Kdo je Henry Kissinger?

Moc vadí tomu, kdo ji nemá.

(připisováno H. Kissingerovi)

Je několik druhů politiků-státníků. První jsou nedotknutelní. Všichni je milují a obdivují, mají nebe napořád jisté. Třeba T. G. Masaryk nebo ­George Washington. Nepochybuji, že mezi nimi bude i Václav Havel. Pak jsou tu ti, kterými opovrhujeme a doufáme, že jsou v pekle. Rádi bychom zapomněli, ale nejde to – a ani nesmíme. Třeba Hitler, Stalin nebo Gottwald. Největší množinu tvoří ti, na které zapomeneme rychle, jaksi automaticky. A nakonec zbývají ti, kterých je jako šafránu. Výrazné, kontroverzní osobnosti, které v dějinách zanechaly mimořádnou stopu. Jedni je milovali, druzí nesnášeli. Třeba Winston Churchill nebo i Václav Klaus. Navzájem se liší, ale jedno mají společné. Lidé o nich rádi vymýšlejí a vyprávějí vtipy.

Do poslední skupiny patří i Henry Kissinger. Existuje o něm bezpočet vtipů. Nabízím jeden:

ZOO v New Yorku byla v krizi. Nechodili lidi. Společnost, která ji řídí, přemítala, jak se vyhnout bankrotu. Po marných pokusech jmenovala ředitelem Henryho Kissingera. Ten se usadil ve funkci a najednou se v ZOO netrhly dveře. Denně se před pokladnami tlačily desetitisíce lačných návštěvníků. Všichni TO chtěli vidět. V jedné kleci spolu mírumilovně pobývali lev a beránek. Žádné krveprolití. Láska šelmy a býložravce naživo. Stal se zázrak, hlásal titulek v New York Times.

Televize bombardovaly tiskového mluvčího, žádaly vysvětlení. Ten se jen zapíral. Nakonec přišel na tiskovku Kissinger osobně. Novináři se ptají: „Pane řediteli, splnil jste lidstvu starý biblický sen. Naplnil jste proroctví Izajáše, jak se vlk a beránek budou pást pospolu a lev bude jako dobytek žrát slámu. Zpřítomnil jste slova Hospodina: Už nikdo nebude páchat zlo a šířit zkázu. Jak jste to, proboha, dokázal?“

Kissinger se chvíli kroutil a pak řekl: „Je to jednoduché. Každý den nová ovce.“

Vtip je to realistický, někdo by řekl cynický. Na každý pád dokonale charakterizuje ústřední postavu. Odvážné, netradiční řešení. Překvapivá pointa. Žádné iluze. Poučení z dějin. A v neposlední řadě – brilantní práce s novináři.

Kdo je Henry Kissinger? Americký politik, diplomat, pedagog, spisovatel a strategický konzultant se narodil v roce 1923 – jako Heinz Alfred Kissinger – do rodiny židovského učitele v bavorském Fürthu. V roce 1938 jeho rodina uprchla před nacistickou perzekucí do Spojených států. Získal americké občanství, narukoval do armády a coby zpravodajský důstojník se účastnil spojenecké ofenzívy v Ardenách a německém Porýní. Po válce zůstal v hodnosti seržanta v západním Německu a podílel se na honu na gestapáky a denacifikaci země.

Po návratu do USA vystudoval Harvardovu univerzitu, kde získal doktorát a následně tam působil jako profesor diplomacie a politologie. Díky rozsáhlým vědomostem a bystrému úsudku byl najímán jako konzultant v zahraničněpolitických a bezpečnostních záležitostech, V roce 1956 ho Nadace bratří Rockefellerů pověřila řízením expertní skupiny, která měla v době zostřené studené války připravit návrhy pro prezidenta Eisenhowera. Největší rozruch způsobila část, která se týkala mezinárodní bezpečnosti a kterou psal přímo Kissinger. Byla předčasně zveřejněna v deníku The New York Times, dva měsíce poté, co Sověti v říjnu 1957 vypustili na oběžnou dráhu Sputnik. V USA tehdy rostly obavy z podcenění sovětské síly. Zpráva navrhovala masivní vyzbrojování, které mělo sovětskou převahu vyrovnat. Prezident návrhy akceptoval.

