Giovanni Sartori o demokracii

V Centru pro studium demokracie a kultury právě vychází kniha Co je politika a jak ji zkoumat? Politická věda Giovanniho Sartoriho. Sartori (1924–2017) byl ikonou světové politologie, jedním ze zakladatelů oboru, zejména pokud jde o jeho teoretické a konceptuální fundamenty. Kniha analyzuje Sartoriho celoživotní vědecké dílo, všechny jeho hlavní teorie a koncepty, bez nichž si nelze představit výzkum demokracie, diktatury, politických institucí, stran a stranických systémů, demokratických režimů apod. Týká se to nejen příslušných tematických okruhů, ale rovněž politické vědy jako takové, jako celé vědecké disciplíny. Čtenářům Kontextů předkládáme kapitolu o demokracii, notně zkrácenou a přizpůsobenou časopisecké publikační platformě.

---

Proč jsme zvolili právě téma demokracie? Demokracie je abstraktním a složitým, zároveň však také fascinujícím až magickým pojmem světa politiky. V současnosti však vyvolává ambivalentní pocity. Na jednu stranu má v sobě jakýsi skrytý půvab, vyvolává příznivé emoce, zkrátka patří mezi „dobrá slova“ (good words), podobně jako třeba svoboda nebo spravedlnost. Na stranu druhou je dnes předmětem čím dál častějších znepokojivých diskusí. Mluví se o ústupu demokracie a pojem liberální demokracie se pro mnohé stal politickou nadávkou.

Giovanni Sartori byl jedním z nejvýznamnějších teoretiků demokracie vůbec a také jejím zarytým obhájcem, zejména té demokracie, která nese přívlastek liberální. V tomto článku vysvětlíme Sartoriho pojetí demokracie včetně argumentů v její prospěch. Obdobně jako on se o demokracii strachujeme, a to nejmenší, co pro ni můžeme udělat, je vysvětlit její podstatu. Ostatně, sám Sartori hned v první větě své monumentální dvojdílné knihy The Theory of Democracy Revisited příznačně uvedl:

Z podmínek demokracie je třeba připomenout přinejmenším to, že špatné představy o demokracii způsobí, že se demokracie pokazí. Beru to jako dostatečný důvod pro napsání této knihy.¹

Teorie demokracie

Sartoriho teorie demokracie se vyznačuje kombinací historického a konceptuálního, empirického a teoretického přístupu. Jakkoli se inspiroval či vycházel především z tzv. empirických teorií demokracie, tento empirický přístup překonal a stal se nejvýraznějším představitelem normativně-empirické teorie demokracie. Co to znamená? Sartori spojil normativní (preskriptivní) teorii demokracie s teorií empirickou (deskriptivní). První z nich se týká ideálů a hodnot demokracie, a jako taková se stává filozofií demokracie. Druhá z nich se vztahuje k demokratické praxi, jde tedy o demokracii faktů. Sartoriho teorie demokracie si proto klade za cíl jednak ukázat, jaká by demokracie měla být, ale zároveň také vysvětlit, jaká reálně je. Teorie demokracie tedy musí spojovat normativismus s empirismem, hodnoty s technikami. Základní je však normativní teorie demokracie definující demokratický ideál. Empirická teorie vysvětlující fungování ideálu v politické praxi je takříkajíc na druhém místě:

Jednoduše řečeno, když už demokracie existuje, můžeme mít „empirickou teorii“ demokracie, ale předtím, a to je, řekl bych, základní předpoklad, musíme mít teorii tout court. Nejprve je třeba vymyslet a sestavit „demokracii“ jako artefakt a teprve potom ji můžeme pozorovat. Demokracie existují proto, že jsme je vymysleli my, protože jsou v našich myslích a budou existovat, pokud pochopíme, jak je udržovat v dobrém stavu a při životě.²

Vláda lidu?

Nemáme žádnou potíž s etymologickou definicí demokracie. Z etymologického hlediska demokracie znamená „vládu lidu“. Modelovým příkladem takové demokracie byl politický systém Athén v 5. století př. n. l. Subjektem moci tam byl lid, který rozhodoval na lidových shromážděních. Součástí lidu však byli výhradně dospělí Athéňané-muži, nikoli ženy, otroci a neobčané. Jednalo se o výraznou menšinu obyvatel státu. Starověká demokracie tedy byla vládou menšinové části lidu.

