Nelehká odcházení: Havel, Klaus, Zeman

Trojice Václav Havel, Václav Klaus a Miloš Zeman je předmětem živé a často velmi polemické debaty. Jedná se o důsledek hluboké stopy, kterou všichni tři zanechali v české politice, a to nejenom při výkonu své prezidentské funkce. Z vysoké politiky se neodchází snadno, jak ukazuje příklad všech tří polistopadových prezidentů, přičemž „odcházení“ toho posledního má stále otevřený konec. Následující text je upravenou ukázkou z připravované knihy Lubomíra Kopečka Hodný, zlý a ošklivý? Havel, Klaus, Zeman. Paralelní životopisy, která vyjde začátkem roku 2022 v nakladatelství Books & Pipes.

Rozpačité odcházení

Životopisci prvního polistopadového prezidenta Daniel Kaiser a Michael Žantovský se v mnoha věcech neshodnou, ale v jedné věci ano: Havel se po odchodu z Pražského hradu v roce 2003 vyznačoval při adaptaci na novou roli značnou roztěkaností a potížemi. Nešlo jen o to, že prezidentský úřad opouštěl značně vysílený a unavený a nějakou dobu trvalo, než se dal zdravotně alespoň zčásti do pořádku. Podstatnější bylo, že přepnutí z modu mnohaleté aktivní hlavy státu do nové postprezidentské role se v realitě ukázalo mnohem těžší, než si původně představoval. Dobře patrné to bylo v potížích při hledání pevného místa, které by mu umožnilo znovu umělecky i jinak tvořit. Jeho vila v pražské Dělostřelecké ulici zaplněná rodinou jeho ženy Dagmar, včetně její dcery z prvního manželství, vnučky a matky plus dvou psů, nebyla žádnou oázou klidu. Podobně už fyzicky churavějící Havel nedokázal tak jako kdysi využít k psaní vzdálený Hrádeček, a ještě méně mnohem vzdálenější dům, který si koupil u moře v Portugalsku.¹

Navíc byl Havel populární mezinárodní celebritou a jeho soustředění rozptylovala také řada lákavých pozvání k vystoupením, nabídky udělování cen po celém světě či žádosti o poskytnutí rozhovorů či napsání textu, i když se je často snažil odmítat. Výmluvně to dokumentují slova jeho tajemníka Martina Vidláka: „… bylo to až k pláči, odmítat třeba New York Times, protože prezident chtěl psát hru a neměl na článek čas.“²

Za neúplné postprezidentské desetiletí do Havlovy smrti v prosinci 2011 tak vznikla už jen jediná nová divadelní hra Odcházení, střídající prvky komedie, absurdního a existenciálního dramatu. Příznačné bylo, že Odcházeníz významné části napsal během svého dlouhodobějšího pobytu ve Spojených státech v roce 2007, kde měl na psaní větší klid, podobně jako o dva roky dříve při jeho prvním pobytu v této zemi vznikl velký kus jeho pamětí Prosím stručně, které kombinovaly přetištěné deníkové záznamy s rozhovorem s novinářem Karlem Hvížďalou. Tato netypická forma byla zřejmě i důsledkem neschopnosti soustředit se na velký souvislý text, jakým byla v jeho předprezidentské éře esej Moc bezmocných.

Havel si v souvislosti s Odcházením splnil svůj dávný sen, když ho krátce před svou smrtí převedl na filmové plátno, a to s celou plejádou slavných hereckých jmen – Josefem Abrhámem, Vlastou Chramostovou, Tatianou Vilhelmovou, Jiřím Lábusem či Evou Holubovou. Ve filmu si zahrála i jeho manželka Dagmar Havlová. Divadelní, ale hlavně filmoví kritici nebyli příliš milosrdní a film nepřijali pozitivně, což Havlovi zápasícímu s nemocemi, zvláště neustálými zápaly plic, na zdraví nepřidalo.

