny ji brzy následovaly.

Tržní úspěch románu Jeffreyho Eugenidese Middlesex (2002, česky Hermafrodit, 2009) osudy intersexuálů výrazně zviditelnil. Několik statečných své příběhy zveřejnilo. Avšak problém, jak zasahovat a jakými pravidly by se měla řídit lékařská praxe, stále vyvolává vážné spory. Zásluhou intersexuálních organizací si dnes lépe uvědomujeme prekérní situaci těchto lidí. Nenesou za ni pochopitelně žádnou vinu, protože se tak narodili, a zasluhují si značné sympatie a porozumění. Jaký jiný postoj bychom mohli zaujmout k suboptimálnímu stavu lidí, kterým byly rozdány tak špatné karty do života?

Pomáhat intersexuálům je naprosto legitimní, rozumný a soucitný cíl, a je zejména na zastáncích lidských práv, aby se zasadili o jejich podporu. Je však nápadné, že v době, kdy jsou média plná zpráv o trans, se o intersexuálech vůbec nemluví, zatímco mnohé podobné, ale přitom zásadně odlišné případy si získaly daleko větší pozornost veřejnosti.

Transsexualita

V poválečné Evropě a Americe způsobilo velkou senzaci několik lidí, kteří si nechali změnit pohlaví. Přeměnu muže na ženu, Roberta na Robertu Cowellovou v Británii a George na Christine Jorgensenovou ve Spojených státech, hlásaly palcové titulky deníků po celém světě. Popisované příběhy byly nejen lascivní a silně sexualizované, ale zdálo se, že útočí na samu podstatu společenských norem. Je snad možné změnit vlastní sexualitu? A mohl by to provést každý? A kdyby se to podporovalo, pokoušelo by se o to hodně lidí? Ze zpětného pohledu není těžké pochopit, jak hluboký nepokoj podobné zprávy způsobily. Po první světové válce se totiž existence zženštilých mužů a ženských mužatek stala idée fixe kritiků mladé generace. Na mušku si je vzal i jeden šlágr dvacátých let: „Chlapské ženy, zženštilí páni, nikdo neví, kdo je kohout a kdo slepice, povězte mi, prosím pěkně, jak se dají rozlišit.“

Tehdy se zdálo, že homosexualita a transvestitita jsou téměř totéž, což možná způsobili příliš angažovaní transvestité a zženštilí homosexuálové, avšak existence prvních transgenderových osob všeobecně rozšířený názor úspěšně potlačila. Cowellová byla ve své předchozí identitě stíhacím pilotem a automobilovým závodníkem. Její minulost naprosto popírala představu, že úsilí o změnu pohlaví mohla způsobit extrémní zženštilost. Prvním trans, jako byla Cowellová, záleželo především na tom, aby lidé uvěřili, že se narodili jako intersexuálové a operací pouze napravují poruchu při svém narození. A čím viditelnější se postupně stávaly intersexualita, homosexualita, transvestitita a transsexualita, tím se jevily jako provázanější.

Trvalo poměrně dlouho, než se v tom zmatku našli odvážní jednotlivci schopní vysvětlit, co vlastně trans znamená. Kdo by o takové kategorii snad stále ještě pochyboval, nechť prozkoumá případy několika trans osob. Snad nejúspěšnější svědectví o své zkušenosti podala britská spisovatelka Jana Morrisová (dříve James Morris).

James Morris ještě na sklonku druhé světové války narukoval do armády a po demobilizaci pracoval jako zahraniční korespondent deníků The Times a The Guardian. Projezdil Blízký východ, Afriku a některé země za železnou oponou. Rozhodně nesplňoval představu zženštilého muže, jenž by se chtěl stát ženou, ostatně byl spokojeným manželem a otcem pěti dětí. Svou proměnu zahájil poměrně pozdě, až v šedesátých letech, a ukončil ji operací v roce 1972. Jako poměrně známý spisovatel se stal nejznámější osobou trans a jeho paměti z roku 1974 Conundrum (Hlavolam) jsou nejvěrohodnějším svědectvím potřeby překonat sexuál­ní hranici. Po přečtení knihy může jen málokdo pochybovat, že něco jako trans existuje, a myslet si, že to je jen mámení přebujelé představivosti.

Morris vzpomíná na jednu z raných scén svého dětství, kdy jako tříletý kluk seděl pod klavírem své matky a měl podivný pocit, že se narodil do špatného těla.⁷ Ani v následujících letech, kdy prošel armádou i manželstvím a stal se otcem, ho tento záhadný pocit neopustil. Po setkání se slavným endokrinologem Harrym Benjaminem v New Yorku zjistil, že by se s jeho problémem možná dalo něco dělat. Otázky, zda je nějaká náprava možná, patřily ještě budoucnosti, ale doktor Benjamin nezaváhal. „Ptám se sám sebe, zda bychom z milosrdenství nebo jen z důvodů zdravého rozumu, nemůžeme-li přizpůsobit vědomí a psychiku tělesné schránce, nemohli přizpůsobit za jistých okolností tělo?“ Čili tělo přestavět, podle Morrise: „Vytlačit z něho postradatelné nadbytečnosti (…) vymýtit chybu a začít znovu.“ Nebylo to jen přání, bylo to něco, o čem tajně snil a v co doufal po celý život.⁸

Morris popisuje, jak jeho touha stát se ženou s léty stále narůstala. Každý rok mě mé mužské tělo víc zatěžovalo, „jako kdyby mne obrůstalo“. Od šedesátých do sedmdesátých let, kdy zkoušel hormonální terapii, měl podivný pocit, že mládne a měkne, což odpovídá běžné zkušenosti mužů s ženskými hormony. Cítil, jak se vrstvy jeho mužství rozplývají a zároveň z něho svlékají „neviditelný obranný val“, který umrtvuje tělesnou citlivost a chrání lidského samce. Stal se „dvouznačnou osobou“. Někteří lidé ho považovali za homo­sexuála, jiní za něco mezi oběma póly pohlaví. Ještě před operací se občas stávalo, že mu muži dávali přednost a otevírali mu dveře v domnění, že je žena.