Starověký lid a lid soudobý v podobě masové společnosti, která není tradičním a vlastně ani jiným společenstvím, jsou dvě zcela odlišné věci. Trvat tvrdošíjně na opaku je vážnou chybou, vedoucí k různým nedorozuměním:

Moje argumenty lze zjednodušeně shrnout následovně: dnešní člověk nemůže připomínat své předky; etymolog staví svoji budovu na základech, které odmítá prověřit. Jeho demos byl pohřben před staletími a on jej dosud ničím jiným nenahradil.³

Obecně je třeba si uvědomit, že starověká demokracie a moderní demokracie jsou naprosto odlišnými jevy. Sice zde máme stejný název a stejný obecný legitimační princip (vláda lidu), vše ostatní je však úplně jiné. Základní rozdíl spočívá v tom, že starověká demokracie neznala princip zastoupení (reprezentace). Současná demokracie hlásá princip vlády lidu jedině na úrovni idealistických imponderabilií, protože ve skutečnosti o žádnou vládu lidu nejde. Je to systém, v němž vládnou vládci, kteří jsou lidem vybíráni, omezováni a kontrolováni. Je to systém založený na „zastupitelské transmisi moci“.⁴ A přesto moderní demokracie představuje vyšší kvalitu než její starověký předchůdce:

Zatímco starověká demokracie (podobně jako všechny jiné předchozí formy přímé vlády) se projevuje rozhodováním s nulovým součtem, současná demokracie se projevuje rozhodováním s pozitivním součtem. První dělila demos na vítěze a poražené, druhá umožňuje to, že všichni něco dostanou. Řekl bych, že takto je to lepší⁵

V současnosti je heslo „vláda lidu“ buď hyperidealismem, neúplnou formulací, nebo myšlenkovou zkratkou. Jestliže je subjektem moci lid, kdo je potom jejím příjemcem? Zdá se, že také lid, pak by ovšem demokracie byla „vláda lidu nad lidem“, což je podivnost, která je snad možná v teorii, ale není uskutečnitelná v praxi.

Sartori však při veškerém svém kriticismu vůči chápání demokracie prostě jako vlády lidu zároveň uznal, že tato její etymologická či doslovná definice přece jenom má jistý smysl. Znamená totiž něco, co bychom mohli označit za demokratický perfekcionismus či maximalismus. Je to nedosažitelný ideál, který dokáže zapůsobit na lidskou mysl. Kromě toho určuje samotné základy demokracie tím, že poukazuje na to, jaký je v tomto uspořádání zdroj politické moci a jak je tato moc legitimizována.

Etymologické pojetí demokracie, tento demokratický ideál, navíc sehrává důležitou ideovou a politickou úlohu v boji proti diktaturám:

(…) čím více je tento ideál vyzdvihován, tím větší je jeho účinnost. Demokratický perfekcionismus proto plní svoji úlohu v autokratickém kontextu.⁶

Avšak po svržení diktatury a nastolení demokracie se situace dramaticky mění. Nový demokratický režim jistě nebude dokonalý, brzy se projeví rozdíl mezi vznešeným ideálem a skutečností. Pokračující vzývání ideálu však dezavuuje a delegitimuje existující demokratický řád:

Pokud v rámci demokracie zachováme demokratický ideál v jeho krajní podobě, začne působit protidemokracii, kterou vytvořil; povede k opačným důsledkům oproti očekávání.⁷

V demokracii zkrátka nevládne lid jako celek a ani vládnout nemůže. Demokracie je založena na vládě většiny lidu. Jak však tuto většinu chápat? Má to být absolutní většina, nebo se může jednat o většinu nějakým způsobem omezenou? Podle Sartoriho:

Absolutní většina v tomto kontextu znamená, že většina je to jediné, co má význam; většina libovolné populace reprezentuje všechny a má neomezené (tj. absolutní) právo rozhodovat za všechny. Naproti tomu princip omezené většiny předpokládá, že žádná většina nemůže mít „absolutní“ (tedy neomezená) práva. Tak tedy první kritérium vede k demokracii definované jako čistá a prostá vláda většiny, zatímco druhé kritérium vede k demokracii definované jako systém vlády většiny, která je však omezena právy menšiny.⁸

