Civilizační mise Západu v době války proti teroru

Jan Obrtlík

POLITIKA & SPOLEČNOST / Názory

Téměř přesně po dvou dekádách skončila letošním odchodem spojenců z Afghánistánu významná etapa v dějinách Západu. Je to okamžik, kdy je vhodné na ni pohlédnout z historického odstupu a připomenout si její bombastický začátek ve stylu postmoderní křížové výpravy i její – původně velmi silnou – konotaci civilizační mise euroamerické civilizace ve prospěch svobody, demokracie a liberalismu. Její rozpačitý konec je odsouván do pozadí aktuální pandemií koronaviru i urgencí globální ekologické agendy, o to více však vybízí k reflexi vnitřní logiky tohoto generaci trvajícího kolektivního ­jednání.


Letošní srpnové počasí bylo mimořádně chladné. Zchladil nás ale i bezpečnostní kolaps, který jsme si my, spojenci, přivodili v Afghánistánu. Západu nepřátelské hnutí Tálibán na začátku letošního srpna získalo první provinční město a 19. dne téhož měsíce již světová média oznámila ovládnutí hlavního města Kábulu. Země s necelými čtyřiceti miliony obyvatel o rozloze téměř dvojnásobku Německa tedy byla „dobyta“ za necelé tři týdny. Ještě více šokuje výzbroj a výstroj, kterou Američané touto cestou Tálibánu „poslali“. Podle neoficiálních, avšak logických údajů vycházejících z výzbroje poskytnuté mezi lety 2004–2016 poražené afghánské armádě jde zhruba o tyto proporce: mezi jinými asi 358 tisíc útočných pušek, více než 22 tisíc vozidel Humvee a 33 helikoptér UH-60 Black Hawk. V tomto ohledu mnoho neuklidňuje upřesnění, že jde o výzbroj „předávanou postupně“ během zmíněného období (nemusí být tedy již všechna funkční) a že nemá hodnotu 80 miliard dolarů, ale pouze asi 10 miliard dolarů.1 Na internetu kolují fotografie tálibánců v nových uniformách americké provenience a balistických přilbách s nočním viděním. Takový „dar od Alláha“ asi opravdu nečekali… Údiv pozorovatele nemá konce.

Také Evropský parlament vyjádřil politování nad tím, že „politický proces a vojenské plánování vedoucí ke stažení amerických vojsk z Afghánistánu probíhaly jednostranně a bez dostatečné koordinace se spojenci v NATO“ a že „během záchranné operace v Kábulu nedocházelo ke spolupráci nebo koordinaci mezi členskými státy EU“.2 Stejně tak Evropský parlament odsuzuje nedodržení (nutno říci, že nepravděpodobně optimistických) slibů Tálibánu.3

Někteří jsou toho názoru, že nejde o prohru Západu, ale především Afghánců.4 Nebyla-li to však „naše“ válka, ale jen jakýsi dárek méně rozvinutým obyvatelům naší planety, pak to byl věru dar luxusní a není zřejmé, proč by jej měli dostat právě afghánští pastevci, a ne třeba jiné národy. Nicméně teze o tom, že to nebyla „naše“ válka, je očividně nepravdivá. Afghánská válka, nebo alespoň tato její etapa, končí pro Západ velmi neslavně a pro její pochopení je vhodné trochu zavzpomínat na svět v době jejího začátku. Byl to svět velmi odlišný od toho dnešního. „Západní“ verzí tohoto vleklého konfliktu byla „válka proti terorismu“ vyvolaná teroristickými útoky 11. září 2001. „Ne-Západ“ či „Anti-Západ“ (nelze totiž říci, že celý „Východ“), obzvláště arabský svět, v téže válce viděl především další křížovou výpravu (crusade) a Američané byli často označováni za křižáky (crusaders). Dlužno říci, že touto konotací se pravděpodobně motivovala i celá řada Američanů a Evropanů nasazených v boji, stejně jako jejich sociální zázemí. Shoda mezi všemi zúčastněnými tedy byla v tom, že tato válka není jen vojenskou, ale také (možná i především) civilizační misí euroamerické civilizace, jejímž cílem je rozšíření společenského uspořádání liberální demokracie. Právě idea civilizační mise zasluhuje bližší zkoumání. Je totiž nesamozřejmým, nestabilním a pravděpodobně i nestabilizovatelným komplexem hodnot a postojů, na nichž celý Západ dlouhodobě staví. Mluvíme-li dnes o kolapsu tohoto bezpečnostního projektu, je namístě položit si otázku, jakou měrou se na kolapsu celé pomyslné konstrukce poslední afghánské války podílely již samy její základy tvořené z velké části právě ideami civilizačního misionářství.

