Jaká bude Amerika?
Demografické změny v USA, zahraniční politika a bezpečnost Evropy

Bílé obyvatelstvo Spojených států se kolem roku 2060 stane v této zemi poprvé v ­historii menšinou. Etnické menšiny přitom volí výrazně jinak než bílá část populace, prakticky ve všech volbách dávají přednost demokratům a nejvíce souzní s jejich progresivním liberálně-levicovým proudem. Může to mít přímý vliv na podobu americké zahraniční politiky, euro-amerických vztahů a mezinárodní politiky vůbec.

Země imigrantů

Spojené státy vznikly jako země imigrantů. Po většinu historického vývoje do nich přicházeli především lidé z evropských států, což určitým způsobem determinovalo, jak se budou orientovat a vyvíjet. Ve druhé polovině 20. století se trend v demografické skladbě imigrantů začíná měnit, ubývá přistěhovalců z evropských zemí a vzrůstá počet příchozích z ostatních částí světa, především z Latinské Ameriky. Podíl bílé většiny původem z Evropy se tak začíná zmenšovat a s pokračujícím trendem je patrné, že se v zemi nakonec stane menšinou. Při naplnění nejpravděpodobnějšího scénáře bude bílá nehispánská část populace v roce 2060 čítat zhruba 44 % v celkové etnické skladbě americké společnosti, která bude tou dobou lehce přesahovat 400 milionů obyvatel.

Proměna demografické skladby se neobejde bez celospolečenských změn, ovlivní celou škálu sociálních, kulturních, ekonomických, ale dost možná i politických dimenzí státu. Současné etnické menšiny ve Spojených státech vycházejí z odlišných prostředí než z evropských států, navíc často nejsou v USA generačně zakotvené, a tudíž nejsou úplně integrované, a pravděpodobně nazírají na stát a společnost jinak, považují za důležité odlišné otázky a mají jiné druhy problémů než dosavadní většina.

U řady zemí by to možná nebudilo tolik pozornosti, ale Spojené státy navzdory narůstající globální mocenské multipolaritě nadále zůstávají světovým hegemonem, který stále určuje globální pravidla hry. Vnitřní změny Spojených států ale mohou silně ovlivnit vnímání jednotlivých problémů ve světě, stejně tak jako míru pozornosti, kterou Spojené státy dílčím částem světa věnují. To je pro Evropu, která je na amerických bezpečnostních garancích životně závislá, zcela zásadní a podstatná informace. Americká (ne)angažovanost v Evropě měla často zcela zásadní vliv na dění na Starém kontinentě.

Podle odhadů tvořilo v roce 2018 ve Spojených státech bílé etnikum 60 % populace, hispánský původ mělo lehce přes 18 % obyvatel, Afroameri­čanů bylo 12 % a lidé asijského původu byli zastou­peni 6 %. Každý rok tu přibývá 1,5 až 2 miliony obyvatel. Jejich rozmístění je však kvůli obří rozloze a podstatným rozdílům v geografických a klimatických podmínkách nerovnoměrné. Imigrace směřuje zejména do velkých měst. Populační nerovnováha, kdy se části Spojených států vyvíjejí daleko dynamičtěji a spějí k větší diverzitě, zatímco zbytek země spíše stagnuje, může podporovat regio­nální animozity a odcizování.

Minimálně od začátku devadesátých let nabral velice rychlý a dynamický vzestup podíl lidí s latinskoamerickým původem, který však v posledním desetiletí zřejmě zpomaluje. Čísla týkající se Afro­američanů vykazují méně dynamiky a menší vzestup. Růst podílu Asiatů, podobně jako Hispánců, výrazně zrychlil v devadesátých letech a v prvním desetiletí nového století, nicméně při menších absolutních počtech. Nárůst počtu obyvatel etnických menšin souvisí nejen s migrací, ale i s vyšší natalitou oproti bílé většině. V roce 1990 dosahovala porodnost u bílé většiny 1,85 dítěte na ženu, u Afroameričanů 2,48 a u hispánských žen dokonce 2,96. Naopak u matek s asijským původem se číslo pohybovalo okolo dvou dětí. O deset let později porodnost všem etnickým menšinám mírně klesla, u majority se pohybovala zhruba na stejné úrovni, i tak však byl převis podstatný. Data ze současnosti však již neuvá­dějí tak dramatický rozdíl, u lidí s asijskými kořeny porodnost dokonce klesla pod úroveň bílého etnika.

