Konzervativci a jejich víra ve spásnou moc státu

Stanislav Balík

POLITIKA & SPOLEČNOST / Konzervatismus

Nelze si toho nevšimnout. V poslední době narůstá v jisté části nejen české konzervativní scény touha po politických vůdcích, kteří dají nemocný svět do pořádku – politickými prostředky. Tato touha části konzervativců je jistě při pohledu na aktuální vývoj, šílení progresivistů a dekonstrukci v zásadě všeho jsoucího společenského pochopitelná, přesto je iracionální.


Naposledy jsem si všiml zdánlivě nevinné poznámky prominentního příslušníka americké konzervativní scény Roda Drehera, autora vlivné Benediktovy cesty (dnes již kultovní knihy nabádající ke strategickému ústupu, kdy namísto ztrácení sil marnými bitvami je třeba zachránit věrohodnost vydávaného svědectví péčí o kořeny; kniha vybízí k péči o bezprostřední okolí, namísto snahy o proměnu společnosti teď a tady). Rozhovor v českém Týdeníku Echo se z části točil kolem jeho obdivu k Orbánovi, který údajně dokáže provádět podstatné změny. Takže už ne strategický ústup, ale naopak ztečí vpřed?

Vždy mě znovu a znovu zarazí ta bezbřehá důvěra (snad jen části) konzervativců v silný konzervativní stát. Koneckonců i sám Dreher o pár odstavců dál přiznává, že i kdyby se konzervativci nedopustili při vládnutí jediné chyby, bylo by těžké změnit atmosféru, neboť spousta věcí (osobně bych klidně řekl, že i většina) se děje ze svobodné vůle svobodných lidí ve svobodné společnosti.

A to je to, co si řada konzervativců nechce připustit. Že problém není ve státu ovládaném nepřátelskými silami, ale ve společnosti. A že tedy nemůže stačit vyhrát volby a nastolit silného konzervativního lídra. Řadu věcí, které se nám nelíbí, po nás nechce a nevymáhá stát, ale třeba byznys. A ten to dělá i proto, že v tom cítí společenskou podporu, nebo přinejmenším ne silný společenský odpor. Případně se to děje společenským samospádem.

Kulturní bitvy

Konzervativní hodnoty bývají často rámovány jakožto hodnoty vzešlé z křesťanství či z žido-křesťanské tradice. Šermování křesťanskými hodnotami se objevuje i v současné české předvolební debatě. Bohužel se většinou nedozvídáme, které přesně to jsou. Péče o slabé a zraněné? „Byl jsem hladový a nasytili jste mě, byl jsem ve vězení a navštívili jste mě…“? Spíš ne, pro jednu část konzervativní scény se smrskly na otázky potratů či sexuality obecně.

A tak je pro mnohé křesťany důležitou kulturní bitvou, zda stát (trestní zákoník) povoluje, či zakazuje potraty. Jedno ze zatím posledních kol tohoto boje se odehrává v Polsku, vedeném sociálně konzervativní vládou. Skutečně si však někdo myslí, že právě toto je důležitá bitva dneška? Že se u Varšavy bojuje za křesťanskou Evropu? Přece i když trestní zákoník netrestá cizoložství, neznamená to, že je to pro mě pobídka, abych cizoložit začal. A naopak – kdyby to náhodou, podobně jako v islámských zemích, zakázal, cizoložníky a smilníky to samo od sebe od jejich hříšného jednání neodradí. Skutečně věříme, že povolení či zákaz potratů mění skutečnou společenskou realitu? Co se asi tak v Polsku po zákazu potratů změní? Lidé začnou souložit zodpovědně a jen tehdy, když budou otevřeni přijetí nového života? Nebude to vše jinak?

