Aktuální úvahy o Americe
Co by Alexis Tocqueville dnes vypozoroval?
Agnieszka Kołakowska
POLITIKA & SPOLEČNOST / USA
Vaše ctihodná redakce [jde o redakci týdeníku Teologia Politycna Co Tydzień, kam autorka pravidelně píše fejetony, pozn. red.] si u mne objednala článek, který měl být odpovědí na otázku, co by Alexis Tocqueville vypozoroval v dnešní Americe. Směřují naše demokratická zřízení nevyhnutelně k despotismu administrativy? Jedině zde lze snadno odpovědět, a já také hned odpovídám: ano. Jak zabránit absolutizaci moci? To nevím. Byl Tocqueville přesvědčen, že svobodu lze smířit s rovností? Zde si nejsem jistá, ale nejspíš do určité míry ano.
Ale pozor, je tu problém: Je dnes možné podobné otázky vůbec klást? Nepochybuji o tom, že právě v Tocquevillově případě by se takový problém neobjevil, protože byl běloch; ale i pokus o odpověď v případě osoby s černou barvou pleti by patrně byl označen za „břichomluvectví“. Ano, objevil se nový hřích proti pokrokové ideologii identity.
O hříchu „břichomluvectví“ jsem poprvé slyšela v souvislosti s událostmi kolem pamětní desky Cecila Rhodese na průčelí jedné z oxfordských kolejí. Před pěti lety proti ní (proti pamětní desce, ne proti koleji) proběhly demonstrace: studenti a jiní pokrokoví aktivisté, a také někteří členové koleje, žádali její odstranění, protože Rhodes byl kolonialista, rasista, imperialista, zastánce apartheidu atd. Univerzita se ubránila a celá záležitost utichla, ale nyní se v souvislosti s hnutím Black Lives Matter (dále BLM) tento požadavek znovu vrátil.
Sluší se dodat, že v Oxfordu existuje nadace pro lidi černé pleti nesoucí Rhodesovo jméno, z níž profitovali i někteří z protestujících a již, což je nejdůležitější, svého času podpořil Nelson Mandela, na což se rektor univerzity naivně odvolal. Okamžitě propuklo snadno předvídatelné vytí. Členové univerzity sepsali otevřený dopis, ve kterém tvrdili, že Mandela by takovou věc nepodpořil. Kancléř univerzity upozornil na to, že Mandela nejenže neměl nic proti pamětní desce, ale že v roce 2003 na konferenci s Billem Clintonem a Tonym Blairem podpořil Nadaci Cecila Rhodese a sám založil nadaci Mandela–Rhodes. Nyní však řada přednášejících takové odvolávání na Mandelova slova zkritizovala a odsoudila takový postup jako „břichomluvectví“.
V Americe se odehrává totéž, koneckonců celé hnutí BLM proniklo do Anglie právě odtamtud. Určitě si nelze klást otázku, co by na to řekl Martin Luther King, jak by se vyjádřil o BLM či o jakémkoli jiném hnutí. Tocqueville by se tomu všemu nejspíš divil, dokonce i poté, co by si zvykl na zdejší současné klima. (My se nedivíme, do tohoto stavu jsme však dospěli proto, že v novém klimatu žijeme už hodně dlouho.)
Naštěstí se tento příspěvek nemá týkat jen Tocquevilla. Existuje řada znalců jeho odkazu, kteří dokážou na otázku odpovědět mnohem lépe než já. Nedokázala bych vzít v úvahu všechny faktory ani bych nezvládla připravit si odpovídající přednášky lépe než na tři mínus. Místo na Demokracii v Americe se proto raději zaměřím na žalostný stav, v jakém se dnes demokracie v Americe nachází.
Jak tato demokracie v současnosti vypadá? Máme tu tyranii většiny? Nebo jde spíš o tyranii menšiny? A je to „soft“ tyranie? A proč se děje to, co se právě děje? Proběhl úspěšně a definitivně dlouhý pochod institucemi a byla nyní nastolena kulturní hegemonie, o níž snil Gramsci? A uvědomujeme si postupný ústup lidí z veřejného života a vznik malých izolovaných společenství kolem nás jako její následek? Nerozhoduje se stále více z nás pro to, že si bude pěstovat svou vlastní zahrádku? (To už samozřejmě není Tocqueville, ale Voltaire, ale jde víceméně o stejnou věc.)
