Islám ve Francii

Známý francouzský filosof se ve svém nejnovějším textu zamýšlí nad tím, jaké místo dnes zaujímá islám ve Francii, případně jaké by měl zaujímat. Tyto otázky se podle něj obtížně kladou, neboť sami nejsme schopni se shodnout na zásadách vzájemného soužití.

Islám velice dobře odhaluje naši neschopnost shodnout se na zásadách vzájemného soužití. Nevíme-li, co si počít s islámem, vyplývá to určitě z charakteristických rysů muslimského společenství. Je to však způsobeno i tím, že vlastně nevíme, co vůbec dělat, pokud bychom měli jednat společně. Stále tytéž problémy se jen zapouzdřují a vyhrocují, po desetiletí se při demoralizující apatii opakují stejné diskuse, ať už jde o Evropu, o výchovu, a tedy i o místo islámu v našem světě.

Náš ochromující zmatek vyplývá z toho, že k těmto otázkám přistupujeme s rozporem v srdci i v duchu. Přejeme si totiž, ať již instinktivně nebo spontánně, pokračovat ve stopách starého národa nazývaného Francie, oživovat a upevňovat životní způsoby, o nichž můžeme tvrdit, že jsou naše vlastní. Nicméně naše slova a činy ve stále větší míře nesmlouvavě ovlivňuje mínění, které nás nutí ubírat se zcela odlišným směrem, odmítnout samotnou ideu formy společného soužití, která by nám vyhovovala, a chovat se tak, aby se naše země nestranně otevřela všem životním způsobům a aby jedinou společnou výchovou byla výchova k diverzitě.

Islám k nám přichází jako silně vyhraněná forma individuálního i kolektivního života, která jistě nepostrádá svou vnitřní diverzitu: ta však v sobě zahrnuje v zásadě všechny aspekty soužití i celek společenského organismu, a tudíž jí jsou do značné míry cizí nám tak drahé hranice mezi tím, co je veřejné, a tím, co je soukromé, a mezi náboženstvím a politikou. Zatímco my považujeme za svou povinnost naše „identity“ relativizovat a ironizovat (v plurálu), islám po nás vyžaduje bezvýhradné přitakání, které ironii vylučuje a jakoukoli kritiku zamítá. Jako ironikové a relativisté jsme se rozhodli, že islám přimějeme k tomu, aby hrdě vstoupil do laického a liberálního systému, a že muslimy mírně, leč neústupně přinutíme, aby ke svému způsobu života a své víře zaujali podobný odstup, jaký jsme my sami k našemu způsobu života a naší víře zaujali už dávno, jak se rádi chlubíme. Při všem našem hlásání rovnosti a podobnosti všech lidí se na islám díváme spatra, samozřejmě ne jako na falešné náboženství nebo jako na méně rozvinutou civilizaci, ale jako na formu sociálního soužití, jejíž naivní absolutismus má být pod emancipačním tlakem naší svobody a laickosti co nevidět rozhodným způsobem zmírněn a učiněn poddajnějším. Tento postulát provází všechny naše postupy a přístupy vůči islámu.

Předpokládáme totiž, že náš liberální a laický systém má univerzální a zároveň neomezenou platnost. To, co považujeme za možné a nutné, determinuje to, o čem věříme, že to vidíme nebo můžeme vidět. Když si tedy přejeme takový islám, který by byl použitelný pro naši laickost, odmítáme nahlížet a brát vážně skutečný islám. Odmítáme brát v potaz rozpětí a hloubku, vitalitu a vytrvalost této mimořádné náboženské, sociální a politické entity. Analyzujeme-li ji podle kritérií archaičnosti a modernosti, tedy podle kritérií, která činí z evropské současnosti jediné měřítko pravdy, krásy a dobra, okamžitě tím tuto velkou lidskou skupinu zbavujeme její specifické síly. Raději si přejeme, aby systém laickosti oddělující oblast politiky od náboženství zaručoval, že přítomnost muslimů mezi námi nijak podstatně nezmění život naší společnosti. Zkrátka muslimové jsou naši spoluobčané, jsou nám rovni, ale neexistují jako skutečné sociální entity a nefungují jako politický faktor.

Už jen na základě velice elementárního náhledu, k němuž nepotřebujeme teleskop ani mikroskop, můžeme nějakých čtyřicet let pozorovat, že islám je při diverzitě jeho různých odnoží a projevů oživován mohutnými hnutími, která přeměňují muslimský svět a vyvíjejí velice citelný tlak i v některých částech nemuslimského světa. Ať už vezmeme v úvahu íránskou revoluci, turecké ambice, význam zemí Perského zálivu či migrační vlny do Evropy, vše nasvědčuje tomu, že islám zažívá období expanze. Někdo mi samozřejmě může vytknout jako neodpustitelnou naivitu, že sumarizuji tyto různé jevy a že je všechny zahrnuji pod hlavičku islámu. Politický pohled je skutečně naivní, neboť věří tomu, co vidí, a to, co vidí, je především síla a směřování lidských společenství. Nelze přehlédnout, že muslimský svět vykonává stále mohutnější tlak na Evropu, která je o to slabší, že si dovoluje přepych prezentovat se jako otevřenost vůči všemu a všem.

