Nový konzervatismus
Návrat k one-nation konzervatismu

V celém západním světě lze na pravici pozorovat společný trend. Velkých nebo nečekaných volebních vítězství dosahují konzervativci, kteří opustili některá dogmata, jež posledních třicet let definovala liberálně-konzervativní pravici a dlouhá léta bývala nezpochybnitelná. Dnes však postupně ztrácejí schopnost oslovovat voliče a udržovat konzervatismus jako relevantní společenskou sílu.

Nejvíce je tento trend vidět ve Spojených státech. Jeho vrcholem zatím bylo zvolení ­Donalda Trumpa. Ten jistě není politický myslitel, ale instinktivně pochopil, že císař (republikáni) je nahý, a přišel s odlišnou agendou. Ta je nyní intelektuálně i politicky kultivována a dá se říci, že bez ohledu na Trumpa jsou dnes republikáni značně odlišnou stranou, než jakou byli před ním.

Stejný přerod zaznamenala britská Konzervativní strana pod vedením Theresy Mayové a Borise Johnsona. Ideově tento trend nepochybně ztělesňují také Viktor Orbán nebo polská PiS. Debata panuje rovněž na francouzské pravici, které se liberálně-konzervativní volební koalice poněkud rozpadla ve prospěch Emmanuela ­Macrona a Marine Le Penové.

Ať už vědomě nebo nevědomě se tito noví konzervativci vracejí ke starším, paternalistič­tějším podobám konzervatismu. Typově jde ­o one-nation konzervatismus, se kterým přišel konzervativní britský premiér Benjamin Disraeli ke konci 19. století. V podobném ideovém duchu se později vyprofiloval také gaullismus nebo německá křesťanská demokracie.

One-nation konzervatismus snoubil víru v tradiční hodnoty a instituce s vizí ekonomiky a sociální politiky, ze které profitují běžní lidé, většina. Společnost se má vyvíjet organicky jako protiklad sociálního inženýrství a směřovat ke smiřování třídních zájmů. Obojí bylo odrazem důrazu na společenskou soudržnost a vzájemné závazky mezi členy společnosti na úkor indivi­dualismu a laissez-faire kapitalismu.

V moderní řeči jde o spojení kulturního konzervatismu ve společenské rovině a pragmatické, neideologické, centristické politiky v rovině politické. Pokud jde o kulturní konzervatismus, jeho nejmenší společný jmenovatel je dnes odpor vůči progresivismu. Ten západní společnosti vykresluje jako strukturálně nespravedlivé, diskriminující a rasistické, se vzrůstající mírou se snaží určovat, jak mají lidé žít, myslet, mluvit nebo třeba jíst, a celkově přináší novou hierarchii hodnot a radikálně odlišnou vizi společnosti, než jakou představuje Západ.

Jako odmítnutí progresivismu je tedy kulturní konzervatismus schopen zastřešit nejen konzervativce, ale také řadu socialistů, liberálů i lidí bez jakékoliv politické náklonnosti. Ti všichni se mohou snadno shodnout na odporu vůči progresivistické přestavbě společnosti. Požadavky progresivismu zkrátka mnohdy dosahují natolik absurdní podoby a jeho představitelé jsou natolik nesnesitelní, že konzervativci za sebou mohou zformovat široký tábor.

Kulturní konzervatismus je ovšem víc než jen odmítnutím progresivismu. Sám nabízí koherentní vizi společnosti. Speciálně v Česku se konzervativci z nepochopitelného důvodu rádi předem střílejí do vlastní nohy, když přiznávají, že u nás není moc co konzervovat, že to má konzervatismus těžké a že vlastně musejí přijmout liberální stanoviska. Nic není dál od pravdy.

Jádrem konzervatismu je zájem o společnost, její tradice, kontinuitu a soudržnost. Kulturní konzervatismus znamená potvrzení tradičních kolektivních i individuálních identit (národ, rodina, dvě pohlaví, která jsou odlišná, ale rovno­právná a vzájemně se doplňují…) a hodnot vycházejících z historie, kultury a morálního řádu Západu (důraz na pravdu a rozum, důstojnost jednotlivce, jednotlivec se svobodnou vůlí, rovnoprávnost, etika práce, ideál vzdělanosti, oddělování soukromého a veřejného…).

