Filosofové jsou rasisti

Možná je to opravdu štěstí, že mezi sebou stále ještě máme americké domorodce, na jejichž moudrost se můžeme spolehnout. Podle toho, jak se to poslední dobou vyvíjí, to vypadá, že zůstanou poslední, jejichž myšlení nebude zakázané. Hovoří totiž z místa nepoznamenaného cenzurou, která dnes ovlivňuje téměř všechno.

Že by mohlo jít o vymazání téměř celé západní filosofie, jsem si poprvé uvědomil, když jsem se jednou při přednášce na americké univerzitě jen tak mimochodem zmínil o Immanuelu Kantovi a kategorickém imperativu. Měl to být pouze příklad, jak obtížné může být někdy filosofické uvažování. Po přednášce se jeden student přihlásil, aby se mě zeptal, zda si uvědomuji, že Kant použil slovo na „N“ (negr). Docela mě to tenkrát zmátlo. Že by existovalo v němčině jeho doby? Nějak se mi to nezdálo. Možná se používal ekvivalent anglického negro, ale jistě ne slangové nigger. Zmateně jsem vyjádřil své pochyby, v duchu jsem totiž zápasil s obsahem té otázky a neuvědomil jsem si, že s filosofií vůbec nesouvisí. Najednou se mi v hlavě rozbřesklo. Jestliže Kant použil nadávku na černochy, tak vypadne z osnov a studenti ho nebudou muset studovat. Jaká úleva zbavit se celých týdnů úmorného úsilí porozumět Kritice čistého rozumu nebo zápasit s Metafyzikou mravů. Stačí nálepka rasisty a obtížného filosofa máme z krku.

Jak jsem později zjistil, Kant opravdu použil některé termíny běžně používané v Prusku osmnáctého století, které se dnes na progresivních univerzitách Západu nepovolují. V prosinci 2020 jeden akademik na univerzitě ve Warwicku, Andrew Cooper, Kanta odsoudil „za otřesný rasistický slovník v esejích o přírodě a za možnou podporu otrokářství“. Univerzita po konzultaci s komisí pro rovnost rozhodla, že se Kantovy výroky budou napříště „dávat za příklad podléhání rasismu“.[1]

Kant není sám. Odsudek filosofů západní tradice se v poslední době týká všech velikánů počínaje starověkými Řeky. Například v roce 2018 obvinil deník Washington Post Aristotela z „otcovství vědeckého rasismu“. Na závěr své kritiky nazval řeckého myslitele „praotcem rasových teoretiků“ a ještě to celé opepřil temnou poznámkou („stojí za zmínku“), že Charles Murray (spoluautor proslavené kontroverzní knihy The Bell Curve) jej považuje za svého oblíbeného filosofa. Kanta lze tedy odsoudit i za pouhou citaci textů jeho současníků a Aristotela určíme rovnou k likvidaci, protože ho někdo nám nesympatický po dvou a půl tisíci let obdivuje. Co s tím naděláme, když někdo neznalý starověku chce považovat Aristotelovu „taxonomii vylučující některé lidi z občanského života“ za rasismus? Opravdu šokující zjištění v knize ze čtvrtého století před Kristem. Slavného řeckého filosofa je možné považovat za spojence americké skupiny šovinistických extremistů „alt-right“ a jejich „mrazivého“ objetí „západní civilizace“.[2]

Židovsko-křesťanská náboženská tradice je pilířem západního světa stejně jako athénská a římská filosofie starověku. Úsilí co nejvíc potlačit západní civilizaci vyžaduje obě tradice čili staré Řeky i křesťany a židy napadat a odmítat. Aristotela a Bibli nutno zlikvidovat, a tak není divu, že se útoky na ně neustále opakují.

