Franz Kafka a smysl jeho díla

Tvorbou Franze Kafky se vedle jiných autorů zabýval i Milan Kundera, a to soustavně po řadu let. V roce 1981 publikoval v časopise Le débat článek na kafkovské téma, Jan Čulík jej přeložil do češtiny a spisovatel mu poděkoval a ocenil jeho pohotovou iniciativu. O deset let později vyšla v časopise L’Infini Kunderova stať Kastrující stín svatého Garty a dva roky poté se v témže periodiku objevil jeho další kafkovský příspěvek Překlad jedné věty. K českému svazku, vydanému v roce 2006 v nakladatelství Atlantis, který obsahuje oba tyto texty a je pojmenován podle prvního z nich, připojil autor kratší článek Umění věrnosti (L’art de la fidélité), jejž poprvé uveřejnil v listu Le Monde v roce 1994. 

V poznámce k tomuto svazku se zmínil o „Kafkově odhalujícím pohledu na moderní svět: na proces kulpabilizace člověka, na smrt lidského soukromí, na existenciální důsledky byrokratizace atd.“ O celém souboru však podotkl, že se týká spíše toho, co by nazval Kafkovou estetickou revolucí. Domnívám se, že k úvaze, kterou věnuju pokusům o hledání smyslu Kafkova tvůrčího činu, lze přistoupit teprve po náčrtu převratné změny autorského postoje, již podle Kundery vnesl do literatury.

Šíře a hloubka Kunderova vzdělání dovolila charakterizovat Kafkovo umělecké usilování jako paralelu ke skladatelské poetice Igora Stravinského. Geniálnímu Rusovi vytkl významný estetik a kritik Theodor Wiesengrund Adorno, že tvořil v duchu antihudby, protože trval teoreticky i prakticky na tom, že hudba je „bezmocná vyjadřovat cokoli: cit, postoj, psychický stav“. Ve skladbě Svatba, na níž pracoval v letech 1914–1923, podal „portrét venkovské svatby: slyšíme písně, hluk, řeči, výkřiky, volání, monology, žerty (…) v nádherně brutální orchestraci“. Dílo vyzařuje úchvat „necitovostí přírody“. Tato necitovost znamená „bytí osvobozené od agresivní a tíživé lidské subjektivity“.

Kromě zmíněných kafkovských esejí Milana Kundery se citacemi a parafrázemi opírám o jeho Improvizaci na počest Stravinského (L’Improvisation en hommage à Stravinski), uveřejněnou poprvé v časopise L’Infini v roce 1991 a zařazenou jako třetí část do knihy Les testaments trahis (Zrazené testamenty), která vyšla v roce 1993 v nakladatelství Gallimard. Esej zasvěcená Stravinskému byla otištěna v Kunderově překladu v Hostu a znovu v roce 2014 v atlantisovském svazku nazvaném O hudbě a románu. Autor v ní rozebírá odsudek obdobný Adornovu. Odpornou bezcitností, krutostí a barbarstvím se podle Vladimira Nabokova provinil Miguel de Cervantes y Saavedra v Donu Quijotovi: Sancha Panzu spoustou výprasků připravil nejméně pětkrát o všechny zuby. 

Jenže – namítá Kundera – Sanchův život se neodehrává ve světě Zolově, kde je krutost popsána přesně a do detailů a stává se dokumentem sociální skutečnosti. Cervantes uvedl čtenáře do světa zcela odlišného, „vykouzleného vypravěčem, který vymýšlí, přehání, nechává se unést fantazií a jejími nehoráznostmi. Tři sta vyražených Sanchových zubů nelze brát doslova jako ostatně nic v tomto románu.“ Český romanopisec a esejista si v souvislosti s ním vybavil starou anekdotu: „Paní, parní válec vám přejel dcerušku!“ „Dobrá, dobrá, já jsem teď ve vaně, strčte mi ji pod dveře!“

Tento vtip, jenž provokuje citlivější posluchače, kteří jej kárají za nelidskost, čerpá ze zdrojů uvolněné fantazie. Není představa parního válce vraždícího děvčátko neskutečná a šílená stejně jako jezdec na uhláku ve stejnojmenné Kafkově povídce? Nepochází z přízračného snového pramene i druhý obraz, který vyvolává citovaná anekdota? Neprostoupil oba duch nevážnosti jako zmíněné Kafkovo dílko?

