Cesta do skrytých komnat kněžské „duše“ (Dobrodružství historické interpretace)

Musím přiznat, že témata spojená s proměnami života katolických kněží v 19. a 20. století, s proměnami jejich identity, role ve společnosti či pastoračních preferencí mě vždy přitahovala. Stejně tak se mi zdálo lákavé zabývat se i tím, jak se v souvislosti s rozvojem moderny měnily náboženské potřeby obyvatel venkovských obcí či dynamicky rostoucích měst a nakolik na ně kněží a náboženské elity dovedli reagovat. V neposlední řadě značnou badatelskou atraktivitou z mého pohledu disponovaly i otázky spojené s mobilizačním potenciálem, který se kolem postavy kněze soustřeďoval v souvislosti s kulturními boji od konce 19. století. Jak se v takovém ovzduší dařilo realizovat výchovu mládeže, nakolik si kněží i věřící skutečně uvědomovali, že se ocitají v nemilosrdné soutěži idejí či přímo ideologií?

Stručně řečeno mě zajímaly procesy, které předcházely nebývale razantnímu paradigmatickému zlomu v oblasti politické, společenské, kulturní i náboženské v padesátých a šedesátých letech 20. století, kdy se pod tlakem komunistické totality rozpadly tradiční vztahy, role a formy náboženského života. Změny se dotkly všech regio­nů a struktur, ale snad nejdrtivěji se projevovaly ve venkovských oblastech. Pod tíhou této nové reality, následkem vězeňské zkušenosti a zážitku pronásledování i pod vlivem nových pastoračních impulzů, které i do českých zemí doputovaly díky II. vatikánskému koncilu, se radikálně proměňovala identita kněží i věřících, jejich spiritualita, pastorační potřeby a podobně. Touha porozumět tomuto zlomu u mě sílila, ovšem spolu s ní zesilovalo i přesvědčení, že předpokladem tohoto porozumění je připravenost zkoumat období, které popsané proměně paradigmat předcházelo. Z tohoto důvodu mě přitahovaly osudy kněží i obecně věřících, kteří většinu svého aktivního života prožili v první polovině 20. století. Toužil jsem vstupovat do světa, kdy na polních cestách bylo možné potkávat nejen koňský povoz, ale i kněze v tmavé klerice a širokém klobouku putujícího do vedlejší vsi vyučovat náboženství. Kdy na zapadlých farách v slabé záři petrolejové lampy či nesměle svítící první žárovky spatřovaly světlo světa kněžské romány či korespondenční skvosty, o nichž si budoucí generace historiků zkoumající realitu života počátku 21. století bude muset nechat jen zdát. Chtěl jsem ale sestoupit ještě hlouběji a pootevřít dveře do skrytých komnat kněžské „duše“, pokud mohu užít tohoto nábožensko-poetického termínu, a alespoň na chvíli vstupovat do kněžských krizí, konfliktů, tužeb, snů, vizí a ideálů. Toužil jsem nahmatat tep někdejší všední i sváteční reality natolik, nakolik by mi to prameny jen dovolily. Přiznávám, že moje touha byla v mnoha ohledech idealizovaná, ale s tím se snad počítá.

