Kosatíkovo slovenské, ale vlastně i české století
Stanislav Balík
POLITIKA & SPOLEČNOST / Recenze
Někdy po loňských Vánocích jsem se během týdne potkal při různých příležitostech se dvěma svými známými. Liší se od sebe jako den a noc, byť je spojuje právnické vzdělání. Představují jiné generace, světonázorově tvoří snad naprostá opozita, jeden žije celý život na severomoravské vesnici, druhý vyrostl v Ostravě a celý dospělý život žije v Brně. A přesto během našich rozhovorů po kratší době oba začali mluvit o tom, že na Vánoce dostali zajímavou knížku a že jsou z ní nadšení. Šlo o nejnovější knižní počin jednoho z nejzajímavějších českých spisovatelů současnosti zabývajících se našimi moderními dějinami – o Slovenské století od Pavla Kosatíka. Během předvánočních návštěv knihkupectví jsem si této novinky nevšiml. Když o ní ale tak nadšeně mluvili tak rozdílní lidé, a navíc šlo o P. Kosatíka, jehož rád čtu a jehož knihu České snění používám jako povinnou literaturu v jednom ze svých politologických magisterských kurzů, během pár dní jsem si ji koupil.
Je pravda, že jsem nejprve váhal. Chce se mi číst několik set stran o dějinách Slovenska? Až později mi došlo, jak nešťastně mě ovlivňují vzpomínky na dějepis a literaturu na základní škole, kde byly jednotlivé kapitoly věnované našim národním dějinám a české literatuře většinou ukončovány samostatnými – pro mě tehdy nesrozumitelnými a nezajímavými – pasážemi o paralelních dějích a počinech slovenských.
Stačilo se však začíst do prvních kapitol a pochopil jsem, jak moc jsem se mýlil a jak byl svit v očích obou mých zmíněných známých na místě. Jakkoli je to kniha primárně o Slovensku, je to vlastně kniha o nás. Usvědčuje nás z velké necitlivosti vůči Slovensku a jeho přehlížení. V nespočtu případů věrohodně stvrzuje tezi o tom, že prvorepublikový čechoslovakismus byl jen českým nacionalismem v československém hávu; totiž že Češi považovali Československo za svůj „velkočeský“ stát, v němž měli civilizační poslání vůči svým „mladším bratřím“ Slovákům a Rusínům, které po dobu trvání společného státu neuznali za sobě zcela rovné, ale stále je vnímali skrze paternalistické brýle, jak jen umí výrazně starší sourozenec přistupovat k výrazně mladšímu.
Pavel Kosatík nepotřebuje experimentovat, nepotřebuje dokazovat vědeckost, verifikovat či falzifikovat směšně zkonstruované hypotézy a výzkumné otázky. Namísto toho vypráví příběhy. A jakkoli je tento slovenský rozdělen do dvaadvaceti kapitol, je to příběh jednolitý. Předestírá vlastně neuvěřitelnou (z pohledu např. roku 1917) trajektorii let 1918–1998, kdy se z marginální skupiny s hodně pochybnou (a často ani nesdílenou) národní identitou, vesměs roztroušenou po často izolovaných ostrovech horních Uher, stal plnohodnotný evropský národ nikoli jen rovnocenný, ale dokonce rovnomocný těm ostatním, jak by řekl Albín Bráf (ten formuloval program dovršení českého národního obrození, které charakterizoval jako cestu od rovnocennosti k rovnomocnosti, což v jeho pojetí znamenalo vyrovnání Čechů s Němci na poli ekonomiky s úspěchy v oblasti kulturní, jazykové a politické).
V prvních kapitolách čas plyne jen pomalu. Vždyť jenom než se dostaneme přes první republiku, uplyne polovina knihy. Další téměř třetina je věnovaná první Slovenské republice, jíž nepřesně říkáme Slovenský štát. A pak najednou vše zrychlí, film se začne odvíjet mnohem dynamičtěji, vidíme menší detaily, až se nám před zraky zjeví Vladimír Mečiar a opona se zatahuje.
