Jaká by měla být konzervativní politika

Politika je z konzervativního pohledu ryze specifická činnost, jejímž smyslem je správa věcí veřejných, záležitostí obecného zájmu. Je nutno ji odvozovat od praxe, zkušenosti, reality a minulosti konkrétní společnosti. Je především reakcí v konkrétní situaci a konkrétním čase, která staví na důkladném zkoumání okolností, nikoliv na ideologické čistotě.

Politika nemůže být nahrazena žádnou jinou aktivitou, jakou je byrokracie, justice či občanský aktivismus. Nedá se naučit dopředu. Nesmí začínat u představy ideálního světa, ale u respektování jeho složitosti. Platí, že neexistuje žádný univerzální politický program, žádný univerzální politický režim, žádná univerzální politika.

Cílem je zvládnout změny, ke kterým ve společnosti přirozeně dochází, tak aby byla zachována kontinuita, stabilita a společenský řád. Nejvlastnějším smyslem konzervativní politiky je uchovávat vlastní společnost a předávat ji dalším generacím. To v praxi znamená různé politické programy a priority. Každá doba, každá společnost a každá situace si žádá specifický postup.

Konzervativní politika musí odrážet konzervativní zájem o společnost. Musí vycházet z jednoduchého pravidla – vždy má být koncipována tak, aby z ní přiměřeně profitovalo co největší množství lidí, respektive aby náklady jakékoliv politiky disproporčně nenesla jedna skupina obyvatel.

Nemá hájit zájmy nejbohatších, a priori bránit změnám nebo odrážet jedno úzce definované hledisko. Skutečný konzervatismus je Disraeliho One nation conservatism, který se snaží o smiřování zájmů všech tříd. Politický řád musí vždy směřovat k hledání rovnováhy mezi různými skupinami společnosti – bohatými a chudými, vzdělanými a méně vzdělanými, městem a venkovem, periférií a centrem.

Konzervativní politik tedy musí hájit veřejný zájem, zájem co nejširších vrstev společnosti. Musí vyvažovat zájmy společenských skupin a oslovovat masy. Neměl by sklouznout k nepřiměřenému prosazování zájmů partikulárních skupin na úkor celku.

Stejně tak při tvorbě politik nesmí zásadně převažovat jedna hodnota. Svoboda, osobní volba jednotlivce, je pro konzervativce zásadní, ale nemůže být jediným politickým kritériem. Zohlednit se musejí i požadavky na solidaritu nebo bezpečnost. Vždy je potřeba hledat rovnováhu a zohledňovat okolnosti.

Jak velmi moudře napsal Edmund Burke při kritice ideologické politiky francouzských revolucionářů, když budeme o společnosti uvažovat pouze z jednoho hlediska, budou všechny ty jednoduché politické praktiky neskonale lákavé. Každá z nich plní svůj konkrétní cíl dokonaleji, než je schopen složitější systém, který má vyhovět všem komplexním účelům. Je však lepší, je-li nedokonale a nepravidelně vyhověno celku, než když dojde k situaci, kdy je o některé části postaráno s velkou pečlivostí, zatímco jiné jsou v důsledku přehnané péče o upřednostněný díl úplně opomíjeny nebo snad závažně poškozovány.¹

Umění vládnout spočívá právě ve schopnosti prosazovat politiky, ze kterých dlouhodobě profituje celek. Konzervativní politik proto musí být hlasem mlčící většiny, který je často zastřen hlasitými menšinami či mentorováním liberálních médií. Je nezbytné, aby svou společnost znal, respektoval její vývoj a identifikoval se s ní. Bez patriotismu a náklonnosti k vlastní zemi a jejím lidem zkrátka nelze být dobrým politikem.

Nakonec se konzervativci musejí vrátit k podstatě konzervatismu. V posledních třiceti letech totiž pod rouškou liberálně-konzervativní fúze v zásadě postupně přejali liberální agendu. Liberálně-konzervativní se stalo liberálním s konzervativními mimikry, kde pokud dojde ke střetu, to konzervativní tomu liberálnímu vždy ustoupí.