Vedoucí role USA a obraz „světového policisty“

V průběhu dějin USA se jejich zahraničněpolitická debata opakovaně stáčela k otázce role Spojených států ve světě. Vítězila idea výjimečnosti (American exceptionalism): USA jsou odlišné od ostatních národů, jsou vyvoleným národem, který má ve světě šířit svobodu. Potenciál byl postaven na představě neomezených možností této „nové země“ a rezonoval například se slovy revolucionáře Thomase Paina z roku 1776: „Máme sílu vybudovat svět úplně od znova.“5 Tato idea stojící na počátku mnoha zahraničněpolitických aktivit USA měla pro národní identitu Spojených států zakládající význam a pomáhala integrovat obyvatelstvo tak rozmanitého původu.6

Nejpozději od svého rozhodujícího zásahu do první světové války byly USA obecně pokládány za velmoc a druhá světová válka tento status potvrdila či spíše posunula do polohy „supervelmoci“. Ta se měla v průběhu následujících dekád dostat do kontrapozice s jinou „supervelmocí“, kterou byl Svaz sovětských socialistických republik (SSSR). Studená válka tak přinesla bipolární uspořádání světa založené na rovnováze, jehož jádrem bylo jaderné odstrašování (nuclear deterrence). Konec studené války pak přinesl bezpečnostní vakuum, jehož důsledkem byl „unipolární svět“ konce 20. století s USA jako bezpečnostním hegemonem.7 V tomto okamžiku se idea o výjimečném dějinném poslání Spojených států musela jevit velmi věrohodně. Sotva by jí mohlo něco oponovat. Dost možná tak konec milénia přinesl, velmi symbolicky až kýčovitě, situaci „jednoho vítěze“. Dnes, v době ruských webových trollů, anektovaného Krymu a politizace ruských energetických dodávek do Evropy, zní téměř neuvěřitelně, že Bushova administrativa v 90. letech uvažovala o „gentlemanské“ integraci „poraženého“ Ruska do západních bezpečnostních struktur.8 A to byla také atmosféra, v níž se vynořil nový decentralizovaný nepřítel (post)moderního typu – mezinárodní terorismus. De facto se sice objevoval již dříve, ale tentokrát to bylo, také symbolicky, na samém začátku dalšího tisíciletí s bezprecedentní razancí, jako by tím měla být předznamenána „multipolární“ a fluidní budoucnost. Čteme-li historii z perspektivy tohoto výjimečného příběhu, chápeme najednou vcelku jasně důvody, proč po 11. září v USA převážila emocionální a svým způsobem vlastně furiantská zahraničněpolitická doktrína o válce vyhlášené globálnímu terorismu. Zrodil se (či snad se vrátil z Vietnamu a Koreje) „světový policista“, který, když bude kvůli ohrožení demokracie třeba, kdykoliv a kdekoliv udeří smrtící silou, zničí její nepřátele a současně pomůže jejímu rozšíření.