Sám nemám rád posudky odborných článků a knih, které radí autorovi, co všechno (a jak) by ještě mohl zpracovat či napsat jinak. Přesto se teď dopustím tohoto prohřešku a odvážím si doporučit autorově a čtenářské pozornosti několik dalších témat. Předpokládám, že Pavel Kosatík nejprve zareaguje podobně, jako v podobných případech reaguji já – tedy: Ať si takové texty Balík napíše sám, když je tak chytrý. Proto raději předem odpovídám – nenapíšu, protože tak pěkně jako Pavel Kosatík to napsat neumím.
Bude-li vydávat někdy druhé, doplněné vydání, mohl by, podobně jako to udělal v jiných případech, poodkrýt čtenáři vlastní postoj k závěru Tisova života. Ne, není to odbyté, jen, nevím proč, z té nenadálé snahy o úpornou fakticitu cítím cosi jako českou zdrženlivost, snad nevyslovenou vinu, neboť to byla především tehdejší česká politická reprezentace, která se v zásadě na vyneseném a vykonaném rozsudku smrti podepsala. Stejně tak samotné zúčtování se Štátem by si zasloužilo větší prostor.
Překvapivě málo prostoru je věnováno klíčovému poválečnému tříletí 1945–1948. Skoro to působí, jako by kniha původně měla končit rokem 1945, případně zúčtováním s Tisem v roce 1947, a jako by až na vnější nátlak byly dopsány zbylé kapitoly. Ty už nejsou zdaleka tak podrobné, celá desetiletí shrnují do jedné, dvou kapitol.
S odstupem působí až neuvěřitelně, co všechno si komunisté na Slovensku v době, o které stále někdo mluví jako o omezené demokracii, dovolili, co jim procházelo a co nepřišlo českým nekomunistům alarmující. Týkalo se to především záležitostí katolické církve. Jakákoli poválečná aktivita slovenské katolické církve byla prezentována jako příprava na „ľudácký“ převrat. Tak bylo už v roce 1945 „odhaleno“ údajné protistátní spiknutí, jehož hlavou měl být chorvatský jezuita Tomislav Kolakovič působící na Slovensku od roku 1943, kdy formoval kroužky mladých katolíků s názvem Rodina. Šlo o přesný opak klerofašistických tendencí, jež mu byly později vyčítány. V zásadě v oblasti proměny role laiků v církvi a přitakání církve modernímu světu o dvacet let předbíhal změny uskutečněné druhým vatikánským koncilem a následujícím vývojem. V českém prostředí vznikly později tyto kroužky také, angažovaly se v nich pozdější velké postavy církevního a společenského života – Josef Zvěřina, Růžena Vacková, Oto Mádr… Kolakoviče podporovali Josef Beran, Štěpán Trochta, Alexander Heidler, Antonín Mandl, Adolf Kajpr. Neboli – co jméno, to prominentní postava pozdějšího statečného občanského vzdoru. Na Slovensku ale už v prosinci 1945 začalo velké zatýkání členů Kolakovičovy Rodiny. Jelikož však prokuratura ještě nebyla zcela ovládnuta komunisty, byli po čase bez soudu propuštěni. Zastrašeni ale už byli.
Zcela zvláštní kapitolu by si zasloužil biskup Ján Vojtaššák, který se knihou jen mihne. Spišským biskupem byl neuvěřitelných 44 let, diecézi ale mohl skutečně spravovat jen 29 let. V ostatních letech byl vězněn. Poprvé již v době osvobození v roce 1945 (od května do září), protože protestoval proti zestátnění církevních škol. Na Slovensku tak na rozdíl od českých zemí nemohly v období 1945–1948 církevní školy vůbec působit. Podruhé byl Vojtaššák zatčen a vězněn od července do listopadu 1947. Potřetí pak po Únoru – v biskupské rezidenci byl internován od června 1950, v listopadu téhož roku byl přímo zatčen a o dva měsíce později ve svých čtyřiasedmdesáti letech odsouzen na 24 let vězení. V rámci jistého uvolnění v souvislosti s destalinizací byl propuštěn po více než pěti letech v červnu 1956, nesměl se však ujmout úřadu a musel žít v severních Čechách. Protože byl ale pro komunisty stále nebezpečný, rozhodl ÚV KSČ (ani si nehráli na socialistickou zákonnost, aby tak učinil soud) o obnovení trestu, takže v roce 1958 v jednaosmdesáti letech znovu putoval na dalších pět let do vězení. Trest mu byl prominut až v roce 1963 a poslední dva roky života prožil ve vyhnanství v Čechách, protože nesměl na Slovensko. Vojtaššákův příběh je příběhem odlišné tváře slovenského katolicismu, než jakou reprezentoval Tiso a spol. Byl to jistě katolicismus v podstatě protičeskoslovenský a silně slovensky nacionalistický, ale přece jen se lišil od oné kolaborantské tisovské verze. V zásadě pro ono poválečné tříletí dokresluje situaci zúčtování s osobními protivníky staronových vládnoucích – v českých zemích s Rudolfem Beranem, Jiřím Stříbrným a dalšími, na Slovensku třeba právě s biskupem Vojtaššákem.
