Adolf Loos – přemýšlivý architekt, jehož promluvy vyzněly do prázdna
František Mikš
KULTURA / Výtvarné umění
Koncem loňského roku jsme si připomenuli sto padesáté výročí narození architekta Adolfa Loose. Proslavil se nejen svými originálními stavbami a interiéry, ale i pronikavými úvahami o kultuře a společnosti. Jeho celoživotní úsilí o prosazení přirozené krásy, rovnováhy mezi tradicí a modernou, formou a funkcí bylo heroické a obdivuhodné. Bohužel však vyznělo – vezmeme-li v úvahu další vývoj architektury a stavební kultury – do prázdna. Jako by to tušil, sám tak nazval jednu ze svých knih – Ins Leere gesprochen (Řeči do prázdna, 1921).
„Pro mne je tradice vším – dílo svobodné imaginace u mne stojí až na druhém místě.“ Adolf Loos1
Adolf Loos byl jednou z nejpodnětnějších a také nejbarvitějších postav dějin moderní architektury. Nejen svými vyhraněnými názory a pozoruhodnými realizacemi, ale i dost výstředním osobním životem. Začnu proto trochu odlehčeně. „Jsem komunista,“ prohlásil o sobě údajně architekt, alespoň podle jeho třetí manželky Claire Beck--Loosové. „Rozdíl mezi mnou a nějakým bolševikem však spočívá v tom, že chci změnit všechny lidi na aristokraty, zatímco on je chce proměnit v proletáře…“2 Něco na tomto bonmotu je, neboť Loos byl, a na to bychom neměli zapomínat, nejen originální architekt a průkopník moderny, ale i vášnivý obhájce západní civilizace a apoštol její vysoké kultury. Dnes by možná někdo řekl, že i politicky nekorektní. Pod pojem kultura zahrnoval mnoho oblastí života, od způsobu bydlení a zařízení domácnosti přes odívání až po hygienické a stravovací návyky. Claire ve svých pamětech vzpomíná:
Sedíme u velkého společného stolu v jídelně penzionu. Naproti nám sedí jedna dáma s dospělou dcerou. Sklánějí hlavy nad svými talíři. Srkají polévku. Poznám, že to Loos nese nelibě. Servíruje se maso… Obě dámy drží nože blízko čepele. Lokty mají daleko od sebe.
Loos zamumlá: „Jen aby si neuřízly prsty.“
Obě snědly maso, ale zůstává omáčka. Pak dojde k něčemu hroznému. Dámy srkají omáčku pomocí nožů.
Loos se už nedokáže udržet: „Obávám se, milá madam, že se říznete do úst.“ A pak s vážným výrazem člověka vykonávajícího posvátnou misi dodává: „Před lety jsem napsal článek ,Uvedení západní kultury do Rakouska‘, měla byste si jej přečíst… Jen tak mimochodem, odkud pocházíte?“
„Jsem Turkyně.“
Loos si slyšitelně oddychne úlevou: „To vás omlouvá.“3
Pokračování tohoto textu je dostupné v tištěném vydání časopisu Kontexty 1/2021.
Poznámky
- Ein Wiener Architekt, Dekorativ Kunst 2 (1898), cit. dle Long, Christopher: Eseje o Adolfu Loosovi (2019), Kant: Praha, s. 96.
- Beck-Loos, Claire: Adolf Loos. Privátní portrét (2013). Pragma: Praha, s. 81.
- Tamtéž, s. 82.
