Časové a nadčasové

O času již bylo napsáno mnoho důležitých knih. K nejznámějším patří jistě studie astronomů, kteří přemýšlejí o tom, kdy vznikl vesmír, a pátrají po nejzazší hranici času astronomického. Velký třesk se stal symbolem naší doby – symbolem, který sahá za hranice naší představivosti časové i prostorové. Následující text nabízí několik postřehů o času, jak jej může vnímat historik. Čas totiž zůstává jedním ze základních orientačních bodů v řemesle historika – rybáře, který chce zachytit stopy uplynulého v moři dějin.

Historik má k času podivný, rozporuplný vztah. Na jedné straně potřebuje, aby čas plynul pokud možno rychle a aby se vytvářel časový odstup od zkoumaného problému. To mimochodem vytváří napětí mezioborové, například mezi historií a politologií. Na druhé straně, čím větší odstup, tím méně stop, tj. relevantních pramenů. U historiků nové doby to je samozřejmě mnohem menší problém než u historiků středověku. Historici se též často trápí s běžně rozšířenou anachroničností, tedy s nevhodným přenášením prvků z přítomnosti do minulosti. Pěkný výstup k tématu měl Bolek Polívka v památné hře Šašek a královna, kde si pohrával s náramkovými hodinkami ve středověkém příběhu. Anachroničnost kupodivu nevadí mnohem vážnějším profesím, historie se s ní ovšem často potýká.

S doktorem Who do minulosti

Co vytváří specifikum moderního chápání času na rozdíl od toho, jak jej chápali lidé řekněme před čtyřmi nebo pěti staletími? Kdybychom se mohli nechat přenést strojem času třeba do středověku, jako to udělal doktor Who, zjistili bychom, že by hodně záleželo na tom, kde jsme se ocitli. A to nejen v tom smyslu, jak jsme zvyklí dnes, když jedeme na dovolenou, že u nás je třeba deset hodin a v Řecku jedenáct. Dříve to bylo jinak – čas byl vázán spíše na jednotlivá místa, dokonce na jednotlivé sociální skupiny. Až do 14. století byl čas rozdělen vyzváněním kostelních zvonů v čase modliteb a tyto doby byly vázány na východ a západ slunce. Se změnou délky dne v průběhu roku se měnily i délky hodin. A proč právě do 14. století? Protože tehdy byly do věží italských radnic poprvé vestavěny mechanické hodiny, a tím začal přechod k abstraktnímu času šedesátiminutové hodiny. Tento proces byl ovšem postupný – vynutil si ho v podstatě obchod, který potřeboval stabilní časové jednotky. V italských městech třeba dlouho platilo, že existoval rozdílný čas v klášterech a mimo ně. Jinými slovy: dnes již dlouho považujeme jednotný světový čas za samozřejmý. Trochu problémů a bolestí hlavy nám působí, že si musíme seřizovat hodinky, když cestujeme do New Yorku, ale představme si na chvíli ten zmatek, kdyby čas patřil různým lidem nebo skupinám.

Čas a bezčasí

S tím souvisí fenomén vědomí pokroku v dějinách. V posledních dekádách se v historické i religionistické literatuře hojně diskutuje otázka modernizace a jejího možného zrychlení v různých světových oblastech a civilizačních okruzích. Čas jako by se někde „zastavil“, někde zase naopak „běžel značným tempem kupředu“. Tyto metafory chtějí zřejmě vyjádřit rozdílné stupně vývoje, což se dá pozorovat jak na úrovni světové (Východ a Západ), tak lokální (sociální, hospodářské a kulturní rozdíly v rámci jediné společnosti nebo státu). V tomto smyslu je možné vzpomenout obrazný popis normalizace v Československu jako „bezčasí“, což je další příklad zaostávání, strnulosti a absence důležitých reforem a proměn. Tento proces se odehrával především v době industrializace společnosti v devatenáctém století, což je doloženo zejména francouzskými studiemi z padesátých a šedesátých let minulého století – ve vesnicích, které opouštěli mladí muži odcházející do městských továren, se čas pozastavil ve starých vžitých stereotypech a rituálech, jejichž hlavním rysem byly slavnosti liturgického roku. Ve městech se hnal čas podle zcela jiných kritérií: tovární sirény dělily pracovní den a zvony, pokud vůbec, zněly velmi tlumeně.