O nevěrohodnosti a snad i dezorientovanosti prezidenta Bidena svědčí i jeho prohlášení z jara 2021, že mise byla splněna zničením afghánských teroristů, a je tedy možné odejít. Civilizační rozměr zůstával mimo hlavní zřetel jeho rétoriky. Biden vyhověl aktuálnímu většinovému názoru v USA, jednal tedy v souladu s dnešním chápáním demokracie jako „rozhodování podle převažujícího názoru“ (samo o sobě je jistě diskutabilní, uvážíme-li např. faktor kvalifikovanosti), avšak jednal mimo jiné také na základě emocí a bez respektu k setrvačnosti pomyslného gigantického obrněného vlaku, kterým světový policista do Afghánistánu přijel. Jeho setrvačností je v tomto obrazném vyjádření především vnitřní potřeba Američanů být ve službě nějaké mise, která je plodem zmíněného přijetí vize výjimečnosti dějinné úlohy Spojených států amerických. Dlužno říci, že ve srovnání s tak častou středoevropskou zahleděností do sebe je to potřeba úctyhodná. Dost možná se právě teď za zdmi Pentagonu rozhoduje o tom, zda je ještě stále možné na úrovni států věřit tomuto bez ironie krásnému snu o úloze USA při šíření demokracie do zbytku světa. Je také možné, že příští metamorfózou americké mise bude očkování lidstva proti covidu-19 (tedy „světový lékař“).

Válka proti teroru: Huntington, nebo Fukuyama?

Připomeňme, že hlavním uváděným důvodem vojenské přítomnosti spojenců v Afghánistánu byl bezprecedentní útok na Světové obchodní centrum, „nejvražednější teroristický útok v historii, spáchaný dne 11. září 2001 ve Spojených státech, při němž bylo zabito téměř 3 000 osob více než 90 národností“.9 Na začátku války proti teroru (war on terror), jak zněl její mediální „brand“, probíhaly největší diskuse k otázkám smyslu pozemní operace, její oprávněnosti a jejího možného vývoje. V té době se vytvářela jakási argumentační báze celé války, verze – či spíše různě akcentované interpretační variace – celého příběhu určené západní veřejnosti, vojenskému personálu a širší světové veřejnosti, a tato báze se po své stabilizaci už zásadněji neměnila. Jedinou podstatnější úpravou bylo přidání operace v nedalekém Iráku, založené na premise tamní nedovolené existence zbraní hromadného ničení, která se však nikdy nepotvrdila.10

U zrodu této argumentační báze, alespoň v rovině veřejných diskusí, byla kontrapozice dvou silných civilizačních koncepcí, jejichž autoři se v té době nakrátko stali celebritami. Byla to realistická a pragmatická (možná však také paranoidní) teze politologa Samuela Huntingtona (1927–2008) o nadcházejícím střetu civilizací a proti ní měkká a pro povrchní pohled líbivá teorie ekonoma Francise Fukuyamy o konci historie jakožto definitivním globálním vítězství liberální demokracie. Huntingtonova kniha Clash of Civilisations and the Remaking of World Order (1996)11 hledala logiku budoucího geopolitického vývoje po konci studené války. Tezí bylo, že skončila doba ideologií a konflikty budoucnosti se budou odehrávat mezi devíti hlavními civilizačními okruhy. Velkou pozornost věnoval autor Číně a islámu. Není bez zajímavosti, že Huntington více než půl století vedl významné Harvard’s Center for International Affairs a že jedním z jeho studentů byl právě Fukuyama, jehož dílo The End of History and the Last Man (1992)12 lze jistě také interpretovat jako „žákovský vzdor“ vůči pozici jeho učitele. To také vyvolalo Huntingtonovu reakci již zmíněnou knihou. Fukuyama totiž tvrdil, že skončily „dějiny národů“ v hegelovském smyslu (tedy v tom, v jakém například T. G. Masaryk psal svou Novou Evropu) a nastává doba, kdy celý svět přijme liberální demokracii a volný trh jako finální stadium svého vývoje.

Snad lze s jistou licencí říci, že spojenecká vojenská operace ve válce proti teroru byla inspirována logikou střetu civilizací, avšak v jejím pozadí se trvale uchovala také linie víry v globální vítězství demokratického systému. Na této víře bylo koneckonců postaveno (z perspektivy „po bitvě“ se jevící jako naivní) předání celého Afghánistánu místní armádě na začátku letošního léta.