V té době by se málokterý chirurg odvážil provést takový zákrok. Celý proces se ještě nacházel v experimentálním stadiu. Nikdo neznal příčinu tak radikálního přání a běžně se považovalo za psychickou poruchu. Jak ale rozlišit rozdílné mentální stavy? Co když je žádost o odstranění tělesných orgánů utkvělou představou jako u člověka, jenž si chce useknout paži, protože je převtělením admirála Nelsona? Co když je pacient, který se chce zbavit penisu, stejně šílený? V šedesátých a sedmdesátých letech těch několik málo chirurgů ochotných operaci provést potřebovalo odborné ujištění: za prvé že pacient není psychotik, za druhé že změna nepovede k opuštění závislé osoby a za třetí potvrzení, že před operací prodělal dlouhodobou hormonální kúru. A konečně i nějaký důkaz, že se žadatel v roli svého přijatého pohlaví také odpovídajícím způsobem dlouhodobě cítí. Tyto zásady se od té doby nezměnily.

Po mnoha letech hormonální terapie se Morris rozhodl podstoupit operaci v Maroku pod vedením doktora George Buroua, který se zasloužil o transformaci britského muže na slavnou transsexuální modelku April Ashleyovou. Burou se sice držel zpátky, ale v jistých kruzích se o něm vědělo natolik, že se o operaci na změnu pohlaví mluvilo jako „o cestě do Casablanky“. Morris vzpomíná, že se v operačním a rehabilitačním středisku doktora Buroua na špinavé periférii města cítil jako na „návštěvě u čaroděje“.⁹

Zafačovaný Morris strávil na klinice dva týdny a o své zkušenosti píše, že se poprvé v životě cítil „lahodně čistý. Zbavil jsem se těch svých přebytečných výrůstků, které jsem si postupně zošklivil, a vrátil se k normálu.“ Dlouhou dobu po operaci a po svém návratu do Anglie měl pocit naprosté euforie. A rozhodně ani na okamžik nezapochyboval, že „se rozhodl správně“, a ani jeho pocit štěstí nevyprchal.¹⁰

Tento novodobý Teiresiás nenabízí jen pohled na přechod z jednoho pohlaví na druhé, ale popisuje i rozdílný postoj mužů a žen k životu. Jamese zajímaly velké události světa, ale když se stal Janou, objevoval malé věci. „Mé měřítko se zmenšilo a získala jsem zájem o podrobnosti života, při psaní jsem se mnohem méně soustředila na místa a dobu, daleko více mě poutaly osobní příběhy.“¹¹ Dnešním feministkám by se jeho svědectví rozhodně nezamlouvalo.

Přiznává, jaké ohromné potíže si změnou svého pohlaví přivodila ve vztahu ke svým blízkým. Před operací se musela rozvést, teprve po uzákonění sňatků stejného pohlaví v Británii se v roce 2008 mohla se svou ženou nechat opět sezdat. Děti se obtížně smiřovaly s tak neobvyklou a bizarní rodinnou situací, i když ji nakonec v podstatě zvládly. Většina známých naprosto nechápala, jak se mohla nechat v nějakém cizím městě krájet a chemicky si znetvořit své zdravé „pěkné tělo“, a to jen proto, aby dosáhla jakési identity s velkým „I“. Jak sama v pamětech vysvětluje: „Nikdo by nic takového z rozmaru neprovedl, a kdybych měla možnost nekomplikovaného života, brala bych to všemi deseti. Nic nemohlo zvrátit mé přesvědčení, že jsem byla svým vnitřním uzpůsobením ženou. Nic na světě mě nemohlo odradit od pokusů naplnit svou pravou identitu, a kdyby nebylo doktora Buroua, prohledala bych celý svět, podplácela pokoutní potratáře a nakonec bych z nezbytnosti a bez nejmenších pochyb a rozmýšlení sama vzala nůž do ruky.“¹²

Po tak upřímném svědectví se zdá, že nezbývá než uznat, že se někteří lidé narodí jako intersexuálové a pevně věří, že došlo k omylu a mají se nacházet v těle opačného pohlaví. Co je ale velice obtížné a momentálně bez možnosti ověření, je problém, jak přeskočit biologii. Intersexualita se dá empiricky dokázat, transsexualita ne. Je možné, že jednou objevíme psychologické, racionální nebo i biologické důkazy o její existenci, ale zatím nemáme nejmenší ponětí, do jaké kategorie by měla patřit. A pokud to někomu připadá jako malicherné hnidopišství a nepochybuje o upřímnosti proklamované identity, podívejme se, jaký problém představuje jeden charakteristický znak této zapeklité záležitosti.