Ani po osobní stránce nebyly poslední měsíce Havlova života zrovna nejveselejší, protože se podobně jako v posledních letech svého prezidentství stal velkým soustem pro bulvár, a to kvůli vztahu se spisovatelkou Irenou Obermannovou. Svým způsobem tím pokračoval ve své letité „tradici“ paralelních mimomanželských vztahů. Jak moc intimní tento vztah byl, se zjistit nedá, ale podstatnější je, že Obermannová tajuplně naznačený vztah „s největším Čechem“ využila ve své knize i při její propagaci a vydala ji krátce před Havlovou smrtí. Zachovala se tím jinak než Havlovy předchozí přítelkyně, které na veřejnosti volily mnohem diskrétnější přístup, alespoň za jeho života. Pro Dagmar Havlovou, která v tomto směru nikdy neoplývala tolerancí první ženy Olgy, šlo o ponížení, které nesnášela lehce, a to se všemi důsledky pro vzájemné soužití.

Obtížný se ukázal i zrod strážce Havlova odkazu, Knihovny Václava Havla (KVH), která v jeho pozornosti soutěžila se staršími projekty, hlavně s nadací Vize 97, za kterou stála manželka Dagmar, ale i nadací založenou Olgou Havlovou. Knihovna navíc dlouho hledala sponzorské zázemí. Nejprve ztroskotala snaha získat americké mecenáše, a vyhnout se tím závislosti na českých sponzorech. Nakonec se hlavním donorem stal miliardář Zdeněk Bakala, který sponzorsky pomohl i filmu Odcházení. Tato pomoc ovšem měla velkou nevýhodu v podobě kritiky miliardářovy „žraločí nenasytnosti“. Hlavním důvodem bylo Bakalovo nakládání s majetkem severomoravské těžařské OKD a speciálně jeho nedodržení slibu prodat několik desítek tisíc bytů nájemníkům při privatizaci tohoto kolosu.³ Dlouho chybějící sponzorské zázemí se podepsalo i na hledání trvalého sídla, které KVH nakonec nalezla až několik let po Havlově smrti.

V politických otázkách se dala vysledovat vcelku jasná a s Havlovým letitým předchozím angažmá logicky spjatá linka při obraně lidských práv. Asi nejčastěji šlo o jeho vyjádření proti jejich porušování v Barmě a Bělorusku a podporu tamní opozice. Mnohem rozmanitěji vypadaly jiné občasné Havlovy politické vstupy. Vedle kontinuálního plédování pro zelené a různé ekologické iniciativy, často protestního rázu, se Havel vyjadřoval k aktuálním věcem dost nesoustavně, což někdy ovlivňovala rozvětvená síť přátel a známých, kterým se poskytnutí podpory či pronesená slova sympatií těžko odmítala.

V postprezidentské Havlově éře se tak v jeho blízkosti mihla poměrně pestrá směs témat včetně těch souvisejících s různými českými problémy a skandály. Vyskytly se i počiny, které zpětně vypadají neuváženě, jako když se rok před smrtí osobně zapojil do protestu proti nové městské radě na pražském magistrátu, která vznikla po obecních volbách na podzim roku 2010 a v níž se spojily ODS a ČSSD. Obě strany tím odsunuly do opozice formálního vítěze voleb TOP 09 v čele s bývalým guvernérem národní banky Zdeňkem Tůmou. Během protestu při ustavujícím zasedání pražského zastupitelstva, kdy do sálu vnikl nespokojený dav, Havel před novináři emocionálně tvrdil, že „lidé jsou právem pohoršení“ a „kdo seje vítr, sklízí bouři“, čímž kuriózně použil dávný slogan používaný komunistickou propagandou proti chartistům.⁴

Havlova slova byla přehnaná, protože v komunálních poměrech šlo o vcelku běžné obejití vítěze voleb. Pražská magistrátní rada se v průběhu následujících let změnila ještě dvakrát, když se ODS časem domluvila na nové radě s TOP 09 a společně odstavily ČSSD do opozice, aby se začas TOP 09 zase dohodla s ČSSD, která podpořila její jednobarevnou radu, a občanští demokraté o svá křesla radních přišli.

Buřič v Havlovi ožil a ve svých čtyřiasedmdesáti letech se nechal strhnout ke spektakulární akci. Nutno dodat, že tato protestní performance byla v postprezidentském životě Václava Havla i kvůli častým zdravotním problémům výjimečná, a to na rozdíl od Václava Klause, který navzdory vysokému věku překypoval zdravím a po odchodu z Pražského hradu zvolil mnohem agilnější strategii.

