„Mé srdce, pro co jsi bilo, to tě k Bohu ponese!“ – část druhá
Před deseti lety odešel Stanislav Krátký

Pokračování vzpomínek na probošta a biskupa skryté církve Stanislava Krátkého. První část si můžete přečíst ZDE.

---

Klára Osolsobě (lingvistka)

Pan profesor Stanislav Krátký: vzpomínka na kněze s vděčností za udělené svátosti

Mé pravzpomínky na otce Stanislava Krátkého se dají datovat celkem přesně. Bylo to někdy na podzim jinak nechvalně známého roku 1969, kdy se v Kunštátě, tehdejší farnosti „pana profesora“, konal jeden z mnoha „Halasových Kunštátů“. Bylo mi tehdy pět let a s maminkou a sestrou jsme trávily v pokoji hotelu v Rudce dlouhé hodiny doprovázené jakýmsi podzimním nachlazením, zatímco dole v hotelové jídelně básníci a literáti mnohomluvně vzpomínali na to, jak s nimi František Halas rád mlčel. Vše bylo završeno slavnostní bohoslužbou ve hřbitovním kostelíku v Kunštátě. Tam jsme už byly i přes nějaké to nachlazení v rámci uchování duševního zdraví vypuštěny. Kostel byl pro mne známým prostředím a neklame-li mě paměť, tak už tam zazněly z úst Stanislava Krátkého tolikrát opakované dědečkovy verše: „Proti přitažlivosti zemské do výšky volím pád“.

Pomáhat lidem povstat po pádech je jednou z velkých milostí, kterými slouží kněží katolické církve. A snad mi čtenáři této osobní vzpomínky nebudou zazlívat, vzpomenu-li své první zpovědi u kněze, biskupa, otce Krátkého. Bylo to někdy na jaře na počátku let sedmdesátých. Byli jsme s rodiči a sestrou hosty na kunštátské faře. Jara tehdy byla studená a já nedočkavá a protivná. Do krve jsem se před nedělní mší pohádala s maminkou o svoji garderobu, konkrétně o to, zda je počasí přiměřené vzíti si podkolenky, nebo punčocháče. Maminka o mě měla strach, sklon k onemocnění horních cest dýchacích mě tehdá věrně provázel, a tak na punčocháčích trvala. Já měla svou hlavu a přely jsme se velmi. Pak už jsem neustupovala jen z principu a vztek se přetavil v lítost. K tomu se na tmavé chodbě kunštátské fary jako anděl z nebe nachomýtl pan profesor. Vyřešil to skvěle. Nevím přesně, zda už tehdy užíval sloveso „opucovat“ o svátosti smíření, ale ani jsem nevěděla jak, a seděla jsem s ním v pokoji na kunštátské faře, nechal mě políbit štólu a já jsem potahovala a mlela něco o podkolenkách. Podíval se na mě, zeptal se, zda je to všechno, dal mi (tehdy snad ještě latinsky) rozhřešení. Pak jsme vyšli ven, naši čekali, byli vážní a pan profesor se jich i mě zeptal, jestli známe tu písničku „Hej hola, hola, hola la, skaut má holá kolena, …“. Všechny chmury byly pryč: Věřím v odpuštění hříchů.

Pravidelné návštěvy Kunštátu. Temný kostel, pan profesor Krátký tehdy ještě v černém ornátu za zpěvu písně „Odpočiňte v pokoji, po boji, věrné dušičky, …“ odchází od oltáře a my odcházíme za tmy na hřbitov na Lipku zapálit svíčky. Nemám strach. Jen se mi trochu stýská. Jednoho říjnového rána na konci sedmdesátých let se jedeme rozloučit s panem profesorem. Už v Kunštátě nebude. Soudruzi ho tam už nechtějí, už tam napáchal příliš mnoho dobra. V lesích nad Zboňkem je mlha, na pařezech necháváme václavky a na faře není veselo. Pak jedeme poprvé do Hrádku u Znojma. Velká neopravená budova se pod rukama vděčných, šikovných a pilných poutníků mění jako zázrakem a ve starodávné rotundě v rohu u kostela káže pan profesor Krátký hrstičce starých paní. Káže o Bohu, o živém Bohu. A pak po mši se jde na faru. „Marie, přijeli hosti, přilejte vody do polívky. Myslím, že o tomhle zázračném rozmnožování polívky jste ještě neslyšeli.“