Autogynefilie

Není pochyb, že se na jednom konci spektra se­xuál­ně odlišných nacházejí lidé, kteří se narodili jako intersexuálové – ti mají viditelné biologické odchylky, což je zřetelný případ hardwaru –, ale o existenci všech ostatních trans nemáme jiný důkaz než jejich vlastní svědectví. Tam, kde končí dokazatelný hardware, vstupujeme na nebezpečné spekulativní území softwaru. Podívejme se, co to znamená.

Ve spektru pohlaví se vedle lidí narozených jako intersexuálové nacházejí osoby s konvenčními chromozomy XX a XY, genitáliemi a vším ostatním, co s tím souvisí, kteří však pevně věří, že obývají nesprávnou tělesnou schránku. Mozek jim tvrdí, že jsou muži, tělo je ženské. Navzdory výzkumu neurovědy se žádné fyziologické rozdíly mezi trans a ne-trans neprokázaly a důvod k přechodu z těla jednoho pohlaví do druhého zůstává subjektivní. Ve světě trans ovšem vznikl nápad si z problematického „softwaru“ vytvořit „hardware“, a to přinejmenším z jednoho prostého důvodu.

Změna pohlaví může být také touhou po sexuálním dobrodružství. Některé muže náramně vzrušují nylonové punčochy a krajkové spodní prádlo, často se dětinsky radují ze společenského přestupku a teatrálních vylomenin. A jejich úchylná touha po sexuálním vzrušení také není nic nového, je dávno známá pod hanlivým označením autogynefilie. Vzrušení pochází z představy ztělesnění opačného pohlaví. Nikoho jistě nepřekvapí, že v této pestré společnosti fetišistů existují rozdíly a vedou se spory o různé typy nebo o interpretaci autogynefilie. Nacházejí se tu ovšem i osoby nespokojené s pouhou představivostí a hedvábným spodním prádlem, osoby toužící po opravdovém těle ženy.

Jednou z nápadných změn v diskusích o trans v poslední době je zásadní odmítnutí autogynefilie. Názor, že by lidé mohli mít extrémní zálibu v se­xuál­ně výstředním chování, rozčiluje trans na nejvyšší míru, takže ho označují za projev nenávisti.

Profesor psychologie z americké Northwestern University J. Michael Bailey vydal v roce 2003 důkladnou studii pod názvem The Man Who Would Be Queen: The Science of Gender-Bending and Trans­sexualism. Ve své práci vychází z pozorování Raye Blancharda z kanadského Centra pro závislost a duševní zdraví, že touha po změně pohlaví převažuje u zženštilých homosexuálních mužů. Zjistil totiž, že některé biologické muže sice přitahuje stejné pohla­ví, ale často trpí frustrací, protože heterosexuálové se o ně nezajímají a pro některé gaye jsou příliš zženštilí. Přeměna na ženu by jim dala větší šanci přilákat pravý objekt své touhy.

Baily ve své knize popisuje ještě jeden typ trans muže. Jde o heterosexuála, většinou ženatého, který má děti, a ke zděšení všech okolo jednoho dne prohlásí, že chce být ženou. Ačkoli během života nevykazoval žádné známky zženštilosti, zřejmě jej v soukromí představa ženské existence vzrušovala. Autorovy výzkumy ukazují, že transgenderismus se týká v podstatně větší míře homosexuálů, kterým nabízí východisko z jejich potíží, avšak oba, Baily i Blanchard, uznávají rozdíl mezi autogynefilní skupinou a ostatními, stejně jako rovná lidská práva, a nikoho neodsuzují. Baily nejspíš vůbec netušil, že zavadil o výbušné téma.

Dlouho před vydáním knihy se rozběhla kampaň s cílem celou záležitost desexualizovat – místo o transsexuálech se mělo mluvit o transgenderu. Jak píše Alice Dregerová: „Před Bailym zastánci trans velmi pilně usilovali, aby se zbavili patologického stigmatu, a proto představovali trans jako zranitelné osoby s potřebou péče a ochrany lidských práv.“¹³ Dregerová porovnává jejich osud s úspěšnými aktivisty hnutí za práva homosexuálů. Ti také dokázali odklonit pozornost veřejnosti od ložnice homosexuálů a přesvědčit ji, aby se zabývala jejich činnostmi v ostatních místnostech společné domácnosti. Bailyho kniha kampaň ohrozila, pročež ho aktivisté zuřivě napadli. Našli oporu u akademiků a jako obvykle místo kritiky usilovali o diskreditaci jeho závěrů, snažili se ho připravit o práci a navždy umlčet. Útoky na autora byly opravdu extrémní, například konzultantka transgenderu z Los Angeles Andrea Jamesová umístila na svém webu fotografie profesorových dětí ze základní školy se sexuál­ně explicitními nápisy. Ozvalo se několik osob, které si stěžovaly, že je kniha představuje falešně, ačkoli v ní, jak se později ukázalo, vůbec nefigurovaly. Homosexuální literární organizace LAMBDA promptně stáhla svou nominaci na cenu za nejlepší knihu roku.

