Politika katastrof Nialla Fergusona

Proč některé země a společnosti reagují na katastrofy lépe než jiné? Jak dochází k tomu, že se jedny v důsledku katastrofy rozpadnou, zatímco jiné přežijí a občas je období nesnází dokonce posílí? Je přírodní katastrofa čistě přírodní? Jak velkou katastrofou je v historickém kontextu současná pandemie koronaviru? Nejen na tyto otázky odpovídá nejnovější kniha historika Nialla Fergusona Doom: The ­Politics of Catastrophe.

Niallu Fergusonovi se vyplatí naslouchat…

Když v letech 2007 a 2008 dopisoval Niall Ferguson knihu Vzestup peněz: Finanční dějiny světa,¹ dospěl v obsáhlé analýze finančního trhu k závěru, že je tehdejší stav neudržitelný a finanční krize čeká za rohem. Pouhé dva měsíce před vydáním knihy došlo ke krachu Lehman Brothers, jedné z tehdy největších investičních bank v USA, což odstartovalo známou finanční krizi v roce 2008.

Ferguson, fascinovaný ohromným vlivem osobnosti Henryho Kissingera, se během psaní jeho bio­grafie pustil do podrobné analýzy Kissingerových kontaktů. Dal dohromady komplexní mapu Kissingerovy společenské sítě – koho Kissinger znal, jak dobře a na jaké další lidi byl ten známý napojen. Jinými slovy analyzoval Henryho Kissingera skrze tzv. network science. Z této práce posléze vznikl nejenom první díl Kissingerovy biografie Kissinger 1923–1968: The Idealist,² ale stala se i odrazovým můstkem pro knihu Věž a náměstí: Mocenské sítě od svobodných zednářů po Facebook.³ Pokud jste Fergusonovu knihu o sociálních sítích četli, popřípadě viděli její seriálové zpracování v březnu 2020 na stanici PBS,⁴ jistě jste si povšimli jedné pozoruhodné pasáže, která podobně jako Vzestup peněz předznamenala dění následujících let. Ferguson v úvodní části knihy popisuje, že celá naše společnost je založena na sítích vztahů a známostí. Rozebírá typy sítí a jakým způsobem dochází k jejich rozvětvování. Poukazuje na fakt, že falešné informace (fake news) se v dnešním globalizovaném světě mohou šířit stejným způsobem a stejně rychle jako nakažlivá nemoc.

„Teorie sítí nabízí nejlepší způsob, jak porozumět tomu, proč mají některé myšlenky schopnost velmi rychle se šířit. Myšlenky – a dokonce citové stavy nebo onemocnění – se mohou šířit prostřednictvím sociální sítě, ne nepodobné nakažlivému viru […] Biologické stejně jako počítačové viry zpravidla nejprve provedou celosíťový výzkum, protože jejich cílem je šířit se co nejrychleji a zasáhnout každý sousední uzel každého uzlu, který napadnou.“⁵

Podle Fergusona je důležité si uvědomit, že není ani tolik důležitý obsah informace (nebo vlastnosti viru), ale síť, kterou daná informace (virus) napadne.

„Zásadní je, stejně jako u epidemií nakažlivých nemocí, že pokud jde o rychlost a dosah šíření, může být struktura sítě stejně důležitá jako samotná rozšiřovaná myšlenka. Při virálním šíření hrají stěžejní roli uzly, které nejsou ani ohnisky, ani zprostředkovateli, ale klíčníky, tj. lidé, kteří rozhodují, zda předají informaci své části sítě. […] Slovy Duncana Wattse je klíčem k vyhodnocení pravděpodobnosti, že dojde k lavinovitému šíření nákazy, soustředit se ne na samotný podnět, nýbrž na strukturu sítě, kterou podnět zasáhl.“⁶

Když koncem roku 2019 začaly prosakovat první zprávy o neznámé nákaze v čínském Wu-chanu, Ferguson byl značně znepokojen. Začátkem února 2020 ve svém pravidelném komentáři pro Boston Globenapsal, že je namístě mít mnohem větší obavy z možné pandemie než z apokalypsy způsobené klimatickou změnou.⁷ Právě na základě studia sociálních sítí Ferguson v komentáři správně podchytil fakt, že šíření neznámého viru v nejlidnatější zemi světa nevěstí nic dobrého. A ještě více zneklidňující bylo pro Fergusona zjištění, kolik existuje přímých letů z Wu-chanu do všech možných významných metropolí světa…

Profesor Ferguson má dobrou historickou erudici a síť kontaktů, což v jeho případě podstatně zvyšuje šanci odhadnout, odkud přijde další katastrofa. Ostatně v jednom rozhovoru řekl, že pokud historici dělají svou práci dobře, všímají si potenciální zkázy. „Pokud provádíte skupinu lidí v džungli, měli byste si všimnout tygra v trávě, i když ho ostatní nevidí, protože jste tam šli už tolikrát.“⁸ Jak ale sám Ferguson popisuje v Doom: The Politics of Catastrophe, katastrofa je katastrofou právě proto, že ji nikdy nelze předpovědět s úplnou přesností, natož jí předejít.

