Člověk Tomáš
Vzpomínka na básníka Tomáše Mazáče (1962–2017)

Kateřina Szczepaniková

KULTURA / Portréty

S Tomášem Mazáčem jsme se seznámili 15. června 2016 v Mahenově památníku při uvedení básnické sbírky Pavla Švandy Mudrc bělmem. Ten den jsem měla za sebou rozvodový soud a neúspěšný pracovní pohovor. Od rána pršelo.

Protože Tomáš neměl internet, trvalo ještě dalších pár týdnů, než jsme se znovu náhodně potkali v brněnském kostele sv. Jakuba. Od července do prosince 2016 jsme pak spolu chodívali na kávu.

Sedávali jsme v Café Placzek, na můj vkus příliš snobském podniku, odkud je ale působivý pohled na průčelí minoritského kostela sv. Janů. Tomáš přicházel se starosvětskou hůlkou a koženou aktovkou, „z lepších časů“, jak říkal. Pokaždé galantně povstal a přisunul mi židli, když jsem se chystala usednout. Nepřestali jsme si vykat. Bylo nemyslitelné, abych kávu zaplatila sama. Nedostatek financí Tomáš vyřešil v sms zprávě: „Navrhuji sejít se o půl páté v mé domovské restauraci Adria. Berou tam totiž stravenky, jimiž oplývám.“

Námětem našich hovorů byla zejména víra. Tomáš mi vážně a věrohodně předával doporučení ohledně duchovního života. Daroval mi svou sbírku poezie Jak chutná sova. V kontaktu s Tomášem jsem objevila některé své vlastnosti, které jsem dosud neviděla. Časem vyprávěl útržky ze svého dřívějšího bouřlivého života. Vnímala jsem Tomášův smutek z odloučení od dětí.

Nepotkávali jsme se s Tomášem dost dlouho na to, abychom hovořili o všech místech, kde žil a pracoval. Naposledy jsme se viděli při náhodném zimním setkání na Kounicově ulici. Tomáš si pozorně prohlížel knihy ve výloze Boudova antikvariátu…

V říjnu 2019 byla na Skleněné louce uvedena sbírka Kde končí tvé jméno, začíná moje AMEN, kterou z Tomášovy rukopisné pozůstalosti uspořádal Zdeněk Volf. Sbírka je dedikována Martině Večeřové, Tomášově terapeutce a přítelkyni z Psychiatrické léčebny Šternberk. Můj text nemůže konkurovat zdařilému doslovu a Tomášovu medailonu, které Zdeněk Volf pro tuto sbírku připravil. Hledala jsem proto jiný způsob, jak na Tomáše Mazáče vzpomenout. Zdeněk Volf mi laskavě pomohl oslovit několik Tomášových přátel, které jsem požádala o odpověď na otázku „Kde jste se s Tomášem Mazáčem potkávali a jaké jste měli společné téma?“ Autoři příspěvků se většinou podíleli také na uvedeném výběru básní.

 

 

Ivo Binder, výtvarný kurátor

Moje první, ještě prehistorická vzpomínka na Tomáše je zcela logicky a osudově spjata s brněnským antikvariátem U Jakubské věže. Bylo to v osmdesátých letech, kdy tyto stánky, byť byly dosud hluboce zaklesnuty v síti státního obchodu s knihami, poskytovaly těm vytrvalejším a cílevědomějším vzrušující zážitky z objevů v oblasti kultury ducha. Vídal jsem, jak mi před očima tu a tam proklouznul tehdy ještě štíhlý intelektuál s urputným výrazem ve tváři, třímající v rukou hromádky knih, které jsem mu tiše záviděl…

Po několika letech završených dramatickými celospolečenskými změnami jsme spolu s přítelem Karlem Rechlíkem otevřeli pod záštitou nakladatelství Lidová demokracie-Petrov galerii křesťanského umění Typos. Tehdy mi Tomáš, který byl jedním z nakladatelských redaktorů, zkřížil cestu podruhé. Jeho zájem o aktivity galerie byl silně motivující. Nově vzniklému přátelství jsme dali s mírnou nadsázkou oficiální status „tiskový mluvčí galerie Typos“. V praxi se to projevovalo nejen tak, že v kulturní rubrice Lidové demokracie, kterou tehdy vedl, referoval o výstavách galerie, ale také že velká část jeho pracovních setkání probíhala v maličké kanceláři vedoucího galerie.