To všechno jen proto, že Baily provedl důkladný výzkum, aby se dostal ke kořenu věci a mohl odpovědět na zásadní otázku, která se však stala pro některé zainteresované nepřijatelná. Myšlenka, že trans má něco společného se sexuálním potěšením, se v naší době považuje za neodpustitelnou nehoráznost a pomluvu. Jediný správný názor je uznat těžký život trans lidí a hlásat, že ze své orientace nemají žádné sexuální vzrušení, ba dokonce že ji nenávidí. V listopadu 2018 napsala článek o další fázi přípravy na svou nadcházející operaci publicistka a kritička Andrea Long Chuová a The New York Times ho uveřejnily pod titulkem „Z vaginy šťastná nebudu“: „Žádnou radost z ní mít nebudu, a proč bych taky měla. Operace potrvá šest hodin a budu se z ní vzpamatovávat nejméně tři měsíce. Mé tělo se bude do smrti bránit, považovat ji za jizvu a neobejde se bez trvalé péče. Co dělat, tohle potřebuji i bez záruky, že mě to uspokojí, a nemělo by mě to v žádném případě diskvalifikovat.“¹⁴

Přestože se k autogynefilii někteří lidé – jako například Anne A. Lawrencová¹⁵ – přihlásili, aktivisty trans spojení autogynefilie s transsexualitou pořádně rozzuřilo. Důvod je nasnadě. Jestliže má někdo v oblibě sexuální úchylky, těžko přesvědčí společnost, aby kvůli němu změnila téměř všechny sociální a jazykové zvyklosti. Veřejnost může takové osoby tolerovat nebo jim i přát, ale záliba muže v nošení dámských kalhotek se těžko může stát důvodem k vymýšlení nových osobních zájmen, přestavování veřejných záchodků a sprch nebo k vychovávání dětí v přesvědčení, že neexistuje rozdíl mezi muži a ženami a gender je pouhá společenská konvence. Kdyby se problém trans týkal pouze erotické stimulace, jistě by nebyl důvodem, aby se měnily společenské normy, nebyl by o nic důležitější než sexuální vzrušení, jaké pociťují někteří lidé oblečení do přiléhavého gumového nebo latexového oděvu. Autogynefilie představuje trans jako software, a proto vyvolává silný odpor. Podobně jako v kampani homosexuálů, i tady šlo o snahu přesvědčit veřejnost, že transsexualita existuje od narození.

Co ale pochopení fenoménu trans značně ztěžuje, je svědectví Jany Morrisové, že někteří lidé se skutečně vyznačují úpornou touhou získat za každou cenu tělo opačného pohlaví. To lze těžko považovat za pouhou fantazii nebo sexuální libůstku. Je opravdu obtížné brát na lehkou váhu odhodlání člověka, který se chce podrobit nevratné operaci, nechat se stáhnout z kůže, dát si vyříznout penis a obrátit orgány naruby. Zdá se, že tak drastickou proceduru nemůžeme považovat za hobby nebo za volbu životního stylu. Avšak ani to nestačí k dostatečnému důkazu, že trans je hardware, protože lidé jsou schopni pro svou víru podniknout neuvěřitelné věci, a uznat za pravdivé, co si kdo o své existenci myslí, je problematické.

Průlom trans

V dubnu 2015 se olympijský atlet a hvězda reality show Bruce Jenner představil v inkarnaci Caitlyn Jennerové a stal se nejznámější trans osobou na světě. Za několik týdnů už figuroval na obálce magazínu Vanity Fair pod titulkem: „Říkej mi Caitlyn.“ Fotografka předvedla atleta v přiléhavém korzetu s vyboulenými ňadry, ale ještě neodstraněné mužské genitálie se nedaly zcela potlačit a Jennerová stála s rukama za zády, aby nevynikaly svaly a ramena špičkového sportovce. Magazín Time už o rok dříve představil herečku Laverne Coxovou jako novou trans ženu a dlouhý titulek hlásal: „Hnutí transgenderu v bodě obratu: příští hranice občanských práv v Americe.“¹⁶ Média měla dojem, že začíná nový zápas. Gayové už téměř vyhráli, každý věděl o ženské i rasové emancipaci a zejména tradiční časopisy s upadající čtenářskou klientelou přímo nadchla příležitost bojovat za nová občanská práva. Caitlyn Jennerová si to načasovala perfektně.

V roce 2015 proniklo trans hnutí do hlavního proudu zpráv a o právech i požadavcích trans osob se začalo všude mluvit. Jennerová se objevovala na kdejaké slavnosti a udílení cen. Magazín Glamour ji jmenoval ženou roku, od sportovní organizace ESPY (Excellence in Sports Performance Yearly Award) obdržela nejen medaili za statečnost, ale i ovace ve stoje celého stadionu sportovců. Média projevovala zájem o každou triviální zprávu nebo informaci a nastalá mánie měla dostatečnou sílu, aby každého, kdo trochu zaváhal a neprojevil dostatečné nadšení, veřejně ponížila.

