Milé téma

Občas se o tom mluví, a před pár léty to dokonce bylo módní téma: nepodmíněný příjem pro všechny. Vzpomínáte si? Navrhovalo se, aby každý a každá, jimž se povede narodit, měli nárok na pravidelný finanční příspěvek. Od koho? Od státu, tedy ode všech ostatních, kteří by zároveň taky byli příjemci. Takovým smělým tahem by se rázem zjednodušila soustava sociálních dávek. Zmizelo by propočítávání různých nároků, přídavků, dodatků, vyrovnání a jak se to všechno, včetně starobních důchodů, jmenuje. Prostě bychom dostávali každý měsíc jednotnou sumu, se kterou bychom hospodařili rozumně nebo nerozumně, ale nic jiného bychom už po republice nemohli chtít. Unifikace, sjednocení, zjednodušení.

Tady ovšem vyraší pochybnosti. Doposud snad každá reforma směřující k administrativní prostotě skončila v ještě složitějších systémech anebo v technických nesnázích. Rozum tuší, že jakmile by se jednotná dávka začala vyplácet, anebo ještě dříve, bylo by slyšet hlasy, že je nesmysl, aby vysokoškolák bral stejnou sumu jako ten, kdo jaktěživ žádnou zkoušku nesložil. Mluvilo by se o zdravotně postižených, kteří mají samozřejmě větší výdaje. A tak by to šlo jedno za druhým. Podobně končí všechny sliby zjednodušit daňovou soustavu. Ve skutečnosti si berně počítáme stále pracněji.

Ale přesto snad stojí za to uvažovat o tom, že každý z nás má jakýsi nárok na základní životní úroveň, ať už pracuje lépe nebo hůře, případně vůbec ne. Zní nám to cize? Jenže kdysi, před mnoha léty, vypadala zvláštně, až podivínsky myšlenka, že každý občan i občanka by měli mít automatický nárok na starobní důchod. Penze byla dlouho výsadou některých státních zaměstnanců, kteří po celý život ovšem žili z poměrně skromných platů. Ani nemocenská se marodům vždy neproplácela. Už jsme taky zapomněli, že požadavek placené dovolené pro všechny zaměstnance kdysi vypadal vysloveně výstředně. Majitelé a šéfové firem se původně velice divili: „To bychom chtěli mít taky, takový nárok pár dní se o nic nestarat!“ říkali s kyselými úsměvy. Dnes je placená dovolená aspoň v Evropě samozřejmostí.

Proč tedy vážně neuvažovat o nepodmíněném základním příjmu pro všechny? Pokud bys věděl, že budeš mít každý měsíc z čeho zaplatit složenky, nemusel bys přistupovat na kdejakou nudnou otročinu. O tu svobodu by hlavně šlo.

Námitka! Pak by se z našich životů postupně vytrácela schopnost přemáhat potíže. Když se mně tady znelíbí, tak vám s tím seknu! Hned teď! A v klidu a zabezpečen budu čekat, až se mně naskytne něco lepšího. A spolehlivě by asi pracovali už jen gastarbeitři. Milá představa! S výdělečnou prací je to podobné jako s rodinou. Už Chesterton napsal, že v rodině se volky nevolky učíme vycházet i s lidmi, kteří nám třeba nejdou pod fousy. Dědeček alkoholik zase spadl ze schodů a leží ve špitále! Kdo ho zítra půjde navštívit? Strýček, výřečně vnucující své divné názory, se po posledních volbách už úplně zbláznil! A tenhle bratránek, co si tak rád půjčuje na věčnou oplátku! A co ta věčně důležitá babička, rozená ředitelka zeměkoule, co nikoho nepustí ke slovu! Život v rodině má své pedagogické efekty: prostě musíš vycházet i s těmi méně pohodlnými příbuznými. Podobně i na pracovišti se učíme spolupracovat, přivádět k rozumnému konci společné dílo, i když se kolikrát musíme snášet s někým, o kom si myslíme, že spíš překáží. Přičemž ten člověk si myslí to samé o nás. Ale drží zaťaté pysky a spolupracuje. Aspoň chvílemi.