Bylo toho příliš, co nás spojovalo: umění, poezie a bibliofilie, jejíž byl Tomáš zcela bezkonkurenční znalec, vždy schopný pohotově poradit a podat vyčerpávající informace až co do gramáže papíru konkrétních bibliofilií…!

Na pozadí všech našich životních zápasů však byl permanentní zápas o lépe žitou víru – i přes všechny propady a klopýtání, kterých nebylo u obou málo. Bylo to úsilí opravdové a vroucí.

 

 

Marcela Blahůšková, básnířka

S Tomášem jsme se znali od 70. let minulého století, takže jsme se setkávali na mnoha místech za ten dlouhý čas. Nicméně tématem, které nás nikdy nepřestalo bavit a spojovat, byla literatura, zejména poezie, ale nejen ta. Začalo to v Hulíně, kde jsme oba jako děti žili. Tomášova maminka byla učitelka, vedla recitační kroužek, kam jsem chodila, a tak jsme se zprvu potkávali při mých návštěvách u nich doma. V osmdesátých letech jsme jak Tomáš, tak já založili rodiny, a po čase jsme se zase potkali v Brně, kde naše rodiny žily. Společné téma literatura nás spojovalo i tehdy. Vyměňovali jsme si texty, zavítali jsme do ateliérů několika brněnských umělců. Velmi ráda vzpomínám třeba na pana profesora Jiřího Šindlera. Tomáš mne seznamoval s umělci v jeho okruhu, já jeho zase s mými přáteli z umělecké branže. Stál u zrodu mé první sbírky. Ale šlo třeba i o praktické stránky života, když žil sám, jako bylo třeba praní prádla nebo nakupování oblečení, i próza života umí spojovat.

 

 

Petr Čermáček, básník, výtvarník

Dříve jsem o Tomášovi slyšel, než ho znal. Představeni jsme si byli, tuším, v Rosa coeli v Dolních Kounicích, kde jsem vystavoval, poprvé, nervózně, nesměle… Pak jsme se již potkávali častěji, přes KAM, přes Veronicu, přes knihy, výtvarná díla, básně, tj. potkávali jsme se zejména v gale­riích, redakcích a kavárnách. A byl jsem opakovaně překvapován, s kým se Tomáš zná, co vše četl a jak o tom dokáže hovořit. Překvapován ovšem také jeho apetitem, sopečnou gestikou, náhlými příchody i odchody… Překvapován kontrastem mezi barokním projevem a úspornou dikcí jeho básní, něžných i bolavých, básní bez ornamentu, přímočaře přesných: Dokončit alespoň jedinou svou lásku / bych chtěl / až po tečku. / Hrách teček tří sypeš mi za větu.

 

 

Jana Černá, knihovnice

Asi poprvé jsem s Tomášem hovořila v redakci novin na Moravském náměstí na konci osmdesátých let, kam jsem byla vyslána, abych od něj získala údaje pro slovník jihomoravských autorů, který se tehdy chystala vydat Knihovna Jiřího Mahena. Od té doby jsem věděla, kdo je, když jsme se často potkávali na koncertech filharmonie a na divadelních představeních. Oba jsme také navštěvovali „podzemní“ divadelní školu Bořivoje Srby. Stále Tomáše vidím jako Polonia, když jsme se jednou celý den věnovali Hamletovi v režii legendárního Petera Scherhaufera. Ráda jsem sledovala kulturní rubriku Lidové demokracie, později i literární přílohu časopisu Kam v Brně… Tomáš se stal častým návštěvníkem i účinkujícím v Mahenově památníku. Vodil tam také svoje studentky z Fakulty sociálních studií. Byl výborný řečník a recitátor. Měl velké štěstí na obětavé přátele. Jeho zásluhou jsem se s některými mohla spřátelit i já.

 

 

Zeno Kaprál, básník

Tomáše Mazáče jsem poznal na podzim roku 1995. Čerstvě jsem tehdy pracoval v spisovatelské obci a navazoval kontakty s literáty. On byl v té době novinářem, a to na mne dělalo náramný dojem. Stáli jsme na chodníku před divadlem a rozmlouvali o spontaneitě. Dal mi přečíst verše. Líbily se mi. A tak to od té doby mezi námi bylo – příležitostná setkání, spíš náhodná než plánovaná, jak kdy. Útržky vzpomínek. Třeba jak jedeme vlakem a já mu předávám honorář za čtení v Mahenově památníku. Nebo návštěva v bohunické nemocnici, kde byl hospitalizován s těžkou depresí. V náhlém hnutí mysli, v touze povzbudit ho, vyprávím anekdotu z oblasti černého humoru o kómatu a smrti jako lepší alternativy… Věru nevím, co mne to tehdy napadlo, ale Tomáš se zasmál. Myslím, že jsem tím vtipem pomohl z rozpaků především sám sobě. Co když však mě chtěl jen potěšit?