Zvláštní povaha muslimské otázky v naší zemi, počítaje v to samozřejmě naše muslimské spoluobčany, vyplývá především z těsné vzájemné provázanosti a závislosti, a to jak vnitřní, tak i vnější. Obtíže toho, co se tak hezky označuje slovy „společné soužití“, budou nepochybně mnohem snáze řešitelné a vyvolají méně vášní a úzkostí, pokud muslimové ve Francii nebudou zároveň prostřednictvím svých věrnostních i jiných vazeb součástí onoho velkého muslimského celku, jehož početnost, mladý věk a nespokojenost jsou hlavním faktorem současného světa. Muslimové usazení nebo se právě usazující v Evropě nejsou pouze všeobecné lidské jednotky, ale reálné a konkrétní lidské bytosti, které si osvojily určitou výchovu a které chtějí s větším či menším přesvědčením zachovávat svůj způsob života ve společnosti, jež je přijímá. Turecký prezident, jak každý ví, má ve zvyku vyvíjet na občany tureckého původu nátlak, aby se nepřizpůsobovali evropskému způsobu života. Následky tohoto nátlaku a vnější závislosti se kromě jiného projevují potížemi, na něž francouzští muslimové narážejí, chtějí-li se organizovat, neboť jsou rozděleni loajálností vůči svému původu nebo vůči předávanému odkazu. Tyto následky se v naší zemi projevují na stále více místech, kde jsou velice viditelně zaváděny muslimské zvyklosti do celého, veřejného prostoru, dá-li se to tak říci, neboť ženy jsou z něj zjevně vyloučeny.

Mission impossible

Jaké praktické důsledky lze vyvodit z těchto velice elementárních pozorování? Prvním a zásadním důsledkem bude, že nebudeme laickosti ukládat nesplnitelné poslání, mission impossible. Nesdílím důvěru, kterou jistý velice aktivní segment veřejného mínění vkládá do striktního naplňování zásad laickosti nebo do jejich posilování a upevňování. Tento přístup je podle mne dílem dvojího omylu. Na jedné straně, a v tomto ohledu jde jen o pokračování záměru současné vlády, vychází z předpokladu, že uspořádání vzájemného soužití spočívá v zavedení správných pravidel, jinými slovy v nastolení všeobecných zásad aplikovatelných v celé sociální oblasti, ať už jde o volnou a nepokřivenou konkurenci nebo, koneckonců, také o laickost. Na druhé straně, a jde jen o další omyl, někdo přichází s argumentem, který má vše definitivně vyřešit a podle nějž by laický stát mohl a měl s islámem uzavřít to, co prostřednictvím zákona z roku 1905 uzavřel s katolickou církví. Velká obliba tohoto argumentu zaráží už z toho důvodu, že nebere v úvahu nejen rozdíly mezi oběma náboženstvími, o nichž zde nebudeme hovořit, ale především rozdílný sociální a politický kontext, který chci stručně připomenout. V původním kontextu laického francouzského státu šlo skutečně o pokud možno co nejpřísnější oddělení dvou mocí, politické a náboženské, jež byly v průběhu staletí vzájemně propojené tisíci možnými způsoby, a o snížení nebo omezení vlivu náboženství, jež bylo součástí nejniternějšího francouzského života. Dnes je naopak nutné zapojit do společenského soužití lidskou skupinu, která mu byla po staletí vnější a cizí a jejíž vztahy k naší zemi často poznamenávalo nepřátelství, jehož některé stopy nebyly dosud ani zdaleka zahlazeny. V roce 1905 šlo o reformu společného soužití, které bylo mimořádně těsné, pomocí dosud nevyzkoušené odluky; dnes jde o snahu dospět ke vzájemnému soužití překonáním velice starých rozdílů, které, pokud upřímně chceme vidět věci tak, jak se skutečně mají, stále hrají velmi výraznou úlohu.

