Jako ve vinařském snáři…
Nevázaná a vybíravá procházka vínem v české poezii (a sem tam i v próze) od pozdního středověku po dnešek

I

Publicista a fanoušek mikrohistorie Ivan Motýl (1967) vydal nedávno Šnyt. Tisíc stránek poe­zie, kde má hlavní roli pivo. Podtitul zní: „Pivo v poezii a poezie v pivu.“ Ta kniha je navenek modelovaná jako pomník, ale vnitřní struktura se trochu drolí. Vysvětlím proč. Pak bude také jasné, proč tenhle „pivní“ úvod ke studii na „vinné“ téma. Samozřejmě ke studii hojně špikované ukázkami.

Motýl postihuje v knize zhruba posledních sto padesát let. A jede primárně českou brázdou, i když v jedné kapitole („Degustace světových značek“) pozve ke stolu pár náhodně vybraných hostů z ciziny. Co víc: čím je editor na časové ose blíž k dnešku, tedy k epoše po devětaosmdesátém roce, tím je zařazených textů víc; ten počet roste skoro geometrickou řadou. Těžištěm je tedy přítomnost, dnešek; živé básnění o pivu, ručené vlastní konzumací. A další trhliny té Motýlovy čítankové stavby: některý text pivo rovnou tematizuje, další se o titulní nápoj ale sotva motivicky otře a mluví o úplně jiných věcech, třeba o lásce a smrti. Jako folklor, kde Motýl nebral vůbec. Podobně u něj ostrouhaly aforismy, vtipy nebo nápisy na veřejných záchodcích (což je samozřejmě báseň sama o sobě, častokrát pozoruhodné kvality). A stejně tak kvanta „pivní“ poezie, která napříč devatenáctým stoletím díky fenoménu přístolních společností pomáhala růst zdejšímu národněobrozeneckému boji za autonomní řeč, literaturu, kulturu, stát.

Prostě v té knize toho víc není, než je. Asi jako v tom titulním šnytu. Takže následující studie, kde má prim víno, jde spíš po tom, co v pivním případě chybí. Na co se nedostalo, a to jak časově, tak pod širokou hlavičkou poezie. Je to trochu polemika, trochu pandán, jakkoli se vybrané alkoholy ze své podstaty znatelně liší. Ale jedno mají společné: probouzejí čtenářsko-editorskou chuť, nadšení. A že je v případě vína z čeho vybírat!

II

Nejdřív tedy vtipy. Pár kousků na ochutnávku. V kulisách éry posledních dnů Ježíše Krista, poté trochu mladšího Karla IV. – i v časoprostorových souřadnicích nejaktuálnějších. Jakkoli platí, že dobrý vtip prostě nestárne.

Ráno po svatbě v Káni Galilejské. Hosté se pomalu probouzejí, většina z nich se drží za hlavu a sténá. Jeden muž prosí:
„Já mám takovou žízeň! Skočte někdo pro vodu…“
Ježíš se zvedne, že tedy půjde, když všichni svorně vykřiknou:
„Ne! Ty už ne!“

Středověk, Karlštejn.
Po nádvoří se motá rytíř děsivě zpitý vínem. Proti němu jde sám Karel IV.
„Co to vidí můj císařský zrak? Rytíř, a takhle opilý!“
„Slavím svátek Vaší císařské Milosti.“
„Co říkáš? Vždyť dnes není Karla!“
„To sice není, ale je čtvrtého!“

Do konkurzu na someliéra ve vyhlášeném moravském vinařství se přihlásil otrhaný, smradlavý bezdomovec. Přesvědčil manažera, aby mu dal šanci. Dostal sklenici vína, zakroužil, přivoněl, usrkl:„Sylvánské zelené, ročník 2023, ve vůni intenzivně ovocné, jemně kořeněné, chuť lehká, harmonická, středně dlouhá s mírnou kyselinkou v dochuti, kolem tří gramů zbytkového cukru…“
Manažer udiveně polknul a podal bezdomovci druhou sklenici. Ten předvedl stejně suverénní výkon. Manažer mrknul na asistentku. Ta pochopila a přinesla sklenici vlastní moči.
Bezdomovec nezaváhal:
„Blondýna, sedmadvacet let, ve třetím měsíci těhotenství… A jestli tu práci nedostanu, prozradím, kdo je otec!“