Neodcházení politického aktivisty

Klausovo „odcházení“ má sice s Havlovým některé podobné rysy, ale podstatné je, že se o žádném odchodu ze scény nedalo mluvit. Klaus se po konci na Pražském hradě v roce 2013 rozhodl pro novou, veřejně velmi viditelnou postprezidentskou ka­riéru. Jeho nejdůležitějším bojem se stalo rozvinutí jeho dosavadního ideologického tažení proti Evropské unii, nejrůznějším „ismům“, ať už šlo o homosexualismus, ekologismus, multikulturalismus, genderismus či havlismus, a promování teze o úpadku demokracie. Odpovídala tomu koncepce nově vytvořeného Institutu Václava Klause (IVK), jehož hlavním posláním nebylo uchovávat exprezidentův odkaz jako u Havlovy knihovny, ale být ofenzivní a údernou platformou právě pro toto křižácké tažení či tálibánský boj. Do IVK přešli někteří nejbližší spolupracovníci z hradní kanceláře, z nichž klíčoví byli kancléř Jiří Weigl, který se stal jeho výkonným ředitelem, a Ladislav Jakl. Na rozdíl od KVH, která vznikala ve zdlouhavých porodních bolestech a opakovaně měnila vedení, se IVK zrodil prakticky současně s Klausovým koncem v prezidentské funkci a fungoval velmi kontinuálně. Téměř okamžitě začal chrlit pravidelný newsletter s aktuál­ními názory exprezidenta a kolektivu jeho spolupracovníků, stejně jako záplavu knih, novinových komentářů či prohlášení a organizovat semináře. S podporou IVK se tak Klaus mohl vrhnout do nové spasitelské mise.

Jistá podobnost IVK s KVH tu ovšem přece jen byla, protože hlavním finančním mecenášem IVK se stal rovněž jeden z českých miliardářů – Petr Kellner se svým PPF. Stejně jako v Havlově případě tak byl i druhý český exprezident závislý na někom, jehož cesta k bohatství v průběhu privatizace měla svá méně světlá a kontroverzní místa. Financování IVK dávalo smysl v kontextu rozsáhlého Kellnerova byznysu se spotřebitelskými úvěry v Rusku (a později i v Číně), protože umožňovalo vykázat se podporou vůči této zemi vstřícně vystupujícího Klause.

Na rozdíl od Havla bylo při Klausově konci na Pražském hradě jasně patrné jeho koketování s novým aktivním angažmá v české politice. Zpočátku to vypadalo, že půjde výrazně dál než jen k „pouhému“ předvolebnímu vyjadřování podpory a sympatií, jako to dělal Havel u zelených. Ještě před odchodem z Pražského hradu Klaus přiživoval spekulace o své politické budoucnosti mnohoznačnými úvahami o nezabouchnutí dveří před aktivní politikou. Tyto spekulace zesílily poté, co za velkého poprasku padla v červnu 2013 Nečasova vláda, propadla se podpora pravice a země zamířila k předčasným volbám. Exprezident tehdy vypustil v České televizi do veřejného prostoru slova „o beznadějné situaci“ a ochotě do ní „možná promluvit“, čímž vyvolal velká očekávání, že založí vlastní stranu.⁵

Na několik dní se tento nový politický projekt stal mediálním tématem číslo jedna a začali se k němu hlásit různí lidé včetně některých politiků ODS a Klausových letitých příznivců, jako byli bývalý pražský primátor Pavel Bém a poslanec Boris Šťastný. Klausovy náznaky aktivizovaly třeba i Mirka Topolánka, který neztrácel politické ambice a dal se slyšet, že by „klidně šel s Klausem na barikády“.⁶

Představa Topolánka, jak po svých premiérských válkách s Klausem politicky spolupracuje, ovšem vypadala jako z říše velmi bujné fantazie. Klaus své mediální rozvažování o novém politickém projektu nakonec ukončil poukazem na nedostatek času do předčasných voleb. Odmítl usilovné snahy politiků ODS v čele s tehdy úřadujícím předsedou Martinem Kubou, aby straně, kterou založil a jejímž byl léta předsedou, ve volbách v roce 2013 pomohl. Místo toho ho přesvědčila Jana Bobošíková k podpoře své euroskeptické formace nazvané Hlavu vzhůru, což byl jeden z jejích neúspěšných pokusů prorazit v české politice. Ve svém angažmá tak vlastně nakonec Klaus nešel dál než Havel se svou podporou zelených. Zjevně si dobře uvědomoval, jak náročný a nejistý by byl projekt nové politické strany.

