Od klimatické revoluce k revoluci sociální

Klimatická ideologie je svého druhu odpovědí na krizi identity v Evropě. Je třeba ji brát vážně s ohledem na potenciál radikální společenské a politické změny, kterou podporuje a k níž směřuje.

Evropu čeká velká revoluce, ústrojná společenská změna, která promění život každého z nás, a to vše vlivem nové klimatické ideologie. Pokud ji nepřijmeme, zcela se s ní neztotožníme a zásadně nezměníme náš způsob života, celý náš svět čeká neodvratná záhuba. Proto je nutná a povinná velká revoluce.

A právě tento názor začíná v poslední době převládat v evropské politice, médiích i veřejném mínění. Revoluční nadšení a ortodoxní charakter nové ideologie mohou někoho zaskočit. Neměli jsme snad už žít v dobách, v nichž nejsou revoluce možné, protože ztratily svůj smysl? A neztratily velké ideologie, ony imponující a zároveň zneklidňující výklady kolektivního pokroku, jak vysvětloval „papež“ evropského postmodernismu Jean-Fran­çois Lyotard, nenávratně svou schopnost mobilizovat v masovém měřítku své stoupence?

Současná Evropa měla být díky všeobecně rozšířené demokracii, kapitalismu, blahobytu a globalizaci jednou provždy zbavena jakékoli revoluční ideologie budoucnosti. Navzdory tomu se ukazuje, že Evropa jedenadvacátého století nyní vstupuje do jakési nové, radikální fáze revolučního myšlení a jednání, mimo jiné právě v souvislosti s ideologií klimatu.

Aby bylo jasno, je třeba důrazně upozornit na to, že ideologie klimatu a ochrana životního prostředí nepředstavují v žádném případě jednu a tu samou věc. Počínaje osmdesátými lety dvacátého století roste obzvlášť v západních společnostech vědomí odpovědnosti člověka za stav přírody, která ho obklopuje, což našlo své vyjádření v ekologických hnutích vznikajících tehdy na Západě. Jde především o to pochopit, že tváří v tvář stále dynamičtějšímu ekonomickému rozvoji musí společnost nebo stát pečovat o zachování rovnováhy mezi kapitalismem a přirozeným lidským prostředím. Proto se hlavní problém soustřeďuje na podmínky zodpovědného rozvoje a na prostředky racionálního sebeomezování liberální ekonomiky tam, kde snaha o zisk zcela zastínila význam společenských hodnot nebo důležitost přirozeného prostředí.

Toto v podstatě rozumné stanovisko se velice rychle stalo součástí obecně pojatého konsensu v mnoha západních společnostech a do svých volebních programů je zahrnovaly také tradiční strany z pravé i levé části spektra. Tak se z ekologie stalo politické téma současných demokracií. Ale i v naší části Evropy, kde životní prostředí po desetiletí podléhalo obzvlášť agresivní degradaci během komunismem prosazované loupeživé industrializace, bylo po převratu v roce 1989 při vytváření podmínek umožňujících efektivní ochranu životního prostředí vynaloženo obrovské úsilí a došlo také k velkému pokroku.

Tolik o ekologii, protože, jak již bylo řečeno, ideologie klimatu je něčím úplně jiným. Především není demokraticky dohodnutým programem, ale světonázorem, a jako ideologie se nevěnuje jednotlivým konkrétním činnostem, jichž se může chopit stát a společnost, ale soustřeďuje se na nutnost celkové změny lidského světa s ohledem na budoucí dobro. Jejím vztažným bodem už není konkrétní prostředí konkrétního člověka, za které je on sám povinen přijmout zodpovědnost, ale Země jako taková, pro niž se člověk jako druh stal smrtelnou hrozbou. Takto radikální změna v pojetí celé věci má nepochybně mnoho společného s přesvědčením, že největší existenciální výzvou se pro nás stala globální změna klimatu způsobená především emisemi skleníkových plynů.