III

Víno je božský nápoj. Je v něm pravda, nemá závory, rozvazuje jazyk, jak se mnohokrát osvědčilo. Vyskytuje se dlouho před biblickým Kristem, prvořadě v Gruzii, kde našli archeologové stopu starou snad osm tisíc let. Ovšem nikoli v textu, ale na dně hliněné nádoby. V češtině rezonuje víno samozřejmě až dlouho po Kristu, například v epické básni „Ludiše a Lubor“, zařazené do Rukopisu královédvorského, napsaného údajně koncem třináctého století. V textu jsou zmíněna „pitie medná“, čili medovina, populární staročeský nápoj míchaný z vody a medu – anebo z vína a medu. Dvojice voda a víno pak pronikla rovnou do názvu skladby zhruba o století mladší, Svár vody s vínem. Titulní tekutiny se tady nejprve navzájem trumfují ve svých přednostech, závěrem jde ale víno bujaře do útoku, načež nastalá hádanice probudí „mistra“, který spal opilý opodál. Opil se samosebou vínem. Nicméně jeho verš je smírčí, harmonizující: „Vody jest světu potřeba, / potom vína také třeba: / proto oba jste již dobrého rodu, / nebuďtež sobě na tu škodu.“ A ještě úplné finále:

Mluvte dobré vždy o sobě,
nemajíce závisti k sobě;
nečiňte sobě v tom škody,
kdož pije více vína než vody;
nebo kdo chce více vody píti,
snad nemá vína čím platiti;
proto poručte to spolu Bohu,
ať lidé pijí cožť koli mohú.

K harmonizaci vztahu mezi vodou a vínem, ale i mezi vínem a krajinou, hlavně tou středočeskou, kolem Prahy, přispěli výrazně i jiní. Například zmíněný český král a římský císař Karel IV. Hned ve třetím roce své vlády (1348) nařídil založit nejen univerzitu, ale taky kolem všech tehdejších pražských měst vinice. Jako zdatný piják obliboval především rulandské modré, které si dovezl ze svých cest po Burgundsku. Ostatně svědčí o tom Jan Neruda v legendární básni „Romance o Karlu IV“ (1883). Panovník v ní přizve k dubovému stolu svého dvorního kumpána Buška mladšího z Vilhartic, aby okoštovali takzvané panenské, čili „první víno, které v Čechách zrálo“. Jenže víno kvalitativně poněkud hapruje, „ústa křiví, láme vaz“:

„Eh – vezu révu z Burgund sem,“
král dál a dál si v zlosti svojí vede,
„a takovouhle peluň mně z ní svede
ta velebená česká zem!“

Bušek prozřetelně mlčí a vyčkává, jak se situace vyvine. A vyvine se nadmíru skvěle. S rostoucí konzumací bere Karel IV. servírované víno na milost – a Bušek ve finále skóruje pochvalnou komparací nápoje a těch, kdo ho prvním rokem pěstovali:

„Nu vidíš, králi: tak náš lid!
Má duši zvláštní – trochu drsná zdá se –
však kvete po svém, v osobité kráse –“
teď přerušil svůj náhle klid
hned rozveselen Vilhartice –
„ach, přibliž k tomu lidu hled,
a přitiskneš svůj k němu ret
a neodtrhneš více!“

Za zmínku z té doby stojí ještě jeden autor, který měl pití dané rovnou ve svém jménu: Smil Flaška z Pardubic. Na přelomu let 1394 a 1395 napsal rozsáhlý jinotaj ve verších Nová rada, kde mladý lev, novopečený král zvířat a symbol české státnosti, svolá sněm, aby se poradil, jak nejlépe vládnout. Někteří reprezentanti fauny mu dávají rady vážné, jiní pak nevážné, a dojde v řeči i na víno, a sice v nabádavém pětiverší, které vzešlo ze zobáku „husy pitomé“:

Také když se zechce napiti,
netrp pro srdečnú mdlobu,
vína flašku měj vždy s sebú,
když sě udá tak odjeti,
aby měl sě co napiti.