Navzdory nižší porodnosti, která trochu brzdí překotný nárůst etnických skupin v prvních dvou desetiletích, je trend jasně patrný. Společnost Spojených států čekají další a patrně neodvratné změny směrem k větší diverzitě.

Demografie a volební preference

Od rozpadu Východního bloku proběhly ve Spojených státech sedmery prezidentské volby. Na datech z jejich exit-pollů můžeme dobře pozorovat vývoj ve volebním chování jednotlivých etnik. V roce 1992 obhajoval funkci republikánský prezident George Bush starší, kterého vyzval dlouholetý guvernér státu Arkansas Bill Clinton, jenž se v rámci Demokratické strany označoval za centristu. Clintonovi se během voleb dostalo podpory 61 % hispánských voličů a 83 % všech Afroameričanů. Lidé s asijskými kořeny naopak hlasovali v 55 % případů pro George Bushe. (Volební účast příslušníků menšin byla však obecně velmi nízká.)

Po čtyřech letech Bill Clinton obhajoval svůj mandát vůči dlouholetému americkému senátorovi, republikánu Bobu Doleovi. V bělošské nehispánské části populace mírně vyhrál Dole s 46 % oproti Clintonovi s 44 %. Zato Hispánci volili ze 73 % Clintona a Afroameričané opět drtivě demokratického kandidáta – 84 % pro Clintona. Narostl také podíl menšin na celkovém počtu voličů. Volby v roce 1996 vlastně rozhodly hispánské a afroamerické hlasy, jež dokázaly zvrátit nepříliš jasné rozhodnutí bílé většiny pro Dolea v pohodlné vítězství Clintona.

V roce 2000 se o prezidentské křeslo utkali bývalý Clintonův viceprezident Al Gore za demokraty a guvernér státu Texas George Bush mladší za republikány. Mezi bílými Američany vyhrál George Bush, pro kterého jich hlasovalo 55 %, pro Gora pouze 42 %. Diametrálně odlišná situace byla u Afroameričanů (10 % elektorátu), 90 % jich volilo Gora. Hispánci měli již sedmiprocentní zastoupení v celkovém podílu voličů a 62 % z nich hlasovalo pro Gora. Lidé s asijským původem (2 % elektorátu) tentokrát hlasovali podobně jako zbylé menšiny, 55 % pro Gora a 42 % pro Bushe. Hlasy menšin téměř zvrátily výsledky voleb – Bush vyhrál jen díky podobě amerického volebního systému, ačkoli dostal méně hlasů než jeho oponent. Výsledky byly natolik těsné, že na Floridě muselo proběhnout přepočítání.

Pokračování mandátu George Bushe v roce 2004 záviselo především na zahraniční politice. Po 11. září 2001 vyhlašují Spojené státy válku proti terorismu. V roce 2003 uskuteční invazi do Iráku a svrhnou režim Saddáma Husajna. Do boje o Bílý dům proti Bushovi vstoupil za demokraty dlouho­letý senátor John Kerry. Bushova popularita po 11. září silně vyskočila nahoru, ale v důsledku kontroverzní invaze do Iráku zase o něco klesla. Nakonec však mandát těsně obhájil, získal 50,7 % hlasů, Kerry pak 48,3 %. U bílých nehispánských voličů vyhrál opět Bush s velkým náskokem 58 % oproti Kerryho 41 %. Afroameričané (11 % elektorátu) znovu drtivě preferovali demokratického kandidáta s 88 %. Z Hispánců (8 % elektorátu) demokrata Kerryho podpořilo 53 %, Bushe 44 %. Asiaté (2 % voličů) preferovali Kerryho s 56 % oproti Bushovým 43 %. Poprvé se zde rovněž objevuje výraznější demografická skupina – multietnická, která tvořila 2 % voličů a jejíž preference byly podobné jako u Hispánců – 54 % pro Kerryho a 40 % pro Bushe.

