O nebožtících jen v dobrém

… říkávala moje babička. Trochu to zavání alibismem, aby nás po smrti někdo nepomlouval, ale pravda je, že nebožtíci už se pomluvám bránit nemohou. Proto mě mrzí, když vůči mým zesnulým přátelům, ať už režisérovi Pavlu Juráčkovi nebo spisovateli Jiřímu Muchovi, se najednou rozvlní nedůstojná šeptanda, ačkoli oni sami se uměli vždycky kriticky zhodnotit. Pokud jde o Juráčka, klobouk dolů, sepsal na 4 164 stran svých Deníků, jenomže – vede-li si je mladá dívka v průběhu svého panenství, je to k pochopení, ale když dospělý intelektuál komentuje svou každodennost od raného mládí do pokročilého věku, musí mít k tomu hodně vážný důvod. Vesměs to nastává z pocitu frustrace nad nedostatkem seberealizace, ztratí-li dotyčný spolu s omezováním osobní svobody i svou práci, jež je smyslem jeho života. Co pak se sebou? Deník se asi stane podobnou záležitostí jako psát a posílat dopisy z vězení.

Pavel byl inteligentní a zásadový člověk, připomínající aristokrata, skromně vychovaného, ale s chováním bohéma – ať už na vzestupu své kariéry v šedesátých letech či později, když nechtěl v Mnichově drhnout podlahy místo psaní a půjčoval si raději peníze od přátel i nepřátel. Nikomu ale jeho bohatství nezáviděl a pro svou osobní revoltu měl důvodů nadbytek. Jeho Deníky, často zaznamenávané jen v heslech, odhalují míru jejich hořkosti. Měly by se však číst dříve než kniha jeho partnerky Dani Horákové nazvaná O Pavlovi (Torst 2020, oceněná Knihou roku), jež okouzlila zřejmě jen ty čtenáře, co Pavla příliš neznali. Pisatelka rozebrala jeho zápornou auru na pěti stech stranách tak důkladně, až dospěla k jejím kladům – absolutní oddanosti psaní a hlubokému vhledu do zla komunistického režimu. V důsledku nedostatečně opětované lásky chtěla umělcovu osobnost demytizovat, avšak popisnost nenahradí empatii. Juráček pisatelce často i nabančil, ale nebyl žádným uhrančivým „černým myslivcem“ ve stylu Boženy Němcové. Byl to veskrze jemný člověk, který se na rozdíl od opravdových neřádů ze všech svých prohřešků vždy kál a vyzpovídal. Dovedu si ostatně představit, že pisatelka si jeho výprasky často zasloužila, anebo se spolu tloukli navzájem, jako to dělávají závislí, zoufale odkázaní jen sami na sebe.

Horáková zdůraznila, že Juráček natočil „pouze dva a půl filmu“, ale dočkal se za ně nadstandardního hodnocení. Ano, jeho „filmový život“ trval pouhých šest let (1963–1969), pak už jen tak „paběrkoval“. Kafkovská atmosféra jeho děl připomíná, že ani Franz Kafka z vážných důvodů nenapsal mnoho titulů. Horáková však vydala svou knihu dříve, než vyšly Juráčkovy Deníky z doby jejich společného soužití (4. díl 1974–1989, Torst 2021, po třech dílech psaných od roku 1948, Národní filmový archiv 2003 / Torst 2010). Pisatelka s původně filosofickými ambicemi si přes mytí schodů a konexe přátel v Mnichově (po mamince je Němkou) vybudovala novinářskou kariéru, zasahující jaksi do bulváru, ale v rámci „feminologického výzkumu“ uplatnila také tři knihy, odvozující z křestních jmen žen typologii jejich povah (nikoli ovšem její vlastní). S tímto vkladem nastoupila politickou dráhu v Hamburku, ovšem na Juráčkovu slávu to nestačilo.

Pavel ve své mužské pýše snášel feminismus těžko, jeho nevyhraněnost mu šla na nervy a u své partnerky to zdůvodňoval prací pro nakladatelství Naše vojsko, kde „zblbla z těch svých majorů a plukovníků“. Nedokázal však být sám a na dotaz, proč právě ji si po všech svých zkušenostech vybral, říkal, že ho fascinovalo, „jak se z ošklivého káčátka vyvinula v labuť a v brýlatou modrou punčochu (pořád si dělá poznámky do notýsku, i když já řídím auto a obdivuju krajinu)“. Těžko také říci, jaké přesvědčení zastávala, když pod vlivem svého učitele Milana Machovce hlásala ve svých „salonech“ dialog marxistů s křesťany a dávala přednost náboženské toleranci i v rámci komunistické ideologie. Tehdy oceňovanou filosofii Karla Kosíka a jeho geniální pojetí reality a pseudoreality, pravdy a pseudopravdy označovala jen jako „vhodné pro pár zasvěcenců“. Řadila se k feministkám, jež komunikovaly s StB podle své pravdy, takže Ludvík Vaculík ji v Českém snáři rezolutně odsoudil. I vztah k „Vaškovi“, našemu milému ex-prezidentovi, nebyl u obou partnerů jednoznačný. Tam, kde pánové Juráček a Havel společně rádi naháněli holky, se Horáková věnovala s ambiciózním zaujetím pouze redakci samizdatu Expedice, který po jejím odjezdu do Německa zdědil Ivan M. Havel. Nadto, všichni byli pod dohledem StB, každý s jinak komplikovanou zátěží, a jejich výslechy probíhaly separátně. Ani v disentu se nedalo důvěřovat každému.