Žádná katastrofa není úplně „přírodní“ (až na jednu)

Pokud by se měla kniha v kontextu celého Fergusonova díla shrnout do jednoho slova, to slovo by bylo „hravost“. Jde o historické dílo, které pracuje s velkým množstvím rozmanitých disciplín a přístupů. Má to svůj důvod. Podle Fergusona nelze studovat historii katastrof bez znalosti historie ekonomické, sociální, kulturní a politické. Je potřeba studovat nejenom katastrofy jako takové, ale i jejich sekundární dopady. A bližší studium katastrof nám ukazuje, že s výjimkou dopadu meteoritu nebývají katastrofy čistě exogenními událostmi. Každá přírodní katastrofa má i lidský faktor, byť na první pohled třeba není patrný.

Pokud by v dnešní době výbuch sopky srovnal se zemí velké množství lidských obydlí, nejednalo by se o katastrofu čistě přírodní, ale do velké míry způsobenou člověkem. Proč? Jednoduše proto, že si lidé postavili domy v blízkosti sopky, která mohla kdykoliv vybuchnout. A udělali to navzdory historické zkušenosti se sopečnou činností v dané oblasti.

Podobně je to i v případě zemětřesení. Ta bývají katastrofická podle toho, do jaké míry je urbanizovaná zlomová linie tektonických desek, popřípadě pobřeží, bavíme-li se o tsunami. Například na zlomu San Andreas v západní části Spojených států je postaveno několik desítek hustě obydlených měst včetně San Francisca. Ferguson tvrdí, že pokud jednou v budoucnosti dojde k silnému zemětřesní, důsledky v obydlené oblasti mohou být katastrofální. I v takovém případě bude hrát velkou roli lidský faktor.

Ještě před rokem si velká část světa myslela, že pandemie koronaviru je přírodní katastrofou. Virus podle tehdejších informací vznikl přirozenou mutací na tržištích ve Wu-chanu. Dnes už ale existují přesvědčivá podezření, že virus ve skutečnosti unikl z laboratoře, a že se tedy jedná o katastrofu primárně způsobenou člověkem. A i kdyby virus vznikl „přírodní cestou“, globální (lidmi způsobenou) katastrofu z něj udělal až postup čínské komunistické vlády během prvních měsíců šíření. Ferguson zdůrazňuje, že pokud by se koronavirus poprvé objevil v kterékoliv demokratické zemi, ke globální pandemii by nedošlo, neboť žádná demokratická vláda by nemohla takto zásadní informaci dlouho utajovat před veřejností.

Niall Ferguson přednáší v São Paulu v roce 2017. Zdroj:…

Lidé a smrt

Další zajímavý poznatek, se kterým Ferguson v knize přichází, souvisí s naším vztahem ke smrti. Po mnoho staletí jsme netušili, co nás zabíjí. Teprve díky velkým vědeckým objevům v průběhu 19. a 20. století jsme začali chápat povahu nemocí a s rozvojem moderní medicíny zachránili nespočet lidských životů. Tak nějak ale zapomínáme, že smrt je nevyhnutelná.

Smrt a zánik je běžná věc. Většinu moderní lidské historie byl průměrný věk dožití pod 40 let (Ferguson zmiňuje období 1543–1863). Teprve před sto lety, v roce 1920, dosáhl průměrný věk dožití v Británii 56 let. Postupně se však lidstvo se smrtí vyrovnává stále hůře. Zatímco pro viktoriánské období byla typická přehnaná romantizace smrti, pro 20. století bylo naopak typické, že jsme si začali smrt nepřiznávat. Ferguson poukazuje na to, že v současnosti je umírání osamělý, antisociální a téměř neviditelný akt. Smrt lidí probíhá v nemocnicích, popřípadě hospicových zařízeních. Je diskrétně ukryta před zraky lidí. Ostatně například Američané nepoužívají slovní spojení to die (zemřít), nýbrž to pass away (odejít). Koronavirus šokoval svět mimo jiné i proto, že pro naši moderní společnost je jakákoliv nadměrná úmrtnost nepřijatelná.