Humanismus a renesance v české literatuře, pokud jde o veršované blahoslavení vína, mohou pozdněstředověké éře pod taktovkou Karla IV. jenom tiše závidět. A nejen proto, že v kurzu byly tehdy především cestopis, kronika, naučná literatura nebo takřečená facetie (krátká vtipná povídka) – prostě próza na sto plus jeden způsob. Humanismus s renesancí šly především po kultivaci a obrodě člověka, staraly se o ducha a jeho vzdělanostní rozvoj. Bakchická poživačnost a slastné kratochvíle měly najednou druhou, možná třetí řadu.

Do první ligy se víno propracovalo znovu v poezii českého baroka. Pár zmínek najdeme u Bedřicha Bridela v jeho sbírce Co Bůh? Člověk? (1659), další pak u Felixe Kadlinského (Zdoroslavíček, 1665). Daleko víc a obratněji ale s motivem pracovali jiní, třeba Adam Michna z Otradovic (který mimochodem s manželkou provozoval v Jindřichově Hradci po dvě dekády výčep vína). I když ta jeho práce byla trochu komická. Podobně jako dobově frekventovaná „mystická erotika“. Veškerá slast, ať bylo její generování spjaté s konzumací vybraných alkoholů nebo s paralelním, případně návazným milostným potýkáním, dostala totiž najednou úplně jiný cíl. Místo konkrétního člověka nastoupil na scénu fikční, ale zato omnipotentní Ježíš Kristus. Přesně v duchu Janova evangelia: „Já jsem pravý vinný kmen a můj Otec jest vinař.“ Takže když Michna básní o vínu, pak skoro vždycky takhle: „Ó vlasy hlavy Ježíše, / vínem naplněná číše!“ Anebo takhle:

Kdež jest ta vinnice byla,
byť nám Ježíše rodila
místo hroznův a dobrého
a dobrého
vína muškatelového,
tělo jeho.

IV

Národní obrození pak znovu zamíchalo karty. Od konce osmnáctého století se v souvislosti s naším tématem událo postupně i paralelně několik převratných změn.

1) Pokud jde o klientelu, vyměnily hospody jednorázovost a nahodilost „zájezdní“ klientely za pravidelnost: začaly se tu formovat a později scházet takzvané přístolní společnosti, které neodbytně kuly plány na jednotlivé kroky obrody české řeči, literatury, kultury, společnosti. Do hostinců najednou chodily osobnosti z celého širého spektra: básník i politik, divadelník i historik, muzikant i jazykovědec; univerzitní profesor stejně jako prostý člověk z lidu.

2) Obrozenecké snažení vsadilo primárně na folklor (čili lidovou báseň, píseň a pohádkové vyprávění) jako na spolehlivé úložiště kvalit národního jazyka, jako na základnu, živnou půdu zdejší kultury. A to nejen v „době temna“ – folklor fungoval jako „převozník“ potřebné řečové matérie rovnou mezi pozdním středověkem a krajem předminulého století.

3) Tmelem všech těch aktivit se obratem stalo pivo, případně nějaké ty „breberky“, čili pálené a macerované pití, jak proklamoval podle vzpomínek Ignáta Herrmanna již citovaný Jan Neruda. Ovšem tentýž Neruda rychle rozpoznal, že pivo má své limity, když nejspíš na sklonku padesátých let 19. století horoval básnicky jednoznačně pro víno:

Já nechci nikdy pivo pít,
chci červené jen víno,
po pivě bývá v myšlénkách
mých skoro strašně líno.

Pro pivo v českém pokroku
jde vše až hrůza líno,
a chcem-li pomoct lidstvu dál,
nuž víno – víno – víno!

K vínu jako akumulátoru, ne-li rovnou generátoru životní a tvůrčí energie se Neruda upínal opakovaně. Někdy pak přiznával vybranému moku schopnosti málem magické, jako například v dalším textu z výše citovaných Knih veršů (1868):

Aj, jak se víno červené
ve sklenkách jasně blyští,
ba jak ta lidská rudá krev,
když ze srdce se prýští!
[…]
Nuž pijme, pijme! – pitím snad
krev špatnou předěláme,
a snad se pitím bláznovství
po světě celém zláme!

