Ta růže dát se chtěla všem

Milan Uhde

KULTURA / Vaši oblíbení básníci

Nejsem básník, jen jsem se o to kdysi pokoušel. Ale poezii jsem si zamiloval. Začalo to tím, že jsem jako primán královopolského gymnázia vyslechl spor oktavánů o Františka Halase a šel si do školní knihovny vypůjčit nějakou jeho knihu. Měl jsem štěstí, že jsem si – dosavadní věrný čtenář Aloise Jiráska – vybral sbírku Naše paní Božena Němcová, náhodou v ní zalistoval a natrefil tyto verše:

Na hrob chodí deště
Ještě Ještě Ještě
mé prstíčky deště
naši paní češte

Zaujalo mě, že prstíčky deště byly „mé“. To přivlastnění a zosobnění ke mně mluvilo daleko naléhavěji než oslavné a soucitné tóny, které se ozývaly v jiných básních té knížky. Častěji než proslulé máchovské metafory ze slavné skladby Staré ženy opakuju si dnes scénu z Halasovy básně Dobrý den Brno, zařazené do sbírky A co?

kdy v čpavé dupárně
až k pýše zvedla nos

Jen dou vode mně dál
láska mi vobešla 

To už jsem začal v básních hledat především setkání mužského a ženského světa. Halas mi ukázal cestu ke svým spřízněným mladším druhům. Takto psal o lásce největší český milostný básník Oldřich Mikulášek, a to dokonce na počátku stísněných padesátých let ve sbírce Horoucí zpěvy (1953), jinak plné dobové politické lyriky:

To se to řekne, běž k němu,
to se to lehko řekne, běž k ní,
ale roh povlaku,
který jsi rovnala,
zůstane navždy pomačkaný ve mně,
a každý tvůj pohyb
spí ve mně,
tvůj každý krok mi chodí na pohřeb,
a když si vzpomenu,
něco mi zmáčkne srdce,
mé srdce, které má pořád někdo v hrsti
a tváří se, že je to rukojeť hole
nebo držadlo v tramvaji.
Taky já jedno svírám,
taky já na jednom visím
a všichni svíráme
a všichni visíme
na této nitce.

Od Oldřicha Mikuláška jsem dospěl k Josefu Kainarovi, ne k literátovi, který se tak úspěšně zlomil pod poúnorovým tlakem, ale k lyrikovi, který za války nahmatal na své kůži i ve své duši zhoubný dotyk zla a poznal, že některé bolesti ani láska nevyléčí:

Slyše se pak šeptat v chladu,
v chladu srdce, které dychtí:
– za nic duši upsal bych ti,
– za nic všechno… – zachvěji se,

neboť v náhlém zahledění
vidím přesně jako nápis,
nápis na náhrobním vlyse,
že ani to za nic všechno
možné není,
možné není.

Měl jsem to štěstí, že jsem Mikuláška a Kainara zažil osobně a zblízka stejně jako Jana Skácela. Pamatuji si i verše, které – pokud vím – do žádné sbírky nezařadil:

Alejí šli jsme,
tajili tiše dech.
Jak sníh ležely květy
vysoko na stromech.
(…)
Slova jsem lámal
jak muži kámen v lomu.
Má žena řekla jen:
Chtěla bych žít v tom stromu.

Velký dar jsem dostal v podobě přátelství s dalším Brňanem Milanem Kunderou. V jeho sbírce Monology, kterou nakonec nepojal do svého díla, si mě získala báseň, která mě vzrušuje dodneška:

Ta růže dát se chtěla všem,
táhnout jak vůně všemi muži
a v mužích chutnat celou zem.
Což – po smrti to umí každý
rozplynouti se do šíra.
Ale ta růže touživá
chtěla to umět zaživa.
A nazvali ji číškou jedu
a nazvali ji Sodomou.
A leží nyní zahozená,
leží jak kámen pod vodou.
Přece však ostny bodavými
pokaždé v sobě ucítím ji,
když někdo vodu studně mé
očima svýma rozhrne.