Nebo jiná z oblíbených konzervativních kratochvílí – boj proti změně pohlaví. Je jedno, že se to týká naprostého zlomku lidí. Pokrokářská agenda je v tomto ohledu jasná – maximální veřejná podpora těmto lidem. A konzervativci šílí, jako Pavlovovi psi začínají slintat. Místo aby vedli debatu o tom, jestli bude chirurgická či hormonální změna pohlaví hrazena z veřejného zdravotního pojištění, nebo soukromého připojištění, by odpůrci možnosti změny pohlaví byli nejraději, aby se to vůbec nedělo, aby to stát nepřipouštěl. Státní „požehnání“ je ale v tomto ohledu jen třešničkou na dortu, která nemění podstatu věci.

Skutečně to chtějí ve svobodné společnosti zakázat? Dochází nám, že řada (ano, jistě ne všechny) pokrokářských agend se prostě vynořuje z temných hlubin společnosti, že existují bez ohledu na to, jestli je někdo politicky tematizuje? Že pokrokářské požadavky alespoň částečně vycházejí z proměn společnosti? Ta, ať se nám to líbí nebo ne, dnes konzervativní není. Naopak, konzervativními ctnostmi typu uměřenosti, sebeovládání, řádu či autority pohrdá a odmítá je.

Někdo jistě namítne, že snadnost přístupu ke změně pohlaví (a o tom, jak vysoký, či nízký práh má v takových případech být nastaven, diskutujme) může v určitých případech vést k osobním tragédiím. Konzervativní weby jsou plné příběhů dokládajících unáhlenost, ovlivnění okolím apod. A že by stát měl zachraňovat před neštěstím. Je to ale skutečně úkol státu? Není právě v odpovědi na tuto otázku zakopán pes? Není současný konzervatismus nadmíru etatistický?

Co chtít po státu?

Při četbě Nového zákona či studiu prvokřesťanských dějin jsem si nevšiml, že by křesťanům prvních staletí šlo o to ovládnout stát. Děvkou babylónskou opovrhovali. Po konstantinovském obratu to začalo být jinak. Onu děvku babylónskou zapřáhli křesťané tak, aby konala ve prospěch křesťanského náhledu na svět. Snad tomu tak i kdysi bylo, byť celé středověké a raně novověké dějiny jsou v řadě ohledů spíše sledem (marného) boje vládců s oporou v církvi proti nekřesťanským praktikám. Od doby osvícenství pak dochází k postupnému vyvazování státu ze symbolické nadvlády křesťanství, k oné legendární sekularizaci, jejíž vrcholení v podobě odvržení křesťanské antropologie (člověk jako Boží obraz) právě prožíváme. Nicméně důležitá jsou ona první tři staletí křesťanství, která ukazují, že pro rozvoj křesťanství a autentický život víry (někdo by mohl říci – pro jednu z variant konzervativního života) není křesťanský charakter státu vůbec podstatný.

Narážíme tím samozřejmě na klasický politologický a sociologický rozpor mezi státem a společností. Konzervatismus, alespoň tak, jak jej chápu snad nejenom já, však stojí na straně společnosti a hájí ji před státem, před jeho všemohoucími nároky.

Kde se tedy bere ono iluzorní hledání schopných politických vůdců, státníků, kteří dají nemocný svět do pořádku? Proč netoužíme – namísto schopných politiků – po skvělých otcích a matkách, učitelích, vychovatelích, kněžích, trenérech, novinářích, názorových vůdcích menších společenských skupin, kteří mohou jednotlivé části společnosti uzdravovat?

Část konzervativní scény se ale zhlédla v etatistických snech. Snad spolu s tím, jak stát zbytněl, metastázoval tam, kde po většinu lidských dějin nebyl, jsme začali doufat, že tu jeho ohromující sílu budeme schopni využít jinak. Snad skutečně věříme, že jako svatý Prokop dokážeme ďábla zapřáhnout do pluhu a využít ho k vyorání obří brázdy, k něčemu pozitivnímu. My ale nejsme svatý Prokop. Anebo si říkáme, že situace je už tak zoufalá, že nic lepšího než pořádně silnou ruku státu nemáme.

