Bláto černé jako Faustovy boty
Zemřel básník a esejista Jan Suk

1

Uhnula jsi pohledem.
Vlk za tebou
je před tebou ochočeným psem.
Aportuje.
Podává poetický výklad přírodních klecí.
Poskytuje alkoholickou víru,
že hory nejsou ze skal
a že filosofie může se vznášet
nad zamlženým údolím,
kde v sobě spím.
Jsem lasturou,
patrně i zítřejším motýlem na Rujáně,
jehož vyhodíš, propustíš?

(„Friedrichova horská scenérie“)

Smrtí Jana Suka se náš svět zase trochu zmenšil. Zešednul, zchudnul, zhrubnul. Básník a esejista (1951–2025) stál sice poslední dekády čím dál jasněji k minulosti čelem a k budoucnosti zády, ale nebyla v tom úzkostná regrese, do-sebe-hroucení, cílený zánik v příboji melancholie. Suk byl spíš jako ten poutník na slavném plátně Caspara Davida Friedricha, co kouká do hlubin před sebou, na to nekonečné moře mlhy. Na všecko, co bylo, co se odehrálo před jeho vstupem na scénu. Stojí sice hrdě, sošně, ale taky chápavě, pokorně. Suk věděl, že v té mlze je vše, že všecko se opakuje ve variacích, že svět drží pohromadě mýty, věčné návraty k základním příběhům; věděl dobře, při své jemné múzičnosti a značnému vzdělanostnímu backgroundu, že dějiny jdou k horšímu, že líp už bylo, že člověk je vývojově u konce s dechem – a přesto to nevzdával, nerezignoval, naopak bojoval den co den. Psaním. Veršem a esejí. Texty-sochami, chladnými slovesnými monumenty, dílem, které jako by chtělo být hrází proti brutálnímu přívalu přítomného i budoucího času, který všecko to minulé přepíše, vygumuje, utopí v nicotě. Suk byl jasný metafyzik, intelektuál podle Goethova vzoru – a taky tiše romantický typ, co věří, že jedinec může vzdorovat světu. Aspoň chvíli.

2

Zjišťuji, že většinu času trávím vyděláváním
na obživu tmy.
Tvrdím, že takové stadium nelze vnímat
jako závěrečné, jako konečnou zastávku;
však víš,
uloženou tam ke kopřivovým výhonkům
na Moráni,
k poslednímu ozářenému oknu,
za nímž pozorujeme myslící sochu,
ale nic se nesmí přehánět.
Rokle tvoří město.
Hrot věže vytrvale proráží nebeské sklo.
Strážný anděl je přikován k orloji.
Nic nás to nestojí,
dívat se na plynoucí řeku času
v dalekých pražských končinách.

(„Praha, poušť“)

Jan Suk vystudoval filozofii, historii a estetiku na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Od konce sedmdesátých po kraj devadesátých let pracoval postupně v Národním muzeu, Ústavu pro výzkum kultury a Národní knihovně. Od roku 1992 byl redaktorem, od roku 1994 šéfredaktorem nakladatelství H & H. Držel se toho podniku, zřejmě trochu prokletého, se vší vírou, se vším zoufalstvím. Právě tam, na pražské Moráni, strávil tři dekády „vyděláváním / na obživu tmy“. Je to silná, magická lokalita. Jasný meziprostor. Dole řeka, nahoře Mladotovský palác čili Faustův dům; horizontála proti vertikále. Vlevo Karlovo náměstí, kde kdysi dávno stávala Kaple Božího Těla, vpravo Emauzské opatství. Všude paměť. Duch a doba. A uprostřed toho všeho on: „myslící socha“ za „posledním ozářeným oknem“. Vedle soustavné práce redakční a editorské psal Suk taky recenze a kritiky. Pro týdeník Nové knihy, čtvrtletník Intelektuál, internetový Portál české literatury nebo pro Český rozhlas. V roce 2002 jsem začal pracovat v kulturní redakci Vltavy. Suk pro ni psal dávno před mým nástupem. Zdědil jsem ho. Během každého setkání byl vždycky dvojí. Do budovy vstoupil roztančeným krokem, málem jako Vítězslav Nezval; bylo ho všude plno, hovořil, halasil. Jenže pak si v kabině sedl před mikrofon a zvážněl. Text před ním ožil. A on se propadal skrze všecky ty napsané věty k těm dávným mýtům. Bral to odpovědně. Romanticky. Ručil za každý svůj text. Skoro se chce napsat, že rovnou vlastním životem.

3

Pojištění mých nejistých dnů: básnivost taková,
že přerušit ji by znamenalo ztratit mnoho noční krve
v rozbřesku turínské jankovitosti Friedricha Nietzscheho.
Jsou struny.
Jsou po nich smyky.
Jsou nehody v hudbě,
natož v holé existenci zárodků.
Jsou ptačí vejce zahřívaná elektrickým napětím
v zásuvce dějin.
Jsou pohyby uvnitř klece vnímané jako podstatná volnost.
Jsou volnosti uvnitř prostoru, který vyhřezne do uvěznění.
Z toho všeho jsou četné mytické zastávky
na zámeckém okruhu od masky k tváři,
od tváře k masce.

