Babišismus: Otázka viny
Pavel Šafr
POLITIKA & SPOLEČNOST
Pavel Šafr, šéfredaktor týdeníku Forum24, připravil nové, rozšířené vydání své úspěšné knihy Češi mezi pravdou a lží. Jedna z kapitol, kterou do knihy dopsal a z níž přinášíme následující ukázku, nese název „Babišismus a otázka viny“. Jde o velmi důležitý text, ale nikoli proto, že by nám říkal něco překvapivě nového o Andreji Babišovi nebo o tzv. éře babišismu, jak se doba jeho osmiletého působení ve vrcholných vládních funkcích nazývá. Klade si jiné, hodně nepříjemné, ale důležité otázky – otázky o příčinách jednoho velkého kolektivního selhání a viny. Jak je možné, že k ně?emu čemu takovému u nás vůbec došlo, po čtvrtstoletí budování demokratických institucí, právního a civilizovaného státu? Proč jsme dopustili systematické pošlapávání jeho základních principů a hodnot, bezprecedentní propojení politické, ekonomické a mediální moci v rukou jednoho člověka, navíc s velmi pochybnou minulostí? Kdo všechno selhal? A jak zabránit tomu, aby se něco podobného v budoucnosti neopakovalo?
V letech 2013 až 2021 prožila česká společnost velice zvláštní dobu. Děly se věci, které se v žádné normální demokratické zemi dít nemohou. Byly by totiž pro veřejnost i pro řadu veřejných autorit prostě nepřijatelné. Pro toto období, vyznačující se obrovským souběhem moci politické, ekonomické a mediální, se vžilo označení „babišismus“.
Babišismus se projevoval jako permanentní okázalé divadlo s velmi jednoduše rozdanými rolemi dobrých a zlých. Před vstupem do politiky byl jedinou Babišovou učebnicí státovědy film Matrix. Všude kolem sebe viděl rysy spiknutí a manipulace a rozhodl se proti nim bojovat spiknutím a manipulací. Tím se mu podařilo vytvořit systém, který Matrix velmi připomínal. Samotnou podstatou babišismu byla kumulace ekonomické, mediální a politické moci v takové míře, že to hraničilo s nástupem autokracie. A protože se při nástupu Andreje Babiše k moci fakticky jednalo o zásadní proměnu režimu, bylo nutné provést i cosi jako revoluci.
Řada českých médií se svezla na uměle živeném znechucení z korupce a spolu s naivními aktivisty vyrobila na jaře a v létě roku 2013, tedy v době posledních měsíců vlády Petra Nečase (ODS) a po jejím pádu, dojem velké antikorupční revoluce se všemi patetickými a divadelními rysy, jaké má mít. Dokonce se jako hvězda první třídy zjevila i krásná prokurátorka a neohrožený policejní plukovník s razantním útvarem pro boj proti organizovanému zločinu. A zatímco Babiš roztáčel kola své kampaně, policisté vodili před televizními kamerami přítelkyni padlého premiéra v poutech a mluvilo se o ukradených zlatých cihlách. Nezbytnou součástí revoluční dynamiky je totiž zúčtování s exponenty starého režimu a prokázání jejich hanebnosti, což pak slouží jako ta nejlepší legitimizace nových politických pořádků. I toto proběhlo.
Nástup Andreje Babiše k moci byl pro českou společnost i pro českou demokracii pozoruhodným testem. Jakkoli hovoříme o proměně režimu a o revolučních začátcích Babišovy éry, zároveň nemůžeme vytvářet dojem, že by znamenala naprosté opuštění principů svobodné společnosti. Nedocházelo k násilí, Babiš nikomu nedržel pistoli u hlavy a nikoho nedal mučit. Došlo ale k postupnému utahování šroubů v médiích. Zejména média, jež Babiš přímo ovládl, prodělala novou a tuhou normalizaci. Nikoli okamžitě, ale postupně.
Do prvních Babišových voleb v říjnu 2013 se v ovládnutých médiích nedělo zdánlivě nic. Zřejmě v nich „jen“ nevyšlo něco, co by Babišovi zásadně uškodilo ve volební kampani. Kdyby tyto noviny byly svobodné, rozhodně by si nenechaly ujít příležitost popsat minulost nového politického lídra.
