Hrozba politické korektnosti

Politická korektnost začínala jako malý projekt mezinárodní firmy známé jako Good Intentions Paving Company. Co by koneckonců mohlo být lepším záměrem než snaha vyloučit z veřejného diskursu hanlivá etnická pojmenování („polský židák“, „icik“, „mexikánec“, „talián“ a horší) a jazyk ponižující ženy a zakázat je i ve zdvořilém soukromém rozhovoru? Zajisté nic. Ale politická korektnost se brzy stala něčím, co dalece přesahuje společenské dekorum. A tak jako s mnoha jinými projekty Good Intentions Paving Company to dopadlo zcela jinak, než bylo plánováno.

Ambice politické korektnosti významně vzrostly, když se stala nástrojem kampaně za pochybné rovnostářství ve všech amerických institucích. Kritika jakékoli akce či snahy, jejímž cílem je zavést rovnost, se stala ipso facto politicky nekorektní. Prvním krokem v kampani za rovnost výsledků byla úprava přijímacích požadavků nejprestižnějších univerzit země ve prospěch údajně utlačovaných menšin. Tato afirmativní akce znamenala pro politickou korektnost velké povzbuzení a jakékoliv výhrady k této úpravě s sebou nesou trest v podobě cejchu rasisty.

Panuje přesvědčení, že nelze přijímat studenty z menšinových skupin, aniž by se nepřihlíželo k jejich zvláštním zájmům. A tak univerzity nabízejí bohatý výběr kurzů afroamerických, mexických a dalších studií. Tyto kurzy by měli přirozeně vyučovat lidé z odpovídajících minoritních skupin pedagogického sboru. Znevažovat tyto kurzy, tvrdit, že jsou do velké míry viktimologií, a jako takové snižují standardy zavedené kdysi pro humanitní obory ve vyšším vzdělání, by už samo o sobě bylo samozřejmě politicky nekorektní, a většina lidí, kteří to dobře vědí, si rozmyslí s něčím takovým vystoupit a říci, jak to je.

Status utlačovaných získaly díky hnutí za svá práva i ženy, které si ovšem nemohou nárokovat status skutečné menšiny. Další na řadě byli homosexuálové a lesby. Podmínky nepochybně splňují i Hispánci a další, kteří mohou konstruovat historii – nebo, řečeno v současném žargonu, narativ – o jim vnucené nerovnosti. Spojené státy začínají vypadat jako země obětí – a viktimologie, studium obětí z jejich vlastního hlediska, se stala dominantním předmětem vysokoškolského studia, zvláště na katedrách sociálních věd a humanitních oborů.

Politická korektnost se mezitím stala novou národní etiketou, přinejmenším mezi samozvanými odborníky nebo těmi, kdo se pokládají za „uvědomělé“ – kdo se probudili a jsou vnímaví k důležitým sociálním a politickým otázkám a problémům současnosti. Na univerzitách a ve veřejném životě obecně může člověk tuto etiketu porušit jen ke své škodě. A její porušení může mít triviální podobu vyprávění špatného vtipu, projevení nedostatečné inkluzivity (inkluzivita stejně jako diverzita se brzy stala jedním z hesel politické korektnosti) v mluvené řeči nebo v psaném textu či necitlivosti při dodržování nových pravidel užívání správných zájmen. Učebnice, komerční tiskoviny, noviny a televize reagují na kampaň politické korektnosti tím, že věnují stejný čas a prostor všem skupinám obětí – stejný nikoli vzhledem k jejich demografickému zastoupení, ale k tomu, jaký čas a prostor věnují populaci bílé střední třídy, která se dlouho pokládala za dominantní skupinu v zemi.