Dnes, po letech, sedím nad jeho posmrtně vydanou sbírkou, v péči Zdeňka Volfa, a přemýšlím nad jejím názvem: Kde končí tvé jméno, začíná moje AMEN. Je to verš z Úplně tiché básně, a je to strašný verš. Jako to naléhavé mene tekel na zdi Balsazara. Jistě. Nešťastné lásky jsou pro básníka požehnáním… Jenže, co když samo žehrání na ně usvědčuje autory z potměšilosti? Stesk je věrohodný, ale popravdě vítaný jako stimul. Potom libuje si poeta u výběru sentimentální metafory; na původní soužení rád zapomíná. To není Tomášův příběh. On je trýzněn ne programově vnějšími okolnostmi, ale pevnou stabilitou uspořádání vnitřního. Je to nepohodlné a pro tvorbu značně frustrující. Přece setrvává ve své pravdivosti. Tomáš Mazáč zanechal dílo určené k zahanbení světa i východisku, jež ospravedlňuje a odpouští.

 

 

Ivan Petlan, básník, překladatel

Já jsem měl s Tomášem poměrně intenzivní styk. Byla období, kdy třeba denně. Tomáš potřeboval přátele a jejich praktickou pomoc, byl jsem jedním z nich. Míst setkání bylo tedy za ty roky požehnaně. Řešili jsme často jeho životní peripetie, svízele a akutní potřeby. A vedle toho témata našich společných světů, tedy poezie, umění a kultury, víry, společenských jevů, někdy i politiky – Tomáš byl konzervativec a to mi vyhovovalo. Tomáš byl víc než náruživý čtenář, byl milovníkem knih. Nakazil bibliofilií i mě, ku své radosti a k nelibosti mého sužovaného okolí. Přirozeně tedy mluvil často o knihách. Zdálo se, že zná všechny, které stojí za to být sbírány. A další vášeň: jako básníci jsme spolu mnohdy konzultovali i verše. Dělával jsem korektury i jeho dalším textům; často k jejich editaci využíval můj počítač a s ním leckdy i mou technickou součinnost.

Nad rámec otázky bych dodal, že Tomáš znal a četl i časopis Kontexty a tohoto periodika si vážil. K mým vzpomínkám patří i to, že mi kdysi jedno číslo přinesl a přiměl mě přečíst si článek o Oscaru Wildovi, který pokládal za bravurní.

 

 

Pavel Švanda, spisovatel

Když Tomáš Mazáč počátkem 90. let vedl kulturní rubriku brněnské Lidové demokracie, oslovil mě a Jiřího Kuběnu, abychom recenzovali novinky, prózu a poezii. Později jsem též pracoval v Lidové demokracii a byli jsme s Tomášem redakční kolegové a kamarádi. Oceňoval jsem jeho erudici a šarm. Tehdy byl Tom na svém místě a myslím, že šťastný. Po zániku Lidové demokracie se pokoušel zakořenit na jiných pracovištích, jenže už nenacházel nutné pochopení. On byl svým způsobem klasickým novinářským bohémem, nesnášejícím běžná omezení, například pravidelnou pracovní dobu.

Pak se Tomáš přestěhoval do Žiliny a vídali jsme se hlavně na bítovských básnických setkáních. Do Brna se vrátil už zřetelně starší muž, obtížený vážnými psychosomatickými problémy. Co prožíval, mimo jiné v zápase s alkoholem, asi prohloubilo úděl básníka. Ale člověk Tomáš to neměl lehké. Poseděli jsme spolu občas u kávy. Nebo jsme si kývli na pozdrav u brněnských minoritů.

Můj přítel byl autentický, nikoliv mediálně vyšlechtěný bohém, takže ve svém „bosáctví“ nebyl vždy pohledný. Ale myslím, že svou víru a svou poe­zii si úspěšně bránil až do konce. Ve vzpomínkách se ke mně Tom vrací docela často.