Pro pochopení Kissingera je tato událost důležitá ve dvojím smyslu. Za prvé, zásada rovnováhy sil jako záruky míru a bezpečnosti je alfou a omegou jeho teoretického myšlení. A za druhé, z praktického hlediska to pro něj znamenalo neocenitelnou zkušenost, jak pomocí řízených úniků do médií posilovat vliv a prosazovat politické záměry; v dalším profesním životě tuto metodu hojně využíval a novináři ho za to milovali. Bylo to výhodné i pro ně.

Spolupráce s Nelsonem Rockefellerem, který byl sponzorem zprávy, vyústila v celoživotní přátelství a Kissingera posunula k politice. Rockefeller, vnuk slavného magnáta, zakladatele Standard Oil a nejbohatšího muže v amerických dějinách, byl sám v politice aktivní. Čtrnáct let byl guvernérem státu New York. Třikrát se za republikány ucházel o prezidentskou nominaci, ale jako umírněný a liberální politik ani jednou v primárkách proti konzervativním soupeřům neuspěl – dvakrát ho porazil Richard Nixon (1960, 1968), jednou Barry Goldwater (1964). Kdyby tehdy Rockefeller uspěl, jeho zahraniční politiku by jistě formuloval Kissinger.

O to větší překvapení nastalo, když zvolený prezident Richard Nixon jmenoval v lednu 1969 Kissingera svým poradcem pro národní bezpečnost. Jejich vztahy do té doby nebyly ideální. Osobně se neznali, ale ještě v létě 1968 se Kissinger vyjádřil na Nixonovu adresu kriticky, když prohlásil, že je ze všech kandidátů „mužem zdaleka nejnebezpečnějším“. Nixon však dal Kissingerovi plnou důvěru a umožnil mu sestavit si v Radě pro národní bezpečnost tým podle jeho libosti. Ten nabízené šance využil a ministra zahraničí (byl jím William Rogers) odsoudil do role statisty. Nixonovi se sázka na Kissingera bohatě vrátila. Ten se totiž stal architektem jeho velkých zahraničněpolitických úspěchů. Úspěchů, které zachránily Nixonovo dědictví, jinak zcela pošramocené aférou Watergate, která ho v roce 1974, krátce po znovuzvolení, přinutila k abdikaci.

Vztah Nixona s Kissingerem se utužil do podoby, která neměla v moderních amerických dějinách obdobu. Historik a novinář David Rothkopf o tom píše: „Tvořili fascinující pár. Svým způsobem se skvěle doplňovali. Kissinger byl šarmantní světoběžník, který nabízel eleganci a intelektuálně založenou ctihodnost, která Nixonovi chyběla, ač po ní toužil a zároveň jí pohrdal. Oproti tomu byl Nixon typický Američan. Pragmatický, se základní vizí, která dala jejich politice strategický rámec.“ Oba spojovalo sebevědomí, ctižádost, kompetentní zájem o zahraniční politiku a přesvědčení, že v politice je nutné vycházet jak z realistických možností a zájmů jednotlivých aktérů, tak důsledně sledovat naplňování vlastních cílů a priorit. Po rezignaci Nixon zavázal Geralda Forda, svého viceprezidenta a nástupce v Oválné pracovně, aby Kissingera jmenoval ministrem zahraničí. Ten se přemístil do jiné budovy a funkce poradce pro národní bezpečnost zůstala neobsazena. Kissinger tak bezkonkurenčně ovládal americkou zahraniční politiku nepřetržitě sedm let, až do prosince 1976.

K pochopení Nixonovy a Kissingerovy zahraniční politiky je důležité připomenout situaci, ve které se USA ocitly koncem šedesátých let. Řečeno stručně, byly v defenzívě a vyčerpané. Doma byla společnost zmítána rasovými nepokoji na univerzitách a demonstracemi proti dlouhé, nákladné a málo úspěšné válce ve Vietnamu. Během volební kampaně v roce 1968 zemřeli po výstřelech atentátníků Martin Luther King Jr. a demokratický kandidát Robert Kennedy. Nominační sjezd demokratů v Chicagu zastínily násilné protesty v ulicích. Ekonomická situace byla špatná, inflace nejvyšší od dob korejské války a rozpočet v hlubokém deficitu. V zahraničí mohutně zbrojil Sovětský svaz, který demonstroval svou asertivitu ozbrojenou invazí do Československa v srpnu 1968. V létě 1969 sice americké sebevědomí povzbudilo úspěšné přistání Apolla 11 na Měsíci, ale na zásadní obrat poměru sil to nestačilo.