Před Velikonoci na exercicie se sjíždí mládež ze všech koutů, spí se ve spacácích na zemi a v kuchyni hoří oheň v amerických kamnech. Pan profesor Krátký je neúnavný, celé dny přednáší, slouží svátostmi, po obědě si střihne bleskovou křížovou cestu zakončenou vzýváním křestních patronů. Tuhle modlitbu mě naučil, modlívám se k patronům strážným svých kmotřenců litanii a s vděkem připojuju prosbu: Otče Stanislave, oroduj za nás.

Pamatuju si, že už na kunštátské faře se mých rodičů pan profesor jen tak mezi řečí zeptal, jestli by nechtěli přeložit Bibli. Už byl v Hrádku, když jednou večer zazvonil u dveří našeho brněnského bytu. Šla jsem otevřít. Vešel spolu s mladým, štíhlým, hezkým, černovlasým mužem v bleděmodré košili. Asi nějaký ministrant, co ho přivezl, pomyslela jsem si. Přivedl k nám Dominika Duku, aby s našimi domluvili překlad Jeruzalémské bible. Hmm. Tak to nebyl šoférující ministrant, pan profesor si řídil sám, to jsem mohla vědět.

Jeruzalémskou bibli pak rodiče překládali po večerech, doma po práci a na chalupě. Tajně. Neřekli o tom nikomu. Snad ani dědečkovi. A babičce možná až potom, co na dědečkovo parte vybrali citát z Písma a babiččin známý, profesor anglistiky, skvělý filolog a hluboce věřící protestant, se jí ptal, co je to za nádherný překlad. Na dědečkův pohřeb do Luk nad Jihlavou otec Krátký přijel. Byl u oltáře spolu s několika kněžími. Plačte s plačícími…

Z rukou otce Krátkého přijal můj muž, pokřtěný v dětství a vychovaný v atmosféře „veselé světskosti“, první svaté přijímání. Byla to velká radost. Když jsem o tom řekla své babičce, stiskla mi šťastně ruku. A tak bylo celkem jasné, že když jsme plánovali svatbu, bylo třeba poprosit pana profesora Krátkého. Staral se hlavně o věci duchovní, rozhovor, zpověď a tak. „Formality zařídím,“ řekl, když uslyšel, že svatba má být mimo farnost ženicha i nevěsty, v kostelíčku v Petrovicích u Luk nad Jihlavou, kde měli svatbu mí rodiče. Pan farář z Luk měl asi z „inspekce tajného biskupa“ trochu nahnáno, určitě se bál těch druhých tajných, ale my jsme byli mladí, zamilovaní a sobečtí a pan profesor přece slíbil, že formality zařídí on.

Lehkost a důstojnost, s níž při svatební mši otec Krátký přecházel z jazyka liturgie do jazyka „scénických poznámek“, když se na prahu kostela objevil pejsek manželových rodičů a pan profesor prohlásil „ať sem ten dobrý bratr klidně vstoupí“, okouzlila divadelní srdce mého nastávajícího tchána. Po obědě se Stanislav Krátký v autě poctivě věnoval zodpovězení dotazů švagra a švagrové, kterým se obřad v kostele natolik zalíbil, že zatoužili po zpečetění občanského sňatku svátostí manželství a v pravý čas (o pár let později) této milosti dospěli. Je třeba pracovat, i když se ostatní radují, vždyť i Kristus učinil první zázrak na svatbě. A tak se s námi na sklonku podzimního odpoledne pan profesor loučí, pamatujte si: „Kdo nese, je nesen.“ Po mnoha letech manželství se mě jednou manželka mého bratrance zeptala, jak se mám. A protože ona se ptá doopravdy, řekla jsem, že bych to asi vyjádřila větou, již jsem dostala darem k svatbě. Zaplesala a děkovala mi, že si to zapamatuje pro své manželství. Dary pana profesora se dají poslat dál a přitom si je můžete nechat.