Uživatelé sociálních sítí se vrhli na rozehrávače amerického fotbalu Bretta Favreho. Na slavnosti ESPY jej kamera nachytala, jak Jennerové netleská a sedá si jako první. Vysloužil si kritiku a výtku deníku New York Post za nekorektní chování, protože prý, jak hlásal titulek, „zkazil ceremoniál ESPY a kdekdo se kvůli němu cítil nesvůj“.¹⁷

Rychlost, s jakou se tahle mánie prosadila, má několik příčin. Jednou z nich je obava, kterou symbolizovala obálka magazínu Time, že se společnost – jako se to stalo v době zápasu o občanská práva gayů a žen – obrátí proti těm, kteří tato práva včas neuznali. Jistá podobnost mezi homosexuály a trans lidmi totiž existuje. V obou případech je není možné určit geneticky a jediné, co o jejich identitě vypovídá, je chování. Stejně jako trans lidé i gayové jsou gayové proto, že to o sobě tvrdí, žádný patrný rozpoznávací nebo biologický znak nemají. Proč bychom nyní měli od trans takový důkaz vyžadovat, když jsme se s existencí homosexuálů smířili?

Tak jednoduché to ale není, protože narážíme na závažný rozdíl. Když se homosexuální žena zamiluje do muže nebo gay do ženy či heterosexuál do heterosexuála, jejich biologický hardware zůstává beze změny. Gay, který se změnil v heterosexuála nebo obráceně, neudělal nic, co by se nedalo zvrátit, kdežto u trans se jedná o nezměnitelný zásah do života. Proto je na místě velká opatrnost. Když si s tím někdo dělá starosti, nemusí to znamenat, že „popírá objektivní existenci trans lidí“ nebo je považuje za občany druhé kategorie, nemluvě o nehorázném požadavku, aby přestali hrát komedii, který je někdy dohání k sebevraždě. Protože však jde o proměnu nepochopitelnou, vědecky nepropracovanou a zásah do lidského organismu je nevratný, není možné ho brát na lehkou váhu.

To je hlavní problém a je smutné, že se obavy z operací na veřejnosti umlčují. V poslední době roste počet dětí, které tvrdí, že trpí genderovou úzkostí čili dysforií, a je zcela zřejmé, že jde převážně o důsledek publicity a „skupinového efektu“. Jakmile se ve škole objeví kritické množství dětí tvrdících, že se nacházejí v nesprávném těle, začne jejich počet exponenciálně růst. Starosti rodičů a vychovatelů jsou tudíž zcela oprávněné. Vznikl zásadní problém ohledně toho, v jakém věku má být přípustné předepisovat dětem hormony nebo povolit operaci. Vždyť dysforie může být dočasná a děti z ní vyrostou, někteří mohou být gayové. Hromadíme nesmyslné problémy. Jistě si nechceme připomínat dobu, kdy se o homosexuálech říkalo „prochází jen takovým obdobím“, ale co když u trans to mnohdy přechodná fáze je? A co když se to zjistilo příliš pozdě? To naprosto nejsou transfobní otázky, vyjadřují totiž starost o život dětí. Snaha o jejich diskreditaci je nebezpečná.

Příběh jednoho mladíka

Jde o citlivou záležitost, říkejme mu tedy třeba James. Příběh není nijak výjimečný, a proto by měl sloužit v našich společenských diskusích o trans jako varování. James se narodil a vyrostl v Anglii, dnes je mu něco přes dvacet. V pubertě se zajímal o homosexuály i transvestity a od šestnácti let trávil hodně času v jejich klubech. Jejich společnost si velmi oblíbil a získal mnoho homosexuálních kamarádů, oceňoval jejich družnost a připadalo mu, že se nachází mezi „ztracenou generací, která se spolčuje z obavy, že se jich rodiče zřeknou. Nešlo jen o zábavu, byli jsme tak trochu jako rodina.“ V určité době začal napodobovat transvestity a seznámil se s osobou něco přes dvacet, která prošla sexuální transformací na ženu, a Jamesovi připadala absolutně báječná.

Po svých osmnáctých narozeninách našel odvahu navštívit rodinného doktora a vyjádřit svou touhu: „Myslím, že se nacházím ve špatném těle, možná jsem se měl narodit jako žena.“ Půldruhého roku navštěvoval různé lékaře v naději, že najde někoho, kdo mu porozumí. Nakonec se dočkal a dostal doporučení do psychosexuálního střediska v Manchesteru. Podrobil se tříapůlhodinovému výslechu, při němž odpovídal na otázky ohledně sexuálního života, vztahu s rodiči a podobně. Intimní otázky jej poněkud zarazily a překvapily, ale verdikt psychoanalytika byl jednoznačný. „Jsi trans,“ prohlásil lékař a odkázal ho do genderové nemocnice Charing Cross v Londýně. Po šesti měsících se zúčastnil workshopu s dvaceti lidmi a konzultant (lékař) jim vysvětlil (tak jako kdysi doktor Benjamin Morrisovi): „Máte problém s mozkem, ale vzhledem k tomu, že mozek operovat nemůžeme, musíme mu co nejlépe přizpůsobit tělo.“ Taková je role našeho státního zdravotnictví. Bylo rozhodnuto. James absolvoval ještě jeden velmi podrobný rozhovor s psychiatrem o svém vztahu k lidem a k práci, aby zjistili jeho duševní stabilitu. Pak už jej čekala jen schůzka s endokrinology. Ti mu měřili testosteron, jednou byl nízký, ale většinou dost kolísal, což považovali za důkaz, že je trans. Ze zpětného pohledu, říká James, je několik věcí nápadných: „Nenabídli mi poradnu, a co jsem jim napovídal, to brali za bernou minci.“ Dnes mu připadá, že „byli takoví až příliš milí, netlačili na mě, nechtěli mě vyslýchat, žádné grilování“.