Na východní frontě rušno: „obyčejné“ příběhy

Dějiny mají jednu podobu v knihách historiků a druhou v každodenních zkušenostech těch, kteří je zažili. Autor tohoto textu shodou okolností studoval rok po začátku vojenské operace (7. října 2001) na německé univerzitě. Německo bylo v té době vůči válečné iniciativě v rámci NATO značně kritické, probíhaly veřejné manifestace ne nepodobné těm dnešním proticovidovým. Na kampusu převažoval odpor k militaristickému kvapíku pod taktovkou George Walkera Bushe a dával určitou představu o tom, jak asi vypadaly postoje americké mládeže v době vietnamské války v šedesátých letech. Němci byli a stále jsou znatelně „političtějším“ národem než Češi – probíhaly veřejné přednášky a debaty o zahraniční politice USA a německém postoji, profesoři operativně nabízeli obdobná témata seminářů. Německo bylo z mé laické perspektivy především národem nesoucím militaristické stigma Třetí říše a v odmítání spojenecké invaze do Afghánistánu se mísila hrdost na překonání vlastního stínu s pragmatickým rozumem velícím neinvestovat do bojů kdesi daleko.

Válka měla i zcela konkrétní lidskou podobu, univerzita v Kaiserslauternu je jen takříkajíc přes kopec od největší základny americké armády v Německu poblíž obce Ramstein. Ze zvědavosti jsem ve městě navštěvoval bohoslužby jedné reformované církve, které vedl armádní pastor z nedaleké základny. Byl to mladý člověk téměř studentského věku, který dokázal skvěle improvizovat na elektronické varhany. Se slzami v očích mi vyprávěl o roztrhaných mladých mužích, kteří sotva dosáhli plnoletosti a které v kritickém stavu ve dne i v noci přivážela z Afghánistánu i Iráku letadla na lépe vybavené operační sály německé základny. Ta se v té době změnila v malé město s asi 50 tisíci obyvateli, včetně amerických obchodů a automobilů – v ostrov Ameriky uprostřed Německa. Situace spojenců na jiných místech byla jistě podobná. Přestože tito lidé tuto práci vykonávali jako svou profesi, současně věřili v určité poslání. To jim pomáhalo, alespoň zčásti, pochopit a přijmout utrpení, které válka „těm dole“ přinášela na obou stranách a které žádný žold nemohl dost dobře zaplatit. Nejsem si jist, zda tato tvář války byla známá běžným občanům tehdejší evropské společnosti.

Byly to pravděpodobně právě společenské náklady této války, které největší demokracii a ekonomiku světa přiměly k ústupu. Projekt Costs of War prováděný na Watson Institute for International and Public Affairs při Brown University13 zahrnuje do informací o nákladech vojenských operací po 11. září kromě přímých nákladů z rozpočtu Ministerstva obrany také kalkulaci dalších kolaterálních nákladů, jako jsou náklady na integraci veteránů či environmentální dopady všech operací a související logistiky. O těchto faktech by bylo možné psát dlouho, podstatným číslem je 2,1 bilionu, tedy 2 100 miliard amerických dolarů za zahraniční vojenské operace a například dalších 2,2 bilionu na povinné výlohy ve prospěch veteránů během příštích 30 let. Dále přímo šokuje číslo 30 177 sebevražd mezi vojáky a veterány oproti 7 052 mrtvým ve službě a pro nás nezvyklým údajem dalších 8 189 mrtvých mezi „dodavateli“ (contractors). Připomeňme i 14 padlých vojáků Armády České republiky.14 Paradoxní nevýhodou civilizovaného (přinejmenším ve smyslu vzdělání) Západu je, že vyspělí a citliví lidé se špatně vyrovnávají s krutostí a nesmyslností války.

Uvádím-li zde utrpení řadových Američanů a analogicky i všech ostatních spojenců, není to primárně z humanitárních motivů, i když soucit pociťuji. Obyčejní Afghánci jistě trpěli také, téměř bez pochyby více, byli vystaveni krutostem některých perverzních vojáků, na civilisty, ponejvíce omylem, dopadaly výbušniny z amerických dronů. Symptomatický je asi i – v měřítku celé války drobný – závěrečný incident. Při srpnové gigantické evakuační operaci (110 tisíc evakuovaných západních občanů a 120 tisíc ohrožených Afghánců) na kábulském letišti Hamída Karzáího došlo k pumovému útoku, při kterém zahynulo 14 amerických vojáků a desítky afghánských civilistů. USA v odvetě zaútočily dronem na automobil, v němž údajně strůjci dalšího připravovaného útoku převáželi výbušniny. Po pár dnech se ukázalo, že při tomto preventivním protiútoku zahynul afghánský tlumočník Američanů a několik dětí.15 Následovala omluva představitelů Pentagonu a deziluze sotva mohla být hlubší. (O pár dnů později kontrastoval projev Joea Bidena na valném shromáždění OSN, kdy z pozice neotřeseného světového lídra vybízel k soustředění na environmentální krizi. Začínáme chápat, k čemu všemu je ekologie dobrá.)