Dnes má ideologie klimatu silného spojence především v politice uskutečňované v rámci Evropské unie na úrovni nadnárodních regulací. Úměrně tomu, nakolik se možnost dosáhnout všeobecné dohody ohledně klimatu ukázala jako málo pravděpodobná, máme pouze v EU co dělat s rozhodnutími prováděnými shora, která mají obrovské důsledky pro život stovek milionů lidí – obchodování s emisními povolenkami, návrh daně z CO2 pro tekutá paliva nebo v poslední době diskutovaná uhlíková neutralita, k níž by Unie měla v plném rozsahu dospět v roce 2050. Mnoho z těchto rozhodnutí vykazuje všechny příznaky nemoci velkého plánování, typické pro evropskou integraci, ale v konečném efektu tu přece jde o to vytvořit regulací shora situaci, která si vynutí celkovou změnu dosavadního způsobu života lidí v Evropě.

Problém nespočívá pouze v tom, budeme-li muset platit větší účet za elektřinu nebo za benzin, ale především v tom, že budeme dříve nebo později přinuceni k celkovému přechodu na jiné zdroje energie, že se budeme muset vyrovnat s úplnou revolucí v systému dopravy a transportu, že se budeme muset zříci mnoha našich dosavadních životních návyků a chování, včetně dalekosáhlé změny ve způsobu stravování, neboť ty dosavadní údajně podporují klimaticky škodlivé formy zemědělství. Krátce řečeno, naše změna musí být úplná a neodvolatelná, jinak brzy nastane konec světa.

Nepřipomíná to ideologii náboženského obrácení? Jako každá revoluce má i ta klimatická svou teologii. Ze současného světa, který se dopustil velkých hříchů, se stalo jedno velké Ninive. Trestem za jeho hříchy je perspektiva neodvratné katastrofy a rychlého konce světa, který nám vědci, celebrity a média věští dennodenně s naprostou jistotou. Uvádějí konkrétní data: už za rok, za pět, deset let musíme být připraveni na konec naší planety, který jsme způsobili my sami.

Hrůza z tak chmurné apokalyptické vize, kterou jen posilují sociální sítě neustálým přísunem informací o netypických a nikdy předtím nezaznamenaných meteorologických úkazech, vyvolává u mnoha lidí v Evropě, obzvlášť u těch mladých, silné emoce, ale zároveň se pojí se stále větší nadějí, že lidstvo bude schopno se obrátit, že se zcela změní a že díky tomu záhubě nakonec unikne. V prvé řadě zaráží, že se klimatická ideologie nejraději odvolává na evidentnost vědeckých důkazů, které mají mluvit v její prospěch. Ve skutečnosti se však její skutečná síla opírá především o lidský strach a naději.

Právě radikalismus propojení metod prosazování komplexních změn s lidským strachem a nadějí způsobuje, že klimaticko-energetická politika spojená se sílící ideologií klimatu představuje obrovský potenciál sociální revoluce v Evropě. Na druhé straně je rovněž fascinujícím jevem v oblasti idejí a politiky současného Západu. Dokonce i ti největší stoupenci klimatické ideologie zůstávají bezradní tváří v tvář skutečnosti, že ona úplná společenská změna, která se má během tří nejbližších desetiletí uskutečnit jako podmínka záchrany Země před zničením, se týká necelých deseti procent emisí oxidu uhličitého. Právě takový je totiž podíl Evropy na celosvětové emisi CO2. A stejný je i podíl Evropy na znečištění atmosféry. To vyvolává podezření, že v celé ideologii klimatu, prezentované jako globální problém, jde ve skutečnosti o něco jiného, o problém, který má Evropa sama se sebou.