Pojímání demokracie v souladu s principem absolutní většiny, kdy má většina neomezenou moc, je jednodušší, ale značně riskantní. Jestliže si většina může dělat, co chce, a přezírat menšinu (nebo různé menšiny), potom nejde o demokracii:

V takové situaci demokracie nemá demokratickou budoucnost a od samého počátku demokracií není. Demokratická budoucnost demokracie totiž odvisí od toho, zda se většiny mohou měnit v menšiny, a naopak menšiny ve většiny.⁹

Demokracie tedy nejenže není prostou vládou lidu, ale není ani absolutní vládou většiny. Prvořadou a neoddiskutovatelnou vlastností demokracie je omezená a zdrženlivá vláda většiny. V opačném případě „demokracie žije jeden den a na druhý den začíná umírat“.¹⁰ Jeden den máme demokracii většiny a nazítří tyranii většiny, která není ničím jiným než diktaturou. Podobně uvažoval již v meziválečném období významný rakouský teoretik státu a práva, pražský rodák Hans Kelsen:

Diktatura většiny nad menšinou je trvale nemožná už proto, že menšina, odsouzená k úplné bezvlivnosti, vzdala by se své jen formální, a proto pro ni nejen bezcenné, ale i škodlivé účasti na vytváření společenské vůle; čímž by většina – která už pojmově nemůže být bez menšiny – pozbyla charakteru většiny.¹¹

Pouze umírněná vláda většiny činí demokracii možnou. Vládu většiny omezuje právo, přičemž vládnoucí většina nesmí příslušné zákony zrušit. Je také důsledkem existence práv menšiny, jejíž svobody nemohou být zpochybňovány, ostatně stejně jako právo obyvatel na vyjadřování názorů, včetně takových, které jsou v rozporu s míněním vlády, a také právo na libovolnou změnu názorů, což je součástí svobody lidí. Podle Sartoriho:

Svoboda každého je zároveň svobodou všech. Její nejautentičtější a nejkonkrétnější význam se projeví tehdy, jsme-li v menšině. Nechme proto stranou slogan o demokracii jako vládě většiny, dynamiku a mechaniku demokracie udržují úcta a garance práv menšiny.¹²

Podstatou demokracie tedy není to, že vládne většina, ale to, že většina je pečlivě kontrolována a kritizována menšinou. Sartori nepovažoval za esenci demokracie princip svrchovanosti lidu, kterou ctil spíše jen jako ideovou deklaraci, a ne jako princip fungování demokracie. Demokratickým principem číslo jedna je naopak rule of law (panství práva), protože jedině to garantuje nerušitelnost práv a svobod obyvatel a také zabezpečuje důležitou systémovou pozici politické menšiny.

Participace, nebo reprezentace?

Tak jako pojmy „lid“, „většina“, „omezená většina“ apod. skýtají v kontextu demokracie jisté interpretační těžkosti, to samé se dá říci o druhé klíčové části slova demokracie – „vládnutí“. Teoreticky patří politická moc lidu, reálně patří těm, kteří ji každý den vykonávají. Taková situace vyžaduje volby a reprezentaci (zastoupení). Samotné volby však reprezentaci netvoří. Například papež je volen kolegiem kardinálů, ale po zvolení se jejich zástupcem nestává. Nicméně i reprezentace bez voleb by byla neobvyklým, rozhodně nedemokratickým jevem. Stejně tak reprezentace, která sice byla legitimně zvolena, ale později se zpronevěřila své misi.