Klíčovým Nixonovým slovem ve volební kampani proto byla „stabilita“. Obracel se k „tiché většině“ sociálně konzervativních Američanů, kterým vadila kontrakultura šedesátých let a bordel v ulicích, a sliboval jim uklidnění poměrů a ve Vietnamu dosažení „míru se ctí“ („peace with honor“ ). Stabilizace a posílení USA měly ovšem širší význam. Sovětský vliv nabíral na síle po celém světě – od Indie a Indočíny přes Blízký východ (Egypt, Irák, Sýrie), severní (Alžírsko, Libye) a východní (Tanzanie, Zam­bie) Afriku až po Latinskou Ameriku (Kuba, Peru, Chile). Washington, který za Moskvou zaostával, potřeboval nabrat sílu. V Kissingerově politickém realismu našel Nixon ideální řešení.

Pragmatismus se promítl do Nixonovy doktríny, kterou prezident vyhlásil v létě 1969. Doktrína sice souvisela se snahou o „vietnamizaci“ války, tedy se záměrem stáhnout z Vietnamu americké vojáky a přenést břímě boje proti komunistům v Hanoji na spojence v Saigonu, ale její význam měl globální přesah. Prezident zdůraznil, že vojenské garance USA vůči spojencům platí dál, ale doplnil, že to „neznamená, že budou silou zasahovat kdekoli“. Pokud by vitální zájmy USA nějaký zásah přesto vyžadovaly, sliboval jen nepřímou podporu, například dodávkami zbraní.

Kissingera spojovala s Nixonem i nedůvěra vůči byrokracii. Nixon americké diplomaty nesnášel. Považoval je za levicové liberály a vyčítal jim, že po válce svým alibismem přispěli ke ztrátě Číny. Kissinger v disertační práci napsal: „Podstatou byrokracie je hledání jistoty. Je předvídatelná. Politika naopak vychází z věčného hledání, z neustálé redefinice cílů… Byrokraté jsou tu od toho, aby vykonávali, ne aby vymýšleli.“ Jako prezidentův poradce a pak i ministr zahraničí dostal Kissinger unikátní příležitost teorii přenášet do praxe. Činil tak velmi tvůrčím způsobem. Nepředvídatelnost a využívání momentu překvapení patřily k jeho základní taktické i strategické výbavě. Odvážně se pouštěl do důvěrných jednání a rád k nim používal různé alternativní, postranní a nečekané kontakty (backchannels). Když bylo potřeba, směřoval k cíli trpělivým vyjednáváním – právě on zavedl pojem kyvadlové diplomacie (shuttle diplomacy).

Kissingerova éra je spojena se třemi výraznými úspěchy americké diplomacie. Za prvé, jeho největším majstrštykem bylo nečekané navázání diplomatických vztahů s komunistickou Čínou v únoru 1972. Kissinger dokonale využil napětí v sovětsko-čínských vztazích k překvapivému tahu, díky němuž se USA v geopolitickém soupeření s Moskvou dostaly z pozice týmu hrajícího „v oslabení“ do pozice týmu „v přesilovce“. Za druhé, v rámci politiky uvolňování napětí (détente) připravil v květnu 1972 historicky první návštěvu amerického prezidenta v Moskvě, při níž byly podepsány první smlouvy o kontrole strategických zbraní (SALT 1 o zmrazení ofenzivních nukleárních zbraní a ABM o omezení protiraketových systémů). Ekonomicky oslabená Amerika získala v závodech ve zbrojení oddychový čas. A konečně za třetí, již jako ministr zahraničí zprostředkoval v roce 1973 mírová jednání mezi Izraelem a Egyptem o ukončení jomkipurské války. Jeho „kyvadlová diplomacie“ vedla nejen k ukončení ropného embarga, ale i ke sblížení s Egyptem, do té doby důležitým sovětským spojencem.