Problémem je, že toho chceme po státu moc. A nejenom my. Roger Scruton ve své knize Jak být konzervativecpoznamenal, že v popředí britské akademické politické vědy stojí pojetí státu jako vlídné otcovské postavy, která je vždycky tady, aby nás chránila před chudobou, nemocí a nezaměstnaností. Jenomže – dodávám už já – když má takový otec příliš moci, hodně pomáhá a není zdrženlivý, celkem přirozeně začíná mluvit i do věcí, do nichž mu nic není. A my se pak divíme, když tuto svou všemoc využije tak, jak se nám nelíbí. Nebylo by řešením chtít toho po otci/státu méně?

Když jsme před pár lety s Petrem Fialou, Jiřím Hanušem a Františkem Mikšem v jedné z kapitol Manifestu čtyřkritizovali údajné ukončení nevolnictví z uplynulých let, totiž ukončení povinnosti udržovat v zimě chodníky před svými nemovitostmi, řada čtenářů se nesouhlasně ozvala, že to byl přece správný krok a proč jej kritizujeme. Principiálně jistě správná věc však vede k nezamýšlenému důsledku, a sice že se i v takovéto banální situaci mnohem víc než dříve spoléháme na veřejnou moc, čekáme na obecní/městskou radlici, a když nejede, nadáváme sami nebo se sousedy na neschopný stát. Můj dědeček ale považoval za přirozené, že v zimě ráno nebo při náledí vzal popel a šel posypat půlkilometrovou ulici a uličky, aby se jeho dětem a vnoučatům dobře šlo, abychom neuklouzli. Jindy posypal někdo jiný. Nedělali to proto, že jim to někdo nařídil, že to bylo v zákoně či vyhlášce (to zcela jistě ani nevěděli), že to od nich někdo čekal, ale proto, že je nenapadlo, že by to měli očekávat od radnice (místního národního výboru). Dnes už to sám od sebe nikdo nedělá. A takových oblastí, kde i pod dobrými, zdánlivě ideově pevně podloženými argumenty pouštíme stát do nových hájemství, je nespočet.

V už zmíněném Manifestu čtyř jsme psali, že dnes obecně od státu čekáme, že bude všezahrnující pojišťovnou, že bude vrchním lékařem, že se postará o staré a nemohoucí lidi, že bude vzdělávat naše děti, že je bude vychovávat třeba i proti vůli rodičů, že bude převychovávat také dospělé, že nás ochrání před našimi zlozvyky, že se bude starat o naše kulturní a sportovní vyžití. Co z toho očekávali naši prarodiče od státu v první polovině dvacátého století? My už to bereme jako samozřejmost – „jen“ se nám nelíbí, když to stát nedělá podle našich ideových představ.

A v tom tkví tragédie dnešní doby, kterou mnozí konzervativci berou za špatný konec. Asi si říkají, že když už takový stát máme, tak ať slouží dobré věci. Řadu těchto ze socialismu (ne jen reálného, vždyť s něčím podobným se setkáváme všude možně po západním světě) převzatých prerogativů státu přebírají konzervativci s tím, že by stačilo, aby se použily opačně. Že bude stačit, aby se ve školách o něčem nemluvilo (anebo mluvilo opačně) – a ono to zmizí, nebude se to tak šířit. Anebo že stačí, aby se něčemu nedávala taková mediální masáž, a bude po problému.

Jaký mají školy skutečně vliv?

Je to vlastně obdivuhodná víra v sílu státu, školství, médií a kdečeho dalšího. Kéž by byl svět tak jednoduchý. To by totiž třeba nikdy neskončila loajalita českého národa k habsburským císařům a k Rakousku-Uhersku a národ by ještě zůstal stoprocentně katolický. Když jsem před lety dělal historický výzkum českého antiklerikalismu, zkoumal jsem v několika venkovských a městských sondách fungování místních škol v druhé půli 19. a v první polovině 20. století. Bylo to všude jako podle šablony (dnes by se mnozí tesklivci blahem až zalkli, jak jednotné byly školní osnovy, jak pevně stát držel vzdělávání ve svých rukou) – dynastické a monarchistické svátky byly téměř na měsíčním pořádku. Při nich se konaly nejrůznější školní a místní besedy, za přítomnosti místních honorací se recitovaly dojemné básně o věrnosti trůnu, moudrém mocnáři, historické úloze trůnu habsburského, na závěr se vždy zapělo Zachovej nám, Hospodine. Přesto společnost pod povrchem (i v těch školách) žila čím dál víc jinak, až se to naplno projevilo po převratu osmnáctého roku.