Milan Kundera připomněl Andrého Bretona a jeho nechuť k románům balzakovského typu, bohatým na popisy. Působí prý nudně. Poetika založená na snové nelogičnosti se naopak podle Kundery blíží surrealistické tvůrčí metodě, používá automatického záznamu a oplodňuje text postupy příznačnými pro některé novodobé lyrické básníky. Kafka ji uplatnil při práci na novele Ortel: napsal ji v průběhu jediné noci – dával se unášet téměř nekontrolovanou imaginací. Opustil tradiční základnu románovou a v širším smyslu filozofickou, jež spočívá na systému, který vylučuje asociace nezávislé na rozumové cenzuře. Jeho dílo se naopak otvírá jejich přílivu.

Velkým nepřítelem systému byl Friedrich Nietzsche, který miloval „intelektualitu opovážlivou a nespoutanou, jež běží presto“. Měnit myšlenky v systém pokládal za zhoubné. Hannah Arendtová o něm řekla, že učil umělce experimentálnímu myšlení. Spisovatelé jako Kafka, skladatelé jako Stravinskij a malíři jako Picasso se přestali zhlížet ve skutečnosti, která odpovídá tomu, za jakou ji všichni mají, uzavírá svůj postřeh Kundera. Kafkův pohled ji odhaluje „jako čím dál víc nerozumnou, bezrozumnou, tedy nepravděpodobnou. Tento neukojitelný pohled dlouze upřený na skutečný svět převedl Kafku, a ostatní velké romanopisce po něm, přes hranici nepravděpodobného.“ Tak pochopil Milan Kundera krédo, které v rozhovoru s ním vyjádřil Gabriel García Márquez: „Jen díky Kafkovi jsem pochopil, že je možno psát jinak.“

Max Brod pojal Kafku zcela odlišně: při úpravě jeho děl k vydání dělil dlouhé odstavce na krátké, a rušil tím plynulý obrazivý proud. Podsouval autorovi racionální záměr tím, že doplňoval středníky. Míjel se však s mrtvým přítelem ještě daleko podstatněji: jako romantik a muž idejí, jemuž byla podle Kundery cizí „vášeň formy“, uctíval v Kafkovi světce. Světcovy myšlenky, činy a normy však spadají do oblasti etiky, jež rodí hrdiny, se kterými se čtenář nebo divák může ztotožnit a solidárně se účastnit jejich osudů. Mohou končit tragicky, ale nikdy nepostrádají mravní a sociální jádro. 

Kafkův Karel z románu Amerika je naproti tomu vystaven situaci existenciální povahy, která takové jádro neobsahuje ani nehledá. Autor nemíní seriózně realisticky vyprávět. Jeho Ameriku inspirovala četba, ve svém deníku přiznal jako východisko Dickense a jeho Davida ­Copperfielda, jehož parodii Karel ztělesňuje. Jde záměrně o „literaturu psanou podle literatury“. Ani Kafkův Zámek, který neexistuje na žádné mapě světa, není podle Kundery o nic neskutečnější než Amerika devětadvacetiletého romanopisce. Autor uchopil své největší životní téma jako parodistickou hru, cestu skrze labyrint, kudy člověk bloudí a kráčí k porážce. Frivolní stylizace v anekdotickém tónu „dala jeho imaginaci veškeru nezbytnou svobodu (svobodu přehánění, nehorázností, nepravděpodobností, svobodu hravých výmyslů)“.