Poprvé jsem se uvedeným otázkám přiblížil ve své diplomové práci a následně v knížce Osobnost Dominika Pecky.¹ Zde ovšem na sebe hlavní pozornost strhl především životní příběh samotného Dominika Pecky. Obecnější kontexty týkající se proměn kněžské identity a dalších otázek, které jsem před chvílí zmínil, sice nezapadly, ale přece jen volaly po mnohem systematičtějším uchopení. A zde se rodil můj problém spočívající v hledání odpovědi na otázku, jak se přes houštinu metodologických možností a pramenného materiálu prosekat k přístupu, který by mi dával smysl a byl časově i obsahově skladovatelný do prostoru, který je běžnému smrtelníku vyhrazen pro sepsání disertační práce. Začal jsem provádět další a další rešerše, zběžně procházel biografie celé řady osobností, listoval učebnicemi, s nimiž se pracovalo v bohosloveckých alumnátech a na teologických ústavech a fakultách, objevoval nepřeberné množství asketicko-spirituálních textů o kněžském povolání, o povinnostech stavu, celibátu atd., ale žádné metodologické rozuzlení nepřicházelo. Příliš mi nepomohly ani případné inspirace v dosavadní české či zahraniční literatuře. V roce 2014 sice vyšla velice zajímavá monografie Thomase Forstnera Priester in Zeiten des Umbruchs. Identität und Lebenswelt des katholischen Pfarrklerus in Oberbayern 1918 bis 1945,² ale ani jeho metodologický postup nezapadl do mých představ. Forstner se v ní soustředil na téma života (Lebenswelt, Lebenskultur a Existenzbedingungen) světských kněží arcidiecéze Mnichov a Freising. Těžiště jeho monografie tedy nespočívalo ve studiu dějin idejí či dobového teologického diskurzu, dokonce ani ve studiu dějin praktické pastorace či specifických forem kněžské zbožnosti. Ve středu pozornosti jeho práce byla zejména struktura rekrutování nových kněžských generací, jejich formace, disciplinace, každodenní život (Lebens- und Alltagskultur) a pochopitelně situace kolem první světové války a nacistické diktatury. K tomu autor vy­užil archivní materiály ordinariátu, personální akta, částečně a nikoli systematicky kněžský tisk, pastorační zprávy atd. Takto strukturovaná pramenná základna mu sice umožnila celou řadu závěrů generalizovat, na druhou stranu některá témata (proces volby povolání, význam kněžských vzorů či obrazů a jejich vytváření, tradování a aplikace v praxi či vědomé promýšlení role kněze v moderní společnosti) by vyžadovala důkladnější zhodnocení skrze hlubší poznání biografií konkrétních jedinců.

Ačkoli jsem považoval Forstnerovu práci za velmi zdařilou, metodologicky jsem se po jejích stopách vydat nechtěl. Obával jsem se, že se utopím v záplavě úředních akt, korespondencí, programových textů a učebnic, že zůstanu na povrchu banálních zjištění bez možnosti dotknout se bohatství jedinečných lidských příběhů. Po období dalších úvah, během nichž mě trpělivě provázel můj školitel prof. Jiří Hanuš, nakonec padlo rozhodnutí. Biografie jednotlivých kněží mě přitahovaly natolik, že jsem se rozhodl za metodologický základ disertace zvolit právě biografický přístup. Sepsání biografie ovšem představuje časově náročný úkol, a proto jsem sledoval celou řadu osobností, ale detailně jsem zaostřil svou pozornost právě na tři. Na problematiku proměn kněžské identity jsem se nutně musel začít dívat primárně očima tří konkrétních diecézních kněží: Emanuela Masáka (1883–1964), Antonína Ludvíka Stříže (1888–1960) a Dominika Pecky (1895–1981). U posledního jsem navíc mohl navázat na své předchozí bádání.

Výběr těchto tří osobností ovšem rovněž nebyl nijak jednoduchý a přímočarý. Všechny tři biografie musely být v základních ohledech srovnatelné, relevantní, pramenně dobře podložené a zároveň mi měly nabídnout cestu k poznání rozdílných způsobů uchopení kněžského povolání. Jistě by se daly vybrat i jiné osobnosti. Na druhou stranu ale všichni tři odpovídali základnímu požadavku komparovatelnosti. Vzešli z jedné diecéze, sdíleli prožitek středoškolského studia před první světovou válkou, těžiště pastoračního působení u všech tří leželo v meziválečném období, všichni tři zanechali dostatečnou pramennou, publicistickou či třeba korespondenční stopu. U všech tří se jednalo o výraznější, literárně činné osobnosti s vlivem na své okolí, které měly ambici překračovat standardní pastorační rádius daný vykonávaným duchovním úřadem (kaplan, katecheta, spirituál semináře atd.). Všichni tři sdíleli touhu po obnově církve a kněžského povolání a snažili se ji nějakým způsobem realizovat. Na druhé straně jsem ovšem hledal takové kněžské typy, které se od sebe měly v ostatních ohledech naopak odlišovat, a to z toho důvodu, abych mohl představit co nejširší obzor světa českých katolických kněží od přelomu 19. a 20. století až zhruba po šedesátá léta 20. století, jak jsem si od začátku předsevzal. Proto se mi hodilo, že Emanuel Masák náležel k těm kněžím, kteří se nechali oslovit ideály modernismu a hledali nové cesty nejen k mentalitě moderního člověka, ale i k reformě církve, přičemž po roce 1918 z církve neodešli a různými způsoby se vyrovnávali s tím, že reformní ideály byly potlačeny. Antonín Ludvík Stříž naopak reprezentoval část kléru, která ke skutečnosti modernizace zaujala konzervativní postoj, a přitom využila mnohé z podnětů ultramontánní zbožnosti, silně ovlivněné mariánským kultem a úctou k papežství. Dominik Pecka obě uvedené perspektivy doplňoval střízlivě konzervativním smýšlením za současné připravenosti nově promýšlet potenciál laiků v církvi i možnosti moderních pastoračních metod, což ho přivedlo k roli charismatického průvodce mladých, propagátora mládežnického a liturgického hnutí a vyhledávaného popularizátora křesťanské nauky i vědeckého poznání.