Za Hlavu vzhůru ovšem ve volbách kandidovala pestrá sešlost, včetně například bývalé předsedkyně Sociálně demokratických žen Jany Volfové a exposlankyně zelených Olgy Zubové. Těžko si šlo představit větší paradox vzhledem ke Klausovu brojení proti levici a environmentální ideologii. Exprezidentova křečovitá snaha se krátce před volbami od Hlavy vzhůru alespoň trochu distancovat s tím, že jeho podpora byla aktem zoufalství ze stavu české politiky, se utopila v mase billboardů s jeho tváří, kterou tato obskurní formace oblepila Česko. Volební debakl Hlavy vzhůru se tak stal i viditelnou blamáží Václava Klause a potvrdil ztrátu kdysi vynikajícího politického instinktu patrnou už v závěru jeho druhého prezidentského období.⁷

Tato odstrašující zkušenost učinila Klause při poskytování politické podpory do budoucna opatrnějším. Na čas se také odehrálo cosi na způsob podmíněného smíření s ODS. Přispěl k tomu vstup či přesněji návrat jeho syna do ODS, z níž původně odešel v roce 2009 souběžně s tím, jak Klaus starší vrátil titul čestného předsedy strany. Politická kariéra Václava Klause mladšího, který se po volbách roku 2017 stal poslancem za ODS, fungovala jako určitá, i když ne rozhodně dokonalá brzda pro exprezidentovu kritiku občanských demokratů. Ti pod vedením Petra Fialy přežili klinickou politickou smrt a zvolna obnovovali svůj potenciál. Synovo vyloučení z ODS na začátku roku 2019 po sérii jeho radikálně xenofobních vyjádření však křehké příměří mezi exprezidentem a občanskými demokraty ukončilo, a jeho výhrady na adresu strany, kterou kdysi založil, znovu naplno ožily. Klaus se také rozhodl k symbolickému angažmá v nově založené Trikolóře svého syna, a to jako garant zahraničně­politické oblasti. Náhlé a zjevně i pro Klause jako otce nečekané rozhodnutí syna stáhnout se o dva roky později z politiky, ho ovšem očividně velmi zklamalo, protože pohřbilo představu, že půjde v jeho politických stopách. Dobře to odrážela velmi zvláštní Klausova reakce, že Trikolóra se svého zakladatele „nesměla tak snadno vzdát“.⁸

Odcházení Václava Havla z Pražského hradu na začátku února 2003.…

Běh a fungování české politiky však nebyly prio­ritou Klausova zájmu a v rozhovorech v médiích se k nim vyjadřoval většinou stručně a mnohdy spíše nerad. Nejvýraznější fenomén éry po roce 2013, vzestup a vládnutí Andreje Babiše, hodnotil Klaus až do koronavirové krize roku 2020 zdrženlivě. Příznačná byla jedna jeho odpověď na novinářskou otázku ohledně ohrožení české demokracie. Podle Klause to nebylo dílo Babiše a jeho ANO, ale „naprostá vyčpělost jiných stran, než je ANO“.⁹

Některé specifické domácí příčiny demokratických problémů, mezi něž spadalo také Zemanovo bezostyšné překračování ústavních mantinelů, pak pro agilního hlasatele teze o úpadku demokracie jako by neexistovaly. Za citaci v této souvislosti stojí výborný postřeh historika Jiřího Hanuše v recenzi Klausovy knihy 30 let cesty ke svobodě, ale i zpět, že v tomto přístupu se dá vytušit záměr opominout věci, ve kterých se projevují Klausovy slabé stránky. Vedle marného hledání domácího politického subjektu, kterému by Klaus mohl dát své absolutní požehnání, Hanuš trefně vystihl „freudisticky dvojlomý vztah“ k Zemanovi, „příteli i odpůrci současně“.¹⁰

