Kontexty 1 / 2020

Editorial

František Mikš

Začít musím smutně: v lednu nás po krátké těžké nemoci opustil náš britský přítel Sir Roger Scruton, jehož památce toto číslo věnujeme. Na takto malém prostoru nemohu vyjádřit vše, za co mu vděčíme, náš časopis i my osobně. Vzpomínkám na tuto mimořádně všestrannou osobnost je proto vyhrazena úvodní část čísla. Roger byl mimo jiné jeden z prvních členů naší redakční rady a vždy nás v mnoha směrech inspiroval – například svým charakteristickým propojováním politiky a kultury. Právě takto jsme od začátku náš časopis koncipovali a kultura na stránky Kontextů vždy neodmyslitelně patřila. A bude to tak i nadále.

Jinak jsme se ale v naší konzervativní revui po letech odhodlali i k určitým změnám a inovacím. Nejviditelnější je to asi na nově pojaté grafice a obálce, která, jak doufáme, tradičněji zaměřené příznivce nevyleká. Brzy také spustíme internetovou verzi časopisu, kde vedle aktuálních textů naleznete i archiv nejlepších článků z minulých ročníků. Do budoucna se budeme snažit přinášet kratší a hutnější příspěvky a rovněž otevírat prostor pro nové zajímavé autory. Ideové zaměření časopisu se samozřejmě nemění, stejně jako jeho editoři, z nichž někteří jsou s ním spojeni od samého počátku v roce 1990.

Další novinkou je rubrika Co s českou politikou, kterou reagujeme na dlouhodobý vývoj v naší zemi. Česká republika je krásná a bezpečná země, většina věcí tu zatím nějak funguje, ekonomice se daří a levicově-populistická vláda rozdává, kde to jde, aby uplatila své voliče. Situace pod povrchem je však mnohem horší. Žijeme z podstaty a mentálně se vracíme zpět do doby předlistopadové. Vláda neinvestuje do budoucnosti země, neřeší její nejpalčivější problémy, dokonce se nad nimi ani nezamýšlí. Jejím hlavním programem je nejen bezúčelně spásat plody práce činorodých lidí, ale také jim co nejvíc komplikovat vše, co dělají. Jak jinak si vysvětlit stále obludnější byrokracii uvalovanou na firmy, na drobné živnostníky (nejnověji třetí a čtvrtou vlnou EET), na školy a nejrůznější instituce a nakonec i na naše soukromé životy? Každý, kdo v této zemi něco aktivně vytváří a buduje, dobře ví, o čem je řeč.

Třicet let po pádu komunismu je u nás premiérem bývalý komunista a bezskrupulózní oligarcha, jehož byznys je založený na dotačním kořistění doma i v Evropě, navíc trestně stíhaný. Za sebou má silnou „stranu“, která vlastně ani není stranou, jako spíše lokajským spolkem sloužícím jeho ekonomickým zájmům. Na Hradě sedí nemocný a nevyzpytatelný člověk, jehož politické kroky vede nutkavá potřeba mstít se za minulé křivdy, skutečné i domnělé. Jak je možné, že jsme k něčemu takovému dospěli?  Vždyť od devadesátých let u nás za čistotu politiky bojovala celá řada vlivných občanských sdružení, zapálených aktivistů, intelektuálů a novinářů. Bojovalo se proti „prohnilé politice“ málo? Nebo naopak moc, a především kýčovitě a hloupě? Mnohokrát jsme na našich stránkách upozorňovali, že „antipolitické“ naladění v částech naší společnosti může zemi přivést do velkých problémů. Místo toho, abychom politiku kultivovali a rozvíjeli, jsme jí opovrhovali a hledali různé „nepolitické“ alternativy. Nyní pláčeme nad výsledkem. Jak z toho ven?

Problémy české politiky lze účinně zmírnit – i když ne úplně vyřešit – vhodnými institucionálními reformami, jak v tomto čísle píše politolog Michal Kubát. Kroky, které v tomto směru podnikly minulé vlády, nám bohužel nijak nepomohly. Zvláště nesystémové zavedení přímé volby prezidenta do českého politického systému, navzdory tomu, že před ním většina odborníků varovala. Dokážeme se z toho poučit, nebo budeme v destrukci politického systému pokračovat? Nejrůznější nápady jsou již na stole – přímá volba hejtmanů a starostů, zavedení různých závazných referend a lidových vet, snížení věkové hranice volebního práva na 16 let, kvóty pro ženy v klíčových politických pozicích. Neměli bychom se namísto podobných skoků do neznáma raději držet osvědčených politických řešení, která v západních demokraciích fungují a hodí se do našich podmínek? V rubrice Co s českou politikou budeme nadále přinášet články a studie různých výrazných autorů, kteří současné problémy české politiky a společnosti nejen popisují, ale současně nabízejí i rozumné návrhy na jejich řešení.

Vážení čtenáři, přejeme vám pěkné čtení.

Obsah

ROGER SCRUTON 1944–2020

Petr Fiala
O Rogeru Scrutonovi osobně

Petr Osolsobě
Roger Scruton a jeho Brno

Martin Fiala
Poslední rok Rogera Scrutona

TÉMA: CO S ČESKOU POLITIKOU

Jiří Nantl
Co musí Česko udělat, pokud chce uspět

Michal Kubát
Parlamentní režim v ČR po třiceti letech

Vojtěch Šimíček
Volba, kterou vlastně nikdo nechtěl – a jak dále?

NÁZORY

Jiří Hanuš
Koktejl moderní doby

Petr Dvořák
Proč Evropská unie mluví tak, jak mluví

PORTRÉT: MIKULÁŠ LOBKOWICZ

Mikuláš Lobkowicz
Kultura mezi neurčitostí a jistotou

Lenka Karfíková / Vojtěch Novotný / Zdeněk Jančařík
Vzpomínky na Mikuláše Lobkowicze

ARCHITEKTURA

Petr Pelčák
Architekt Anton Schweighofer

LITERATURA & KULTURA

Peter Demetz
Mussolini v kině

Jiří Munzar
Kafkův poslední proces

Kateřina Szczepaniková
Člověk Tomáš

Tomáš Mazáč
Nemám času

Petr Fiala
Spalující vášně Tomáše Mazáče

VAŠI NEJMILEJŠÍ BÁSNÍCI?

Milan Uhde
Ta růže dát se chtěla všem

NAD KNIHAMI

Jiří Hanuš
Kánon Václava Klause: jeho síla a slabiny

Martin Fiala
Dva Benové a jejich recept, jak uzdravit americkou společnost

VÝTVARNÉ UMĚNÍ

František Mikš
Přepych, klid a rozkoš. Henri Matisse: modernista, experimentátor i Sultán Riviéry