Současný přístup lidstva ke smrti je v historickém kontextu poněkud bizarní, neboť naše smrt i eventuální zánik celého lidstva jsou přece nevyhnutelné. Ferguson vysvětluje, že k dnešnímu dni vyhynulo kolem 99,9 procent všech druhů, které kdy obývaly naši planetu. Do 0,9–1,5 bilionu let bude naše planeta neobyvatelná a nevhodná pro život. Poslední hvězda zhasne za přibližně 100 trilionů let a poté se hmota rozplyne na prvky a nebude nic.

Ferguson dále v kapitole věnované našemu vztahu ke smrti obsáhle popisuje, jakým způsobem s koncem světa pracuje většina velkých náboženství. Přesto říká: „Nemějme strach z konce světa, ale z velkých katastrof, které většina z nás přežije.“

Černobyl a Challenger

Kniha obsahuje celou řadu fascinujících analýz katastrof z dávné i nedávné doby. A Ferguson během psaní knihy poukazuje na zajímavý společný jev většiny z nich.

Nedlouho po katastrofickém rozpadu rakety Challenger dne 28. ledna 1986, při kterém zahynula celá posádka, vyšla najevo zpráva, že administrativa Ronalda Reagana vytvářela tlak na NASA, aby uspíšili start rakety před blížícím se prezidentovým projevem v Kongresu. Média pak z této katastrofy nevyhnutelně vinila Ronalda Reagana. A přitom skutečná vina byla někde jinde. Výběrové řízení na výrobu pomocných raket vyhrála firma Morton ­Thiokol. Začala je vyrábět levněji a rychleji, aby snížila náklady. Už při prvních několika startech si vědci z NASA zaznamenali, že pryžové těsnění na pomocných raketách při nízkých teplotách nefunguje a může dojít k selhání. Ale protože k selhání nedocházelo pokaždé, úředníci usoudili, že projekt může pokračovat. Nakonec došlo i k fatální záměně čísel – ze skutečné pravděpodobnosti selhání těsnění 1 ku 10, se chybou stalo 1 ku 10 000.

O několik měsíců později došlo v Černobylu k výbuchu jaderného reaktoru. Na první pohled by se mohlo zdát, že obě katastrofy mají pramálo společného. Ferguson nesouhlasí:

„Inženýři NASA a Morton Thiokol věděli, že je problém s pryžovým těsněním. Střední management ignoroval jejich varování a start schválil. Naopak v Černobylu operátoři o klíčových slabinách reaktoru RBMK nevěděli. Nadřízení sovětští úředníci to věděli a rozhodli se to zatajit. Možná je to trochu paradox, ale zatímco prvním impulzem amerických médií bylo vinit prezidenta, sovětská vláda vinila řadové pracovníky.“⁹

Byť se oba incidenty odehrály na opačných stranách světa, v úplně jiných společnostech a politických uspořádáních, jedno měly společné – ve skutečnosti nedošlo k selhání ani nahoře, ani dole. Došlo k němu uprostřed. Selhalo byrokratické řízení. A nebylo tomu jinak ani během pandemie SARS-CoV-2. Ferguson popisuje situaci v USA před pandemií následovně: „Měli jsme desítky stránek materiálů, krizových scénářů pro případ pandemie. Stejně tak v roce 2007 existovala spousta bankovních postupů určujících co dělat v případě finanční krize. Na papíře vypadá byrokracie vždycky připraveně, ale v realitě pokaždé selže.“

Koronavirus v historickém kontextu

Ferguson přiznává, že psát historickou knihu o probíhající krizi je nemožné. A pandemie koronaviru neskončila ještě dnes a rozhodně neskončila v říjnu 2020, kdy Ferguson knihu dopsal. Byť důrazně odmítá celou řadu populárních cyklických teorií, podle Fergusona je sice každá krize jiná, ale svým způsobem stejná. Když začala pandemie SARS-CoV-2, mnoho novinářů psalo, že se jedná o bezprecedentní katastrofu. Ferguson nesouhlasí. Podle něj jsou pandemie a lokální nákazy historicky naprosto běžné jevy.

V knize analyzuje většinu pandemií a nákaz od starověkého Řecka (430 let před Kristem) přes pandemii spalniček, která postihla Řím za vlády Marca Aurelia, až po pandemii asijské chřipky v roce 1956/1957 a nedávné rozšíření eboly. Popisuje šíření tyfu mezi vojáky (například během obléhání Granady v roce 1489 nebo během třicetileté války), i jak se nemoci šířily během kolonizace: „Jak tvrdí Jared Diamond, co se stalo osudovým domorodým obyvatelům Ameriky, nebyly ani tolik zbraně a ocel conquistadorů, ale bakterie, které s sebou přivezli přes Atlantik (neštovice, tyfus, záškrt, hemoragická horečka). Stejně jako krysy a mouchy přenášející černou smrt (mor), i bílí muži byli nositeli smrtelných mikrobů a rozšířili je všude od Hispanioly až do Puerta Rica.“¹⁰ „Na oplátku“ se pak zase dobyvatelé vraceli domů do Evropy se syfilidou.