Po volbách už to ale jelo. Z MF Dnes i Lidových novin odešli šéfredaktoři a obsah se začal proměňovat. Masový titul MF Dnes přestal o Babišovi publikovat výrazně kritické články, navíc zvýšil pozitivní, a dokonce přinesl i vysloveně oslavné, které by v něm před Babišovým ovládnutím nikdo nenašel. Intelektuální Lidové noviny ještě v prvním období Babišovy nadvlády pár kritických článků přinesly, ale opravdu razantně zvýšily množství pozitivních textů. V obou titulech se dramaticky zvedlo množství příspěvků o vlastním majiteli. Pravda, on se také na veřejné scéně opravdu činil. I tak je to ale pro noviny absurdní situace. V každém případě se naplnilo to, co je osou celého Babišova systému: stal se subjektem i objektem mediálního provozu zároveň.
Z hlediska veřejné kontroly moci, k čemuž slouží v normální zemi média, se stal Babiš kontrolorem i kontrolovaným zároveň. Podobně jako v podnikání, kde se stal tím, kdo určuje pravidla hry, a tím, kdo podle nich hraje. Jeho klíčovou metodou je být na hřišti rozhodčím a zároveň i kapitánem jednoho mužstva. Logicky pak toho vítězného.
Tento zrůdný systém potlačoval v médiích kritiky a v podnikání konkurenci. K tomuto stavu se lidé stavěli různě. Někdo s tímto systémem nechtěl mít nic společného, někomu se líbil. Šéfredaktor MF Dnes Jaroslav Plesl to brilantně vyjádřil v našem posledním rozhovoru: „Takhle tu jsou teď rozdaný karty, vole!“ Byl to velmi silný zážitek. Kromě těchto krajních poloh ale drtivá většina novinářů či intelektuálů dělala, že se nic zvláštního či podezřelého neděje. Bohumil Doležal tyto lidi nazval „nechumelisty“. Proběhla sice nová normalizace, ale oni dělali, jako by se nechumelilo.
Morální test nebyl v éře babišismu pro nikoho tak těžký jako v plně autoritářském či totalitním prostředí. Jednalo se ovšem o zřetelný úpadek civilizovaných poměrů, který se mimo jiné odrazil i v mezinárodních žebříčcích, jež sledují úroveň svobody médií. Také došlo k narušení právního pořádku, neboť jeden silný hráč si mohl dovolit něco, co by nikomu jinému neprošlo. V odborné právnické veřejnosti se o tomto faktu raději stále mlčelo. V novinářských kruzích spíše také.
Každý poctivý novinář či politický publicista by zde měl vycítit zásadní téma – zásadní pro udržitelnost svobodné společnosti: ohledně těch osmi let Babišova vládnutí v Česku musí přijít společenská sebereflexe. Společnost, která prodělala takovou nemoc, by měla mluvit o jejích příčinách i o tématech zodpovědnosti a selhání.
Obě otázky, otázka po příčinách i otázka po zodpovědnosti, otevírají jak možnosti triviálního zjednodušení, tak i zbabělé bagatelizování a popírání morálního rozměru celého příběhu Babišovy éry. Typickým triviálním žvástem je, že za Babiše může předchozí korupce v politických stranách. Pokusím se o strukturovanější odpověď, která je určená k další debatě.
Často jsme si během těch osmi let kladli otázku, jak se toto všechno mohlo stát. Selhaly tradiční strany? Selhala média? Selhali voliči? Když ovšem mluvíme o zodpovědnosti za babišismus, je nezbytné hovořit o skandálním selhání velkého množství konkrétních jednotlivců, ale také o zřejmé kolektivní odpovědnosti. Přitom platí, že všichni jako svéprávní občané České republiky neseme svůj díl zodpovědnosti za náš stát, její míra se však liší podle našich možností ovlivnit stav věcí. Nelze zakrývat, že babišismus jsme si tu vyrobili společně a že šlo v záporném slova smyslu o „národní výkon“. Kolektivní odpovědnost přitom nesmí zakrýt individuální selhání. A naopak svalování odpovědnosti na pár jednotlivců zase nesmí zakrýt naši společnou odpovědnost.