Obecně vlastně téměř absentuje pohled na válečnou a především poválečnou církevní hierarchii. A vlastně nejenom na katolickou církev, ale i na slovenské evangelíky – co se s nimi v onom mezičase od skončení druhé světové války do dneška stalo, že se z kulturotvorné síly, která stála za prvními generacemi novodobé slovenské elity, stala v zásadě neviditelná složka slovenského života?
Nedozvídáme se mnoho o prvním slovenském arcibiskupovi Karolu Kmeťkovi, jenž byl arcibiskupem jen osobním (titul se vázal pouze na něj osobně, nikoli na jeho diecézi; jde o formu církevního vyznamenání), stejně jako jeho nástupce Eduard Nécsey. Ani zmíněno není jméno prokomunistického kolaborantského banskobystrického biskupa Jozefa Ferance vysvěceného v rámci vatikánské „Ostpolitik“ v roce 1973 či v závěru komunistické éry vysvěceného trnavského arcibiskupa Jána Sokola, s velmi podivným polistopadovým působením. Naznačen není ani hodně zajímavý fenomén slovenského katolického exilu s centrem ve Vatikánu, který byl po celou dobu komunistického režimu mnohem vlivnější než ten český. Navíc měl s českými exilovými katolíky již tehdy velmi problematické vztahy, jako by je ani nespojoval společný nepřítel. Chápu ale, že to jsou náměty na dalších několik desítek stran.
Abychom však nezůstali jenom u církevních osudů. Stále velkou záhadou je pro mě slovenský převrat v roce 1947, o němž se Kosatík letmo zmiňuje v kapitole o Viliamu Širokém. Situace byla absurdní sama o sobě již tím, že volby 1946 na Slovensku sice dvojnásobným počtem hlasů vyhrála nad komunisty Demokratická strana, a přece se slovenským „premiérem“, resp. předsedou Sboru pověřenců stal mladý komunista Gustáv Husák. S odstupem času je navíc až neuvěřitelná lehkost, s jakou komunistům prošel jejich mistrný tah s úplným vyšachováním Demokratické strany ze slovenské politiky na podzim 1947, kdy v generálce na Únor 1948 na Slovensku s předstihem ovládli bezpečnostní složky za využití zrežírovaného tlaku ulice. Čeští demokraté mlčeli, když byla pletena oprátka jejich slovenským partnerům, s nimiž nechtěli mít moc společného. Když pak byla za pár měsíců pletena oprátka jim samotným, neměl se jich již kdo zastat. Vlastně dosud nevím, do jaké míry byla celá záležitost vnitroslovenská, resp. jestli si ji řešili jen slovenští komunisté, případně do jaké míry byla zájmem komunistů českých (pražských), či dokonce českých nekomunistických sil.
Ne úplně vše se dozvídáme o jedné z klíčových postav prvních patnácti let československého komunistického režimu – Viliamu Širokém, jenž byl, statisticky viděno, po Gustávu Husákovi druhým nejmocnějším Slovákem celé československé historie; vždyť jen celostátním ministerským předsedou byl celé jedno desetiletí (1953–1963), byl to jediný slovenský premiér do roku 1989. Předtím byl také, což se téměř neví, tři roky ministrem zahraničí; vyrostl z prvorepublikové politické zkušenosti, vždyť byl v letech 1935–1938 poslancem Národního shromáždění za KSČ.