(„Jsou pohyby“)

Párkrát jsem byl u něj na rodovém statku v Křečovicích. Kolem lesy, louky, pole. V budově pak přízemí, první patro; stůl, okno, knihy. Sukův dědeček byl Josef Suk, pradědeček Antonín Dvořák. Bral to jako plus i minus: „Ať je tomu jakkoli, predestinace rodem existuje, je obsažena v našich genech. Minulost v nás žije, ale nesmíme se v ní topit a neměla by nás zraňovat.“ Ten dějinný stín na něj samozřejmě padal, tyhle velikány neměl šanci překonat, děsili ho svou mohutností, aktuálností, genialitou. Sloužil jim jako citlivý posluchač, ale taky vykladač, jakkoli při psaní na hudební notu přirozeně prodlužoval realitu fikcí, historickou skutečnost nastavoval někdy dost intenzivní sebeprojekcí. Napsal dvě knihy esejí o opeře (V aréně prachu, stínů a večerů, 2010; Příroda v opeře, 2024), napsal svéráznou monografii Melancholické století oblaku. Josef Suk a život umělců (2020). Při jedné návštěvě mě vzal na procházku. Bylo pozdní léto, šli jsme lesem. Najednou pod námi potok, meandr mezi balvany. Suk shodil boty, posadil se a ponořil nohy do vody. „Tady jsem doma,“ řekl. Potok poskakoval, stromy ševelily. Svou první sbírku básní Jan Suk nazval Potopené pevnosti (2002), tu druhou Tajná schodiště (2006), třetí pak Spojené kameny (2007). V to nedělní odpoledne bylo rázem všecko jasné. Všechny ty určující kontrasty, protiklady, kontrapunkty: pohyb vody, neměnnost kamene; okamžitý soulad přítomného místa a času v rostoucím nesouladu globálních dějin. Jako by se čas přetočil o pár století, tisíciletí nazpátek: renesance, antika. Tady byl Suk doma. V jasném řádu, struktuře; v kamenech, schodištích, pevnosti. Po návratu na statek pak pro odlehčení chvíle otevřel láhev šampaňského…

4

Topoly jdou zpěvným pochodem. V nich nejdříve bylo světlo. Nemýlím se. Začátkem je skvrna, čára, mazanice.
Sraženina? Sedlina, noc? Později volné rozmývání barvy prstem, rukou. Než vznikne svatozář,
než se vykrouží zvířecí, lidská hlava, na začátku všech babylonských svahů. Potom se snáší okřídlený vesmír.
Mlčící postavy. Matka se synem v polorozbořeném citu. Bible v pokoji netečnosti.
Vyšívaná drapérie básnického neklidu. Myslím, že pozadí tvořil štít průčelního obytného domu.
Srostlice chodeb obarvených průsvitností mořských vln.
Je slyšet nedozírná hladina,
ticho
racka
nad Vysočinou.

(„Nad Vysočinou“)

Byl hlavně básník. Prokletý básník. S tou kategorií, kterou zavedl v roce 1884 stejnojmennou knižní esejí Paul Verlaine, se Jan Suk identifikoval: naprosto, totálně, beze zbytku. Měl pocit, že sem nepatří, že mu tady nikdo nerozumí, že ho lidi nečtou, a když čtou, že ho nechápou, nechtějí pochopit. Současnost pro něj byla spíš nepřátelská, někdy až nevraživá. Nad konceptualismem nebo postmodernou kroutil odmítavě hlavou; byl zoufalý z toho, jak forma ničí obsahy, gesto škrtí myšlenku, nápad láme vaz sdělení. Jak hapruje a kolabuje paměť, jak se někdejší Baudelairovy „umělé ráje“ změnily v „umělá pekla“ digitálu. Věřil v knihu jako tradiční nosič sdělení a nástroj komunikace; sázel na dialog, rozmluvu, diskusi. Měl jasno, což ale nevylučovalo sebereflexi a pokoru; ostatně právě takový typ individuality obdivoval: svrchovaného člověka, který o své svrchovanosti nepřestajně pochybuje. Suk pochyboval dost: a možná víc než o světě – právě o sobě. Choval sice nadšení pro obrodnou sílu renesance, potažmo antiky, stejně jako pěstoval tiché sympatie k romantismu, ale byl taky skeptik. O to větší elán v něm probudilo životní přátelství, které navázal v posledních dvou dekádách s fotografkou a básnířkou Petrou Růžičkovou (1963–2021). S ní cítil zřejmé „spříznění volbou“. Byli oba stejně mimo hlavní proud, oba vnímali se stejnou intenzitou, jak „je slyšet nedozírná hladina, / ticho“. On básnil o jejích fotografiích, ona fotila básníka. Trochu vznosně, trochu stylizovaně.