Když v roce 1981 zařídila StB v rámci „asanace“ Juráčkův sňatek s Horákovou a vystěhovala je do mnichovského exilu (jeho trvalé umístění do Bohnic se jim nepovedlo), uvěřil umělec příslibu, že se do dvou let bude moci vrátit domů. Tím se odlišoval od své partnerky, která svým původem a znalostí jazyka byla v Německu jako ryba ve vodě. Úspěchy jí vlastně kazilo pouto s Pavlem, který jako zapřisáhlý patriot nenáviděl exil, včetně němčiny a komunity emigrantů s jejich nectnostmi. Není tedy divu, že své pocity přenášel i na partnerku, jež se navíc skamarádila i s jejich domovnicí – dekadentní šlechta vždycky své služebné přezírala, ačkoli s nimi často i nocovala.

Tím se dostáváme k dobovému jevu promiskuity a druhému mému příteli Jiřímu Muchovi. Znali jsme se rovněž dlouho, od sedmdesátých let do jeho úmrtí jsem ho zastupovala s tvorbou Alfonse Muchy v Japonsku, kde jsem s velkým nasazením prosazovala také filmy Pavla Juráčka. Oni dva se mezi sebou slušně znali a o přízeň dam stejně úspěšně bojovali. Tato okolnost mi připomíná nedávno uváděný film Pražské orgie (režie Irena Pavlásková, 2019), pojatý napůl jako fikce podle knihy Philipa Rotha po spisovatelově návštěvě v Praze. Pravdivý je v něm pouze fenomén dobové promiskuity a alkoholu, jakožto demonstrační projev svobody lidu v dobách nesvobody, běžný nejen u prominentů, ale i obecně na večírcích v pražských panelácích. Veskrze nepravdivou a urážlivou interpretací je však portrét rádoby degenerovaného Jiřího Muchy a jeho partnerky spisovatelky Marty Kadlečíkové, dnes již také nebožky, uváděné jako prodejná osoba, vykupující si svobodu touhou po sňatku s cizincem. Marta byla ve skutečnosti Jiřího neodmyslitelnou pomocnicí a spolupracovnicí, s níž zpracovával pozůstalost Alfonse Muchy a uváděl ji v obecnou známost, i na úkor jejich vlastní spisovatelské tvorby. Manželský život nevedl Jiří již od šedesátých let, ačkoli ke své ženě Geraldině choval přátelské city a byl jí vděčný za pozvání, jež mu zasílala ze Skotska k výdeji výjezdních doložek do zahraničí. Uzavřel s ní však kdysi dohodu, že mu bude tolerovat nemanželskou dceru Jarmilu Plockovou a on na oplátku legitimuje zápisem do matriky jejího syna Johna, o němž byl přesvědčen, že biologicky náleží jednomu z jeho blízkých přátel. Odtud také možná pochází nelichotivé hodnocení Martiny osoby, protože John Omond Mucha jí vždy opovrhoval a častoval urážlivými výroky. „Syn“ s „otcem“ se neměli rádi nikdy, „dědečka“ John také nepoznal a Jiří v soudně ověřeném prohlášení uvedl i jméno jeho pravého otce. John se proto v roce 1970 úředně vzdal i jména Mucha, užíval vizitek s příjmením Omond po přeslici a přídomek Mucha si přidal až po nabytí Jiřího sbírky. Nepředložil své DNA či osvědčení o původu před soudem, ačkoli k tomu byl opakovaně vyzýván.

V memorandu k závěti, ověřeném a uschovaném v roce 1989 JUDr. Dagmar Burešovou, Jiří uvádí, že „byl poučen o tom, že syna nemůže vydědit, ale nemá zájem, aby dědil příliš mnoho. Co největší část majetku chce postoupit ve prospěch své dcery Jarmily.“ Legitimovaný syn však závěť doma nenašel a domohl se sbírky na úkor nevlastní sestry. Dnes se pokládá za výlučného strážce dobrého jména „dědečka“ a s manželkou Sarah řídí nadaci Mucha Foundation a z Lichtenštejnska Mucha Trust, z nichž se pod hlavičkou první o dílo stará a pod hlavičkou druhé s ním obchoduje. Jen známkový prodej podpisu Mucha v Japonsku je registrován ve třiceti položkách včetně toaletního papíru, což sleduji nyní i já se zájmem z Prahy.