Tím nemá být řečeno, že Klaus a jeho institut nezachytili poutavě pamfletickou formou některé škodlivé a problematické trendy současnosti, ať už to je rostoucí přeregulovanost trhu a narůstání státních intervencí, eroze národního státu či expanze politické korektnosti ničící svobodnou debatu. Stejně tak dávala logiku Klausova obrana vlastního vidění ekonomické transformace devadesátých let, kterou on a IVK intenzivně dělali. Avšak vedle ignorování některých nepohodlných domácích témat bylo zvláště sporné Klausovo neustálé názorové přitvrzování a přestřelování spojené se silnými soudy, které měly přitáhnout pozornost veřejnosti. Jeho důsledkem byl Klausův přesun na politickou periferii a setření rozdílu mezi ním a například politiky Okamurovy SPD, kteří dostali prostor i v newsletteru IVK. Dobře to dokumentuje hodnocení migrační krize roku 2015, kterou Klaus se svým institutem pojali v konspiračním duchu jako záměr evropských elit, které ji vyvolaly a chtějí ji využít ke změně složení evropského obyvatelstva. V knize o migrační krizi z pera Klause a Weigla tak byla tehdejší vlna migrantů a uprchlíků vysvětlena především jako důsledek „bruselské propagandy o EU jako zemi zaslíbené“ a z Evropy „dlouho vysílaných signálů“.¹¹Tato spiklenecká argumentace nicméně zůstala ve stínu razantní protiimigrační mobilizace, kterou z prezidentské funkce předvedl Zeman.

Klausovo přestřelování někdy vedlo k mírně nepřehledným zatáčkám, jak je to patrné u jeho pohledu na odchod z odmítané EU. Téma českého vystoupení Klaus poprvé otevřeně nadnesl hned po odchodu z Pražského hradu, a to v knize s burcujícím názvem Česká republika na rozcestí. Čas rozhodnutí. Následovalo vyjádření podpory britskému vystoupení z EU před tamním referendem v roce 2016 s tím, že to žádné negativní dopady na Evropu, svět, samotnou Británii nebo Česko mít nebude a že jde o „lež nad lží současné EU propagandy“.¹² Poté, co se ukázalo, že při hledání nového vztahu mezi EU a Velkou Británií uplatnila Unie vcelku logicky výhodu své mnohem větší vyjednávací síly a pro odcházející ostrovní stát to s dohodnutými podmínkami nedopadlo nejlépe, Klaus prohlásil, že šlo o to Brity „ponížit a potrestat“.¹³ V mezidobí přicházel s protichůdnými komentáři, že brexit může EU konečně zatřást, ale i s vyhlášením potřeby zahájit přípravy na český odchod z EU.

Klausova postprezidentská radikalizace se patrně nejnázorněji projevila v zavržení pojmu liberální demokracie, který v létě 2018 označil IVK ve svém manifestu za „současný propagandistický konstrukt“ progresivistů, kteří rozšiřují práva menšin, lidská práva a ochranu přírody.¹⁴ V polemice, která se kolem toho objevila například právě v Kontextech, které měly v minulosti ke Klausovi mnohdy blízko, poukazoval politolog Petr Dvořák na rizika, jež obnáší redukce demokracie jen na proces voleb bez dostatečných mantinelů a pojistek s tím, že můžeme dopadnout jako Mečiarovo Slovensko v devadesátých letech. Dvořák dále argumentoval, že „civilizace, která se hlásí k liberální demokracii, nemá povinnost posouvat se vstříc právům n-té generace“.¹⁵ Reakcí na tuto kritiku byla velmi útočná odpověď IVK, ve které se tak trochu v duchu předlistopadového komunistického Rudého práva psalo o „ideových souputnících a přisluhovačích současného evropského levicového mainstreamu“.¹⁶ Celé to dobře ukazovalo, že zapouzdření v bublině vlastního světa, které se projevilo už v posledních Klausových prezidentských letech na Pražském hradě, v postprezidentské éře dále výrazně pokročilo.

Velká a v Klausově exprezidentské kariéře mediálně bezpochyby nejviditelnější performance se odehrála v době koronavirové krize, což ale neznamená, že to bylo působení vydařené. Ke Klausově viditelnosti přispělo, že Zeman se stáhl do Lán a téměř vyklidil veřejný prostor. Exprezident během krize poskytl desítky rozhovorů a byl vítaným televizním hostem, například jen na CNN Prima News byl od března 2020 do března 2021 celkem dvanáctkrát, z toho třikrát hostem hlavního diskusního pořadu Partie.¹⁷ Na podzim a v zimě roku 2020 se Klaus změnil v agilního aktivistu protestního hnutí namířeného proti nošení roušek a dalším omezujícím opatřením a také očkování proti covidu. S charakteristickou rouškou pod bradou jako symbolem odmítání tohoto ochranného prostředku označoval na protestních demonstracích protiepidemická opatření za omezování občanských svobod, odmítal očkování a tvrdil, že žádná „zázračná vakcína“ proti covidu neexistuje a „lidé si musí vytvořit imunitu sami“.¹⁸