5

Meandrovitá půlnoc u Benátek. Povstaly lodě.
Plynuly. Jejich brázda, kýl, jejich zpětná cesta,
obzor, pokud byl k dosažení. Otroctví pevnin.
Až na vodách se nám uvolní místo v hořké duši
kamenů, písků, kvádrů, menhirů.
Je tady bretaňský rozhlas, svatý Michal olizovaný
zvídavostí Američanů. Jehloví v pustině. Trny.
Nad nimi ještě zpívám, ale je to rozhovor.
Nad nimi letím, ale je to chůze, nebo nemohoucnost.

(„Poezie přetlaku“)

Jeho život byl ve stínu jeho díla. Když jsem s ním vedl rozhovor, šly otázky právě po těch momentech, co uvízly ve stínu. A on se najednou ochotně rozpovídal:

„Kam jste vlastně chodil do školy: na základku, na gymnázium? Do Benešova, nebo rovnou do Prahy?“

„Prvních pět ročníků základní školy ve staré školní budově v Křečovicích, v níž se, v malé porodní komůrce, roku 1874 můj dědeček narodil. Potom jsem dojížděl do Sedlčan, kde jsem pokračoval ve studiu na Střední všeobecně vzdělávací škole, což tenkrát bylo krycí jméno pro gymnázium. Ale maturitu jsem nakonec zdárně složil na Dobříši, kde jsem se vyhnul povinné zkoušce z matematiky, z níž bych asi jako začínající poeta propadl.“

„Vystudoval jste pak filosofii, historii a estetiku na Universitě Karlově. Absolvoval jste v sedmasedmdesátém. Šlo se tehdy, za té nejbrutálnější normalizace, na škole vůbec něco kloudného naučit?“

„Na filosofickou fakultu jsem přišel v tom nejméně vhodném okamžiku takzvaných čistek na všech katedrách. Mým záměrem bylo studovat kunsthistorii, ale začátkem sedmdesátých let byl tento obor zmasakrován. Ale paradoxně mohl antickou filosofii přednášet Dušan Machovec, jehož přednášky se záhy staly kultovní záležitostí. Descartesa a německou klasickou filosofii učil noblesně odtažitý Milan Sobotka, a mezi mladými asistenty byl třeba Ivo Tretera, stoupenec „literární filosofie“ nebo filosofie umění, k nimž jsem tíhnul. Ani na historii nemám úplně špatné vzpomínky. Vždyť mne učili Robert Kvaček nebo nekompromisní a přísní historikové Miroslav Hroch a Josef Petráň!“

„To z toho ta škola vychází víc než dobře…“

„Nejzajímavější byly ale návštěvy bytových seminářů: Sokolových, Hejdánkových, Machovcových, Patočkových. A první doteky s disentem, například v rámci Jazzové sekce, v jejíž edici vycházeli Chalupecký, Duchamp, Nietzsche, Camus. A praktikování bohémsky básnivé pražské samoty v kavárně Slavia v sedm ráno, v devět U Fleků a v deset shlížení se v „achátech svatovítských“, jak napsal Guillaume Apollinaire. Z dítěte venkova se stával pražský chodec mezi kavárenskými stolky.“
(Rodina a škola, 8/2021)

6

Gravidita snů. Potence vidin. Zlý charakter reality
k tomu,
v právě doručeném balíku, jenž nevtěsnal se
do domu útrob, vnitřností, žaludku, ledvin a cirhóz,
do příbytku, kde bychom měli uvolnit prostor
bublině slov,
ale neděje se tak.
Pokojní existencialisté potkávají Louvre,
pyšnou Monu Lisu přibitou v okně tmy.
Potkávají bezrukou chvíli,
kdy se zlomil romantický trup,
kdy zánovní věci trvaly stěží týden,
kdy v moři moru modernity klečel
poloviční poutník odstřižený nůžkami relativity
od Byronových pramenů.

Básni, jsi dlouhou mílí.
Jsi chodbou k neskutečnu.
Jsi mohykánem zahlceným smogovým výparem světa.
Jsi krutě vysmívaná.
Na tvých ramenou nejsou ohnivé epolety,
ale bláto černé jako Faustovy boty
na konci tragédie.

(„Byronovy prameny“)

Báseň pro něj byla bohem. Skrz ni mohl jít výš i dál. Kamkoli. V básni žil totálně. Nebyla to fikce. Tělo se stávalo dočasně slovem. Jan Suk psal, aby žil. Mohla to být arteterapie, ale byla to spíš víra v jedinečnou, obrodnou sílu verše – víra, která ho držela naživu. Když umřel, měl jsem k dispozici zkreslenou informaci o příčině jeho smrti. Až po týdnu jsem se dozvěděl pravý důvod. Vykrvácel. Odešlo z něj „bláto černé jako Faustovy boty / na konci tragédie“. Tím „blátem“ může být krev stejně jako poezie, poslední báseň. Tou smrtí pak může být stejně tak život. V knihách, ve slovech. Ve vzpomínce.

(Tiskem vyšlo v KONTEXTECH 2/2025)