Ústřední hodnotou západní civilizace je samozřejmě svoboda, konzervatismus však odmítá liberální pojetí svobody, které ji vidí jako abstraktní hodnotu a jako proces neustálého osvobozování od společnosti. Naopak klade důraz na její konkrétní, hmatatelné a ustálené projevy jako soukromé vlastnictví, svobodu slova nebo autonomii jednotlivce i rodiny, ale také na její přirozená omezení jako osobní odpovědnost, patriotismus, solidaritu, slušnost a schopnost uznat určité limity.

Kulturní konzervatismus tak ztělesňuje ne­ustálé hledání rovnováhy mezi svobodou a řádem, mezi jednotlivcem a společností. Věří ve vyváženost práv a povinností. Požaduje úctu společnosti k jednotlivci, ale také loajalitu jednotlivce ke společnosti, jíž je součástí.

Nakonec je odrazem potřeby zakořenění a obhajobou preference vlastního, známého a blízkého, která je lidskou přirozeností. Člověk chce být součástí společnosti, kde panuje sdílená identita a sdílené chápání normality. Pouze v takové společnosti panuje elementární vzájemná důvěra, která je základem rozvoje jednotlivce, blahobytu společnosti i předpokladem funkční demokracie. V tomto smyslu konzervatismus představuje alternativu nejen k woke progresivismu, ale také k liberálnímu řádu, který výše zmíněné považuje za (nebezpečný) ­přežitek.

Kulturní konzervatismus tedy znamená určité společenské uspořádání a určitou sumu hodnot. Je to koncept značně odlišný od toho, který dnes na pravici pod vlivem liberalismu dominuje. Jeho základem je maximalizace osobní svobody v neutrálním veřejném prostoru a nezájem o společnost. Veřejný prostor však nikdy není neutrální, stejně jako svoboda není abstraktní a univerzální – je taková, jaká je společnost a instituce, jejich hodnotové zázemí a morálka.

„Neutrální“ liberální řád na Západě ve skutečnosti vytvořil prostor pro průchod liberálního progresivismu, který ovládl veškeré instituce. Proto dnes upadají reálné svobody jako například svoboda slova, zato však máme vágní svobodu být autentický a volit si mezi padesáti gendery. Pravice zredukovala svůj zájem na ekonomiku, vyklidila veřejný prostor a nakonec prohrává i svůj boj o svobodu. Horlivě snižovala daně byznysu, zatímco do něj nalezli absolventi odchovaní levicově liberálním školstvím, kteří pak konzervativce hodili přes palubu a z korporací udělali největší podporovatele progresivistických kauz.

Pro nový konzervatismus je tedy zásadní role formálních i neformálních institucí a jejich úloha při formování společnosti. Úkolem je návrat do institucí, návrat kulturního konzervatismu jako relevantní společenské síly. Vzhledem k tomu, že levicový liberalismus je prakticky všechny ovládá, nejdostupnější cestou je využít možnosti státu, což předpokládá vítězství ve volbách.

Řada konzervativců je skeptická ke státu, ale stát je jen takový, jací lidé ho ovládají. Stát může být konzervativní institucí; v každém případě je dnes jedinou institucí, kterou mohou konzervativci rychle získat. Stejně tak jsou mnozí tradičně skeptičtí k masám a rádi z tohoto směru poukazují na úskalí demokracie. Zde stojí za to připomenout již zmíněného Disraeliho, který převzal Konzervativní stranu jako elitářský klub, který se děsil rozšíření volebního práva a následného nástupu socialismu. Disraeli nicméně rozšíření volebního práva prosadil, i když mnozí předpovídali, že konzervativci už nikdy nevyhrají. Důvěra v lidi se mu však vyplatila. Se svým ­one-nation konzervatismem nakonec slavil volební vítězství. Konzervativci zůstali dominantní silou britské politiky, zatímco liberálové (velcí zastánci rozšiřování volebního práva) se nakonec stali marginální stranou. Demokracie je ve skutečnosti největší spojenec konzervativců, protože lid je konzervativní. Jen nebude hlasovat proti svým ekonomickým zájmům. Tím se dostáváme k politické rovině.