Křest mé mladší neteře a biřmování mého muže se odehrálo v jednu červencovou neděli ve svobodné zemi u otce Stanislava. Biskup Krátký zůstal na faře v Hrádku. Jezdit za ním už nebylo nebezpečné, už ho neobléhali tajní, ale pro některé lidi bylo patrně třeba, aby on trochu tajným zůstal. Bylo to třeba? Kdo ví. Ale pan profesor nezahořkl a radoval se, když se našeho čtyřletého Lukáše zeptal, zda ví, co znázorňují tři klíče. Lukáš třímající hračku své malé sestřenky sveřepě odpověděl, že klíče jsou od auta. Tak vidíte, smál se pan profesor, a já jsem chtěl mluvit o Víře, Naději a Lásce.

Odpovědět na otázky pana profesora bývalo pro děti těžké i později, když už nebyly zarputilé. „Zdalipak víte, co mě cestou za vámi potěšilo? Kdo to uhodne, dostane superbod.“ hlaholí hlas otce Stanislava přijíždějícího na tábor Radost Amerika. Co byla správná odpověď? A kdo dostal superbod? Správná odpověď byla: „Cestou jsem uviděl opravená Boží muka, a to mě potěšilo.“ Na superbodu nezáleží. Radujte se s radujícími.

Otče Stanislave, který se raduješ se svým Stvořitelem a Vykupitelem, oroduj za nás v tomto dušičkovém čase LP 2020. Klára, Petr, Lukáš, Bernadeta.

Štěpán Maria Martin Filip OP (kněz, dominikán, dogmatický teolog)

Omnibus omnia – Všem vším

Boží prozřetelnost „stará se o všechno od nejmenších věcí až po největší světové a dějinné události,“ učí moudře a přesně Katechismus katolické církve (č. 303). Řízení Boží prozřetelnosti se tak nevymykají ani naše vzájemné vztahy, ba dokonce jsou jí řízeny zvláštním způsobem: naše vztahy, které nás vzájemně propojují a jež spřádají naše lidské společenství i samotné společenství církve, ono „společenství svatých“, které vyznáváme v Krédu. 

Jak se toto prozřetelnostní Boží řízení projevilo v mém setkání, seznámení a přátelství s otcem Stanislavem Krátkým neboli „panem profesorem“, jak jsme mu všichni říkali v souvislosti s jeho vyučováním na teologické fakultě v Olomouci na přelomu šedesátých a sedmdesátých let? Pokud si dobře pamatuji, všechno to začalo v postní době roku 1985, kdy jsem se v Hrádku u Znojma, kde otec Krátký dlouhá léta působil, poprvé účastnil jeho duchovní obnovy před Velikonocemi. Řečeno přesněji, musím se vrátit ještě více dozadu, na podzim roku 1984, kdy jsem se vrátil z vojny a začal na filosofické fakultě v Brně studovat archivnictví. Tehdy jsem se skrze jednoho svého bývalého spolužáka z gymnázia seznámil s tajným dominikánem Norbertem Milanem Badalem, který pracoval ve Státní vědecké knihovně v Brně (a jenž byl v minulém roce povolán na věčnost). Byl to právě bratr Norbert, který mě vzal poprvé do Hrádku u Znojma.