Klaus a IVK v souladu s linií své radikalizace z předchozích let pracovali s dost podobným konspiračním viděním jako u migrační krize a pandemii označovali za vítaný nástroj progresivistické levice k přeměně světa a společnosti a také nástroj užitečný pro zesílení nadvlády EU nad národními státy.¹⁹ Debatě o původu pandemie v Číně, jejíž utajování šíření viru zahájilo, se ovšem IVK obloukem vyhnul.

Na pevné ekonomické půdě byl nicméně vidět „starý“ Klaus devadesátých let, který přesně pojmenovával negativní dopady vládní politiky. Poprvé v éře vládnutí Andreje Babiše se tak Klaus vymezil proti vládní politice, zvláště proti obřím několika­setmiliardovým rozpočtovým schodkům, jež kabinet vyprodukoval, a pobouřil ho rozpor s jeho dávným úsilím o úsporné fungování státu. Analýza Jana Špačka²⁰ nicméně ukázala, že adresným terčem Klausovy kritiky nebyl ani tak premiér Babiš či ministryně financí Alena Schillerová, která schodky navrhovala, ani další členové vlády za ANO, ale levicoví ministři za ČSSD, hlavně ministryně práce Jana Maláčová. Výmluvné v této souvislosti je, že pravidelný newsletter IVK přetiskl v červnu 2021 blahopřání ministryně financí ke Klausovým osmdesátinám, ve kterém Alena Schillerová tvrdila, že se svou „prací snaží navázat na základní stavební kameny moderního finančního systému“, který Klaus jako první polistopadový ministr financí vytvořil.²¹ Ruský kníže Potěmkin se svou bohatou fabulační fantazií by to nenapsal lépe.

Agilita Klause během koronavirové pandemie by mohla být hodnocena „pouze“ jako jedna z jeho postprezidentských kampaní, kdyby ji neprovázela velká bagatelizace pandemických rizik. Podle Klause bylo „nesmírně zavádějící“ hovořit o hrozbě kolapsu zdravotního systému a odmítal „vyhrožování hromadami mrtvol“, což psal ještě v knize ­Karanténa 2.0 vydané před Vánoci roku 2020, kdy se už nemocnice rychle plnily nemocnými a na covid umíraly stovky lidí týdně.²²

Celkový účet pandemie se do jara 2021 vyšplhal v Česku na více než třicet tisíc mrtvých, i když faktem je, že v některých případech nešlo o jedinou příčinu smrti. Klaus reagoval na nevítané otázky, jak enormní nárůst mrtvých vysvětlí, velmi popudlivě. Například v televizi DVTV v rozhovoru s Martinem Veselovským tvrdil, že „není člověkem medicínské profese“, což dost kontrastovalo s jeho dřívějšími slovy o malé nebezpečnosti covidu.²³ Od jakékoliv spoluodpovědnosti za nezvládnutí pandemie v Česku se Klaus distancoval. Tvrdě, ale velmi trefně shrnul Klausův postoj během koronavirové pandemie novinář Jiří X. Doležal větou, že „svoboda je pro něj absolutní bezohlednost“.²⁴

Klaus jako agilní politický aktivista je v určitém smyslu zvláštní ironií. Člověk, který s odvoláním na koncepci rakouského ekonoma a demokratického teoretika Josefa Schumpetera od devadesátých let hájil pojetí demokracie jako soutěže volených politiků, do níž se nemají příliš vměšovat nevolení aktivističtí aktéři, se v přesně takového aktéra sám změnil. Jeho platforma IVK se svým ofenzivním nátlakovým charakterem velmi podobala některým do politiky zasahujícím a jím tolik kritizovaným nevládním organizacím.