Volby v roce 2008 byly v mnoha ohledech přelomové. Válka proti terorismu se ukázala jako komplikovanější problém, který nepůjde vyřešit během pár let. Nejpalčivějším tématem pak byla počínající finanční krize. Za republikány kandidoval dlouho­letý americký senátor a válečný hrdina z vietnam­ské války John McCain, za demokraty poprvé v historii kandidoval Afroameričan. Téma původu Baracka Obamy bylo často probíráno, republikáni zpochybňovali, zda se Obama skutečně narodil ve Spojených státech. Obama vyhrál s poměrně velkým náskokem 52,9 % proti McCainovým 45,7 %. Běloši však hlasovali 55 % pro McCaina oproti 43 % pro Obamu. U Afroameričanů podle předpokladů drtivě vyhrál Obama s 95 %, přičemž v elektorátu jich bylo už 13 %. Rovněž 67 % Hispánců hlasovalo pro Obamu (9 % elektorátu), podobně také Asiaté s 62 % (mezi voliči jich bylo stále 2 %). Multietnická skupina (3% zastoupení) rovněž silně favorizovala Obamu s 65 %.

Po čtyřech letech Obama svůj mandát obhajoval proti byznysmenovi a bývalému guvernérovi za Massachusetts Mittu Romneymu. Hlavním tématem byly domácí problémy, hlavně následky ekonomické krize. Řešil se tak přetěžovaný veřejný rozpočet, budoucnost sociálního zabezpečení či zřízení tzv. „Obamacare“, tedy univerzálního zdravotního pojištění. Obama svůj mandát obhájil ziskem 51,1 % hlasů, Romney získal 47,2 %, rozdíl nebyl tak patrný jako v předchozích volbách. Obama tentokrát dostal od bělochů nehispánského původu ještě o něco méně hlasů, pouhých 39 %, Romney nakonec 59 %. Naopak Afroameričané (13 % voličů) obdobně drtivě volili dosavadního prezidenta s 93 %, Hispánci (10 % voličů) volili 71 % ku 27 % ve prospěch Baracka Obamy. Asiaté (3 % v elektorátu) hlasovali prakticky totožně jako Hispánci. Od míšenců dostal Barack Obama 60 % a Romney 37 %. O znovuzvolení Obamy rozhodly opět v drtivé většině afroamerické a hispánské hlasy.

Volební výsledky prezidentských voleb podle jednotlivých etnik

Prezidentské volby v roce 2016 znamenaly určitý přelom. Do popředí demokratů se dostala žena bývalého prezidenta Billa Clintona Hillary, která kromě role první dámy v devadesátých letech zastávala řadu politických funkcí. Za republikány se do čela poměrně nečekaně postavil miliardář Donald Trump. Volby ovládla polarizující témata (Obamacare, odstoupení od klimatických dohod, plot proti migrantům z Mexika). Trump volební klání vyhrál opět jen díky americkému volebnímu systému volitelů, ačkoli Clintonová jej překonala o víc než 2 % hlasů. Donald Trump dostal od nehispánských bělochů 59 % hlasů, Clintonová pouze 37 %. Naopak Clintonová podle očekávání dostala hlasy od etnických menšin. Afroameričané (12 % voličů) opět drtivě hlasovali pro demokratickou kandidátku – 89 %. Od Hispánců (11 % voličů) Clintonová dostala 66 %, Trump 27 %. Prakticky totožné preference vykazovali Asiaté (v elektorátu již představovali 4 %). U míšenců Clintonová dostala 55 % a Trump 37 %, zastoupení se nezměnilo.Trump se stal prezidentem díky volebnímu systému a tak trochu i důsledkem demografických změn – šlo zřejmě o jeden z posledních projevů vzdoru bílé většiny, která zčásti měla dojem, že ztrácí vliv na dění v zemi.