Je nutné, abychom byli schopni mluvit otevřeně o selhání, ale musíme vidět i kontext, který umožnil toto částečné vykolejení z civilizačního rámce, kterému říkáme zjednodušeně liberální stát či svobodná společnost a právní stát. Jedná se o složitý souběh příčin a vlivů, jež bychom měli hledat v celém polistopadovém vývoji.
Klíčovým předpokladem takového průběhu Babišovy éry, jakého jsme tu byli svědky, bylo zavedení přímé volby prezidenta, vítězství Miloše Zemana a masivní antiliberální propaganda, jejíž zdroje pocházejí dílem z Ruska a dílem od domácích nepřátel západního konceptu svobodné společnosti. Přímá volba prezidenta umožnila nebývalé zploštění veřejné debaty do toho nejprimitivnějšího bipolárního zápasu, v němž došlo k oživení modelu „nepřítele lidu“, jemuž jako šlechtic a ryzí Evropan odpovídal Zemanův poražený soupeř Karel Schwarzenberg. Pro atmosféru kolektivní vyšinutosti bylo přitom typické využití sudetoněmecké karty i ostré útoky na ODS a TOP 09 kvůli rozpočtové střídmosti v časech finanční krize.
Zásluha Miloše Zemana
Miloš Zeman umožnil Babišův nástup tím, že pohrdal lustračním zákonem i platným zákonem o konfliktu zájmů a navzdory oběma těmto překážkám Babiše jmenoval členem vlády a posléze i premiérem. Zeman našel v Babišovi výhodný nástroj pomsty sociálním demokratům i liberálnímu obyvatelstvu za to, že neuznalo jeho genialitu. K soustavnému narušování pravidel a k omezení vlivu demokratických stran přispělo i to, že Zeman ignoroval v červnu 2013 po pádu Nečasovy vlády parlamentní většinu a v rozporu s ústavním pořádkem jmenoval úřednickou vládu složenou ze svých kamarádů. Tím došlo k dramatickému zhoršení politické kultury a k nastolení stavu, u něhož jsme ani nevěděli, jak ho pojmenovat. Nejjednodušší vyjádření bylo, že je tu najednou všechno možné. Na velkou „zásluhu“ Miloše Zemana na ustavení babišismu by se nemělo nikdy zapomenout.
Selhání voličů?
Selhání voličů je nejkomplikovanější otázkou, na niž lze ovšem aplikovat Jaspersovu „otázku viny“. Německý filozof se v tomto slavném eseji vyrovnával po pádu třetí říše s tématem německé viny. Podstatou jeho sdělení je rozlišování mezi rozličnými formami odpovědnosti. Když někdo volí nedemokratickou stranu, jistě nese vinu morální i politickou. Otázkou ale je, jaké dostal informace a zda věděl, že dotyčná strana má tendenci demokratický život ve státě narušovat.
U prvních Babišových úspěšných voleb v roce 2013 tolik zřetelných informací většina jeho voličů ještě neměla a mít nemohla. Spíše lze konstatovat, že jim ve vysoké míře chyběla schopnost rozlišit systémovou stranu od nesystémové. Nelze ale zapomenout ani na to, že řada voličů dobře pochopila, že ANO Andreje Babiše je antisystémová protestní strana, a volili ji právě proto, aby trestali demokratické strany. Takový motiv navozuje otázku selhání.
V letech 2017 a 2021 měl ovšem každý český volič již dostatek informací o Babišově zneužívání moci a ignoranci pravidel. Morální selhání voličů je v takovém případě neoddiskutovatelné. Jenom se o tom u nás z nějakého důvodu nemluví. Toto selhání lze omluvit snad jedině s přihlédnutím k nižšímu rozhledu či vzdělání. Měli bychom mít na paměti, že Babišovi voliči z let 2017 a 2021 byli z velké části jiní než ti ve volbách v roce 2013. Tehdy ještě volili ANO tzv. „zklamaní voliči“ demokratické pravice. V těch dalších volbách ale začali převažovat lidé, kteří odmítali demokracii jako takovou, polistopadovou svobodu považovali za dějinnou chybu a dávali přednost vládě pevné ruky. Je to fenomén, který ve zvýšené formě provází všechny země, jež se vymanily z komunistické diktatury. Babiš jako bývalý člen KSČ a agent Státní bezpečnosti se tak stal symbolem stálé přítomnosti stínů totalitní minulosti.