Totéž jsme v jiné podobě zažívali o necelé století později v dobách reálněsocialistického školství. Kolik to bylo zhlédnutých Rudých září nad Kladnem, vyrobených nástěnek k VŘSR, školních pionýrských slibů – a loajalitu a důvěru v komunistický režim to přesto nevytvořilo a neupevnilo.

Stejně tak se až do roku 1918 každý školní den začínal a končil společnou modlitbou, na začátku a na konci školního roku a při větších svátcích se školní děti společně účastnily bohoslužeb, bez výjimky měly pravidelnou (v některých případech každodenní) výuku náboženství. A přesto už v roce 1904 tehdejší pražský univerzitní profesor Tomáš Garrigue Masaryk ve svém spisku V boji o náboženství podotkl: „Většina českých studentů již přichází na univerzitu, přes vyučování náboženství, přes různé vykonávání ceremonií atd. odcizena nejen církvi katolické, ale víře vůbec; že české studentstvo, ta většina jeho, stává se lhostejným k náboženství, že dospívá, jedním slovem, náboženského nihilismu.“ Jak se to jen mohlo stát? Že by škola a svět vůbec fungovaly jinak, než si představujeme, než bychom si někdy přáli a jak se toho hrozíme?

Kde se tedy bere víra v to, že stačí něco dělat či nedělat ve školách? Ten obdiv k Orbánovi, který pomůže vyřešit problém LGBT tím, že se o něm přestane v Maďarsku mluvit ve školách? A naopak to zoufání, lámání rukama, když se k nám občas dostane nějaký výstřelek, co se tam či onde ve škole říkalo a dělalo?

Jaké má škola skutečně místo v procesu vzdělávání a výchovy (a zda jde opravdu o rozdílné kategorie), je jistě téma na velkou teoretickou debatu, kterou nelze vyřešit pár poznámkami poučeného laika. Z dvacetileté zkušenosti skautského vzdělavatele pořádajícího intenzivní mnohodenní táborové lesní školy a lesní kurzy a ze zpětných vazeb účastníků a setkávání s nimi po letech ale tuším, že po relativně krátké době už často nevědí, o čem přesně se mluvilo, jakým konkrétním tématům a jak jsme se věnovali. Ale že vnímají vliv prostředí, osobnosti instruktorů a vztahy mezi nimi, atmosféru společných zážitků, táborových ohňů – a že to pro ně i po letech znamená hodně.

Ano, obrací nás to částečně od důrazu na obsah vzdělávání k důrazu na osobnost vzdělavatele/vychovatele. A samozřejmě k otázce, co všechno má na hodnotové otázky, postoje dětí, mládeže, celé společnosti skutečně vliv.

Není to tak, že posun ve školství většinou předpokládá předchozí nebo alespoň souběžný posun ve společnosti? Chceme-li konzervativní školství, potřebujeme konzervativní společnost. Jinak budeme v roli onoho habsburského státu, který bude vrnět blahem nad počtem dynastických školních besed a jejich vysokou estetickou úrovní, jež ale budou organizovat protihabsbursky naladění učitelé, kteří budou podprahově, potajmu nebo zkrátka jen svým mimoškolním příkladem žákům vštěpovat hodnoty úplně opačné.