V posledních letech se však objevila nová ofenziva proti tradici evropského myšlení – útok na osvícenství. Toto intelektuální hnutí z osmnáctého století má velkou zásluhu na enormním kroku kupředu ve vývoji lidstva, poskytlo totiž filosofické zdůvodnění tolerance i občanských práv a také se zasloužilo o konečnou odluku církve a státu. Význam osvícenských myslitelů uznávali ještě nedávno lidé bez ohledu na svou politickou příslušnost. I takový obhájce komunistických zločinů, jakým byl anglický historik Eric Hobsbawm, v levicové revue New Left Review v roce 1994 varoval před odmítáním osvícenství, jako by šlo o nějaké „spiknutí mrtvých bílých mužů v paruce, obhájců západního imperialismu“. Hobsbawm chápal, že osvícenství i přes některé své stinné stránky poskytuje „jediný univerzální základ k ustavení snášenlivé společnosti kdekoli na světě“.[3] Od té doby, co se sám stal mrtvým bílým mužem, už ví, jaké to je. Dnes už by se žádná významnější postava mezinárodní levice neodvážila osvícenství obhajovat. Levice ztratila veškerou úctu k zásadám racionálního myšlení a rozum nahradila živelným potěšením z obrazoborectví západních ikon.

Progresivisté usilují zneslavit a zlikvidovat každého velkého filosofa osvícenství. Po mnoha útocích na sochu Voltaira před budovou Francouzské akademie ji pocákanou rudou barvou pařížské úřady v červnu 2020 odstranily. Při té příležitosti obvinily velkého filosofa francouzského osvícenství z investice do Francouzské východoindické společnosti. Kritici také upozornili na jeho rasistickou poznámku o Afričanech v Listech Amabedových z roku 1769. Jeden objevil přímou souvislost mezi Voltairovými komentáři v rozhovorech s pruským králem Bedřichem Velikým a plány Třetí říše Adolfa Hitlera. Nabila Ramdaniová v časopise Foreign Policy uštěpačně prohlásila, že Voltaire „nešířil osvětu, ale hluboké temno“.[4] Stejně jako ona i ostatní pomlouvači naprosto ignorují jeho tvrdý odsudek otroctví, zejména v satirické novele Candide. A tak má být na smetiště dějin vyhozeno i slavné Pojednání o toleranci z roku 1763 a jeho úsilí o snášenlivou společnost má přijít vniveč.

Stejně jako ve Francii napadají Voltaira, tak i v Británii se pod palbou zuřivých útoků ocitají slavné osobnosti osvícenství. John Locke možná vlastnil akcie společnosti spojené s obchodem s otroky – proto má být jeho slavný Dopis o toleranci (1689) příkladem pokrytectví a z velkého humanisty viník. Stále stejná metoda: buďto se najdou nevhodné investice do otrokářských společností, nebo někdo důkladně pročesá spisy inkriminovaných osobností, aby našel nějakou větu, jež přesně neodpovídá morálce současného světa, kterou tito lidé pomáhali vytvořit.

Ibram X. Kendi v knize How to Be an Antiracist [Jak se stát antirasistou] zaútočil na filosofa osvícenství Davida Humea netypickým citátem:

Mám sklon podezírat černochy a vůbec všechny odlišné kmeny lidí (existují čtyři nebo pět takových), že patří do nižší kategorie než běloši. Nikdy neexistoval civilizovaný národ jiné než bílé pleti… K tak nápadně trvalému rozdílu by v tolika zemích a dobách nemohlo dojít, kdyby příroda mezi lidskými plemeny původně nerozlišovala.

Kendi, jak vyplývá z odkazu pod čarou, nenarazil na tento citát při čtení Humeových sebraných děl ani náhodou. Nalezl jej v kapitole „A Lousy Empirical Scientist: Reconsidering Hume’s Racism“ [Špatný empirický badatel: návrat k Humeovu rasismu] knihy nazvané Race and Racism in Modern Philosophy [Rasa a rasismus v moderní filosofii].[5] Nakladatel knihy se chlubí, že přináší „nový úhel pohledu a originální doplněk ke kritické teorii rasy“ a nabízí odpověď na otázku, zda je moderní filosofie rasistická. Není příliš obtížné ji uhodnout.

A opět se čertovo kopýtko skrývá v detailu. Kendi totiž cituje jednu pasáž z filosofova díla, jako by šlo o něco zásadního. Ve skutečnosti se nachází v jediné poznámce pod čarou v notoricky známé eseji Of National Characters [O povahách narodů]. Všechna vydání Humeových spisů ji obsahují a samozřejmě ji nikdo nikdy neobhajoval.

