Českoslovenští architekti v říši perského šáha
Rezá Alírezáíján
KULTURA / Architektura
Koncem minulého roku vyšla v nakladatelství Books & Pipes pozoruhodná publikace Škodovy závody Teherán íránského historika architektury Rezy Alírezáíjána. Zabývá se působením československých architektů a inženýrů v meziválečném Íránu, což je kapitola našich i íránských dějin, o níž dnes na obou stranách moc neví. Přitom se Čechoslováci v zemi usilující o rychlou modernizaci činili: postavili tam stovky kilometrů silnic, mnoho desítek silničních i železničních mostů, tucty továren a cukrovarů, elektrárny, vojenské základny, sila a také několik skutečných skvostů modernistické architektury. Svým uměleckým přesvědčením inspirovali generace íránských tvůrců. Následující stránky přinášejí několik úryvků z knihy, která Írán odhaluje jako zemi, s níž sdílíme překvapivě mnoho.
Škodovka v Íránu
Plzeňská Škoda se o Írán začala zajímat už v roce 1925, poté, co se společnosti Schneider-Creusot nepodařilo získat kontrakt na stavbu tamní železnice, ale naplno si vedení Škodovky začalo uvědomovat potenciál íránského trhu, až když Apolinář Semenov navštívil v roce 1929 Ostravu a při té příležitosti vylíčil několika přátelům, co všechno jim Írán může nabídnout. Třebaže v licitaci o cukrovar v Karadži nakonec zvítězila konkurenční nabídka ČKD, Škoda Írán nepouštěla ze zřetele a v roce 1932 tam vyslala obchodního zástupce Josefa Slávka, aby přímo na místě vysondoval, jaké mají íránské úřady představy a požadavky. Slávek se dozvěděl, že Írán usiluje o rozšíření své průmyslové základny, včetně dalších cukrovarů, elektráren, cementáren, železáren a zbrojovek. Bylo mu jasné, že něco takového se neobejde bez zásadního přebudování infrastruktury, a tak vytáhl trumfovou kartu v podobě zkušeností své firmy se stavbou silnic a mostů, což byly oblasti vyňaté z platnosti íránských monopolních zákonů. Nakonec se mu podařilo vyjednat kontrakt na stavbu silnice a ocelí armovaného mostu přes řeku Čálús a 10. ledna 1933 dorazili na místo první škodováčtí inženýři.
Stavba sedmdesátimetrové mostní konstrukce vyrobené železárnami v Plzni-Doudlevcích si vyžádala složitou logistiku, bez níž by sestavení mostu nebylo možné. Jednotlivé části putovaly po železnici přes Polsko a Sovětský svaz na pobřeží Kaspického moře, poté lodí do přístavu Bandar Pahlaví a nakonec konvojem na břehy Čálúsu. Vybavení cestovalo jinudy: železnicí přes Rakousko do Itálie, následně lodí z Neapole do Bejrútu a odtud karavanou přes Libanon, Sýrii, Irák a pohoří Zágros až na místo stavby.
Ještě než dorazil materiál, inženýři se s nejzákladnějšími nástroji a s místními pomocníky dali do díla: k hloubení a transportu zeminy používali lopat, dřevěných nosítek a klád, jakož i pomoci oslů a zvědavých vesničanů z okolí. Byl vybudován provizorní most. Sovětští námořníci mezitím dopravili na místo součástky hlavního kolesového rypadla, podle všeho nějak podloudně získané, a místní vesničané (se svými osly) pomáhali při transportu těžšího vybavení. Dva měsíce nato, jakmile dorazila hlavní část nákladu, začala stavba naplno. Pracovníkům se podařilo získat důvěru místní komunity, jejíž příslušníci měli vůbec poprvé možnost seznámit se s moderními stavebními technikami. Most přes řeku Čálús se stal prvním z více než osmi desítek stálých a patnácti provizorních mostů, které byly v Íránu do roku 1948 postupně vybudovány (viz obr. 2).
V dubnu 1933 Škoda získala kontrakty na stavbu šesti cukrovarů, ve Varámínu, Šáhí, Marvdaštu, Šáhábádu, Míjándoábu a Mašhadu. Tento projekt vyžadoval rozsáhlé stavební a logistické plánování, a proto si Konstruktiva (jako divize Škodových závodů) zřídila v Íránu dceřinou společnost nazvanou Société Iranienne Škoda (SIS), jejímž ředitelem byl jmenován Josef Žanda. Nemálo pracovníků Škody se přesunulo z Plzně do Teheránu, kam je v době hospodářské krize přilákaly vyšší mzdy, jakož i vyhlídka stálejšího zaměstnání.