Dva roky života v roli opačného pohlaví se považuje za dostatečně dlouhé období, aby se přistoupilo k další proceduře. Jak už věděl od přátel ze spolku a od pacientů, stačilo několik schůzek, dávka trpělivosti, a mohl být přijat na hormonální kúru.

Dostával denní dávku estrogenu a jeho svědectví se neliší od zkušenosti mnoha jiných. James absolutně odmítá největší blud současnosti, že neexistují zásadní rozdíly mezi muži a ženami. Nebýt kontextu, tak by se jeho popis změn pod vlivem hormonů považoval za hrubě sexistický. Tak jako všichni čekatelé na operaci bral estrogen a antiandrogenní léky na blokaci testosteronu. Cítil, že začíná být emocionální a často má blízko k pláči. Pokožka se mu zjemnila a tělní tuk se ukládal na jiných místech. Především se ale z gruntu měnily jeho filmové a hudební záliby včetně toho, co měl rád v posteli.

Celý rok bral estrogen a pak lékaři zjistili, že možná měl trochu opožděný vývoj a hormony zřejmě zarazily pubertu. Po dvou konzultacích se mělo rozhodnout co dál, ale protože je britské státní zdravotnictví trvale přetížené, šlo všechno pomalu. Od lidí se dozvěděl, že by přicházela v úvahu soukromá klinika ve Španělsku v Marbelle. Lékaři ale zaujali neutrální postoj a nechali rozhodnutí na něm. Zjistil si náklady procedur a hospitalizace i letový řád. „Mnoho nechybělo, a byl bych se tam rozjel. Dneska jsem hrozně rád, že k tomu nakonec nedošlo.“

Během hormonální kúry, když se už chystal na další fázi své proměny, jej zaujalo několik věcí. Uvědomil si, že dosud vlastně slyšel pouze jednu stranu argumentace. Jeho přátelé z okruhu trans mu ukázali cestu a zdravotníci nikdy nezapochybovali, že se rozhodl moudře. Pro ně byl jednoduše pacient, jehož měli dát do pořádku. Teprve na internetu zjistil, že existují i opačné názory. Objevil alternativní média a lidi na YouTube, kteří s takovou násilnou proměnou nesouhlasili, a byli to i mladší a moderní lidé. Získal pocit, že by se místo o operaci měl spíš zajímat o psychologii. Napadlo ho, že „měl nejdříve přemýšlet, jak dosáhnout toho, aby byl se svým tělem spokojen“. Najednou si uvědomil, že žádný z lékařů se takovými otázkami nezabýval. „Nikdo mi nepomohl, abych o věci hlouběji přemýšlel.“

A ještě něco Jamese zarazilo. Všichni kamarádi z jeho okruhu dobře znali následky dlouhodobého působení hormonů. Zhruba po dvou letech anti-androgenní terapie je změna nezvratná. Uvědomil si, že už bere hormony celý rok, a to ho zneklidnilo. Britské státní zdravotnictví zahlcené zájemci o genderovou přeměnu mu mimořádnou konzultaci neposkytne a příští návštěva se měla uskutečnit až za šest měsíců. Cítil, že takhle dlouho čekat nemůže. Fyzické změny by už v té době byly nevratné, bude impotentní, a co kdyby jednou toužil být otcem? V té době měl přítele, který jej jednoznačně považoval za homosexuála a o jeho důvodech stát se ženou vážně pochyboval. A James se polekal, hormony jej přibližovaly k hranici, za níž není návratu.

A tak se rozhodl sám a bez pomoci terapii ukončit. „Byla to síla,“ řekl – bylo to mnohem drsnější než na počátku, když začal hormony užívat. Trpěl divokými změnami nálad. Zatímco estrogen jej občas rozplakal a působil na jeho záliby, návrat testosteronu do těla měl drastické, opravdu sexistické účinky. Stal se agresivní a zlostný, všechno jej dráždilo.

Dnes, po dvou letech, důsledky „sexuálního přechodu“ stále pociťuje. Myslí si, že by už měl být „více méně v pořádku“, není ale jisté, zda není impotentní. Nosí plandavý oděv, aby skryl postavu. Trápí ho narostlá „prsní tkáň“, jak mi řekl, když si stydlivě odrhnul triko a ukázal mi, jak to vypadá. Uvažuje o operaci na její odstranění.

Po všech svých zkušenostech mi říká, jak to vidí dnes: „Transgender určitě existuje, už jen proto, jaké množství lidí usiluje o změnu pohlaví.“ Myslí si ale, že se celá věc pořádně neprozkoumala a závisí na pouhé představě. Když psychoanalytikovi v Manchesteru řekl, že si na základní škole nerozuměl s kluky, tak jediné, co se dozvěděl, bylo: „Aha.“ Stejně jako když lékařům prozradil, že si občas vypůjčil sestřiny šaty.

„Vždycky mi připadalo zvláštní, že mě lékaři neseznámili s různými dalšími možnostmi.“ Od chvíle, kdy se radil s odborníky, se „cítil jak na výrobním pásu“. Celé naše zdravotnictví má dva lékaře, kteří se zabývají transsexuální chirurgií, a to jeden z nich pracuje jen na půl úvazku. Na rekvalifikaci lékařů se prý pilně pracuje, protože v zemi je 3 000 čekatelů na hormonální terapii a 5 000 dalších zájemců. Je dost možné, že si někteří, než je běžící pás dopraví k operaci, celou věc rozmyslí tak jako James. Jak ale prozrazuje jeho volné teplákové oblečení, není celý ten proces bez nákladů, a to zdaleka nejen finančních.