John Omond také nebyl nikdy „bankéřem“, pouze zaměstnancem pobočky londýnské banky, avšak na veřejnosti hovoří zasvěceně o umění a podílel se i na vzniku hraného TV dokumentu Svět podle Alfonse Muchy (režisér Roman Vávra, 2020). Jeho vystoupení doplňují archivní snímky Jiřího, vyňaté z filmu Svět Alfonse Muchy, který natočil režisér Jaromil Jireš v roce 1981. Film byl iniciován shodou okolností v mém tokijském domku, během jejich společného pobytu v Japonsku. Základem byla a je Jiřího kniha Kankán se svatozáří – Život a dílo Alfonse Muchy (1. vydání, Obelisk 1969) jakožto literární předloha, licenčně však dosud nedořešená s dědičkou Jarmilou. Jiří je ve filmu nejasně ztvárňován dabérem, jenž používá v jeho bytě telefon, hází z okna návštěvníkům jeho klíče a dotýká se jeho knih, dopisů a dalších intimních předmětů. Jedině cenné jsou tu snad citace z korespondence a archivu rodiny, který Jiří ovšem pečlivě střežil v podkroví svého domu na Hradčanském náměstí, do jehož třinácté komnaty vstoupil až John Omond po jeho smrti. Osobnost samotného Alfonse Muchy je ve filmu namluvena hlasem Pierce Brosnana a korigována opět výroky Johna, mimoto personifikována pražským fotografem Antonínem Novým, o němž se ví, že se zúčastňoval Jiřího bujných večírků, ačkoli nebyl vždy zván. Dále všechno japonské, co se objevuje ve filmu, pochází z komerčně pojaté Johnovy výstavy Mucha nás všech (Minna no Myusha) v Tokiu a dalších městech v roce 2019. Týká se to i kurátorky Tomoko Sato, odrodilé Japonky a Johnovy rodinné přítelkyně žijící v Londýně, dnes exkluzivně interpretující Jiřího sbírku, a dále zahraničních fanoušků Muchova díla. Jde o autory psychedelických plakátů rockových kapel šedesátých a sedmdesátých let – Altona Kelleyho, Stanleye Mousea či Davida Edwarda Byrda a v japonských komiksech o secesně erotický idol dospívajících dívek zobrazovaný ilustrátorkou Akemi Matsunae a dobrodružný idol dospívajících chlapců ztvárňovaný kreslířem Yoshitakou Amano.

Celkově se v TV filmu o Muchovi střídají různé výpovědi několika osob, zastupujících jak otce, tak syna, čímž dočista problematizují jeho sdělení. Má-li mít totiž nějaký účinek, dabéři hlavních představitelů by se neměli mísit, to se nelíbí ani recenzentům. Pro úpornou snahu o originalitu lze dokonce nabýt dojmu, že se jedná o jakousi ambiciózní „synovskou“ vendetu Jiřímu Muchovi, jako tomu bylo v případě nedoceněné pisatelky knihy O Pavlovi. Z Juráčkových posledních Deníků cituji: „Daňa má bohužel neutuchající potřebu mě vykládat. Vykládá nejenom to, co píšu a co jsem kdy napsal, vykládá i to, co říkám, a dokonce vykládá i mé sny (str. 332) … Myslí to se mnou dobře. Jenomže potíž je v tom, že já odjakživa velice nesnáším lidi, kteří to se mnou myslí dobře. Reaguji na ně hystericky, protože mě z nich přepadá pocit akutního ohrožení (str. 339) … Strašně si dávám pozor, jestli nejde nahoru po schodech, a pak mám instinktivní tendenci přikrýt stroj, aby mi nemohla nahlédnout přes rameno. A také mám starost, kam to všechno schovat. Ano, kvůli tomu musím každodenně psát, zbavit se těchto neurotických reakcí, toho trýznivého pocitu, že budu přistižen, zkontrolován, zesměšňován… (str. 365–366).“ Juráček nakonec přestal spisovat v jejich mnichovském kamrlíku, kde začala psát Horáková, a masochisticky trpěl při pohledu na její záda a ruce, vytrvale bušící do stroje. Komentáře rodinných příslušníků k hrdinům příběhů tedy nelze doporučit, nemívají přílišný význam, ať už v případě literatury faktu nebo hraném dokumentu. Nerozhoduje totiž počet napsaných stran či natočeného materiálu, chybí-li citová empatie a úcta k životní faktografii hrdinů. Komentátoři by měli zvážit, zda vykládat události po svém a ve vlastní prospěch interpretovat osobnosti, jež by jim k tomu nikdy nedaly souhlas. Polopravdy se pak nepříjemně dotýkají paměti a vzpomínek dosud žijících přátel. Považovala jsem za nutné na to upozornit, aby se i o nich dalo psát po smrti jenom to dobré.

Vlasta Čiháková Noshiro (1944), japanoložka a historička umění, kurátorka výstavy Slovanské epopeje v Tokiu 2017.