Ambiciózní podmínky smlouvy předepisovaly šestiměsíční lhůtu na vybudování cukrovarů samotných a další, sedmiměsíční, na dodávku celkem pěti set vagónů nejrůznějšího materiálu do Íránu. Tento materiál putoval na podzim z Hamburku a Antverp do Bandar Šáhpúru a pak po železnici do Dezfúlu, kde byl uskladněn. K přepravě nákladu bylo objednáno dvaačtyřicet speciálně k tomu účelu vyrobených nákladních automobilů, které dokázaly uvézt 750 tun měsíčně.
V roce 1934 Škoda získala i kontrakt na stavbu teheránské elektrárny, která se měla stát zásadním článkem nové městské infrastruktury. Do této doby se Teherán spoléhal na několik malých, soukromě vlastněných elektráren, takže potřeba jednotného energetického systému, který by zásoboval město s jeho rostoucím průmyslovým sektorem, už začínala být naléhavá. Íránské Ministerstvo průmyslu tedy přidělilo československé Škodě 20. září 1934 zakázku na stavbu nové desetimegawattové ropné elektrárny, která měla vzniknout nedaleko Došán-tape. Součástí projektu byla i přeprava čtyř turbín z Plzně a rozvoj elektrické sítě, na němž se měla podílet německá společnost AEG. Palivem měla elektrárnu každodenně zásobovat Anglo-perská ropná společnost, a to pomocí cisternových vozů, které dodala rovněž Škoda. Kromě samotné elektrárny na místě vyrostlo také správní středisko, další budovy pro pomocný a technický personál, haly pro strojní zařízení a turbíny, dvě gigantické chladící věže a vodní nádrž. Celý komplex sloužil i jako ústředí teheránské energetické společnosti (viz obr. 4). Elektrárna byla spuštěna v roce 1937, přičemž čeští inženýři zajišťovali její provoz až do roku 1941, než byl vycvičen dostatečně početný íránský personál, aby ji dokázal převzít.
Kasino v Rámsaru
Czihal a Sůva vyprojektovali kasino evropského střihu sestávající ze symetrické centrální budovy s recepčním sálem, halou a restaurací a dvou křídel se čtyřiceti apartmány a dvaceti garážemi. Pokoje, přístupné z otevřené rampy poskytující výhled na Kaspické moře, byly přirozeně vzdušné. Hlavnímu tanečnímu sálu kasina vévodilo široké okno, kterým mohli tanečníci shlížet na mořské pobřeží. Mezi pobřežím a kasinem byl bazén s barem, kde si hosté užívali plavání i společenského života (viz obr. 1). Na rozdíl od romanticky laděného neobarokního rámsarského hotelu, jenž podle Czihala a Sůvy působil příliš zdobným a v místním kontextu nepatřičným dojmem, mělo dílo československých architektů harmonicky ladit s okolní krajinou. Na základě svého modernistického výtvarného vzdělání, libujícího si v moderní jednoduchosti, usilovali Čechoslováci o začlenění místní lidové architektury a tento přístup je vedl k přijímání prvků, které nacházeli v okolních domech, jako byl bílý stavební kámen, dřevěné rámy k regulaci teploty anebo všudypřítomná zeleň poskytující ochranu před slunečním svitem i nepřízní počasí. Czihalovým cílem bylo, aby budova neztratila velkolepost, i když bude mít jen jediné podlaží, a dobře tak zapadala do okolí (viz obr. 5); hodně prostoru bylo přitom ponecháno terénním úpravám. Podle původního plánu mělo mít kasino šikmou střechu a zdobná okna, ale Sůva považoval takové prvky za příliš tradiční a prosazoval modernější přístup k lokálnímu architektonickému slohu, přičemž mu neuniklo, že místní sami dávají přednost jednoduchosti a funkčním řešením.
Během stavby přišel šáhův dvorní architekt Hovhannes Gharibian s otázkou, proč není v budově suterén, v němž by bylo umístěno vybavení. Czihal byl takovou žádostí zaskočen a mezi ním a Gharibianem došlo i k osobní rozmíšce, základy však už byly položeny a půda na kaspickém pobřeží stejně nic takového neumožňovala. Sůva pak navrhl, že by budova mohla být dvoupodlažní, se střešní terasou poskytující výhled na Kaspické moře. Zástupci objednavatele vyjádřili s takovou změnou souhlas, a tak Sůva s Czihalem projekt upravili a Rezá Šáh novou podobu schválil. Sůva nabízející se možnosti chytře využil k tomu, aby do projektu zapracoval dodatečné moderní rysy: přidal další geometrické tvary, narovnal střechu, zbavil se ozdob, a ještě rozšířil široké obdélníkové okno hledící ke Kaspickému moři.