Každý z nich tedy reprezentoval jinou představu o obnově církve a kněžského povolání, odlišné pastorační preference a do značné míry i jiná kněžská prostředí, jež se ovšem částečně prolínala. Z tohoto důvodu jsem do heuristické práce i do následných analýz a psaní vtahoval celou řadu dalších kněží, angažovaných laiků či jiných aktérů, a dokonce i témat a kontextů. Představovaly pro mě spojnici k obecným otázkám a záchranné lano před utonutím v detailu. Přesto jsem si začal uvědomovat, že největší hodnota zvoleného přístupu pravděpodobně nebude spočívat ve snaze získané poznatky za každou cenu generalizovat, byť i to bylo v řadě ohledů s opatrností možné, ale především v možnosti zachycovat, sledovat a zkoumat stopy obecnějších kontextů v konkrétním, jedinečném.

Současně s pronikáním do jednotlivých biografií se rodily nové a nové otázky. Začal jsem se ptát, jaké prostředí na přelomu 19. a 20. století vykazovalo nejpozitivnější klima vzhledem ke kněžské vokaci. Jak rodinné a obecněji sociální zázemí a parametry středoškolského vzdělávání a náboženské výchovy působily v procesu volby duchovního povolání? Jakým způsobem v dané době probíhal proces přijetí katolické víry u mladého jedince? Zůstala samozřejmou daností, nebo si naopak musela projít obdobím tápání, relativizace a hledání založeného na osobní, případně alternativní volbě? Jaké motivace provázely rozhodnutí pro kněžství a vstup do semináře? Jak kněžskou stavovskou identitu formoval zážitek společné formace, seminární řád, oficiální kněžské vzory či osobnosti vyučujících? Jaké role na sebe museli kněží přijímat v realitě farní pastorace na venkově, maloměstě či v prostředí velkoměstské periferie a jak se proměňovala míra akceptace kněžské autority v těchto prostředích uvnitř komunity věřících i mimo ni? Jak se v těchto prostředích vyvíjely vztahy mezi samotnými kněžími, případně mezi farářem a kaplany? Co se seminárními ideály učinila každodenní rutina duchovní správy a práce ve farní kanceláři? Jakým způsobem kněžskou identitu formovala nutnost hledání vztahu k proměnám moderní společnosti, kontext vývoje českého národního hnutí, zkušenost první světové války, vznik samostatného státu a kněžské reformní hnutí po roce 1918? Jak se v průběhu první poloviny 20. století proměňoval vztah kněží a věřících laiků? Jak identitu kněží ovlivňovala konfrontace s komunistickou totalitou v padesátých a šedesátých letech? Jakým způsobem komunita věřících prožívala smrt kněze? Co z jeho životního příběhu zůstalo součástí kolektivní paměti v podobě tradovaných mýtů?