Utajované odcházení

Píše se podzim roku 2021. Prezident Miloš Zeman leží na jednotce intenzivní péče jedné pražské nemocnice a národem se valí lavina dohadů, v jakém stavu se vlastně nachází. Tyto dohady živí informace o jeho jaterní cirhóze, duševní dezorientaci a vznášejícím se přízraku smrti, které z nemocnice unikají. Prezidentův kancléř se projeví jako intrikán, jehož hlavním zájmem není blaho prezidenta, natož státu, ale snaha udržet si mlžením a zastíráním závažnosti prezidentova stavu svou funkci co nejdéle. Jeho hlavními metodami jsou klam a lživá fabulace. Kancléře kryje prezidentův mluvčí, který místo aby pravdivě a otevřeně informoval o jeho zdraví, krmí sociální sítě tklivými žalmy. Z pozadí kancléři a mluvčímu sekunduje hlavní poradce prezidenta s podivnými kontakty v daleké zemi na východě. Do věci se zaplete i předseda poslanecké sněmovny, který po návštěvě na nemocničním pokoji tvrdí, že hlava státu je v dobré kondici. Kolorit dotváří prohlášení policie o podezření z trestných činů proti republice.

Zemanův prezidentský předchůdce Václav Klaus, vyhlášený svým úsilím zaujmout někdy doslova za každou cenu, do toho pronáší zasvěcené poznámky o životním stylu – „skleničce a cigaretce“ – nemocné hlavy státu, o čemž „ví každé malé dítě“.²⁵ Přidá také opovržení nad počínáním senátorů z horní komory českého parlamentu, kteří debatují o zbavení prezidenta jeho pravomocí kvůli nezpůsobilosti vykonávat funkci. Zesnulému Václavu Havlovi, prezidentskému předchůdci obou, by toto lehce absurdní drama jistě posloužilo jako skvělý námět pro novou divadelní hru. Bizarní panoptikum, nad nímž se vznáší odér vzdáleně připomínající nějakou orientální despocii, by bylo bezpochyby velmi lákavým námětem.

Zemanovo odcházení začalo v polovině září 2021, kdy byl převezen do pražské Ústřední vojenské nemocnice ve Střešovicích k více než týdenní hospitalizaci, kterou provázely veřejné dohady o jejích skutečných důvodech. Tyto dohady velmi podpořila zdrženlivost mluvčího Jiřího Ovčáčka, jindy chrlícího do mediálního prostoru záplavu tweetů a sdělení. O prezidentově dobré kondici nesvědčil ani sešlý stav, v jakém nemocnici opouštěl a který zachytily televizní kamery. Mezi kolujícími dohady se objevila spekulace o alkoholické cirhóze jater, o čemž psala na svém blogu bývalá ministryně a psychiatrička Džamila Stehlíková. Hradní kancelář to vyprovokovalo k hněvivé reakci včetně vyhrožování žalobou, nicméně pozdější informační úniky z nemocnice tento dohad potvrdily. Zeman podle všeho v nemocnici podstoupil lékařský zákrok, který řešil problém tekutiny v dutině břišní, jež byla důsledkem onemocnění jater. Jaterní onemocnění ovšem mělo vést také k jaterní encefalopatii, která má v pokročilých stadiích vliv na činnost mozku, mimo jiné způsobuje dezorientaci a výpadky paměti.

Zemanovo propuštění z Ústřední vojenské nemocnice se ukázalo jen několikatýdenní přestávkou před další hospitalizací. V tomto mezidobí se občas odehrály podivné scény. Například podle zjištění reportéra Seznam ZprávJanka Kroupy měl Zeman při přijetí maďarského premiéra Viktora Orbána v Lánech na něj mluvit rusky a oslovovat ho Andreji.²⁶ Přes svůj odpor k nové hospitalizaci se prezident do nemocnice vrátil v neděli 10. října, jen den po parlamentních volbách, kdy ho sanitka převezla na jednotku intenzivní péče.

Stav Miloše Zemana po novém převozu do nemocnice byl zjevně mnohem vážnější než při předchozí hospitalizaci, ale přesto trvalo absolutní informační embargo na zprávy, čím vlastně trpí, a hlavně jaká je prognóza jeho vyléčení. Velmi se to lišilo od komunikačního přístupu, který volila v souvislosti s nemocničními hospitalizacemi prezidentská kancelář v době Václava Havla. Na rozdíl od Havla, kterému nemoc nezasáhla mozek, byla přitom v tomto případě odpovědnost spočívající na vedení hradní kanceláře mnohem větší. Právě kancléř Vratislav Mynář se stal ústředním aktérem scény, kterou dovršil svou úlohu nejkontroverznější postavy, jaká kdy stála po listopadu 1989 v čele prezidentské kanceláře.