Sartori byl velkým zastáncem principu politické reprezentace. Skutečnost, že soudobá demokracie nemůže být demokracií přímou podle antického vzoru, nepovažoval za její slabost, ale naopak za silnou stránku. Demokracie je demokracií jedině díky tomu, že má zastupitelský charakter. Princip reprezentace omezuje politickou moc, protože v zastupitelském systému nemůže vzniknout tyranie většiny. Takový systém navíc reálně a nikoli jen deklaratorně zajišťuje lidu účast na výkonu moci. Podle Jana Kysely obecný princip reprezentace:

(…) znamená zpřítomnění či znovuzpřítomnění (re-praesentatio) fyzicky nepřítomného lidu, který tak na základě fikce vlastně přítomen je, rozhoduje svými reprezentanty, takže projevy jeho vůle mu mohou být přičítány.¹³

Pro Sartoriho je z hlediska demokracie klíčové, že lid může kontrolovat a měnit vlády. Základním nástrojem, jak to dělat, jsou volby, které se tímto stávají esencí demokracie. Lid připomíná spícího obra, který se vzbudí jen občas, aby se zúčastnil voleb a rozhodl, komu svěří politickou moc.

Mezi volbami je vláda lidu v zásadě utlumena, a navíc existuje rozdíl (či spíše rozpor) mezi širokými volebními opcemi a konkrétními rozhodnutími vládnoucích.¹⁴

Lid ve volbách spíše, než aby určoval politické směřování státu, rozhoduje o tom, kdo toto směřování určí a bude se jím snad řídit. Volby také neřeší spory či konflikty, jenom ustanoví toho, kdo je bude řešit. Přesto volební demokracie jako jediná vede k žádoucí demokracii zastupitelské. Demokracie bez reprezentace, tj. demokracie přímá, kdy lid sám třeba prostřednictvím referend přijímá závazná rozhodnutí, je „vadným a omezeným řešením“,¹⁵ nanejvýš doplňkem k zastupitelskému způsobu rozhodování.

To samé se týká participační demokracie spočívající v tom, že se občané aktivně samosprávně angažují v určené záležitosti. Sartori si nemyslel, že takový model znamená „více demokracie“:

Aby tomu tak skutečně bylo, muselo by být každé posílení moci lidu provázeno nárůstem vědění lidu. V opačném případě se demokracie stane systémem, v němž rozhodují nekompetentní lidé čili systémem sebevražedným.¹⁶

Přeměna současné nepřímé (zastupitelské) demokracie v demokracii přímou by musela být provázena přeměnou samotných občanů v jakési nadobčany či hyperobčany, což není možné:

Teorie přímé demokracie předpokládá přeměnu normálního prostého občana v hyperobčana, který musí – měl by – rozumět otázkám, o kterých má rozhodovat, měl by být do nějaké míry v této materii kompetentní. Takový předpoklad, jsoucí koneckonců nutnou podmínkou, je však v teorii přímé demokracie povýšeně zamlčován. Skutečností však zůstává, že bez hyperobčana přímá demokracie nemůže fungovat.¹⁷

Nejvýznamnějším politickým aktem lidu tedy není přímé rozhodování v referendech nebo podobné věci, ale hlasování ve volbách. Volební demokracii můžeme označit za demokracii horizontální, zatímco nad ní stojící mocenský systém je demokracií vertikální. Je to vlastně spojení dvou již zmíněných základních aspektů demokracie – normativního (vláda lidu) a empirického (vláda zvolených reprezentantů v podobě nějakého institucionálního uspořádání), přičemž žádný z nich nemůže existovat bez toho druhého a také se nemohou vzájemně nahrazovat:

Demokratický ideál neurčuje demokratickou realitu a vice versa skutečná demokracie není a nemůže být totožná s demokracií ideální. (…) Demokracii utvářejí interakce mezi jejími ideály a její skutečností, tlak na to, co by mělo být, a vzdor toho, co je.¹⁸

Vládci nemohou působit à la longue na úkor ovládaných, protože jinak by směřovali ke ztrátě moci v příštích volbách. Volby jsou jediným mechanismem, jak určit, kdo bude vládnout, ale také jak zbavit vládce moci. Pravidelné volby musejí být zcela svobodné, protože jejich prostřednictvím má svrchovaný lid možnost politicky tvořit, a nikoli jen potvrzovat.