V roce 1973 Kissinger obdržel – stejně jako vietnamský komunistický vůdce Le Duc Tho, který ovšem cenu odmítl – Nobelovu cenu míru za to, že vyjednal a v lednu 1973 v Paříži podepsal dohodu o ukončení války ve Vietnamu. V tomto případě se o úspěchu mluvit nedá. Američané nejprve přinutili spojence v Jižním Vietnamu, aby se k dohodě připojili, ale když komunisté v Hanoji dohodu porušovali a ve válce pokračovali až do pádu Saigonu, Nixon čelící aféře Watergate už neměl sílu, aby spojencům pomohl. Nekomunisté v Saigonu vnímali dohodu jako zradu. Uvědomoval si to i Kissinger, když Nobelovu cenu akceptoval, jak se sám vyjádřil, jen s velkou pokorou a finanční odměnu věnoval na charitativní účely.

Po nástupu Jimmyho Cartera do Bílého domu Kissinger z velké politiky odešel. Založil si soukromou poradenskou firmu a dodnes je žádaným politickým konzultantem. Napsal více než desítku knih a tři díly pamětí. Spisovatel Walter Isaacson a britský historik Niall Ferguson napsali obsáhlé Kissingerovy životopisy.

Kissingerovo myšlení vychází z klasického politického realismu. Není utopickým snílkem ani bezbřehým idealistou. Je realista a pragmatik, který věří, že prostředkem k dosažení bezpečnosti a prosperity států a jejich mírové koexistence je respekt k zájmům soupeře a rovnováha sil mezi klíčovými státními aktéry. Je v tom celý život konzistentní a podklady pro své úvahy čerpá ze studia a poznání evropských dějin. Vestfálský mír z roku 1648 nebo Vídeňský kongres v roce 1815, po nichž následovala dlouhá období stability a míru, jsou pro něj příklady, kdy se státníci uměli domluvit na uspořádání, které nevylučovalo ze hry žádnou relevantní mocnost; ani tu, která byla v předchozí válce poražena. Rovnováha sil je pro něj důležitější než ryzí spravedlnost na bázi univerzálních hodnot a principů, jakou se pokoušel nastolit mír ve Versailles v roce 1918. Už jako dítě, které uteklo před nacisty, na vlastní kůži pocítil, kam může vést revizionismus poražené a zneuznané mocnosti.

Vídeňský kongres byl tématem jeho disertační práce, která vyšla i česky pod názvem Obnovení světového řádu: Metternich, Castlereagh a potíže s mírem v letech 1812–1822 (Prostor 2009). Kissingera fascinovalo jak diplomatické mistrovství rakouského kancléře Metternicha, který pro upadající monarchii vytěžil z minima maximum, tak schopnost britského ministra zahraničí lorda Castle­reagha prosadit na kontinentě systém rovnováhy sil, díky němuž si Angličané udrželi vliv. V úvodu knihy Kissinger píše, že základem udržitelného mezinárodního systému musí být jeho „legitimita“, která ale není totéž, co spravedlnost. Vysvětluje, že „legitimita zahrnuje přijetí rámce mezinárodního řádu všemi mocnostmi alespoň do té míry, že žádný stát není natolik nespokojen, aby podobně jako Německo po uzavření Versailleské smlouvy vyjadřoval odpor revoluční zahraniční politikou“.

Moderní politický realismus má kořeny v Kissingerově rodném Německu. S pojmem „realpolitik“ přišel německý novinář a liberální politik Ludwig von Rochau. V knize Základy reálpolitiky vydané v roce 1853 napsal: „Studium sil, které utvářejí, udržují a mění státy, je základem veškerého politického porozumění a vede k pochopení, proč zákon síly vládne státům ve světě stejně, jako gravitační zákon ovládá svět přírody. Tuto pravdu si uvědomovala věda i dřív, ale vyvozovala z ní chybný a škodlivý závěr o právu silnějšího. Moderní éra sice tento nemravný blud korigovala, ale tím, že zavrhla údajné právo silnějšího, začala ve světě až příliš přehlížet reálnou moc silnějších států a nevyhnutelnost jejich politického vlivu.“