V neposlední řadě se mi jako naprosto zásadní jevila výzva sledovat konkrétní příklady uchopení či „realizace“ kněžského povolání, tedy formy hledání vlastní role ve společnosti, naplňování role kněze v církvi, případně i formy realizace konkrétních pastoračních úkolů a cílů. V této souvislosti jsem začal přemýšlet nad tím, jak „realizaci“ kněžského povolání utvářela konfrontace „kněžské imaginace“ s „kněžskou realitou“, tedy jak se různé ideály, plány, sny, evangelizační programy, obsahy oficiální seminární spirituální výchovy či specifické formy zbožnosti, přejaté i nově vytvářené kněžské vzory a obrazy projevovaly v prostředí pastorační reality, jak se promítaly do konkrétních aktivit a pastoračních metod, jakým způsobem kněžská imaginace ovlivňovala konkrétní pastorační preference, jednání, chování a rozhodování jednotlivých aktérů.

Samozřejmě se čas od času ozývaly závažné pochybnosti o tom, zda se mi nakonec podaří všechny tři příběhy pojednat tak, abych čtenáři pouze nenaservíroval tři biografie, které by vlastně neměly nic moc společného. Podobně se ke slovu přihlásila foucaultovsky zabarvená obava, zda jsem se již samotným výběrem daných osobností nedopustil nepřípustné konstrukce, jejímž následkem by byla spíše fikce motivovaná mým záměrem představit různá kněžská prostředí, různě zaměřené pastorační projekty a kněžské vzory. Opakovaně jsem se kupříkladu ptal, zda jsem z Emanuela Masáka neudělal „umírněného modernistu“ přece jen příliš účelově, násilně, a obával jsem se, že tato charakteristika vlastně neodpovídá skutečnosti. Jak ale bez podobných pokusů uchopování rozličných identit a kněžských typů porozumět konkrétním dějinným jevům a procesům, které se přede mnou vynořovaly? Stejně tak mě trápil problém, že takřka okamžitě, když už se mi zdálo, že se mi podařilo pochopit a vykreslit konkrétní způsob realizace kněžského povolání, jenž prozrazoval specifickou identitu daného kněze, narazil jsem na novou roli, čin či rozhodnutí, které na první pohled dosavadní porozumění zásadně zpochybnilo. Vedlo mě to nakonec k závěru, že s některými pojmy je třeba zacházet opravdu s nadhledem a nikoli absolutně, že lidský život se do metodologických škatulek vměstnat nedá.

To ovšem neznamenalo, že bych na základní typologizování rezignoval. Když už jsem zmínil „umírněného modernistu“ Emanuela Masáka, doplnil bych, že právě v jeho případě se mi do rukou dostal nesmírně zajímavý korpus korespondencí a deníkových záznamů, jež mě potěšily nejen tím, že potvrzovaly jeho zaujetí Katolickou modernou a reformním hnutím v katolické církvi v jeho umírněné podobě, ale navíc mi dovolily vstupovat do zápasů o refor­mu církve na počátku 20. století a pak znovu po roce 1918. Díky nim jsem se setkával s celou řadou dalších aktivistů, spisovatelů, angažovaných laiků, s představenými semináře i brněnského biskupství. Prožíval jsem cenzorské zásahy do modernistických periodik, schůze reformního kněžstva, následný rozkol i nutnost vyrovnávat se se zákazy kněžského sněmování. Osud Emanuela Masáka, jeho deník a vlastně celé kněžské působení se mi staly neocenitelným průvodcem v hledání odpovědi na otázku, kam se poděly reformní ideály ve dvacátých a třicátých letech a jak s nimi mohli nakládat kněží, kteří se pro ně nadchli, ale po roce 1920 z církve neodešli. Začal jsem si uvědomovat, že možná taková životní trajektorie na první pohled nezapadá do povrchně definovaných (často mediálně atraktivních) identit či kněžských typů, ale o reálném životě vypovídá mnohem víc než leckteré extrémní případy…