Uvádím ukázky kafkovské fabulace: zeměměřič K. přišel sice do krajiny Zámku na pozvání, ale marně se dovolává zaměstnání, které tomu odpovídá. Dělá školníka. Předtím se zaplete s podbízivou Frídou, která se zdá v tamním prostředí doma, ale cizota zůstává natrvalo jeho údělem, a to i při sexu, jejž provázejí směšné okolnosti, a vtiskují tím celé scéně drsně komické rysy. Jako krutá anekdota se vyvíjejí rovněž epizody spjaté s oběma zeměměřičovými pomocníky a historie poslíčka, od něhož si zeměměřič K. slibuje doručení kladné zprávy, ale který poslíčkem není, nýbrž jen doufá, že se jím stane, bude-li trpělivě prodlévat v místnosti poslíčků. Motivace komicky zabarveného jednání pokaždé zplodila snová logika. 

Sny vybízejí k interpretaci. Titulní hrdina románové tetralogie Thomase Manna Josef a bratři jeho (1933–1943) slynul mimo jiné darem nejen je vykládat, ale i skrze ně varovně předvídat budoucnost. Brodova druha obdivoval jako proroka známý spisovatel a nositel Nobelovy ceny Elie Wiesel. Kafka podle něj viděl všechno, co nastane. Ostatně i poznámka Milana Kundery o kulpabilizaci lidí a o jiných negativních společenských procesech jako by napovídala, že jejich odraz našel v Kafkových prózách. Kafkův renomovaný a pečlivý životopisec Reiner Stach v nich spatřoval člověka ohroženého nesvobodou. Dokládá to například román Proces? Smíme v něm shledávat dokonce podvědomě tušenou předzvěst holocaustu a „kafkáren“ pozdějších totalitních řádů-neřádů?

Zatčení a předvolání k soudu, aniž je si obžalovaný vědom viny a o žádné jej soudní úřady neinformují, zasahují velmi rušivě do života seriózního úředníka Josefa K. Okolnosti soudního řízení jsou však z gruntu podivné: zatčení neznamená předvedení ani zadržení, telefonické předvolání sděluje pouze datum výslechu a adresu domu, ale nikoli hodinu zasedání. Josef K. si tedy stanoví sám, že se dostaví v devět. Jenže dům je rozlehlý, plný bytů. V jednom z nich soud nakonec najde, ale po dlouhém hledání, a tak se o hodinu a pět minut opozdí. Soudce mu to vyčte. Jak ví, v kolik hodlal Josef K. přijít? Nešlo to uhádnout náhodou. Obžalovaného zřejmě spojil se soudcem sen. Váže se k té situaci pozdější a nejasná knězova věta, že všechno náleží k soudu?

Soudce předpokládá, že je Josef K. malířem pokojů. Přiměje ho tím k ostrému vystoupení: jak si ho troufají soudit, a nevědí ani, že před nimi stanul prokurista velké banky? Manželka soudního sluhy, v jejímž bytě se scéna odehrává a kam Josef K. po týdnu znovu zajde, tentokrát bez pozvání, mu umožní nahlédnout do jedné ze soudcových starých a špinavých knih. Nejde však o zákoník, nýbrž o ilustrovanou obscénní publikaci nazvanou Co všechno musela Markyta vytrpět od svého muže Jendy. 

Nevážnost soudu se stále prohlubuje. Na strýcovu radu vyhledá Josef K. pomoc advokáta, jenže advokáti nemají k soudu přístup, a když se o něj přesto pokusí, jsou svrhováni ze schodů. Soudy sídlí většinou na půdách činžovních domů, kde vládne horké a nedýchatelné ovzduší. Jaký zákon je v takové podobě zřídil? Odkud se bere publikum, které jednání soudu sleduje a rea­guje na něj? Sny se takovými detaily nezdržují.