Zjistěte si svá privilegia

Pravidla politické korektnosti nutí člověka, aby ve všech sociálních výměnách a v jakékoli společenské konverzaci postupoval nanejvýš obezřetně. Jeden právník, s nímž jsem se před nedávnem seznámil, mi vyprávěl, že když řada lidí z jeho firmy odešla do důchodu, rozhodl se hledat místo pro svou praxi v kancelářích nějaké větší firmy. Všechno šlo dobře, smlouva byla skoro uzavřená, když mu nějaký výše postavený pracovník oné firmy navrhl, aby se při pracovním obědě setkal s některými mladšími kolegy, kteří s ním měli spolupracovat. Asi týden po tomto setkání mu stejný pracovník firmy telefonicky oznámil, že pro něj prostory nemají. Zdálo se mu to podivné, dokud se asi po šesti měsících nedozvěděl, že mladší pracovníci té firmy s ním pracovat nechtěli, a to ze dvou důvodů: při obědě vyprávěl vtip o nějakém tlouštíkovi a o několika svých sekretářkách a administrativních pracovnicích se vyjadřoval jako o „děvčatech“. To smlouvu zhatilo. To, že se k ženám, které nazýval „děvčaty“, choval dobře a ony k němu byly mnoho let loajální, nic neznamenalo. Vtip a slovo „děvčata“ z něj okamžitě a neodvolatelně učinily persona non grata.

Ze začátku měly požadavky na politicky korektní regulaci jazyka s řadou tradičních slov oficiálně prohlášených za verboten příchuť komedie. Vyloučeno bylo slovo „mankind“ a nahrazeno výrazem „humankind“. Slovo „man“ ve svém tradičním použití jako sufix v podstatných jménech typu „chairman“ se už nepřipouštělo. Označení „Negro“, kdysi důstojný výraz, který preferovali Martin Luther King, Jr., Roy Wilkins a Whitney Young, začalo být pokládáno za reakční a rasistické. Přídavné jméno „oriental“ se stalo rovněž nežádoucí a „orientalism“, stojící v názvu populární levicové akademické knihy Edwarda Saida, byl nyní chápán jako slovo připomínající staré špatné časy evropského imperialismu. Zájmena musela být pěkně vyvážená jak v mluvené řeči, tak v psaném textu, takže se nemohlo objevit žádné „on“ bez doprovodného „ona“, žádné „mu“ bez „jí“.

Pod vládou politické korektnosti přestal v jistém smyslu platit První dodatek požadující svobodu slova, protože velké části projevů byly nyní zapovězeny a o celých tématech bylo zakázáno hovořit. Politická korektnost neměla ani nic takového, jako jsou zákonná omezení. Člověk mohl být pohnán k odpovědnosti a taky trestán za něco, co vypadalo jako porušení kodexu politické odpovědnosti, jehož se dopustil před půl stoletím a ještě dříve – mnohem dříve, než takový kodex vznikl. S pomocí internetu a sociálních médií se dohled nad dodržováním politické korektnosti stal totální a sklony samotné politické korektnosti totalitářské.

Dnes kráčí politická korektnost ruku v ruce s přidělováním privilegií skupinám údajných obětí ve šťastném tandemu. V takové situaci je už jen jakýkoli pocit nerovnosti politicky nekorektní. Jak to funguje, pěkně dokládá nedávný případ z Yaleovy univerzity. Tři zdejší studentky podaly žalobu, v níž tvrdí, že mužské studentské organizace, tzv. bratrstva, na univerzitních kampusech by měly být postaveny mimo zákon. Ve své žalobě uvádějí, že když navštívily večírky bratrstva, staly se objektem sexuálního harašení, a že bratrstva prostřednictvím společenských konexí s dřívějšími členy dávají současným členům bratrstev nespravedlivou výhodu při hledání výhodného zaměstnání po skončení studia. Žaloba nepochybně předpokládá, že takovou nerovnost nelze už nadále připouštět. Pokud jde o část žaloby zmiňující se o sexuálním harašení, člověka hned napadne, že řešení je nasnadě: ženy by se měly takovým večírkům vyhýbat. A pokud jde o nespravedlivé výhody, ony tři mladé ženy samy mají nespravedlivou výhodu před stovkami tisíců jejich vrstevníků už jen tím, že se dostaly na Yale. Možná by měl někdo vystoupit a žalovat tyto tři ženy a samotnou univerzitu, že vůbec existují.

V útoku

Kdyby se politická korektnost zastavila u požadavků slušného chování, nebyl by důvod s ní nesouhlasit. Přejí‑li si homosexuální muži, aby byli označováni jako „gayové“, přejí‑li si černoši být „Afroameričany“ nebo dávají‑li ženy přednost oslovení „Ms.“ před „Mrs.“ a „Miss“, není to vůbec žádný problém. Ale program zakořeněný v politické korektnosti se vyvinul v něco mnohem ambicióznějšího. V současné fázi je to revoluční utopická snaha nastolit ve všech institucích – vzdělávacích, kulturních a politických – dokonalou spravedlnost, kterou její obhájci interpretují jako naprostou rovnost pro všechny, jen s výjimkou těch, kdo porušují základní předpoklady a zavedená omezení politické korektnosti.