Obhajoba mandátu Donalda Trumpa v loňském roce se odehrávala za bezprecedentní si­tuace. Pandemie koronaviru poznamenala jak ­průběh předvolebního klání, tak i samotné volby. Mezi tématy dominoval boj s virem, ekonomický propad nebo následné finanční stimuly. Důležitým bodem byla i forma samotného hlasování. Kvůli epidemii se ve velkém prosadila korespondenční forma hlasování, kterou Trump odmítal jako netransparentní a náchylnou k manipulaci. V konečném důsledku se potom spousta voličů Donalda Trumpa, kteří se nemohli dostavit osobně, voleb vůbec nezúčastnila. Volby nakonec vyhrál Joe Biden, když se mu v klíčových státech podařilo v posledních chvílích těsně otočit výsledky. Biden celkově získal 51,3 % všech hlasů, Donald Trump 46,9 %. V celkovém podílu voličů bylo 67 % bělochů, tedy o 3 % méně než čtyři roky předtím. Výrazněji preferovali Donalda Trumpa s 58 %, ­Biden dosáhl na 41 %. U afroamerické menšiny, která opět představovala 13 % voličů, drtivě převládl demokratický kandidát s 87 % (Donald Trump dosáhl pouze na 12 %). Hispánci co do počtu dorovnali Afroameričany a hlasovali v 65 % pro Joea Bidena, v 32 % pro Trumpa. Míšenci už představovali 4 % vo­ličů, Joe Biden od nich získal 55 %, Donald Trump 41 %. Voliči z příslušníků menšin tedy opět přehlasovali bělošské obyvatelstvo, přičemž znovu silně volili pro kandidáta demokratů. Republikánského kandidáta tentokrát nezachránil ani specifický ame­rický volební ­systém.

Z dat tedy vyplývá, že ve všech etnických nebílých skupinách převažuje preference Demokratické strany. Nejméně je to patrné u Asiatů, zdaleka nejvíce u Afroameričanů, Hispánci stojí v preferencích demokratů někde mezi nimi.

Sonda do zahraniční politiky progresivní levice

Demokratická strana není názorově unitární, existuje v ní několik názorových proudů. Dva jsou zastoupeny silněji než ostatní – centristický a levicově progresivní. Obecné trendy v politickém smýšlení jednotlivých menšin, tedy především příklon k sociálnímu státu s řadou garancí a benefitů pro lidi s nižšími příjmy spolu s otevřenou a liberální migrační politikou, naznačují, že mají nejblíže k progresivnímu, levicově-liberálnímu křídlu Demokratické strany.

K prominentním zástupcům tohoto proudu patří mimo jiné Elizabeth Warrenová a Bernie Sanders, senátoři a nedávní kandidáti na prezidenta Spojených států, a také kongresmanky Alexandria Ocasio-Cortezová a Ayanna Pressleyová. Postoje těchto čtyř reprezentantů liberálně-levicového směru k Rusku a mezinárodní politice ukazují, že americká zahraniční politika se dramaticky promění, jakmile tento názorový směr převládne.

Jednotliví demokraté obecně přistupují k otázkám světové bezpečnosti velmi odlišně. Sanders a Warrenová jako zástupci progresivní liberální levice a zároveň jako Američane evropského původu mají k otázce euroatlantického spojenectví spíše protichůdné názory, které si v určitých ohledech navzájem odporují, a není tak zcela patrné, zda by v případě napadení východního křídla Aliance šli do střetu s Moskvou i za cenu zatažení Spojených států do války. Ocasio-Cortezová a Pressleyová, příslušnice hispánské a afroamerické menšiny, se k tématu prakticky nevyjadřují – a když ano, tak spíše okrajově. Není tedy jisté, zda by kvůli ruské agresi vedené na východní křídlo NATO byly ochotny poslat armádu Spojených států do ozbrojeného konfliktu.

Spojenectví a vazby Evropy a Ameriky měly po druhé světové válce zásadní vliv na podobu celého světa. Poté, co s rozpadem Sovětského svazu zdánlivě pominul ideový střet mezi Východem a Západem, se NATO rozšířilo na Východ a Evropská unie se postupně rozrůstala a bohatla. Na americké straně se však začínala vkrádat otázka, která z některých amerických ministerstev zaznívala už v průběhu studené války – zda silná Evropa vůbec je v americkém zájmu. Silná, jednotná a bohatá EU může pro Spojené státy představovat značného ekonomického konkurenta. V tomto ohledu potom vyznívá paradoxně fakt, že evropskou bezpečnost platí po konci studené války do značné míry právě Spojené státy.

Alianční evropské státy čelí dlouhodobé kritice, že na svoji obranu nevydávají odpovídající částky. Evropské státy se probraly z určité letargie po roce 2014, kdy se ukázalo, že opět vzrůstají mocenské ambice Moskvy a ta se nezdráhá k prosazení svých vojensko-politických zájmů sáhnout i k ozbrojené agresi proti svrchovanému státu. Navyšování však neprobíhá tak rychle, jak by si Washington přál.