V dnešním diskursu má reálpolitika často pejorativní význam. Bývá ztotožňována s cynickým, nemravným i násilným jednáním. Zkrátka účel machiavelisticky světí prostředky. Ale britský historik John Bew, profesor na King’s College v Oxfordu a od loňského léta také poradce Borise Johnsona, v knize, která se zabývá její historií (Realpolitik: A History, 2016), uvádí, že současné chápání reálpolitiky je odlišné od toho, jak se jí rozumělo dřív. Pojem vznikl v reakci na frustraci liberálů z ne­úspě­chu revolučního hnutí roku 1848. Osvícenci tehdy správně ukázali, že síla neznamená právo, ale liberálové z toho mylně vyvodili přesvědčení, že právo silnějšího se vypaří, protože je nespravedlivé. Jinými slovy – koncept reálpolitiky byl snahou o vyluštění hádanky, jak dosáhnout liberálních cílů ve světě, který nehrál podle liberálních pravidel. Bew připomíná, jak Rochau, který po roce 1848 musel uprchnout do Paříže, napsal, že „reálný politik chápe, že ke zboření bran v Jerichu pomůže spíš malý krumpáč než sebehlasitější trouba“.

Hlavním oponentem německých liberálních revolucionářů roku 1848 byl pruský politik Otto von Bismarck, který v roce 1871 sjednotil Německo a stal se říšským kancléřem. Bývá označován za největšího představitele reálpolitiky, byť v jeho podání šlo víc o použití intrik a síly k prosazení svých zájmů a jen málo o respekt k soupeřům. Kissinger se Bismarckem zabývá v knize Umění diplomacie (Prostor 1996). Má pro jeho schopnosti velké uznání, ale zároveň ho označuje za „revolucionáře“, který svou dominancí ukončil éru stability založenou Vídeňským kongresem. Jak tehdy slavně prohlásil britský ministerský předseda Benjamin Disraeli: „Sjednocením Německa byla rovnováha sil zcela zničena.“ Neboli – jak opakovaně píše Kissinger – Německo bylo najednou příliš velké na to, aby dokázalo fungovat s dalšími státy v rovnováze, ale zůstávalo příliš malé na to, aby jako hegemon vnutilo svou vůli ostatním.

V této souvislosti pojí Kissingera s Bismarckem jedna zajímavost. Rodové příjmení jeho předků v mužské linii bylo „Löb“, ale pra-pradědeček ho změnil na „Kissinger“, aby vzdal hold lázním Bad Kissingen. Stejné místo si oblíbil i Bismarck. V roce 1877 zde sepsal „Diktát z Kissingen“ (něm. Kissinger Diktat), inovativní strategii pro sjednocené Německo. Bismarck se obával, že Francie, jeho hlavní soupeř usilující o revanš, bude vytvářet protiněmecké aliance s dalšími mocnostmi, a aby tomu zabránil, stanovil imperativ, že Německo musí mít s každou mocností lepší vztah než Francie. Kissinger se strategií inspiroval, když simultánně vyjednával navázání vztahů s Čínou i odzbrojovací smlouvy se Sovětským svazem. Také zde byl imperativ jasný: mít při vyjednávání lepší vztah s Moskvou i s Pekingem, než měly dvě komunistické velmoci mezi sebou. Strategie fungovala tak dobře, že ji před lety oživil německý publicista a vydavatel Die Zeit Josef Joffe, když USA navrhl postup, jak si kooperativně udržet pozici hegemona. Název (permanent entanglement) si pro ni vypůjčil z kvantové fyziky a teorie her.

Tím se dostáváme oklikou zpět k americké politice, která byla až do 2. světové války reálpolitikou nepolíbená. Otcové zakladatelé i většina prezidentů až do poloviny 20. století byli buď izolacionisté, anebo idealisté, kteří nahlíželi na roli USA ve světě jako na maják, který ostatním ukáže směr, ale odmítali přijmout roli křižáka, který by ideály prosazoval silou. Evropský koncert mocností vnímali jako špinavou hru, do níž se nechtěli míchat. V Umění diplomacie Kissinger uvádí, že za tu dobu se v Bílém domě objevily jen dvě výjimky: prezidenti Theodor Roosevelt (1901–1909) a Woodrow Wilson (­1913­–­1921). Ke změně paradigmatu byl začátkem 20. století objektivní důvod. USA se stávaly supervelmocí, jejíž zapojení do světové politiky žádal kdekdo, a proto bylo vábení k převzetí zodpovědnosti stále těžší odolávat.