Politická korektnost útočí na vše, co ve veřejném a sociálním životě pokládá za diskriminační. Nelze tolerovat žádnou diskriminaci, jíž by trpěly ženy, Afroameričané nebo jiné skupiny obětí. To je samozřejmě pravda, nelze, ale politická korektnost útočí na víc než pouhou diskriminaci. Měly by se ignorovat i ty nejméně pociťované rozdíly mezi jednotlivci a skupinami, ať už jsou vrozené nebo získané výchovou, aby mohly být nakonec zcela odstraněny. Politická korektnost neponechává prostor pro rozdíly v inteligenci, nadání nebo síle. Jejím monomanickým cílem nejsou ani tak rovné příležitosti jako rovné výsledky a otevřeně se vůbec neobává represivních prostředků, které je mají zajistit.

Pod vládou politické korektnosti musejí být chráněny bolestné pocity i spravedlivé rozhořčení. Politická korektnost proto nemá skrupule při odstraňování soch slavných osobností Konfederace z veřejných prostor, v nichž dlouho stály. Mladí lidé nesmějí být v učebnách vystaveni nepřiměřenému stresu. Na univerzitách musejí být studenti dopředu varováni, když jejich předměty obsahují materiál, který by jim mohl způsobit bolest. Jestliže si nějaká menšina studentů přeje zůstat výlučně mezi svými – a tím téměř pohřbívá někdejší velký ideál integrace v americkém životě –, lze to zařídit oddělenými ubytovnami a jídelnami, kluby a místnostmi pro mimoškolní aktivity. Hlavní zásadou politické korektnosti je především to, aby se studenti cítili bezpečně.

Kromě přepisování minulosti a ochrany mladých před tvrdými skutečnostmi života zdůrazňuje program politické korektnosti diverzitu, která se stala jedním z hlavních požadavků současné univerzity, jež je sama srdcem a domovem politické korektnosti. Dnes už stěží uvidíte oficiální fotografii rektora univerzity, na níž by nebyl provázen etnicky bohatou směsicí studentů – Afroameričanů, Asiatů, Indů, Indiánů (dobře tedy, domorodých Američanů). Přijímací komise mají instrukce, aby přijaly pevná procenta uchazečů na základě rasy, národního původu a genderu, nahrazující staré kvóty kdysi omezující židy, katolíky a černochy. Zajištění této diverzity je součástí pracovních povinností děkanů. Školy bez zaměstnanců ve správném etnickém mixu jsou v nebezpečí, že přijdou o podporu z federálních fondů, protože nyní se už politická korektnost rozšířila do všech oblastí kultury a do jejích služeb se propůjčila i federální byrokracie.

Politická korektnost drží v ruce trumfy v boji o stipendia, ceny a čestná ocenění, a rozdává je bez jakéhokoli studu podle předem dohodnutého výsledku. Příznačné pro tuto skutečnost mohou být seznamy čestných ocenění udělovaných univerzitami v posledních letech. Každý bude nepochybně obsahovat alespoň jednoho Afroameričana a více než jednu ženu. V opačném případě by to znamenalo nařčení z rasismu, misogynství a následně nechvalnou pověst školy, která nejde s dobou. Běloch, který má slavnostní projev při promoci, bez ohledu na to, jak skvělé byly jeho vědecké, umělecké nebo badatelské výsledky, je vzácnější než čestný politik. Pod vládou politické korektnosti jsou za jinak stejných okolností, jež jsou ale stejné zřídkakdy, na místa profesorů, administrativních pracovníků, stipendistů a jiných univerzitních funkcí přirozeně vybíráni přednostně Afroameričané, ženy a příslušníci dalších údajně utlačovaných skupin, zatímco fádní bílí muži mají smůlu.