Kdybychom se však přesto pokusili filosofa hájit, mohli bychom namítnout, že Hume nebyl sociolog a o afrických kmenech toho moc nevěděl. A co je ještě důležitější, tato jeho jediná poznámka má opačný smysl než jeho dílo, které je jednoznačným odsouzením otroctví, jak dokládá esej Of the Populousness of Ancient Nations [O lidnatosti starověkých národů]. Ostatně, jak přesvědčivě dokazuje Jane O’Gradyová, právě argumentace myslitelů jako Hume a Kant se zasloužila o odmítnutí rasismu. To oni odhalili základní vady rasistické teorie. Hume považoval morálku za jakési „přirozené ladění na pocity druhého člověka a neklid z jeho nepohodlí za prvotní impuls k nestrannému rozvažování o spravedlnosti“.[6] Ještě donedávna Humea uctívali zejména v zemi jeho narození, a to hlavně za jeho radikální empirismus, skepsi a racionalitu jakou nacházíme v jeho stěžejním díle Zkoumání lidského rozumu (1748).

To, co dnes lidem a kritikům osvícenských filosofů připadá jako samozřejmé, před Kantem a Humem zdaleka tak očividné nebylo. Ani na Západě, natož někde jinde. To jistě na obhajobu nestačí, ale osamělá poznámka pod čarou nemůže vymazat zásluhy o pokrok jednoho z nejvýznamnějších myslitelů osmnáctého století. Po nevyhnutelném verdiktu vinen přichází neméně nevyhnutelný trest. V létě 2020 se rozběhla petice, jež měla přesvědčit vedení edinburské univerzity, aby vzhledem k rasistickým názorům filosofa přejmenovalo čtrnáctipatrovou budovu David Hume Tower. Organizátor akce se vyjádřil, „že bychom neměli oslavovat propagátora nadvlády bělochů“, a bývalý držitel stipendia David Hume Fellowship odsoudil Humea jako „nestydatého rasistu“. A tak ten vysoký a ohavný věžák z šedesátých let okamžitě přejmenovali a budova se stane známou pod poetickým názvem George Square číslo 40.[7] Univerzitní „výbor pro rovnost a různorodost“ a „podvýbor pro rasovou rovnost a antirasismus“ vydaly prohlášení, že Humeovy komentáře nepochybně „způsobují stres“, a ujistily veřejnost, že po smrti George Floyda a vzniku černošského hnutí jsou jejich členové „nabiti novou antirasistickou energií“. Vedení univerzity, aby podniklo také „praktické kroky k větší různorodosti“, oznámilo revizi názvů všech svých budov a zahájení průzkumu ohledně jejich možného spojení s obchodem s otroky.[8] Okamžitě vznikla kampaň na odstranění Humeovy sochy na Royal Mile ve středu Edinburghu a aktivisté jí pověsili na krk ceduli s úryvkem oné notoricky známé poznámky pod čarou. Snad aby kolemjdoucí věděli, že svého slavného filosofa už nemají oslavovat.

Je celkem běžné, že se každý věk dívá na minulost trochu odlišně a hodnocení dějin podléhá změně. A tak i přejmenování ulice nebo stavby lze považovat za zcela normální jev. Časy se mění a minulost se nám jeví v novém světle. Ale dnešní útoky na osobnosti západního myšlení obsahují jednu zvláštnost – obviňují je bez ohledu na jejich odlišné názory. Tak například odsudek Johna Stuarta Milla se podle nich nijak neliší od obvinění Davida Humea. A to navzdory skutečnosti, že se Mill vyjadřoval naprosto jednoznačně a v opačném smyslu než vyznívá ona nešťastná poznámka pod čarou. Námitky, že byl Mill zastáncem impéria, vůbec neberou v potaz jeho dlouholeté úsilí o diskreditaci rasových teorií ani jeho přesvědčení, že vlastnosti, o nichž se tenkrát soudilo, že jsou dědičné, jednou změní školní vzdělání.[9]