Roosevelt a Wilson přistupovali k řešení mezi­národních výzev odlišně. Roosevelt jako realista zakládal vztahy USA se světem na obhajobě národních zájmů, ochotě použít sílu a cíl viděl v systému na bázi rovnováhy sil. Naopak Wilson byl idealistou, pro něhož vycházela zahraniční politika z univerzálních hodnot a mravních principů. Do války v Evropě se odmítal zapojit, ale po konfrontaci ze strany Německa mu nezbylo než do ní vstoupit. Vyslání amerických vojsk bylo rozhodující a Wilson jako vítěz dostal šanci prosadit mír podle svého gusta. Jeho ambice byly velké. Už v Kongresu při vyhlášení války uvedl, že tak činí proto, „aby navěky ukončil všechny války“. Versailleská smlouva – s důrazem na spravedlnost, právo na sebeurčení a kooperativní bezpečnost v mezinárodní organizaci (Liga národů) – byla jeho dílem.

Kissinger uznává, že pro svět bylo štěstím, že v době války vládl Wilson, protože byl schopen idea­listickou rétorikou přesvědčit zákonodárce i Američany k akci na záchranu Evropy. Zároveň se ale netají sympatiemi k Rooseveltovi. Jeho přístup mu byl bližší. Nebyl to muž vzletných slov a velkých ideá­lů, ale rozuměl, co v politice znamená síla, její balancování i respekt k druhým. „Mluv tiše, ale v ruce drž pořádnou hůl,“ zní často citovaný Rooseveltův výrok. Kissinger cituje ještě jeden: „Prosazování spravedlnosti bez vůle si ji vynutit silou – tato sentimentální (angl. milk-and-water) politika – je ještě horší než použití síly bez práva.“ Kissinger soudí, že kdyby koncem 1. světové války byl prezidentem Roosevelt, mohlo být poválečné uspořádání stabilnější, ale dodává, že by Roosevelt svou racionální rétorikou Američany jen těžko přesvědčil, aby do války šli.

Po 2. světové válce vliv realistů v USA zesílil. Filozofové Reinhold Niebuhr a Hans Morgenthau nabídli teoretický rámec. Novinář Walter Lippmann psal o amerických zájmech a veřejném mínění. Diplomat George Kennan vymyslel strategii zadržování komunismu (containment), která platila až do konce studené války. Jiný diplomat Dean Acheson přesvědčil prezidenta Harryho Trumana, aby Evropě nabídl Marshallův plán a ponechal tam americké vojáky v zájmu rovnováhy sil a soudržnosti Západu. Ale až Henry Kissinger dovedl v Nixonově administrativě reálpolitiku k doktrinálnímu ukotvení. Sám přitom tento pojem nikdy nepoužíval; považoval ho za nálepku, kterou ho známkovali jeho kritici. Dával přednost pojmu státník.

Vnímání Henryho Kissingera u nás i ve východní Evropě bylo vždy nejednoznačné. Versailleský systém, který kritizuje, umožnil vznik nezávislých států jako Československo nebo Polsko. Kissinger, kdyby tehdy žil a uvažoval stejně, by konzervativně dával přednost zachování habsburské monarchie, protože by udržovala rovnováhu sil v Evropě. My jsme chtěli změnu.

Vládnoucí komunisté ho během studené války diabolizovali a využívali k tomu kritiku západní levice, která mu připisovala podíl na vojenském převratu v Chile. Jeho knihy tu nevycházely, ale o to víc se stával terčem útoků. Z architektů americké zahraniční politiky se mu v tom vyrovnal jen Zbigniew Brzezinski, který také pocházel ze střední Evropy (narodil se v Polsku) a který byl v letech 1977–1981 poradcem pro národní bezpečnost prezidenta Jimmyho Cartera a formuloval jeho politiku s důrazem na lidská práva, čímž přispěl k podpoře disidentského hnutí ve východní Evropě. Mimochodem – Kissinger a Brzezinski se stali nekorunovanými arci-rivaly i v tom, kdo že je z těch dvou imigrantů v USA větším expertem na zahraniční politiku. Brzezinski jen těžce nesl fakt, že se svou dokonalou angličtinou byl jen poradcem, zatímco Kissinger, jehož angličtina se utápí v bavorském akcentu, to dotáhl až na ministra zahraničí ověnčeného Nobelem.