Selhání politických stran?
České politické strany byly díky koncepci nepolitické politiky Václava Havla v očích inteligence a médií podezřelé instituce už od prvopočátku. Měly sice své ideové základy, ale nebyly schopny čelit kontaminaci takzvanými politickými podnikateli. Zatímco idealističtí lidé se od politických stran drželi často spíše zpátky, cyničtí kariéristé se na ně vysloveně lepili. Když Andrej Babiš spustil svoji štvanici proti tradičním politickým stranám, v nichž se prý nemakalo a kradlo, vlastně tím nevědomky potvrdil teze Václava Havla a v lidovém vidění věcí poskytl rozběsněnému davu obraz třídního nepřítele. Prostě zneužil strukturální slabosti české demokracie, která měla své příčiny v typickém postkomunistickém zmatení společnosti.
Když ale hovoříme o selhání politických stran, jedná se o paušalizaci, která sama odpovídá Babišově propagandě. Správnější je mluvit o selhání řady lidí v politických stranách.
Zodpovědnost médií
Česká média se v době nástupu Andreje Babiše nacházela v bídném stavu. Z pěti klíčových pražských vydavatelství tehdy právě odcházely profesionální západní mediální koncerny. Jejich úprk byl motivován jak oslabením printových médií v důsledku nastupujícího internetu, tak i nevstřícností českého prostředí k západním podnikatelům v oblasti tisku. Zhroutila se tím dosud vysoká vydavatelská kultura a přísné mantinely pro novinářskou práci. Místo kultivovaných vlastníků médií nastoupili typičtí východní oligarchové, jejichž byznys je založen na klientelismu a obchodech se státem. Tím byla těžce poškozena česká žurnalistika. Přitom nelze opomenout fatální zodpovědnost vlastníků kdysi vynikajícího düsseldorfského vydavatelství RBVG, kteří Babišovi prodali dva klíčové deníky, Mladou frontu Dnes a Lidové noviny, a s nimi celou řadu dalších printových i internetových médií, zejména iDNES.cz.
Babiš se tím stal pánem nad titulní stranou MF Dnes, kde po dvacet let vycházely klíčové zprávy o zneužívání politické moci, po nichž padali ministři, a dokonce i premiéři. Dosazením loajálních novinářů do postů šéfredaktorů Babiš fakticky ovládl nejméně polovinu zpravodajské agendy v českém prostředí. Je skandální, kolik lidí se na tomto nehorázném útoku proti právu veřejnosti na informace podílelo. Dalším skandálním rysem českých médií byla ovšem také chronická inklinace k populismu, která se projevovala v bezmyšlenkovité účasti na očerňování řady lidí bez potřebných důkazů, a jakási zvrácená touha novinářů spolupracovat s policií a se státními zástupci. Tím byla silně přiživena atmosféra tekoucího lidového hněvu, jenž volal po zavírání. Úniky ze živých spisů byly v médiích běžnou praxí.
Tento styl se potkal s estébáckou metodickou výbavou Babišovy propagandy i s jeho oblíbenými praktikami, jež lapidárně shrnuje jeho často používaná věta: „Mám na vás složku.“
Selhání médií je ovšem opět neblaze paušální vyjádření. I zde šlo o odpovědnost konkrétních osob za to, že přispěly k atmosféře protikorupční revoluce. Nikdo z nás, kdo jsme tu dělali v předbabišovských dobách šéfredaktory, nejsme v tomto ohledu zcela bez viny. Hranice mezi legitimní publikací zpráv, jež odhalují nemravné praktiky, a nelegitimní štvanicí byla pro řadu z nás někdy těžko rozeznatelná. Odchod západních vydavatelů pak oslabil vnitřní samoregulační mechanismy v redakcích. Vedlo to až k takovým absurditám, že v Babišových Lidových novinách třeba vyšel vánoční rozhovor s populární vrchní státní zástupkyní Lenkou Bradáčovou, který nesl titulek „Zatýkat můžeme i o svátcích“. Občas to vypadalo, že policejní vyšetřování bylo díky novinářskému jakobínství povýšeno na klíčovou národní hodnotu, skrze niž přichází očištění a spása. Přesně to se Babišovi líbilo.
