Každý si musí nést své břímě
Marius Kotrba (1959–2011)
Jana Vránová, Berthold Ecker
KULTURA / Výtvarné umění
Tvorba Maria Kotrby je rozsáhlá a rozmanitá. Je to dáno nejen vývojem jeho stylu, ale i četnými médii, s nimiž pracoval. Jeho sochařské dílo zahrnuje plastiky z různých materiálů od mramoru až po plast a rozmanitých formátů od monumentálních až po ty komorní. V kresbě a malbě Kotrba také urazil dlouhou cestu, než stejně jako v plastice dospěl k vyjadřovacím prostředkům odpovídajícím jeho tvůrčímu naturelu.
Na první pohled stojí Kotrbova tvorba zcela stranou evropského sochařského vývoje. Vyniká podobně jako díla Pabla Picassa, Henryho Moorea nebo Alberta Giacomettiho a je bezpečně rozpoznatelná. Kotrba nepatří k žádné škole, a pokud lze vůbec v jeho případě hovořit o nějakých vlivech, pak jen o takových, které na něj působily nepřímo a jež včlenil do svého komplexního kreativního výrazu. Přesto však navazuje na tradice – jak na starší dějiny západního umění, tak na některá hnutí klasické moderny a poválečného umění, na české sochařství v návaznosti na Jana Štursu, Otto Gutfreunda, Hanu Wichterlovou a další. Navzdory těmto afinitám – a možná právě díky nim – se Kotrbovi podařilo vytvořit nezaměnitelný jazyk obrazů a forem, který jeho tvorbu řadí mezi velká díla evropského sochařství.
Kotrbovo dílo, zahrnující plastiky z různých materiálů, malby a nespočetné množství kreseb, lze členit napříč médii na časově či motivicky související skupiny. Retrospektivní výstava v Domě umění města Brna se pokouší postihnout proces jeho individuálního uměleckého vývoje a sledovat jeho cestu. Přibližuje všechny oblasti autorovy rozsáhlé intermediální tvorby, naznačuje souvislosti mezi obsahovým i formálním propojením malby, kresby a plastiky, na jejichž základě se utvářejí jednotlivé tematické okruhy. Takto názorově i formálně kompaktní umělecký projev je v současné tvorbě ojedinělý.
Hlavním tématem díla Maria Kotrby je člověk. Umělec se inspiroval aktuálními podněty z každodenního života, osobními prožitky i archetypálními tématy symbolizujícími mezilidské vztahy. Jeho práce reflektuje úvahy o smyslu a povaze lidské existence, o duchovních hodnotách, které ji provázejí. Lze v ní sledovat vývoj od počátečního abstrahujícího tvarosloví po figurální svět s narativními akcenty, směřování k charakteristickému lapidárnímu zjednodušení forem, aniž by se z ní vytrácela předmětnost. Výrazná plasticita, stylizované tělesné tvary a monumentalizující vyznění charakterizují všechny Kotrbovy práce od drobnějších plastik až po sochařské realizace ve veřejném prostoru. Všem oblastem jeho tvorby, obsahově zaměřené na základní vzorce lidského bytí, je vlastní napětí a emocionální náboj. Jeho práce se koncentrují na to podstatné, čímž dosahují obecné platnosti.
Raná fáze, škola a studium
V úvodní části výstavy jsou prezentovány autorovy nejstarší malby a plastiky. Poprvé je vystavena plastika páru v téměř životní velikosti, kterou Kotrba vytvořil jako devatenáctiletý koncem roku 1978, když končil střední školu. Důležitým předobrazem tohoto sousoší je dílo Král a královna (1952/1953) Henryho Moorea.
Své umělecké vzdělání zahájil Marius Kotrba na Střední uměleckoprůmyslové škole v Uherském Hradišti – obor kamenosochařství. Některé jeho rané plastiky vykazují vliv Pabla Picassa na stylové úrovni počátku třicátých let. Ovlivnit jej mohly i práce Baltasara Loba z období krátce po druhé světové válce a Ascension (Nanebevzetí) Otto Freundlicha z roku 1926. V tvorbě z tohoto období, zejména v malbě, opakovaně zaznamenáme i souvislost s art brut Jeana Dubuffeta.