Nadále máme co do činění s tyranií menšiny. Nyní se může dokonce zdát, že se ona menšina stala většinou. Ale není tomu tak – dokonce ani na levici, a to i přes ovládnutí médií, univerzit, vydavatelství, Hollywoodu, sociálních médií a velkých firem (o těch za chvíli), i přes pokrokové ideology a jejich obrovský vliv. Na levici se už ozývají hlasy protestující proti pokrokové kulturní hegemonii – například v podobě otevřeného dopisu podepsaného mimo jiné Noamem Chomským, Salmanem Rushdiem, J. K. Rowlingovou a Margaret Atwoodovou.
Nelze přehlédnout, že signatáři dopisu představují starou, umírněnější liberální levici. Stoupencům a ideologům nové pokrokové levice je v drtivé většině méně než čtyřicet let. Problém je v tom, že tato menšina je zorganizovaná, zatímco většina, na levici stejně jako na pravici, je beznadějně rozhádaná, chaotická a zastrašená. Politici a policisté se bojí kritizovat – nemluvě o rozhánění nebo zatýkání – hnutí jako BLM nebo Extinction Rebellion, a to i tehdy, když jejich členové rabují, zapalují a ničí obchody i domy nebo když napadají policisty.
Možná nejzávažnějším problémem je zde otázka, je-li možné smířit rovnost se svobodou. Svého času to byl cíl americké liberální levice, a cílem oné staré levice to zřejmě zůstává.
Ideologové skupinové identity – naprostou většinou jde o mladé lidi – mají zcela odlišné cíle, a určitě mezi ně nepatří svoboda ani rovnost. Dříve byla svoboda slova pro levici klíčový pojem, dnes proti ní mladí ideologové bojují. Soustřeďují se na cenzurování, umlčování a na zuřivé napadání těch, kdo zpochybňují jejich cíle. Nebo na ty, kdo jsou bílí. A tedy i na ty, jež označují jako „kokosy“ – tím máme rozumět, že mohou být černí navenek, ale uvnitř jsou bílí. Měli jsme tu už melouny – navenek zelení, uvnitř rudí. Teď tu máme kokosy.
Nevím, co by Tocqueville na celé to zelinářské pojmosloví řekl. Ale sluší se dodat, že bojovníci ideologie identity a BLM jsou rovněž melouny, stejně jako ekofašisté, k nimž ostatně sami často patří. To oni diktují, co se smí říkat, a kdo vůbec může něco říkat. Nelze být neutrální, je nutné aktivně podporovat BLM, abychom se vyhnuli vylučování, bojkotům a jiným nepříjemnostem („mlčení je rasismus“).
Je třeba dodat, že velká většina aktivistů BLM jsou lidé bílí, ne černí. Pro ty, kdo sní o moci na základě získané kulturní hegemonie, jsou černí pouze záminkou – užitečnými idioty. Stejně jako je pouhou záminkou vražda Georga Floyda. Přímo se tu nabízí analogie s bolševiky hovořícími jménem proletariátu. BLM je totalitní hnutí a stejně tak totalitní je s ním spjatá ideologie skupinové identity. Poslušným černým se možná předhodí nějaké zbytky, nějaké formální funkce, ale moc chtějí získat bílí ideologové.
Rovněž k rovnosti už nikdo nesměřuje. Noví pokrokáři se zaměřují raději na likvidaci „bílé nadvlády“ a posilují svůj vliv jako obránci „pronásledované menšiny“. Cítí se jedinými strážci pravdy, korektnosti a správného myšlení. Levičáci sami sebe vždy vnímali jako morálně lepší, ale nikdy – s výjimkou sovětského Ruska a maoistické Číny – až v takové míře. Není to dokonce už ani tak, že všichni jsou si jakoby rovni, ale oni, avantgarda boje proti rasismu, kapitalismu, kolonialismu, imperialismu a patriarchátu, jsou si rovnější. Už jsme přeskočili na druhou stranu Orwella, na druhou stranu zrcadla. Nyní rudá garda pokrokářů už ani nepředstírá – neboť jejich síla a vlivy jsou takové, že předstírat nemusejí –, že mají ještě nějaký jiný cíl než dorvat se k moci. Věčná otázka smíření rovnosti a svobody se tedy stala neaktuální a nepřípadnou: probíhá boj proti oběma těmto hodnotám, které byly druhdy pro nás všechny základní.