Dojmy z duchovní obnovy otce Stanislava byly v tom nejlepším slova smyslu oslňující: uprostřed komunismu zde hovořil velmi otevřeně a odvážně; mluvil velmi živě, duchovně a se „znalostí nauky“ (2 Tim 4,2), a přitom velmi srozumitelně a konkrétně. Není proto divu, že toto setkání s panem profesorem nebylo první, ale že po něm následovala další. Do Hrádku u Znojma jsem jezdil nejenom každý rok před Velikonocemi na následující duchovní obnovy, ale přicházel jsem sem mnohem častěji. Na barokní faře jsem pořádal knihovnu a při té příležitosti jsem mohl s otcem Stanislavem pobývat, hovořit, zpovídat se u něho a mít ho za svého duchovního vůdce. Mnohé z toho, co jsem během této doby mohl slyšet z jeho úst, mám doposud v živé paměti a staly se z toho pro mě určité životní principy. Souvisí to s tím, že pan profesor měl mimořádnou schopnost to, co říkal, shrnout do určité hlavní myšlenky, do jakéhosi hesla, na které se nezapomínalo.

Nemohu zapomenout na to, že to byl otec Krátký, kdo během našich pobytů na hrádecké faře dovršil obrácení mého bratra Aleše na katolickou víru, kterého později, v roce 1994, sezdával s jeho ženou Lucií. Byl to také pan profesor, kdo v Hrádku pokřtil mého bratrance Jirku a mou sestřenici Magdu, které jsem před tím na tento křest připravoval. Také jsem s ním samozřejmě konzultoval postupné naplňování svého dominikánského povolání: svůj vstup k dominikánským terciářům na podzim roku 1985 a zvláště svůj (ještě tajný) vstup do prvního dominikánského řádu řeholních bratří na konci listopadu roku 1988.

Po pádu komunismu jsem mohl vyjít ze skrytosti, přesunout se v polovině července roku 1990 do dominikánského kláštera v Olomouci a začít studovat na teologické fakultě v témže městě. Tím došlo k určitému omezení našich setkávání, ale ne úplně. Zůstávali jsme spojeni duchovně, v modlitbě, a také písemně, zvláště v souvislosti s vánočními a velikonočními blahopřáními. Také jsem se na faře v Hrádku duchovně připravoval na významnou událost svého života, kterou bylo složení mých slavných řeholních slibů dne 7. listopadu 1992. Když jsem byl v roce 1995 vysvěcen na kněze, byl to otec Stanislav, kdo svým typicky horlivým způsobem kázal na mé primici v kostele sv. Michala v Brně dne 5. července, o slavnosti sv. Cyrila a Metoděje.

K jednomu z mých posledních setkání s panem profesorem na této zemi došlo na přelomu let 2006 a 2007, kdy zavítal do našeho kláštera v Olomouci, aby naší řeholní komunitě dával duchovní obnovu. I když už na tom byl fyzicky špatně – používal k chůzi chodítko –, byl to stále on, tak plný energie a nadšení, tak toužící sdílet druhým Boží slovo. Došlo k tomu nedlouho po apoštolské cestě papeže Benedikta XVI. do Turecka a otec Stanislav, tolik oddaný papeži a jeho magisteriu, se na tuto cestu stále odvolával.

Jsem tedy panu profesorovi za mnohé, velmi mnohé vděčný… 

Po tomto popsání spíše vnějších událostí se pokusím o vykreslení vnitřního portrétu otce Krátkého, nakolik jsem měl možnost ho poznat a nakolik je něco takového nám lidem vůbec možné. On sám často zdůrazňoval slova svatého Pavla (jako výborný latiník vždy latinsky): omnibus omnia – „pro všechny jsem se stal vším“ (1 Kor 9,22): on je však nejenom říkal, ale především je celým svým životem naplňoval. Dokonce je lze považovat za takové shrnutí celého jeho života, že jsem si dovolil je použít jako titul svých vzpomínek. Dokázal se tak bavit s lidmi na různé společenské a intelektuální úrovni i s lidmi různého duchovního, teologického a politického zaměření (kteří by se zřejmě mezi sebou mnohdy pohádali). Vždy se snažil sestoupit (či vystoupit) na jejich úroveň, a to s cílem, aby, jak píše sv. Pavel, „stůj co stůj zachránil aspoň některé“ (tamtéž).