A nakonec na sebe nenechaly dlouho čekat ani další intelektuální zážitky. Reportáže z mládežnických akcí, jež referovaly o inspirativním knězi Dominiku Peckovi, naznačovaly dobově naprosto novátorské pojetí kněžství, které skoro tajemně vyvrcholilo provázením bližních v komunistických žalářích. Studium biografie Antonína Ludvíka Stříže mě zase takřka bezprostředně uvádělo do staroříš­ské chalupy vydavatele Josefa Floriana a dávalo mi kupříkladu možnost poznávat nestandardní duchov­ní doprovázení v podání Jakuba Demla. S Anto­nínem Střížem jsem prožíval přerod dětské víry ve víru dospělého muže a brzy i bolestné hledání kněžského povolání, které nakonec vyústilo v odchod ze Staré Říše. Střížovo kněžské působení mně navíc umožnilo otevřít bránu k poznávání mnoha intimních vrstev kněžské spirituality a vstoupit do prostoru nemilosrdného zápasu s mocnostmi temnot o svěřené lidské duše. Díky Střížovi jsem pochopil, že pokud jako badatel nevezmu v úvahu i takové obsahy kněžské identity, které se sytí mystikou a reálně zažívaným duchovním soubojem se zlem, zůstane z uchopení dané historické podoby kněžského povolání jen povrchní popis pastoračních aktivit či analýza literární tvorby kněží. A to by bylo velmi málo.

Bez biograficky zaměřeného přístupu bych možná podobná zákoutí kněžské identity nedovedl nahlédnout tak zblízka. Na druhou stranu u několika problematik, které se týkaly zejména každodennosti kněžského života, vztahů mezi kněžími a věřícími či proměn motivací, jež provázely rozhodnutí pro kněžské povolání, a v neposlední řadě i kontextu reformního hnutí po roce 1918, na mě vtíravě doléhala otázka, zda jsem potenciál uvedených témat dostatečně využil, zda jsem se přece jen neměl více spolehnout i na další metody a přístupy, ať už přicházely v úvahu dějiny každodennosti, diskurzivní analýza či generační metoda. Nakonec jsem však nabyl přesvědčení, že výsledný text by se tím spíše rozbil. Kde to bylo ku prospěchu věci, tam jsem se zmíněnými metodami inspiroval a pracoval s nimi, metodologickým pilířem práce však zůstal přístup biografický, který rozhodl o konečné podobě textu.

Asi by se tento přístup dal nazvat jako „srovnávací biografie“, protože všude, kde to jen bylo možné, jsem pojednával dané problematiky skrze trojí biografickou perspektivu souběžně. A i tam, kde to možné nebylo, slouží jednotlivé příběhy k nasvícení těch dalších, přičemž na výsledný text snad lze mimo jiné nahlížet i jako na pokus o potvrzení teze, že problematika proměn identity katolických kněží v moderní době představuje relevantní téma historické vědy a zároveň pohnutý příběh společenského stavu, který se ještě v polovině 19. století těšil nezpochybnitelné společenské prestiži, s postupujícím časem se však stal pro některé vítaným terčem kritiky, symbolem zpátečnictví a reakce, pro jiné zase symbolem věčného řádu, legitimní autority, autentické služby nebo i mučednictví. Každopádně i po celé 20. století zůstalo kněžské povolání provokativním znamením, jehož reprezentanti nepřestali být nositeli jevů, které se i ve střetu s modernou ukázaly jako nečekaně vitální. Mám na mysli kupříkladu zážitek setkání s transcendentní skutečností. Kněžská identita tak ani ve 20. století nepřišla o své sakrální, spirituální či přímo mystické obsahy, bez nichž by vlastně ani nebyla myslitelná. Právě jim jsem se snažil důkladně věnovat, jak již ostatně napovídá název disertační práce (a připravované publikace, pokud vše půjde podle plánu) parafrázující citát z díla Léona Bloya: Když rozpínají ruce, dotýkají se temnot. Proměny kněžské identity v prostředí českého katolicismu v 19. a 20. století.³

Poznámky

1. Husák, Petr: Osobnost Dominika Pecky. Vývoj pojetí kněžství v prostředí českého katolicismu ve 20. století. Brno 2012.
2. Forstner, Thomas: Priester in Zeiten des Umbruchs. Identität und Lebenswelt des katholischen Pfarrklerus in Oberbayern 1918 bis 1945. Göttingen 2014.
3. Husák, Petr: Když rozpínají ruce, dotýkají se temnot. Proměny kněžské identity v prostředí českého katolicismu v 19. a 20. století. Disertační práce. Brno 2020.

(Tiskem vyšlo v KONTEXTECH 1 / 2021)