První datovaná plastika Trýzeň pochází z roku 1976 (obr. 2) a vyznačuje se expresivním, vysoce emocionálním obrazovým jazykem, navíc ještě umocněným barevností. Na této stylové úrovni se nacházejí také Kotrbovi blízké sochy Zdeňka Palcra z padesátých let, zjednodušením sochařské formy a barevnosti zejména jeho Dvojice (1957), ale také díla Evy Kmentové, Vladimíra Janouška, Věry Janouškové a Zbyňka Sekala ze stejného období. Kotrba ve svých začátcích přirozeně vychází z tvorby předchozí generace sochařů. Současně s ranými plastikami vznikaly i malby, které s nimi souznějí výrazově i koloritem.
Kromě Henryho Moorea mohly být mladému Kotrbovi inspirací také přízračné postavy Germaine Richierové. Formální ideál uzavřené obrysové linie sahá až k představiteli klasické moderny Aristidu Maillolovi. Patrný je rovněž vliv Kotrbova učitele na Akademii výtvarných umění Stanislava Hanzíka, ačkoliv ten tíhnul spíše k surreálné tělesnosti. Ve stejné době (kolem roku 1982) vytvořil Kotrba také soubor obrazů, pro který je charakteristická temná redukovaná barevnost a opakující se motiv jednotlivého těla (obr. 3). Ponurá barevnost koresponduje i s formálním dělením těla až k jeho rozrušení, k rozkladu, takže dochází ke zviditelnění kostry. Tento soubor vyjadřuje existenciální opuštěnost, která připomíná velkou osamělost figur Alberta Giacomettiho i fragmentované hlavy a těla Antonia Saury (obr. 4).
Během svých studií na Akademii výtvarných umění v Praze (obor monumentální sochařství – prof. Stanislav Hanzík a Miloš Axman) pracoval Kotrba jako asistent sochařky Hany Wichterlové. Vliv této významné umělkyně je patrný zejména v jeho pracích z roku 1984. V plastice Fazole (obr. 6) dospěl Kotrba ke koncentraci formy na podstatu, na vnitřní sílu formy nebo živé bytosti. Tento způsob práce pak jeho tvorbu provázel i v dalších obdobích.
Následně se Kotrba více zaměřil na malbu. V roce 1986 vytvořil motiv velké hlavy, který později pojmenoval Hlavoun, a v dalších desetiletích jej pak zpracovával jak v prostorových plastikách, tak v reliéfu (obr. 5). Velká hlava zjevně souvisí s frazeologismem „dělat si hlavu“ ve smyslu mít starosti, být mentálně výkonný, ale také ustaraný. Tato skupina prací představuje autorovu latentní tendenci k abstraktním tělesným formám, která byla přítomna již v jeho raných dílech; plochy jsou sotva modulované a končetiny redukované na pouhé náznaky.
Skupina malířských prací tlumených barev, které vznikly v letech 1988–1989, se vyznačuje podlouhlými formami připomínajícími paže a uspořádanými do geometrických tvarů, propletenými a zauzlovanými nebo seřazenými v opakujícím se rytmu (obr. 7). Obsahově se jeví jako symboly sounáležitosti, zranění a břemene. Na těchto obrazech se poprvé objevují krychle a trychtýře, tedy znaky, které se v Kotrbových pozdějších pracích budou často opakovat (obr. 8). Touto fází své tvorby se umělec přibližuje mezinárodnímu hnutí Neue Wilden.
Od malby a kresby vede cesta k sochařství, a naopak – média se v Kotrbově tvorbě prolínají a vzájemně se ovlivňují.
Devadesátá léta
Na počátku devadesátých let se Kotrba opět více věnoval sochařství. Na základě tematických okruhů z malby vytvořil v roce 1993 figurální sousoší Kašna (obr. 9). Dlouhodobě se také zabýval vztahem figury a krychle či kvádru. Krychli často spojuje s lidským tělem v různých pozicích vztahujících se k životním situacím obecného významu. Tuto skupinu děl lze charakterizovat úslovím „každý si musí nést své břímě“. Výzva: zvládnout život, břemeno, které člověk musí nést – ale také poklad, úspěšný život, jehož může dosáhnout. V roce 1991 vytvořil Kotrba dílo Na šikmé ploše (obr. 10), výjev s postavami manipulujícími s kostkami na ploše. Tyto figury jsou ranou ukázkou jeho pozdějšího standardizovaného formování těl ze stereometrických forem.
