Musí být environmentální politika levicová?

Hned na začátku si odpovězme: rozhodně ­nemusí. Ukazuje nám to i nedávno (12. ledna 2020) zesnulý a v Čechách dobře známý konzervativní filozof Roger Scruton. Jedna z jeho posledních knih (vydaná v roce 2012) se jmenuje „Zelená filozofie. Jak přemýšlet vážně o planetě. Případ pro environmentální konzervatismus“ (Green Philosophy. How to Think Seriously about the Planet. The Case for Environmental Conservatism). Své úvahy Scruton opírá o pojetí „oikofilie“ (ekofilie) neboli lásky k domovu. V tom je obsažena esence jeho konzervativního pojetí vztahu k životnímu prostředí a k přírodě: pochopení úzké vazby mezi lidmi a jejich nejbližším okolím, živou přírodou, a ovšem i mezi lidmi samotnými. Člověk nikdy není sám, je členem společenství „živých, mrtvých a ještě nenarozených“ (Edmund Burke), základem tohoto společenství je rodina, komunita, obec, a také vlastní národ. Do tohoto společenství ovšem patří i stromy, květiny, ptáci a celá okolní příroda, ve Scrutonově případě pak zejména i domácí zvířata, která choval na své farmě. Člověk má jednat tak, aby neškodil, a zdrojů přírody využívat šetrně a ­zodpovědně.

Na to ovšem lze namítnout: dobře, v lokálním měřítku může láska k domovu fungovat a stát se základem účinné ochrany prostředí, ale může být i vodítkem pro řešení problémů širších, včetně otázek celosvětových? Především jde o krizi klimatu, způsobenou desítky let trvajícím obohacováním zemské atmosféry o skleníkové plyny ze spalování fosilních paliv, odlesňováním a dalšími lidmi vyvolanými procesy. Globální klimatická krize představuje nejvážnější a urgentní nebezpečí, projevující se oteplováním a zvyšováním hladiny oceá­nů, ale i stále častějšími mimořádnými událostmi, jako jsou velké bouře, lijáky se záplavami, lesní požáry obrovského rozsahu, ale i nástrahy vrtkavého počasí přinášejícího vlny veder nebo mrazů, sucha či neobvykle mírné zimy a nesnesitelně horká léta. Stejně naléhavé je zmírnit a eventuálně zastavit krizi biodiverzity, erozi samotné základny veškeré živé přírody způsobenou ztrátou stanovišť přírodních druhů, všudypřítomným znečištěním, odlesňováním zejména v tropech, plundrováním oceánů, masivním rozšiřováním invazních druhů. K tomu přistupují další nebezpečí, změny chemis­mu atmosféry, rostoucí zamoření celé planety odpady plastů, ale i nežádoucími chemickými látkami. V poslední době je velmi viditelné ohrožení nečekaně křehké globální biologické rovnováhy našeho vlastního druhu Homo sapiens nesmírně rychlým rozšířením epidemie způsobené čínským koronavirem COVID-19.

Ohrožení jsou reálná, globální problémy vyžadují řešení na globální úrovni, řešení na lokální ani na národní úrovni nemohou stačit. Řešením by snad byla nějaká forma účinné světové vlády, přístup „top-down“, opatření na mezinárodní úrovni, potřebná pravidla, například vymahatelné limity. V současné době není ovšem vývoj tímto směrem představitelný, nemluvě o tom, že takovýto etatistický přístup má znaky levicově orientované politiky. Potřeba reagovat na vážné environmentální problémy celosvětového rozsahu je však reálná, vývoj v řadě případů je přímo hrozivý. Jaká vodítka přináší konzervativní myšlení? Můžeme je shrnout do pěti bodů.

Za prvé. Především je třeba zdůraznit základní úlohu vědeckého poznání, které je dnes rozvinuto a postaveno na velmi solidním a dostatečně širokém základě, takže může být východiskem evidence-based policy. To znamená politiky založené na vědecky ověřených faktech, na doložených objektivních poznatcích. V otázkách klimatické krize slouží jako spolehlivý podklad zprávy Mezivládního panelu pro změny klimatu (IPCC, Intergovernmental Panel on Climate Change), který pod dohledem zástupců všech států světa sumarizuje výsledky celosvětového výzkumu klimatologů a odborníků mnoha příbuzných disciplín. Podobná platforma funguje i v oblasti ochrany přírody (Intergovernmental Science-Policy Platform on Biodiversity and Ecosystem Services). Je kontraproduktivní (a pro odborníky v těchto oborech vcelku směšné) zpochybňovat objektivitu poznatků předkládaných těmito institucemi, při formulaci politických opatření je naopak třeba z nich vycházet. Rovněž je nutno zdůraznit plnou transparentnost celého procesu v uvedeném rámci. Nemá nic společného s alarmismem, naopak závěry jsou obvykle velmi opatrné a konzervativní. To ovšem neznamená, že nejsou samy o sobě alarmující, jestliže důrazně upozorňují na vážná ohrožení a dokumentují je. Nazývat objektivní poznatky o globální krizi klimatu „novým náboženstvím“ nebo dokonce „klimakultem“ je nehoráznost, která ovšem může vést k záměrné slepotě vůči vážnému nebezpečí a tím k zanedbání potřebných opatření.