I když otec Stanislav měl jako my všichni svá lidská omezení a nedokonalosti – a z vlastní zkušenosti vím, že on sám si jich byl na první místě velmi dobře vědom –, byl mimořádně integrální osobností. Jak už bylo naznačeno, byl vynikajícím pastýřem a pole jeho pastýřského působení bylo opravdu široké, a to nejenom co do počtu a růzností lidí, kterým se věnoval, ale také místně, protože se ani zdaleka neomezovalo jen na území farností, jež mu byly svěřeny. Dokázal také velmi prakticky zorganizovat opravy kostelů a kaplí, které měl na starosti, a zapojit do těchto oprav mnoho různých lidí.

Toto nesmírné pastýřské působení však nebylo překážkou jeho duchovnímu životu, naopak je dokázal spojit s intenzivní modlitbou: každý den se vedle breviáře modlil celý růženec, všech patnáct růžencových tajemství. Mnohdy k tomu využíval své časté cesty. Vyzařovala z něho velká úcta a láska k Panně Marii, úcta a láska k sv. Josefovi, sv. Cyrilovi a Metodějovi a k dalším svatým. V této souvislosti bylo příslovečné vzývání svatých po společném jídle: „Vzýváme své křestní patrony,“ říkával.

Přestože byl pan profesor tak horlivý v pastorační péči a modlitbě, nepřestával pilně studovat a číst: je opravdu podivuhodné, jak to všechno zvládal. Měl bohatou knihovnu i s mnoha cizojazyčnými knihami, kterou jsem měl možnost, jak jsem už zmiňoval, pořádat a poznat. Avšak mnohé knihy jen nevlastnil, ale také, a především, je četl. Bylo to patrné z toho, že tyto knihy byly opoznámkované: měl svůj systém zkratek, které psal na okraje textu. Šíře knih, které četl, byla skutečně veliká: byly to odborné teologické knihy – na prvním místě pročetl celou Teologickou sumu sv. Tomáše Akvinského –, duchovní a historické knihy, ale také krásná literatura a poesie, pro kterou měl vybraný vkus.

Zvláštní, privilegované místo mezi jeho četbou zaujímaly dokumenty církve, zvláště papežské dokumenty. Znal velmi dobře ty dřívější, a především pečlivě studoval nové, právě vyšlé dokumenty. Při mších svatých je často postupně četl a komentoval a odvolával se na ně ve svých promluvách. I to ukazuje na jeho hlubokou lásku k církvi, na jeho vytříbený smysl pro církev (sensus Ecclesiae).

Pokusil jsem se ze studnice své paměti vynést na světlo světa některé své vzpomínky na pana profesora. Jsou to jen střípky, malá část. Jistě by toho mohlo být řečeno ještě mnohem více. 

I když otec Stanislav Krátký už s námi nepobývá na této zemi, zůstáváme spojeni duchovně. Modlím se za něho a modlím se také k němu. To jsou ony veliké duchovní obzory a možnosti, o kterých nás ujišťuje překrásné tajemství víry, na které jsem se odvolával na počátku ‒ tajemství společenství svatých (communio sanctorum): společenství svatých, které pan profesor vyznával, hlásal a žil a které prožívá nyní na věčnosti.

Pavel Kopeček (kněz, liturgický teolog)

„Ano a rád“

Mé první setkání s otcem Stanislavem Krátkým proběhlo při mé první návštěvě v Hrádku u Znojma za hluboké totality. Po dnu stráveném na lešení při otloukání staré omítky jsme s kamarády z kyjovského gymnázia přišli do kostela, kde mě fascinovala barokní kompozice interiéru, obrazy Franze Antona Maulbertsche a výzdoba Ondřeje Schweigla. V kostele jsem vnímal dvě úpravy, které narušovaly harmonickou kompozici: klekátko na ose kostela před svatostánkem a na pravé straně před lavicemi vyvýšený sedes s malým kazetovým magnetofonem. Bylo to symbolické, neboť tyto úpravy vypovídaly mnoho o službě místního duchovního správce, což jsem si uvědomil během bohoslužby. Spirituální a intelektuální zážitek ze slavené liturgie byl umocněn v následném rozhovoru s otcem Stanislavem, když jsem se s ním loučil. V šestnáctiletém chlapci viděl živou vzpomínku na Žarošice, kde nastoupil v roce 1946 po svém kněžském svěcení a možná i něco víc, snad dar, který je třeba rozvíjet.