To, že demokracie jsou „řízeny“, neumenšuje skutečnost, že jsou demokraciemi. Je to způsobeno tím, že veřejné mínění je v západních demokratických systémech autonomní silou, a také tím, že volební moc je skutečnou mocí.¹⁹ Žádný demokrat nepopírá, že vláda je legitimní jen tehdy, pochází-li z lidu a opírá-li se o jeho souhlas.²⁰

Jak definovat demokracii

Z úvah o „lidu“ a „vládnutí“ vyplývá, že někdy je význam slova jednou věcí a jev, který je tímto slovem označen, věcí druhou. V případě demokracie onen jev nemusí vždy odpovídat slovu, skutečnost ne vždy odpovídá názvu. „Je mnohem jednodušší vědět, čím by demokracie měla být, než chápat, čím být může.“²¹Demokracie je potom buď pojmem významově zcela chybným, nebo je vznešeným ideálem, který reálně neexistuje. Pokud by tomu tak mělo být, pak by se pojem „demokracie“ stal významově prázdným, a jako takový by měl být nahrazen pojmem jiným. Touto cestou se vydal Robert A. Dahl, který slovo demokracie chápal jako ideál a pro označení reálně existujících demokracií, které se ideálu „nedokonale blíží“, používal pojem polyarchie. Demokracie je ideální vládou lidu, zatímco polyarchie je systémem, v němž političtí předáci podléhají široké kontrole obyčejných občanů. Polyarchie je přitom spjata s ideálem demokracie, protože představuje jeho odraz, byť nedokonalý, v reálném světě. Polyarchie je praktickou demokracií, její jedinou formou, kterou lze reálně uplatnit.²²

Sartori s tímto přístupem nesouhlasil. Podle něj pojem demokracie nelze zredukovat na ideál a přestat jej používat pro pojmenování skutečnosti. V demokracii existuje přirozené napětí mezi skutečností a ideálem, fakty a normami:

Můžeme říci, že jedině demokracie existuje díky svým ideálům. A právě proto potřebujeme název demokracie. Při vší své opisné nepreciznosti nám pomáhá mít stále před očima ideál – čím by demokracie měla být.²³

Pokud bychom navíc pojem demokracie vztahovali jen k ideálu a realitu bychom pojmenovávali jinak, třeba slovem polyarchie, vedlo by to k terminologickému chaosu, a hlavně ke vztyčení bariéry mezi demokracií ideální a demokracií reálnou. To je potenciálně nebezpečné, protože pak můžeme ve jménu jakési „hyperdemokracie dezavuovat praktickou demokracii“.²⁴ My si však přece musíme být vědomi toho, že „naše demokracie rozčarovávají, ale nezrazují“.²⁵ Demokracie totiž není systémem ideálním, ale možným.

Takové demokracie, které se co nejvíce blíží ideálu, Sartori nazval „demokraciemi racionalistickými“ (nebo „racionálními“). Činil tak proto, že vycházejí z rozumové analýzy skutečnosti a že se této skutečnosti v případě potřeby přizpůsobují a nevnucují jí nějaká neměnitelná dogmata. Naproti tomu demokracie, které jsou si vědomy svých nedokonalostí, označil jako „empirické“ (nebo „empiricko-pragmatické“). „Empirické demokracie jsou přirozeně realistické, zatímco racionální demokracie mají sklony k antirealismu.“²⁶ Empirické demokracie se nepokoušejí hledat pravou podstatu demokracie, jak to dělají demokracie racionalistické, ale soustředí se na vypracování účinně fungujících demokratických mechanismů. Sartori dával empirickým demokraciím přednost. Domníval se totiž, že mnohem důležitější je ptát se, jak demokracie funguje, než čím je. Podle něj je racionalistická demokracie spjata s francouzskou (revoluční) demokratickou tradicí, zatímco empirická demokracie odpovídá evolučnímu anglosaskému modelu.

Základní empirickou teorii demokracie navrhl rakouský ekonom narozený v moravské Třešti Joseph A. Schumpeter, jehož přístup Sartori uznával. Podle Schumpetera:

Demokratická metoda je takové institucionální uspořádání, které umožňuje činit politická rozhodnutí a v němž jednotlivci získávají rozhodovací moc v konkurenčním zápase o hlasy voličů.²⁷

Tato definice správně vystihuje základní „procedurální“ charakteristiku soudobé demokracie založenou na svobodných volbách. Zároveň je však vskutku čistě „procedurální“, a jako taková musela být v Sartoriho očích nekompletní. Podle něj demokracie není jenom procedurou či mechanismem rozhodování, nýbrž obsahuje také ideály a hodnoty, protože „bez ideálů by nebylo demokracie“.²⁸ Procedura je formou demokracie, ideály a hodnoty jsou její materií. Formou demokracie jsou soutěživé volby a právo, zatímco materií demokracie je svoboda lidí. Demokracie bez procedur, tj. bez rule of law, by se přeměnila v ochlokracii, zatímco demokracie bez ideálů a hodnot by se stala ledovou meritokracií či technokracií, nebo by se dokonce mohla přeměnit v elitářskou diktaturu.