Kissinger jako proponent politiky détente nebyl oblíbený ani v disentu. Byl vnímán jako ten, kdo se zastává statusu quo, ačkoli bojovníci za svobodu pod sovětskou nadvládou toužili po změně. Jako ministr zahraničí ve Fordově administrativě vyjednával a v roce 1975 podepsal Helsinské dohody, které na přání Moskvy stvrdily neměnnost hranic v rozdělené Evropě. Opoziční představitelé baltských států v exilu to chápali jako podraz a de facto uznání Stalinovy násilné anexe z roku 1939. Olej do ohně přilily i řeči o tzv. Sonnenfeldtově doktríně, podle níž se měly USA vzdát dlouhodobě deklarované podpory „uvězněných“ (captive) národů střední a východní Evropy. Diplomat Helmut Sonnenfeldt, také židovský uprchlík před nacisty, byl Kissingerovým nejbližším poradcem (měl přezdívku „Kissingerův Kissinger“). Na schůzce s velvyslanci v lednu 1976 vysvětloval smysl Helsinských dohod tak, že USA nyní dávají ve východní Evropě přednost evoluci před revolucí, až z toho vznikla fáma o doktríně. S odstupem času ale nutno přiznat, že právě „třetí koš“ Helsinských dohod, který pojednával o lidských právech, přispěl k probouzení ve východní Evropě. Stejně tak platí, že konsolidace USA za Kissingerovy éry připravila půdu pro ofenzívu v éře Ronalda Reagana, která vedla k vítězství Západu ve studené válce.

Na Kissingerův realismus jsme narazili i po re­voluci. Vzpomínám si, jak v roce 1990 napsal pro Newsweek „Plán pro Evropu“, v němž doporučoval, aby země střední a východní Evropy získaly po pádu železné opony „neutrální“ statut. Bylo to zklamání. Chtěli jsme na Západ a neutralita by nás odsoudila do role mostu mezi Západem a Východem, s čímž jsme neměli dobré zkušenosti. Později, když jsme Američany přesvědčovali o potřebě rozšířit NATO, byl právě Kissinger jedním z cílů našeho snažení – už neměl funkci, ale měl stále vliv. S Václavem Havlem, Karlem Schwarzenbergem a Michaelem Žantovským jsme mu připomínali středoevropské kořeny i důvody jeho emigrace a měli jsme velkou radost, když v roce 1994 náš zájem na rozšíření NATO otevřeně podpořil.

Měl jsem šanci ho poznat osobně jako šarmantního a milého společníka. Irena Kirkland, neprávem zapomenutá česko-židovská emigrantka, jejímž manželem byl šéf odborové ústředny ­AFL­/­CIO a velký podporovatel polské Solidarity, často Kissingera hostila v diskusním salónu, který pořádala ve Washingtonu. Dámy k němu obdivně vzhlížely a on si dělal legraci. Rád citoval Napoleona: „Moc je největší afrodisiakum.“ Debatu s našinci usnadnily jeho hluboké znalosti evropského fotbalu. Jako správný Newyorčan jezdil na chalupu v Connecticutu, v blízkém sousedství Miloše Formana. Byli velcí přátelé, spojoval je humor, družnost, angličtina s akcentem a uprchlické židovské kořeny. Když jsem působil jako velvyslanec v USA a na návštěvu přijížděl Václav Havel, musel jsem pokaždé připravit neformální setkání s přáteli, nejlépe v restauraci v New Yorku. Jednou bylo zadání zvlášť pikantní. Šéf chtěl vidět Formana, Kissingera a rockera Lou Reeda. Času bylo málo, nešlo to řešit odděleně.