Odpovědnost Babišových novinářů
Když jsme u médií, nelze se nedotknout tématu, které je pro nás novináře nejsmutnější a mělo by naši profesi naplňovat vědomím hanby. V naší zemi se najednou stalo normální, že stovky novinářů pracovali pro ministra financí, a pak dokonce pro premiéra země. Oni byli zaměstnanci holdingu, jehož nejprve otevřeným a posléze špatně skrývaným vlastníkem byl Andrej Babiš. Všichni to dobře věděli, a přesto dělali, že jsou „jen“ zaměstnanci konkrétní redakce. Řekněme, že je ve slušné společnosti nepřípustné, abychom šmahem všem zaměstnancům Babišových médií přiřkli nálepku kolaborantů. Je ale namístě mluvit přinejmenším o politováníhodném chování. Nikdo nemusel pracovat v Mafře a častá výmluva na hypotéku neobstojí. Míra odpovědnosti je ovšem strukturovaná podle vlivu na dané médium a také podle zařazení konkrétního novináře. Nebudeme se zabývat redaktory z kulturních či sportovních rubrik. Ať si na otázku odpovědnosti za účast na špatné věci odpovídají sami. Máme tu ale velice specifickou skupinu politických žurnalistů a komentátorů. Jejich práce s sebou nese značný veřejný vliv, a proto je u nich otázka na jejich morální profil vysoce relevantní. Osoby jako Petr Kamberský, Martin Zvěřina, Miroslav Korecký či Petr Kolář nesou zásadní odpovědnost za poměry, které tu panovaly, a jejich práci pro Babišův mocenský systém nelze pojmenovat jinak než jako principiální selhání, ať už jsou jejich interpretace jakékoli.
Někteří z této skupiny otevřených kolaborantů vyvinuli i zcela nové formy servility. Nezapomeneme na způsob, jakým vedl své rozhovory s premiérem a svým vlastním zaměstnavatelem redaktor MF Dnes Petr Kolář. Chybělo už jen: „Jak to děláte, že jste tak skvělý?“ Vůbec nejtrapnější rozhovor Petra Koláře s vlastním šéfem vyšel v MF Dnes na titulní straně v červenci 2018, kdy Babišova vláda konečně získala díky poslancům komunistické strany důvěru ve sněmovně. Článek s třístránkovým rozhovorem byl nadepsán kuriózním titulkem „KSČM je demokratická strana“. Sdělil nám to pan Babiš, ale jeho redakce se s tím bez mrknutí oka natolik identifikovala, že ani nepovažovala za nutné dát tento výrok do uvozovek jako tvrzení premiéra. Novinář se tu ptá svého vydavatele: „Máte radost, že už vaše vláda získala důvěru?“ Pan vydavatel/premiér má radost. Další otázka Petra Koláře zněla: „A nelezou vám už sociální demokraté trochu na nervy?“
Je na tom vidět, jak se novináři zaměstnávaní Andrejem Babišem uměli vcítit do emocí svého nadřízeného. Nad těmito kolaboranty tu ještě ční jedna vrstva pachatelů, a to jsou šéfredaktoři, kteří nesou přímou odpovědnost za destrukci profesních pravidel, za službu držiteli moci, a dokonce v mnoha případech i za mediální štvanice, za manipulaci veřejností a za zakrývání Babišových skandálů. Jaroslav Plesl spojil službu Babišovi se službou Zemanovi a zavedl v kdysi seriózních novinách xenofobní výlevy o migrantech. Šéfredaktor Lidových novin István Léko zase v tomto tradičním deníku české inteligence publikoval či osobně stvořil články plné absurdního podlézání svému zaměstnavateli. Napsal kupříkladu o Babišovi, že je to muž, který když ostatní „šíří zprávy o konci světa, tak on vezme lopatu, vykope díru a zasadí strom“.