Anebo odjinud – jak to, že po čtyřicetileté frankistické éře, kdy byl španělský stát zcela ovládán mentalitou byrokraticko-militaristického autoritativního režimu, která se promítala mj. (nebo vlastně především) do školství, vyrostly generace, které toto dědictví odmítly a nedávno s velkou veřejnou podporou dokonce odstranily Frankovy ostatky z velkolepého mauzolea v Údolí padlých? Že by školní formace, vliv v médiích a vůbec ovládání veřejného prostoru neměly takový vliv a výsledky?

Kde bychom také dnes vzali učitele, kteří by opustili svá přesvědčení, a začali by k tématům sexuální morálky, vlastenectví, bioetickým otázkám apod. přistupovat zcela jinak? Chtějme namísto toho, aby to nebyl stát, kdo vychovává – to by mohl být konzervativní požadavek.

Neúspěch politických prostředků

Roger Scruton v už zmíněné knize také říká, že aby existovala svobodná společnost, musí se skládat ze svobodných jednotlivců – svobodných od nehorázných nároků těch, kdo je chtějí předělávat. A také (na jiném místě), že anglické právo je vlastnictvím anglického lidu, ne zbraní jeho vládců. Ano, dnes tato Scrutonova slova čteme jako výzvu – socialisté všech odstínů, nechte nás na pokoji, nepředělávejte nás. Ale chceme-li skutečně svobodnou společnost, musíme dát pozor, aby se to neobrátilo a abychom nevnucovali státní silou konzervativní postoje – protože to nikdy štěstí nepřineslo, naopak.

Když nad tím přemýšlím, vlastně neznám jediný úspěšný příklad země západního civilizačního okruhu posledních dvou staletí, kde by byla případná konzervativní politická reakce dlouhodobě úspěšná – že by politickými prostředky zvrátila liberální společenskou revoluci počínající někdy v 18. století, rozvolňující všechny kategorie, o nichž se současníci vždy ještě v tu chvíli domnívali, že jsou nerozbořitelné a že bez nich nemůže svět fungovat. Naopak, po konzervativní reakci přicházívá většinou ještě šílenější pokrokářská protivlna, která smaže konzervativci politickými prostředky dosažené pozice a navíc dobude další a nová území. Skutečně tedy věříme, že mohou v této oblasti politicky uspět Trump, Orbán, Kaczyński, nebo snad i Putin? Jak to, že se to nepodařilo Reaganovi, Thatcherové, Wojtyłovi?

Možná že se jich tam najde deset

A ještě jedna, vím, že nepříjemná, poznámka. V knize Genesis Abrahám rozmlouvá s Hospodinem, který se chystá potrestat Sodomu a Gomoru za jejich prostopášný život. Praotec židovského národa se snaží smlouvat, jestli Hospodin od svých plánů ustoupí, když najde v Sodomě nejprve padesát, pak alespoň pětačtyřicet, čtyřicet, třicet, dvacet a nakonec jen deset spravedlivých: „Ať se Panovník nerozhněvá, promluvím-li ještě jednou: Možná, že se jich tam najde deset.“ Na to mu Hospodin slibuje: „Nezahladím je ani kvůli těm deseti.“ (Gn 18,20–32) Jenomže ono se jich nenašlo ani těch deset…

Tyto řádky často čteme jako archetypální příběh o tom, jak některé ohavnosti křičí k nebi tak, že musejí být potrestány. Není ale namístě vnímat i jeho jinou stránku? Kolik lidí by tehdy v Sodomě samo o sobě řeklo, že jsou ti správní, vyvolení, spravedliví?

Jak by to dopadlo s českými konzervativci? Našlo by se alespoň deset těch, kteří skutečně žijí i se svými rodinami podle hodnot, které hlásají a které by rádi vynucovali na celé společnosti? Co obhájci tradiční rodiny, kteří sami zakládají už třetí takovou? Co ti, kdo jsou nezdrženliví a neumějí si odpírat, ale rádi by, aby zdrženlivá a uměřená byla společnost? Co ti, kdo vědí, jak dnes nejlépe vychovávat děti, a přitom se jim samým děti nevyvedly, nebo dokonce ani žádné nevychovali? Co ti, kteří mají plná ústa úcty ke svobodě jednotlivce, ale zhlížejí se v putinovských a jiných diktaturách? Takových je česká rádobykonzervativní scéna plná. Dobře vím, že jako lidé jsme náchylní ke zlému, nevolám po bezhříšnosti. Jen by možná působilo na naše okolí věrohodněji, kdybychom nejprve vyndali trám z vlastního oka, než budeme chtít vyndávat třísku z oka společnosti (státu).