Sartori v souladu s takovým uvažováním vymyslel dvě vlastní definice, které nejsou protikladné, ale každá zdůrazňuje něco jiného. První, známější definice zní následovně:

Demokracie je systémem, v němž nikdo nemůže zvolit sám sebe, nikdo nemůže sám sobě dát možnost vládnout, a tím pádem si nikdo nemůže přisoudit bezpodmínečnou a neomezenou moc.²⁹

Je to definice, která představuje demokracii způsobem a contrario. Říká, čím demokracie není, a ne čím je. Proto tuto definici nemůžeme považovat za úplnou, má však jednu velkou výhodu. Precizně identifikuje základní mechanismus demokracie, kterým je volební způsob vybírání vládců. Je to vlastně typická procedurální schumpeterovská definice.

Druhá Sartoriho definice demokracie zní takto:

Široká demokracie je procedurou a/nebo mechanismem, který a) vede k otevřené polyarchii, jejíž volební soutěživost b) přisuzuje moc lidu a c) prosazuje vnímavost vůdců vůči občanům.³⁰

Tato formulačně poněkud komplikovaná definice tvrdí, že demokracie je situací, kdy ve svobodné společnosti političtí předáci soupeří o hlasy voličů a respektují jejich názory a očekávání. Sartori se tedy v této definici „sartoriánsky“ snažil postihnout oba aspekty demokracie – procedurální (je to mechanismus) a hodnotový (moc získává lid).

Liberální demokracie

Sartori byl vášnivým obhájcem liberální demokracie, která je jedinou opravdovou demokracií. Je tomu tak proto, že pouze v ní je vládnoucí většina omezena právem a také aktivitou menšiny. Sartori odmítal veškeré formy demokracie prosté liberalismu, včetně demokracie populistické či „delegativní“, podle které je hlavním znakem demokracie princip svrchovanosti lidu zosobněný nějakým jeho představitelem. Podle Sartoriho v takovém případě nejde o demokracii, protože se za ní reálně skrývá neomezená moc vládců, kteří vládnou jako mandatáři vůle voličů či, jinými slovy řečeno, jako delegáti suveréna. Neliberální demokracie absolutizuje většinu a její práva a omezuje a bere na lehkou váhu politickou menšinu, což ve svém důsledku vede k tomu, že je těžké, ne-li nemožné porazit vládce ve volbách. Navíc ruší či přinejmenším narušuje omezení moci vládců daná rule of law. Vzniká tak hrozba tyranie většiny. Opuštění liberální demokracie se rovná bagatelizaci demokracie samotné, která postupně odumírá. Z demokracie se pak stane abrakadabra, slovo bez obsahu, demokracie rétorická, která „díky fikci nějaké domnělé lidové podpory může sankcionovat nejdespotičtější okovy“.³¹

Podle Sartoriho se moderní demokracie spojila s liberalismem do harmonického celku:

Jistě není nahodilostí, že demokracie ožila jako dobrý politický řád (po tisíciletích odsouzení) následujíc liberalismus. (…) nejprve se objevil liberální stát a moderní demokracie byla v reálném světě uskutečněna teprve poté, co se „liberalizovala“.³²

Bylo to možné díky tomu, že liberalismus je doktrínou svobody a lidských práv, a jako takový je ideální hodnotovou součástí demokratického systému. Neocenitelnou zásluhou liberalismu je to, že kromě svobody vyznává pluralismus a toleranci. Pluralismus omezuje dogmatismus a fanatismus. Pro Sartoriho bylo důležité také to, že liberalismus odděliv církev od státu, zesvětštil politiku:

Pluralismus je nebezpečím jak pro stát, který je světským ramenem církve, tak i pro stát, který politizuje společnost. Co je Boží, Bohu, co je císařovo, císaři, a občanské společnosti vše, co není ani Boží, ani císařovo. Toto je vize světa, kterou přináší liberalismus a později liberální demokracie.³³

Symbióza liberalismu a demokracie vedla k liberálnímu ústavnímu státu, který je „jedinou účinnou aplikací demokracie v praxi“.³⁴ Je to historický zlom, protože proměnil roli politiky v životě společnosti. „Politika jako struktura státu, který ji disciplinuje, vůbec neexistovala do doby, než byl vymyšlen liberalismus.“³⁵ V symbióze demokracie–liberalismus je však demokracie tím hlavním, a to jak hodnotově, tak i systémově, a liberalismus je zde doplňkem, byť podmiňujícím fungování celého systému. „Zatímco liberalismus je nástrojem demokracie, demokracie sama o sobě není prostředkem liberalismu.“³⁶ Demokracie totiž ustanovuje rovnost občanů prostřednictvím jejich svobody, a ne naopak. Od svobody lze přejít k rovnosti, zatímco cesta od rovnosti ke svobodě prozatím zůstává neznámou. Podle Giuseppa di Palmy byl Sartori teoretikem, který věnoval mnoho úsilí tomu, aby byl čistý liberalismus přeměněn v liberalismus demokratický.³⁷ Považoval svobodu za velikou hodnotu, ale ne jako hodnotu samu o sobě. Tvrdil, že svoboda nutně musí být spojena s rovností, a teprve toto spojení vede k demokratickému systému. Sartori byl tedy nepochybně liberálem, avšak liberálem demokratickým.

Závěr

Na závěr si položme otázku, jak se Sartori díval na budoucnost demokracie. V 90. letech 20. století byly populární koncepty tzv. konsolidované demokracie, které si všímaly kvality demokratických institucí a procesů, oné „jediné hry“ (one game),³⁸ v níž hráli klíčovou roli političtí předáci. Sartori se na to díval jinak. Neměl ani tak obavy o fungování demokratických procedur a mechanismů, spíše ho znepokojoval „lid“, protože se obával o úroveň demokratického vzdělávání občanů. Tvrdil, že široké masy občanů berou dobrodiní demokracie na lehkou váhu, jsou pasivní, neúčastní se voleb, vykazují neznalost základních politických a společenských procesů, nevyhledávají si informace o veřejných otázkách a také nedokážou definovat a vyjádřit své zájmy. To vše je pro demokracii nebezpečné. Obzvláště jej znepokojoval globální jev odvracení lidstva od kultury písma ve prospěch kultury obrázkové.

Videokultura přeměňuje bytost homo sapiens, kterou vytvořila kultura písma, v homo videns, bytost, která sesadila z trůnu slovo a nahradila ho obrazem.³⁹

V důsledku toho se objevila videopolitika ovládnutá televizí (a internetem).⁴⁰ To má negativní vliv na demokracii, jak ve smyslu hodnotovém, tak i institucionálním. Demokracie totiž vyžaduje schopnost abstraktního myšlení, zacházení s racionálními pojmy a koncepty, a ne vnímání reality prostřednictvím symbolů a obrázků. Obrázková kultura se k demokracii nehodí. Demokracie je dobře vymyšlená, ale složitá a křehká věc, se kterou je nutné zacházet nanejvýš obezřetně a neustále ji kultivovat. Klíčová je přitom právě role občanů, jak to Sartori vyjádřil v alegorii o lokomotivě a strojvůdci:

Strojvůdcem jsou občané, kteří nejsou nijak výjimeční. Ale lokomotiva je dobrá. Dokonce je sama o sobě nejlepší lokomotivou, která kdy byla vynalezena, aby zajistila člověku svobodu a nepodlehnutí arbitrární a tyranské vůli jiných lidí. Trvalo nám téměř dva tisíce let, než jsme tuto lokomotivu zkonstruovali. Snažme se to nepromarnit.⁴¹