Z Hrádku jsem odjížděl s vědomím, že zde mám otevřené dveře, na které mohu kdykoliv zaklepat. Nejvíce jsem na tyto dveře klepal v době mých bohosloveckých studií a s otcem Stanislavem vedl rozhovory o seminární formaci, teologii, církvi, modlitbě a askezi. Při těchto setkáních byl plný zájmu a entusiasmu, vše sledovala jeho čiperná očka a v rozhovoru vždy přebíral iniciativu, takže já jsem krátce začínal a on pokračoval. Hrádek se pro mě stal místem prázdninových pobytů, modlitby, setkání s nejrůznějšími lidmi, studia a odpočinku. P. Krátký měl svůj program a mnohdy jsme se celý den nepotkali, o to více jsem měl možnost přemýšlet o silné a pozitivní osobnosti, která tak kontrastovala s duchovními a církevními hodnostáři, které jsem znal. Jeho aktivní kněžský život, radost a nadšení pro dílo, kterému se z hloubi svého srdce oddal, byly nakažlivé. Když jsme se setkávali v jeho potemnělé pracovně, která by dle mého názoru vyžadovala lepší péči, podobně jako i zevnějšek otce Stanislava, uvědomoval jsem si, že to, co se mně jevilo důležité, on přecházel bez povšimnutí a pozornost upínal k vážným tématům.

V tomto postoji se projevovalo jeho episkopé – poslání pastýře, který se soustředí na podstatné věci. Proto při našich rozhovorech v Hrádku a v Mikulově o teologických vědách, Jeruzalémské bibli, historii, liturgii, umění a hudbě byly jeho interpretace a závěry formulovány s ohledem na pastoraci a evangelizaci. Při mé primici v Žarošicích mi daroval kazetu, která je souborem kázání o kněžství pronesených v Hrádku a okolí v roce 1996. Je to osobní svědectví o kněžské službě, kterou vyjádřil parabolou vodního pramene: „Čím více pramen dává vodu, tím je na ni bohatší a voda je kvalitnější.“ Jeho slova mi pomohla nejen v prvních letech mé kněžské služby, ale provází mě i po desetiletích.

Otec Stanislav měl rád citáty, které komentoval a dělal jejich hermeneutiku. Velmi jsme diskutovali o textu z 2 Kor 5,14 „Caritas Christi urget nos – Kristova láska nás nutí“, kde latinské „urget“ je mnohem naléhavější než české „nutí“. Říkal, že láska Kristova nás žene, nám nedá odpočinku, protože On je mírou našeho úsilí a služby, není to nic a nikdo z tohoto světa. Při našem posledním setkání jsme hovořili o povolání, které je stálým úkolem, a naší odpovědi. Nestačí Pánu říci, že půjdu, ale že půjdu rád. Jsem přesvědčen, že když jej Pán života před deseti lety zavolal, tak jej láska Kristova vedla k odpovědi: „Ano a rád, i když je to těžké.“

Olga a Josef Poukarovi (pedagožka a zemědělský inženýr)

„Už to vidím hotové“

Dne 13. listopadu 2020 uplynulo deset let od úmrtí otce Stanislava. Neustále se nám vrací vzpomínka na to, jak sloužil mši svatou a přivolával děti k oltáři a při tom s nimi opakoval některá pravidla chování. Slova „ano a rád, i když je to těžké“ určitě zůstaly v paměti mnoha z nich, když se rozhodují. Pro nás všechny, kteří jsme ho znali, používal často věty „dobří bratři to zařídí“ a „dobří bratři nezklamali“. Uměl se přiblížit všem věkovým skupinám. I když je to už deset let, jsou pro nás vzpomínky na něho stále živé. Jeho mše i jeho hlas jsou nezapomenutelné. A často si klademe otázku, co by poradil na některé naše otázky.