Pokud jde o byrokracii a o administrativu, s byrokracií je to stále stejné: množí se a dále sílí jakoby samospádem. Bylo a bude to tak vždycky, tento zákon je nezměnitelný. Ale znova: nikdy tomu nebylo tak, že všude – na univerzitách, v novinách, vydavatelstvích i velkých firmách – podléhá administrativa nátlaku nových ideologů, nebo jejich nároky dokonce podporuje. Na univerzitách jde o stále nová místa výlučně pro černé nebo jiné menšiny a o povinné přednášky o „antirasismu“; u nakladatelů jde o snahu vyhnout se bojkotu kvůli vydávání nekorektních myšlenek nebo nekorektních autorů, v novinách jde o totéž; ve velkých firmách jde o udržení převahy. Jinými slovy všude jde o peníze a o moc. Svou roli však hraje rovněž strach. Americké noviny novinářům doporučují vyhýbat se slovům jako „rabování“ nebo „srážky“, neboť jsou rasistická. Místo „srážky“ je třeba říkat „povstání“. Pokud jde o despotismus byrokracie, měl Tocqueville pravdu i v tomto ohledu. Dalo by se to zvrátit, ale dnes už nikdo nesebere dost odvahy, aby se o něco takového alespoň pokusil.
Dnes se tvrdí, že v této atmosféře lze obtížně odlišit politiku od kultury, od boje o peníze a o moc, od vlastních zájmů, od názorů, od boje za liberalismus. Boj za liberalismus ve starém slova smyslu už nejspíš odpadl, ale pokud jde o zbytek, tak je to opravdu těžké, protože žádný skutečný rozdíl neexistuje. Spíš ale platí, že nejde o kulturu ani o názory. Význam slova „kultura“ je dnes podmíněný tím, jak o něm rozhodnou noví ideologové, a ten význam se často mění. Skutečné názory ztratily jakoukoli váhu, protože mluvit smějí pouze někteří, a smějí říkat pouze to, co je přikázané. Něco, co je v ústech bílého člověka odsuzováno jako „rasistické“, není rasistické v ústech černého člověka, když hovoří o běloších. Stejně tak není antisemitismus antisemitismem, hlásá-li ho černoch. Zkrátka nic není tím, čím by se mohlo zdát; všechno je každopádně pouze tím, co předpisuje ideologie. Fakta se nepočítají, neshodují-li se s ortodoxií, jsou „rasistická“ a je třeba je rozhodně odmítnout jako nedůležitá, nebo dokonce jako „jazyk nenávisti“.
Nedávno jsem četla skvělý abecední seznam vysvětlení některých oblíbených pojmů ideologie kolektivní identity. Například: antirasismus (všechno, co dělá nebo říká někdo, kdo je černý – jeho názory a chování jsou vždy správné, samozřejmě pokud není „kokos“), antifašismus (odsuzování, napadání, vylučování, vyhazování z práce někoho, kdo tuto ideologii zpochybňuje), autentičnost (souhlas s ortodoxií a oficiální teorií), averzní rasismus (jsi rasista, ale nevíš o tom), komunita (všichni, kdo se podvolují ideologické kontrole), násilí (tvrzení něčeho, co se nelíbí někomu z komunity), kulturní přivlastňování (nošení sombrera nebo sárí, nejsme-li Mexičané nebo hinduisté), kulturní rasismus (možnosti přisouzení této nálepky jsou v podstatě nekonečné), sociální spravedlnost (černoši a jiné menšiny zasluhují privilegované postavení a zacházení) atd.