James je gay, „a to hodně“, jak mi jednou řekl. Od mládí se cítil jako „sociální chameleon“ a možná byl i pod vlivem kamarádů. Ale nechce tvrdit, ujišťuje mě, že zájem o trans zvyšuje počet trans. To se říkalo o homosexuálech, ale „něco na tom fakt je, když máte úžasného přítele a on je trans“. Je vidět, že je trochu zmatený, tak jako všichni, když jde o transgenderové záhady. „Víte, měli bychom o tom asi víc vědět. Řekněte mi ale, proč se počet sebevražd před operací a po ní nijak nemění? Běžíme moc rychle, obávám se, abychom něco nevratně nepokazili.“ Nepochybuje však, že by to mohlo být mnohem horší. Mnoho času do operace mu nechybělo, a když o tom teď přemýšlí, říká: „Děsím se představy, kde bych dneska byl. Nevím, jestli bych to přežil.“

Uvědomil jsem si, že jeho příběh není ojedinělý a že je otřesným svědectvím nedostatku informací, nezodpovězených otázek a tupého překotně nabízeného řešení.

Rodiče a děti

Rodiče se dnes seznamují s novým úkazem, jemuž se říká „shlukování“. Je to zvláštní jev, kdy se větší počet žáků prohlásí za trans. V jedné brightonské škole známé svým progresivismem se během roku 2018 přihlásilo k opačnému pohlaví čtyřicet školáků od jedenácti do šestnácti let. Dalších šestatřicet tvrdilo, že mají fluidní identitu a neuznávají své biologické pohlaví. Výsledek se dal očekávat, počet dětí přihlášených na genderové kliniky tam během posledních pěti let stoupl o sedm set procent.¹⁸

Skupiny transgenderových aktivistů, jako je britská organizace Mermaids (Mořské panny), vysvětlují vznik shlukování jednoduše: lidé prý ještě donedávna nevěděli, že existuje možnost změny. Nabízejí se ovšem i jiná vysvětlení kolektivního myšlení a vlivu, zejména způsob, jak se problematika trans představuje v populární kultuře online. Rozhodně nezanedbatelný vliv mají i politické ústupky všem požadavkům transgenderu na každém stupni státní správy.

Je naprosto absurdní, aby internetová kultura propagovala hormonální kúru jako snadnou proceduru bez následků, ale na YouTube nebo Instagramu je to docela běžné. Videa Jadea Bog­gesse či Ryana Jacobs Florese zhlédly dokonce více než tři miliony lidí. Oba mluví o testosteronových injekcích jako o mužské šťávě „T“ a stali se díky svému přerodu celebritami. Celebritou se stala i dvacetiletá Američanka Jazz Jenningsová, která se narodila jako chlapec v roce 2000 a která se už v šesti letech objevila v médiích, kde hovořila o svém genderovém problému. Média ji neúnavně propagovala. V jedenácti o ní televizní kanály společnosti Oprah Winfreyové vysílaly dokumentární film pod názvem Jsem Jazz. Její dokument se stal seriálem reality show a už pátým rokem jej uvádí televizní stanice TLC. V osmnácti se objevuje na pojízdném lůžku v nemocnici před svou „genderovou operací“ a s provokativním úsměvem provolává „Tak jdem na to!“

S populární kulturou propagující trans se veze lékařská profese – v seriálu Jsem Jazz vystupují lékaři ochotní pomoci každému chlapci, který se chce stát dívkou. Dochází tak k všeobecnému uznání problematiky trans. Navzdory všem pochybnostem některých vědců zahrnula Národní zdravotnická služba v Anglii do zaměstnanecké smlouvy větu: „Lékař nesmí potlačovat individuální přání na změnu genderové identity.“¹⁹

Michelle Forcierová, profesorka genderu a sexuálního zdraví z Brownovy univerzity, v roce 2015 v televizním rozhovoru pro NBC odpověděla na otázku, zda tří nebo čtyřleté dítě může vědět, co chce: „Pokud tvrdíme, že děti v tomto věku nerozumějí svému pohlaví, hrubě je podceňujeme.“ Otázku, zda by nebylo lépe se sexuální terapií vyčkat, razantně odmítla: „Největší škodu působí nečinnost. Rizikem čekání je sebevražda. Rizikem čekání je útěk z domova. Rizikem čekání je šikana a násilí. Rizikem čekání je deprese a úzkost.“²⁰

Neustálé opakování jediné volby, která má zabránit katastrofě, nedává prostor pro smysluplnou diskusi a neumožňuje nesouhlas. Stačí, aby se dítě vyjádřilo, že se chce stát opačným pohlavím, a rodičům nezbývá než souhlasit a umožnit mu životní proměnu, protože profesionální odborníci jinou alternativu neuznávají. Jamesův příběh ale něco napovídá, sám mi řekl, že bez kamarádů v prostředí transvestitů a trans lidí by ho nenapadlo chtít se stát ženou. To nás přivádí k jádru věci. Připusťme existenci lidí trpících genderovou dysforií, pro něž je operace pro změnu sexuální totožnosti východiskem, měli bychom je ale odlišit od mnohem většího počtu nešťastníků, kteří se nechali ovlivnit a učinili špatné rozhodnutí na celý život.