Za druhé. Klíčovou roli hraje lidská tvořivost, vymýšlení nových technologií, uplatňování netradičních inovací. Technologie představují jednu z přímých odpovědí na současné globální výzvy, zejména na krizi klimatu; klíčové je především zásadní přebudování energetiky. Nové energetické systémy se musejí úplně obejít bez fosilních paliv jako zdrojů a úložišť energie a v obou těchto funkcích je nutno je nahradit zcela novými technologickými postupy. V mnoha dalších oblastech je situace obdobná. Podmínkou pro jejich uplatnění je svobodná společnost, otevřená novým přístupům a připravená je konsenzuálně přijmout.

Za třetí. Jakákoliv řešení se musejí opírat o demokratické principy a procesy, jakkoliv jsou mnohdy pomalé či nepružné. Podmínkou jejich fungování je ovšem potřebná úroveň vzdělání a vzájemné důvěry a solidarity mezi lidmi, které je třeba systematicky podporovat a posilovat. Vzpomeňme si na slavné Churchillovo vyjádření o tom, že demokracie je sice špatná forma vládnutí, avšak kterékoliv jiné je mnohem horší. Podstatné je především zajištění právního stavu (rule of law). Musíme znovu zdůraznit nejen úlohu jednotlivých lidí, ale především roli lidských komunit od rodiny přes obce až ke kolektivům národním a také sdílení hodnot v širším rámci, například evropském či západní civilizace vůbec. Postupné řešení vážných společenských otázek, ke kterým současná environmentální krize rozhodně patří, si nelze představit bez vzájemně sdílených sociálních norem, pro jejichž ukotvení je demokratický proces nezbytný.

V mezinárodním rámci můžeme hovořit o jisté obdobě demokratické struktury reprezentované nejen institucemi, jako je Evropský parlament či Valné shromáždění OSN, ale zejména mnohostrannými úmluvami. Ty jsou sjednávány mezi jednotlivými státy, jež vycházejí ze svých vlastních pozic, jsouce si ovšem vědomy potřeby řešit otázky přesahující jejich rámec. Příkladem je známá Pařížská dohoda o klimatu z roku 2015, jejíž výsledek plně závisí na závazcích jednotlivých zemí, které si je samy dobrovolně stanovují. Také na tuto situaci můžeme v přeneseném smyslu aplikovat Churchillovo rčení, jiný proces fungovat nemůže.

Za čtvrté. V současném světě nevládnou jen národní parlamenty a vlády, ale i instituce soukromé sféry, firmy, podniky, zejména velké nadnárodní. Stačí se podívat na přehled největších ekonomických – a nutně zároveň i mocenských – celků v globálním měřítku. Samozřejmě jsou na prvních místech ekonomiky největších zemí v čele s USA, Čínou, Japonskem a Německem, ale na desátém místě je společnost Walmart (větší ekonomika než Austrálie či Španělsko), a mezi třiceti největšími celky pak najdeme celkem jedenáct firem (z toho pět ropných gigantů). Obchodní společnosti jsou ze zákona zřízeny proto, aby produkovaly zisk – to je jejich hlavní účel. Jsme zvyklí na to, že podniky a jiné mocné zájmové skupiny nepatří mezi environmentální šampiony, naopak obvykle představují významné bariéry při prosazování účinných opatření. Avšak sami představitelé většiny největších firem dnes přicházejí s tím, že musejí sice přinášet zisk, ne však jen pro své majitele a akcionáře, ale ve prospěch celé společnosti, a dokonce i celé planety. Je to nový trend, a doufejme, že nadějný.

Konečně za páté se vracíme k základnímu konzervativnímu tématu, kterým je odpovědnost. Může být založena na lásce k domovu podle Scrutona, na křesťanské víře, na úctě k životu, na uznání „Matky Země“ či jinak, vždy však jde o individuální, jasně definovanou, adresnou odpovědnost: jednotlivého člověka, rodiny, obce či celého státu. Odpovědnost za chování a jednání ve všech jeho rozměrech, vůči bližním a blízkým, vůči lidské komunitě, ale i vůči planetě Zemi, jejíž podobu všemi svými činy společně určujeme.

Po přečtení posledního odstavce je možné namítat, že spoléhat na lidskou odpovědnost v duchu konzervatismu je stejně utopistické jako spoléhat na fungující a osvícenou světovou vládu podle principů spíše levicových. Podívejme se však na historický vývoj environmentální politiky v národním i mezinárodním měřítku. Ne všechna vážná nebezpečí se podařilo odvrátit, mějme na paměti krize klimatu a biodiverzity i jiné environmentální problémy. Avšak dlouhá řada opatření proti znečištění ovzduší, vody, přírody, nebezpečným chemikáliím byla úspěšná a ochránila životní prostředí a lidské zdraví. Platí to jak na úrovni národní, tak mezinárodní. Známým příkladem je úspěšná ochrana ozonové vrstvy Země, kde se uplatnily všechny zmíněné konzervativní přístupy. Za rozpoznání a zdůraznění urgentnosti nebezpečí destrukce stratosférického ozonu vděčíme velmi vyspělé vědě a při hledání řešení rovněž inovativním technologiím a vstřícnému postoji klíčových podniků. Mezinárodní jednání vedená v demokratickém duchu v ovzduší vzájemné důvěry a mezinárodní solidarity dospěla k dobrému řešení především na základě přijetí odpovědnosti představitelů jednotlivých zemí.

(Tiskem vyšlo v KONTEXTECH 3 / 2020)