Zmiňované utrpení především dokládá velikost obecné ztráty, která byla nedůsledně naplánovaným odchodem spojenců způsobena. Celá gigantická suma hmotných i sociálních nákladů byla zdánlivě, ale dost možná i fakticky a definitivně ztracena během tří srpnových týdnů. Jde o peníze daňových poplatníků v proporci převyšující rozpočet České republiky po celou dobu konfliktu, ale také o políček do tváře veteránů, kteří v afghánské poušti ztratili zdraví, i do tváří rodin, které ztratily otce, manžely a syny (a v této válce už také matky, manželky a dcery). Nezúčastněného pozorovatele šokuje, že v lidských proporcích téměř vševědoucí CIA a další vojenská inteligence nevěděla o míře proškolenosti afghánské armády, kterou vzdělávala a cvičila téměř dvě dekády (mladí rekruti tedy nežili jinde než ve spojeneckém protektorátu). Amerika, známá svou průmyslovou aplikací všech možných psychologických poznatků a strukturovaným testováním téměř čehokoliv (viz třeba jen skórovací systém amerického školství), si nepovšimla malé spolehlivosti a nízké motivovanosti afghánské armády. Nepovšimla si toho, že sice umí střílet, ale ne­umí se spolehlivě organizovat a motivovat (což je pro armádu esenciální kompetence). Lze takovému výkladu věřit? A lze věřit lídrovi, který takto školí?

Nutnost revize západní civilizační mise

Hlavní příčinou nepřiměřeného hodnocení vlastního potenciálu Západu ve válce proti teroru bylo ochotné akceptování zcela elementárního předpokladu, že se jedná o střet křesťanské civilizace s islámem, ať již radikálním nebo tzv. umírněným. Jak již bylo popsáno, tento výklad se hodí vlastně oběma (či všem) zúčastněným stranám. Nicméně zdrženlivý pohled ukazuje, že navzdory mnoha souvislostem nelze dnešní Západ považovat za křesťanský ve vlastním slova smyslu. Byla-li ve většině západních zemí systematicky prováděna odluka církví od státu, klesá-li účast na bohoslužbách i religiozita obecně, je celá atmosféra křižáckého tažení mimo realitu. Bylo chybou se jí utěšovatv těžkých chvílích. Mnohé z toho platí i pro popsanou civilizační misi. Je-li naše civilizace rozpolcena desítkami zásadních rozporů kolem klíčových témat, ekonomických i morálních, nelze si namlouvat, že jsme schopni vyvážet koherentní étos a z něj případně vyrůstající kulturu. Vyvážíme zase jen ty stejné rozpory, které máme doma, pouze je přenášíme do prostředí, kde nevznikly, a tam je sypeme do klína lidem, kteří mají kvůli odlišnému kontextu ještě menší šanci na jejich vyřešení než my sami.

Ideová rozkolísanost a dezorientovanost Západu je zřejmá. Více než co jiného ji dokazuje strategie Ruska, Číny a pravděpodobně i dalších, která v posledních letech téměř výhradně sází na hybridní válku vedenou pomocí dezinformací. Právě tento kalkul analytiků cizích rozvědek nám k naší ­„Achillově patě“ nastavuje přesnější zrcadlo, než si připouštíme. Mediální dezinformační kampaň je v pluralitním, multikulturním a relativistickém prostředí Západu snad i účinnější a současně hůře dohledatelná z hlediska svého původce, než byly interkontinentální střely období studené války. Zřejmě je také „hospodárnější“ z hlediska ztenčujících se rozpočtů některých východních ekonomik… To je poněkud cynická podoba přechodu z hrubého průmyslového věku ke „společnosti znalostí a služeb“.