Éra před Nerudou, tj. romantismus, si s vínem v poezii příliš netykala: zmínky nenajdeme ani v reprezentativním kusu individualistického romantismu Máchova (Máj), ani ve výkladní skříni kolektivního romantismu Erbenova (Kytice). Bylo by ovšem s podivem, kdyby víno motivicky nerozvíjel ve svých verších Karel Alois Vinařický; samozřejmě že rozvíjí, mluví o „tmavém vínu“, „jemném vínu“, „vínu s vodou“, mluví o vínu ze Srbska, z Itálie, dokonce o jistém vínu „marotském“. Ovšem bilanci značně vylepšily hlavně směry po Nerudovi, jako parnasismus, naturalismus, a především dekadence. 

Z parnasistů je jasně na špici Jaroslav Vrchlický, například s básní „Lambrusco“, zařazenou do sbírky Dojmy a rozmary (1880), napsané v nejšťastnějším období básníkova života, plném dojmů z čerstvě konzumovaného manželství s Ludmilou Podlipskou, dcerou slavnější Sofie Podlipské.

Ty víno dělníků, buď požehnáno!
ty víno chudých, jehož barva tmavá
jich osud věští, jaká záře smavá
však z tebe šlehá, co snů v tebe vtkáno!

Ve žáru poledne ty sladká mano!
když slamou opletenou láhev dává
druh druhu mezi prací, jako láva
hned v žilách vřeš! Ty věštíš lidu ráno!
Tys hrobkou jeho lopoty a trudu
a kolébkou, z níž naděj tryská prudce,
Samsona sílu lijíc v tíseň údů.

Jsi rudé jako krev, jež zbarví ruce
pro svobodu! Tys rosa na tu půdu,
v níž klíčí tvůj květ – svatá revoluce!

Mezi dekadenty nelze obejít Jiřího Karáska ze Lvovic. Hned v jeho prvotině Zazděná okna (1893) proudí víno mnohým veršem („Ó vy, jenž smuten minul jste vchod zahrady mé zavřené / A nevešel jste ani. // Jenž šel jste na mé vinice, píť chtěje černé víno mé, / A odešel jste žízniv, / Vám zpívám v noční těžkou tmu sentimentální balladu, / Alkaia snivou sloku“). A Karáskova poslední sbírka, vydaná rok po druhé válce, má víno rovnou v názvu, jmenuje se Poslední vinobraní. Z ní je následující typicky karáskovský verš:

Je vzduch teď plný nachu, vína.
Plameny slunce zemí chvějí.
Za hřbitovní zdí páchne hlína.
Tam těla dávno mrtvých tlejí.

Kde budu zítra? Myslit na to?
Nicota, nuda nekonečná…
Vinice, hrozny, topas, zlato…
Život je krátký, smrt je věčná.

Do číše spadly lístky s růže.
Kdo odešel, ten nic teď není.
Kdo žije dál, ten mluvit může.

Rty rozpraskané, kdo chce, žije.
Do číše víno! Ať se vzpění
Do noci bytí blasfemie!

A pak samozřejmě dekadentní anarchisté, buřiči: Stanislav Kostka Neumann („… víno piju, pivo piju, / na ctnost a na mravy pliju!“), Petr Bezruč („Majíc už tři litry vína / chválí smečka Hospodina, / že dal růsti révě milé, / bylince té ušlechtilé, / co Moravu okrašluje / a stařečky pokrepčuje“), Karel Toman („Ve vzduchu chvěl se sametový třpyt / a po zemi hra stínů / a my zasedli zlaté víno pít / u otců kapucínů“) – anebo František Gellner. U Gellnera je doma bílé i červené, jak šumivé, tak tiché víno. Šumivé probouzí rozmary („Ožeň se, bratře, ožeň se, bratře! / Ostatně je mi to jedno, s kým. / Chci se zas opít! chci se zas opít! / chci se zas opít šampaňským!!!“), tiché pak přiživuje melancholickou notu, vlastně tu základní notu Gellnerovy poezie vůbec:

To je teď celá moudrost moje:
Milovat hlučnou vřavu boje,
za nocí vnikat do snů žen
a trochu býti zadlužen,
pískat si, jak mi zobák narost,
vínem si plašit s čela starost,
svůj život rychle utratit,
nic nezískat, nic neztratit.