Pokud jsme zmínili liturgický rok, je zapotřebí učinit stručnou religionistickou glosu. Křesťanské myšlení je většinou představováno jako opak nebo alespoň korekce času mytického, zaměřeného na přírodní děje a jejich pravidelné střídání. S tím souvisí i chápání roku jakožto obnovovaného období, ale i jako kulticky garantované nové existence. Můžeme si představit kruh, který se otáčí. Mytologický význam má ovšem třeba i týden a den. Pro křesťany a vlastně i židy se již v první knize bible čas demytologizuje, i když jsou současně zachovány staré blízkovýchodní představy. Biblická prorocká tradice však evidentně problematizovala nejen despotickou moc králů, ale také představu, že král nemůže být kritizován. Světské osoby i mytické časy se relativizovaly představou o očekávané budoucnosti, která je na konci časů (apokalypsa). Postavy spasitele nalezneme samozřejmě i v hluboce předkřesťanských dobách – v křesťanství se však tato postava historizuje, zosobňuje, polidšťuje. Náboženský základ však zůstává: lidský život vychází z Boha a k Bohu se vrací. Církevní liturgický rok se stává spíše zastaveními na cestě životem, jakousi poutí.

Nestíháme…

Pro moderní dobu je však charakteristická vláda nad časem, symbolizovaná hodinami, minutovou a vteřinovou ručičkou. Když závodí jezdci Formule 1, závisí na desetinách, nebo dokonce setinách sekundy, kdo zvítězí. To je úsměvné nebo možná pro někoho pobuřující. Novověká soupeřivost závisí na nepostihnutelném okamžiku! Otázka ale zní, kdy se vláda nad časem mění v jakési otro­čení času. Neslýcháme dnes často, že se nám nedostává času na to či ono, že nás čas honí, že „nestíháme“, že nastavujeme noci, abychom získali nějaké drahocenné hodiny, či dokonce minuty navíc? Nestali se lidé moderní doby do jisté míry otroky času? Historikové a zejména antropologové vědí, že na tento problém lidé reagovali vynálezem v podobě volného času. Samozřejmě, i lidé v hlubší minulosti znali volný čas vedle času pracovního, zejména v podobě svátků, kterých bylo v křesťanské Evropě docela velké množství. Slavila se nejen neděle jako den stvoření a Vzkříšení Páně, ale i celá řada dalších svátků, například zemských patronů. Rozdíl je v tom, že dnešní volný čas má jinou, nenáboženskou podobu a je více individualizován. Svátky bývaly přece jen více záležitostí kolektivu, například celé vesnice, a měly funkci jakéhosi společenského tmelu. Dnešní volný čas je soukromější a stává se nám, že o něj stále více zápasíme. Není vůbec divu, že znamením doby se stal workoholik, člověk, který volný čas už nemá a nezná. Jeho jedinou vášní se stala práce, umocněná navíc zrnící obrazovkou.

Co přetrvá

Může zaznít zvláštní otázka, co je protikladem času. Je to věčnost. Co to může být? Vzpomínám si na jeden rozhlasový program, který jsme poslouchali v osmdesátých letech na rádiových vlnách Hlasu Ameriky: jmenoval se „Časové a nadčasové“. Co to je, to „nadčasové“? Historik by na tomto poli měl být velice opatrný, protože většinou tvrdí, že ho zajímá sublunární svět, který je podroben diktátu času, smrti a umírání, rozkvětu i rozkladu. A přece je to otázka, kterou se trápí každý člověk včetně historiků z povolání. Co má výdrž, co přetrvává, co odolává působení času, co neeroduje, ale spíše se znovu a znovu přetváří, nalézá nové výrazové formy? Je to opravdu závažná otázka v souvislosti s antropologií, povahou lidství i povahou kultury. Asi se neodvážím vynést nějaký silný soud, ale tuším, že tato otázka by si vyžadovala diferencovanější rozlišení než jen nějaké reduktivní tvrzení, že ve svém životě a dějinách nenacházíme nic trvalého. U archetypálních fenoménů jen nerozeznáváme jejich prastarý původ, protože je vidíme v nějakém moderním a pestřejším hávu, což nás často mate. Bohdan Chudoba, neskladný historik a romanopisec, navíc poukázal na to, že se v oblasti myšlení můžeme libovolně vracet ke zvoleným minulým idejím, což velmi komplikuje naše chápání pokroku jako přímého a kumulativního vzestupu.