Stejně tak se knihou spíše jen mihne postava Júlia Ďuriše, dlouholetého ministra československých poválečných vlád, spoluarchitekta československé verze kolektivizace venkova.
Z různých střípků v závěrečné části knihy probleskují náznaky jedné ze zásadních otázek spojených s úvahami o povaze komunismu a jeho národních variant. Do jaké míry byly komunismus a případně i jednotlivé komunistické režimy autochtonní, vyrostlé pouze z učení klasiků marxismu(-leninismu), a do jaké míry vyrůstal z individuálních národně-politických tradic? Až dosud nemáme důkladné srovnání shod a zejména rozdílů jak v učení, tak později především v praxi jednotlivých komunistických stran přinejmenším střední a východní Evropy. Jak se stalo, že se tak dramaticky rozešly přístupy k živnostníkům a malým zemědělcům v Polsku, Maďarsku a Československu, máme-li jmenovat jen některé země? A co ještě větší rozdíly v přístupu k omezování náboženského života? Co vlastně můžeme označit za naprosto shodný základ (nejmenší společný jmenovatel)? Bylo to mimořádné postavení bezpečnostních složek? Možná. Cenzura už ale asi ne. Co všechno mělo na shody a rozdíly vliv? Skutečně jen státní struktury, jak se občas tvrdí? Ale toto nám boří právě Slovensko. Bylo s českými zeměmi součástí jednoho státu, dokonce s jednotnou komunistickou stranou, přesto se slovenský a český komunismus dost lišily, byť to nemůžeme ukázat na příbězích právě třeba Širokého, Ďuriše či Husáka.
Pozorovat to můžeme na jakémsi „všedním životě“ slovenského komunismu, který se od toho českého dost výrazně lišil větší shovívavostí vůči náboženskému životu běžných občanů či dokonce straníků – snad větší liberálností. Bylo to proto, že ještě nebyla zcela dotvořena podoba slovenské státnosti, jejíž poslední kapitoly formoval právě komunismus? To by nám mohlo pomoci vysvětlit poklonu Jána Čarnogurského, syna Husákem žalářovaného velkého slovenského antikomunisty, před Husákovou rakví a slova, nad nimiž čeští antikomunisté už v onom roce 1991 kroutili hlavou: „Bol to veľký Slovák.“
Nicméně možná byl onen slovenský komunismus podobnější polskému a částečně maďarskému než českému – a v případě Polska a Maďarska rozhodně nemůžeme mluvit o dotváření národní identity právě skrze komunismus, ta byla dotvořena dávno před ním. Český a slovenský komunismus „jestvující“ spolu v jednom státě tak mohou být zajímavou laboratoří, která nám umožňuje zkoumat vzájemný vztah mezi státem, národem, společností, tradicemi, filozofií a komunistickou teorií a praxí. Snad pak i lépe porozumíme možnostem a limitům, které má při snaze o přetvoření společnosti jakákoli ideologie – co mohou ovlivnit mocenské nástroje a kam už nedosáhnou, do jaké míry je společnost rezistentní i vůči velkým koncepcím filozofie dějin apod.
Jakkoli by se z předchozích řádků mohlo zdát, že mi toho ve Slovenském století hodně chybělo, není tomu tak. Pavel Kosatík napsal skvělou knihu. Jeho autorský styl časem uzrál a on dokáže – jako málokdo ze současných tuzemských autorů – spojovat několik schopností. Píše přístupným jazykem, jeho knihy jsou plné nových, případně málo známých faktů. A především se snaží vyprávět velké příběhy, jež se projevují i v malých věcech. Spolu s tím vším uvažuje nad vlivem idejí na vývoj společnosti a přemýšlí o národní povaze. Povedlo se mu to již ve zmíněném Českém snění (2010) či Českých okamžicích (2011). Objevně to nyní ukázal na slovenské dějinné materii, přičemž ale neskrýval svůj zájem o to, aby skrze Slováky dokázal pochopit Čechy (a Moravany?).
Na obálce se píše, že touto knihou vystupuje autor ze svého dosud převažujícího soustředění na české dějiny. Vystoupil šťastně a zdá se, že jej samotného psaní a objevování nového těšilo a bavilo. Čtenář to cítí a oceňuje.
(Tiskem vyšlo v KONTEXTECH 3/2022)