V politické rovině nový konzervatismus znamená odmítnutí volnotržního dogmatismu, teze, že vše vyřeší trh, že jediným cílem politiky je efektivita, že stát má být pouhý noční hlídač, nutné zlo, a odmítnutí redukce člověka na homo economicus. Volný trh považuje za základ svobodné společnosti, ale nezbožšťuje ho a pragmatické zásahy a korekce považuje za nutné.

Je to přístup více pragmatický a paternalistický, neideologický ohledně role státu a trhu. Cílem konzervativní politiky nemá být jen maximalizace osobní volby jednotlivce a efektivita, ale stejně tak solidarita, stabilita a bezpečnost. Mezi těmito cíli je potřeba hledat rovnováhu.

Nový konzervatismus nemá jako nejvyšší hodnotu trh, ale národní zájem a sociální smír. Z těchto hledisek je potřeba primárně posuzovat kvalitu a strukturu ekonomiky a pohlížet na daně, domácí kapitál, energetiku, imigraci nebo strategickou infrastrukturu.

Z hospodářského růstu musí přiměřeně profitovat celá společnost. Stejně tak je nutno přiměřeně rozložit náklady reforem a úsporných opatření. Nejde jen o růst HDP, ale i o to, jak a kde je koncentrován a k jakým následným odlivům pak dochází. Cílem musí být nejen růst produktivity, ale i prosperity co nejširších vrstev a regionů. Je potřeba, aby se některé benefity kapitalismu dostaly i k těm, kteří kapitál nemají. Nerovnost je sice přirozená, ale je potřeba obrušovat její hrany.

Výbornou ukázkou hájení sociálního smíru je Orbánova podpora rodin anebo Johnsonova strategie Levelling up, která se zaměřuje na pozvednutí úrovně zapomenutých regionů na úkor sledování růstu HDP, který se koncentroval v Londýně. Obojí bylo stěžejní složkou jejich volebních vítězství.

Příkladem rozdílu mezi preferencí trhu a národního zájmu pak budiž charakter české ekonomiky. Z hlediska globálního trhu jde o subdodavatelskou ekonomiku, optimálně zařazenou ve výrobním řetězci. Se svou levnou pracovní silou plní svou roli a není na tom potřeba nic měnit. Z hlediska národního zájmu však nejde o optimální stav, protože nás drží v pasti středně příjmové země a fakticky osekává naši suverenitu.

Stát sám o sobě pochopitelně nemůže tento stav změnit, to leží na bedrech soukromého sektoru, ale může a má tomu napomoci. Stát má mít hospodářskou strategii odrážející představu toho, jakou ekonomiku chce daná společnost mít. Příkladem mohou být asijští tygři, kteří by se bez státu nikdy tygry nestali, nebo třeba Spojené státy, kde federální podpora výzkumu a vývoje přispívá k technologickému náskoku, který si USA stále drží (naposledy to byly vládní dotace, které masivně urychlily vývoj covidových ­vakcín).

Navzdory neoliberálním mantrám stát ve vyspělých zemích obvykle vytváří ekosystém, který nějakým způsobem podporuje domácí kapitál, a to kapitál produkující nejvyšší přidanou hodnotu. Protože, a to nám v Česku zhusta uniká, kapitál ve skutečnosti má národnost.

Konzervativci tak dnes mají dvojí úkol. Musejí nejen zabraňovat levicovým utopiím, které v novém i starém hávu opět ohrožují svobodné společnosti Západu. Stejně zásadní je, aby se oprostili od slepého následování neoliberálního mainstreamu, který tvrdí, že k němu neexistuje alternativa, a přitom likviduje západní střední třídu a systémově prohlubuje nerovnost. Musejí hledat alternativy.

Současná doba v mnohém připomíná éru konce 19. století. Obě jsou obdobím velkých ekonomických a společenských změn a nejistoty. Tak jako tenkrát Disraeliho one-nation konzervatismus může být dnes spojení kulturního konzervatismu a pragmatické politiky, kombinující hájení národních zájmů, sociálního smíru a konkrétních svobod jednotlivce, žádaným programem, jak provést společnost tímto nejistým obdobím. Nový konzervatismus představuje program pro velkou většinu.

(Tiskem vyšlo v KONTEXTECH 3/2022)