Hned v úvodu jsem upozornil na to, že vycházíme z hypotézy či postulátu, že pokud máme naše nové spoluobčany, muslimské i jiné, co možná nejlépe přijmout, je v první řadě nutné snížit na minimum rozsah společných akcí a vyhýbat se všemu, co předpokládá zvláštní ztotožnění s tím, co je naše, a že se máme zříci jakéhokoli upřednostňování našeho způsobu života, naší formy. V novém spoluobčanovi jsme chtěli vidět pouze člověka v obecném smyslu, a proto jsme se snažili o blaho­sklonný odstup od naší vlastní životní formy, na niž máme jako všichni lidé právo. Výsledek se dal očekávat: úměrně tomu, jak jsme okrajovali naši společnou substanci, se rozrůstala životní forma, jíž byli přirozeně uvyklí naši noví spoluobčané. Soudní moc ve jménu velice přísně pojímané laickosti odstraňovala nebo zakazovala kříže, jesličky či jiné výrazy nebo znamení křesťanského náboženství v naší zemi, zatímco celé oblasti národního života přijaly muslimskou podobu, a to zcela zjevným, často velmi ostentativním způsobem. Nejenže jsme se nijak nepřibližovali ke společnému soužití sdílenému na základě rovnosti, o něž jsme usilovali, ale naopak jsme se mu každým dnem stále více vzdalovali. Je pravda, že mnoho našich muslimských občanů se bez zásadních výhrad podílí na životě národa a že jejich příspěvek se nijak neliší od toho, čím přispívají nemuslimové. Tato skutečnost, na niž se nesmí zapomínat, však naneštěstí nemění nic na jiné skutečnosti, že významná část muslimů ve Francii je pevně ukotvena ve svém odděleném světě a nehodlá z něj doopravdy vystoupit. Neboť kdyby z něj chtěla vystoupit, nemohla by i v té nejmírnější kritice nebo vůbec v jakémkoli nejmenším požadavku spatřovat projev „islamofobie“. Podobné věci neříkám rád, ale směrem k přátelskému soužití jsme nijak nepokročili, zatímco ono muslimské mínění, jež hovoří jménem všech muslimů, soustřeďuje veškerou energii na odhalování toho, co označuje za islamofobii, místo aby účinně bojovalo proti úchylkám a patologiím islámu, které by jím měly otřást. Jeho pasivitou a netečností však nijak ne­otřásly ani ty nejkrutější a nejvražednější atentáty.

Omezit imigraci

Zabředli jsme do situace, která neposkytuje příliš mnoho prostoru svobodnému jednání a která se navíc nadále zhoršuje. „Laická volba“ vychází z falešného výkladu našich dějin, z neadekvátní analýzy současné situace a z očividného přeceňování účinnosti zákonných opatření – to vše v režimu vydaném napospas libovolným průtahům při schvalování a různým „svobodám“, včetně těch nejúchylnějších. Je třeba přijmout jako skutečnost, že významná část našich muslimských spoluobčanů následuje muslimský způsob života a že zákony v tomto ohledu poskytují velice málo přímých pravomocí. Tvrdil jsem to v roce 2015, opakuji to i dnes. Tím nechci říci, že bychom v naší zemi mohli dopustit neomezené rozšiřování území zcela ovládaných muslimským způsobem života a že bychom mohli muslimskou součást naší země nechat se rozrůstat donekonečna. To není možné. Něco takového by bylo pouze vodou na mlýn pro ty, kdo nás už považují za zbabělce schopné pouze ustupovat. Byl by to rovněž nejhorší možný signál vyslaný francouzským muslimům, kteří v sobě neživí nepřátelství k evropskému životu, nebo těm, kteří v naší zemi dokonce zažívají úspěšný osobní rozvoj a jichž je, o tom nepochybuji, mnoho. Znamenalo by to ukázat jim, že země, v níž se vzdor všemu rozhodli žít, v současnosti nemá sílu zajistit si svou vlastní formu a že jim v budoucnu vážně hrozí, že budou navráceni k životní formě, kterou opustili, neboť v takto rozbředlé společnosti právní stát fakticky spravuje jediná setrvalá a platná společná forma, a tou je forma muslimská.

Chceme-li v zájmu zachování šancí na klidné a přátelské soužití předejít šíření islámu, je pochopitelně nutné přísně omezit imigraci, která s tímto šířením kráčí ruku v ruce. Muslimští občané a ti ostatní nemohou žít ve vzájemné důvěře, pokud jedni i druzí nebudou ujištěni o tom, že se naše země při poskytování spravedlivého a důstojného místa k životu svým muslimským občanům nestane muslimskou zemí. Rozhodnutí, která je třeba učinit, jsou o to naléhavější, že otázka migrace byla, pokud jde o důsledky, nejproblematičtějším bodem sociální filosofie, o níž jsem hovořil v úvodu, podle níž politická spravedlnost spočívá v nestranném či nerozlišujícím a neomezeném otevření veřejného prostoru všem formám soužití. Podobu společného života utvářejí ve větší míře politická rozhodnutí než základní obecná pravidla. Politická rozhodnutí, jež tu připomínám, jsou velice důležitá sama o sobě, ale byla by ještě účinnější, kdyby šlo o prvotní rozhodnutí učiněná už dávno právě s ohledem na společné soužití a v péči o ně.

Podaří-li se nám islám udržet alespoň v současných mezích, naplníme tím dva požadavky, které jsou stejně důležité a naléhavé: směrem ven tím zastavíme tlak států nebo hnutí nutících Evropu k rozhodnutím, jež jí nejsou vlastní. Směrem dovnitř si znovu uvědomíme fakt, že konstituenty republiky nejsou výlučně jednotlivci vybavení rovnými právy, ale kolektivy nebo asociace, časné i duchovní, mravy a způsoby života, jež je třeba udržovat v rovnováze. Jedině tak budeme moci vtisknout odpovídající podobu společnému soužití, v němž se všichni budeme moci shledávat a poznávat.

Commentaire 169, jaro 2020, s. 45–48.
/ Z francouzštiny přeložil Josef Mlejnek. /

(Tiskem vyšlo v KONTEXTECH 4 / 2020)