 

 

Petr Veselý, malíř, básník

Pouhý výčet míst setkávání by, alespoň z mého pohledu, asi nebyl ničím zajímavý a ani mně ve vzpomínkách žádné z míst něčím výjimečným nevybočuje. Kupodivu ani některá z četných hospod, ani Tomášův privát v Dolních Kounicích u paní Kališové, výlet do Prahy… Zvláštní mně připadá, že si nevybavuji ani Tomášův hlas (snad už natolik „mluví“ jen prostřednictvím svých veršů?), snad jen jeho jaksi šibalský úsměv, úšklebek (místo tváře!), provázený těžko již vzpomenutelnou hlasovou stopou. Napadá mě, že místem setkání jsou tři Tomášovy sbírky. K první, vydané ještě v Bloku, jsem dělal ilustrace, z nichž sice nakonec zůstalo jen torzo, ale myslím, že tam patří; druhou jsem do jisté míry inicioval, vyšla v „Šuřce“ s mojí ediční značkou; ve třetí, vydané již po Tomášově smrti, jsou moje kresby. Oním místem setkání by ale mohly být také Tomášovy stoly. Ten v brněnské redakci někdejší Lidové demokracie někdy na počátku 90. let a potom stůl poslední, tedy v ubytovně v Medlánkách. Oba s pečlivě poskládanými věcmi, první s knihami, s papírky s poznámkami, s rukopisy, s psacími potřebami, ten druhý s množstvím léků, s Biblí, se svatými obrázky (které zřejmě darovával návštěvám)… Podrobněji si jednotlivé předměty vlastně nepamatuji, převládá především zážitek neuvěřitelné uspořádanosti s využitím každého místečka, bez mezer téměř, kterými by prosvítal povrch stolu. Dva tak diametrálně odlišné světy. Poprvé jakési zastavení v jinak rušném prostředí redakce, podruhé místo až nepřiměřeného ztišení a samoty. Místo, od kterého jen pár kroků Tomáš skonal.

 

 

Zdeněk Volf, básník, editor

Naráželi jsme na sebe ještě na fakultě, při nejrůznějších čteních, vernisážích, blížeji pak nad výběry básní pro jeho kulturní rubriku v Lidové demokracii či do přílohy měsíčníku Kam v Brně… A jistěže jsem časem potěžkal i Tomášovy krabice s knihami při stěhováních, i tíhu jeho „temných nocí“ na Psychiatrické klinice v Brně-Bohunicích nebo v Psychia­trické léčebně Šternberk. – Ale naše nejintenzivnější sdílení probíhalo na podnájmu v Dolních Kounicích, kde se po rozvodu v druhé polovině devadesátých let přece jen déle usadil. Těžištěm našich rozhovorů byla především poesie, vzájemné ohledávání vznikajících veršů a vycházejících novinek, postupně též otázky osobní víry, modlitby… nicméně na pozadí čím dál těžšího citového, zdravotního či finančního Tomášova klopýtání sílilo ve mně něco, co jsem mu vepsal do jedné z nemála věnovaných básní: …a znovu ten pocit: pokušení má žije.

Portrét Tomáše Mazáče připravila Kateřina Szczepaniková, rozhlasová dramaturgyně, pedagogická pracovnice IQ Roma servis.

(Tiskem vyšlo v KONTEXTECH 1 / 2020)

Kateřina Szczepaniková

rozhlasová dramaturgyně, pedagogická pracovnice IQ Roma servis

Mohlo by Vás také zajímat

Chrám Krista Spasitele v Moskvě
Od Napoleona po Pussy Riot

Honosný a monumentální Chrám Krista Spasitele stojí na pravém břehu řeky Moskvy nedaleko Kremlu. Ovšem zajímavější než úctyhodné rozměry a (pro mnohé sporná) umělecká hodnota stavby je její příběh...

Karolina Foletti

Viktor Karlík a nejen Literatura

Nakladatelství Revolver Revue vydalo novou a poměrně objemnou knihu s přitažlivým titulkem Literatura, která ale zdaleka není jen tím, co název slibuje...

Jan Paul

Architekt Anton Schweighofer

V prosinci 2019 zemřel rakouský architekt Anton Schweighofer, tvůrčí osobnost s jasnými nároky na architekturu.

Petr Pelčák

Mussolini v kině

Pozoruhodný svět kinematografie coby nástroje i oběti propagandy v Mussoliniho fašistické Itálii.

Peter Demetz

Nemám času

Nejlepší básně ze sbírek Tomáše Mazáče vybrali jeho nejbližší přátelé, většinou umělci a básníci.

Z básní Tomáše Mazáče