Stavba byla dokončena 3. března 1940. Z rámsarského kasina se zanedlouho stal symbol modernizace Íránu a vysoce si ho cenili nejen jeho hosté, ale i místní lidé. Ti měli sice vstup dovnitř bez zvláštního povolení zapovězen, ale i tak si mnozí přicházeli novou moderní a racionalistickou strukturu, kontrastující s tradičnějším hotelem na úbočí hory, prohlédnout. Budova fungovala jako kasino, místní komunita ji však chápala jako moderní interpretaci svého vlastního tradičního stavitelství. Takový racionalistický architektonický sloh – inspirovaný mázandaránskou lidovou architekturou – si získal oblibu po celé provincii svou nestrojeností a jednoduchostí i užíváním bílé omítky bez nadměrných ozdob. Mázandaránští architekti se tímto přístupem inspirovali a přizpůsobovali ho lokálnímu vkusu i dostupným materiálům od Rámsáru přes Šáhí až po Bandar Gaz.
Justiční palác v Teheránu
V sobotu 8. ledna 1938 vstoupil Rezá Šáh Pahlaví, provázen úředníky imperiálního dvora a Ministerstva spravedlnosti, do velké recepční síně Mramorového paláce v Teheránu. Očekávala ho tam čtveřice architektů připravených seznámit ho se svými projekty Justičního paláce. Atmosféra byla napjatá, protože Rezá Šáh už dříve vyjádřil nespokojenost s tím, jak se stavba opožďuje, a odvolal své schválení původního návrhu. Zpočátku se ve vyhlášené soutěži sešlo dvacet různých návrhů a vítězství bylo přisouzeno Škodovým závodům Teherán, íránské pobočce Škodových závodů v Československu. Autorem návrhu byl Leopold Czihal, vedoucí podnikový architekt. Czihal, oblíbený stavitel Rezy Šáha a hlavní architekt jeho domovské provincie Mázandarán, se však nakonec musel smířit s tím, že vladař jeho původní návrh zavrhl a přiměl Škodovy závody, aby spolu s Ministerstvem spravedlnosti narychlo zorganizovaly uzavřenou soutěž jen mezi několika preferovanými architekty s tím, že snad jejich projekty lépe naplní šáhova očekávání.
Když Rezá Šáh vstoupil do místnosti, napětí ve vzduchu se dalo krájet. Panovník byl znám vysokými nároky a autoritativním vystupováním, takže čtyři architekti, každý se svou originální vizí a jedinečným návrhem, stáli v pozoru. Mezi přizvanými staviteli byli takoví, kterým Rezá Šáh v minulosti projevil přízeň, což značilo, že jde o projekt velkého významu. Panovník byl překvapen, když na místě, kde jako zástupce československé Škody očekával Czihala, spatřil mladšího, méně známého muže. Bylo mu pouhých pětadvacet a jmenoval se Stanislav Sůva. Oslovil ho jako prvního, ale Sůva neztratil nervy. Sebevědomě se představil a vyložil mu svůj návrh, přičemž zdůraznil začlenění zoroastrovské historiografie symbolizující spravedlnost a právo do racionalistického architektonického rámce, v němž šlo o modernost a jednoduchost. Rezá Šáh si jeho prezentaci pozorně vyslechl, aniž pronesl jediné slovo, což bylo v jeho případě neobvyklé. A aniž byť jen pohlédl na ostatní soutěžící, obrátil se na svého ministra spravedlnosti, ukázal na Sůvu a řekl: „Sůva je vítěz.“
Mladý český architekt si teheránský Justiční palác představoval jako administrativní centrum a zároveň „chrám spravedlnosti“: měl se stát novým srdcem zákona a pořádku pro celou zemi. Jeho návrh byl výsledkem řady různých vlivů, především však italské racionalistické architektury, jak ji reprezentovali Angiolo Mazzoni a Marcello Piacentini, a výtvarných principů, které v turecké Ankaře představil Clemens Holzmeister. Sůva chtěl racionalistický a monumentální styl propojit s bohatým dědictvím achaimenovských a sásánovských íránských říší – šlo mu o to, vytvořit charakteristický architektonický výraz „nového řádu“ Rezy Šáha, který by historické prvky příhodně spojoval se zjednodušeným modernistickým cítěním racionalistické architektury (viz obr. 7).