Pokud jde o literární ceny (počínaje Nobelovou), poroty udělující taková ocenění mají nyní dojem, že nastal čas, kdy je mají dostávat ženy, Afroameričané nebo básníci z Grónska, a proto už máme jen málokdy pocit, že jsou oceňováni opravdu nejlepší autoři. Kdysi jsem v Times Literary Supplement napsal, že Pulitzerova cena se obvykle dává jednomu z dvou typů oceněných: těm, kdo ji nepotřebují, a těm, kdo si ji nezaslouží. Když před několika lety získala Pulitzerovu cenu Katharine Grahamová za svou poněkud sentimentální autobiografii chudáka bohatého děvčátka, kritik Hilton Kramer poznamenal, že byla odměněna z obou důvodů. Udělování cen, odměn a čestných titulů na základě politické korektnosti vychází z představy, že se tím alespoň částečně napraví křivdy z minulosti, a spravedlnosti tak bude učiněno zadost.

Substandard

Univerzita byla dlouhý čas institucí, kde doznívaly utopie. Po první světové válce se univerzita stala hlavním útulkem socialismu. (Když se rozhlédnete po dnešních katedrách historie nebo angličtiny, stále zde můžete objevit marxistického ducha.) Také rebelie mladých v šedesátých letech dvacátého století našla svou půdu na univerzitě. To vše může nyní vypadat jako přechodné vrtochy, ale politická korektnost ukazuje, že má delší a mnohem významnější existenci než jakékoli dřívější blouznění, protože ovlivňuje nejen instituci univerzity, ale širší kulturu země.

Cílem politické korektnosti je nivelizovat americkou kulturu, redukovat roli elitní kultury, pomalu vytěsnit autoritu výkonu a intelektu jako hlavních standardů kultury země. Kdybychom chtěli tvrdit, že výsledkem uplatňování politicky korektních kritérií je obecný úpadek vzdělanosti a záměna estetického a politického hodnocení umělecké produkce, obhájci politické korektnosti by pravděpodobně namítli, že to nemusí být nutně pravda, ale i kdyby tomu tak bylo, stálo to za to. Cílem politické korektnosti je prosazovat rovnost. V tom spočívá její revolučnost.

Co nabízí svým hlasitým obhájcům, přinejmenším těm, kdo nepatří k žádné skupině obětí? Nic tak přízemního jako zisk, ani tak zřejmého jako přímá moc, ale něco možná většího, než jsou peníze a moc – ujištění o vlastní úžasné ctnosti. Roli ctnosti v politice nebo v určitých sociálních hnutích bychom nikdy neměli podceňovat. Vně mocenských center stojí za velkou částí politických postojů na levici i na pravici pocit spravedlnosti. Lidé, kteří sami sebe pokládají za nositele nadřazené veřejné morálky a jsou tímto pocitem motivováni, by se rádi stali jakýmisi „aristokraty ctnosti“. Ti, kdo upřímně prosazují politickou korektnost, a zvláště ti, kdo nemají v této hře co ztratit ani co získat, to dělají z pocitu, že jednají správně a spravedlivě – a vyjadřování těchto pocitů jim dělá opravdu dobře.

Možná si snad ani neuvědomují hluboké kulturní důsledky politické korektnosti. Časopisy New York Times Book Review, New York Review of Books a London Review of Books v současné době přinášejí recenze románů napsaných z velké většiny ženami a afroamerickými autory. Rovněž beletrie publikovaná v posledních letech v magazínu New Yorker představovala z větší části tvorbu žen nebo asijských autorů. Rozsáhlé texty na stránkách časopisu Atlantic učinily prominentní osobnost z novináře a spisovatele Ta‑Nehisi Coatese, jehož práce – žádající odškodnění za dobu otroctví a vyjadřující obavy ohledně výchovy syna v údajně očividně a skrz naskrz rasistické zemi – jsou významným příspěvkem k viktimologii naší doby. Trh pro takovou literaturu, prokládající rozhořčení smutkem, se obrací především na pocit viny čtenářů a existuje jen proto, aby se vydavatelé postavili na stranu sociální spravedlnosti, mravnosti a počestnosti – a proto se cítili dobře. Ctnost má opět zlaté časy.

Nebo si vezměme filmy. Zhruba polovinu filmů navržených v uplynulém roce na Oscary tvořily v podstatě filmy politicky korektní. Jediný, který jsem viděl, široce vychvalovaná Roma, je pozoruhodným příkladem žánru politicky korektního filmu. S nepolevujícím smutkem pojednává o mexické ženě pracující napůl jako služka a napůl jako chůva pro mexickou rodinu z vyšší střední třídy. Tento strohý černobílý film nás seznamuje s šedivou nuzotou chudé ženy. Pracuje v kuchyni, pere hromady prádla, uklízí psí výkaly, stará se o mladší děti. Má milostný poměr s mladým mužem, který ji opustí, když se dozví, že s ním čeká dítě. Dítě se narodí mrtvé. Je zřejmé, že některé děti z domácnosti, kde pracuje, ji mají rády, a ke konci filmu jedno z nich zachrání před utopením.

