Malba, která měla navždy zmizet
Ukrajinští bojčukisté a bolševický teror
František Mikš
KULTURA / Výtvarné umění
Tento text by nejspíš nevznikl, nebýt vojenské agrese putinovského Ruska vůči Ukrajině, která šokovala celý demokratický svět. Ukrajinu znám celkem dobře, zejména východní, neboť jsme zde s CDK v letech 2007 až 2011 pravidelně organizovali přednášky o české zkušenosti s přechodem k demokracii. V průběhu těchto cest jsem opakovaně navštívil muzea umění v Charkově, Sumách, Doněcku i Kyjevě, udělal si řadu poznámek a shromáždil obrazový materiál. Plánoval jsem tehdy napsat sérii článků o ukrajinské malířské moderně, ale přišly jiné úkoly a zájmy a já vše odložil na neurčito, nejspíš by to bylo navždy. Až události posledních týdnů mě přiměly k tomu, abych svůj archiv otevřel a připomenul tragické osudy ukrajinských umělců a inteligence pod nadvládou bolševického Ruska.
V dějinách umění jsou často užívány pojmy „ruská avantgarda“, „ruský futurismus“ či „ruský kubofuturismus“, ačkoli jsou tato označení do velké míry zavádějící a bylo s nimi mnohokrát polemizováno.[1] Především proto, že šlo o hnutí nikoli pouze ruská, nýbrž spojující v sobě mnoho různých národních příměsí – arménskou, gruzínskou, židovskou, polskou, ruskou, a především ukrajinskou. Velká část tzv. ruské malířské avantgardy pocházela z Ukrajiny nebo zde nějaký čas pobývala a tvořila, ukrajinskou tradicí se inspirovala a také se k ní nějakým způsobem hlásila. Stačí zmínit sourozence Davida a Vladimira Burljukovi, Vasilije Jermilova, Olexandru Exterovou, Soňu Delaunay, Kazimira Maleviče či Vladimira Tatlina, abychom si uvědomili, do jaké míry lze o ruské avantgardě mluvit jako o ukrajinské. To samé lze říci o tehdejším ruském dramatickém a tanečním umění, filmu a literatuře.
V tomto textu se zaměřím na méně známou školu ukrajinských monumentalistů, známou též jako „bojčukisté“, působící od konce desátých do třicátých let v Kyjevě, a především na jejího zakladatele a vůdčí osobnost Mychajla Bojčuka (1882–1937, obr. 1, 2). O této škole se v souvislosti s ruskou avantgardou většinou nemluví, nejspíš i proto, že její čelní představitelé byli v roce 1937 bolševiky vyvražděni a řada jejích žáků skončila v táborech gulagu. Barbarsky zničeny byly nejenom všechny jejich monumentální malby, ale i většina obrazů. Jejich tvorba je dnes studována pouze pomocí starých fotografií, přípravných skic a několika málo dochovaných obrazů. Dalším důvodem může být i to, že na rozdíl od mnoha představitelů avantgardy (kubofuturistů, konstruktivistů, abstrakcionistů či suprematistů) se bojčukisté nesnažili radikálně přerušit spojení se starým uměním a vytvořit něco od základu nového, ale inspiraci nacházeli v byzantské církevní monumentální malbě, italském protorenesančním umění, ikonách, ukrajinských knižních rytinách či lidových motivech. Ve své tvorbě se snažili o co nejtěsnější propojení této tradice s moderní malbou a usilovali o vytvoření nového a svébytného ukrajinského národního stylu, což se jim nakonec stalo osudným.
Pokračování tohoto textu je dostupné v tištěném vydání časopisu Kontexty 2/2022.
Poznámky
[1] S termínem „ruská avantgarda“ polemizují i Tomáš Glanc a Jana Kleňhová ve svém Lexikonu ruských avantgard 20. století, Libri, Praha 2005. Viz úvod Tomáše Glance, podkapitola „Co je ruské?“, s. 23–26.