Román jako by vystihoval situaci obžalovaného legendickým příběhem: Muž z venkova dospěl před bránu Zákona, ale dveřník mu oznámí, že ho teď nemůže vpustit. Varuje ho zároveň před snahou proniknout za bránu násilím. Dveřník je prý sám dost silný, ale za ním následuje někdo daleko silnější. Muž z venkova stráví před bránou celý život. Když posléze zeslábne a umírá, zahlédne jasný záblesk světla. Potvrdilo, že Zákon existuje? Dveřník Muži z venkova stačí ještě sdělit, že brána byla určena jen jemu. Nyní ji zavře. Absurdita příběhu naznačuje, jako by všemocný režisér sehrál s uchazečem o Zákon krutou komedii. Legendický tón se v průběhu děje transponoval v parodický. Soudní řízení proti Josefovi K. je na tom stejně. Závěrečná poprava Josefa K. završí děj Procesu jako složka černé anekdoty. Zní v akordu s výsměšným koncem Muže z venkova.

Duch nevážnosti sice nevyvrací Kunderův názor, že se Kafka dotkl tématu kulpabilizace a dalších reálných problémů a konfliktů světa, ale umožňuje přemýšlet o pocitu viny a jejím vnucování ještě jinak. Román Proces totiž podle mého rozvíjí motiv Zákona zároveň alternativně. Dveřník tím, že Muže z venkova odmítne vpustit teď, napovídá naději, že k tomu může dojít později. Kněz Josefovi K. posléze v chrámovém rozhovoru zazlívá, že hledá přespříliš cizí pomoc. Asi by měl o záchranu usilovat sám. Josefa K. napadne sepsat podrobný životopis, ze kterého by mohlo vyplynout, zda je vinen, a snad i konkrétně čím.

Hned však tu myšlenku zavrhne. Vždyť mu jde o kariéru, zastává v bance vysokou funkci, má šanci vystřídat samotného náměstka. Nad sebou se snad jednou písemně zamyslí, ale nejspíš až ve výslužbě. Čtenář si ovšem pamatuje motiv, který zazněl předtím v bytě manželky soudního sluhy: výslech označil soudce za výhodu. Ta stejně jako vlastní životopis představuje určitou obdobu zpovědi, která pomáhá vést člověka ke spáse. Josef K. o tuto cestu nedbá. Kdyby po ní vykročil Muž z venkova, nedobral by se Zákona?

Hrdina románu se tak ocitá v dosahu sféry, v níž platí principy známé z Písma a z křesťanského učení. Lenka, služebná nebo asistentka advokáta Blocka, na jedné straně tvrdí o obžalovaných, s nimiž se setkává, že jsou krásní, zřejmě proto, že v nich soudní výzva probouzí vnitřní hlas, který upozorňuje: Zákon existuje, a ty v Zákoně nejsi. Na druhé straně Lenka usvědčuje Josefa K. z handicapu nebo dokonce z nedostatku: když z něho vymámila fotografii jeho milé – Elsa je za sexuální služby podle všeho placená –, rozplývá se nad tím, jakou sílu projevuje žena zachycená na snímku. Josef K. si přizná, že se tak na ni nikdy nezadíval. Jeho styky se ženami nediktoval a nediktuje vztah. Takovou vazbu Josef K. nezná. 

Vzpomínám na svůj první pokus vyrovnat se s Kafkovým Procesem: samizdatový článek o tom, že tento román je zamlčenou oslavou lásky, které Josef K. není schopen. Měl jsem za to, že tento motiv odkazuje k vyznání svatého Pavla, že bez lásky by nebyl ničím. Tázal jsem se, zda v citové prázdnotě tkví hrdinova vina, nebo zda život bez vztahů je jeho vrozeným, tedy nevinným existenciálním údělem. Naivně jsem přehlédl humor románu, na dílčí charakteristice Josefa K. však trvám. Franz Kafka podle současníkova svědectví jednou při pohledu na šťastný manželský pár a jejich děti použil doslova románového příměru: řekl, že jsou v Zákoně. Sám vstoupil do manželství a měl s Dorou Diamantovou dítě. 