Z Jihlavy do Mikulova to je daleko, poslední roky jeho života jsme si však otce Stanislava mohli užívat, když zde pobýval v nemocnici. A s přibývajícími léty to bylo stále častěji. Téměř denně jsme ho navštěvovali a doprovázeli na mše svaté do nemocniční kaple. Nejdříve chodil s holemi, později jsme ho vozili na vozíku až před oltář. Vždy jsem mu připravila oblečení, aby je měl přichystané, až bude odjíždět. Když mu chyběla trička, koupila jsem mu nové. Dodnes se musím usmívat tomu, jak na ně chtěl našít kapsy, aby si měl kam uložit peníze. Finančně podporoval lidi v nouzi, na každého myslel, oslovoval ho jménem, pro každého měl čas, dobré slovo a povzbuzení. Navíc ohromoval znalostmi, statečností, ale také velkou skromností a životní radostí. S jakou nebojácností svědčil o skryté církvi. A jak si uměl získávat věřící i v tom nejvzdálenějším místě.

Naposledy navštívil Jihlavu v srpnu 2010 a jako vždy se pomodlil u památníku babických mučedníků. Také se mu podařilo vidět sochu Gustava Mahlera v právě dokončeném parku. Těsně po jeho odchodu Olga Poukarová napsala vzpomínku, kterou tento text pokračuje.

V sobotu 20. 11. 2010 jsme se v Mikulově rozloučili s panem biskupem Stanislavem Krátkým. O tom, jak si ho lidé vážili a jak ho milovali, hovoří množství těch, kteří se s ním přišli rozloučit. Naše rodina se s otcem Stanislavem seznámila v devadesátých letech, kdy pobýval v krásně opravené faře v Hrádku u Znojma. Jezdili jsme za ním nejméně dvakrát do roka. Na exercicie i na návštěvu. Exercicie začínaly v pátek, nejprve v počtu tak osmi věřících. V sobotu se však musel otevřít velký sál, protože už nebylo místa pro stále nové přijíždějící. Mše se střídaly v Hrádku, Dyjákovicích a ve Valtrovicích. Vždy o nás bylo nádherně postaráno, každá farnost se starala o pohoštění. Odjížděli jsme s pocitem znovuzrození a na dlouhou dobu občerstveni na duši. Totéž pokračovalo od roku 1999 i v Mikulově, nádherném městě s krásnými kostely a v překrásné faře.

Otci Stanislavovi vděčím za svoji víru, za kterou jsem mu děkovala s kytkou v ruce k jeho 60. výročí kněžství, když byl na léčení v Jihlavě. Tehdy jeho oči zářily radostí. Svaté přijímání u něho přijaly i naše děti, o které se vždy zajímal. Vnoučatům přivážel pravidelně čokoládu. Na kontroly i léčení na kožní oddělení do jihlavské nemocnice přijížděl se svým věrným řidičem Františkem Kopečkem. Jak jsme byli šťastni, že jsme ho měli pro sebe! Po převazu u lékaře následovala debata, vyprávění, výměna informací. A co teprve, když byl v Jihlavě hospitalizován! Denně jsme za ním chodili a hltali každé jeho slovo. A nejenom my. Jakmile si dva dny odpočinul, už se hlásil u bratří minoritů do služby. Sloužil mše svaté v nemocniční kapli; jakmile se rozšířila informace o tom, že je zde, rostla účast věřících geometrickou řadou. Na návštěvy jsme mu nosili tenké palačinky namazané dia marmeládou (tak si je přál, měl je velmi rád). Bohužel je v Rajhradě už nemohl polknout.