Poznámky

1. Sartori, Giovanni: The Theory of Democracy Revisited. Part One: The Contemporary Debate. Chatham House Publishers, Chatham, New Jersey 1987, s. 3.
2. Tamtéž, s. 18.
3. Tamtéž, s. 28.
4. Sartori, Giovanni: La democrazia in trenta lezioni. Mondadori, Milano 2008, s. 37.
5. Tamtéž, s. 40.
6. Sartori, Giovanni: The Theory of Democracy Revisited. Part One, s. 69–70.
7. Tamtéž, s. 70.
8. Tamtéž, s. 24.
9. Tamtéž.
10. Sartori, Giovanni: La democrazia in trenta lezioni, s. 7.
11. Kelsen, Hans: O podstatě a hodnotě demokracie. Orbis, Praha 1933, s. 52.
12. Sartori, Giovanni: The Theory of Democracy Revisited. Part One, s. 33.
13. Kysela, Jan: Ústava mezi právem a politikou. Úvod do ústavní teorie. Leges, Praha 2014, s. 105.
14. Sartori, Giovanni: The Theory of Democracy Revisited. Part One, s. 86.
15. Sartori, Giovanni: La democrazia in trenta lezioni, s. 23.
16. Sartori, Giovanni: Homo videns. Telewizja i postmyślenie. Wydawnictwo Uniwersytetu Warszawskiego, Warszawa 2007, s. 72.
17. Tamtéž, s. 94.
18. Sartori, Giovanni: The Theory of Democracy Revisited. Part One, s. 8.
19. Tamtéž, s. 120.
20. Sartori, Giovanni: Elementi di teoria politica. Il Mulino, Bologna 1995, s. 34.
21. Sartori, Giovanni: The Theory of Democracy Revisited. Part One, s. 39.
22. Dahl, Robert A.: A Preface to Democratic Theory. The University of Chicago Press, Chicago 1956, s. 63–69; Dahl, Robert A.: Polyarchy. Participation and Opposition. Yale University Press, New Haven and London 1971, s. 9.
23. Sartori, Giovanni: The Theory of Democracy Revisited. Part One, s. 8.
24. Sartori, Giovanni: Democrazia e definizioni. Il Mulino, Bologna 1957, s. 286.
25. Sartori, Giovanni: The Theory of Democracy Revisited. Part Two: The Classical Issues. Chatham House Publishers, Chatham, New Jersey 1987, s. 506.
26. Sartori, Giovanni: The Theory of Democracy Revisited. Part One, s. 51.
27. Schumpeter, Joseph A.: Kapitalismus, socialismus a demokracie. Centrum pro studium demokracie a kultury, Brno 2004, s. 287.
28. Sartori, Giovanni: La democrazia in trenta lezioni, s. 14.
29. Sartori, Giovanni: The Theory of Democracy Revisited. Part One, s. 206.
30. Tamtéž, s. 156.
31. Sartori, Giovanni: The Theory of Democracy Revisited. Part Two, s. 393.
32. Tamtéž, s. 389, 450.
33. Sartori, Giovanni: La democrazia in trenta lezioni, s. 43.
34. Sartori, Giovanni: Democrazia. Cosa è. Rizzoli, Milano 1993, s. 267.
35. Sartori, Giovanni: La corsa verso il nulla. Dieci lezioni sulla nostra società in pericolo. Mondadori, Milano 2015, s. 7.
36. Sartori, Giovanni: The Theory of Democracy Revisited. Part Two, s. 388.
37. Di Palma, Giuseppe: „Una repubblica se saprete tenervela“: una questione di regole. In: Pasquino, Gianfranco (ed.): La scienza politica di Giovanni Sartori. Il Mulino, Bologna 2005, s. 72.
38. Przeworski, Adam: Democracy and the Market. Political and Economic Reform in Eastern Europe and Latin America. Cambridge University Press, Cambridge 1991.
39. Sartori, Giovanni: Homo videns, s. 13.
40. Sartori psal primárně o televizi, jelikož v době, kdy pracoval na knize Homo videns (první italské vydání je z roku 1997), internet ještě zdaleka nebyl tolik rozšířený a vlivný jako dnes. Je však zřejmé, že internet do jeho úvah patří a že problém, o kterém psal, ještě více prohloubil.
41. Sartori, Giovanni: La democrazia in trenta lezioni, s. 99.

(Tiskem vyšlo v KONTEXTECH 2 / 2021)