Oč usilovat?

Možná je tento text až příliš odevzdaný, defétistický. Tak to ale není. Oč by měl konzervatismus dnešní doby usilovat? V obrazné zkratce o to, abychom nemuseli rituálně pálit kadidlo před sochami pohanských bohů či císařů. Abychom nemuseli zapírat vlastní svědomí a přesvědčení a klanět se zlatým telatům v podobě pseudobožstev. Nemáme chtít stavět božstva svá, před kterými by se klaněl někdo jiný. Svoboda od klanění státním kultům (v nejrůznějších podobách) – to je vše, co by konzervativci měli po státu (veřejné sféře) chtít. Křesťanské prvomučedníky a vyznavače v prvních staletích zřejmě ani nenapadlo, že by císař měl být křesťanem a že by křesťanství přepsalo státní zákony. „Jen“ nechtěli zapřít svou víru a poklonit se byť symbolicky soše, která pro veřejnou sféru představovala božstvo – pro ně by to ale byla modloslužba.

Ano, možná je to vždy jen výjimečný historický okamžik, kdy nastává rovnováha mezi sebezbožšťujícími ambicemi státu a svobodou jednotlivce, kdy není jednotlivec nucen popírat své svědomí kvůli uchování pozice v zaměstnání, kvůli zachování osobní svobody či jinému benefitu. V českých podmínkách představuje tato rovnováha jeden z velkých pozitivních výdobytků listopadu 1989, který musíme hájit. To by měl být cíl českého konzervatismu, pro který stojí za to stát na barikádách. Ne za to, aby stát tlačil konzervativní agendu. Ani ne za to, abychom se mohli chovat jako hulváti, jak bohužel často může konzervativní diskurz na veřejnosti působit (a jak je dost možná občas i myšlen).

Bojujme za méně státu a za silnější pozici jednotlivce a společnosti, a to i za cenu, že ztratíme potenciální (ale v zásadě jen chimérické) nástroje pro případné silné konzervativní politiky. Aspoň nepodlehnou autoritářským tendencím a nebudou diskreditovat konzervativní agendu způsobem, jaký pozorujeme v řadě zemí současnosti.

(Tiskem vyšlo v KONTEXTECH 4 / 2021)

Stanislav Balík

Stanislav Balík (1978)

profesor politologie, děkan Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity

archiv textů autora

Mohlo by Vás také zajímat

Uljanov, nebo Lenin?

V dubnu uplynulo sto padesát let od narození Vladimíra Iljiče Lenina, ikony komunismu, notoricky známého symbolu ruské revoluce. Všichni známe jeho…

Kateřina Hloušková

Dýchavičné fungování mechanismu veřejné moci

Do naší rubriky 'Co s českou politikou' tentokrát přispěl profesor Balík. V zajímavé analýze popisuje (ne)funkčnost veřejné správy a podchycuje některé dlouhodobé systémové problémy naší zemi.

Stanislav Balík

Donald Trump – žák Mistra Suna?

Armand Laferrère přináší originální výklad politiky amerického prezidenta Trumpa a nalézá v ní racionalitu, která většině pozorovatelů uniká.

Armand Laferrère

Konzervativci a liberálně-konzervativní pravice

Liberalismus a konzervatismus byly vždy soupeřící doktríny. Nástup totalitních ideologií a socialismu je vehnal do aliance. Z té vzešel liberálně-konzervativní konsenzus, na kterém…

Andrej Duhan