Důvěru v konsekventnost v prosazování humanitních a demokratických hodnot ve světě podkopává také humanitární krize vyvolaná v Afghánistánu právě příliš rychlým a organizačně nezvládnutým odchodem spojenců ze země. Zmíněná rezoluce Evropského parlamentu hovoří o 14 milionech lidí trpících nedostatkem potravin.16 Pozorovatel nechápe disproporci mezi humanitární krizí způsobenou zde a například aktuálním (léto 2021) ambiciózním plánem USA očkovat proti covidu do jednoho roku 70 procent celého lidstva. Velké části světa trpí jinými nemocemi, nedostatkem základních potravin i hygieny a samotný covid je jen jednou z těžkostí, jimž musí (dlouhodobě) čelit.

Metody oficiální implementace liberální demokracie nejsou tak plodné, jak by býval rád viděl Fukuyama. Naopak, jejich plodem je eskalace mechanismů střetu civilizací popsaného Huntingtonem. Američané (či spojenci), to nejsou křižáci (tedy křesťané). V dějinách naší civilizace je paralela mezi Západem v Afghánistánu a velkými aktéry minulosti zcela jednoznačná. Američané, respektive spojenci jsou Římané – mají své kanceláře, svou organizovanou armádu, stavějí silnice, mají svá božstva (v poslední době například onen náboženskou emocionalitou nesený konglomerát progresivismu a ekologického alarmismu). Nepodařilo se oficiálně proškolit (v tomto obraze barbarskou) afghánskou armádu tak, aby po odchodu školitele dokázala bojovat za zachování toho, co bylo v její zemi od roku 2001 vytvořeno, ať již v materiální nebo duševní a duchovní oblasti (v tomto případě nejde ani tak o křesťanství jako o víru v liberální demokracii jako společenské uspořádání hodné námahy a boje). Naopak, těmto adeptům vypadly zbraně z ruky ještě dříve, než se za školitelem zavřely dveře. Lekce o míře přenositelnosti naší civilizace je otřesná! Nejenže toho nejsme schopni, ale ještě se u těchto pokusů sami vyčerpáváme tak, že není vůbec jisté, zda se poté dokážeme „vrátit domů“ (viz nouzová evakuace z kábulského letiště). Jak velká byla naše pýcha! Nebo to byla naivita?

Krátký pohled do budoucnosti: stát opatrně

Kultura paměti je péčí o naši identitu, ale také investicí pro budoucnost. Poučení je v tomto případě vlastně velmi aktuální: afghánská armáda fakticky neměla vůli bojovat za pořádek zavedený v zemi Západem, a tento nedostatek motivace se záhy proměnil v obrovskou prohru Afghánců i Západu. Vznikla humanitární situace, za kterou je Západ spoluodpovědný. Určitým ziskem z této prohry je však také zjištění realistických proporcí možného přenosu civilizačního modelu. O důvodech „nedostatku motivace“ a vysoké korumpovatelnosti „demokratické sazenice v Persii“ (což byl hlavní narativ této války, byť formulovaný jinými slovy) jistě bude možné diskutovat ještě dlouho, pravda je však tvrdá. Není možné očekávat snadný přenos určitého civilizačního modelu a s ním i fundamentálně nutné ochoty za tento model bojovat. A platí to jak pro území mimo euroamerickou kulturní zónu, tak pro ty, kteří nesdílejí její hodnoty, i když v ní fyzicky žijí (což není samozřejmě vázáno k rase, vyznání ani regionu). S touto skupinou potenciálně nemotivovaných obyvatel Západu je nezbytné počítat při všech dalších integračních i imigračních kalkulacích a ve všech krizových scénářích. Stejně tak je nutné hledat takové školství, které velikost této skupiny dokáže zmenšovat (zdůrazňuji: školství, a nikoliv bezpečnostní aparát). Kdo si myslí, že stojí, ať si dá pozor, aby nepadl. Mnozí by asi si­tua­ci dnešní euroamerické společnosti popsali jako „vrávorání“. Bude velmi obtížné hledat rovnováhu mezi naším smyslem pro humanitární odpovědnost a schopností našich společností integrovat nově příchozí. Přehnaná integrační očekávání by se mohla ukázat stejně naivními, jako byla spojenecká důvěra ve sladké sliby Tálibánu vyslovené v rozkvětu letošního jara.