Dalším šokujícím příkladem vlezdoprdelismu byl také článek publikovaný k šedesátým narozeninám pana vydavatele. Jmenoval se „Andrej Babiš – varianta vůdce?“ (v internetové verzi: Andrej Babiš: Nový typ vůdce české společnosti?) a vyšel 20. září 2014. Podnikatel Bohumil Studýnka zde napsal: Andrej Babiš „[…] není Afroditou zrozenou náhle z mořské pěny. Byl stvořen po dvaceti letech kreativní práce v ekonomické sféře, kde se mu podařilo vystavět produktivní kolos v nejméně dvou stěžejních odvětvích ekonomiky – potravinářství a chemii. Nebyl však venture kapitalista ani spekulant, spíše zkušený, nadaný a energicky nevyčerpatelný selfmademan.“
Byly to tuny neuvěřitelných hovadin, které český národ naposledy poznal v době kultu osobnosti, kdy novináři podlézali generálnímu tajemníkovi komunistické strany. Je třeba poznamenat, že všechny tyto zahanbující a trapné praktiky panu vydavateli a politickému lídrovi v jedné osobě vůbec nevadily.
Svědomí slušných lidí
Na úpadku demokratické politické kultury se velmi významně podílela ještě jedna skupina vlivných osob, kterou bychom mohli souhrnně nazvat „slušní lidé“. A to proto, že jde o vzdělance, umělce, publicisty, novináře či státní úředníky, kteří dbají na svůj seriózní image. Bohužel se jim do rámce serióznosti nevešlo vědomí, že nemají sloužit špatné věci. Někdy své chování dokonce považovali za normální. Již jsme uvedli, že klíčovou potřebou a mocenskou technikou Babišova režimu bylo předstírání, že žijeme v normální zemi, kde probíhají běžné politické a společenské procesy.
Zakrývání premiérova konfliktu zájmů, zakrývání nelegálnosti jeho čerpání dotací či porušování zákona při ovládání médií politikem se stalo běžnou agendou novinářů ve veřejnoprávních médiích, kde stvořili mimořádně odporné slovní spojení „údajný konflikt zájmů“. Konflikt zájmů Andreje Babiše nebyl ani trochu „údajný“, nýbrž zcela zjevný, a byl prokázaný audity Evropské komise.
Na legitimizaci Babišova vládnutí se podílela také řada expertů a analytiků, kteří asi nebudou moc rádi, když si po letech opět přečteme jejich texty anebo se podíváme na jejich vystupování v televizi a rozhlase. Kupříkladu politolog Michal Klíma (neplést s mediálním manažerem Michalem Klímou) se 17. února 2015 zamýšlel nad hnutím ANO na stránkách Lidových novin. Nastolil otázku, jaký pohled na Babišovu formaci je ten správný. Zda „optimistická vize“, že ANO stojí „v čele snah občanské společnosti postavit se systémové korupci a klientelismu“ a tím může „revitalizovat defektní demokracii“, anebo naopak názor lidí z negativního pólu, kteří vidí „ANO jako největší zlo, jako nejvyšší stadium prorůstání byznysu s politikou“. Tyto krajní postoje pak umožnily politologovi najít vyvážené střední stanovisko. Na politika-miliardáře je třeba se dívat s vědomím rizik, ale expert v článku zároveň uznává, že Babiš je ve svém chování „transparentní“. Politolog v Babišových novinách uvedl, že miliardářova formace je skutečně založena jedním silným podnikatelem a je v ní cítit vůdcovský princip, ale vzápětí píše, že v ANO je řada nezávisle vystupujících osobností, a navíc „připravovaný sněm nabízí příležitost, aby se strana vnitřně demokratizovala“.
Politolog Klíma se poněkud spletl. O tři dny později tento sněm proběhl a sami členové hnutí ANO mu dali nálepku „severokorejský sjezd“. Zvolili totiž svého vůdce předsedou sto procenty hlasů. Na příštích sněmech takovou nepatřičnost už vůdce zakázal. Škoda že si severokorejského aspektu tohoto sněmu nevšiml tehdejší okázalý přítel Andreje Babiše Guy Verhofstadt, bývalý belgický premiér a vedoucí liberální frakce v Evropském parlamentu. Ten se s Babišem na sněmu objímal a vítal ho mezi evropskými liberály.
