Odešel historik skutečně mohutný
Jiří Pernes (4. 7. 1948 – 21. 5. 2025)

Bohužel opět přinášíme bolestivou zprávu. Poté, co jsme se v březnu rozloučili s výkonnou redaktorkou Kontextů Lenkou Váchovou, přichází další velká ztráta. V noci z 21. na 22. května zemřel po dlouhé těžké nemoci historik Jiří ­Pernes, náš dlouholetý kamarád a příležitostný spolupracovník. Jako vzpomínku na tohoto výjimečného člověka přetiskujeme řeč pronesenou na posledním rozloučení 30. května v obřadní síni brněnského krematoria. 

Když řeknu, že napsat smuteční řeč o Jiřím bylo lehké, bude to asi znít dost divně. Většinou se říká, že smuteční proslovy se píší těžce. Pochopitelně jsem při psaní cítil (a stále cítím) lítost a smutek, protože jsem ztratil blízkého přítele. Řeč jsem psal sice s těžkým srdcem, ale snadno, protože bylo hodně o čem psát. Protože je o jednom naplno prožitém životě, o obrovském autorském díle, o silné vůli a velkém přátelství – a také o statečném odcházení.

S Jiřím jsem se znal někdy od roku 1993, tedy víc než třicet let. Znal jsem ho dřív jako autora než jako člověka, protože jsem si ještě za komunistů přečetl jeho skvělou knižní prvotinu Spiklenci proti Jeho Veličenstvu. Již tehdy mě zaujala jeho erudice a „lehkost pera“, s jakou byl schopen vše podat. Když jsem ho pak poznal osobně, zjistil jsem, že jako člověk je ještě zajímavější než ta kniha, která mě tolik oslovila. Rychle jsme se spřátelili a stal jsem se vydavatelem některých jeho dalších knih. A na čas taky jakýmsi „spiklencem“ při jeho další velké zálibě, výrobě domácích pálenek ve slavkovské palírně.

Jiří byl člověk tělem i povahou dobře usazený v bytí, na tomto světě. Byla radost s ním nejen spolupracovat, ale také pobývat – jíst, pít a diskutovat. Když před pár lety chystala skupina mladších historiků oslavný sborník k jeho sedmdesátinám, napsal jsem do něj úvodní příspěvek, který dal nakonec název i celé publikaci – Historik skutečně mohutný. Toto označení se mezi některými jeho přáteli ujalo, nejspíš proto, že je hodně přiléhavé. 

Jiří byl mohutný nejen svým vzrůstem a robustním autorským dílem. Ve filosofii pojem mohutnost označuje síly zodpovídající za základní duševní projevy člověka (tzv. duševní mohutnosti). Užívá ho již sv. Tomáš Akvinský, jenž rozlišuje mezi mohutností vegetativní (tělesnou) a mohutností smyslového vnímání, rozumu, inteligence, vůle a citu. Pro Jiřího bezpochyby platilo, a potvrdí to každý, kdo ho dobře znal, že mohutnost jeho duše, jeho dobrota a kamarádskost, jeho pracovitost, vitalita, zakořeněnost (samozřejmě zde na Moravě), celková chuť do života, galantnost a obdiv k ženské kráse – to vše bylo přímo úměrné mohutnosti jeho postavy. Více zde bylo skutečně více.

O to více bude chybět. Své ženě Jitce, rodině, přátelům, spolupracovníkům, všem, kdo ho znali. Bude chybět i v akademickém prostředí, kde byl jeho výkon rovněž mohutný. Oldřich Tůma pěkně napsal, že v Ústavu pro soudobé dějiny byl Jiří Pernes jakýmsi „autorem poslední záchrany“. Byl to často právě on, kdo díky své ochotě, pracovitosti, rozhledu a obrovské soukromé knihovně dokázal zachránit kolektivní práce, když původně pověřený badatel z různých důvodů nebyl schopen termín dodržet.

 Prošel jsem si Jiřího bibliografii, kterou předložil při obhajobě profesury. Pokud jsem počítal dobře, vydal celkem třicet tři knih, z nichž drtivou většinu napsal sám, jen několik málo společně s jinými autory. Šlo o knihy popularizační i odborné, od dějin posledních Habsburků až po dějiny československého komunismu v padesátých letech. To bylo Jiřího profesní a odborné téma, k němuž ho předurčil už sám rok narození – 1948. 

Pak tu samozřejmě bylo další Jiřího velké téma – Morava. Napsal o ní několik knih a řadu textů, ale především jí žil a bojoval za ni. Moravanství prožíval tak silně a vášnivě, až jsme tomu někdy nerozuměli. Ale byl v tom autentický, třeba také tím, jaký měl vztah k půdě a k místu, zejména ke svým milovaným Kobeřicím. Už ani nevím, do kolika předem prohraných volebních bitev byl kvůli Moravě ochoten jít. I v tom byl kus jeho mohutnosti.   

Jiří byl také mohutný zahradník a z vypěstovaného ovoce nechal pálit skvělou slivovici, meruňkovici, hruškovici a další ušlechtilé moravské moky. Jeho „Pernesovica“, jak hrdě hlásají etikety na láhvích, získala několik ocenění a byla vyhlášená i za hranicemi Moravy. Myslím, že my, které často těmito láhvemi obdarovával a kdo jsme byli účastníky vyhlášených kobeřických letních setkání, máme povinnost pomoci rodině s tím, aby tato značka i po Jiřího odchodu přežila. 

Díky drastické operaci a léčbě získal Jiří téměř dva roky života navíc. Ty plně využil k tomu, aby dokončil vše, na čem aktuálně pracoval a na čem mu záleželo. Zpětně to vypadá téměř jako nadlidský výkon. Dokončil rukopis pro šestnáctý svazek Velkých dějin zemí Koruny české, věnovaný letům 1945 až 1948. Dokončil rukopis knihy Brno za vlády komunistů, kterou jsem mu kdysi slíbil vydat, a taky to rád udělám. Dva dny předtím, než se úplně zhroutil a musel být převezen do nemocnice, obhájil na Opavské univerzitě před vědeckou radou profesuru. Co na tom, že už nestačil být oficiálně jmenován. Za člověka mluví jeho dílo, nikoli tituly. 

Navzdory nemoci se Jiří snažil žít naplno. „Mám sedět doma a čekat na smrt?“ říkal. Stále vyučoval, pracoval na zahradě a setkával se s přáteli. Přestože byl oslabený chemoterapií, vylákal nás loni v březnu do Milešovic na neuvěřitelnou akci, na niž jen tak nezapomenu – „Košt domácích pálenek a tlačenek“. Kdekdo nad tím tehdy nevěřícně kroutil hlavou. O dva měsíce později jsme spolu s dalšími přáteli podnikli náročnou cestu na Lago Maggiore, tam a zpět dva tisíce kilometrů, dva dny v autě. Taková cesta je vyčerpávající i pro zdravého člověka, ale Jiří vše zvládal skvěle, užíval si to a celý pobyt vášnivě fotografoval. 

Jiří na smrt nejenže nečekal, ale do posledních dnů si ji ani nepřipouštěl. „Já tu sviňu porazím,“ řekl mi o své nemoci při naší poslední návštěvě v Kobeřicích. Nerovný zápas bohužel nevyhrál. Vedl ho však statečně, a jak mohutně žil, tak mohutně také odcházel. Bude nám všem moc chybět.

(Tiskem vyšlo v KONTEXTECH 3/2025)