A na podobnou notu básní v „Pijácké“ ještě Jan Opolský:

Než dopijeme k ránu,
i srdce dobolí,
bůh silný řád náš splatí,
ať činí cokoli. 

Chřest každé duté láhve
co zvuku nadělá!
Ó, dobrotivý Jahvé,
jak krásná kapela!

Zde v bílém prostěradle
spí srdcejemná ctnost
a její rty jsou zvadlé,
je samá kůže, kost.

Ji pokropíme vínem:
lež, holka, vesele!
Jsi už tím mouřenínem,
jenž zbyl se účele.

Však píti neustanem,
až jitro zasvítá,
než projdou bolu chřtánem
slz věčná koryta!!

Nejlépe se ale v poezii devatenáctého století, jak naznačeno výše, dařilo vínu ve folkloru. Svědčí o tom vlastně jakýkoli sběr, co nám přijde při zběžné obhlídce terénu pod ruku. Od těch méně populárních kusů, zpracovaných Karlem Jaroslavem Obrátilem (Kryptadia) nebo Janem Jeníkem z Bratřic (Písně krátké), až po kanonizované sběratele typu Sušila nebo Erbena.

Nejprve ukázka z Obrátila:

Chtěla paní víno pít,
neměl jí kdo pro ně jít.
Poslala svého pána,
sama s husarem spala.

A jedna (i když lehce dvojsmyslná) sloka z Jeníkova sběru:

Kde máš, Ančičko, viničku,
kde máš, Ančičko, vinný sklep?
Tam pod podloubí,
kdo se tam vloudí,
ten má svět!

A dále Karel Jaromír Erben z Prostonárodních českých písní a říkadel (1864):

Až já povandruju
z Prahy do Budína,
já se tam napiju
červeného vína.

Červené vínečko
ze sklenice skáče,
má zlatá panenka
přežalostně pláče.

Dnes žalostně pláče,
zejtra má jiného:
hej šenkýřko, nalej
vína červeného!

Červené vínečko
to se dobře pije:
ať falešným pannám
hrom do srdce bije!

A nakonec František Sušil z Moravských národních písní (1840):

Skleničko skleněná,
dobré vínko z tebe!
Pozdrav Bůh sklenářa,
který robil tebe.

Skleničko skleněná,
dobré vínko z tebe,
dokad v tobě kapka,
nepůjdu od tebe.

V

V devatenáctém století to s vínem u nás nebylo snadné. To dobré a ještě lepší bylo oficiálně dostupné jen movitějším, vyšším a noblesním kruhům – anebo se konzumovalo komunitně, dostředivě. Asi jako v tom vtipu o kvalitativní stupnici, která se prý ještě nedávno držela na Moravě: 1) dá se; 2) dá se svařit; 3) nedá se; 4) dá se Pražákovi. Dekadence přelomu století i avantgardy dvacátých a třicátých let byly samozřejmě vybíravé. Pivo je tlumilo, uzemňovalo, víno probouzelo, pohánělo; pivo znamenalo regresi, pragmatismus, víno pak progresi, vzletnou fantazii, zvichřenou emoci; pivo mířilo k zemi, víno rovnou do nebe, a někdy ještě výš. Nerudovu dávnou agitaci v té věci aktualizoval zkraje devadesátých let Bohdan Kaminský následujícími verši:

Lid z piva stár,
a proto chasa lína –
sem nový žár,
sem jasný oheň vína!

Možná by stálo za kontrafaktuální úvahu, jak by to všecko dopadlo, kdyby národní obrození vsadilo napříč předminulým stoletím na žernosecké, roudnické nebo mělnické, a samozřejmě na vybrané značky z Moravy – a nepaktovalo se tak osudově s pivem, kdyby se přístolní společnosti přesunuly z hospod a restaurací do sklípků a vináren. Možná by jejich pikle dosáhly cíle daleko dřív než v osmnáctém roce; anebo ne.