Konzervativci vyklidili pozice v kulturních a společenských otázkách a tyto oblasti přenechali liberální levici. Začali se zaměřovat výhradně na ekonomiku, kde v zásadě přejali neoliberalismus. Stali se stranou vypjatého individualismu, neomezeného volného trhu a nízkých daní. Nízké daně jsou nepochybně žádoucí, ale nemohou být jediným cílem.

To vše zůstávalo pod povrchem, dokud bylo určující politické dělení socioekonomické. Napříč Západem se však toto dělení mění. V současnosti se stává určujícím štěpení sociokulturní, tedy liberální vs. konzervativní. Nejde přitom o nějaké teoretické či filozofické rozpory. Nové štěpení se přímo odráží ve volbách.

Konzervatismus dnes zkrátka oslovuje jiné voliče než liberalismus. A nutno dodat, že toto nové štěpení konzervativcům odpovídá lépe než to staré. Odráží totiž odvěké konzervativní přesvědčení, že kultura je víc než ekonomika. Ostatně konzervatismus se nikdy nespojoval s konzistentní ekonomickou teorií, ale pragmaticky si vybíral podle okolností.

Dá se bezpečně říct, že toto sociokulturní štěpení již rozvrátilo tradiční sociální demokracii, která nebyla schopna smířit požadavky a agendu staré a nové levice. Liberálně-konzervativní strany podobně jako sociálnědemokratické stále hůře smiřují pnutí mezi liberalismem a konzervatismem. Své voliče pak ztrácejí nejčastěji ve prospěch liberálních centristů a pravicových populistů.

Cesta ke konzervativní většině tak vede přes budování nové volební koalice v souladu s novým hlavním politickým dělením. Nikoliv dogmaticky lpět na liberálně-konzervativním kánonu v souladu s dělením starým. Konzervativci už nemůžou těžit jen ze středních a vyšších středních vrstev. Ty se totiž na Západě zejména ve velkých městech v nemalých počtech posouvají k levicovému liberalismu a progresivním tématům.

Joel Kotkin například uvádí, že střední třída se rozpadla na dvě skupiny. První tvoří lidé, kteří mají vlastní byznys většího či menšího rozsahu, tedy podnikatelé, majitelé firem a řemeslníci. Druhou skupinou jsou profesionálové – vysoce kvalifikovaná a vzdělaná vrstva, která pracuje především pro velké nadnárodní korporace, centrální státní instituce či velké neziskové organizace.² Podobně se v Česku na základě průzkumu pro Český rozhlas „Rozděleni svobodou“ dá střední třída rozdělit na tři skupiny (zajištěná střední třída, nastupující kosmopolitní třída a třída místních vazeb) s odlišnými prioritami a hodnotami.³

Velmi názorná je rovněž studie z roku 2015, která člení americkou populaci na levicové liberály, centristy, populisty, byznysové konzervativce (neoliberály) a politické konzervativce (libertariány), a to na základě přístupu k Social Security a imigraci – tedy jednoho ekonomického a jednoho kulturního tématu. Navýšit sociální výdaje a snížit imigraci si přejí populisté (je jich 40,3 %). Levicoví liberálové si přejí navýšit sociální výdaje i imigraci (32,9 %). Centristé si v obou případech nepřejí zvýšení ani snížení (20,5 %). A nakonec neoliberálové a libertariáni, kteří si přeji snížit sociální výdaje a zvýšit imigraci (6,2 % – 3,8 %, respektive 2,4 %).⁴ Je třeba dodat, že Republikáni (minimálně před Trumpem) měli program v zásadě především pro těch 6,2 %, a podobně tomu bylo a je u většiny mainstreamové pravice v Evropě.

V každé zemi podle její struktury obyvatel a historie jsou tyto třídy pochopitelně definovány a vymezeny jinak. Podstata je však stejná, pravice se svou nabídkou často míjí s voličskou poptávkou a cílí na voliče, kteří neexistují v dostatečných počtech anebo pravici volit nechtějí.