Ale o lásce uměli psát nejen v Brně. Ještě jako gymnazista jsem objevil Karla Tomana, jeho úchvatné lyrické nekrology za vášnivé sebevražedkyně tehdejší generace, ale i neobvyklou báseň Opatrná panna ze sbírky Sluneční hodiny:

Počítáš noci, platoniku,
zříš s pýchou rozkvétat své ctnosti keř?
Má tmavá růže voní –
proč váháš sáhnout po ní,
ó platoniku?
Noci se svěř.

Lišaji v noci, platoniku,
bijí ti do oken, vrážejí v keř.
Tma, země, nebe svádí
tvé poustevnické mládí,
ó platoniku.
Noci se svěř.

Fráňa Šrámek slynul překrásnými obrazy, kterými oslavil mladé milování a vzpomínku na něj. Já jsem se zahleděl do jiného motivu z jeho Splavu:

Když černé přijdou dny, nehledej
v opasku nůž, nehledej!
Pokouší, vábí? Zahoď jej!
(…)
Za mladičkého jitra vyjdi tiše z domu,
opustiv ženu krásnou, krásnou, ještě spící.
Nevzpomeň feny. Sni o holubici.
A nezapomeň říci: Pokoj domu tomu.

Jaroslava Seiferta a jeho Voskovou svíci citoval s nadšením F.X. Šalda. Přiznávám, že mě tím na ni upozornil. Je přízračná:

Když člověk mrtev k nohám
jí padne jako spící
na vlečku černých stínů,
tu rozčísne svou kštici

a po voskovém těle
jí žhavá slza skane:
Pojď se mnou, mrtvý milý,
lůžko je rozestlané.

Teprve po Seifertovi jsem se začal obdivovat Vladimíru Holanovi, a to nejen jeho složitým metaforám, nýbrž i jadrné melodii v Terezce Planetové, jakoby odzpívané z lidové poezie, ale ještě daleko ponornější:

Je srdce tvoje
na černej kámen lom.
Snad milá prahne
mít pomník a mít strom.

I černej pomník
i věrnou noční stráž
milence, jenž by bděl
s kloboukem na kuráž.

Bděl by tam k ránu
a proměnil se v strom.
Je srdce tvoje
na černej kámen lom.

Veliké osobní poselství pro mne znamenal Jiří Orten. Smrt nejen jako obecný lidský úděl, ale jako konkrétní a hrozivá vidina, výraz mocensky organizované nenávisti a ghettoizace, který se v intimních prožitcích a vztazích odrážel jako zranění zoufalou nevírou. To jsem prožíval zvlášť silně, protože režimní tlak se za mých časů zopakoval.

Ó, není samoty! A ani lásky není!
Dívky spí na ložích a jejich lože lžou!
On vstoupí, ztěžkne je, strašně je rozplamení
jakousi propastnou a slepou modlitbou,
rozváže řeménky a všechno pozotvírá,
tam, kde bys dychtil pít, palčivost zanechá
a duši vyplení, až nechce nic už, sirá,
než zapomenout sen. A to je útěcha…

Milování a láska ve zlých časech se staly leitmotivem dalších generací, i té mé. Jan Zábrana jej ztvárnil nezapomenutelně. Lidé zvláštního ražení strašlivě zasáhli jeho osud. „I láska zesládla jejich krví,“ tak to vyslovil. Padesátým létům, otřesným zážitkům ve státě organizovaném jako ničení vybraných lidí a decimace ostatních, vyrval však přesto po letech vzpomínku čistou a okouzlenou:

To byl ten déšť, liják tvého těla,
a k ránu pršelo i venku, do oken,
na dvůr a na asfalt, kam už jsi neviděla,
to byl ten déšť, ten liják tvého těla…
A dveře zaklaply, když ještě nebyl den.