Poznámky

  1. Tom Kertscher. Claim overstates military weapons, equipment US left to Taliban in Afghanistan. https://www.politifact.com/factchecks/2021/sep/01/viral-image/claim-overstates-military-weapons-equipment-us-lef/ (6. 10. 2021).
  2. Usnesení Evropského parlamentu ze dne 16. září 2021 o situaci v Afghánistánu (2021/2877(RSP)) (P9_TA(2021)0393), bod 5.
  3. Ibid., body G, H.
  4. Jan Fingerland: Je Afghánistán prohrou Západu? https://plus.rozhlas.cz/jan-fingerland-je-afghanistan-prohrou-zapadu-8557105 (7. 10. 2021).
  5. „We have it in power to begin the world all over again.“ (dle pozn. 6).
  6. Peter Rudolf: New Grand Strategy? Zur Entwicklung des außenpolitischen Diskurses in den USA in: Monika Medick-Krakau (Hrsg.): Außenpolitischer Wandel in theoretischer und vergleichender Perspektive. Die USA und die Bundesrepublik Deutschland, Baden-Baden 1999, s. 61–87, zde s. 72–73.
  7. G. John Ikenberry: America’s Imperial Ambition. Foreign Affairs 81, 5, September/October 2002, s. 44–60.
  8. Ibid., s. 46.
  9. Usnesení…, c. d., bod A.
  10. Např. zde: https://www.nytimes.com/2020/01/29/magazine/iraq-weapons-mass-destruction.html (13. 10. 2021).
  11. Samuel P. Huntington: Střet civilizací: boj kultur a proměna světového řádu. Praha: Rybka, 2001.
  12. Francis Fukuyama: Konec dějin a poslední člověk. Praha: Rybka Publishers, 2002.
  13. Lze doporučit přehlednou webovou prezentaci na https://watson.brown.edu/costsofwar/ (údaje k 6. 10. 2021).
  14. A REPORT. Mimořádné vydání k působení českých vojáků v Afghánistánu. Připravila Armáda České republiky a Vojenský historický ústav Praha, číslo vyšlo 1. 9. 2021. Elektronická podoba na www.army.cz.
  15. Viz https://www.reuters.com/world/asia-pacific/us-military-says-10-civilians-killed-kabul-drone-strike-last-month-2021-09-17/.
  16. Usnesení…, c. d., bod L.

(Tiskem vyšlo v KONTEXTECH 6 / 2021)

Jan Obrtlík

Jan Obrtlík (1981)

architekt a teoretik architektury, vyučoval na Fakultě architektury VUT v Brně

archiv textů autora

Mohlo by Vás také zajímat

Uljanov, nebo Lenin?

V dubnu uplynulo sto padesát let od narození Vladimíra Iljiče Lenina, ikony komunismu, notoricky známého symbolu ruské revoluce. Všichni známe jeho…

Kateřina Hloušková

Dýchavičné fungování mechanismu veřejné moci

Do naší rubriky 'Co s českou politikou' tentokrát přispěl profesor Balík. V zajímavé analýze popisuje (ne)funkčnost veřejné správy a podchycuje některé dlouhodobé systémové problémy naší zemi.

Stanislav Balík

Donald Trump – žák Mistra Suna?

Armand Laferrère přináší originální výklad politiky amerického prezidenta Trumpa a nalézá v ní racionalitu, která většině pozorovatelů uniká.

Armand Laferrère

Konzervativci a liberálně-konzervativní pravice

Liberalismus a konzervatismus byly vždy soupeřící doktríny. Nástup totalitních ideologií a socialismu je vehnal do aliance. Z té vzešel liberálně-konzervativní konsenzus, na kterém…

Andrej Duhan