Motiv postavy jinocha klečícího na podstavci se pod názvem Velký okamžik (obr. 11) v Kotrbově díle objevuje opakovaně, poprvé v roce 1978.1 Socha ponechává určitý prostor pro interpretaci a navíc obsahuje také autobiografický odkaz, protože zobrazuje okamžik, kdy se Kotrba definitivně rozhodl být především sochařem, byť po určitém váhání, zda jeho talent nespočívá spíše v malířství. V důsledku je však vnímán jako intermediální umělec s proměnlivým důrazem na různé disciplíny. Užití soklu bylo v době vzniku díla už zastaralým sochařským prvkem a v Kotrbově tvorbě se jinak téměř neobjevuje. Typický je pro něj ironický pohled na dávné heroické gesto, nezamýšlený komentář k vývoji umění, ale spíše psychologicky odpozorované zkoumání lidské situace, někdy i své vlastní.
Nové tvarosloví
První velkoformátovou skulpturou zobrazující lidské tělo vytvořené z válcovitých tvarů je Potopa z roku 1993 (obr. 12), která představuje skutečný zlom ve vývoji Kotrbovy umělecké formy. Tímto důsledným krokem si vytvořil tvarosloví použitelné pro všechny svoje tvůrčí oblasti a velmi rychle je ovládl na virtuózní úrovni. Trup a končetiny tvoří válcovité tvary, často ve velmi redukovaném tvaru, hlava je formována jako pouhý pahýl; sochař se přitom vyhýbá jakékoli individualizaci. Postava však přesto vykazuje specifickou dynamiku i výraz. Marius Kotrba čerpá z fondu archetypálního lidského jednání, a proto dokáže své figury podat nanejvýš přesvědčivě. Zná dobře dějiny umění a často se obrací i do dávné minulosti. Vnímáme odkazy k vyspělým starověkým kulturám, například k egyptské, stejně jako vztahy k italskému umění 13.–16. století a ke klasické moderně na příkladu kubismu.
Tato díla z devadesátých let lze vnímat jako krok k řešení problému lidské figury; v letech 1993–1994 v logickém vývoji své dosavadní cesty dospěl ke zcela nezaměnitelnému způsobu jejího zpodobení. Od té doby až do své předčasné smrti se pak tímto principem řídil. V jednom rozhovoru sám zdůraznil význam zmíněného období pro svou sochařskou tvorbu: „Sochám jsem začal důvěřovat, když mi bylo asi pětatřicet let.“2
Skupina figurativních děl s motivem Kroužkování (obr. 13) vznikala od roku 1995, jednotlivé plastiky byly realizovány v různých materiálech a rozměrech. Jedna z nich, v monumentálním provedení, byla v roce 2002 instalována ve veřejném prostoru brněnské univerzity. Námět s dvojicí propletených figur lze nalézt také v postkubistické realistické fázi tvorby Otto Gutfreunda kolem roku 1925.
V téže době Kotrba vytvořil několik velkoformátových soch, které lze shrnout pod název Objetí. Na jejich počátku stojí Milenci z roku 1996. Tato dvojice se jeví jako poněkud naturalističtěji provedená vertikální varianta skupiny Kroužkování, přičemž objetí se stále více komplikuje a proplétá v pravém slova smyslu (s mezistupni Lodi v parku v Rožnově pod Radhoštěm (obr. 14) a Propletenci v Ostravě), takže z naturalistického, byť značně zjednodušeného vyobrazení se stává symbol sounáležitosti.
Období po roce 2000
V posledním desetiletí Kotrbovy tvůrčí práce zažívá jeho tvorba mimořádný rozmach; její malířská, sochařská i kresebná podoba získává od přelomu tisíciletí stále více narativní podtext. Formální tvarosloví vyzrálo a umělec s ním suverénně pracuje. Výsledkem je rozsáhlá a kompaktní skupina děl s nezaměnitelnou individualitou, která Kotrbu řadí k nejpřesvědčivějším evropským sochařům.
Jednou z jeho nejznámějších sochařských realizací v exteriéru je Svatý Kryštof (obr. 15), který se tyčí nad dálnicí u Olomouce jako patron poutníků, cestujících i motoristů. Svou výškou 3,80 metru je opravdu monumentální, stejně jako jeho biblický předobraz obr Kryštof, který nese tíhu celého světa v podobě malého Ježíška. Téma těžkého břemene se zde ale mění v bezstarostnou scénu. Další Kotrbovy práce s náboženskou tematikou – Šimon a Matouš (obr. 16) a Alžběta – vykazují velmi svobodný přístup ke křesťanské ikonografii. V uměleckém ztvárnění jednotlivých příběhů je náboženský obsah až druhořadý, primárně jde o zobrazení archetypální nebo exemplární lidské situace.