Zastavení klimatických změn představuje na jedné straně problém ekonomiky a jejího převedení na jiné zdroje energie. Jde o technologickou revoluci spojenou s konkurencí, zájmy a dominancí. Umožňuje znovu uspořádat vztahy mezi těmi, kdo na nových technologiích získávají nebo ztrácejí, těmi, kdo jsou jejich samostatnými producenty a dodavateli, a těmi, kdo jsou na nich závislí. Jde tu o konkurenceschopnost ekonomik států nebo společností a v této oblasti je EU a její klimaticko-energetická politika už od jisté doby polem zásadní hry o to, kdo nad kým v budoucnosti získá převahu. Přesně z tohoto důvodu se vlády zemí střední a východní Evropy, ale i dalších, mimoevropských zemí stavějí ke klimatické politice prosazované Paříží a Berlínem skepticky.

Nicméně na druhé straně je zadržování klimatických změn v Evropě jedenadvacátého století ještě něčím víc než běžnou geoekonomikou – ve hře je tu budoucí společenské uspořádání, jde o ideje, o kulturu a o evropskou civilizaci. I když klimatická ideologie v žádném případě nevznikla až v poslední době – stačí připomenout alarmistické zprávy Římského klubu ze sedmdesátých let dvacátého století nebo mezinárodní akce v osmdesátých letech zaměřené proti oslabování ozónové vrstvy –, v současnosti prožívá natolik silnou renesanci a přijímá formy radikální revoluce díky novým podmínkám vyvolaným krizí identity v Evropě. Lze říci, že se stává způsobem odpovědi na ni.

Idea poválečné Evropy, která se bezpečně vyvíjí díky integraci a vtělování základních principů sociálního a ekonomického liberalismu, v posledním desetiletí výrazně oslabila. S obavami a neklidem bylo již mnohokrát upozorňováno na to, že vědomí zásadní důležitosti evropské integrace coby volby mírové koexistence a odmítnutí konfliktů a válek u současné generace Evropanů, pro něž se zkušenost válečných krutostí a hodnota samotného míru staly něčím zcela abstraktním, zcela vymizelo.

Navíc finanční krize oslabila kromě míru i další pilíř současné Evropy: víru v blahobyt a ekonomický růst, jež po desetiletí dávala smysl liberálnímu so­ciálně-ekonomickému modelu. Činila z něj žádoucí vzor k následování a poskytovala naději dalším generacím Evropanů, po roce 1989 rovněž Evropanům ze střední a východní Evropy, že svou účastí na tomto modelu, svým učením, prací a organizací na základě jeho principů a cílů budou jako bohatnoucí střední třída žít stále lépe a že budou vždy příslušet k třídě vítězů. Následkem finanční krize v nejedné evropské společnosti, obzvlášť mezi mladými lidmi, dnes zástupy pracovitých a poslušných jedinců, snažících se získat v rámci střední třídy stále vyšší postavení, studujících práva nebo finance, účastnících se chrtích závodů uvnitř korporací a soustředěných výlučně na budování své profesionální a životní kariéry, vystřídal dav lidí frustrovaných, rozhněvaných a nezaměstnaných – představitelé takzvané ztracené generace krize. Do značné míry se tím otevřela cesta k nástupu politicky stále silnějších populistických hnutí v Evropě.

Zároveň s tím i samotný liberalismus ztratil svoji velkou dosavadní moc jako přesvědčivá idea individuální svobody, svobodné konkurence, růstu a blahobytu. A koncepce střední třídy, klíčová pro budování a udržování evropské řádu, byla zpochybněna. Ne náhodou se tedy ideologie klimatu stala ve formě reakce zdrojem radikální kritiky právě takto chápaného liberálního pojetí individuální svobody a s ní spjatých veškerých životních forem považovaných doposud za velký historický výdobytek a symbol současného Západu a jeho faktické převahy nad zbytkem světa. Egoismus individuální svobody, likvidující konkurence, nezodpovědná honba za ziskem a pohodlím, to vše se ve světle diagnostikované klimatické katastrofy stává symptomem společenství hříšníků, kteří se skrze svůj způsob života stali smrtelným ohrožením budoucnosti světa. Místo slibovaného liberálního ráje na zemi nás tak čeká klimatická apokalypsa.