Její autor mi kdysi citoval verše ze hry jednoho z alžbětinských dramatiků. Jméno i titul jsem zapomněl, ale slova nikoli, a nedá mi to, abych je neuvedl, protože mě strhuje jejich temné tajemství: „To bylo dávno, v jiné zemi, / a ostatně ta žena je už mrtvá.“ Zato nejslavnějšího alžbětince mám v paměti přesně – dialog dánského prince s Ofélií v překladu Zdeňka Urbánka. Je to báseň, i když se tváří jako próza.

Hamlet: Miloval jsem vás kdysi.
Ofélie: Říkal jste to a já vám věřila.
Hamlet: Ale neměla jste. Neboť když roubujete na lidskou náturu ctnost, nic dobrého z toho nevzejde. Nikdy jsem vás nemiloval.
Ofélie: Tím víc jste mě oklamal.
Hamlet: Jdi do kláštera! Nebo chceš rodit hříšníky?

Kromě českých básníků jsem rád a soustavně četl Rusy. Takto si vyvolával svou milovanou můj nejmilovanější Boris Pasternak v básni Marburg ze sbírky Nad bariérami. Znám tu báseň zpaměti, ale knížku jsem dávno pozbyl a jméno překladatele zapomněl:

Ten večer jsem tě od hřebínků k patě
jak tragéd v provincii dramata Shakespearova
za sebou táhl a dopodrobna znal tě,
po městě bloumal a dlouze memoroval.

Ani Vladimíra Majakovského jsem nemohl minout, protože i tento prorežimní „opěvatel převařené vody“ věděl o lásce své. Jiří Taufer přeložil jeho báseň Liličce místo dopisu:

…ještě chvíli, a vyženeš mě
spíláním zasypávajíc mou hlavu.
V temné předsíni dlouho neleze
má chvěním zlámaná ruka do rukávu.

Při vzpomínce na to, jak jsem zbožňoval Sergeje Jesenina a zavile ho hájil na fakultním semináři z ruské sovětské literatury, vybavuju si i to, že mě Oldřich Mikulášek varoval před efekty, které označoval jako citovky, a to pro jejich obcování s banalitou a sentimentalitou. Měl pravdu. Jenže Jesenin mi přesto nejde z hlavy, a to i díky Horovu překladu poemy Anna Sněgina, v níž chuť „román / s vojačkou krásnou začíti“ otrávila revoluce.

Luna jak klaun se třásla smíchem.
A v srdce, z něhož zmizel hnět,
mi vlna citu stoupá tichem
šestnácti vrátivších se let.
Rozešli jsme se za úsvitu,
tajemstvím zněl náš krok a hlas.
Je cosi překrásného v létu
a s létem překrásného v nás.

Řadu mých lásek vybraných pro tuto příležitost uzavírá Anna Achmatovová: podařilo se mi navštívit ji, poklonit se jí a poděkovat.

Já jsem všem milencům svým
přinesla jen požehnání.

Jeden žije v klidném štěstí,
zamilován do své ženy.
A druhý má na náměstí
z bronzu pomník zasněžený.

(Tiskem vyšlo v KONTEXTECH 1 / 2020)

Milan Uhde

Milan Uhde (1936)

spisovatel, dramatik, scenárista a bývalý politik

archiv textů autora

Mohlo by Vás také zajímat

Chrám Krista Spasitele v Moskvě
Od Napoleona po Pussy Riot

Honosný a monumentální Chrám Krista Spasitele stojí na pravém břehu řeky Moskvy nedaleko Kremlu. Ovšem zajímavější než úctyhodné rozměry a (pro mnohé sporná) umělecká hodnota stavby je její příběh...

Karolina Foletti

Viktor Karlík a nejen Literatura

Nakladatelství Revolver Revue vydalo novou a poměrně objemnou knihu s přitažlivým titulkem Literatura, která ale zdaleka není jen tím, co název slibuje...

Jan Paul

Architekt Anton Schweighofer

V prosinci 2019 zemřel rakouský architekt Anton Schweighofer, tvůrčí osobnost s jasnými nároky na architekturu.

Petr Pelčák

Mussolini v kině

Pozoruhodný svět kinematografie coby nástroje i oběti propagandy v Mussoliniho fašistické Itálii.

Peter Demetz