Ale nic se nezmění a na konci filmu ji vidíme vystupovat po dlouhém vnějším schodišti k další hromadě prádla – nekončící jednotvárná dřina jejího trvalého životního údělu. Roma popisuje situaci čirého zoufalství. Proč se tedy, jak se zdá, tolika lidem líbí? V říši politické korektnosti se definicí dobrého pocitu z filmu stal špatný pocit z filmu. To, co je nakonec tak dobré na filmu Roma, je skutečnost, že dovoluje lidem, kteří film obdivují, bahnit se ve své vlastní sentimentalitě – cítit beznadějnost života této chudé ženy, a přesto nehnout prstem pro nápravu její mizerné situace. Politická korektnost nepožaduje po těch, kdo ji schvalují, žádné přímé náklady. Náklady nese nakonec kultura, která je v mnoha ohledech tristně oklešťována.

Volba stran

Politická korektnost se vhodně doplňuje také s fenoménem známým jako politika identit, která v posledních desetiletích převládla v Demokratické straně. Politika identit znamená seskupování lidí – především menšin – podle statusu, který mají jako oběti, ať už jde o rasu, pohlaví, sexuální orientaci nebo náboženství. Základem politiky identit je požadavek rovných práv, vždy s předpokladem, že tato práva ještě neexistují, a dalším přesvědčením, že pro dosažení cíle zatím nebyl učiněn žádný opravdový pokrok, takže je jasné, že proti rovnosti černochů stojí v nesmiřitelné opozici ohromný počet bělochů, muži jsou proti rovnosti žen a homofobové všude blokují přístup gayů a tak dále a tak dále. V politice identit se strany vybírají jako v amatérském baseballu: Oběti versus Pachatelé, Uvědomělí versus Hanebně zaostalí. Nikomu nesmí být řečeno, na čí straně v této hře o ctnost bude hrát.

Politická korektnost mezitím znemožnila říkat pravdu o jakémkoli aspektu politiky identit bez nebezpečí z nařčení z krutosti, necitlivosti, či přímo hanebnosti. Člověk nemůže říci, že nikdo opravdu neví, jaký je původ homosexuality, a že homosexuální život může být těžký, aniž by byl pokládán za homofoba. Člověk nemůže oponovat hnutí Na černých životech záleží (aniž by byl pokládán za rasistu) a říci, že na černých životech skutečně záleží, ale o to větší tragédií je skutečnost, že v Chicagu členové početných černošských gangů zabíjejí jiné černé, zatímco se v posledních letech v celé zemi významně snížil počet případů zabití černých mužů a žen při policejních zásazích. Nikdo ani nemůže bez osočení z misogynství říci, že muži dělají některé věci lépe než ženy, stejně jako ženy dělají některé věci lépe než muži. (Když mluvím otevřeně o těchto tématech s přáteli, obvykle se žertem ptám, zda u sebe nemají záznamník nebo zařízení k odposlechu.) Politická korektnost hovory na tato a mnohá jiná témata téměř znemožňuje, a přitom podstatně přispívá k zatrpklosti, rozhořčenosti a rozdělení společnosti v celé zemi nebo je sama vyvolává.

Pokud jde o humor, mohli bychom si myslet, že se politická korektnost přímo nabízí jako snadný terč, ale vtipálci a komikové z povolání se mu raději vyhýbají, aby kvůli cenzuře nepřišli o chleba. V režimu politické korektnosti se člověk nesmí dopustit jediné chyby. Příznačný je v tomto ohledu případ Michaela Richardse, který bavil diváky jako postava Kramera v sitcomu Seinfeld, ale nyní je jako komik diskvalifikován, protože v roce 2006 v jednom komediálním klubu při slovní výměně s nějakým provokatérem použil slovo, jež bylo vysoko na indexu zakázaného jazyka, který sestavuje současná politicky korektní inkvizice. Jednou ze známek politicky korektního vystupování je samozřejmě smrtelná vážnost beze stopy humoru.