Kdyby ovšem byla ideologie klimatu pouze jednou další – vedle neomarxismu – radikální kritikou současné liberální společnosti, určitě by se dnes netěšila tak velkému zájmu médií a politiků na Západě. Její velká přitažlivost totiž vyplývá nejenom z toho, že nutí zbytky střední třídy k úplnému obrácení, k otevřenému přiznání vlastní historické porážky a k praktické změně vlastního životního způsobu. Především poskytuje silnou zbraň společenské a ideové mobilizaci tváří v tvář blížícímu se ohrožení, za něž byl v postliberálním západním světě uznán národní populismus.

Z hlediska technologie vykonávání moci přináší ideologie klimatu samé evidentní zisky. Především v protikladu k liberalismu, který se stal ahistorickým a apatickým, umožňuje učinit budoucnost znovu polem rozhodující bitvy. Má univerzalistický charakter a soustřeďuje pozornost na celé lidstvo, což zůstává v souladu jak s podmínkami globalizace, tak i internacionalismu v současném světě. Umožňuje znovu definovat samotný pojem svobody, přičemž její těžiště se soustředí na potřebu sebe­omezování a odříkání. Opírá se o autoritu vědy, což jí poskytuje podobu objektivní nutnosti a nezbytnou autoritu v boji se skeptiky všeho druhu.

Obzvlášť silně oslovuje emoce mladé generace a vyvolává v ní silnou potřebu angažovat se a vyslovovat ke stavu dnešního světa.
A co je důležité, tato ideologie umožňuje oživení starého a produktivního sporu ohledně toho, co je to pokrok a co je reakce, přičemž oba pojmy zasazuje do velice konkrétní praktické dimenze ­každodenního lidského jednání a chování. To umožňuje vidět v novém světle ideologického nepřítele, který je nejen stoupencem národního státu, uzavírání hranic před imigranty a zastáncem tradičního modelu rodinných hodnot, ale v každodenní praxi se řídí celým souborem tradičních, dalo by se říci reakčních úkonů jako jízda do práce automobilem, pojídání masa, stříhání trávníků, pálení ohníčků a létání letadlem, aby si zkrátil dobu cestování, nemluvě o volebním odevzdávání hlasů nacionalistickým populistům, jako je Donald Trump, nebo podpoře politiků typu Borise Johnsona.

Klimatická ideologie tak vůbec nepředstavuje stejnorodý jev. Mísí se v ní jak technologická rivalita, tak snaha o ekonomickou dominanci, a zároveň kritika liberálního společensko-ekonomického modelu založeného na primátu individuální svobody a konkurenčního podnikání, s „prozřetelnostním“ náboženstvím záchrany Země před jejím největším ohrožením – současným člověkem.

Je však třeba brát ji vážně, nejen s ohledem na samotný problém klimatických změn, jež ovšem nadále zůstávají spornou a nejednoznačnou otázkou, ale především vzhledem k potenciálu radikální společenské a politické změny, kterou podporuje a k níž směřuje. Je totiž produktem krize současné identity Západu a zároveň výrazem hledání nových linií výrazného dělení, jež by v nejistých dobách umožnilo soustředit mobilizaci společnosti kolem nových tvrdě vymezených identit.

Jde o to, jak zcela vědomě využít obavy i naděje prožívané současnými Evropany k vytvoření kolektivních emocí, jež vyjadřují spojení s novou vizí obecně lidského pokroku, a boj proti tomu, co tuto vizi ohrožuje. A nakonec jde rovněž o odvrácení narůstajících společenských emocí od systému hodnot, na nichž trvají národní populisté. Namísto boje s touto ideologií a posmívání se jejím vnitřním rozporům a absurditám by bylo moudřejší vidět v ní mechanismus nové identity postliberální Evropy tonoucí v krizi.

Zdroj: Rzeczpospolita, Plus Minus, 9. 8. 2019.
/ Přeložil Josef Mlejnek. /

(Tiskem vyšlo v KONTEXTECH 3 / 2020)