Dnes už se Verhofstadt ocitl mezi množinou podvedených. Babiš se mnohem raději než s evropskými liberály kamarádí s Viktorem Orbánem. Jenže tehdy Babiš potřeboval udělat cokoli, aby ho evropské elity akceptovaly, a tak si od Pavla Teličky nechal zařídit pro své hnutí vstup do klubu nejeurofederalističtějších poslanců ALDE. Všichni si mysleli, že Babiš dělá liberální proevropskou politiku. A on místo toho už zanedlouho vyrazil do českých vesnic, aby zde strašil voliče před migranty. Je záhadou, že to ti lidé nevěděli předem.
Podobně se u vzestupu Andreje Babiše ohřál také Václav Bělohradský, který na uvedeném sněmu rozvíjel myšlenku nástupu „postdemokracie“, v níž už budou platit nová pravidla. Podobně jako politolog Klíma viděl, že naše současná demokracie je defektní a vyžaduje si proměnu. Nástrojem tohoto zlepšování defektní demokracie měl být Babiš.
Představu, že nesmíme hnutí ANO a Andreje Babiše démonizovat a že je třeba „hledat pravdu někde uprostřed“, razil několik let také šéfredaktor Respektu Erik Tabery. V článku „Máme se bát ANO?“ (Respekt, 20. října 2014) napsal:
Je příchod ANO tím nebezpečím, jehož se máme bát? Pokud se podíváme na interpretaci médií, máme tu dva protipóly. Jeden zastupují tituly vlastněné samotným Andrejem Babišem, které na svých názorových stránkách úspěch ANO vítají. Pak jsou tu ostatní média, jež většinou úspěch ANO interpretují jako vítězství nedemokratického uskupení, které volí lidé toužící buď přímo po předlistopadových časech, nebo aspoň po autoritativní vládě. Tezí, že pravda je někde mezi, zřejmě moc nepřekvapíme. Ale nedá se nic dělat, je to prostě tak.
Tabery opakovaně napsal, že autor těchto řádků přehání, když upozorňuje na Babišovy autoritářské tendence, na nepřijatelný souběh politické, ekonomické a mediální moci a na jeho minulost prominentního komunistického manažera a agenta totalitní politické policie. V roce 2017 pak Tabery v článku „Éra Andreje Babiše se blíží“ (Respekt, 16. ledna 2017) napsal:
Jenže Babiš si nakrást nepřišel. Ano, využívá své moci, aby se firmám v holdingu dařilo lépe, ale on je hlavně misionář, cítí se být otcem národa a především – on to myslí dobře.
Posléze ve stejném roce ovšem Erik Tabery ve své knize Opuštěná společnost otevřeně před praktikami Andreje Babiše varoval. Měl zpoždění asi tak pět let.
Podobné, ale mnohem dřívější procitnutí ze snu o seriózním Babišovi prožila respektovaná investigativní reportérka Sabina Slonková, která přijala místo Babišovy šéfredaktorky v MF Dnes v rozhodujícím okamžiku po volbách v roce 2013, kdy Babiš nutně potřeboval, aby někdo zakryl jeho pravé úmysly s nově nabytými médii.
Těch, co se nechali svést a pak procitli, byla celá řada. Vzpomeňme na profesora Jiřího Zlatušku nebo někdejšího advokáta disidentů Milana Hulíka. Oba z ANO zklamaně odešli. Stejně jako bývalý eurokomisař Pavel Telička. A někteří procitli jen částečně, ale ponechali si z velkolepé jízdy na osedlaném koni Babišovy moci své prebendy.
Zářným příkladem je dlouholetý místopředseda ANO, herec a diplomat Martin Stropnický, který byl řadu let ministrem a nyní je velvyslancem v Izraeli. Děsivou účast na rozvíření antikorupční revoluce a na vzestupu popularity Andreje Babiše měl herec a bavič Jan Kraus, jinak symbol odkazu myšlenek Václava Havla mezi umělci. Ten ve své talk show pomohl Babišovi k jeho vzestupu tak jako málokdo. Navíc se angažoval spolu s dalšími osobnostmi na protikorupční aktivistické scéně přesně v tom duchu, jak se to tehdy Babišovi hodilo.