Šťastný věk a věk katastrof

Je zajímavé, že když lidé ve středověku nebo v raném novověku chtěli něco ve společnosti změnit nebo třeba vydobýt pro svou skupinu nějaká privilegia, tak se odkazovali na minulost, na své předky, na to, jak to kdysi bylo. Například když něco chtěla po svém králi šlechta, odkázala se na práva, která měli jejich předkové třeba před sto lety. Na konci osmnáctého století přišel v souvislosti s velkými revolucemi velký obrat. Když lidé volali po změně, tak už neargumentovali minulostí (tedy ve smyslu, že první věk byl zlatý, nebo alespoň stříbrný), ale kritérium pro možné změny viděli v budoucnosti. Určitě to souviselo s umocněním racionality. Moderní lidé říkají: staré bylo špatné, my chceme nové a lepší. Mimochodem, to platí i pro politiku. Lidé jsou nasměrováni k budoucnosti, očekávají od ní vylepšení poměrů a chtějí se o to přičinit, například destrukcí starého světa. Je to jakýsi fenomén obrácení časové perspektivy spojený s hodnocením. Minulé časy jsou špatné, spása nás čeká v budoucnosti, kterou si zkonstruujeme podle nějakého racionálního vzorce. Není třeba připomínat, že toto obrácení perspektivy přineslo mnoho podnětů pro lidskou aktivitu a kreativitu, na druhé straně i mnoho utopických projektů a destrukci starého, které nebylo úplně špatné. Dobrým příkladem pro tuto utopickou vizi šťastného budoucího věku je třeba komunistický projekt. Opravdoví komunisté byli nejdříve oděni do utopického obleku, který ovšem časem vyměnili za pracovní oděv přízemně-pragmatický. Šťastný věk se stal pro mnohé ­nešťastný.

A protože moderní doba je opravdu ambivalentní, tak tuto vizi o naplnění v budoucnosti, v čase, který teprve přijde, kombinuje s opačným extrémem, s představami zmaru, destrukce, katastrof. Čas budoucnosti v tomto pojetí není časem šťastným, ale časem děsivým. Nejčastější formou těchto nočních můr je katastrofa klimatická, ale nyní si dovedeme docela živě představit i katastrofu jinou, virovou. Ostatně různými variantami nás krmí všelijaké katastrofické filmy a horory, popřípadě jistá mladá švédská dívenka. Vize moderní a postmoderní doby se tak může měnit jako na houpačce. Od radikální představy šťastných časů naplněných harmonií, zábavnou prací, všeobecným sbratřením a mírem k představě zpustlých měst, celosvětových povodní, úbytku ozónové vrstvy a tak podobně. Je otázka, zda nežijeme v příliš velkých extrémech. A opět, představa o konci světa tu byla už dříve, v předmoderních dobách – byla ovšem svázána s křesťanskou eschatologií, s přesvědčením, že na konci sice přijdou katastrofy, ale že poslední slovo bude mít dobrý Bůh, který přemůže síly zla a přemůže nakonec i samotnou smrt. Dnešní představy o planetárních katastrofách tuto útěšnou vizi postrádají.

Text vychází z přednášky pronesené na půdě FF MU v říjnu 2021.

(Tiskem vyšlo v KONTEXTECH 6 / 2021)