Každopádně k Vánocům 1930 si zdejší avantgarda nadělila pěkný vinný manifest. Neprodejný, oficiálně nedistribuovaný. Knížka se jmenuje Víno, vydala ji firma Jos. Oppelta synovec – a posbírala pod jednu střechu nejen pádné karikatury kreslíře Adolfa Hoffmeistera, ale hlavně verše a prózu dlouhé řady kovaných avantgardistů (Nezval, Seifert, Voskovec a Werich), někdejších avantgardistů (Karel Čapek) i několika těch, kdo s avantgardou volněji či těsněji sympatizovali (Hora). Zatímco Karel Čapek medituje v próze nad možnými antropomorfizacemi vína, přemítá, koho by vyvolil („… spíš vážné, žádného mladého fanfarona a lehkomyslníka, ale víno zralé a zkušené, a přes to, víte, plné víry, optimismu a kuráže; víno, které se vyzná v umění, je sčetlé a zná kus světa; musí mít takovou jakousi tragičnost jako Beethovenovo adagio, ale taky trochu shovívavosti a drobet úsměvu“), jiní opěvují titulní nápoj veršem. Vítězslav Nezval konkrétně („Rýnské Rüdesheimer Bischofsberg 1926“ a „Moselské Brauneberger 1926“), Josef Hora obecněji („Sklenice vína“) – a Jiří Voskovec s Janem Werichem ještě obecněji: „Nebumbáme pivo, nebumbáme rum, / bumbáme teď víno, bumbala, bumbala bum.“

Za zmínku stojí ještě Jaroslav Seifert. Pokud pro Nezvala platilo, že má v každé sbírce, od Abecedy po Zpáteční lístek, zmínku o nevěstincích a nevěstkách, nebo aspoň náznak nějaké té milostné eskapády – pak u Seiferta, laureáta Nobelovy ceny za literaturu pro rok 1984, platí totéž o vínu a jeho slastné konzumaci. Víno v jeho případě ladí a rozsvěcí i sbírky s takovými názvy jako Slavík zpívá špatně (1926) a Zhasněte světla (1939). V té druhé, vydané v prvním roce Protektorátu Čechy a Morava, má čelné místo báseň „Říjen“:

Ó slunce, z jakých vzácných kovů
tepáš tu krásu hříšníkovu,
jenž nedočkavý u altánku
už hladí bříško svému džbánku
a těší se, až v krutém lise
ty hrozny v šťávu promění se.
Už pole, strom a všechny krásy
ukládají se jako k spánku,
už první víno v sudech kvasí
a stává se z něj ryzí zlato.
A život přece stojí za to!

A jako epitaf na hrobě prvorepublikové avantgardy vývojová práce s motivem vína v poslední sbírce Konstantina Biebla Bez obav, publikované v roce básníkovy sebevraždy (1951). Nejprve je na scéně ryze poetistický kouzelník, který „včera pil silné víno v Barceloně“; poté verš zabydluje „stržené psí víno“, které na pouti městy hledá „nějakou zeď / O kterou by se mohlo ještě opřít“; a nakonec novou ideologií neslitovně nabité čtyřverší:

Komu je zapotřebí vaší nezkrotné fantasie
Kypící jak rudá pěna na víně?
Snad ne dělníkovi když večer po práci
se soudruhem inženýrem pije
Víno socialistické budoucnosti za tvrdým stolem v kantině?

VI

Po osmačtyřicátém roce se zdejší literatura rozštěpila: část šla do exilu, část do podzemí, část se rozhodla sloužit novému režimu. Zatímco literární underground kolem Egona Bondyho, Iva Vodseďálka nebo Jany Krejcarové sílil a rostl s pivem, oficialita holdovala ráda vínu. A překvapivě nejen rudému, krvavému jako nově instalovaný totalitní režim, ale i bílému; ovšem v náležitě agresivních, štvavých a výhružných souvislostech. Jako v básni Pavla Kohouta „Pozdrav revoluci“, která začíná takto:

Duj, zpívej, bouři, zvuč a vyzváněj,
voň bílým vínem, teplou krví páchni,
křič, chrapti, ale silnou píseň pěj,
krvácej, ale ještě srpem máchni…

Kohout – jako prototypický lyrik stalinismu – ale dokázal při svých řemeslných dovednostech vykouzlit i mírnější, málem nostalgický obrázek:

Takový to byl den…
Kraj voněl příštím vínem,
srpnový podvečer
houpal se nad komínem,
na vzduté vlně lesa
do šera svítil vřes…

Poněkud nakysle oproti tomu chutná víno v rané poezii Karla Šiktance, kde jsou k mání neúprosné rýmy, jako „na vinicích zrají vína“ – „pod myšlenkou Mičurina“, nebo „od vinic víno“ – „gruzínská domovino“, případně „zem jasných čel a očí stalinských“ – „a s vínem štěstí zraje na polích“.