Milan Kundera právem neuznává životopisné údaje za oporu kritické analýzy literárního díla, ale poslední řádky románu vypovídají výrazně: Josef K. je sice odpraven jako pes, ale před smrtí zhlédne v okně protějšího domu muže s rozpaženýma rukama, jehož silueta evokuje kříž. Iluze, kterou na jedné straně vnucoval hrdinovi svět, aby ho připravil o svobodu, unese podle mě na druhé straně vemlouvavou domněnku: Josef K. zachytil zprávu o Zákoně jako záchrannou a stejně vyzněla i výzva k hledání, jak se s ním srovnat.

Při analýze tvorby Kafkova současníka, německy píšícího židovského autora a československého občana a diplomata Hermanna Ungara (1893–1929), jsem si všiml pozoruhodného vyznění jeho posledního románu: katarze konfliktu, který stravuje hlavní postavu učitele-katolíka, záležela v posílení spásného prožitku křesťanské víry. Praha a české prostředí znamenaly také pro Franze Kafku sousedství s křesťansky orientovanými autory a s křesťanským prostředím. Nenapodobil sice Franze Werfla a neuvažoval o konverzi, ale román Proces o křesťanské odpovědi na rozpory soudobého světa podle mě ví. Zamyšlení nad Kafkou a jeho dílem tedy spadá do širšího tématu židovsko-křesťanských křižovatek, byť okrajově. 

Duch nevážnosti samozřejmě vyžaduje podrobit kritickému rozboru také křesťanské téma, které se v románu Proces náznakem ozvalo. Motiv Zákona je i v alternativním vyznění proveden ohmatanými prostředky „literatury z literatury“. Lenka slouží advokátovi zřejmě také intimně a kromě Josefa K. provozuje sex i s dalšími klienty. Nezdůvodňuje se tím její obdiv? Interpretační kličky kolem brány do Zákona jsou spřízněné se zneužíváním práva prohnanými a demoralizovanými advokáty, ale i například pojišťovnami při krácení úhrad za škody. Kněz plný starostí o hříšníka uplatňuje zvetšelý způsob pouťových kazatelů: posluchače, o němž nic nevědí, straší pádem do propasti. Jestli tedy křesťanský svět dolehl v určité intenzitě do Kafkova románu, šlo opět o podání z odstupu, typického pro vypravěče anekdot.

Propojit sny pacientů se skutečností a vyvodit z nich poznatky dokáží psychiatři počínaje Sigmundem Freudem a Carlem Gustavem Jungem, ale podobné úsilí, pokud se týká prací autorů z rodu Franze Kafky, budí pochyby a námitky. Přítomnost reálných prvků v jejich tvorbě natolik zabarvuje a často i programově přetváří nevážná snová logika, že přistihnout je a jednoznačně pojmenovat jejich význam žádný textový analytik podle mě nesvede. Takzvaní kafkologové zkoumají Mistrovy knihy „nikoli ve velkém kontextu literární historie (historie světového románu), ale téměř výhradně v mikrokontextu jeho životopisu“, konstatuje Kundera. Proměňují Kafkovu biografii v hagiografii.

Poetika založená na snové logice dovoluje po příkladu snů uzavřít příběh, jako by pouze „přestal“. Hudebník a filozof starší generace Ondřej Galuška (1947), dobře obeznámený s kafkovskou literaturou, v eseji vysílaném v Českém rozhlase Vltava 17. srpna 2024 se vyznal z dojmu, že Kafkovy prózy čte jako anekdoty bez pointy. Přitom teprve pointa dodává anekdotě smysl. Některé své texty – třeba právě Proces – opustil autor ve stavu fragmentu. Max Brod jako editor román uspořádal a vydal proti přítelově vůli. Měl jeho spisy zničit. Proč si to Kafka přál? Byl s nimi v tu chvíli tak hluboce nespokojen? Sotva se to někdy dozvíme. Také jeho čtenář, kterého ve škole navykli klást si otázku, co chtěl spisovatel svým výtvorem říct, ptá se tentokrát marně. Přesto zakusil neobvykle silný, jitřivý zážitek. Smyslem díla se totiž stalo dílo samo.

(Tiskem vyšlo v KONTEXTECH 6/2024)