Odborná literatura kritiku Milla dávno vyvrátila,[10] je však nápadné, že se pomlouvači nehodlají zabývat jeho postojem vůči americké občanské válce. Žádné obvinění by nás nemělo mást a snižovat význam filosofovy důsledné a principiální obrany rasové rovnosti amerických „negrů“.[11] Už během války si dělal starosti o jejím dopadu na svět – a v devatenáctém století jistě nebylo nijak snadné porozumět všemu, co se odehrávalo na jiném kontinentu. Málokdo však pochopil význam americké občanské války tak jako on, když se obával důsledků případného jižanského vítězství. Kdyby Jih získal nezávislost, africký obchod s otroky, na jehož likvidaci vynaložila Británie tak ohromné prostředky, by se mohl obnovit. „Barbarské“ vítězství Jihu by si jistě vyžádalo vojenský zásah Evropy. Razantním odmítnutím pacifismu se Mill zasloužil o víc než jen obranu amerického Severu: „Nemohu se přidat na stranu lidí, kteří dnes volají mír, mír. Nemohu si přát, aby Sever zastavil válku.“ Klasický liberál v žádném případě netrpěl slepotou, dobře věděl, že „zkrotit aroganci a agresivní ambice otrokářů si vyžádá dlouhou válku a strašlivé oběti“. Nepovažoval ale „smrtelný zápas za správnou věc za největší zlo a utrpení národa. Válka je hnusná, ale daleko nebezpečnější je rozkladný a ponižující stav morálního a vlasteneckého citu, pokud se lidé domnívají, že nic na světě nestojí za boj.“[12]

Je nápadné, že se v posledních letech napadají myslitelé evropského osvícenství. Musí pro to existovat nějaký důvod, a možná dokonce i několik. Odpůrci západní civilizace si uvědomují, že útočit na společenské a morální postoje Platóna a Aristotela pro ně není výhodné. Nad námitkou, že jde o zašlé časy, nelze jen tak mávnout rukou, kdežto dvěstěpadesátileté osvícenství stále představuje relativní současnost. Je tu ovšem ještě něco skrytého, co stojí za úvahu.

Možná teprve nyní vznikla možnost, jak se konečně s osvícenskými mysliteli vypořádat. Takový požadavek by byl jistě na místě, kdyby nedůslednosti filosofů nebyly dobře známé. Každý, kdo četl Lockea, jistě ví, že jeho tolerance měla své meze a nevztahovala se na katolíky a ateisty. Málokdo by německé myslitele osmnáctého a devatenáctého století podezříval z filosemitismu. Není možné, aby si badatel Humeova díla nevšiml oné nešťastné poznámky pod čarou.

Samozřejmě že všichni žili v době, kdy se podle našeho mínění praktikovaly dva největší hříchy Západu, otrokářství a imperialismus, i proto je nejvyšší čas na zúčtování. Jenže pouhá skutečnost, že někdo žije v takové době, neznamená, že nese vinu za její temné rysy. To je však přesně to, co útočníci proti osvícenství tvrdí. Například britský spisovatel a akademik Kehinde Andrews během veřejné diskuse v roce 2021 prohlásil:

Obrana liberalismu je to vůbec nejhorší, co vás může napadnout, protože sám liberalismus je největší problém. Stačí se zamyslet nad osvícenskými učenci a je zřejmé, že sdíleli rasovou teorii s bělochy na špici a černochy vespod. Ta byla univerzální, vyskytovala se ve všech zemích, pronikla do myšlení tak důkladně, že ji nikdo nevnímal jako rasistickou. Vezměme si například německého filosofa Immanuela Kanta s těmi jeho univerzálními lidskými a hluboce rasistickými právy, takže se nemůžeme divit, že je západní svět dodnes rasistický.[13]

Pomineme-li skutečnost, že autor útočí jedním dechem na osvícenství i liberalismus, je zarážející, jak je jeho analýza ahistorická. Jak si mezi mnoha jinými všiml i historik Jeremy Black, během osvícenství probíhala významná diskuse o původu lidstva, a i když se jí mnozí nezúčastnili, otázka o monogenetickém, nebo polygenetickém rodokmenu visela ve vzduchu.