Známá socha Spravedlnost (obr. 18) byla umístěna v centru Brna v roce 2010. Také zde se uplatňuje motiv souhry krychle a těla ve své mnohovýznamové symbolice. Mohutná postava zvedá ze země kamenný kvádr, aby zpod něj mohl vytrysknout pramen pravdy. Ve 21. století ovšem tento jednoduchý narativ již nelze naturalisticky ztvárnit, aniž by působil anachronicky. Umělec se však takovému nebezpečí vyhýbá osobitým tvaroslovím, takže dílo nepůsobí ploše ani zastarale – právě v tom spočívá význam tohoto Kotrbova sochařského počinu.
Poslední tematickou skupinu lze shrnout pod název Rozsévač (obr. 17). Zahrnuje stejnojmenné, zčásti monumentální sochy a soubor obrazů, jež zachycují jednu či více postav manipulujících s krabicí (obr. 19). Tato díla rozehrávají různé variace tématu krychlí – zde otevřené krabice. Jde o zdánlivě surreálné výjevy, které však vždy obsahují i možnou sociální interpretaci a občas připomínají komiks. Tento dojem navíc podtrhují i kresby. Kromě krabice nebo bedny pracuje Kotrba často se symbolem trychtýře (obr. 20), čímž je zřejmě míněn přenos obsahu do vědomí. V těchto podobenstvích se otevírá svérázný svět ilustrující umělcovu zkušenost a jeho způsob sdělování dojmů prostřednictvím symbolických obrazů.
Pozdní reliéfy a malby
Jak již bylo řečeno, různá média se v tvorbě Maria Kotrby úzce propojují – téměř totožné motivy se objevují v malbě, sochařství i v grafice. Zvlášť to platí pro jeho pozdní dílo. Umělec zpracovává stále dramatičtější události z oblasti mezilidských vztahů, zejména v reliéfech ze svých posledních let. Předlohy k nim lze nalézt u velkých mistrů rané italské renesance, jako byli Lorenzo Ghiberti nebo Donatello, které Kotrba zvlášť obdivoval.3 Opakují se zde všechny náměty, které najdeme na sochách a v malbě: krabice, trychtýř, postavy ve stromě nebo sedící na hlavě jiné postavy. V letech 2007–2011 vytvářel Kotrba své reliéfy ve dvou paralelních sériích: kameninová série byla často barvená, druhou verzi tvořil z kararského mramoru. Některé motivy se opakují, provedení v kamenině vykazuje větší psychologické vcítění a kontrastuje s dokonalostí a chladem mramoru (obr. 21, 22–24).
V malbách Maria Kotrby se projevuje jeho obdiv italského quattrocenta i sochařské cítění tvaru. Jejich motivy reflektují existenciální tematiku, umělcovy pocity a vize. Vyjadřují symbolická podobenství o lidském údělu a životních situacích, v závěrečném období jeho tvorby především dvě rozdílné sféry – svět harmonie a jasu kontrastující s ponurými dramatickými scénami působícími pocitem ohrožení, napětí a předzvěstí tragického dění (obr. 25, 26).
Marius Kotrba, jehož umění je hluboce zakořeněno v evropské tradici, dokázal vytvořit současné, nezaměnitelné a oduševnělé formální tvarosloví, které mu umožnilo jít s dobou a zároveň se zabývat zcela nadčasovými tématy. Pokus začlenit jeho tvorbu do západoevropského uměleckohistorického kontextu s sebou přináší mnohá srovnání; zůstává však otázkou, do jaké míry sám Kotrba k takovým afinitám přihlížel. Archetypálnost postojů některých postav a situací, do nichž jsou zdánlivě zasazeny, činí jeho obrazový jazyk srozumitelným bez ohledu na jakékoliv jazykové hranice. Jeho tématem je conditio humana – čili úděl člověka ve společnosti –, a jeho umění tak nabývá globálního významu.
/ Fotografie archiv rodiny, Jakub Sobotka, Michaela Dvořáková /
(Tiskem vyšlo v KONTEXTECH 6/2024)