V práci se učíme snášet jeden druhého, ale samozřejmě taky sebe. Dozvíme se, co o sobě nevíme a čemu se musíme přiučit. Že mrzuté nálady musíme zkrotit i v pondělí ráno. I když samozřejmě zůstáváme přesvědčeni, že my jsme ti nejchytřejší a ti ostatní kolem jsou poněkud jednodušší, a proto všechno leda zmrví. Právě pracovní praxe nás naučí nechávat si svou pýchu pro sebe. Jsou jistě i takoví lidé, kteří tohle nedokážou: pro ně, ale hlavně pro jejich okolí by takový nepodmíněný příjem byl vskutku požehnáním. Ale ti věčně uhádaní neklidové by stejně nezůstali potichu doma. Někde by to své opovržení rozdávali dál. Třeba na internetu.

Kdo se naučí vycházet s lidmi kolem sebe, má v životě zpola vyhráno. Tomu umění nevyučuje žádná škola, nýbrž právě pracovní smlouva uzavřená pod všední knutou složenek, co se musejí platit. Což nás učí občas zatnout zuby a hledět si díla i vzdor vedoucímu. Vždyť každý šéf je přece poloviční debil už z titulu své funkce!

Zváženo takto by nepodmíněný základní příjem skrýval past, že bychom si za veřejné peníze na sebe pletli stále mohutnější bič. Sílila by vrstva přemoudřelých samotářů, kteří by sice všechno věděli nejlépe, jinak by ale byli k ničemu. Protože by se vlastně nikdy s nikým nesrovnali a většinou by moc nevycházeli ani sami se sebou! Ale to už jsme hodně kritičtí, jako ti skeptičtí pradědečci, co se báli, že sociální a zdravotní pojištění pro všechny vychová rozmařilce, kteří v životě nepomyslí na zadní kolečka a na stará kolena.

Někteří zastánci té velké příjmové reformy člověku lichotí. Říkají, že v každém z nás je koneckonců zakódována potřeba činnosti. Že by si nakonec všichni, i ti, kdo by byli v zásadě státem zabezpečeni, hledali příležitost dělat něco užitečného. V tom bodu zůstávám podezíravý. Už jsem v životě potkal dost lidí, jejichž touhu po aktivitě zcela uspokojovalo pravidelné pozvedávání pivního půllitru ke rtům. Více pohybu od sebe nevyžadovali. A jiným by zas stačilo sepisování peticí za zvýšení nepodmíněného příjmu pro všechny, nebo aspoň pro ně a jejich kamarády.

Mně však připadá ještě závažnější námitka, že my všichni už dávno jakýsi společný základní příjem pobíráme. Vlastně si ho užíváme, už když nás maminka porodí v porodnici v systému garantované zdravotní péče. Hned nato si nás předávají vyškolené sestry a lékaři v poradnách a ordinacích, což platí opravdu pro všechny. Posléze nám stát, a tedy my všichni, platí učitele a učitelky, kteří se s námi trápí, aby nás naučili nezbytnému společnému vědění a sebevědomí. A tak bychom mohli pokračovat přes zdravotní péči v dospělosti a starobní důchod až po to pojištění a pohřební služby, jež nám zaručují, že nakonec nezetlíme jen tak někde pohozeni v hradebním příkopu. To všechno můžeme sečítat i odečítat a taky smíme kverulovat, že toho nebo onoho zajištění je málo, nebo pro někoho až moc. Tento systém v podstatě funguje.

Ručí za něj stát, tedy zase my všichni. Ale nejde jenom o nás. Za to, jak vysoké jsou ty naše užitky a zisky ze společného porodnictví, zdravotnictví, školství, pojišťovnictví a třeba taky kultury bydlení a veřejného bezpečí, jsme se zdaleka nezasloužili jenom my. Náš poměrně pohodlný svět tu není sám od sebe. Podstatně nám na něj přispěli rodiče a prarodiče a všichni, kteří kdy v této zemi žili a pracovali a spořili a stavěli a přemýšleli, kudy dál. Ti, co byli třeba zvyklí, že rodiny přežívaly zimu v jediné vytopené místnosti, pro vodu se chodilo k pumpě a spát se šlo už s těmi slepicemi, které taky snášely vajíčka. Těmto lidem vděčíme za to, že náš dnešní společný standard je vyšší a jistější než na jiných světadílech, kde nám závidí nejen životní úroveň, ale někdy i naše starosti. Třeba ty debaty o nepodmíněném příjmu. Jestli teď utichly, zase se vrátí. Protože rozdávat ze státního rozpočtu je přece tak milé téma!

/ Z knihy Dopadne to jako vždycky. Fejetony, úvahy a úchylky. CDK, 2022 /

(Tiskem vyšlo v KONTEXTECH 5/2022)