Konzervativci tedy musejí opustit stávající upadající volební bloky a zformovat nové. Bez hlasů nižší střední třídy a lidí mimo velká městská centra se konzervativci prostě neobejdou. V principu jde o to vytvořit volební koalici postavenou na kulturním konzervatismu, respektive odmítnutí liberálního progresivismu. Slovy Marion Maréchalové, je potřeba začít budovat volební alianci mezi konzervativní buržoazií a původní classes populaires.⁵

Tomu samozřejmě musí odpovídat ekonomický program, který se posune do středu. Nelze již opakovat neoliberální ekonomické mantry a návody ani se oddávat volnotržnímu dogmatismu. Nelze vyhrát se sociálně necitlivým programem. Bohatí městští liberálové mohou hlasovat proti svým ekonomickým zájmům, ale nižší třídy si to dovolit nemohou. Proto je potřeba hledat kompromis a neortodoxní ekonomickou politiku. Ten, kdo bude z pravicových pozic kritizovat program pro novou konzervativní většinu jako populistický, protože bude zohledňovat zájmy working class, nechápe novou určující štěpicí linii západní politiky. A popravdě ani konzervatismus.

Stejně tak cesta ke konzervativní většině nevede přes výhradní zaměření na kulturní války. Z konzervativního pohledu Západ nepochybně ohrožuje progresivistické sociální inženýrství, ale volební vítězství nepřinese hysterické odhalování globálního neomarxistického spiknutí na každém rohu. Kulturní války se vybojovat musejí (respektive je potřeba odrazit nápor progresivismu a nechat společnost vyvíjet se přirozeně), a je to zcela zásadní. Zpravidla ale nevytvářejí dostatečnou základnu pro trvale udržitelnou většinu. Většinu lidí nezajímají anebo se jimi necítí dostatečně ohroženi (snad s výjimkou imigrace).

Konzervativci tedy nesmějí být dogmatičtí libertariáni ani vyhrocení culture warriors. To jsou idealistické směry a nad tou pravou a autentickou pravicovou politikou mohou leda tak meditovat pod pětiprocentní hranicí.

Aby byla konzervativní politika schopna získat a udržet si většinu, musí být politicky pragmatická. Pouze tak může dlouhodobě sehrávat roli štítu před progresivistickým tažením. Základnou pro tento štít však musí být schopnost přinést ekonomický prospěch širokým vrstvám obyvatelstva a dbát na sociální smír. Konzervativní strana musí být kulturně konzervativní všelidová státotvorná strana. Sociokulturní hledisko tak v žádném případě neznamená pouze zaměření na kulturní války, ale má i svůj jasný ekonomický rozměr.

Společným rysem těch nejvýznamnějších nejen konzervativních státníků je schopnost i radikálně redefinovat politiku a opustit stávající dogmata, pokud si to žádají okolnosti a doba. Dnes jsme přesně v této situaci.

Tradiční liberálně-konzervativní strany přestaly oslovovat své voliče. Čelí pnutí mezi liberalismem a konzervatismem. To bylo kdysi překonatelné, dnes nikoliv, protože je to určující štěpení. Ti, kteří pochopili nové štěpicí linie a přizpůsobili se tomu, vítězí. Příkladem budiž Orbán, Trump nebo Johnson (z druhé strany pak Macron nebo němečtí Zelení).

Konzervativní politika se musí vrátit ke kulturním a společenským otázkám a zároveň ze sebe setřást neoliberální ekonomickou doktrínu. Musí být stranou kulturně konzervativní společenské většiny a této většině přinášet ekonomický prospěch. To je vítězná strategie.

Poznámky

1. Edmund Burke: Úvahy o revoluci ve Francii (CDK 1997), s. 72.
2. https://quillette.com/2020/02/27/the-two-middle-classes/
3. https://www.irozhlas.cz/sites/default/files/documents/4cb643625998e931d8f0a9aa34bbb254.pdf
4. Michael Lind: The New Class War: Saving Democracy from Metropolitan Elite (Atlantic Books 2020), s. 70–73.
5. https://www.valeursactuelles.com/politique/exclusif-le-testament-politique-de-marion-marechal-le-pen-83421

Kniha Andreje Duhana Konzervativní revoluce. Ideové základy nové konzervativní pravice vyjde na podzim v nakladatelství Books & Pipes.

(Tiskem vyšlo v KONTEXTECH 4 / 2021)