Sůva si přitom uvědomoval, že mnohé prvky západní architektury mají v Íránu své protějšky. Například evropské sloupy jsou obdobou sloupů známých z paláce Ápádána v Persepoli, evropské dovnitř orientované portiky nalézají svou analogii v dovnitř zaklenutých perských ívánech, typická evropská nádvoří odpovídají vnitřním atriím označovaným v Íránu výrazem haját a také reliéfy z evropských budov připomínají dávné íránské sochařské reliéfy známé jako naqš-e baržeste. Sůva dospěl k názoru, že tradiční íránské výtvarné prvky nejsou s moderní architekturou v rozporu, nýbrž lze je s ní harmonicky integrovat.
Charakteristicky íránskou povahu Justičního paláce vyjadřuje motiv ívánu (rozměrné, klenuté, z přední strany otevřené halové stavby) odrážející se v portiku paláce inspirovaném palácem Nezámije a zahradami s jejich „Café Loghante“ v sousedství Bahárestánského náměstí, které Sůva hluboce obdivoval (viz obr. 8 a 9). Sůva měl představu takové aktualizace tohoto tradičního prvku, která se nepřestane odvolávat na původní íránskou estetiku a udrží si i praktické výhody, pokud jde o klima v budově a její strukturu i použité materiály.
Jeho modernizace zahrnovala využití materiálů odpovídajících dřevu, které se uplatňovalo při stavbě starých ívánů: soudobý železobeton umožňoval vztyčit vysoké, štíhlé sloupy. Tento modernizovaný íván Sůvův návrh začlenil do dispozice celé budovy, s kulatými sloupy podtrhujícími přechod od portiku k fasádě a umožňujícími hladké, harmonické propojení. V zájmu estetické rovnováhy a tektonické integrity byl celek doplněn ještě ochozem s balkóny. Sůva se ve svém návrhu distancoval od řeckých a římských motivů upřednostněním achaimenovských sloupů s jejich složitějšími a dynamičtějšími tvary kontrastujícími s prostšími, embosovanými povrchy zdí. Západní fasáda budovy – předem definovaná užitnými aspekty – představovala vzhledem ke svým složitým, objemným tvarům problém a vyžádala si řešení, které dosahuje soudržnosti opakováním motivů a prvků hlavního průčelí. Obě křídla budovy zůstala prostá, takže přirozeně směrují pozornost k velkolepému vstupnímu schodišti.
Sůva si pozorně všímal významu kamenných reliéfů v íránské i západní architektuře, a to zvlášť nad vchody a po stranách budov. Reliéfy na evropských soudních a jiných veřejných budovách nezřídka zobrazují mytologické scény a starověká božstva, jimiž vyjadřují duchovní narativy podtrhující význam zákona. Starověká Persie se naproti tomu pyšnila bohatou tradicí uměleckých basreliéfů na takových místech, jako je Persepolis či Naqš-e Rostam. Přestože neoklasická architektura podobné detailní motivy přijímala, moderní estetika třicátých let se posunula k jednodušším, racionalističtějším přístupům a nadměrné zdobnosti se vyhýbala. Rezá Šáh měl zájem na renesanci předislámských motivů a Sůva v tom spatřoval příležitost takové koncepty modernizovat.
Inspirován modernistickým principem „méně je více“, Sůva do projektu budovy strategicky začlenil moderní reliéfní vzory. Na jeho návrhu zaujme především umístění zoroastrovského symbolu Ahura Mazdy nad hlavní vchod do budovy, doprostřed portiku. Ahura Mazdá, což ve staroíránské avestánštině znamená Pán Moudrost, představoval v zoroastrismu moudrého, laskavého stvořitele a zdůrazňoval oddanost právního systému pravdě a spravedlnosti pod vládou Rezy Šáha. Toto Sůvovo rozhodnutí znamenalo v íránské architektuře zásadní obrození náboženské imaginace – v protikladu k islámské tradici, která se vyhýbá fyzickému zobrazování a upřednostňuje kaligrafii. Zároveň šlo o přitakání předislámským hodnotám, jež měla dynastie Pahlaví v úmyslu obnovit. Sůva rovněž ozdobil prostor nad každým okenním panelem stylizovanými reliéfy lvů. Tento charakteristický vzor vycházel ze starověké perské symboliky, podle níž je lev znakem královské dynastie a moci, v souvislosti se souhvězdím Lva.