Podobně jako dnes, i v minulosti se lidstvo snažilo omezit šíření pandemie pomocí karantén a izolace nemocných. Během 14. století a období černé smrti, musel být každý přijíždějící do Benátek nebo Ragusy (dnešní Dubrovník) umístěn do třicetidenní karantény v tzv. lazarettu. V Marseille byla tato karanténa později prodloužena na čtyřicet dní. V italském městě Ferrara se například experimentovalo i s dokumenty potvrzujícími bezinfekčnost občana (tzv. fedi di sanità ), které umožňovaly cestování.

Ferguson ale čtenářům ukazuje, že bez ohledu na objevy v oblasti lékařství a technologické pokroky 19. a 20. století se lidstvo nikdy pořádně nenaučilo s nákazami vypořádat. Historie dokládá, že virus je pro lidstvo vždy jaksi nepochopitelný koncept a není jej schopno vnímat jako bezprostřední smrtelnou hrozbu. Ostatně i to přispělo k rozšíření koronaviru po celém světě – nezdál se být tak nakažlivý a smrtelný jako například ebola.

Jak již bylo zmíněno, pandemie závisí nejenom na agresivitě patogenu, ale i na struktuře sociální sítě, kterou napadne. A dnes žijeme v globalizovaném světě. Máme téměř dokonalý systém transportu nebývalého množství lidí na velmi velké vzdálenosti a bez jakýchkoliv kontrol jejich zdravotního stavu. Ferguson připomíná, že něco takového je historicky bezprecedentní a přináší to celou řadu rizik.

Kopírování „špatné“ Číny

I když za prvotní rozšíření viru SARS-CoV-2 nese primární odpovědnost komunistický režim Číny, vlády Spojených států, Británie i Evropské unie z různých důvodů nedokázaly na blížící se hrozbu rychle a efektivně reagovat. Podle Fergusona je však potřeba zdůraznit, že to nebylo dáno jen chybami populistických lídrů v čele mnoha západních zemí, ale kompletním systémovým selháním byrokracie – podobně jako v případě zmíněných katastrof Challengeru a Černobylu. Menší státy jako například Tchaj-wan nám ukazují, že se takto fatálnímu selhání dalo předejít.

Na jednu stranu Ferguson vyzdvihuje důležitost určitého omezení svobody v případě stavu nouze – ostatně proto se tomu říká stav nouze. Občané demokratických zemí se v případě krize dočasně kolektivně vzdají určitého množství svobody. Představy a prohlášení některých populistů, že jde zvládnout libovolnou krizi bez dočasného omezení běžného života občanů (v případě pandemie například bez nošení roušek nebo dočasného omezení socializace), jsou lež.

Na druhou stranu se Ferguson podivuje, proč většina zemí tak ochotně přistoupila na plošná uzavření společnosti (tzv. lockdowny). Dodnes neexistuje korelace mezi přísností lockdownu a snížením počtu nakažení. Lockdown totiž šíření nemoci nemůže zastavit. Pouze pomáhá nákazu zabrzdit a rozprostřít v čase tak, aby nedošlo k zahlcení nemocnic pacienty. Zároveň může dát vládě čas k vybudování potřebné infrastruktury k boji s virem – testování, trasování, chytrá karanténa.

Fergusonův klíčový argument je, že kdyby státy po vzoru Tchaj-wanu včas investovaly finanční prostředky do potřebných technologií, nejenom by to zachránilo spousty životů, ale i z hlediska financí by to bylo výrazně levnější řešení než rok trvající lockdown. Technologie, s jakou pracuje Tchaj-wan, není něco, co funguje jen při pandemii, ale je vy­užitelná i na celou řadu dalších situací. Data občana jsou šifrována a anonymizována tak, aby mohl být v případě nakažení vytrasován, ale zároveň zůstává anonymní (pokud je například v nočním klubu a nechce, aby to věděla jeho manželka). Je to tedy digitalizace státu postavená na principu zplnomocňování občana. Takovýto přístup prohlubuje důvěru mezi občanem a státem a v důsledku umožňuje i rychlejší mobilizaci obyvatelstva čelícího katastrofě.