Víno a poúnorovou totalitní ideologii pak propojil samozřejmě taky Vítězslav Nezval ve své programové skladbě Stalin (1949), například v následujících slokách:

Dělníci jezdili do Baku
k naftovým studnám, zázračným jak zkazka,
anebo na plantáže tabáku
a na vinice Zakavkazska.
[…]
A řeky plné zdymadel
vozily z krajin, kde se víno rodí,
podél paláců a divadel
zářivé průvody parolodí.

A ještě Milan Kundera v básnické skladbě Poslední máj (1955), která si dala za cíl předvést sílu a vzdor vězněného odbojáře Julia Fučíka, jehož svádí ke kolaboraci německá protektorátní moc v následující trojí kulise: sklenka červeného vína, pohledná dívčina a jarem rozkvetlý pražský kopec Petřín:

Poručil víno komisař Böhm.
Pozvedá Fučík sklenici
a vidí naproti pod moudrým javorem
dívenku sedět mlčící.
Bylo to mlčení, po jehož bílých pěnách
kocábka hnala se jen tepem poháněná.
Díval se na ni Fučík,
vína upíjel,
jako by upíjel z té sklenky vína
i řeku bílého
mlčení dívenčina.

VII

Šedesátá léta přinesla české literatuře vlnu nové, osvěživé poezie. Teskné, trochu zoufalé ohlédnutí za zmizelou avantgardou první republiky. Lyrický hrdina tehdy konzumoval jaksi staronově, šel napříč, míchal víno s pivem, o tvrdém alkoholu nemluvě. Pavel Šrut to lavírování, respektive vše­objímající benevolenci vystihl v aforistické zkratce:

Má mlčení jsou lstivá,
dnes mlčím o vínu.
Házím kamínky piva
na krevní hladinu.

S podobnou skepsí hodnotil situaci Jiří Gruša:

Tohle je šapitó
co vítr odfoukává
to – piják slaného
a tady jeho džbán
tam vzhůru vinohrad
chcípá plný okru…

Když pak vrcholy českého básnictví zmizely s normalizací v podzemí, bez možnosti oficiálně publikovat, prostoupila tehdejší tvůrčí kruhy znovu pivní skepse. Jako na přelomu čtyřicátých a padesátých let. Beznaděj táhla skrz pivní pěnu k zemi, a ještě hlouběji; žádné vzlety – tehdy byly v kurzu jenom pády. A oficialita, další trapná kapitola v dějinách zdejší kultury? Zatímco režim mlátil chartisty, buzeroval underground a všecky nepohodlné štval z republiky, Jiří Žáček poklidně halucinoval Prahu, „město jež nám třese květy do vína / město s velrybími boky Petřína“; Karel Sýs lovil z paměti dojemné obrázky, jak „jsme se opili příliš levným červeným vínem / až jsem se pozvracel na vesnickém záchodě“; Michal Černík zkoušel pro změnu folklorní styl:

Hory hory vysoké
U dna víno porubané
Žízni vyzpívaná
Nikdo nám nedá za pravdu
v cizí hospodě

Když se to tady v devětaosmdesátém roce politicky sesypalo, zavládl nový chaos: v poezii, ve fikčních světech literatury, ale i v každodenním reálu najednou všichni chlastali všecko. Do oběhu se vrátil noblesní exil, z podzemí vystoupal umaštěný a zaprášený underground, tesilová oficialita neochotně vyklízela pozice. Kormidlo chvílemi držela postmoderna. Víno se vracelo na scénu postupně. A nejenom na Moravě, kde by to člověk přirozeně čekal – taky v Praze. Někdo bral pomálu, jiný plnými hrstmi. Jako například Eugen Brikcius, který si ve svém životě i díle už od narození tykal s mystifikací, hrou a zábavou – a který se přes lekce filozofie, výtvarného umění a několikaměsíčního věznění za „hanobení Sovětského svazu“ propracoval k vázanému verši. V češtině, angličtině, němčině, latině; jak libo. Jeho sebrané dílo je jednou velkou degustací o několika desítkách vzorků.