Velmi se také rozšířila role politické korektnosti v politice. Jestliže nějaký politik ve své politické kariéře spolupracoval s nyní již zesnulým senátorem, jenž byl známý rasistickými postoji – jak tomu bylo v případě Joea Bidena a Stroma Thurmonda –, je to závažný bod v jeho neprospěch. Jestliže se v politikově prostředí najde cokoli politicky nekorektního, může to být použito proti němu. Proti guvernérovi Virginie Ralphu Northamovi tak posloužila fotografie ze školní ročenky, přičemž celá aféra s objevením fotografie byla úmyslně zosnována za účelem potopení jeho kariéry. Ačkoli Bidena a Northama (prozatím) zachránilo to, že jsou z Demokratické strany, politická korektnost v politice není jen nástrojem levice. V případě Northamovy nyní už všeobecně známé fotografie, na níž je převlečen za černocha a stojí vedle příslušníka Ku Klux Klanu, měl její objev na svědomí pravděpodobně konzervativní blog, nesouhlasící s Northamovými radikálními názory na potraty v pozdějším stadiu těhotenství. Slyšení Bretta Kavanaugha, kandidáta na člena Nejvyššího soudu, před komisí Senátu bylo stěží něčím jiným než soudem politické korektnosti. Od jisté doby se říká, že Demokratická strana v důsledku politické korektnosti pravděpodobně nebude moci v roce 2020 pro prezidentské volby nominovat bílého muže. Takových pokusů o zničení politické kariéry s pomocí politické korektnosti uvidíme v nadcházejících letech ještě mnohem více.

Pocit poslání

Je politická korektnost tak neobhajitelná, jak jsem ji zde vylíčil? Stává se nyní, jak se domnívám, především zbraní? Byl její vpád do vzdělání tak škodlivý, jak jsem to popsal? Snížila úroveň naší kultury v té míře, jak to tvrdím? Bude i nadále hrát stále větší a pochmurnější roli v naší politice? Má totalitářské sklony, jak se domnívám? Proč by, konečně, politická korektnost nemohla žít v souladu se znamenitými výsledky ve všech oblastech umění a myšlení a vrátit se ke svému umírněnému, ale užitečnému cíli v podobě prosté zdvořilosti v přístupu ke všem lidem?

Obávám se, že nemohla, nebo v každém případě nechtěla, protože její výrazné úspěchy při rozkladu tradičního uspořádání společnosti odměňující zásluhy a prosazující výkony ji mohou jen podněcovat k další rozkladné práci. Politická korektnost naplňuje své stoupence pocitem, že mají určité poslání, náruživým nutkáním zlepšovat společnost. (Ve svém Slovníku definoval Samuel Johnson entuziasmus jako „domýšlivou víru v soukromé zjevení, domýšlivou důvěru v Boží přízeň“.) Tento pocit poslání spojený s nadšeným přesvědčením o vlastní spravedlnosti, se silným pocitem, že stojí na straně ctnosti, je povzbuzuje, aby vytrvali. Utopie politické korektnosti – ctnostný svět absolutní rovnosti, zdá se, není pro ně až tak vzdálena. Nyní je pravděpodobně už nic nezastaví. Určitě ne varovné dvojverší o utopistech, které napsal, jak tvrdí Michael Oakeshott ve svém eseji Babylonská věž, babylonský básník: Ti, kdo by chtěli obývat pole Elysejská, jen rozšiřují hranice pekla.

Co dělat, jak se už před delším časem ptal ruský revoluční demokrat Nikolaj Černyševskij? Pravděpodobně nic moc. Můžeme jen doufat, že politická korektnost zajde tak daleko, až bude všem zřejmá její absurdnost, jak se to stalo s alarmistickým environmentalismem v Novém zeleném údělu Alexandrie Ocasio‑Cortezové. Do té doby nelze dělat nic než čekat, jak se věci vyvinou, a doufat, že hluboká nelogičnost politické korektnosti a její zhoubné bujení, podobně jako v případě prohibice a jiných programů vynucené ctnosti, jež byly přijaty dříve, se sama odhalí jako těžká chyba.

Claremont Review of Books, Vol. XIX, No. 2, Spring 2019, z angličtiny přeložil Jiří Ogrocký.

(Tiskem vyšlo v KONTEXTECH 6 / 2019)