V souladu s modernistickým důrazem na jednoduchost jsou však nejvýznamnější plastiky – Sůva je sám navrhl – umístěny po stranách portiku. Vlevo se nachází „Bohyně spravedlnosti“ dosti západního ražení. Plastika znázorňuje i soudce, který v ruce třímá svitky zákona, obklopeného pěti skromně oděnými postavami hledajícími u nohou bohyně spravedlnost. „Anúširván Spravedlivý“, plastika napravo, znázorňuje mytologizovanou postavu sásánovského krále Chosroua (či řecky Chosroéa) I., známého jako ctnostný vladař a patron umění a věd, za jehož vlády zažila Persie kulturní obrodu. Zachycuje ho, jak moudře koná spravedlnost, a zrcadlí tak vlastně roli „Bohyně spravedlnosti“. Sůva, inspirován architektonickými prvky sásánovské éry, zapracoval do horní části plastiky i parabolický oblouk, jenž upomíná na Táq-e Bostán v Kermánšáhu (viz obr. 10). Všechny tyto obrazy nejen vzdávají hold dědictví Chosroua I., ale nenápadně také představují Rezu Šáha jako moderního Chosroua a naznačují, že obnova spojená s dynastií Pahlaví, v jejímž čele stojí současný panovník, není nepodobná blahobytu dávné sásánovské éry.
Ne všechno se podařilo…
Návrh operního domu, jak jej předložil Jindřich Freiwald, inspirovaly jeho realizace v Hradci Králové a v Hronově a pojily se v něm funkcionalistické a modernistické přístupy (viz obr. 11). Pro Teherán dal přednost racionalistickému lidovému slohu kombinujícímu íránské architektonické motivy s kotěrovskými inspiracemi. Exteriér divadla vystavoval na odiv šikmé střechy a boční průčelí s okny uspořádanými do pilastrů oddělených pískovcovými cihlami. Celá budova byl navržena jako čtyřpodlažní, s prostorným vstupním atriem orientovaným k symetricky rozložené fasádě. Tato fasáda měla být opatřena centrálním portikem podepíraným čtveřicí jedenáctimetrových válcovitých sloupů, se dvěma ustupujícími křídly přerušenými vysokými okny až po střechu, která měla sloužit k osvětlení vnitřních schodišť. Hlavním vchodem – s trojicí dvoukřídlých dveří – se vstupovalo do přízemního foyer, jež ze tří stran obklopovalo vlastní divadelní sál, počínaje vestibulem s pokladnou. Divadelní sál měl mít rozměry 15 krát 18 metrů a svá místa v něm mělo nalézt 480 diváků, s případným rozšířením až na 520. Jeviště se rozkládalo za portálem s rozměry 5,5 krát 9,5 metrů a stoupalo k němu několik schodů s oblými rohy.
V roce 1937 byly už exteriér a strukturální zdi divadla z převážné části hotovy a dělníci Škody pracovali na interiérových stěnách. Z Německa a z Československa mezitím začalo chodit zařízení a vybavení divadla. Následujícího roku však pracovníkům Škody neuniklo, že stavba trpí strukturálními defekty a nestálým podložím: jak se ukázalo, na vině byli místní subdodavatelé, nezřídka odvádějící práci pochybné kvality. Škoda stavbu tudíž musela pozastavit a pustit se do oprav strukturálních pilířů a základů budovy. V téže době začal navíc Mínbášiján vyjadřovat nespokojenost s Freiwaldovým původním, kotěrovsky inspirovaným návrhem a dožadovat se úprav v neoklasicistickém duchu, aby se budova víc podobala evropským koncertním síním. Úpravou projektu byl nakonec pověřen scénograf František Muzika, přičemž rozpracování jeho představ dostal za úkol Jan Gabriel, mladý architekt zaměstnaný v ateliéru Freiwald & Böhm.
Exteriér divadla získal po Gabrielových revizích plochou, pravoúhelnou podobu připomínající Freiwaldovy práce v Hronově a v Kolíně (viz obr. 12); na Sůvův návrh mělo být při stavbě použito tmavého travertinu a onyxu. Původní šikmá střecha byla nahrazena rovnou, s velkou ocelovou konstrukcí podepřenou kopulí pokrytou mramorem. Fasádu měly zdobit opakující se struktury, mramorová lemování, neoklasicistní reliéfy a dvě impozantní plastiky vozatajů lemující vchod: jejich význam v perské mytologii a symbolismu vyložil Gabrielovi Sůva, s nímž se blízce spřátelil. Protože nacistické úřady omezily i vývoz nevojenského materiálu, vybavení interiéru divadla ani zamýšlené mechanické prvky už nebylo možné dodat a instalovat: skončily v jednom skladu nedaleko Plzně. Gabriel sám neuposlechl příkazu, aby se vrátil domů, a zůstal v Íránu, kde se snažil dovést projekt operního domu ke konci.