Otec Stanislav se v Jihlavě velmi zajímal o Gustava Mahlera. Velice podrobně se seznámil s jeho životem. V nemocnici přeložil všechny texty jeho písní i symfonií. V roce 2004 jsme přemýšleli o založení sdružení, jehož cílem by bylo vybudování pomníku Gustava Mahlera v Jihlavě, aby se v roce 2010 důstojně oslavilo výročí 150 let od jeho narození. Radili jsme se s ním, zda na sebe máme vzít takovou velkou odpovědnost, a on jenom prohodil: „Už to vidím hotové!“ Stal se naším prvním členem, povzbuzoval nás a požehnal místo budoucího parku, kde měl pomník stát. Jakou měl radost z vydané publikace Pomník Gustava Mahlera v Jihlavě, kde byl také uveden! Ještě v srpnu stačil navštívit již hotový park Gustava Mahlera s jeho sochou. Při naší poslední návštěvě v Rajhradě nám napsal do publikace o pomníku v originále text závěru symfonie Vzkříšení (volně přeloženo): „Mé srdce, pro co jsi bilo, to tě k Bohu ponese!“

Při pobytu otce Stanislava v nemocnici v Jihlavě vznikala kniha rozhovorů Jana Mazance nazvaná K plnosti. Jaký to byl pro nás dar, být účastni při poslechu jeho vzpomínek a jak jsme se těšili na další pokračování! Denně přicházely návštěvy do nemocnice ze všech koutů Moravy i Čech, žádný den nebyl při návštěvách sám. V poslední době za ním přicházeli i manželé Heroutovi, kteří bydlí vedle nemocnice.

Při návštěvě Svatého otce v roce 2009 jsme na přání otce Stanislava navštívili hrob biskupa Felixe M. Davídka a zapálili zde svíčku. Považovali jsme za symbolické, že Benedikt XVI. přistál téměř u jeho hrobu. Otec Stanislav velmi usiloval, aby se změnil pohled na skrytou církev, která tolik vykonala. Považujeme také za velkou škodu, že nedostal více možností, např. aby promluvil v televizi. Když jeho kázání slyšel v nemocniční kapli náš známý redaktor, prohlásil: „To bylo kázání pro katedrálu.“

Při odjezdech z Jihlavy nikdy nevynechal návštěvu památníku popravených babických mučedníků. Vždy jsme se tam pomodlili, zazpívali a prosili o přímluvu zejména otce Bulu, kterého znal ze semináře.

Otce Stanislava jsme v závěru jeho života navštívili v nemocnici třikrát. Při první návštěvě na JIP v Břeclavi, kdy jeho stav nebyl dobrý, nám řekl: „Chystám se na dlouhou cestu po dálnici za Světlem,“ a pak nám požehnal. Sestřička z nemocnice nám sdělila, že buď spí, anebo káže. Nestěžoval si, statečně přijímal všechny potíže spojené s nemocí. Obdivovali jsme tu jeho velkou a žitou víru. Při druhé návštěvě, kdy se mu již vedlo lépe, nás zdržoval při odchodu, ale byl unavený. Zavřel oči, na chvíli si odpočinul a zase pokračoval buď v kázání, nebo v rozhovoru. Při třetí návštěvě v Rajhradu v Domově pro seniory nám podepsal publikaci, vydanou našim sdružením pod názvem Pomník Gustava Mahlera v Jihlavě. Napsal nám do ní výše uvedený a volně přeložený text.

Otec Stanislav vykonal mnoho dobrého. Zůstalo po něm velké množství kazet z kázání, která si nahrával na magnetofon. Bude nám všem, kteří jsme ho znali, velmi chybět! V sobotu jsme mu na rakev položili tři svaté obrázky, které manžel tento týden přivezl ze Svaté země – symbol narození, ukřižování a vzkříšení. A také obrázek vydaný Biskupstvím brněnským ke kanonizačnímu řízení P. Jana Buly, ke kterému se jezdil pravidelně modlit.

Otče Stanislave, nepochybuji (slovo, které jste často používal) o tom, že se v budoucnosti dočkáme podobného obrázku s vaším portrétem. A věřím, že jste dlouhou cestu po dálnici za Světlem už dokončil!

(Tiskem vyšlo v KONTEXTECH 6 / 2020)