„Tak je pozvi mým jménem společně,“ navrhl Havel.
„To nejde. Mocenský reálpolitik a rockový básník si za jeden stůl nikdy nesednou.“
„Zkus to. Uděláme výjimku z pravidla.“

Nakonec se to povedlo. Sedíme všichni u jednoho stolu v Soho a dobře se bavíme. Náhodou jde kolem David Byrne, zpěvák a kytarista Talking Heads. Družně se zdraví s Reedem a Formanem, ti mu představí ikonu Havla, a pak se podívá a vidí Henryho. Šokovaně zírá, co se to děje, a pak si přisedá. Havel dokázal spojit nespojitelné. Kde ty staré časy jsou…

V Americe jsem si koupil jeho Umění diplomacie. Kniha pro mě byla zjevením. Úvod do studia mezinárodních vztahů na pozadí konkrétních historických dějů z pera praktika, který má jasný teoretický koncept. Léta jsem ho využíval, když jsem v Praze přednášel studentům kurz geopolitiky. Rozumět mezinárodním vztahům, včetně pochopení příčin vzniku i možností řešení konfliktů, nelze bez studia a poznání světových dějin. Dnes je tato banální pravda přehlížena.

Vzpomínám si, jak Martin Řezníček, asi nejlepší porevoluční reportér České televize ve Washingtonu, před lety natočil s Kissingerem delší rozhovor. Ten na otázku, proč je v dnešním západním světě tak zoufalý nedostatek politických lídrů, kteří by měli autoritu i představu, kam směřovat, odpověděl: „Naléhám na vzdělávací instituce, aby kladly větší důraz na studium dějin. Téměř jsme upustili od výuky historie jako proudu na sebe navazujících událostí.“ Když nedávno Kissinger uváděl na Harvardově univerzitě svůj životopis, zdůrazňoval: „Dnes více než kdykoli dřív bychom měli studovat historii, abychom porozuměli tomu, proč jsou některé státy a společnosti úspěšné, a proč jiné ­selhávají.“

Před třiceti lety jsme potřebovali revoluci. Nešlo o nic míň než zbourat status quo doma i v rozdělené Evropě. Žádali jsme to, co bylo desetiletí nereálné, co měnilo etablovanou rovnováhu. Byla to doba, kdy jsme jako revolucionáři toužili, aby nám realista Kissinger naslouchal. Stalo se. Díky tomu žijeme doma už třicet let v míru a prosperitě. Máme se líp než kdykoli dřív, ale zároveň vidíme, jak se náš svět, plný překvapivých událostí a nových nejistot, mění přímo před očima.

Jeden pořádek možná končí, obrysy nového neznáme. Globálně roste síla a vliv Číny, Indie a dalších mocností. Rusko se po rozpadu SSSR konsolidovalo a vykazuje znaky asertivní, revizionistické síly. Islamisté deklarují univerzální ideové nároky v přímém střetu se západní tradicí. Evropa je zmítána vnitřními problémy, které jí brání šířit hodnoty a měkkou sílu dál. A Spojené státy pod Donaldem Trumpem složitě hledají, jak znovu nabýt „velikost“. Právě o tom Kissinger vážně píše v poslední velké knize Uspořádání světa: Státní zájmy, konflikty a mocenská rovnováha (Prostor 2016). Řešení vidí v hledání rovnováhy mezi mocí a legitimitou. Mezi silou a principy. Mezi bezpečností a svobodou.

Étos, který živil naši energii posledních třicet let, nám velel brát naše hodnoty a ideály jako univerzální. Tímto prizmatem jsme měřili i druhé. Jak se říká – podle sebe soudím tebe. Třeba ve vztahu k Číně nebo Rusku jsme se hodně soustředili na to, jaké bychom je chtěli mít, ale jen málo na to, jaké jsou. V odstupu pak užasle zíráme, jak se rozevřely nůžky mezi ideálem a realitou. Kardinální otázka zní, zda nám v takové situaci pomůže sázka na novou revoluci, nebo spíš hledání racionálního statusu quo. Ti, kdo si myslí, že to druhé je vhodnější, Kissingera rádi četli a budou číst dál. Jsem ovšem přesvědčen, že by ho měli číst také idealisté a revolucionáři. Přinejmenším coby korektiv. Protože z historie víme, že příliš velké změny, byť vedené těmi nejlepšími úmysly, mohou taky dláždit cestu pekel.

(Tiskem vyšlo v KONTEXTECH 3 / 2020)