Zdravotní stav Miloše Zemana se nicméně po několika týdnech zlepšil a lékařské konzilium konstatovalo, že je schopen znovu vykonávat alespoň některé prezidentské pravomoci. V době finalizace tohoto textu v polovině listopadu 2021 je vývoj jeho vážné nemoci stále zamlžený. Jeho další přímé a agilní ovlivňování české politiky je proto nejisté.

Poznámky

1. Blíže Michael Žantovský: Havel. Praha 2014, s. 520–521.
2. Například Martin Vidlák in Jan Dražan a Jan Pergler: Náš Václav Havel. 27 rozhovorů o kamarádovi, prezidentovi, disidentovi a šéfovi. Praha 2016, s. 144.
3. Např. Daniel Kaiser: Prezident. Václav Havel 1990–2003. Praha – Litomyšl 2014, s. 272–273. Jiný pohled Martin Vidlák in Jan Dražan a Jan Pergler: Náš Václav Havel, c. d., s. 148–149.
4. Lidé bouřili na magistrátu proti velké koalici. V poledne ho úředníci zamkli. Idnes.cz, 30. 11. 2010.
5. Citováno podle: Klaus vážně přemýšlí o návratu do politiky. Situace je podle něj „beznadějná“. Ihned.cz, 24. 8. 2013.
6. Petr Kolář: S Klausem dnes i na barikády. Týden, 5. 8. 2013.
7. Podrobně Lubomír Kopeček: Václav Klaus krok od politické periferie. MF Dnes, 23. 11. 2013.
8. Prohlášení Václava Klause k politické situaci po včerejším vývoji v hnutí Trikolóra, 24. 3. 2021, převzato z www.klaus.cz.
9. Václav Klaus pro deník Právo: Vláda musí umět v EU říkat ne, 2. 6. 2018, převzato z www.klaus.cz.
10. Jiří Hanuš: Kánon Václava Klause: jeho síla a slabiny. Kontexty, č. 1, 2020.
11. Václav Klaus a Jiří Weigl: Stěhování národů s. r. o. Stručný manuál k pochopení současné migrační krize. Praha 2015, s. 18.
12. Václav Klaus pro ČTK při příležitosti svých 75. narozenin, 17. 6. 2016, převzato z www.klaus.cz.
13. Václav Klaus pro MF Dnes: Nenechme si ukrást brexit, 3. 4. 2019, převzato z www.klaus.cz
14. Manifest IVK: Obrana demokracie před liberální demokracií, 23. 6. 2018, převzato z www.klaus.cz.
15. Petr Dvořák: Muži, kteří nenávidí liberální demokracii. Kontexty, č. 4, 2018.
16. V. Klaus, J. Weigl: Trochu smutná polemika s obhájci dnešní nedemokracie, 14. 2. 2019, převzato z www.klaus.cz.
17. Jan Špaček: Ideový svět Václava Klause v konfrontaci s pandemií koronaviru. Brno 2021 (bakalářská práce FSS MU), s. 25.
18. Václav Klaus: Je třeba jednoznačně říci, že žádná zázračná vakcína neexistuje. Irozhlas.cz, 15. 1. 2021.
19. Například Václav Klaus: Karanténa 2.0. Praha 2020, s. 12 a 99.
20. Jan Špaček: Ideový svět…, c. d., s. 37
21. Newsletter IVK, červen 2021, s. 5.
22. Václav Klaus: Karanténa 2.0, c. d., s. 20 a 90.
23. Klaus: Bát se covidu je srabácké, žijeme v bláznivé době. Rozhovor Martina Veselovského. DVTV.cz., 22. 1. 2021.
24. Jiří X. Doležal: Falešná, prázdná a levicová nerecenze knihy Václava Klause Karanténa 2.0. Forum24.cz, 9. 1. 2021.
25. Problémy s játry. Klaus naznačil, co trápí prezidenta Zemana. Novinky.cz, 6. 10. 2021.
26. Janek Kroupa: Prezident většinu dne prospí a bývá zmaten, říká zdroj z jeho okolí. Seznamzpravy.cz, 17. 10. 2021.

(Tiskem vyšlo v KONTEXTECH 6 / 2021)