Když bylo po válce, íránské úřady se obrátily na československou vládu s žádostí, aby se společnost Škoda vrátila do Íránu a dokončila tam několik svých stále ještě nedostavěných projektů. Zástupci Škody uzavřeli smlouvu, kterou se zavázali prozkoumat, v jakém stavu se stavba operního domu nachází, dodat zbývající prvky a poskytnout pracovní síly a odborníky k jejímu dokončení. Když však byla rozestavěná budova podrobena inspekci, ukázalo se, že její strukturální problémy se vystavením povětrnostním podmínkám dále zhoršily a neoklasicistní úpravy, které si vyžádal Mínbášiján, ohrožují celou konstrukci. Škoda se snažila najít nějaké řešení vzniklé situace, roku 1948 však moc v Československu uchvátili komunisté a všechny dohody s šáhovou vládou byly zrušeny. Íránská strana se pak pokoušela najít společnost, která by stavbu zachránila a instalovala chybějící vybavení. V polovině padesátých let jeden rakouský architekt prozkoumal staveniště a došel k závěru, že než se pokoušet o záchranu rozestavěného divadla, bude ekonomičtější je zbořit a postavit operní dům znovu od začátku. V roce 1956 íránské úřady na úsilí zachránit rozestavěnou operu definitivně rezignovaly: exteriér byl stržen a na jeho základech vyrostlo ústředí Stavební banky Íránu.
Z doslovu Šimona Lehovce, českého cestovatele po Íránu
Když se kolemjdoucích zeptáte, co vědí o té či oné stavbě, často nemají co říct. Starší generace si občas pamatují, že některou budovu postavili Němci nebo Britové pro šáha, a může to být spojeno i s určitou hořkostí z doby, kdy jejich zemi ovládali cizinci. Stavby, jež vznikly za vlády prvního či druhého šáha, lze vnímat různě – u některých vzbuzují obdiv, pro jiné jsou spíš připomínkou minulosti, na niž by raději nevzpomínali. Ačkoli šáh na stavby rád osobně dohlížel, českoslovenští odborníci je nebudovali pro něj, ale pro moderní Írán, který se díky píli svých obyvatel stal skutečností. Práce Sůvy a dalších to dokládají: snažili se stavby navrhovat s důrazem na modernitu a funkčnost, ale zároveň respektovali kulturní a historickou kontinuitu Íránu.
Íránci mívají k cizincům přátelský vztah a s nadšením jim předvádějí krásy své země. Na druhé straně, často nebývají ochotni připustit, že by zahraniční pracovníci sehráli nějakou pozitivní roli bez postranních úmyslů. Íránská národní hrdost nezřídka upřednostňuje takové verze příběhů, v nichž klíčovou roli při budování země sehrávají Íránci, kdežto zahraniční pracovníci bývají vnímáni spíš jako ti, kdo kladli překážky a bránili íránskému pokroku. Přetrvávajícím úkolem dnešních i příštích generací je uvádět tento hluboce zakořeněný mýtus na pravou míru a stavět mezi kulturami mosty, které Íráncům pomohou poznat skutečné Čechy – a Čechům skutečné Íránce.
Cesty Íránu a Československa se v posledních desetiletích výrazně rozešly, ale o to důležitější je připomínat si někdejší spolupráci, která tak zásadně ovlivnila modernizaci Íránu a zároveň poskytla mnoha Čechoslovákům jedinečné příležitosti. Íránci svou pevnou vůlí a mimořádnou pracovitostí dosáhli věcí hodných obdivu: v krátkém čase se stali soběstačnou průmyslovou velmocí. Československý přínos byl ovšem v tomto procesu nezanedbatelný a významně ho urychlil. A najdou se i takoví, kdo tvrdí, že Škodovy závody by srovnatelně výhodné zakázky jinde nalezly jen stěží, a Íránu tak vděčí za svůj rozmach a mezinárodní věhlas.
/ Připravil Tomáš Suchomel. Fotografie převzaty z publikace Škodovy závody Teherán. /
(Tiskem vyšlo v KONTEXTECH 1/2025)