Aha, a je tu ještě epistemická nespravedlnost, která může rovněž znamenat, co se komu zlíbí, ale čtu, že formálně se vztahuje na systematizovanou rasisticko-patriarchální moc, která by chtěla určovat, co je a co není skutečná věda. Tomu je třeba zabránit především na univerzitách. A ještě epistemická genocida, k níž dochází tehdy, když například přednášející odmítne přijmout názor člena komunity na to, co je skutečná věda. Jsem přesvědčena, že kdyby Tocqueville vstal z hrobu, poznal roli, sílu a vliv Facebooku, Twitteru a Googlu, nic z toho by jej nijak zvlášť nepřekvapilo. S jedinou výjimkou, jakou by patrně byl pojem „břichomluvectví“.
Levicoví američtí publicisté (tj. většina amerických publicistů) nepřetržitě píšou, že existuje celostátní „konsenzus“, pokud jde o brutalitu policie proti černochům. Ale (jak to evidentně potvrzuje řada věrohodných statistik) nejenže to vůbec není pravda, ale na toto téma neexistuje žádný „konsenzus“. Jde pouze o konsenzus této nové ideologické menšiny – této ideologické „komunity“. Také zde analogie s bolševiky sedí.
Je toto všechno „soft“ tyranie? Tyranie, která ovládla mysli lidí přesvědčováním o „konsenzu“? Takový je bezesporu cíl a z velké části jej bylo dosaženo. Jde o nepochybný důsledek demokracie a liberalismu? Chci věřit, že nikoli. Že nakonec lidé – na univerzitách, v médiích – vezmou rozum do hrsti, že se někdo odváží říci „Dost!“ a celou tu revoluci ukončí. Neboť není pochyb o tom, že je to revoluce: více revoluce à la Gramsci než bolševická, i když obsahuje silné bolševické prvky. A je zde ještě jeden problém, patrně ten největší: gigantické zisky a peníze kalifornských technologických firem jako Google a Facebook, které mají stále větší kontrolu nad tokem informací. Rovněž tyto firmy podobně jako univerzity, vydavatelé a knihkupci podléhají nátlaku, aby zaváděly cenzuru, nahrazovaly bílé zaměstnance černými a zaměstnávaly více translidí a imigrantů. Nedávno jsem si v Le Figaro přečetla zajímavý rozhovor s Joelem Kotkinem, autorem knihy The Coming of Neo-Feudalism: A Warning to the Global Middle Class (Nástup neofeudalismu: varování pro světovou střední třídu). Tvrdí v něm, že žijeme ve světě připomínajícím středověk. Máme oligarchii, máme dogmata, máme vzdělance. A že se v tomto světě vytvořila svého druhu techno-aristokracie, která se spojila s třídou intelektuálů s cílem vytvořit nový společenský řád, v němž nebude místo pro tradiční hodnoty. Hrstka mladých lidí v těchto firmách soustřeďuje ve svých rukách stamiliony. Tváří v tvář rostoucí roli sociálních médií (která jsou pro většinu mladých lidí hlavním zdrojem informací) a rozvoji technologie spatřuje Kotkin v propojení této techno-oligarchie s elitami, které společně stále více kontrolují, co čteme, a ovlivňují to, co si myslíme, oprávněně velké nebezpečí. Podobná kontrola nad informacemi otevírá cestu k tyranii – podle Kotkina k tyranii spojenectví oligarchie a vzdělanců. Možná. V každém případě to bude tyranie totalitní.
Tak se znovu vracíme ke zradě vzdělanců – k pojmu, který se nikdy neomrzí. V největší míře bych jej však aplikovala na univerzity, jejichž svatou povinností je obhajoba svobody slova a předávání vědění. Pokud jde o mikrospolečenství a pěstování vlastní zahrádky, jde samozřejmě o stále častější jev. Není v tom nic podivného: člověk sleduje politicko-sociální arénu kolem sebe a jen zírá v němém úžasu. Také já se po napsání těchto řádků jdu zabývat svou zahrádkou – tj. číst knížky, sledovat Netflix a telefonovat přátelům. A na své zahrádce se chystám důkladně plít.
Text vyšel pod názvem „Tocqueville i wyzwania demokracji“ v Teologii Politycznej Co Tydzień, č. 226, červenec 2020.
/ Z polštiny přeložil Josef Mlejnek. /
(Tiskem vyšlo v KONTEXTECH 4 / 2020)