Američtí levicoví progresivisté zastávají poměrně jednotně názor, že nejlepší a nejefektivnější zahraniční politika má být vedena skrze diplomacii, mezinárodní organizace a nejlépe multilaterální formou za koordinace s dalšími státy světa. Odmítají používat americkou armádu i jen jako odstrašující sílu, často by významně snížili vynakládané prostředky na ozbrojené síly a omezili americké vojenské působení ve světě. Jako alternativu v rámci hard power vidí především ekonomické nástroje, tedy sankce či cla. Značně se však liší v přístupu k problematice Evropy a Ruska. Sanders a Warrenová, Američané evropského původu, daleko více a obsáhleji reflektovali zkoumanou otázku euro­amerických vztahů a ruských mocenských ambicí. V případě ekonomických sankcí a tlaku na Moskvu, aby změnila své chování v mezinárodním prostoru, především pak v otázce zamrzlého konfliktu na Ukrajině, by Warrenová postupovala dokonce ještě tvrději, než je tomu v případě politiky Donalda Trumpa. I ona je však opatrná v otázce americké vojenské přítomnosti v Evropě. Sanders, který na jednu stranu chování Ruska rovněž odsuzuje, však na druhou stranu dokonce zpochybňuje východní rozšiřování Severoatlantické aliance a několikrát ho označil za chybný krok, který Spojené státy neměly dopustit, jelikož se tím pouze zvyšuje šance, že budou vtaženy do války s Ruskem. Kromě této hrozby zdůrazňuje, že východní rozšiřování po konci studené války stálo a stojí americké daňové poplatníky miliardy dolarů.

Pro evropské alianční státy by tak postoj Warrenové v otázkách sankcí a politického tlaku na Rusko znamenal pozitivum, avšak v případě vojenské agrese budí kvůli spíše pacifistické a odzbrojující rétorice pochyby, zda by Spojené státy přišly zemím východního křídla na pomoc. Sanders svým zpochybňováním smyslu východního rozšiřování představuje pro bezpečnostní záruky evropských členů Aliance dokonce hrozbu. Daleko znepokojivější pro východoevropské členy NATO je však možná pozice Pressleyové, která se k Rusku vyjádřila dosud jen velice obecně a stručně, či dokonce Ocasio-Cortezové, která euroamerické spojenectví a ruské ambice prakticky nereflektuje a ani se k tomuto tématu nevyjádřila. Naznačuje to určitým způsobem jejich priority a zdá se, že problémy Starého kontinentu mezi ně zřejmě nepatří. Lze tedy značně pochybovat o případné ochotě vynaložit prostředky a vyslat americké vojáky na ochranu východního křídla NATO před ruskou vojenskou agresí, a riskovat tak i ohrožení samotných Spojených států. Ocasio-Cortezová ani Pressleyová Rusko nevnímají jako bezprostřední hrozbu pro Spojené státy.

Prosazení progresivní levice ve vedoucích a klí­čových pozicích amerického mocenského estab­lish­mentu by znamenalo rozsáhlé změny priorit americké zahraniční politiky. Upozadění euro­amerického spojenectví by pro Evropu mohlo mít dramatické následky. Naopak se dá očekávat velký příklon pozornosti i zdrojů k problémům latinsko­amerických států a jejich obyvatel. Bude tedy záležet i na ostatních zemích, jak zareagují a jak se na takovouto bezprecedentní změnu zahraničněpolitického kurzu USA připraví. Spojené státy se totiž dramaticky změní a dnešní přehodnocování americké historie, kterou do této doby formoval „bílý muž“, ukazuje, že tato změna nabývá na intenzitě a je prakticky nevyhnutelná.

Poznámky

1. ACS Demographic and Housing Estimates. In: United States Census Bureau [online]. Dostupné z: https://data.census.gov/cedsci/table?q=DP05&g=0100000US&tid=ACSDP1Y2018.DP05&vintage=2018&hidePreview=false&layer=VT_2018_040_00_PY_D1&cid=DP05_0001E
2. U.S. and World Population Clock. In: United States Census Bureau [online]. Dostupné z: https://www.census.gov/popclock/
3. How Groups Voted, United States elections. In: Roper Center, Cornell University [online]. Dostupné z: https://ropercenter.cornell.edu

(Tiskem vyšlo v KONTEXTECH 6 / 2021)