Většina západních zemí je zahlcena byrokracií, není schopna takto rychle jednat. A tak západnímu světu nezbylo nic jiného než kopírovat „špatnou“ Čínu. Namísto inteligentního využití technologií pro zacílení a včasné zachycení nakažených jsme si vybrali komunistický model uzavření celé populace. Ferguson považuje za ostudné, že Západ tyto technologie ignoruje, a vlády demokratických zemí by měly přemýšlet, jak se co nejrychleji odbyrokratizovat, uvolnit prostor technologickým inovacím, a díky tomu rychleji reagovat na nečekané katastrofy.

Budoucnost

Přináší s sebou covid nějaké permanentní změny ve společnosti? Ferguson si na závěr knihy dovoluje několik předpovědí. Podle něj může být SARS-CoV-2 něco podobného jako AIDS. Existence koronaviru změní naše chování, ale rozhodně ne do takové míry, aby to zamezilo předčasným úmrtím některých lidí. Tak jako mají lidé i dnes nechráněný pohlavní styk a riskují nákazu HIV, budou v následujících letech stejným způsobem riskovat nákazu koronavirem.

Koronavirus však žádným zásadním způsobem nezmění náš svět. Pandemie podobně jako světové války a finanční krize jsou podle Fergusona jen dočasná narušení řádu. „Zastavila snad černá smrt stoletou válku? Zabránila španělská chřipka ruské občanské válce?“ Ať už jsou katastrofy způsobené člověkem nebo přírodou, bez ohledu na to, jestli je někdo předvídal nebo jestli udeřily nečekaně, vždycky jsou jen dočasné. Pokud si někdo od koronaviru minulý rok sliboval, že pomůže uklidnit a znovusjednotit americkou společnost, dnes vidí, že se nic takového nestalo.

Závěr: byrokracie nás zabíjí

Fergusonova kniha není pouze fascinujícím průřezem rozmanitou historií všech špatných věcí, které se lidstvu staly. Je to zároveň přesvědčivý apel na čtenáře. Připomíná nám, že jsme vždy z nějakého důvodu připraveni na tu „špatnou“ krizi, navzdory všem různým modelům a plánům, na které v posledních letech stále více spoléháme.

Příští katastrofa nemusí být nutně pandemie. Může to být velká migrační vlna, může to být další nečekaná přírodní pohroma typu tornáda, může se jednat o teroristický útok, kybernetický útok, může dojít k vnitrostátním sociálním nepokojům, které přerostou v politické násilí. Naši planetu může potenciálně „spolknout“ a zničit malá černá díra. Kdo ví? Jak píše Ferguson: „To je prostě život.“

Když je to tedy celé „prostě život“ a katastrofy se nedají jednoznačně předpovídat, co tedy zmůže malá země, jako je naše, nechce-li být jen vlečena událostmi kolem? Z knihy je patrné, že malé země mají potenciál v budoucnu sehrát podobně zásadní roli jako Tchaj-wan během koronavirové pandemie. Jsme malá, demokratická země napojená na Západ. Máme všechny předpoklady pro úspěch. Můžeme být státem, který je natolik odbyrokratizovaný, že bude v případě téměř jakékoliv krize schopný mobilizace a rychlé reakce. Můžeme být zemí, která je digitalizovaná, ale nikoliv způsobem, kdy digitalizace posiluje a rozšiřuje pravomoci státu, nýbrž naopak slouží občanovi a zplnomocňuje jej. Zemí, která investuje do výzkumu a technologických inovací.

Katastrofě nejde zabránit. Je ale možné zmírnit její dopady rychlou a dobře cílenou reakcí, kterou řídí stát v úzké koordinaci s občany. Podle profesora Fergusona je právě toto hlavní lekce posledních několika let.

Poznámky

1. Ferguson, Niall: Vzestup peněz: Finanční dějiny světa, Argo 2011.
2. Ferguson, Niall: Kissinger 1923–1968: The Idealist, Penguin Press 2015.
3. Ferguson, Niall: Věž a náměstí: Mocenské sítě od svobodných zednářů po Facebook, Argo, Dokořán 2019.
4. Niall Ferguson’s Networld, PBS, 2020.
5. Ferguson, Niall: Věž a náměstí, c. d, s. 46–50.
6. Tamtéž.
7. https://www.bostonglobe.com/2020/02/03/opinion/deadliest-virus-we-face-is-complacency/
8. How We Can Stop the Next Great Catastrophe (https://youtu.be/TPwMyPlOzII)
9. Ferguson, Niall. Doom: The Politics of Catastrophe. Allen Lane, 2021, s. 278.
10. Tamtéž, s. 143.

(Tiskem vyšlo v KONTEXTECH 5 / 2021)