Kam to spěje?

Písmena L, G a B představují v abecedě LGBT sama o sobě dosti nejasný svět. Existence T je ještě méně jistá a má naprosto ničivé důsledky. Příčiny homosexuality a bisexuality nejsou probádané ani zřejmé, ale trans je fenomén přímo záhadný. Nejde o rovná práva, ale o něco závažnějšího, o předsudky a předpoklady, které vytvářejí velké problémy. Požadavky na zavedení genderových osobních zájmen a jednotných veřejných záchodů pro obě pohlaví nás mohou rozčilovat, ale to je to nejmenší. Hrozivě nebezpečná je ideologie povzbuzující děti, aby na základě neuvěřitelně mlhavých tvrzení podstoupily devastující zásah do svého organismu. Další obavy budí zjevná snaha snižovat věk souhlasu. Na konci roku 2018 byla odsouzena provozovatelka soukromé genderové kliniky ve Walesu za nelegální činnost, když se zjistilo, že prováděla operace pro změnu pohlaví u dvanáctiletých dětí.²¹

Je naprostý nesmysl žádat po stále mladších dětech souhlas pod tlakem výhružné alarmistické a katastrofické rétoriky. Každý pokus upozornit na nebezpečí pohlavní proměny je podezírán z nenávisti a podpory násilí vůči trans lidem. Od veřejnosti se vyžaduje, aby mlčela, pokud nehodlá věc podporovat. Feminističtí a transgenderoví aktivisté vymýšlejí absurdní terminologii, mluví o „nebinárních“ a „genderově fluidních“ lidech. Televizní stanice BBC uvedla film pod názvem Jak nehovořit s nebinární osobou, kde vidíme mladé lidi, kteří si myslí, že slušné chování vyžaduje nemluvit o mužích a ženách zjednodušujícím jazykem. Jeden z diskutujících zvolal: „Co dnes vůbec znamená být mužem a ženou?“²² Celkový dojem z filmu a z propagovaných požadavků je opravdu zvláštní. Jako by si ti mladí notovali s Johnem Lennonem: „Podívejte se na mě!“ („Jenom já vím, kdo jsem“).

Platí to i o mládeži, která tvrdí, že je trans? Zcela určitě. Bohužel ale nemáme nejmenší ponětí, o kom to s jistotou můžeme prohlásit a o kom ne, komu můžeme doporučit, aby se vydal cestou riskantních tranzitních procedur, a koho bychom měli od takového kroku důrazně odradit. Lehkomyslná nabídka hormonů a operací přesvědčuje mnoho lidí, že se jejich psychické potíže dají snadno vyřešit, že odstraní zásadní neporozumění v jejich životě. Mají argument, že se to podařilo například u Caitlyn Jennerové, naproti tomu o mnohonásobných komplikacích Nathana Verhelsta a mnoha jiných se nemluví. Není obtížné rozpoznat nesourodé osoby, problém vytváří jistota přesvědčení, strašlivá falešná jistota, jež neuvěřitelně vágní a nejasnou věc představuje jako naprosto samozřejmou a pochopitelnou.

The Madness of Crowds: Gender, Race, and Identity (2019)

Poznámky

1. Moeder van Nathan spreekt: „Zijn dood doet me niks“, Het Laatste Nieuws, 2. října 2013.
2. Mother of sex change Belgian: „I don’t care about his euthanasia death“, Daily Telegraph, 2. října 2013.
3. The Sunday Times, 25. listopadu 2018, s. 23.
4. Schools tell pupils boys can have periods too in new guidelines on transgender issues, Daily Mirror, 18. listopadu 2018.
5. Dreger, Alice: Galileo’s Middle Finger: Heretics, Activists, and One Scholar’s Search for Justice, Penguin, 2016, s. 20.
6. Tamtéž, s. 6.
7. Morris, Jan: Conundrum, Faber and Faber, 2002, s. 1.
8. Tamtéž, s. 42.
9. Tamtéž, s. 119.
10. Tamtéž, s. 123 a 127.
11. Tamtéž, s. 134.
12. Tamtéž, s. 143.
13. Dreger, Galileo’s Middle Finger, c. d., s. 63.
14. Long Chu, Andrea: My new vagina won’t make me happy, The New YorkTimes, 24. listopadu 2018.
15. Lawrence, Anne A.: Men Trapped in Men’s Bodies: Narratives of Autogynephilic Transsexualism, Springer, 2013.
16. Obálka časopisu Time, 9. června 2014.
17. New York Post, 16. července 2015.
18. Trans groups under fire for 700% rise in child referrals, The Sunday Times, 25. listopadu 2018.
19. Tamtéž.
20. Viz https://vimeo.com/185183788
21. GP convicted of running transgender clinic for children without license,The Telegraph, 3. prosince 2018.
22. Things not to say to a non-binary person, BBC Three, 27. června 2017.

Text je krácenou a redakčně upravenou ukázkou z knihy Douglase Murrayho The Madness of Crowds: Gender, Race, and Identity (2019), kterou připravuje k českému vydání nakladatelství Leda. Přeložil Alexander Tomský.

(Tiskem vyšlo v KONTEXTECH 1 / 2021)