Zastánci monogeneze věřili, že navzdory rasovým rozdílům mají lidé stejného společného předka, kdežto přívrženci polygeneze se domnívali, že rasové rozdíly dokazují nezávislý vznik různých lidských skupin. Zakladatelé Ameriky se těmto debatám osmnáctého století nemohli vyhnout a ani ti nejmoudřejší mezi nimi neměli v záležitosti jasno. Podle Kendiho se Thomas Jefferson ve svém prohlášení nezávislosti, že „všichni lidé jsou stvořeni sobě na roveň“, přetvařoval, protože nikdy nezaujal absolutní antirasistické stanovisko rovnosti všech rasových skupin. Zatímco segregacionisté považují některé rasové skupiny za trvale podřadné, asimilacionisté jako on na ně nahlížejí jako na dočasně zaostalé. „,Bylo by riskantní tvrdit, že by negrům kultivace za několik generací nezajistila rovnost s ostatními lidmi,‘ napsal Jefferson v asimilačním duchu.“[14]

Útok na Jeffersona prozrazuje typickou nevraživost a ignorantství současných kritiků. Citát pochází ze soukromé korespondence s markýzem de Chastellux z června 1785. Nejde o výrok z ústavy ani o větu z prohlášení americké samostatnosti, ba ani o Jeffersonův jednoznačný názor, jenž by jako kazatel hodlal šířit na svých cestách po Americe. V dopise filosofovi a armádnímu generálovi přemítá a promýšlí tehdy nezodpovězenou otázku. A protože se Kendimu při očerňování Jeffersona kontext nehodí, necituje celou pasáž. A ta je velmi zajímavá: „Věřím, že se indiáni fyzicky a duševně rovnají bělochům. Předpokládal jsem, že možná černoši na takové úrovni ještě nejsou. Bylo by však docela riskantní tvrdit, že by jim kultivace za několik generací nezajistila rovnost s ostatními lidmi.“[15]

Jakýpak rasistický výrok! Thomas Jefferson píše způsobem, jakým by se obránce černochů pokoušel přesvědčit skeptika. Doporučuje svému francouzskému druhovi ve zbrani, aby se nezabýval spekulativní úvahou, jakou mu dnes Kendi předhazuje. Je nepoctivé pomlouvat velké historické osobnosti a žádat, aby se kvůli nějaké zanedbatelné skutečnosti vyškrtly z dějin. Žádná historická postava nemohla prožívat svou dobu a nahlížet na ni (jako my) v zrcadle zpětného pohledu. V sedmdesátých letech osmnáctého století nemohl nikdo, ani žádný etnograf vědět, že odlišné národy, včetně těch, s nimiž se nikdy nesetkal a nic o nich nečetl, pocházejí ze stejného genetického rodokmenu Homo sapiens. Nelze také racionálně předpokládat, že problémy dneška trápily i naše historické předchůdce.

Možná se osvícenští myslitelé měli zabývat palčivými otázkami, jež nás dnes tolik zaměstnávají, ale nemělo by nás překvapit, že se věnovali problémům své doby. Voltaire například útočil především na církev a duchovenstvo. Hume vynakládal svou duševní energii (tak jako tehdy mnoho myslitelů) na problém, jak osvobodit společnost od korupce a pověr. Kant se zabýval hledáním morálního řádu a filosofickými zásadami univerzální etiky. Mohli snad osvícenci věnovat více času dění na kontinentech, které nikdy nenavštívili? Možná. Měli se snad rozjet do světa, aby prozkoumali práva neznámých národů? Toť otázka. Požadavek poněkud přehnaný a jistě dost troufalý. Dokonce ani dnešní bojovníci za spravedlnost jako americká televizní moderátorka Joy Reidová se nevyjadřují ke každé křivdě na světě. Jak by také mohli, výčet porušování lidských práv, o nichž se nezmínili, by byl nekonečný.

V dnešní době se na Západě nepovažuje za slušné mluvit o nadřazených nebo podřadných skupinách lidí či národů. Ale v osmnáctém století nebylo neobvyklé kultury porovnávat a hodnotit je podle civilizačních kritérií. Považujeme-li to za odporné, tak většinou jen proto, že žijeme v jednadvacátém století. Filosof z Královce neznal všechno co my. Neznamená to však, že ničemu nerozuměl. Nemáme právo ho odsuzovat a vysvětlovat studentům pouze jeho omyly nebo si myslet, že se od něj nemáme co učit.