Bylo to celé velmi smutné divadlo. Je srozumitelné, že se někteří lidé mohli splést, mohli podlehnout dojmu, že mají šanci přispět k pozitivní změně ve společnosti. Je ale naprostou záhadou, že jim chyběly základní kontrolky a brzdy. Proč je nenapadlo, že souběžný vstup podnikatelského magnáta do médií a do politiky ukazuje na nečisté úmysly jak vůči politice, tak vůči médiím a veřejnosti? Proč jim nedošlo, že propojení obřího holdingu se státem nastoluje konflikt zájmů, protože dotyčný holding se státem obchoduje a pobírá od něj dotace a úlevy? Proč si nepřečetli o minulosti Andreje Babiše v dobách komunismu? A proč se nezajímali o to, jak získal Agrofert? Skutečnost, že ho vyvedl spolu s dobře motivovanými úředníky a manažery faktickým podvodem z vlastnictví slovenského podniku Petrimex, je zcela evidentní. A dnes již víme, že si s sebou odnesl i smlouvy, díky kterým se Agrofert prudce zvedl a naopak Petrimex bez nich padl. Je to veliká záhada.
Drtivá většina informací byla už v letech 2013 až 2015 na stole. Je třeba konstatovat, že klíčovou zodpovědnost za nadvládu Andreje Babiše má výrazná část české společenské elity a vysocí státní úředníci, kteří mu umožnili jeho čerpání veřejných dotací navzdory jeho jednoznačnému konfliktu zájmů. Všichni vystupovali jako „slušní lidé“ a všichni se i před zděšenými zástupci evropských misí chovali jako profesionálové, kteří dbají na dodržování pravidel. Přitom to celé kryli. Stejně jako tento zrůdný systém v Lidových novinách kryli spisovatelé a fejetonisté, kteří dodávali listu jeho intelektuální glanc. Stejně jako někdejší Havlův přítel, disident a chartista Jan Macháček, který pro Andreje Babiše vedl a stále vede „intelektuální think-tank“ Institut pro politiku a společnost.
Celá tato komedie je dokladem zcela neobyčejné míry demoralizace českých elit. Můžeme stokrát vyčítat voličům, že volili ANO. Nelze je zcela vyvinit a povědomí o morální zodpovědnosti za věnovaný hlas bychom měli v naší zemi, v níž došlo k hanebným volbám v roce 1946, kdy KSČ dostala 40 procent hlasů, jedině utužovat. Ale demoralizace českých elit, demoralizace vysokých úředníků státu, demoralizace početného kolektivu novinářů je závažným faktem.
Co je třeba říci příštímu Babišovi
Novinář Jaroslav Kmenta řekl Andreji Babišovi do očí, že s ním nebude spolupracovat. Nic se mu nestalo, a navíc si zachoval čest.
Věřím, že vzhledem k míře angažmá v posledních letech mi čtenáři odpustí osobní závěr. Autor těchto řádků udělal totéž, co kolega Kmenta. Upozornil jsem Babiše, že je nepřijatelné, aby si zároveň koupil média a dělal politiku. Řekl jsem mu, že když půjde do dveří, já v tom vydavatelství půjdu ze dveří. Babiš se tehdy na mě rozkřičel, že mu nebudu nic „zakazovať“. A dodal: „Veď oni mi povedali, že jste psychopat, pán Šafr.“ Rád bych zdůraznil, že nešlo o žádné hrdinství. Považoval jsem ta „báječná léta s Babišem“ za docela hnusnou dobu. Ale nikdo nás nemučil, nikdo nás nezavíral. Jenom chodily nějaké ty výhrůžky a zastrašování, většinou ale jen od ubohých trollů.
Kdyby novináři v dostatečném počtu řekli Babišovi do očí, že musí dát ruce pryč od médií, ani by si neškrtl. Kdyby mu nepomáhali umělci, intelektuálové a mnozí politici a dali mu jasně najevo, že musí dodržovat pravidla, a hlavně kdyby s ním aktivně nekolaborovali, nebyl by tu žádný babišismus. Příštímu Babišovi je třeba se otevřeně a principiálně postavit, a to hned v zárodku. Nikoli až si vyzkoušíme, jestli to náhodou „nemyslí dobře“. To je v kostce můj pohled na dilema zodpovědnosti a selhání. Je to velký ranec problémů, se kterými je třeba něco udělat. Otevřeně o nich mluvit a vyvodit ponaučení, politování a někdy aspoň trochu studu.
(Tiskem vyšlo v KONTEXTECH 6/2022)