Můžu potvrdit z vlastní zkušenosti! Pro jistou vinárnu v Praze na Žižkově jsem v roce 2017 zorganizoval právě takový večírek: deset dvanáct vzorků vína, různé odrůdy z různých koutů světa – a každý opentlený Eugenovou básní, případně drobnou prózou. Vinárník apollinsky charakterizoval, mistr dionýsky recitoval, publikum nadšeně konzumovalo. Slovo se příkladně stávalo tělem. A naopak. Pilo se tehdy mimo jiné skvostné italské soave:

Když se sejdou vinaři,
září.
A zdraví se ave.

Červené prý pijí tmavé,
bílé zelenkavé.
S nehasnoucím ohněm v tváři
jako ve vinařském snáři
zajdou na soave.
Když se sejdou vinaři
po anglicku see you,
než se víno dovaří
v jejich žilách,
aby fáma dlouho žila,
tvrdí: Až se znovu sejdou,
že sa neopijú.
Přestože soave
stále je lákavé.
To se spíš opije Pius.

A dál šly odrůdy, jako veltlín, ryzlink, merlot, chardonnay, heurige i šumivé, a lokality, jako Mělník, Vídeň, Remeš. Na všecko došlo, na všechny se dostalo.

Tu bakchickou slávu – tehdejší i jakoukoli jinou, jindy a jinde – mohlo zkalit jediné: odpůrce alkoholu, zarytý abstinent. Známe takové typy nejpozději od T. G. Masaryka, z jeho celorepublikového tažení proti podomácku pálenému pití, co má sílu svého ledabylého konzumenta vystřelit obratem rovnou do nicoty, mimo tento svět. Ze záchytných stanic a léčeben, kde pijáci občas tráví svůj čas, pak unikají na veřejnost texty dvojí povahy. 

Nejprve ještě naposledy Brikcius, úryvek z povídky „Jeden den Eugena Brikciuse“:

Úsměvný příběh se odehrál už dávno. Po neblahé noci u Apolináře jsem byl pozván na povinnou přednášku o hrůzách alkoholismu. Ostatní přestupníci většinou žvýkali, aby z nich nebyly cítit nápoje, jimiž se posilnili v hostinci Na Slupi. Někteří v průběhu přednášky usnuli. Když přednášející varovně sdělil, že ve Francii umírá ročně 10 000 lidí na cirhózu jater, a zdůraznil, že je to celé město, jeden z posluchačů se probudil a zeptal se: „Kde je to město?“

A pak verše následujících kvalit:

Střízlivost je paráda,
zlepšila se nálada.
Myšlení se zlepšilo,
střízlivost je pravidlo.
Trávení mi funguje,
střízlivé chce nápoje!

Anebo kousek s poněkud výhružným názvem „Vlastenecká“:

Střízlivý hrdina,
poselství vyzpívá:
Střízlivost občana,
národa záchrana.
Střízlivá vesnice,
výborná velice,
střízlivé městečko,
útulné hnízdečko,
střízlivá krajina,
turistu dojímá.
Střízlivá otčina
má láska jediná!

Aby bylo jasno: víno za nic nemůže. Na vině je vždycky ten, kdo konzumuje: nezřízeně, destruktivně, sebeodmítavým způsobem. Prostě s jiným než slastným cílem. Takový samozřejmě dělá vínu špatnou reklamu. Může ale mít ten mok s mnohatisíciletou tradicí jinou než božskou povahu, když podněcuje obrazy, jako je třeba ten následující od žijícího klasika Bogdana Trojaka?

Chtěl bych mít s tebou ty nejprostší věci:
stůl, bílý ubrus, na něm víno v džbánu.
To víno, živý jantar, který umí téci
jak kujná mosaz, od níž v nitru vzplanu…

(Tiskem vyšlo v KONTEXTECH 1/2025)