Jak si máme vysvětlit, že se osvícenští myslitelé ocitli v první palebné linii naší éry? Je to podivné, ale má to svou příčinu. Oni se totiž zasloužili o velkou civilizační změnu k lepšímu, neboť postulovali koncepci objektivní pravdy. Hume a ostatní filosofové usilovali o porozumění světu na základě ověřitelné skutečnosti. Před jejich dobou se do všeho uvažování pletly zázraky a nadpřirozené jevy, a náhle ztratily svou oporu i význam. Věk rozumu nezrodil věk Vodnáře, ale prosadil, aby se v dalších dvou stoletích zpravidla nepodložená tvrzení nebrala tak vážně.

V posledních letech však Západ propadl iracionální představě a ověřitelnou pravdu zavrhl. Mohli bychom ji nazvat velkým „oprahismem“ (podle americké televizní show Oprah Winfreyové): každý má svou pravdu, žádná objektivita neexistuje. Jestliže to tak cítím, tak to platí. V extrémní podobě jde o návrat k magii, přesně k tomu subjektivnímu myšlení, jaké osvícenští učenci porazili. A tak není divu, že se stali terčem zavilého nepřátelství a neustálých útoků. Jejich víra v racionální poznání a objektivní pravdu se nachází v přímém střetu s předsudkem dneška a úsilím zrušit všechno minulé i přítomné, co se nehodlá klanět velkému božstvu – lidskému egu, kultu vlastního já.

/ Ukázka z knihy Douglase Murraye Na Západě zuří válka, která vyjde na podzim 2022 v nakladatelství Leda. Přeložil Alexander Tomský. /

Poznámky

[1]     Craig Simpson: „Immanuel Kant’s ,Racism‘ Will Be Taught Alongside His Philosophy after Demand from Students“, Daily Telegraph, December 19, 2020.

[2]     Matthew A. Sears: „Aristotle, Father of Scientific Racism“, Washington Post, April 6, 2018.

[3]     Eric Hobsbawm: „Barbarism: A User’s Guide“, New Left Review 206 (July– August 1994), s. 44–54.

[4]     Nabila Ramdani: „Voltaire Spread Darkness, Not Enlightenment. France Should Stop Worshipping Him“, Foreign Policy, August 31, 2020.

[5]     Andrew Valls: „,A Lousy Empirical Scientist‘: Reconsidering Hume’s Racism“, in Race and racism in modern philosophy (ed. Andrew Valls), Ithaca, NY: Cornell University Press, 2005, s. 128–129. Viz Ibram X. Kendi: How to Be an Antiracist, New York: One World 2019, s. 249.

[6]     Jane O’Grady: „,Who Are You to Say That?‘: On Free Speech and Wokeness“, The Article, July 19, 2020.

[7]     „Edinburgh University Renames David Hume Tower over ,Racist‘ Views“, BBC News, September 13, 2020.

[8]     Caitlin Hutchison: „David Hume: University of Edinburgh Launches Review of Buildings Linked to Slave Trade“, The Herald, February 16, 2021.

[9]     Viz Georgios Varouxakis: „John Stuart Mill on Race“, Utilitas 10 (1998), s. 17–32. Viz také Georgios Varouxakis: „Empire, Race, Euro-centrism: John Stuart Mill and His Critics“, in Utilitarianism and Empire (ed. Bart Schultz a Georgios Varouxakis), Lanham, MD: Lexington Books, 2005, s. 137–153.

[10]    Viz Brent E. Kinser: The American Civil War in the Shaping of British Democracy, New York: Routledge, 2011.

[11]    Viz Georgios Varouxakis: „,Negrophilist‘ Crusader: John Stuart Mill on the American Civil War and Reconstruction“, History of European Ideas 39, no. 5, 2013, s. 729–754.

[12]    John Stuart Mill: „Contest in America“, in The Collected Works of John Stuart Mill, vol. 21 (ed. John M. Robson), Toronto: University of Toronto Press, 1984, s. 141–142.

[13]    Is the West fundamentally racist?, www.youtube.com/watch?v=XNOlY DjbUqo

[14]    Kendi, How to Be an Antiracist, c. d., s. 31–32.

[15]             Thomas Jefferson to Marquis de Chastellux, June 7, 1785, https://founders.archives.gov/documents/Jefferson/01-08-02-0145

(Tiskem vyšlo v KONTEXTECH 4/2022)